19. května 2024

Vyprávění obrazu - napsala Tereza Nováková

Visím tu. Visím tu už dost dlouho, abych si dokázal skvěle tuto místnost vrýt do paměti. Není moc velká a na můj vkus je dost tmavá, díky čemuž tu moc nevyniknu. Což je škoda, protože jsem celkem povedený. I když popravdě řečeno, moc velká konkurence tu není.
Stará váza v rohu je omlácená, a to nejlepší má za sebou. Ostatně jako skoro všichni tady, až na mě. Já se pyšním svou krásou, přímo naproti dveřím, hned uprostřed zdi. Ani ten porcelánový servis na mě nemá. Stejně se ho už půlka ztratila po těch letech. Jsem tedy ozdobou tohoto pokoje.

Zeměkoule pozoruje lidstvo - napsal Jaroslav Valach

Co je to za pořádek? Jeden mrkne a ta tlupa opic je náhle všude!
Že prý pohyb kontinentů a vrásnění vyšly z módy, ať si prý odpočinu od vulkanismu, beztak na něj nemám tu vervu. Úplně mi ta verbež změnila fasádu - tady mi uříznou kus hory, jinde zase vymyslí jezero. Podobní mravencům si staví hnízda, kam převezou tolik hmoty, až se mi v těch místech prohýbá kůra, megapole tomu říkají.

Nosorožce meditací nezaženeš - napsala Nicole Studená

Byl to jeden z těch velmi dlouhých a náročných dní. Jsem ráda, že jsem doma, dávám si sprchu a jediné, po čem toužím, je kousek (opravdu krátký) nějaké nenáročné knihy a pak sladký vyživující spánek. Zatímco mi teplá voda stéká po těle a já se rozplývám nad myšlenkou, že už za chvíli obejmu polštář, deku, druhý polštář a mého muže, zvoní telefon a vyzváněcí melodie dává vědět, že volá starší syn. Vzhledem k tomu, že je mu 17 let a nekomunikuje prakticky nikdy a o ničem, mě jeho telefonáty vždy hodně znervózní.

18. května 2024

Borůvka v lese - napsala Markéta Fuková

Jsem modrá! Moje tělo, duše i duch zhmotňují rozličné valéry temně modré. Jsem modrá a nechtěla bych být jiná.
„Konkrétně, pozitivně. Jinak ti to přání nebude fungovat!“ ozve se docela blízko dívčí hlas.
Jsem modrá a vše, čeho se dotknu, zůstane navždy modré.
Bum, bum, bum! Jemný, monotónní zvuk ruší moje modré myšlenky.
Něco mě zmáčklo. Je mi těsno. Jsem v plecháčku. Bojím se, že mě umačkají.
Mám strach! Kdyby mě zamrazily, mohla bych být koláč nebo borůvkový muffin.

Tramvaj očima černého pasažéra - napsala Gábina Vyhnánková

Přešlapuju na zastávce a čekám, až se v zatáčce objeví kulatá světla pražské tramvaje. Přední část vozu mi vždycky připomínala obličej s určitým výrazem. Dnes jako by na mě koukala a divila se. Že by to tušila?
Se skřípěním brzd zastavuje těsně před informační tabulí a otevírá dveře zvající nás dovnitř. „Vstupte prosím, račte dál.“
Ostýchavě pravou nohou vstoupím na kovovou zem, ušpiněnou od množství pasažérů již dnes svezených. 
Zvedám hlavu a přímo předem mnou vidím oranžový automat na jízdenky. Jedním okem barevné obrazovky na mě září druhy jízdenek, lišící se délkou trvání.
Rychle sklopím hlavu a skoro utíkám si sednou na jednu z celé řady prázdných sedadel. Sotva dosednu, uslyším známý hlas z reproduktoru: „Příští zastávka Na hroudě.“

Prolézačka - napsala Markéta Murgová

Dětské hřiště z pohledu prolézačky Zeměkoule

“Vojto, přestaň po Mařence házet písek!” zvolá maminka Klára z laviček za pískovištěm.
No jo, vykecává se s Andulou a ani si nevšimne, že by měla svou pozornost věnovat spíše své druhé ratolesti. Ta momentálně visí hlavou dolů z mé vrchní tyče a snaží se rukama dotknout země, což je v jejích pěti letech absolutně nereálné. 

