Nostalgie fur die Bahnzeit - Nostalgie po volně plynoucím čase - napsala Vendula Beaujoan Langová

Úterý: Wien HBF - Venezia Santa Lucia

(2. pokračování deníkové reportáže z kolejí)

Po probuzení jsem sice toužila po „polibku“ od Gustava Klimta, ale zdržela jsem se s mladým indickým párem při snídani, a nezbývá mi než hodina na prohlídku nedalekého Belvederu, parku s dvěma barokními paláci postavenými pro prince Evžena Savojského. Aspoň si líbánky užívají mladí Indové, zasnoubili se v Curychu. 

Pohádky o cestách do Prátru - napsal Šimon Pravda

“Dědo, a co bude dál?”
Sedíme v posteli a hltáme každé slovo dědovy pohádky na dobrou noc. My tři bráchové. Já, starší Matěj a mladší Kryštof.
“No, teď se musíte schovat,” odpovídá děda. Při tom pomalu na gauči rozkládá svůj klarinet. Prohlíží si plátek. Nasadí víčko a vrchní díl uloží do speciálně vyhrazeného místa ve futrálu potaženého jazzově červeným kobercem. Abyste rozuměli, děda Jirka je totiž jazzman a jezdí do Vídně hrát s kapelou. A my chceme do Vídně taky, jenže babička nám to pokaždé překazí.

V mlžném oparu - napsala Vendula Beaujouan Langová

Zahalen v mlze, pohlížíš dlouze
do své duše,
Ztrácíš se v čase, otevíráš kráse
dveře k sobě.

Proklouzne mlčky, odhodí svršky
ti pod nohy,
Pohodí vlasy, zapálí si
a k tobě se nakloní.

Cítíš její teplo, zářivé světlo
nadosah.
Co kdyby se tvé tělo vzeplo
a srdce seplo?

Nechal bys tomu volný spád?

Vlkodlaci - napsal Jiří Wilson Němec

Pod městem nad městem mlha leží

Pod městem nad městem tiše sněží
Pod městem nad městem v této době
Pod městem nad městem jako v hrobě

V ulici za rohem stará vrata
V ulici za rohem bydlí táta
V ulici za rohem přízemní byt
V ulici za rohem tiše-nesvítit

A domů až za šera děti kráčí
Za nimi ve stopách dech vlkodlačí
Snad dojdou, snad dojdou, držme palce
Táta už znervózněl kdesi v dálce

V ulici za rohem strach se pije
V ulici za rohem bliká policie
V ulici za rohem stopy mizí
Město má, město má, novou krizi

Osamělý hazardér na Manhattanu - napsala Vendula Beaujouan Langová

Sedím u baru v Irish Pubu na W 35th Street. Silvestrovské davové šílenství na Times Square už mě dávno neláká. 

Zajímají mě opravdová setkání. Srkám víno a čárám si do bloku. Postrádám inspiraci pro originální reportáž z New Yorku. Přisedne si ke mně čtyřicátník s pivem: 

„Byl bych rád, kdybys mi dělala společnost. Dovolíš?“ 

Podám mu tužku a on začne psát:

Jak jsem začal létat balónem - napsal Jan Smrčka

Kamil Lhoták

Narodil jsem se v roce 1959. Tehdy to vypadalo, že svět bude fajn. Hrál Elvis, pak Beatles a Rolling Stones, u nás Olympic a Karel Gott. V Americe pan Jost postavil úplně jiný a převratný horkovzdušný balon, který o pár let později umožnil masové rozšíření ballooningu.

Byl to balon takový, jak jej znáte vy a možná jste s ním i letěli.
V té atmosféře byl roce 1965 založen Balonklub Praha. Začal stavět svůj první plynový balon. To je ten, který znáte z obrázků Kamila Lhotáka. Ten s těmi pytlíky s pískem. Ten hned tak neuvidíte. Pokřtili jej a v srpnu 1968 s velkou slávou vzlétl z Letenské pláně. Byla to velkolepé.

Paní Colombová a oslava narozenin - napsal Radek Holomčík

Inspektor Colombo uspořádal oslavu narozenin pro svou paní. Coby Ital nachystal bohaté občerstvení, spoustu sýrů, sušené šunky a vína. Hosté přišli načas a od samého začátku se výborně bavili. Mělo to být překvapení, tak o tom paní Colombová nevěděla.

