Zmrzlé tělo roztálo - napsala Petra Černá

Špičkou palce u nohy zkouším velmi opatrně teplotu vody v jezírku. Brrrrr! Neskutečná kosa. Po celém těle mi naskočila husí kůže jak struhadlo.
Ty ses snad zbláznil Peter??
V klidu, ty to dáš!
Po pár vteřinách otálení jsem se rozběhla a do ledové vody, někde ve slovenských horách, jsem vběhla ráz na ráz. Dech se mi zatajil, po šíji mi projela šimravá vlna chladu. S pocitem výhry sama nad sebou jsem vplula do toho chladivě opojného zdroje mého vítězství. Křik, smích, pláč a jekot.

Zázrak na konci cesty - napsal Marek Bucko

Zadání:

Napište stejný příběh z různých úhlů pohledu - vyzkoušejte tři literární formy (ICH,ER, DU) a sledujte, co to s příběhem dělá.

„ICH“ forma

Hodina vlka. Stmívá se, přestává být vidět, ale světla ještě nepomáhají. Je leden. Chumelí. Sedím za volantem kamionu. Pod sebou 300 koní, za sebou 30 tun nákladu. Několik dnů na cestě.

Čas dospieť - napsala Viktória Jackuliaková Murínová

Stojím pri zelenom ošúchanom plote a spomínam si na domov, ktorý mi vytvárali babička s dedkom. Bol to iný domov než mi tvorili rodičia. Keď zavriem oči stále počujem ich hlasy. 

,,Jurko, poď uvarila som ti puding a čaj s medíkom,“ kričí na mňa láskavým hlasom babička. Hodím auto do pieskoviska a šibalsky sa rozbehnem smerom k záhradnému stolu, kde to rozvoniava láskou a dobrotami...
Túto scénku mám presne pred očami keď vidím babičkinu už zarastenú záhradku. Bol som chlapec a tu som strávil detstvo. 

Až přijde jaro - napsal Jiří Wilson Němec

Miláčku, lásko, zatni pěsti,
zima odchází,
šupiny ledu pod nohama chřestí,
kry se vrší u hrází.

Miláčku, lásko, máš páru u pusy.
Přijde jaro nejen do duší,
rozkvetou sněženky a krokusy,
ptáci zazpívají do uší.

Miláčku, lásko zimou zkřehlá,
přitul se, ať tě zahřeji.
Choulíš se jako tráva slehlá,
choulíš se do sněhových závějí.

Les - napsali Šimon Škrabal, Karolína Hrachovcová, Petra Charvátová a Barbora Svitáková

Šmouha

Šimon Škrabal

Cyklista na horském kole se řítí jako sněhová lavina písečno-kamínkovou turistickou stezkou v borovicovém lese.
Projíždí prudkými serpentýnami, na kterých zanechává dlouhé smyky, vyhýbá se zákeřným kořenům a kamenům.
Celý les vidí rozmazaně, jako když vidí zamlžené čelní sklo u automobilu. Nestíhá ani pozorovat měkce ležící mech obklopený šiškami.

---

Má cesta za svobodou - napsala Lenka Liederhausová

Moji rodiče v rockových hudebnících viděli zdrogované, sexuchtivé maniaky a hudební festivaly pokládali za semeniště neřestí a mravního úpadku. Já jejich názor nesdílela. Mou velkou touhou bylo strávit víkend v epicentru takového semeniště. Odložit synka i s plínkami a dát možnost babičce a dědečkovi užít si vnoučka. Vymýšlela jsem si všelijaké báchorky o srazu se spolužačkami a důsledně tajila cíl své cesty: první svobodný rockový festival v tehdejším Československu.

PŘIROZENÁ SOUČÁST ŽIVOTA - NAPSALY ZITA DUBOVÁ A DOMINIKA PIROSKOVÁ

V kupé ve vlaku (s místenkou) jede muž a kojící žena.

