Sousedé - napsal Marek Bucko

„Zdravíčko, sousede! Tak se nám na víkend, zdá se, dělá krásně, že jo?!“ pokřikne z pod pergoly Karel směrem k vedlejší zahradě. Usrkne si z šálku ranní kávy, usměje se a posadí se na proutěné křesílko ke stolku. Starší chlapík, kterému pozdrav patří, ryje na zahradě jakési díry.
„Krásně jak pro koho! My tady na vesnici, když na to přijde, musíme makat i vo sobotách. Někdy i nedělích. Za chvíli musím do práce, sejeme. To nemůžeme vodložit na pondělí, kdy má chcát!“ odsekne chlapík.
„Chcete teda s něčím pomoct?“ pokouší se Karel smířlivě uklidnit souseda.
„A s čím bys mi mohl asi tak pomoct, doktůrku? Když tě pozoruju na zahradě, tak tam maximálně lemtáš kafe z maličkýho hrnku, jak nějaká buzna. Nebo se cachtáš v tom vašem blbým bazéně jak malej parchant! Ty seš takovej talent, že když jsem tě viděl s motykou, byl jsem rád, že je mezi náma plot. Já jenom potřebuju chytit toho zkurvenýho krtka, co mi tu vrtá. Praštim ho rejčem, hodim kočce a jedu na pole- do práce.

Pomálu štěstí - napsal Jarda Valach

Nojo, tudy chodíme, hlavně se neodchylovat. Tím směrem bývá za plotem fenka, o kterou se lze nezajímat. Když nezatočíme, vyhneme se místům, kde tě jiní psi nutí dělat psí věci: vystát si frontu na značkování sloupku, pokračovat v předhrabané díře za keřem, ponosit předkousané klacky. To všechno znám. Ať se tím těší jiní!
My si většinou vybereme vyvýšené místo stranou a bez zeleně, zato s výhledem. Tam se posadíme. Sedět, vidět a bodovat. K hodnocení a souzení potřebuješ: výhled, přehled, nadhled. Nechat svět, ať se děje bez nás, ale být při tom. To jsou poslední cviky, které nás ještě baví.
Námaha vylézt na naši lavičku odradí část otrapů, jiní jsou vytrvalejší. Přisedá vetřelec, potěšení mizí. Obvykle mu nestačí jen sedět. Chce mluvit. Naruší naše mlčení a chvíli trvá, než pochopí a odejde, neboť družba nebude.
Vedle mluvení sypou. Obvykle mě nelákají ty kousky rohlíků, co po dosednutí z nich padají. Nechutnají mně a holubi mě ruší.

Dva světy - napsal Marek Bucko

„Támhle! Pan Am, to budou oni, určitě!“ křičel jsem na vyhlídkovém ochozu ruzyňského letiště poté, co letadlo se začouzením pneumatik dosedlo na plochu.
„Musíme rychle dolů do haly, jinak je zmeškáme!“ pobízel jsem k odchodu otce.
„Zas tak spěchat nemusíme, ono to bude chvilku trvat, než je odbaví. Navíc z Ameriky…“ řekl táta, ale přesto se odlepil od zábradlí vyhlídky, pomalu se narovnal z předklonu a neochotně mě následoval ke schodům. 

Hostitel - napsala Barbora Macko

Trpím tvou vůni na mém těle,

dýchám tě,
jsem kořistí svého hostitele
a hořím ve své podstatě.

Tvůj tep vyráží mi díru do kůže.

Francouz - napsala Jana Bednářová

Je první jarní den. Březen, za kamna nevlezem, protože je krásně slunečno. V duchu si tak odpovídám na známou pranostiku. Vystupuji 

z metra v Paříži, kousek od Vítězného oblouku. Pokládám kufr k nohám, zakláním hlavu a kochám se velkolepou nádherou. Jen lehce vnímám ruch ulic, spěch místních a lelkování turistů. 

S nedočkavostí vytahuji z tašky svoji zrcadlovku, kamarádku zrcadlovku. Nedopustím, aby ta krása zůstala bez dokumentace.

Socmise - napsal Jaroslav Valach

Říká se, že dějiny píšou vítězové. V menším to platí i pro vzpomínky, které nabývají významu ve světle nové zkušenosti a poznání. Nedá se vyloučit, že tatáž vzpomínka bude za pár let znamenat něco jiného.
Mezi povinnými brigádami, co jsem jako student techniky musel v létě absolvovat, mi přišla nejlákavější, tedy nejméně děsivá, ta, kterou nadepsali: „Provádění zahraničních studentů při pobytu v ČSSR“. 