Závrať na vrcholu mayské civilizace - napsala Vendula Beaujouan Langová

Polední slunce neúprosně pálí do tisíciletých strmých schodů na pyramidu v mexickém Ek-Balam. Stoupám lehkým krokem vzhůru nad starobylé chrámy a všeobjímající džungli. Pod vrcholem se zastavím a ohlédnu. Točí se mi hlava, krok těžkne a nahoře klesám k zemi.

 
Mayské město Ek-Balam - což v mayštině znamená černý jaguár neboli panter - leží na východě mexického poloostrova Yucatan jen hodinu cesty autem od proslulého Chichen Itza. Ačkoliv bylo několikrát znovuobjeveno, zůstávalo po dlouhá léta ukryté pod bujnou vegetací džungle.

Proč píšu - interview se sebou samým stvořil Jan Smrčka

Balónový rekordman Jan Smrčka

Proč děláš rozhovor sám se sebou? 

Mýty se mají bořit, jak říká moje učitelka tvůrčího psaní.

Proč ses vlastně pustil do psaní?
To je jednoduchý, protože mi to nejde. Je to takový masochismus. Když se praštíš, ta úleva po odeznění bolesti! Když ti to nejde a pak přijde zlepšení. Zlepšení, které cítíš ty sám. To je úleva a radost. Tak se vlastně peru sám se sebou. 

Bidéšiní v moři otázek - napsala Věra Jelínková

Pod přístřeškem z modrých ocelových nosníků to hučí jako v úlu. Betonové nástupiště barišálského přístavu je zaplavené lidmi a zavazadly. V moři těl jedné z nejlidnatějších zemí světa se nechávám unášet proudy pasažérů a pomalu mi dochází, že právě tady – ve stísnění, hluku a blízkosti cizích těl – lze nejsnáze nahmatat tep bangladéšské společnosti. 

Na zemi se v klubkách vinou těžké, propletené řetězy a tlustá jutová lana, mezi nimiž se míhají bosé nohy, sandály, žabky.

Tekutá touha - napsala Vendula Langová

Báseň inspirována obrazem Zrození tekuté touhy od Salvatora Dalího 

Ležím na dně tvojí whisky,
schoulená.
Usrkáváš mě
po doušcích
bez těla.
Rozpouštíš své touhy
v kouři zapomnění,
Polykáš mou lehkost
ve vlastním uvěznění.

Vsáváš do sebe mou chuť
a pocit oblouznění,
Zaskočí tě prázdnota
a nenaplnění.

Oradour, skanzen zkázy - napsala Sabina Prisender

"Ani slovo v nĕmčinĕ!"  varuje mĕ můj muž a iniciátor cesty, když vysedáme na parkovišti. Nebe se zatáhlo, v šedi mezi stromy vnímám vážné tváře turistů vracejících se od centra vesnice. Bývalého centra. Bývalé vesnice.
Oradour-sur-Glane mĕlo před 10.červnem 1944 zhruba 1500 obyvatel. Jen asi 700 žilo přímo ve vesnici. Nebo to bylo mĕsto? Jedna škola pro chlapce, druhá pro dívky, jedna smíšená. Radnice, řezník, zubař, autoservis. Středem mezi domy jezdila dokonce i tramvaj.
Pokojné a půvabné místo obklopené statky, trochu schované nedaleko porcelánových fabrik bohatého Limoges.

Zpěv míru v záchvatu řehotu - napsala Lada Bartošová

„Aby byl člověk dlouho živ, aby měl pastýř hojnost mléka a rybám nevytekla řeka v mé vesničce a kdekoliv, zpívám zpěv míru,“ odrecitovala jsem, pečlivě dodržujíc všechny pokyny mé soudružky učitelky. 

Tvářila jsem se patřičně nabubřele, důležitě a veskrze angažovaně, abych dostála pověsti socialisticky uvědomělého dítěte a příkladné recitátorky. Nebyla jsem jen tak leckdo. 

Bavíte se tu s mnohonásobnou vítězkou Puškinova památníku, Karlovarské růžičky a Ruské olympiády pro rok 1988.