Muž: To snad nemyslíte vážně?!
Žena: Co se vám nelíbí? Je to přirozená součást života.
Muž: Ne každý je na to zvědavý. Můžete snad někde poodejít, nebo přes sebe hodit plenu, ne?
Žena: Tak se otočte, když vám to vadí. I vy jste byl někdy dítě a asi by se vám nelíbilo, kdyby po vás házeli plenu.
Muž: Já se vám taky neukazuju na odiv, když kadím. A to je taky přirozená součást života.
Žena: To seriózně přirovnáváte kojení ke kadění?!
Muž: Oboje dvoje je přirozená součást života a oboje začíná na „K“.
Žena: To se mi snad zdá. Další namyšlenej macho, co nechápe kouzlo mateřství!
Muž: Já taky kouzlím každý den na záchodě.
Žena: Vy tomu vůbec nerozumíte. Matkou jste nikdy nebyl a asi jste ani nebyl kojenej, proto takhle reagujete.
Muž: A vy jste byla kojená asi zase až moc dlouho.

Horko v noblesním salónu - napsal Šimon Pravda

„Je to definitivní,“ kníže Hugo opakuje slova svého syna a hledí do zámeckého krbu předků Thurn-Taxisů. Zklamal.
Lev salónů, šlechtic movitý, kavalír, zámků pán a železnic stavitel... a otec. Jest poražený a on nezmůže nic. Princ Alexandr, jeho syn, jediný nástupce rodu, vstupuje do Maltézského řádu. 

Poleno doutná. Do dřevěné knihovny se plíží mráz, ale dlouhou dobu nikoho nenapadne přiložiti.
Pravá rukavička drahé látky si dolije prázdný pohár, ta levá v dlani drtí nejboblíbenější svůj chalcedon.

Selhání: Almérie a Emerich - napsala Lenka Prosecká

Štětcem se jen zlehka dotýkala téměř dokončeného obrazu. Skoro jako by ten obličej jen hladila.
Jarní slunce vlilo život jeho očím, zatočila se jí hlava a myšlenky se jí zatoulaly.
Její svatební den, kdy se sjela půlka aristokracie z celé Evropy, aby společně oslavili její domluvený sňatek. Hugo Maxmilián Thurn Taxis si bere Almérii z Belcredi. Připadala si jako loutka v pimprlovém divadle.

Najednou ucítila jak se na ní někdo upřeně divá. Emerich, Hugův bratr, vyhlášený vojenský stratég a ještě vyhlášenější krasavec, s tím nejkouzelnějším úsměvem na světě. Nevěděla, co s tím.

Závist - napsali Petra Semínková a Petr Voplatek

Pan Marek a paní Kateřina, sousedé v panelovém domě, právě vyšli ze dveří a uviděli Karla ze třetího patra, jak odjíždí ve zbrusu nové Tesle. Zamávali mu na pozdrav.

„Marku, viděl si to?“
„Viděl, Katko, ta tmavě modrá barva se mi fakt líbí.“
„Copak ta barva, ale kde na to vzal? Poctivou prací určitě ne.“
„Já nevím, Katko. Myslím, že na ministerstvu si vydělá dost.“

BAJKA O VRÁNÁCH A BERUŠCE - NAPSAL MAREK BUCKO

Do obchodu přijde bílá vrána. Prodavač zdraví a ptá se:
„Dobrý den, co si budete přát?“
Bílá vrána zakrákorá:
„Jedno mléko a bílou čokoládu!“
Prodavač jí vše dá a vrána spokojeně odchází. To už bere za kliku vrána černá.
„Co to bude?“ Zajímá se prodavač.
„Černou kávu a hořkou čokoládu!“ Zaskřehotá, zaplatí, vše si vezme a odletí.
Jako třetí přichází beruška. Prodavač rovnou vtipkuje:
„Dobrý den! To bude určitě jahůdkový kompůtek a rtěnka z leskem, že?“

Požitkář na kurzech Psaní podle Lustiga - napsal Marek Bucko

Jako požitkář a kromě knih a psaní i milovník jídla, bych pocity z navštěvování kurzů tvůrčího psaní s Danou Emingerovou vyjádřil takto:

Účastí na prvním víkendovém kurzu jsem objevil novou luxusní restauraci s mou nejoblíbenější kuchyní. Přečetl jsem si se zájmem ve vitríně jídelní lístek, nahlédl oknem a cítil vzdáleně lákavou vůni božských jídel.