Knoflík, jehla a nit - napsala Katka Latham

Knoflík říká niti: "Potřebuju přišít."

Niť říká: „Knoflíku, ráda bych, ale nemám jehlu."
Jehla se na to kouká a říká: „A co dáte, když vám dám?"

Poučení: „Bez peněz, milý knoflíku a niti, k jehle nelez!"

Háčky z festivalu - napsali Zdeňka, Jarda, Lucie a Mirek

Neprchejte!

Na stěně třináct rudých růží. Suchých. Před oknem dívka, na hlavě slamáček. Za oknem déšť. Dveře se rozletí a vejde básník. Dívka vzdychne...

Neprchejte přece! Neocitli jste se uprostřed sentimentálního románu. 

Léto - napsal Sebastian Vamberský

Bylo léto roku 2023, slunečné ráno, nebe bez mráčku a já moje kamarádka Zaza jsme se rozhodli že se vydáme na výpravu do dubového lesa v okolní Nového Strašecí na neznámé místo s železnou studánkou. Ale to jsme ještě netušili co nás čeká.

Muž v černém kabátu - napsal Marc Ezzeddine

Když mi bylo 8 let, tak jsem o prázdninách v létě potkal příšeru. Dům mojí babičky se nachází v malé obci, obklopenou travnatými kopci mezi kterými, kličkuje malá říčka, kde místní staříci rádi chodí na ryby. Většinu času jsem trávil na zahradě kde jsem si hrál legem a plastovými vojáky. Nic víc jsem k zábavě nepotřeboval. Občas jsme s babičkou chodili na menší procházky do centra, kde byl jeden z mála obchodů v celé vesnici. Kromě potravin jsme tam kupovali také květiny pro dědu, který odpočíval na hřbitově hned vedle.

Půlnoční dobrodružství - napsala Barbora Smýkalová

“Mami, ona mi zase sežrala tu čokoládu!” 

Tato věta zaznívá poměrně pravidelně naším domem v sobotu ránu. 

“Já nic nesnědla, tos byla ty! Zase jsi v noci chodila po baráku,” odpovídám nakvašeně své sestře. Nasupeně mě pozoruje celé dopoledne, asi má pocit, že ze mě vykouká moji vinu. Ale má smůlu, fakt si tu čokoládu snědla sama. 

Dívám se na ni a říkám si, jak je život nefér. Bez problému by ji přijali v modelingové agentuře.

Nebezpečný můstek - napsala Tereza Selingerová

Ten rok mi mohlo být nejspíš dvanáct. Celý den probíhal skvěle. S rodinou jsme obešli každou památku, kterou jsme v historickém městě Dubrovník mohli najít. Vydatným obědem jsme pak ukončili celou výpravu a rozhodli jsme se vyrazit zpět do Trpanje, kde jsme měli pronajatý apartmán. Postupně jsme se vymanili z úzkých uliček města a ocitli jsme se na malém kamenném molu, kde kolem dokola byli přiražené lodě různých velikostí. Většina z nich se právě věnovala převozu turistů z ostrova na ostrov. 

Mělko - napsala Barbora Macko

Mé srdce zesláblo.
Dusím se ve tvém polštáři.
Mé srdce si jen tak nekoupíš.

V hlubinách citů
Všechny mé vrcholy
pohltilo mělko.

Ležím na dně oceánu
v hlubinách citů,
co mi někdo odepřel.

Až moc obyčejný den - napsala Barča Smýkalová

Moje minulá škola nebyla náročná, moc toho po nás nechtěli. Chtěli však, abychom strávili dva týdny na praxích v sociálních službách, dobře tedy, půjdu do Domova pro seniory. Mým úkolem bylo povídat si a naslouchat. Změnilo mě to. Poprvé jsem viděla krutost stáří. A cítila blízkost smrti. Vyslechla jsem různé příběhy. Nejvíce si však pamatuji paní Večeřovou - stará, křehká. Její ruce byly bílé, kůže na nich téměř průsvitná. Bála jsem se, že se každou chvíli vypaří, byla jako duch, jen nemohla procházet zdí - nemohla se vůbec hýbat.