Rejnokův výhled z akvária - napsala Věra Maxová

Všude je tma. Jenom v dálce na stropě slabě svítí zářivka. Namodralé světlo jen zvýrazňuje otisky rukou na skle. Jsou různě velké a různě mastné. Tenhle malý patří ručce holčičky, která sem odběhla, aniž by si toho všimla její maminka. 
Občas se schválně přisaju na sklo, abych přilákal děti svým roztomilým výrazem na spodku mého těla. Děti neodolají a svými prstíky se snaží dostihnout mojí pusu, která lákavě klouže po skle. Baví mě pak škodolibě sledovat rodiče, jak se bezradně rozhlížejí a snaží se své dítě najít v hroznech lidí přilepených na akváriu.

O EROTICKÝCH ASPEKTECH VANDRŮ - NAPSAL JIŘÍ WILSON NĚMEC

Voní kuchyně, tabák, grog. Zní kytara a známé písně a kolem velkých dubových stolů sedí parta lidí, kteří, jen co jsme vešli, nás srdečně zve k sobě. I hospodský je na naší straně.
„Tak co si dáte, hoši?“ zahlaholí, hubu od ucha k uchu.
„Pivo. A, šéfe, kde se tu dá v suchu přespat?“ kujeme železo začerstva.
„Za barákem je stodola. Právě zavezená čerstvým senem. To vás uspí nato tata,“ dává nám jasně najevo, že tam můžeme rozložit své bágly.
Ještě za světla provádíme prohlídku rozlehlého seníku plného voňavého čerstvého sena s konstatováním, že kam se hrabe čtyřhvězdičkový hotel na tohle špičkové ubytování. Rozkládáme bágly, dopředu si steleme a vracíme se do šenku.

17. května 2024

Slaďouš Jasoň - napsala Edita Dvořáková

„Už se těším, co si dám dnes k obědu,“ mluvil sám k sobě Petr Jasoň, když se doslova valil do své oblíbené kantýny. Bůček s křenem, výpečky pěkně propečené, tlačenka s octovou zálivkou a cibulí, nebo smažák a hranolky? Jedno lepší než druhé! 
V myšlenkách už jedl svá oblíbená jídla a nesměla chybět sladká tečka na závěr. Velký výběr zákusků mu dával zabrat. Pravda – ani mu nevadilo, že jeho rozhodovací schopnosti jsou mírně řečeno oploštělé. Na talířek si tak s čistým svědomím dal nejen indiána, ale i punčový řez a větrník. Cestou z oběda se pokaždé stavil pro karamelovou zmrzlinu ve vaničce. Přece nebude večer u televize sedět jen tak o hladu!

16. května 2024

Návštěva v zemi mlh a stínů - napsala Martina Křížková

Při prvním pohledu z okna se mi stáhlo hrdlo jakoby v předtuše, co nás čeká. Dům nebyl příliš daleko od ostatní městské zástavby, ale cítili jste se úplně izolovaní od civilizace. V noci, když jsme přijížděly, jsme tady tu samotu ještě nevnímaly, až s ranním rozbřeskem jsem s překvapením zjistila, že nemáme žádné sousedy.
Ani obloha nevěstila nic dobrého, šedá souvislá deka bez jediného mráčku, bez jediného slunečního paprsku.

15. května 2024

Korálový ostrov - napsala Barbora Macko

Tváře bez barvy,
bez známky živosti,
hledám trhlinu
v tom všem mozkovém systému
a snažím se vymanit z vlastních slov.

Zapuštěn do životních katastrof
hledám strop
plechové nádoby, do které mě zavřeli.
Jsem korálový ostrov,
bez vody.

14. května 2024

Steak - napsal Marek Bucko

Jak je to dlouho, co jsme nebyli v restauraci? Ani nevzpomenu. Poté, co prohlásili restaurace za nepřátele green dealu, protože k úpravě pokrmů byla mnohdy třeba vysoká teplota, zbyly už jen ve skanzenech a rezervacích. A tam samozřejmě zamluvené na měsíce dopředu... 
Naštěstí jsme měli v práci soutěž: kdo nejméně zatížil svou uhlíkovou stopou pracoviště, vyhrál dvoudenní putovní pobyt ve skanzenu E50. Bylo to s projížďkou v benzínovém autě (ty zakázali ještě před restauracemi). 