Víno Duino - napsala Irena Taterová

Jsem krása, jsem třpyt, jsem skála, vítr, moře. Nechápeš? Myslíš si, že můžu být jen červené nebo bílé? Chachá! Tak to nevíš nic.
Já jsem víno mimořádné, ojedinělé, vzácné. Jsem démon, radost, vášeň. Proč jsem tak výjimečné? Chcete to vědět? Samozřejmě, že ano. Ale to je naprosto tajná záležitost. Kdybych vám to sdělilo, přijdu o svoji unikátnost. Tu záhadu zná jen několik lidí. Všichni jsou z rodu Turn-Taxisů. Někteří z nich už nejsou mezi námi. Tedy mezi vámi. Neodnesli si svoje tajemství do hrobu, jak se u vás říká. Předává se z generace na generaci.

Dětská práce - napsal Michal Hejna

„Dětská práce je zakázaná, abys věděl..... Slyšíš? Dětská práce je zakázaná. Zákon 89 z roku 2012 paragraf 34.“
„Mytí nádobí není žádná práce.“
„Ne? A co to je?“
„Jestli chceš vědět, co je opravdu dětská práce, přečti si Dickense.“
„Myslíš Co dělá tenhle knoflík? Na to se chystám, ale pochybuju, že Bruce Dickenson musel v dětství pracovat.“
„Vole, já nemyslel Dickinsona z Iron Maiden, já myslel Charlese Dickense, toho anglickýho spisovatele z 19. století.“
„Mrtví spisovatelé jsou nudní. A neoslovuj svého oblíbeného potomka volem... Dětská práce je zakázaná, abys věděl.“
„Mytí nádobí po obědě není žádná práce.“

THURN TAXISOVÉ ZAČÍNAJÍCÍ NA PÍSMENO "E" - NAPSAL MAREK BUCKO

Sudičky prý neexistují. Přitom každému, kdo se narodil jako organismus- z říše živočichů, podkmene obratlovců, třídy savců, řádu primátů, čeledi hominidů, rodu „člověk“ a zejména podrodu „člověk se stříbrnou lžičkou v hubě“- vkládají do kolébky vlastnosti, ctnosti, neřesti a osud. 

Rodičům napovídají šeptem i jméno. Někdy podle událostí kolem narození, jindy jméno určuje to, co zrozence čeká, jaký bude, nebo jak skončí. Počátek jmen na písmeno „E“ se datuje v české větvi Thurn Taxisů ke kolébce vizionářského knížete Karla Anselma. Nevěděl sice ještě, že v budoucnu v Čechách, kde Thurn Taxisové budou po několik generací hospodařit, se v dalekém budoucnu budou vypisovat E-recepty, kouřit E-cigarety a lidu povládne 4 roky ET mimozemšťan.

Matka a dcera - napsala Dana Veselá

Je to dost, že se taky ozveš…
Promiň.
Promiň, promiň. Jasně, že prominu, co bych neprominula… Jednou se už neozveš vůbec. Intervaly mezi našimi telefonáty se budou stále prodlužovat, až mě utneš úplně.… a jednou mě tu nejde někdo cizí mrtvou!
Ne. Nikdy ti nepřestanu volat, přece to víš. Jen prostě nemám čas, od rána do večera jsem v práci, večer Jirka otevírá ostentativně lednici, aby mi dal najevo, že bych mohla alespoň občas uvařit teplou večeři… Tak už se nezlob, v sobotu za tebou přijedu, jo?

