Od lahváčů k Samádhí - napsal Yakeen J. Helus

Indie 2025-26 

Musely se hlavně obrousit všechny zbytky zeleného nápisu 10°, aby víčka piva vypadala jako uzávěry takzvané osmičky. Aby byla stříbrná, čistá. S nimi již Karel mohl jít do práce, a beze strachu ukázat tašku vrátnému. 

Psal se rok 1973. 

Lachema Kaznějov, v obci kde jsem vyrůstal, byla na vrcholu produktivity, zaměstnávala 4000 lidí a měla přísné vrátné.
Později se ukáže, že Karel, otčím, svůj vztah k alkoholu nezvládne. S alkoholickou demencí si pořídí klid od všeho.

Čtvrtek: Venezia Santa Lucia - Wien Hauptbahnhof - napsala Vendula Beaujouan Langová

Probudí mě déšť bubnující do okenních tabulí. Bahnzeit mám v 9:56. 

Hotelovým pokojem duní temné tóny Helpless Child od Swans a já bojuji se stařičkým fénem. Snad nezmeškám svůj vlak – jediný přímý spoj do Vídně. Cena jízdenky se tentokrát vyšplhala na dvojnásobek. Hádám, že v něm nebudu sama. Ačkoliv jsem se posmívala starému telefonnímu přístroji na nočním stolku, vytáčím naléhavě recepci: „Můžete mi do pěti minut přinést pořádný fén? Za půl hodiny mi jede vlak. S tím, co mám, bych tu byla do zítřka.“ 

MOTÝLCI - napsal Jiří Wilson Němec

(Bacha, trošku horor...)

Na stěně sedí pět motýlků, dva jsou velcí a tři malí
Pět izolovaných hotýlků, pět čirých skel je halí.
Sedí si ve svých placatých rotundách
a ani jeden nemůže na žádný tah…

Jeden má kravatu už z pampy, 

druhý se jmenuje Papilio palamendes.
Vášnivý polibek let lampy třetího hřeje snad dodnes.
Čtvrtý nezvládl kulmování tykadélka,
teď krátká, byla kdysi velká.

Pátý je krasavec, motýl Emanuel, 

s Makovou panenkou hrál svůj duel.
Zmáknul tenkrát kamerový zkoušky, 

slávu hvězdy hltal plnými doušky.
Jako feťák však nakonec skonal, 

etylacetátem se ufetoval …

Super bejvák v našem obýváku má i tvoje oko v lihovým láku …

Kashmir - napsal Martin Paruch

Vypnul jsem letový režim. Za okýnkem se mihl na letištní budově nápis Srinagar. Ve sluchátkách mi hráli Led Zeppelin. Kashmir. “Let the sun beat down upon my face.”
Hranolky s ukazatelem signálu na horní hraně telefonu se párkrát protočily a pak se už nestalo nic. Vůbec nic. Bezradně jsem koukal na display. Data jsem měl zaplacená a ještě v Dillí všechno fungovalo bezvadně. Ne že bych si potřeboval hned zavolat, ale nemít přístup k internetu byl problém. V mobilu jsem měl uložené všechno. Třeba ubytování pro dnešní noc. Matně jsem si pamatoval, jak se místo noclehu jmenuje, jenže stejně nebo podobně se jmenovala stovka dalších.
Voják se samopalem pokrčil rameny, čímž označil moji situaci za neřešitelnou, a ukázal mi rukou směrem k východu.

Bahnzeit - středa: Benátské intermezzo - napsala Vendula Beaujouan Langová

Při cestování je důležité mít cíl. Pokud uháníte vlakem jednu štreku za druhou a nezastavíte se, nezískáte potřebný nadhled. Dávám si proto dnes pauzu. Nechám v sobě uzrát pocity, než se vydám na zpáteční cestu.