Udělala jsem domluvený krok dopředu a předala tak pomyslnou štafetu mé kolegyni, známé též jako má nejlepší kámoška, šílená šprtka a uvědomělá pionýrka Katuška Kociánová. Nemohu si odpustit informovat vás, páč na to již nepřijde řeč, že byla dcerou Judr. Alexandra Kociána, významného porevolučního právníka celebrit. Tento fakt není nijak zajímavý ve vztahu k našemu recitačnímu umu, ale je rozhodně zajímavý ve vztahu k našim socialistickým školním aktivitám.

Liška a kuře - napsala Monika

Atorka: Elisa Speváková

V lese žila liška. Jednou dostala hlad, tak chytila u hájovny kuře a chystala se ho sníst. To ale kuře nechtělo, a protože to bylo chytré kuře, řeklo lišce: „Milá liško, nejez mě hned! Vždyť přece víš, že ráno je moudřejší večera.“
Liška chvíli přemýšlela, a pak řekla: „Ale co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek.“ A jedním hltem celé kuře snědla.


Poučení: V životě jsou situace, kdy vám žádné přísloví nepomůže.

Rada - napsala Sabina Prisender

Rabi, rabi, jsem tak nešťastnej!
Musíš mi pomoct! Doma je hroznĕ. Osm dĕtí v jedné cimře, všichni křičí, hádají se, žena naříká, nemáme se kam hnout. Poraď, co s tím?

Poradím, poradím. Máš v chlívku kozu, pokud vím. Odvaž ji a vezmi ji k vám na bydlení. Uvidíte.

Po týdnu:
Rabi, rabi, je to strašný! Ještě mnohem horší! Koza smrdí, děti trká, všude bobky, místa je jestĕ míň. Prosím pomož!

Pomůžu, pomůžu. Máš v tom chlívku přece ještě krávu, pokud vím. Odvaž ji a vezmi ji mezi vás do cimry. Uvidíš.

Zdravice pro autorské čtení na Dobešce - napsal Jaroslav Valach

Jak na sepsání ucházejícího sdělení oporou o zásady vyučované na kurzech “Psaní podle Lustiga” Dany Emingerové?

Jak beletrie, tak žurnalistika se řídí pravidlem, že nadpisu je nutno věnovat obzvláštní péči: je tím háčkem, co chytí pozornost čtenáře.

Další zásadou volající po popření je rada omezující a vylučující přechodníky beroucí textu dynamiku bezmála stejnou měrou, jakou se to děje užitím slov v pasivním tvaru, což je plně prokázáno, podobně

Sex, zločin a trest po česku - napsala Dana Volfová

Moje drahá manželka se měla z lázní vrátit až za dva dny, ale nějaká pacientka odjížděla už dnes, a tak si Jana pobyt zkrátila. Aspoň tak mi to vysvětlila. Ovšem mnohem později, až když se mnou začala zase mluvit.
„Jani, není to, jak to vypadá...“ 

Jana mě probodne pohledem. Stojí ve dveřích ložnice v pozici amazonky vyrážející na zteč. Ačkoliv není ozbrojená, oči jí planou odhodláním, které nevěští nic dobrého. Já se před chvilkou probudil a do přistání fúrie jsem se kochal Ivetčinou spící krásou.

Ať tě cítím - napsala Vendula Beaujouan Langová

Posbírej střípky mé duše
Zahoj jizvy mého těla
Setři mi v očích slzy
Zapomeň, co bylo včera.

Nech prostoupit mé slunce
Tam, kde svítí měsíc tvůj
Mraky proplujeme spolu
Bez tebe je mne jen půl.

Otevři mi svůj vesmír
Pevně tiskni mne a hřej
Srdce mé uzdraví se
A to své rozechvěj!

Buď se mnou, ať tě cítím!

V objetí nejstarší řeky - napsal Martin Paruch

Mám za sebou už skoro deset hodin nepřetržitého pochodu. Jen párkrát jsem zastavil. Na chvilku. Abych se trochu napil a polknul tabletku hroznového cukru.
V měkkém odpoledním světle přicházím k zakalenému jezírku. Oblečený se do něho ponořím až po krk. Namočím si kšiltovku a prožívám rozkoš z ochlazení a kapek, které mi do tváře stékají z mokrých vlasů. Snažím se nevnímat spálenou kůži a boty ztvrdlé bahnem z rozvodněné řeky.
Finke. Tak se jmenuje. Prý nejstarší na planetě. Řeka. Tady. Uprostřed pouště centrální Austrálie.