13. května 2024

Budapešť – Vídeň – Praha (průlet nešťastnou střední Evropou) - napsala Hana Hermanová

Ulice Budapešti byly v tuhle časnou ranní dobu liduprázdné. Jenom oranžové popelářské auto pomalu požíralo zbytky včerejšího dne. Aby si lidi, až vyjdou za dvě nebo tři hodiny ven a s povzdechem za sebou zabouchnou dveře bytu, zatracená středa, přesně uprostřed týdne, do víkendu ještě tak daleko, aby si nic nepamatovali. Aby jim nic nepřipomínalo včerejšek, který byl tak stejný jako všechny dny před ním. Aby si ještě mohli myslet, že dnes ráno začnou s čistým štítem, že všechno včerejší, staré a špinavé zmizelo.

12. května 2024

Roztěkaný čáp - Marina Laznik

Nedávno prostřeleného čápa našli i v Polsku.
Kdesi ve střední Africe zrovna jeden čáp odlétal domů. Zrovna ale nedával pozor a byl střelen šípem do krku. Čáp celý polekaný rychle letěl dál. Jeho poranění nebyla tak závažná, a proto zvládl cestu až domů. Když už začínal poznávat okolní krajinu, zase se přestal soustředit a zaradoval se: ,,Jupí, hurá, jsem doma!" No, a v tu ránu ho zastřelil lovec.

Poučení: Lidé poté podle šípu vyzkoumali, že tyto čápi migrují z Afriky.

11. května 2024

Pra(podivný) člověk - napsala Kateřina Surmová

Policie obdržela množství stížností a upozornění na aktivity neznámého muže, pohybujícího se dnes od brzkých ranních hodin na hlavní třídě.
Občané zaznamenali jeho podivný vzhled i chování. Muž, „oblečený“ v cárech potrhaných kožešin, se potácel z jedné strany ulice na druhou, nevšímaje si provozu. Přibližoval se ke skupinkám lidí na které nesrozumitelně halekal. Lezl do ohraněných stavebních výkopů, kde zdánlivě něco horlivě hledal. Tancoval kolem pouličních lamp.
Dotyčný nereagoval na verbální vybízení, aby přestal, na to fyzické odpovídal agresivními zvuky a posunky. 
„Nezní to ani jako žádný specifický jazyk,“ tvrdí prof. PhDr. Bohumil Oliva z ústavu jazykovědy. „Řekl bych, že jedinec je místní, pouze… indisponovaný co se týče vyjadřování…“

10. května 2024

Jasoň a řízek - napsal Marek Bucko

„Kam tak spěcháš, Jasoni?“ ptá se Barborka běžícího souseda.
„I když už se stmívá, vidím, že jsi úplně fialový v obličeji!“
„Čmuchám tady někde smažené. Je to velmi intenzivní a potřebuji zjistit, odkud to jde.“
Barborka zavrtí hlavou: „To mě teda zajímá, k čemu ti je dobré tohle vědět.“
Jasoň se zastaví, ne však úplně, alespoň na místě vyklusává.
„Působíš komicky, Jasoni.“ podotkne Barborka.
„To si u vě do mu ju…“ slabikuje do klusu na místě Jasoň.
„Ale až zjistím, odkud to jde, už tak srandovně vypadat nebudu!“
„Pročpak myslíš?“
„To nemyslím! To vím! Uvidím, co tam smaží. Pokud to budou nějaké mražené polotovary, tak se proběhnu a alespoň budu lépe spát. Pokud se tam ale budou smažit koblihy, na které je třeba zadělat, počkat až vykynou, vykrajovat, smažit, cukrovat a plnit a to vše ve všední den večer, vím, že tam bydlí dobrá hospodyňka a tu si vezmu za ženu.“

Nadechl se a skočil - napsali Kateřina Surmová

Sázka

Vylezla na tu nejvyšší průlezku na hřišti. 
O deset let později bude její vrchol pouze dva metry nad zemí. Ale teď to bylo minimálně deset.
„Neblbni, zlomíš si nohu!“
Za hodinu se ukáže, že to bude jen vyvrknutý kotník. Ale teď ještě ne.
Aby se budoucnost spustila, musíte nejdřív zmáčknout čudlík. Je to to jediné východisko, tím si byla jistá už teď. Nadechla se a skočila.
Kateřina Surmová


Zadání:
Napište přběh, který končí větou: Nadechl/la se a skočil/la.