V Benátkách jsem popáté. Poprvé jsem tu byla v šestnácti se svou gymnazijní třídou a děsně lilo. Mé kamarádky, které si říkaly železné ženy, začaly rezivět a z plavby na houpajícím se vaporettu jim nebylo do řeči.

Bajka Na sever - napsala Lucie Dynterová

„Promiňte, asi jsem se ztratil, nevíte kudy na sever?“ zeptal se vrabec andulky.
„Píp, píp,“ odpověděla andulka.
„No, tak to Vám pěkně děkuju,“ odsekl vrabec a zamířil dál na jih.



Poučení: Neumíš-li řeči, seď raději doma na zadku.

Haiku - napsal Kryštof Pravda

Lavina
Sníh utichl v rokli
dech dochází pohřběný
čas běží, popelí...

Haiku na kokotiny

Nervy na dranc, co?
Běž se zchladit do mrazáku.
Máš to na háku (haiku?)

Pohádka o kometě se dvěma srdci - napsala Stefanie Michael

Foto: Pinterest

Novoroční oslavy se chýlily ke konci a draci se vraceli zpět do svých domovů. Blanička a Marty seděli u babičky Stefanie a do loučení se jim moc nechtělo.
„Babičko, pověz nám ještě pohádku,“ zaprosila Blanička.

PF 2026

Těším se, co všechno spolu letos vymyslíme. Díky za to, že Vás mám. 

Dana

Post festum - napsal Jiří Wilson Němec

Hledám tě, šílená práce, slepotou raněný
slepeckou holí oťukávám město
brejličky růžový už byly zdaněný
uliček, náměstí, možná tu je sto.

Volám tě, marná práce, raněný němotou
a neschopný jsem k oslovení
bez tebe zahlcen, zahlcen samotou
a řeč mých rukou je cizí zauzlení.

Jsi pevná, pevná jako kmen,
vlas podzimního listí buku - vlas hnědorudý,
jsem ohluchlý, ohluchlý - neslyším srdce sten
a tolik hluku, a tolik suků a konců až za amen.

Jsi pevná, a když tě potkám, pevnější tu není
a já se na tě dívám a procházím bez zastavení
jsem námořník na břehu v bouři rozkolísán
ke komu jsem, ke komu jsem vlastně lísán?

Proměna člověka v úředníka - napsala Dana Emingerová

Klient posílá přes webový formulář dotaz k platbě pojištění nemovitosti. Platí vždy po splatnosti, a proto mu chodí opakovaně upomínky. Tentokrát navíc píše z jiného e-mailu, než má uvedený v kontaktech u smlouvy a chce vědět, zda platba došla.

Pojišťovna odpověděla takto:

Dobrý den, pane Nováku,
reaguji na zaslání Vašeho e-mailu týkajícího se prověření došlé platby k Vašemu pojištění stavby na adrese: Nová 40, Brno 600 01 číslo smlouvy 9996543210. Platby na Vaší pojistné smlouvě jsem prověřila a částku za roční pojistné 1 234 Kčj sem dohledala. Pojistnou smlouvu budete mít touto úhradou zaplacenou na období od 15. 7. do 14. 7. následujícího roku.

Jsem ráda, že jste nám napsal. 

V případě dalších dotazů využijte, prosím, on-line formulář. Některé požadavky můžete také vyřešit v naší samoobslužné Klientské zóně.

Po stopách Agathy Christie z ušáku - napsala Sabina Prisender

Kniha je výlet v hlavě. Když čtu, jsem detektivem a hledám spojitosti. A když čtu detektivku, hledám je ještě naléhavĕji.
Takhle asi uvažovala Agatha Christie, když se jako nešťastnĕ provdaná snažila vydĕlat peníze, osamostatnit se a zušlechtit jistý Story-Telling talent, který v sobě cítila. 

Byly 20. roky a jižní cíp Anglie se jen pomalu probíral z válečných ztrát a z rozpadu staletých kastovních struktur.