Hladová pomsta - napsal Marc Ezzeddine

Nemůžeš sis vybavit kde jsi. Rozhlídneš se po místnosti, ve které je kromě postele také stůl se židlí. Všimneš si, že na stole je připravený talíř s palačinkami politými javorovým sirupem spolu s čerstvými jahodami. Pohled na jídlo v tobě vyvoval neúprosný pocit hladu, který doprovází hlasité kručení v břiše. Už se na to nedokážeš jen dívat a pokusíš se vstát z postele. Při prvním pokusu však zjistíš, že máš obě ruce a nohy připoutané k lůžku. Začínáš panikařit, jelikož nemáš absolutní tušení jak si se do téhle situace dostal. Po krátkém souboji se svými pouty uslyšíš jak se otevírají dveře a v nich se objeví tajemná postava. Po chvilce ti dojde, že to je tvůj spolubydlící z koleje. Přijde k tobě a řekne: “Tohle je pomsta”.
“Pomsta? Za co?” křičíš na něj.
Za to, že jsi mu včera snědl pizzu, kterou si schoval v ledničce.
Následně se tvůj spolubydlící přesouvá ke stolu a začne se před tebou cpát palačinkami.

Stalkerův stín - napsala Nataša Richterová

(pokračování povídky Levhartice)

Lisabon, červen 2025
Podvečerní slunce barví dláždění na Rua Augusta zlatem a okrem. Mířím lisabonskou ulicí směrem k řece, když v tom někdo zavolá: „Bereniko! Bereniko Fialová!“ Zamrazí mě. „Bereniko, kam tak spěcháš?" 

To ne, to nemůže být pravda! 

Ohlédnu se. Pátrám ve tvářích kolemjdoucích, jestli nezahlédnu... Stalkera.

Vítěz - napsala Edita Dvořáková

„Kolikrát do mě ještě praští, než budu podle něj hotový. Au, auu,“ naříká kus podlouhlého kovu, právě vytažený z náručí ohně, kterému střídavě přilétá jedna rána zprava, další zleva.
„Síla roste z bolesti,“ řekne kladivo. „Nejsi první, ani poslední. Podívej, kolik tvých bratrů jsem už ukoval a jak budeš krásný.“
„A budeš taky vyhrávat bitvy!“ přitaká kovadlina.

Budoucí meč se nechá ukonejšit o smyslu své existence. Je dokonce hrdý. 

O několik měsíců později leží v blátě vedle mrtvého templáře a padají na něj kapky deště. „Jak dlouho tady ještě budu, než mě někdo najde?“ 

V odpověď mu nepřijde nic než sténání dosud umírajících bojovníků a vrzání lesa, které se nese větrem.  

Pohádka o nejpodivnějším členu naší rodiny - napsala Lada Bartošová

Kráčím úplně nalehko po lesní pěšině. Je začátek července, krátce po oslavách letního slunovratu. 

Vybrala jsem si tento čas záměrně, až do 1. srpna je klid. Moje teta je totiž zdejší čarodějnice a všechny svátky intenzivně slaví všemožnými sabaty, meltany a ostary. Nechci ji rušit, to víte u čarodějnice nikdy nevíte, jakou bude mít náladu a zda vás v nepěkném rozpoložení nepromění v žábu nebo hroznýše. Mého otce proměnila již dvakrát a kuňkal ještě pár týdnů poté. 

Pěšina, pak kámen, na dohled rozeklaný dub, opakuji si. 

„Ach jo, já se to snad do smrti nenaučím.“ 

„Jistěže se to naučíš, má drahá,“ ozve se vedle mě, „dávám ti sto, maximálně dvěstě let,“ mrkne teta a přitiskne si mě k sobě. 

Kořeny - napsala Jitka Sova

„Ne, nemám to tady ráda,“ pomyslím si, hubené nohy přitisknuté k sobě ve vlakovém kupé. Je mi 15 let, mám na sobě hnusné černé tesilky a neméně hnusnou černou polyesterovou halenku, kterou moje máma odněkud vyhrabala, smrdí naftalínem.

Referát: Literární oblouk - připravila Marie Kokešová

Literární oblouk (anglicky story arc nebo narrative arc) je pojem, který popisuje strukturu vyprávění – tedy to, jak se příběh vyvíjí od začátku do konce. 

Je to způsob, jakým příběh roste, vrcholí a uzavírá se. Často se znázorňuje jako křivka nebo oblouk – od klidného začátku, přes konflikty a vrcholné momenty až po rozuzlení.
Úplně prvním „vynálezcem“ literárního oblouku byl už Aristotelés ve 4. století př. n. l.