Pokušení kněžny Marie - napsala Vendula Langová

Marie Thurn-Taxis (1855-1934)

V životě kněžny Marie se vyskytla řada významných mužů. Některým byla múzou, jiní ji naopak podněcovali k tvorbě. Patřil mezi ně nepochybně Rilke či Twain, ale ani takový Letschford či Hodgson nezůstali bez povšimnutí... Když pobývali u Thurn-Taxisů, oběma mladíkům bylo přes dvacet.

Albert Letschford (1866-1905)

Anglicko-italský třiadvacetiletý malíř Albert Letschford (1889)
Kněžna Marie si zařídila v zámeckém podkroví malířský ateliér, kde ráda tvořila. Na delší čas pozvala na Loučeň nadaného anglicko-italského malíře Letschforda, aby ji naučil nové výtvarné techniky a styly a rovněž dělal společnost.

Princezna - napsala Alexandra Safi Narwa s inspirací Michala Hejny

Patricie stála u okna pokoje a dívala se ven. Ranní slunce ji ještě míjelo, ale nesměle hladilo paprsky bludiště na nádvoří. Bludiště, ve kterém za rozpustilého smíchu dováděla krásně oblečená dívka. Její dlouhé vlasy a bílé hedvábné šaty za ní vlály, jak vesele probíhala bludištěm. Je možné, že takovou dívkou jsem kdysi bývala i já? Tak uvolněnou a rozpustilou? zasnila se. 

LEDOVÁ PANNA - NAPSAL JIŘÍ WILSON NĚMEC

Štětce mají alibi
Jsou tvrdohlaví

Bez terpentýnu
Do rána
Okno nezprůhlední

 
Stalo se obětí
Stříbřité barevnosti
Probouzí zdání
Krajek a nevinnosti

 

Psaní dává křídla - ZPRAVODAJ 3/2023

Milí přátelé psavci!

Je nás čím dál víc a baví to s námi i umělecké osobnosti

„Ten barák je inspirativní jako kráva!” řekl spisovatel Ondřej Neff na Loučeni, kde byl hlavním hostem 5. zámecké literární dílny. Kvůli nám porušil své autorské pravidlo – psát každý den – a věnoval se tlupě šílenců, jak nás označil, aby vzápětí dodal, že kdykoli za námi zase přijede.

Na brzké literární dílně pod Králickým Sněžníkem nás provede taji scénaristiky Milan Šteindler, herec, režisér a legendární sklepák. Budeme psát i pohádky o lesních bytostech, které provázejí místního horského ducha Stamichmana.
V polovině dubna se pak rozjíždějí další turnusy dlouhodobých prezenčních kurzů i on-line seminářů. Nově v květnu přibude speciální desetidílný on-line kurz psaní cestopisů.
Hezké čtení Vám přeje Dana

---

Zase máme prezidenta, za kterého se nestydím a ke kterému vzhlížejí lidé, kterých si vážím.

„Člověk musí respektovat život. Všechny síly života. Ty lepší i ty horší, bohužel i ty nejhorší. Někdy život připomíná obrovské vlnobití, které je nutné přežít a přestát. 

Nelze se vyhnout tomu nejhoršímu. 

A zase, bohužel, nás otuží jen nebát se nebo i se strachem vstoupit do bouřícího moře,

a pak za odměnu vychutnat, když se vody utiší. Mezi tím si lízat rány a chystat se na další kalamity. Málokdo má tolik štěstí, aby vyplouval jen na tiché moře.“

Arnošt Lustig v knize O literatuře

NEZŘÍZENÉ HRÁTKY ZLATÉ MLÁDEŽE VE MCELÍCH - NAPSAL MAREK BUCKO

…a dovoluji si Vás pozvati na knížecí veselí s divadlem a tanci. Takto končily neoficiální pozvánky zhotovené mcelským písařem s až uměleckou zručností. Začínaly ovšem nemravnými iluminacemi. Tyto velmi umělecky, ovšem zároveň jadrně a živočišně naznačovaly o jaká „veselí“ se asi bude jednat. Když se tomu písař někdy bránil s tím, že je tu pro vážnější službu, princ Alexandr vykřikoval:
„Co šlechta schvátí, již nenavrátí!“ 

A smál se s čertovským výrazem, jakým znělo i celé rčení. 