Bajka o bílém pečivu - napsala Hanka Kratochvílová

V regálu pekárny si leží vedle sebe bageta a veka. Dohadují se, která je mezi zákazníky oblíbenější.
„Ten, kdo poznal svět, nechce už nikoho jiného než mě,“ vychloubá se bageta.

„Dovedeš si představit narozeninovou oslavu beze mě, Bez krásně obložených chlebíčků s bramborovým salátem a šunkou?“ brání se veka. 

Přichází pekař: „Tak co nám dneska zbylo? Ach jo, tak večer budu zase mít šišky se strouhankou.“

Kamarádi ze skal: O Kobyle, odvaze a tom, co se mezi horolezci nemění - napsala Věra Jelínková

O Kobyle se poprvé doslýchám, když se s Lukášem stěhujeme do společného bytu. Při třídění knih z jedné vypadne zažloutlá černobílá fotografie. Je na ní pískovcová věž – ladný krk s ušlechtilou hlavou – která se vypíná nad lesy Českého ráje.

Nechávám si vyprávět příběh neobyčejné odvahy obyčejných kluků z Turnova – Josky Smítky a Ládi „Fifana“ Vodháněla. Příběh o prvním českém výstupu na Kobylu z července 1939, jejíž hladké stěny byly dlouho považovány za nelezitelné. O nejtěžší cestě na písku své doby. O cestě, která je i po pětaosmdesáti letech mezi horolezci pojem.

Zlatá ulička - háček k cestopisu z notoricky známého místa - napsali Jana Venzlů, Dagmar Kokešová a Jaromír Lounský

Foto. Maros (Wikipedie)

Zlatá ulička vypadá jako místo, kde se malé domky tajně domlouvají, kdo z nich má nejbarevnější dveře a zdi. Když jdeš kolem, připadáš si jako obr, který omylem zabloudil do pohádky skřítků. A když se nakloníš k oknům, skoro slyšíš, jak si šeptají staré příběhy, které se bojí vyběhnout ven.
(Jana Venzlů)

Zadání:
Zlatá ulička v Praze je místo notoricky známé. Napiš perex k reportáži z tohoto místa tak, aby chytil čtenáře, kteří už o Zlaté uličce mnohokrát četli.

Tichý recitál - napsala Adéla Boučková

Záblesky zimního slunce v okně. Dívala se skrz papírové hvězdy, neuměle vystříhané. Za oknem zvadlá tráva, přemrzlé květiny a bledule vystrkující lístky ze země. Typický prosinec.
Cítila se podvedená: každý rok u vánočního stolu rozsvěcela o jednu svíčku méně. Nejprve tátova rakovina, pak Ondrova mrtvice a nakonec maminčin vleklý zánět. Jedinou svíčku nebude dávat na stůl. V lednici jedna porce kapra a 150 g bramborového salátu (nemá smysl ho dělat doma, když jste na to sami).

Strom, on a ona - napsala Sabina Prisender

Co chce on?
Lásku, řád a nohy v teple.
Co chce ona?
Lásku, právo na chaos a cukroví.

Patří k sobĕ, to ví.
Lepší už nepřijde.
Ale i to, co je, už je dobré.
Po 40 letech to musí být dobré, jinak by byl život pouhá fasáda.

Kapre diem - napsal Martin Uhlíř

„Honem z vody.“
„Ale já ještě nechci.“
„Neschovávej se. Podívej se na tu rodinku, už se tě nemůžou dočkat.“
„Ale mně se nechce, tuším, že to nedopadne dobře.“
„Prosím tě, jsou svátky klidu a míru. Všichni se usmívají, co by se ti tak mohlo stát?“
„No, je mi divný, že z kamarádů, pro které jste přišel, se zatím nikdo nevrátil zpátky.“

Psaní dává křídla - vánoční zpravodaj 12/2025

Milí přátelé psavci!