Poslední z říše draků - Vlaďka Kubíčková

Zadání: Napište začátek - háček příběhu, který čtenáři budou chtít určitě číst.

Zlomená sirka. První varování? Mladík si vzal z krabičky druhou, zapálil lampu a zakroutil hlavou. Zamíchal kávu. Na hladině horkého nápoje se houpala duhová bublina. Připravili ho poddaní, které měl rád, a lákavě se z něj kouřilo, tak se usmál a s chutí vdechl vůni nápoje. 

Spokojeně se napil. Hned na to ale vzhlédl. Z tmy za krbovou římsou na něj blýskly dvě velké oči.

Referát: Úhel pohledu - připravila Nataša Richterová

Úhel pohledu ICH – ER – DU 

- stručné pojmenování základních forem ÚHLŮ POHLEDU z jakých se nejčastěji píše příběh. Nejde o nic jiného než o to, čí oči se dívají. Tedy, ve které osobě z hlediska gramatického je dílo psáno. 

V některých knihách máte pocit, jako když sedíte hrdinovi na rameni a vidíte mu přímo do hlavy, v jiných cítíte určitý odstup. To je dáno úhlem pohledu. Je to důležitý nástroj. Úhel pohledu sděluje čtenáři, která postava nebo postavy jsou v příběhu nejdůležitější. 

Nesprávná barva - napsala Veronika Flora

"Říkala jsem ti, že nemám ráda tuto barvu. A ty sis je přesto koupila!“
„A co na tom? Mně se líbí, tak jsem je vzala!“
„Ale já ti říkala, že budou moc světlé! Vidíš to? Teď to vypadá úplně špatně!“
„No a co? Mně to nevadí, tak proč pořád remcáš?“
„Protože to děláš pořád! Nikdy mě neposloucháš!“
„Jsem starší než ty, tak snad můžu dělat, co chci!“
„Ano, ale to neznamená, že máš vždy pravdu! To, že jsi starší, neznamená, že jsi moudřejší!“
„Jsem starší a mám více zkušeností!“

Papouškování - napsala Sabina Samenová

Muž: No tak, řekni něco moudrého.
Papoušek: Něco moudrého.
Muž: Ha ha. Moc vtipné.
Papoušek: Moc vtipné.
Muž: Víš, někdy si říkám, jestli mě vůbec chápeš.
Papoušek: Chápeš.
Muž: To není odpověď.
Papoušek: Odpověď.
Muž (povzdechne si): Víš, je zvláštní, že i když se mnou jen opakuješ, mám pocit, že mě slyšíš víc než kdokoliv jiný.
Papoušek (tiše): Slyším.

Touha - napsala Martina Křížková

Ohnivá řeka projede mým tělem, vzpíná se a postupuje ze spodu nahoru. Snažím se ovládnout brnění v podbřišku, ale prameny a pramínky z té řeky se nezadržitelně rozlévají do rukou a nohou, do pat a konečků prstů. Konečně zasáhne ten příval i šíji a mozkové závity. Celé tělo náhle ztěžklo a vzadu na patře polykám hořkosladké tóny.
Už mě nenechej čekat lásko, chci tě!

Tajemství rozkvetlé hole - napsala Lada Bartošová

„To nemyslíš vážně,“ podíval jsem se na Annu skrz brýle. „Jedu sem přes celou Prahu, abys mi řekla, že budeme hledat poklad?“
„Nechápu, že zrovna tobě to nepřipadá skvělý,“ potřese hlavou Anna. „Studuješ přece kybernetickou bezpečnost a furt vykládáš, jak tě baví šifry!“ 

„Ježišmarja, zajímají mě payloady, phishingy, doxxingy, ne obrázky muzikantů na blbým obrázku, který vypadá, jako by ho malovalo malý dítě.“ 

Povinná četba - napsala Lucie Strechová

Na polici v knihokupectví stály knížky. Všechny byly v pevné černé vazbě se švabachovskou zlatou ražbou. Byly precizně seřazeny jako vojáci v první linii. Stály tam hrdě a důležitě, jisté jsi svým obsahem a jeho důležitostí. Psali přece historii, byli povinnou četbou, každý je vlastnil. Každý je musel číst.
Ostatní knížky se jich bály a nesouhlasily s jejich obsahem. Nic se ale nedalo dělat, doba byla taková.