Takto již po několikáté svolal Alexandr okolní šlechtickou omladinu. Tyto dýchánky tak nebyly pro mladé šlechtice ničím novým. Na zámku v Mcelích se mezi poddanými hovořilo až o orgiích. Nikdo z nich ale nevěděl nic konkrétního, protože nikdo u ničeho nebyl. Až na ojedinělé střípky.

LOUČENÍ S LOUČENÍ - střípky a dojmy účastníků

5. literární dílna na Loučeni 2.-5. března 2023

Ondřej Neff kvůli nám v sobotu nepsal! Přijel na literární dílnu na zámek Loučeň. Porušil tak své spisovatelské pravidlo - psát každý den - a věnoval nám, psavcům, svůj čas.

JAK ZA MNOU KAMARÁDKA PŘIJELA DO PRAHY - NAPSALA PETRA SEMÍNKOVÁ

-Jeeee super, že jsi tady. Už jsem ti chtěla psát, jestli ses neztratila…. No teda tobě to sluší.
- Díky, ale dalo mi to práci. Já se nebyla bavit snad 100 let.
- Jaká byla cesta?
- Byla v pohodě, ale musela jsem si dávat bacha. Když jsem odcházela z domu, tak jsem přidala do kroku, aby mě nikdo neviděl. To víš u nás na vesnici, když někdo večer jde po ulici, tak to se hnou záclonky v oknech. Navíc, když jsme se rozvedli nedávno, to by bylo pomluv kam to večer sama jdu.

Klára a pelargónie - napsala Martina Tůmová

Přišla na čas a v rukou svírala malý žlutý květináč s pokojovou kytkou. Sedla si na židli určenou pro pacienty.
„Přinesla jsem vám pelargónii,“ vtiskla ruce mezi kolena.
„Proč?“ změřila ji pátravým pohledem lékařka.
Tohle Klára nečekala. Doktoři většinou dárky přijmou, poděkují, předají sestře na přilepšenou a úvod je pro ně vyřešen.
„Tak asi proto, že k vám se chodí se smutkem. Chtěla jsem vnést trochu radosti,“ řekla Klára.
„Kdybyste oplývala veselostí, nebyla byste tu.“ 

Očima přelétla lékařské zprávy a spolu s dioptrickými brýlemi je odložila na stůl. „Kdo vás ke mně posílá?“ 

Paní Kosáková - napsala Lenka Prosecká

Paní Kosáková seděla v koruně stromu a pochutnávala si na šťavnatých třešních. Potřebovala si osladit život. Děti vyletěly z hnízda a manžel byl taky pořád někde v luftě. Tu k ní na větev přiletěla slečna Kosáková. Znala ji od vidění. Daly se do řeči, nejdřív o třešních, pak o životě. Paní Kosáková se ji svěřila se svým trápením. Když slečna Kosáková odletěla, zjistila, že se jí ulevilo. „Je prima popovídat si s přítelkyní, když je Vám ouvej, pomyslela si.
Následující ráno se vrátila na třešně a tam v koruně stromu vrkal její manžel se slečnou Kosákovou.

RILKE NA LOUČENI - NAPSALA HANA HERMANOVÁ

Rainer Maria Rilke přijel na Loučeň poprvé jako patnáctiletý neduživý mladík. Mladý básník se právě nacházel v tak složité životní situaci, jakou můžou člověku způsobit jen muka dospívání. Rodiče ho na jeho naléhání osvobodili z vojenské školy v Hranicích na Moravě, kadetky, kde byla šikana součástí pedagogické metody, ale nesouhlasili s jeho dalším studiem. 