Přeju Vám hezké svátky 

a šťastný nový rok 2026 

Příští rok bude patřit Aroštovi Lustigovi – přesně za rok - 21. prosince - totiž uplyne sto let od jeho narození. Nadace AL připravuje mnoho akcí doma i v zahraničí. Pro nás vše vyvrcholí předvánočím literárním večerem na Dobešce, kde se tradiční autorské čtení promění v živou lekci PSANÍ PODLE LUSTIGA. 

Foto: Alan Pajer

Moderovat ji přijde Aristoteles. Ano, ten Aristoteles. Podzimní setkávání se ponesou v duchu příprav unikátního divadelního projektu. Nebo si chcete raději zahrát Hemingwaye či Ezopa?
Ale to není všechno. Na konci června vyrazíme na zámeckou literární dílnu do Kostelce nad Černými lesy. Už letos jsme tam začali odkrývat poklad šlechtického rodu Smiřických, který patřil na počátku 17. století k nejbohatším v Čechách. Věděli jste, že Albrecht Smiřický dokonce aspiroval na českého krále? A že kdyby v roce 1618 neumřel, možná by nám Habsburkové nevládli tři sta let? Historie je někdy napínavější než román. A my si ho zkusíme zase napsat.

Krásné Vánoce a hezké čtení přeje Dana

---

Pro vánoční období jsme připravili speciální nabídku:

Dlouhodobý prezenční kurz od 29. ledna můžete mít se slevou 5 000 Kč 

při použití kódu ug782ewq (platí do konce roku).

Víkendový kurz 24.–25. ledna pořídíte za polovinu s kódem W93573HG.

---

Víkendový kurz 24.–25. 1. za polovinu s kódem W93573HG

Víkendový kurz jako literární prozření

Nejtěžší je udělat první krok

Znáte někoho, kdo rád píše? Nebo by chtěl? Možná jste to Vy. Dopřejte sobě nebo svým blízkým víkendový kurz psaní jako tvůrčí zážitek. Učíme metodou Arnošta Lustiga, který říkal, že psaní nesmí být nuda. A u nás se opravdu bavit budete. Během víkendu pochopíte, že za každým dobrým příběhem stojí poctivé řemeslo s jasnými pravidly. A hádejte – ta pravidla můžete porušovat. Na našich kurzech poskytujeme bezpečné prostředí s upřímnou zpětnou vazbou, kde si všechno můžete vyzkoušet.

---

Dlouhodobý kurz o 5000 Kč levnější s kódem ug782ewq

Naučte se brousit své texty jako diamanty 
Desetidílný intenzivní kurz začíná 29. ledna 

Psaní podle Lustiga s Danou Emingerovou rozhodně není procházka růžovou literární zahradou. Kromě teorie vás čeká hlavně praxe. Před ostatními účastníky přečtete svou povídku. Nataša, dnes lektorka, vzpomíná na své začátky: 

„S bušícím srdcem čekáte na reakce spolužáků. Co řeknou? Možná, že se i zasmějou, možná vás i pochválí... ale pak nastoupí Dana. A pokud jste už trochu pokročilý student, vezme vaše pracně vypiplané miminko... a vy pozorujete, jak z toho vašeho majstrštyku, z té vaší katedrály, zůstává v 

Kód ug782ewq platí do konce roku.

prachu jen hromada kamení. Sedíte, rudnete a chce se vám brečet. Ale když se prach usadí a slzy oschnou, něco se v té suti náhle zaleskne. A to pak je ten diamant, o kterém píše A. Lustig, S. King a další velcí literáti a učitelé psaní. Diamant, nad kterým se posadíte, uklidníte vaše rozjitřené emoce, že se s vaším miláčkem tak necitlivě zacházelo, a začnete ho vybrušovat. A když si přečtete novou verzi, vidíte, že je to konečně to, co jste vlastně od začátku chtěli sdělit světu. Nebo je to naopak něco úplně jiného, protože to původní byla pěkná ptákovina. A určitě vás to nakopne k dalšímu psaní. Protože Dana nejen cupuje, ale hlavně povzbuzuje. A bude vás učit, jak na to, a vy si budete víc věřit. Ale hlavně vás to bude bavit!“

---

Předvánoční autorské čtení na Dobešce v hudebním doprovodu 

rockové kapely Prevence demence se letos konalo po deváté.