Komenský na palubě Boeingu - napsala Lada Bartošová

„Praha je krásná,“ usmívá se můj soused v letadle a já vnitřně tleskám jeho nadstandardní znalosti evropského zeměpisu. Ještě ve mně rezonoval můj nedávný rozhovor s Američankou, která při pochopení, že Praha je město a nikoliv stát v Asii, řičela nadšením. 

„Byl jsem tam krátce po vaší revoluci a jestli tam bydlíte, jste šťastlivec,“ pokračoval a mě to potěšilo. Vždycky nás potěší trocha té chvály od příslušníků velkého národa, že? I když většina z nich nemá ani třetinové vzdělání, které má u nás každé dítě. Samozřejmě mají Harvard, Yale a mnoho dalších prestižních univerzit, které jim čas od času vychrlí nějakého toho lídra, ale pak jim tam přijede doktůrek s diplomem z Karlovky a udělá první transplantaci obličeje na světě. Náš letadlový rozhovor pokračuje a mně se potvrzuje teorie, že skutečné vzdělání, u nás běžné, tam pro každého není. 

Pivo v reklamě na pivo - napsal Marc Ezzeddine

Vstávat a cvičit. Je začátek nového dne a kolem mě se začínají pohybovat členové štábu. Než půjdu na stage, tak mi musí načechrat a srovnat "vlasy", abych na kameře vypadal co nejlépe. Pokud budu vypadat hrozně, tak si mě nebudou chtít lidé koupit. Po chvíli na mě z dálky doléhá hlas režiséra: 

“Kde je sakra to pivo?”

Kadeřník mě opatrně zvedne a vezme mě směrem ke kulisám. Jedná se o kopii klasického pařížského bytu, který však oproti celkové velikosti ateliéru nepůsobí až tak impozantně.

Co je na poli tak zajímavého - napsala Barča Smýkalová

Jsem z gymplu. Za osm let studia jsem měla dvě týdny praxe. Jednalo se o praxi v sociálních službách a já navštěvovala domov pro seniory. Nejsem zdravotní sestra, nemohla jsem se tedy o seniory nějak zvlášť starat, ale uplatnění se pro mě stejně nějak našlo. Vedoucí sestry mě pokaždé odvedly na jiný pokoj, kde jsem si měla povídat s lidmi, co tam žili. Občas jsem předčítala knihy nebo časopisy, nebo si jen tak povídala a poslouchala příběhy z mládí. Zjistila jsem, že staří lidé rádi mluví.

Hammam - napsala Bohuna Kopřivová

Kdo chce užít Maroko, musí hammam (orientální lázně) vyzkoušet, píše se téměř ve všech průvodcích. Tak jsme vyrazili. Dokonce do Královských lázní ve Fesu, který patří k nejvýznamnějším městům v severní Africe a dlouhé roky byl Marockým hlavním městem. Je tu mnoho památek a jednou z nich jsou právě honosné lázně. Byli jsme s manželem rádi, že rozhodnutí do kterých jít, padlo právě na ně. Sice jsme zvažovali, zda si dovolit tento luxus nebo navštívit jiné, kterých je tu nepočítaně.

Lekce z hledání pokladů - napsal Jaroslav Valach

Dějiny pokladů jsou dějinami loupeží. Když kmán ukradne pecen chleba, je zloděj, když král vyplení sousední zemi, proslaví se. To je lekce z kořistné výpravy Švédů za poklady Rudolfínské sbírky. Ukradené je dnes hrdě vystavováno na stěnách galerií Stockholmu jako válečná kořist a skutečnost, že pochází z loupeže, nezpochybňuje legitimitu jeho vlastnění. Takový je běh světa.

Prodávám příběhy - napsala Veronika Flora

Dveřní zvonek cinkne – a já už vím, kdo vešel.
„Něco lehkého, ale aby to chytlo za srdce,“ říká dívka v červeném baretu. 

Vždycky si bere něco o lásce.
„Nemáte náhodou první vydání Mistra a Markétky?“ ptá se šedovlasý pán, i když oba víme, že nemáme.
Student mlčky prochází mezi regály, pak vezme tu nejlevnější knihu a s povzdechem začne počítat drobné.

Neapol - napsala Sabina Samenová

Byl to jeden z několika horkých letních dnů mé cesty. Neapol. 

Celý den jsem pozorovala dvojí tvář tohoto města. Na jedné straně krásné svými malými uličkami, rostlinami na každém kroku a nádhernými vůněmi pizzy a špaget. Zároveň však i svým způsobem nebezpečné kvůli své kriminalitě.