Psaní podle Lustiga & Prevence demence Předvánoční autorské čtení na Dobešce v rytmu rockové kapely Vládi Kroce 28. listopadu

Psaní podle Lustiga & Prevence demence

Předvánoční autorské čtení na Dobešce bude tentokrát v rytmu rockové kapely Vládi Kroce 

28. listopadu od 19 hodin. Rezervace vstupenek zde.

Pořádek v lese - napsala Lucie Sováková

Je večer. Na větvi sedí sova. Přiletí skřivan, podívá se na právě probuzenou sovu a škodolibě pronese: "Vstávat až navečer, to si může dovolit jen někdo... Tady zase včera někdo pařil, nee?"
"No to víš, já vstávám později, ale zase jsem vzhůru až do rána."
"Jasný, ale každý pořádný pták vstává brzy ráno a v noci spí, tak je to přeci správně!"
"No jo, já to mám prostě jinak. Lovím si pěkně v noci, likviduju škůdce a mám na to klid."

I svoboda má své hranice - napsal Jan Smrčka

Balónový festival v Chateau d’Oex

Být balonářem za totáče bylo něco jako být disidentem. Byli jsme stále pod dohledem a pohybovali jsme se minovém poli zákazů, příkazů, důkazů úkazů a nákazů. Občas jsme si mohli spolu s Vernem říct to pověstné: Lâchez tout! - Pusťte vše! 

Okovy s balónem ve vzduchu povolily, my jsme stoupali a stoupali a cítili tu svobodu. To se dnes nedá už koupit. To jsme si museli zasloužit.

Nostalgie po volně plynoucím čase aneb Deníková reportáž z kolejí (1) - napsala Vendula Beaujouan Langová

Poslední dvacetiletí brázdím západní cíp Evropy vysokorychlostními vlaky. Vzdálenosti se stírají. V návalu nostalgie jsem se však rozhodla vrátit do rakousko-uherského mocnářství. Vlaky se tu po jedněch z nejstarších evropských tratí pozvolna sunou krajem a vše má najednou jasnější obrysy. Cesta vlakem střední Evropou - z Prahy až na jih od Alp - se mi vryla do paměti před třiceti lety. Jak moc se změnila a jak jsem se změnila já?

Město, kde se ráno modlí, v poledne prodává a večer pálí mrtví - napsala Hana Součková

48 hodin v Káthmándú - městě, kde se ráno modlí, v poledne prodávají a večer pálí mrtvé. 

A mezitím žije naplno.

Na svůj návrat do Káthmándú jsem se těšila skoro 2 roky. Už přilet je mimořádný. Pokud máte to štěstí, že sedíte u okýnka na správné straně, téměř půl hodiny vám dělají společnost osmitisícovky, které vystupují z husté mlhy. Sedíte a jen se necháte unášet, skoro máte pocit, že se jich můžete dotknout. Tu čistou a nadýchanou bílou mlhu brzy vystřídá smogový mrak.

Ještě tu jsem - napsala Vendula Beaujouan Langová

Ještě tu jsem,
Ještě tě vnímám,
Tvou kouřovou vůni
A nasládlou chuť.

Ještě dýchám tvůj vzduch,
Tvůj jemný tón hlasu slýchám,
Ještě v tvých myšlenkách čtu.

Ještě se v tvých očích ztrácím,
Jak ve své neklidné mysli,
Ještě ležíš mi na srdci.

Ještě tě mám, dokud tě vnímám,
Ještě jsi se mnou –
Uprostřed všeho a všech.
Buď se mnou dál, dokud tu dýchám,

I když nemůžeme už nic vrátit zpět.

Dovolená v NDR - napsala Dana Volfová

"Ten motor má nějak divnej zvuk," říkám tiše. Vím, že o našem modrém trabantím broučkovi nesmím mluvit špatně, mohlo by se nám to vymstít.
Po chvíli je to jasné. 

"Jedem jen na jeden válec," připouští manžel. Já tomu nerozumím, s fyzikou jsem na štíru a řidičák nemám. Je mi však jasné, že to nevěští nic dobrého. Kromě zvuku jsem si také všimla, že jedeme trochu rychleji než průměrný hlemýžď. Dívám se na hodinky a v duchu počítám, jestli je v našich silách dorazit do Warnemunde včas.