Příští desátý ročník bude patřit výroč Arnošta Lustiga.

Děkuji za skvělý zážitek. Večer na Dobešce byl jako pohlazení. Příjemný, milý, uvolněný.

Dano, moc se Vám to s Natašou, Šimonem a Bořkem povedlo!!

Zuzka Hrušková

O pyšném smrku - napsala Šarlota Šetinová

Vytahoval se mladý smrk na doubek.
,,Vy listnaté stromy, vy jste tak nemožné. To se neumíte rozhodnout, jaké chcete být? Nejdříve zelené, pak se zabarvíte dočervena, pak šup a hned zas dožluta, tu se pak zašpiníte do té ohavné hnědé a nakonec to korunujete tím, že raději opadáte. A zbudou vám jen trčící větve. Jak to potom vypadá? Samí holohlavci mezi námi, co o sebe dbají a pěstí si svou kštici po celý rok."
,,Ale my se barvíme k obrazu přírody. To ona svým štětcem maluje, jak se jí zlíbí."

Párty s hyenou - napsal Martin Paruch

„Pilot vás bude čekat venku,“ řekl úředník za přepážkou v botswanském Maunu. Ukázal rukou k runwayi. Letiště bylo kapesní a jeho gesto v pohodě nahradilo orientační cedule s modrobílými nápisy.

Letadlo byl o něco menší než auto, kterým jsme před chvílí přijeli. A víc než raketoplán připomínalo Velorex, kterému při jedné z mnoha technických kontrol omylem přimontovali křídla.

„I’m your pilot,“ řekla mladá lehce rozesmátá dívka v modrém stejnokroji.

JEŽÍŠEK A GRADACE - NAPSALA ANNA VOCELOVÁ

PŘÁNÍ – sestupná gradace

„Milý Ježíšku, protože jsem byla celý rok hodná, přála bych si velké lego Harryho Pottera, kolečkové brusle, hodně oblečení, knížek a taky ten stříbrný prstýnek se srdíčkem, co na něj koukám cestou ze školy,“ píšu o první adventní neděli. Pomaluji obálku a dávám ji za okno. Snad si ho Ježíšek brzy odnese, aby to všechno měli. Loni mu to trvalo dva dny.
Čtvrtý den trůní obálka stále na svém místě. Třeba jsem toho přeci jen chtěla moc… A když je teď ta krize, jak říkají naši, třeba ani Ježíšek nemá neomezený rozpočet. Zkusím napsat jiný.

Sváteční příběhy dračí babičky Stefanie: Slavnost svící – napsala Stefanie Michael

Foto: Pinterest

Sváteční příběhy dračí babičky Stefanie III

Týden zeleného plamene: Baba Wiga I 

Jak se podzim přibližoval zimě, byly dny stále kratší a chladnější. Ubývalo světla a přibývalo tmy. Do zimního slunovratu zbývaly jen čtyři týdny a draci chystali slavnosti svící. Rozsvěceli je postupně na slunovratovém kolu života, které znázorňoval velký věnec z chvojí se pěti svícemi. Čtyři představovaly jednu část roku, pátá uprostřed byla svící znovuzrození. S každou se vraceli pozpátku na začátek. První, zelenou, zapalovali čtvrtou neděli před zimním slunovratem a symbolizovala období od slunovratu k podzimní rovnodennosti, druhá, modrá, dobu od rovnodennosti k letnímu slunovratu, třetí, červená, od slunovratu k jarní rovnodennosti a čtvrtá, stříbrná, čas od rovnodennosti k zimnímu slunovratu. Poslední pátou zlatou svíci pak zapalovali při velké oslavě návratu světla během zimního slunovratu. Tím dnem končily dračí slavnosti svící a začaly desetidenní oslavy nového roku.