Les po dešti - napsala Veronika Flora

Sedla jsem si pod břízou. Vítr se jemně dotýká mých rtů. Čerstvý vzduch voní po zelené trávě a vlhké zemi. Nedaleko ševelí listí. Z dálky zaznívá zpěv ptáků. Teplo proniká mezi větvemi. Zem pod nohama je měkká, trochu vlhká po dešti. 

Mezi prsty cítím hebký mech, který jemně pruží pod dotekem. Lehký závan větru přináší vůni medových květů. Slyším, jak poblíž potichu bzučí včela.

Veronika Flora

Holubí dům - napsala Barča Smýkalová

Jedu autem, je hluboká noc, vracím se domů. Dlouho jsem tam nebyla. Zbývá mi ještě kus cesty, ale každým okamžikem se přibližuji svému cíli. Mobil mám připojený k rádiu a poslouchám písničky. Poslouchám - to je možná moc silné slovo. Písničky hrají a já občas zachytím známou melodii nebo slůvko, které rozvíří tok mých myšlenek, které plynou jako kolemjedoucí auta, občas nějaké zastavím, nakouknu dovnitř a zase ho nechám odjet dál. 

Najednou se z rádia ozve šumění holubích křídel. Začátek jedné staré písničky. 

Zpívám ptákům a zvlášť holubům... Najednou jsou mé myšlenky soustředěné jen na tento text. Stával v údolí mém starý dům. 

Vybavuju si večer, ležela jsem v posteli, nemohla spát. Své bosé nohy jsem spustila na podlahu a děsivě tmavou chodbou doťapkala k ložnici rodičů. V ruce jsem svírala Snížka, mého bílého medvídka.

Platonická láska - napsal Zdeněk Hejda

Sedím u počítače a dívám se po očku na O2 arenu. Dnes je můj poslední den v práci. Přemýšlím, jak napsat „takový ten korporátní email všem na rozloučenou“. Jakože jsem zde již dlouho. No, v květnu to bude rok vlastně. 

Civím tupě do monitoru počítače a vyplodím mimo jiné i větu, že „cítím potřebu se kariérně posunout“. Ve skutečnosti ale nemám žádnou jinou nabídku. A kdyby mě nevyhodili, pracoval bych tu asi dál. 

Nespokojeně zkontroluji své dílo. Email je žalostně kraťoučký, a hlavně zcela nepravdivý. 

Panic - napsala Emma Šponarová

Jakub byl poloviční Němec menšího vzrůstu, jehož hlavu, byť mu bylo pouhých 25, trápilo začínající plešatění. Dle svého posudku byl nudný, laxní... a co je nejhorší panic. 

Tento mladý muž se objevil jako mnozí další ve spárech korporátního světa. Což v jeho případě znamenalo, že by měl ze své kanceláře, nebo spíše kamrlíku, vytahovat paty přibližně pětkrát za den. Ale Jakub je nevytahuje jenom pětkrát, to ne. 

Analytik prodeje si možná až mockrát za den chodí do místnosti s kopírkou pro kancelářské potřeby. 

Po Kristových letech hledání ztraceného Pajzlu - napsala Hana Hermanová

„Já bych tady měla mít někde třídní sraz,“ říkám nejistě číšníkovi v restauraci U Karla. Dřív to tu byla generická Potrefená husa a ještě předtím se to jmenovalo jednoduše a přiléhavě Pajzl. 

V Pajzlu jsem strávila mládí. Pamatuju si na číšnici Marušku, která mi vynadala, že dávám sáček od čaje do popelníku, který se jmenuje přeci popelník, a ne čajosáčkovník, a to dá přece rozum, že se tam mají vyhazovat jen vajgly. 

Referát: Příběh versus povídka, případně novela a román - připravila Dagmar Kokešová

Příběh

Rozdíl mezi povídkou a příběhem: není vždy úplně ostrý, ale dá se hezky vysvětlit: každá povídka obsahuje příběh, ale ne každý příběh je povídka.
Příběh je cokoliv, co má děj. Nemusí mít literární formu, může být vyprávěn ústně, ve filmu, na sociálních sítích… Může jít o krátké vyprávění, životní historku, třeba i anekdotu nebo zážitek z dovolené.
Povídka je psaná kratší forma beletrie. Má určitou strukturu, často spěje k pointě nebo překvapivému závěru. Je kratší než novela nebo román, ale je „hotová“, ucelená, kompozičně promyšlená. I román či novela mají svůj hlavní příběh. Ale i epizody, tedy další, vedlejší příběhy.