Mladý Rilke by se býval rád stal egyptologem nebo lékařem. Básníkova první láska skončila, jako později řada dalších, nešťastně. Jeho milá Anežka mu dala vědět, že vstoupí do kláštera. V tomto rozjitřeném rozpoložení ho rodiče vyslali na ozdravný pobyt na Loučeň. Společnost mu dělal oblíbený králík Erža a již méně oblíbená tetička.
Rilke zaslechl, že v loučeňském zámku panuje atmosféra příznivě nakloněná všemu krásnému a uměleckému a rozhodl se tedy vyžádat si u místního osvíceného panstva audienci. 

Šrámy na duši nebo čistá láska - napsala Nikola Pelclová

Říká se, že nejlepší zážitky přicházejí, když je nečekáme. Tohle pravidlo se potvrdilo už několikrát. Pokud žijete single život, můžete takové situace prožívat neustále a možná je i vyhledávat, abyste zaplnili prázdnotu uvnitř sebe. Co když se ze spontánního setkání stane nezvaný host duše?
Říkejme jim třeba Katrin a Matěj. Katrin žije vcelku úspěšný život. Má skvělou práci, žije ve velkém městě. Má několik přátel, milující rodinu. Na lidi působí dost extrovertně, i když její duše je natolik hluboká, čistá a zranitelná.

Princezny mezi nebem a zemí - napsala Asja Žilová

Princezny letuškami

„Co nového ve světě moje milované princezny?“  ptá se Almerie von Thurn-Taxis svých vnuček Eleonory Almerei a Marie Terezie.
„V novinách píšou, že ve světě je neklidně. Říkají, že bude válka.“ 

 „A co ještě nového?“  

„Že do války se zapojí letadla.“

„Škoda, že v roku 1848 letadla neexistovala. Smutně přidala stará Almerie. Jak jsem přála mít křídla, když utíkala z Paříže. Několik dní schovávala se v pichlavé slámě v nějakém špinavém voze. Teď by, možná, jsem použila letadlo. Všechno vstoupí do života, jen příliš později.“ Co tím hraběnka chtěla říct, dívky nepochopily.
Byl to poslední rozhovor princezen s praprababičkou. Ale sen o létání utkvěl v jejích paměti. 

Měly by spěchat, aby nebylo pozdě.

 

Kokpit - napsala Jana Buchalová

Teda jak s tolika čudlíky dokáže ta kráva vzletět, to mi hlava nebere. Sedět bych tu teda nechtěla. I když nemám klaustrofobii, v takhle malým prostoru strávit třeba 8 hodin, to musí být za trest.
Židle dobrý, ale teda že by to bylo nějak extra pohodlný, to nevím. Dokáže se tu pilot vůbec pořádně soustředit na let? A když teď zařvu „ptáci!“, bude vědět, co zmáčknout? 

Já bych teda hodinu hledala tu příručku, vůbec nechápu, jak si můžou pamatovat, ve který z těch skříněk ji najít, a pak další hodinu správný čudlík, nebo páčku, nebo něco.

Naše výletní katastrofy - napsala Jana Buchalová

Opožděné letadlo bývá pro většinu lidí nejstrašidelnější začátek jakékoli dovolené. My na to ale vzpomínáme jako na nejsnesitelnější část ze série katastrof, které se nám cestou do Londýna přihodily, a ani oživování slečny pod sedačkou na tom nic nezmění.

Na prodloužený víkend do britské metropole jsme se kamarádkami vydaly kdysi na vysoké škole. Celá výprava dostala hned z kraje název „What are the chances”, tedy volně přeloženo: “Jaká je pravděpodobnost…”

Nezvaný host - napsala Martina Tůmová

Seděla na nekonečně dlouhé chodbě nemocnice. Do ticha se ozývalo jen bzučení bílých zářivek. 

Z dálky k ní doléhaly hlasy sestřiček a lékařů. Nedokázala se soustředit na význam slov. 
Nikdy nechtěla mít děti, a když změnila názor, měla by o své dítě přijít? Nesmysl! 

Zalekla se té představy. Zvedla se a nervózně začala přecházet chodbou. 