FANTAZIE - napsal Jiří Wilson Němec

Soukromé očko pustilo očko – na punčoše
Soukromé očko byla dáma – při fantazii troše.
Při fantazii, která dává křídla snům.
Při fantazii, co dává křídla vítězům.
Při fantazii, která trhá očka punčoší.
Jen fantazie však nic neřeší.

Tak ta dáma nosí v podpaždí velkej kvér.
Pouzdro u podprsenky není vůbec fér.
Při fantazii, která dává křídla snům.
Při fantazii co dává křídla vítězům.
Fantazie strhne pouzdro prsou i koltu,
vskutku kroužíš marně kolem dekoltu.

Dáma říká: lásko, milý můj milenej,
bože ty jsi blbej, bože ty jsi střelenej…
Nic si nezačínej s očkem, ani soukromým,
nestojí to za to a ani za ten rým.

NEKOUKEJTE - napsal Jiří Wilson Němec

Nekoukejte na mně, pane,
já jsem slušně vychované děvče.
Já jsem z Plátenic a pro vás, pane, nemám nic.
Pozvedla jsem oční linku,
větřík zvlnil kudrlinku
vlasů spjatých do spony,
jsem neřesti na hony.

Jsem vzdálená a stojím pevně na zemi.
Jsem vzdálená, ještě neprošla jsem sazemi.
Jsem teprve na počátku jara
a pro vás, pane, nesmím být dost stará.

Proč civíte? Pane, necivte!
Nejsem k mání, už se nedivte
tomu, že tu sama stojím
a že se vás i trochu bojím.

Literární postava - napsala Veronika Flora

Jmenuje se Adéla, má černé rovné vlasy, téměř černé jako smůla, tmavé oči, bílou pleť a jemné rysy obličeje. Je jí 18 let, ale kvůli své výšce vypadá na 13, takže její ranní rutinou je líčení, aby vypadala starší a lidé s ní nejednali jako s dítětem. Někdy se kvůli tomu ani nestihne nasnídat, nebo si po cestě do university vezme kavu z automatu. 

Má nejlepší kamarádku, se kterou by mohla probírat nejnovější drby nebo studium. Sex ještě neměla, protože její rodiče jsou poměrně přísní a nábožensky založení, na rozdíl od ní. Její zvláštností je klást lidem nečekané a podivné otázky, když to nikdo nečeká.

Vídeň, město klasické hudby a vyhlášeného Sacher dortu s nejstarším Židovským muzeem na světě - napsala Jasmin Carmel

Foto: Andreas Praefcke

Když se řekne Vídeň, asi si vybavíte především velkolepé muzejní galerie, vyhlášený Sacher dort a zábavní park Prater. Historie hlavního města Rakouska ležícího na severním cípu země je však mnohem bohatší a nabízí víc. Domov velikánů jako Schubert, Strauss nebo Mozart. Myslitelů jako Freud či významných politiků jako Metternich. Nikoho asi nepřekvapí, že tohle kulturní město se pravidelně umisťuje v žebříčku měst s nejlepší životní úrovní. 

O hladovém vlkovi - napsal David Polášek

Jde lesem vlk a má ukrutný hlad. Znenadání uslyší z křoví: „Kokokodák, kokokodák.“
„A helemese,“ řekne si vlk. „To bude dobrý oběd.“ 

Mlsně se olízne a skočí do křoví.
V tu ránu se z křoví ozve vlčí zavytí a pak jen mlaskání.
Po nějaké době vyjde z křoví medvěd, prackou si ještě utírá vlčí chlupy kolem tlamy a povídá: „Ještě, že umím ty cizí jazyky, jinak bych se ani pořádně nenažral.“

Poučení: Kolik umíš jazyků, tolikrát jsi člověkem.
  (Opatrnosti není nikdy nazbyt.)