9. května 2024

Na našich indonézských vlnách - napsal Yakeen

Celou naši cestu po řece Mahakan, přemýšlíme o vztahu místních k ní. Všechen odpad z paluby jde do řeky. Polystyrénové kelímky od instantní polévky jsou nepotopitelné a plavou řekou po stovkách. Plastové pytle, tašky, pytlíky a pytlíčky se vodou naplní a mizí milosrdně pod hladinou. Dávají do nich vše od rýže, nudlí přes kafe, čaje, kečup a ostatní pochutiny.
Není výjimečné, že sedíte u břehu a přijde mladá žena s plným odpadkovým košem. Pečlivě vysype desítky plastových a polystyrénových odpadků a nechává je plout po proudu.

8. května 2024

Inženýři, studem se pýří - napsal Marek Bucko

Poznali se na vejšce, on MatFyz ona Hudba.
Oba dva dřeli na zkoušky, neměli žádné meloušky,
učit, spát - zkrátka žili si jako v klášteře Budha.

Od základky přes střední až na kolej,
pro nic než pro učení, zbytečně těm dvěma nevolej.
Kde nebyl talent, tam přišla dřina.
Malinko k pláči a někdy zas psina.

Veškerý život jim zabralo učení.
A i když se ozvalo obdivné mručení
poté, co na konci složili státnice,
on jak čert vypadal, ona jak Vodnice.

7. května 2024

Pach smrti - napsala Mia Křižková


Prásk…
To nesnesitelné ticho, které přichází vždy po výstřelu.
„Jsem další?“ pomyslím si.
Netuším, kde to přesně jsem a co mě čeká. Jen už znám strach a mučivou bolest, když opět odvedou, koho mám tak ráda.
Kovová vrata, cihlové zdi a výkaly na zemi. Takový je můj život. Včera jsem přišla o sestru, teď i o matku. Much je tu tolik, že bych je nespočítala, pach by se dal krájet. Pach exkrementů, pach krve, pach smrti.

6. května 2024

KTERAK ZLODĚJ ŠTĚSTÍ PŘINESL - NAPSAL JIŘÍ WILSON NĚMEC

 

To bylo tak:

Právě jsme projely Vídní. K moři zbývalo nějakých třicet kilometrů. Nekecám! Velké Dářko je mořem Vysočiny a Vídeň dědina kousek nad Velkým Meziříčím. A jely jsme jen díky tomu, že nás šlapání úmorným vedrem krajnicí silnice zbavilo stopnuté auto.

   „Tak kam máte namířeno, děvčata?“ zahlaholil veselým hlasem majitel volantu.

Buran - napsala Edita Dvořáková

Dneska se mám sejít s mým Karafiátkem. Pravda, jméno Karafiátoslav nikdy nebude plnit přední stránky novin, ani se neumístí na vyšších příčkách oblíbenosti mezi rodiči, kteří vybírají jméno pro právě narozenou ratolest. Ale mně se líbí. Protože se tak jmenuje On. Tolik se na něj těším!

Já jsem zase Marie. To je tak typické jméno, že se dobře doplňujeme.

Karafiátek potřebuje dietu, a tak nám vařím zdravá jídla.

5. května 2024

Lady straka - napsala Hana Dědková

Na stromě bylo čapí hnízdo. Opuštěné ale uklizené, čekající na návrat majtele z teplých krajin.
Hnízdo se zalíbilo strace. Bylo pro ní až moc velké a hlavně nebylo její. To strace ale nevadilo. Právě naopak, ráda brala to, co nemá. 
Udělala si z hnízda hezkou cimřičku, tamhle dala třpitivé zavěsi, tu koberec a spoustu pochutin do spíže. Domov to byl opravdu hezký to se musí uznat, přitahoval spoustu pozornosti, a to se strace líbilo. 