Guggenheim a Bilbao - napsala Sabina Prisender

Je to příběh jako z pohádky. Zaprášené průmyslové hnízdo spalo už od občanské války. Až jedna jediná budova zmĕnila život mĕsta. Bilbao - Efekt. Známý pojem z učebnic architektury, sociologie i ekonomie. Vztah muzea a mĕsta je fascinující.

Blížíme se taxíkem přes závĕsný most La Salve Zubia. Jeho obří hypermoderní slavobránou proklouzneme až příliš rychle. Jsme v Bilbau, tři staré kamarádky na výletĕ za starou kulturou staré Evropy.

Tyranosaurus rex a kometa - napsala Dana Emingerová

Vít Kovář, Fakulta designu a umění v Plzni

Tyranosaurus byl králem druhohor - nenáviděným despotou, který vládl pyšně a krutě. Všechno na Zemi se před ním třáslo strachy... A přece mu to nestačilo. Chtěl se zmocnit i celého vesmíru, a tak jednou v noci zatřásl oblohou. Třásl jí tak mocně, až se maličká kometa uvolnila z nebe.
Když prolétala atmosférou, nádherně se rozzářila. A nadutý tyranosaurus řval: „Vidíte, jak mocného vládce máte!? Otřásl jsem vesmírem a hvězdy teď padají na mou počest. Co víc chtít?!?“
„Aby už byl od tebe navěky pokoj,“ zabručeli ostatní dinosauři. A to bylo to poslední, co udělali.

Jak jsme potkali Afriku - napsal Martin Paruch

Taneční předehra
„Co to máš na sobě?“ zeptal se kolega z banky. V jeho hlase byla směsice despektu a zvědavosti. Místo tmavého obleku jsem měl na sobě khaki košili s krátkým rukávem a plátěné kalhoty s bočními kapsami. Z odepínacích nohavic nekoukaly naleštěné polobotky ale zánovní trekovky. Alice vypadala o dost elegantněji, ale do společenského oděvu měla taky dost daleko.
„Za pár hodin odlítáme do Afriky,“ odpověděl jsem trochu nesměle a trochu s pýchou v hlase.

Máňo, zvedne se inflace a úroky - připravila Dana Emingerová

Zápis z jednání ČNB na stránkách zpravodajství Patria v květnu 2021:

Vzhledem k posunu prognózy inflace pro nejbližší rok k horní hranici tolerančního pásma M. Mora a T. Holub upozornili, že i poměrně malé překvapení v proinflačním směru by mohlo dostat inflaci nad toto pásmo. Příliš opožděné zvyšování úrokových sazeb by tak dle jejich názoru mohlo mít náklady z hlediska ukotvenosti inflačních očekávání, což je důležitou součástí primárního mandátu ČNB pečovat o cenovou stabilitu.

„Na Loučeni jsme psali s duchy zámku za zády!“ - napsala Eva Popílková pro TO JE SENZACE.CZ

Na zámku Loučeň se zrodil mimořádný literární projekt. Spisovatelka, novinářka a lektorka tvůrčího psaní Dana Emingerová tu společně se svými žáky vytvořila knihu Tajemství Zámku Loučeň – soubor historických povídek propojených současným příběhem s téměř detektivní zápletkou.

Díky zámeckým literárním dílnám ožily osudy pěti generací české větve šlechtického rodu Thurn-Taxisů i jejich poddaných. Knihu pokřtili Ondřej Neff a Milan Šteindler, kteří se zámecké výuky jako lektoři také zúčastnili. Více zde. Výpravná publikace s historickými snímky a krásnými fotografiemi Petra Jana Juračky přináší jedinečný pohled na šlechtický svět i mnoho míst, kde unikátní dílo vznikalo.

Rozhovor Evy Popílkové s Danou Emingerovou vyšel na webu Tojesenzace.cz.

VJEZD DO DVORA - napsal Jiří Wilson Němec

Na podzim jsou nejkrásnější listy
javoru zelené vlásečnice žlutých sítí.
A švestky namačkaný v hlubokým lavóru
a čekání na lahodné to pití.