Ne o duši ale o osudu - napsala Lada Bartošová

Když se poprvé rozsvítí kontrolka na našem autě, jsme někde kolem Norimberku. Škodovka 120 řve jako tur, přestože její nejvyšší dosažená rychlost je 90. Žijeme samozřejmě v době, kdy tato rychlost je něčím úžasným. Tedy byla. Ještě před pár kilometry, když jsme se zatajeným dechem přejížděli hranice Československa. 

Velmi záhy jsme prozřeli a jako většina našich spoluobčanů jsme bolestně a s trapností pocítili nedostatečnost našich vozidel. Tak hlavně že to jede, řekla jsem si.
Celé ráno bylo prostě divné a napjaté.

Nostalgie fur die Bahnzeit - Nostalgie po volně plynoucím čase - napsala Vendula Beaujoan Langová

Úterý: Wien HBF - Venezia Santa Lucia

(2. pokračování deníkové reportáže z kolejí)

Po probuzení jsem sice toužila po „polibku“ od Gustava Klimta, ale zdržela jsem se s mladým indickým párem při snídani, a nezbývá mi než hodina na prohlídku nedalekého Belvederu, parku s dvěma barokními paláci postavenými pro prince Evžena Savojského. Aspoň si líbánky užívají mladí Indové, zasnoubili se v Curychu. 

Pohádky o cestách do Prátru - napsal Šimon Pravda

“Dědo, a co bude dál?”
Sedíme v posteli a hltáme každé slovo dědovy pohádky na dobrou noc. My tři bráchové. Já, starší Matěj a mladší Kryštof.
“No, teď se musíte schovat,” odpovídá děda. Při tom pomalu na gauči rozkládá svůj klarinet. Prohlíží si plátek. Nasadí víčko a vrchní díl uloží do speciálně vyhrazeného místa ve futrálu potaženého jazzově červeným kobercem. Abyste rozuměli, děda Jirka je totiž jazzman a jezdí do Vídně hrát s kapelou. A my chceme do Vídně taky, jenže babička nám to pokaždé překazí.

V mlžném oparu - napsala Vendula Beaujouan Langová

Zahalen v mlze, pohlížíš dlouze
do své duše,
Ztrácíš se v čase, otevíráš kráse
dveře k sobě.

Proklouzne mlčky, odhodí svršky
ti pod nohy,
Pohodí vlasy, zapálí si
a k tobě se nakloní.

Cítíš její teplo, zářivé světlo
nadosah.
Co kdyby se tvé tělo vzeplo
a srdce seplo?

Nechal bys tomu volný spád?

Vlkodlaci - napsal Jiří Wilson Němec

Pod městem nad městem mlha leží

Pod městem nad městem tiše sněží
Pod městem nad městem v této době
Pod městem nad městem jako v hrobě

V ulici za rohem stará vrata
V ulici za rohem bydlí táta
V ulici za rohem přízemní byt
V ulici za rohem tiše-nesvítit

A domů až za šera děti kráčí
Za nimi ve stopách dech vlkodlačí
Snad dojdou, snad dojdou, držme palce
Táta už znervózněl kdesi v dálce

V ulici za rohem strach se pije
V ulici za rohem bliká policie
V ulici za rohem stopy mizí
Město má, město má, novou krizi

Osamělý hazardér na Manhattanu - napsala Vendula Beaujouan Langová

Sedím u baru v Irish Pubu na W 35th Street. Silvestrovské davové šílenství na Times Square už mě dávno neláká. 