4. května 2024

Tajemná záře nad balíkem - napsal Marek Bucko

Někdo zazvoní u dveří. Otevřu, ale za nimi leží na zemi jen balík. Skrz balící papír vychází načervenalá záře.
„Miláčku!!! Tys´zase objednávala nějaký hadry v Bonbonfixu?! Nebo nějaký světýlka?!“
„Ne! Proč se ptáš?!“
„Za dveřma je balík! A něco z něj červeně září!“
„Tak to bude to brzdový světlo, co sis´kupoval na Alibabaexpresu!“
„Nesmysl! I když je to čínský, tak to má svítit až na motorce.“
Manželka Jitka se přichází podívat taky, okukuje balík z předsíně a s nekomplikovanou ženskou logikou odpovídá: „Třeba to poslali už zapojený!“
Mávnu rukou a rozvíjím konspirační teorie: „Co když je to radioaktivní? Třeba z Ruska odněkud…“
„No jasně a posílá ti to sám Putin!“ chechtá se Jitka.

3. května 2024

Narozeninový adrenalin - napsala Klára Zámečníková

Ten den moje kamarádka Barča moc nemluvila. Netrpělivě jsme postávaly na Zvíkovském mostě, který leží na vodní nádrži Orlík v Jižních Čechách a čekaly jsme, až přijde naše chvíle. Dala jsem jí totiž narozeninový dárek, který je těžce v rozporu s jejím smýšlením. Dostala ode mě poukaz na bungee jumping ve dvou a ona ze srdce nesnáší adrenalin a cokoli s ním spojené. Ale já razím heslo, že „když to nezkusíš, tak to nezjistíš“. Takže vlastně ani neměla moc na výběr a já jsem byla přesvědčená, že na to bude s úsměvem vzpomínat.
Byl krásný letní den a v 10:00 dopoledne jsme byly na řadě. V 9:30 jsme šly společně vyzvednout postroje potřebné k seskoku. Když jsme se do nich navlíkly, nervózně jsme čekaly a pozorovaly ostatní, kteří byli na řadě před námi, jak skáčou z mostu.

Peripetie a katarze - připravila Nataša Richterová

Peripetie je fáze příběhu, ve které hlavní postavy po dlouhé krizi nacházejí možnosti řešení. V této fázi může dojít u postav k takzvanému "change of heart", což se vykládá tak, že změní svůj názor, nebo způsob, jakým na věc nahlíží na základě spíše citu než rozumu. 
Ve fázi peripetií by mělo dojít k urovnání všech příběhových rovin a přípravě k rozuzlení celého děje. Hlavní postava dostává informace nebo rekvizity, které chyběly k vyřešení problému.

2. května 2024

ITALIÁNO S HOŘČICÍ - NAPSAL JIŘÍ WILSON NĚMEC

Docela slušně jsem se ubytoval v penzionu a vyrazil na obhlídku okolí oživit paměť. Věnec domů obklopujících střed obce se hned za první zatáčkou bortil na osamělá stavení a jedna z cest směřovala dolů k řece. Zamířil jsem k ní. 
Po chvíli jsem zahlédl dům, který jsem si nepamatoval. Obchod smíšeným zbožím. V  nájmu v ní hospodařila paní Jana Chytrá. To jsem četl na ceduli venku. 
„Tak Chytrá,“ říkal jsem si, bral košík a vplul mezi regály nevelké samoobsluhy.

1. května 2024

Piš básně nejen na nebesa - napsal Vladimír Špáďa Hnát

Piš verše lásky na nebesa,
ve slova skládej hvězdy,
ignoruj mrzouty, zvyky, esa
i zakázaný vjezdy!

Rozpusť své básně v řekách, mořích,
vetkni je klidně do skal,
kdo z moří upil, snadno shoří,
roztaje, kdo kámen bozkal.

Vkládej je s citem do všech krajin,
nářků i lidských blů.
Do pánů, do dam, jejich tajin...
Ať můžou je číst spolu.

Touhy z nich zasej - nač bych žehral
v luka, jež štěstí prostá.
Kdo jimi projde, pozná, že hrál
víc než jen lásky hosta.