Na podzim je nejkrásnější striptýzová álej
nádherně se pomalounku svlíká,
tak na cestu nám ještě jednu nalej
než vplavu do šustivýho mlíka

Gradace - připravila Nataša Richterová

Důležitou součástí vypravování je gradace. Gradace je část (věta, odstavec, ale i kapitola), v níž se postupně zesiluje význam použitých slov nebo slovních spojení podle vzrůstající intenzity.

Rozlišujeme vzestupnou a sestupnou gradaci (sestupná gradace je mnohem vzácnější).

Příklad gradace vzestupné a sestupné

 - vzestupná gradace (klimax) - uspořádání slov od nejslabšího k nejsilnějšímu

Třpytivé tóny Vltavy se nesou náměstím. Pramének sílí, spěchá, rychleji a rychleji, kadence tónů mohutní, už to není pramének, ale sílící proud řeky, který v cressendu burácí.

 

Svět trpí inflací slov - napsal Jarda Valach

Svět trpí inflací slov. Útočí na nás na každém kroku.
K tomu, co si říkáme s našimi blízkými doma a kolegy v práci, přibývá obrovská záplava dalších slov.
Statistiky dokazují, že dnes už jen málokdo ten příval zesiluje ještě četbou.
Průměrný Američan nečte ani patnáct minut denně.
Čech v průměru něco přes čtvrt hodiny.
Vtěsnat do té čtvrthodinky veškerou domácí knižní produkci znamená, že mezi spisovateli probíhá krvavá, bratrovražedná řež o čtenáře.

Motorkář - napsal Marek Bucko

„Rád bych, ale snad až jindy...“ odmítám Petrovo pozvání na skleničku do sportbaru našeho tenisového klubu. „Co jsem tady za ty dvě hodiny vysportoval bych za další hoďku nacuc zpátky. Zítra by mě bolela hlava a navíc jsem tu na motorce. Za hodinu mám schůzku kvůli nový zakázce pro mojí firmu. Potom ještě jedu za chlapíkem kvůli testaci historický původnosti na ty mý veterány. Bude se měnit zákon, musím to stihnout do konce roku.“

Vrána, liška a inovace - napsala Alžběta Pondělíčková

Matěj Jurkáček, Fakulta designu a umění J.S. v Plzni

Běžela liška kolem vysokého dubu a hle – na větvi sedí vrána a v zobáku drží velký kus žlutého sýra.
Každá liška má přece vždy chuť, každá liška ví, jak to chodí.
„Vráno, máš tak krásný hlas, zazpívej mi píseň, budu tě s radostí poslouchat a obdivovat se ti.“
Vrána zpozorněla, naklonila hlavu a jedním okem jukla na lišku.
Pak pomalu a s výrazem labužníka spolkla celý sýr naráz a následně jí z hrdla vylétl výkřik:
„Táhni do prdele, zrzavá lichometnice.“

Covidové roušky - napsala Asja Žilová

Poprvé za mnoho let je na Staroměstském náměstí ticho a prázdno. Ještě nedávno jsem nadávala, že nekonečný dav turistů ruší můj klid. 

Teď je dlažba náměstí pomalovaná kříži. Svíčky a kytice připomínají něčí vyhaslý život. 

V poledne, jako každý den, zazvoní smrtka na orloji a nastává čas pro přehlídku apoštolů. Netušila jsem, že ticho může bolet. 

Modlím se, aby náměstí znovu, místo křídových křížů, zaplnil dav turistů. 

Sednu si k šicímu stroji a začínám šít roušky. Chce se mi rozbít to ticho šumem stroje, a s každou sešitou rouškou si říkám, lidi neumírejte. 

V tu dobu, na letišti radostně vítají členové Babišovy vlády letadlo z Číny plné modrých roušek, 25 korun za kus. Kolik chlouby zní v hlase předsedy vlády, kolik reportérů posílá do éteru mimořádnou zprávu.

Psaní dává křídla - zpravodaj 11/2025

Dana a rozhlasový moderátor Vláďa Kroc

Milí přátelé psavci!

Autorské čtení na Dobešce 28.11. doprovodí rocková kapela Prevence demence známého rozhlasáka Vladimíra Kroce

Hned po literárním večeru bude následovat víkendový kurz s 50% slevou  pro všechny, kdo si zakoupí lístek na Dobešku zde. Jako Vánoční dárek máme pro Vás i slevový kód na 5000 Kč na dlouhodobý prezenční kurz, který začne koncem ledna.