Zajímají mě opravdová setkání. Srkám víno a čárám si do bloku. Postrádám inspiraci pro originální reportáž z New Yorku. Přisedne si ke mně čtyřicátník s pivem: 

„Byl bych rád, kdybys mi dělala společnost. Dovolíš?“ 

Podám mu tužku a on začne psát:

Jak jsem začal létat balónem - napsal Jan Smrčka

Kamil Lhoták

Narodil jsem se v roce 1959. Tehdy to vypadalo, že svět bude fajn. Hrál Elvis, pak Beatles a Rolling Stones, u nás Olympic a Karel Gott. V Americe pan Jost postavil úplně jiný a převratný horkovzdušný balon, který o pár let později umožnil masové rozšíření ballooningu.

Byl to balon takový, jak jej znáte vy a možná jste s ním i letěli.
V té atmosféře byl roce 1965 založen Balonklub Praha. Začal stavět svůj první plynový balon. To je ten, který znáte z obrázků Kamila Lhotáka. Ten s těmi pytlíky s pískem. Ten hned tak neuvidíte. Pokřtili jej a v srpnu 1968 s velkou slávou vzlétl z Letenské pláně. Byla to velkolepé.

Paní Colombová a oslava narozenin - napsal Radek Holomčík

Inspektor Colombo uspořádal oslavu narozenin pro svou paní. Coby Ital nachystal bohaté občerstvení, spoustu sýrů, sušené šunky a vína. Hosté přišli načas a od samého začátku se výborně bavili. Mělo to být překvapení, tak o tom paní Colombová nevěděla.

Závrať na vrcholu mayské civilizace - napsala Vendula Beaujouan Langová

Polední slunce neúprosně pálí do tisíciletých strmých schodů na pyramidu v mexickém Ek-Balam. Stoupám lehkým krokem vzhůru nad starobylé chrámy a všeobjímající džungli. Pod vrcholem se zastavím a ohlédnu. Točí se mi hlava, krok těžkne a nahoře klesám k zemi.

 
Mayské město Ek-Balam - což v mayštině znamená černý jaguár neboli panter - leží na východě mexického poloostrova Yucatan jen hodinu cesty autem od proslulého Chichen Itza. Ačkoliv bylo několikrát znovuobjeveno, zůstávalo po dlouhá léta ukryté pod bujnou vegetací džungle.

Proč píšu - interview se sebou samým stvořil Jan Smrčka

Balónový rekordman Jan Smrčka

Proč děláš rozhovor sám se sebou? 

Mýty se mají bořit, jak říká moje učitelka tvůrčího psaní.

Proč ses vlastně pustil do psaní?
To je jednoduchý, protože mi to nejde. Je to takový masochismus. Když se praštíš, ta úleva po odeznění bolesti! Když ti to nejde a pak přijde zlepšení. Zlepšení, které cítíš ty sám. To je úleva a radost. Tak se vlastně peru sám se sebou. 

Bidéšiní v moři otázek - napsala Věra Jelínková

Pod přístřeškem z modrých ocelových nosníků to hučí jako v úlu. Betonové nástupiště barišálského přístavu je zaplavené lidmi a zavazadly. V moři těl jedné z nejlidnatějších zemí světa se nechávám unášet proudy pasažérů a pomalu mi dochází, že právě tady – ve stísnění, hluku a blízkosti cizích těl – lze nejsnáze nahmatat tep bangladéšské společnosti. 

Na zemi se v klubkách vinou těžké, propletené řetězy a tlustá jutová lana, mezi nimiž se míhají bosé nohy, sandály, žabky.

Tekutá touha - napsala Vendula Langová

Báseň inspirována obrazem Zrození tekuté touhy od Salvatora Dalího 

Ležím na dně tvojí whisky,
schoulená.
Usrkáváš mě
po doušcích
bez těla.
Rozpouštíš své touhy
v kouři zapomnění,
Polykáš mou lehkost
ve vlastním uvěznění.

Vsáváš do sebe mou chuť
a pocit oblouznění,
Zaskočí tě prázdnota
a nenaplnění.