30. dubna 2024

Kosmonaut milovník - napsal Marek Bucko

Pozorujeme s Jitkou čtyři dlouhosrstá černobílá koťata. Míchají se mezi sebou jak karty na stole. Jedno má navrch. Je nejčastěji nahoře a nejblíž k nám. Je jako kus korku v pračce. Všechna bydlí s mámou kočkou mezi starým zahradním domkem a garáží. Venčíme Šakalínu a koťata jí velmi zajímají. To nejodvážnější přichází k nám. S dlouhou černobílou srstí na čumáku vypadá jako mimino s knírem. Šakalína se plíží k jejich úkrytu. Není o moc starší než oni a chce si hrát. Ovšem její hry jsou vypečené. Pes nejpodobnější lišce s vyplazeným jazykem a vrtícím ocasem v nich vzbuzuje zvědavost se strachem.

29. dubna 2024

Fuerteventura z pohledu kočky - napsala Monika Jindrová

Mňau. Co chceš? Nestrkej do mě! Tady bydlím já! Bože to jsou dneska lidi! 
Vlezou mi do pelíšku a nedají mi pokoj. A jaké vydávají zvuky, pche... Ani kožich nemají. 
Ještě, že je mé území tak velké a mohu si vybírat. Tihle dvojnožci se tu střídají, už poznám, kdo se dá ochočit. Na náš ostrov padají z nebe v podivných popelnicích, kterým říkají letadlo. Naštěstí tu nikdy nejsou dlouho. Jejich chování nepochopím. Třeba vodu z bazénu vůbec nepijí.

Monika se roztahuje - napsala Monika Jindrová

Letošní Velikonoce jsem se rozhodla strávit, pro mě osobně, netradičně. Dopřála jsem si dovolenou a vyrazila s kamarádkou do teplejších krajin. Vybraly jsme Kanárské ostrovy, konkrétně Fuerteventuru.
Mezi svými přáteli jsem našla dost milovníků tohoto místa, tak jsem odjížděla vybavená všemi možnými informacemi a doporučeními.
Bydlely jsme jižně od letiště, v klidné části ostrova. Naše očekávání byla naplněna na sto procent.

28. dubna 2024

Pachuť slabosti - napsala Natalia Steiner (14 let)

Zamkla jsem dveře pokoje a schovala se za postelí. Srdce mi div nevyskočilo z hrudi. Můj dech byl sekavý a hlučný, což mi v této situaci vůbec nepomáhalo.
Najednou jsem uslyšela chrastění klíčů. Ztuhla mi krev v žilách. Chtěla jsem křičet. 
Dveře se náhle prudce otevřely - upřímně divím se, že se nerozpadly. Do pokoje vtrhl můj otec. 
Při jeho dotyku jsem sebou škubla. Miloval, když jsem byla zranitelná.

Čápi s ostrým zobákem - napsala Anastázie Šťastná

Byli jednou dva čápi. Vypadali jako nejlepší přátelé, ale ve skutečnosti se stále s ostatními čápi pomlouvali a vzájemně sami sobě záviděli. Jeden záviděl druhému jeho dlouhé nohy. Zase ten druhy záviděl prvnímu jeho krásný zobák. Ale přes to si to vzájemně nedali najevo a tvářili se jako nejlepší přátele, se kterým by doletěli až na konec světa. 
Avšak, postupem času se jejich falešnost začala odhalovat. Ostatní čápi začali vnímat jejich povrchní přátelství a jejich pokrytectví, protože se čápi před nimi pořád pomlouvali.

27. dubna 2024

JAKO LVI – napsal Martin Uhlíř

„Nevěřícně jsme zírali na kolonu tanků pod námi. V té naší slepé ulici, kde jinak nikdy nebyl žádný provoz. Ten šílený rachot nás chvíli před tím přinutil vyběhnout na balkon,“ začala vzpomínat mamka, když jsem se ji zeptal na srpen 1968. „Táta zapnul rádio a já mu řekla: ,Tati, ty si opravdu myslíš, že budou v noci v rádiu hlásit tak okrajovou věc, že do naší ulice cestou na cvičení zabloudili nějaký vojáci?‘ A za chvíli se ozvalo: „Vážení posluchači, zůstaňte u svých přijímačů, za chvíli budeme vysílat mimořádně důležitou zprávu“.