Hezké čtení přeje Dana

---

Víkendový kurz 29.-30. listopadu za polovic 

pro návštěvnky autorského čtení na Dobešce s kódem W93573HG.

(Pokud bude kurz již uzavřený, můžete kód využít do Vánoc i na víkend 24.-25. ledna.)

---

Marek a Jitka Buckovi na zámeckém křtu knihy

Kurzy jako vybraná duševní krmě podle Marka B.
Desetidílný intenzivní kurz od 29. ledna 

Jako požitkář a kromě knih a psaní i milovník jídla, bych pocity z kurzů s Danou Emingerovou vyjádřil takto:
Účastí na prvním víkendu jsem objevil luxusní restauraci s mou nejoblíbenější kuchyní. Přečetl jsem si se zájmem ve vitríně jídelní lístek, nahlédl oknem a cítil vzdáleně lákavou vůni božských jídel.
Absolvováním první čtyřdenní literární dílny jsem vstoupil dovnitř, okusil skvostné mnohachodové degustační menu všech možných chutí a poznal úžasné číšnice a číšníky.
Pravidelným navštěvováním dlouhodobého kurzu jsem se stal v této luxusní gastronomicko-literární perle „štamgastem“. Své oblíbené pokrmy a dorty už teď pojídám v neomezeném množství. Fotím si selfíčka s majitelem, tykám si s kuchařem, občas mu i kecám do vaření. On mi naslouchá a tu a tam mě nechá i „oblíznout vařečku.“ Ovšem vše s řádem, podle pravidel a za vzájemného respektu. K tomu zjišťuji, že se ve svém věku těmito kurzy i vzdělávám! Děkuji své ženě Jitce, která mi první víkendový kurz - i přes můj zatvrzelý odpor - věnovala.

---

Předvánoční autorské čtení žáků Dany Emingerové 

28. listopadu od 19 h na Dobešce

v rytmu rockové kapely Vládi Kroce

Rezervace vstupenek zde

Potřebují je všichni. Platíme z nich nájem divadelního sálu, zvukaře, muzikanty atd.

Uzavíráme list aktivních účastníků autorského čtení. 

Podmínkou je souhlas se zásadním krácením vybraných příspěvků, 

které by při přednesu neměly překročit 3-4 minuty. Zároveň si udělejte čas na profesionální trénink rétoriky s Janou Vaňkovou během pátečního odpoledne před začátkem představení.

 

Tatínek, mistr prokrastinace - napsala Lucie Slabyhoudová

Každé ráno můj tatínek vstává v šest hodin a cvičí, neexistuje, že by vyrazil ven bez pořádného protažení a pár kliků. Poté si dá snídani, vyčistí si zuby a vyrazí do práce. 

Chodí jedině pěšky, protože přece musí splnit počet kroků, který si na svých chytrých hodinkách zadal. Pod dvanáct tisíc kroků denně nejde. 

Když dorazí do kanceláře, vždy poprosí hodnou kolegyni Kačku, která dělá sekretářku u jeho ředitele, o kávu. A tím začne pracovní den. 

Úkolů má nad hlavu, ale prokrastinace je silnější. Vždycky se najde něco „důležitějšího“ než právě ty úkoly, které tak hoří. Po osmi hodinách a další třech kávách zjistí, že vlastně nic nestihl. 

Maminka mu volá, jestli už půjde domů, na to on odvětí:

„No, v žádným případě, víš, kolik toho tady ještě mám?“ Když kolem šesté hodiny dorazí pěšky domů, jde si lehnout, protože je velmi unavený. V devět hodin večer vstane, popřeje mamince dobrou noc a jde si sednout k počítači, kde do noci pracuje.

Londýnské blouznění - napsala Vendula Beaujouan Langová

(vidím tě všude)

Z Tate Modern tě vidím, 

jak se procházíš po ochoze věže svatého Pavla,
Ani mi nezamáváš, přepadla by tě určitě závrať.

Kráčím přes Waterloo bridge 

a ty na mne zíráš přes čelní sklo double-deckeru,
Zvoníš na řidiče, ale na mostě přece nikdy nestaví.