Prozření vojína Nikolaje - napsal Martin Uhlíř

Noc z 20. na 21. srpna 1968Úzká slepá ulice v jednom městě ve středu Evropy.

Krucinál, proč ta ženská tak řve?! Je mi jasný, že ten bordel, co tu teď děláme, pro ty lidi tady není nic příjemnýho. Ale já si to nevymyslel jet v noci přes město. Ta Gertruda to už ale přehání. Ani jí není rozumět, jaká je tu ozvěna. Největší rachot byl před hodinou, když jsme sem najížděli, proč, kurva, ty vepředu nejedou, asi technickej problém. Když byla blíž, zahlíd jsem ji přes okýnko, je trochu podobná té mé.

26. dubna 2024

Jsem Lexa, ruský dezertér - napsala Jitka Andrysová

Alexej Ženatý (Kuzevanov)
Letadlo hučí a my letíme a nikdo neví kam. Po přistání nás přesunuli do prostoru obehnaného ostnatými dráty. Proč tu jsem? Už vidím vojenské cvičiště a baráky. Na druhý den se od velitele dovídáme, že sem tam můžeme jít do hospody, ale s nikým nesmíme mluvit. Jdu teda na pivo a zjišťuju, že jsem v Československu. Ale ani místní nechapou, co tady dělame my, Rusi. 
Z další návštěvy hospody zjišťuju nepokoje v Praze, prý dojde ke změně, komunisté končí? Je to možné? No, to si nás tady asi nenechají. Nechci zpátky.

Lexa - napsala Jitka Andrysová

Před nějakým časem jsem v rámci své práce vedla rozhovor s tehdejším synodním seniorem církve evangelické Danielem Ženatým. Téma bylo jasné. Daniel Ženatý byl jedním z hlavních aktérů listopadu 89 kolem Valašského Meziříčí. Debata proběhla velmi mile a lehce. Vznikl krásný dvouhodinový záznam vzpomínek především na tuto dobu. Pan Ženatý dobře věděl co je Paměť národa, a že se snažíme zachytit všechny zajímavé vzpomínky i mimo listopad. O to víc mě překvapilo setkání po roce. Šla jsem Vodičkovou ulicí a potkali jsme se. Obvykle lidi neoslovuju, ale šlo to nějak samo. Jen jsem ho pozdravila. On mě chytl za ruku a řekl: ‚S Vámi jsem chtěl mluvit! Já Vám asi neřekl, že jsem schovával sovětského dezertéra, že?' 

25. dubna 2024

Bulka - napsala Lada Gadas

Sedíme, popíjíme kávu, pozorujeme cvrkot v kavárně, probíráme naše životy, mluví hlavně ona a jen tak mimochodem řekne: „Něco si na Tobě vyzkouším, zajímá mě reakce.“  
Tváří se jakoby nic.
„Jasně, pojď do toho.“ 
Známe se řadu let a říkám si, že u ní mě nic nepřekvapí.
„Našla jsem si bulku.“
„Jak jako?? Kde???“ ptám se s otazníky v očích, hlase… Proboha, nemůže mít přeci „nějakou“ bulku, má tolik dětí a vůbec…

Souboj se zlodějem - napsal Tomáš Rada

Sedím v autobusu, je mi patnáct, když v tom zvláště vypadající muž, snad bezdomovec, do mě strká a říká: "Hej, hele, hej! Dej mi mobil!"
"Cože?" odvětil jsem.
"Dej mi mobil," opakuje.
"Ne. Nechci ti dát svůj mobil."
"Dělej, dej mi ho," naléhavěji se do mě naváží.
"Nedám ti mobil," trvám na svém.
Nakonec muž se smíchem plácne rukama o klín a odsekne: "Dobře, tak ne, no."

24. dubna 2024

Portrét Peroutky v Akademii ČTK - napsala Lada Gadas

Kurz 24. 4. 2024
Proč tu visím? Abych počítal, kolik kurzů se tu za týden stihne? Kolik účastníků si to to užije a odchází s vědomím, že to nebyl ztracený čas? Nebo naopak sledoval, jak se potí před katedrou, kde ti největší saďouři instalují kameru a natáčí je při modelových situacích a pak po nich chtějí rozbory? Nebo povzbuzoval ty, kteří neví, co a jak psát?