V tom se za ní otevřely dveře, stál v nich mladý, lehce nahrbený muž. Měl smutné oči. Tiše ji pozval dál.
Sedla si naproti psacímu stolu. Na židli vratší než její život. 

Poušť - napsala Lucia Maloveská

Na tomto místě se rtuť teploměru blíží k 50 stupňům ještě i ve chvíli, kdy se slunce dotýká obzoru. Ztrácí se za monumentální hradbou hor – Alpy ale nepřipomínají ani v nejmenším. Prostor prostupuje směs odstínů červené, žluté a hnědé. Všude sucho, pusto. I zvuk se v tom teplu vlní jinak. Ticho je skoro hmatatelný. Na jednu stranu v sobě ohromný klid, na druhou stranu ale i zvláštní úzkost. Na chvíli mě zamrazí na zátylku. Na ezoteriku moc nejsem, ale toto místo mě naprosto magnetizuje.

MARIE PÍŠE DOPIS RILKEMU - NAPSALA HANA HERMANOVÁ

Na Loučeni, 31. prosince 1926

Věrný příteli, nesrovnatelný básníku,
vždy ve Vás bylo cosi božského, cosi, co nás všechny přesahovalo. A já, teď už to mohu snad říci, jsem to od samého prvopočátku viděla a rozpoznávala. Viděla jsem Váš dar tak samozřejmě a jasně, jako můj syn Paša vídává čtvrtou dimenzi a život na druhé straně.

Bolí mě na tebe vzpomínat - napsala Barbora Macko

Cítím tvé srdce někde v dáli
a ptám se sám sebe,
proč tak temné je nebe
a čeho jsme se báli.
Sbírám poslední třpytky,
co zbyly z našich srdcí,
zabíjím veškeré výčitky,
když udušen jsem nocí.

Bolí mě na tebe vzpomínat,
duše má do splínu se vrací,
vše, co nejde někomu zazlívat,
snažím se vyřešit touhle situací.

KAVÁRENSKÝ TEROR - NAPSALA BARBORA NOVÁKOVÁ

„Poprosil bych jedno kafe, dobrý den. Dobrý? Ano dobrý, dobrý kafe. Aaa dobrý den. Dobrý kafe. Ach s mlíkem, bez, cukr, bez, sójový, pražený, lattéčko, kapůčo, překáplo, černý, horký, lungo, frappé, double, turek, tady, sebou, tácek, brčko, lžičku, klasika, modrna, alterna, na ledu nebo prostě presso? Dobrý den, jedno dobrý kafe prosím. Nemáme. Prosím? Dobrý kafe nemáme, dobrý den.“
Nevím, jaký je Váš názor, ale dle toho mého je dobrý kafe prostě půlka zdraví. Já vím ten nápoj je geniální.

ANIČKA - NAPSALA IRENA TATEROVÁ

11 – 12 hodin ve svém domku na Střížkově

Otevře a zase zavře oči. Fáze mezi spánkem a probuzením. Chvíle rozhodnutí, jaký stav si vybere. Zamrká a nechá oči otevřené. Chvíli pozoruje světelné hry na stropě. Paprsky se snaží prodrat skulinkami mezi závěsy. Ztěžka se otočí na bok. Kromě kolena jí bolí ještě záda. No co, osmdesátka na krku. A ještě ta nadváha.

STŘET ZÁJMŮ - NAPSALA JASMIN CARMEL

"Drahý Hugo, co jsem to slyšela za zvěsti? Vy chcete stavět přes panství železnici?" Kněžna se přes přes dlouhý stůl prostřený k obědu rázně zadívá knížeti do očí.
"Má milá Almerie, ano a nikoli. Jsem pro to, aby vlakové koleje vedly z Nymburka do Mladé Boleslavi a minuly nás. Správní rada však chce vést železnici přímo přes Loučeň. Chápejte, má drahá. Železnice vedoucí přes panství je důležitá kvůli podnikání, je to revoluční převrat! Zároveň však přece chceme mít svůj klid, a proto by byly koleje vedoucí přes zámek nepřípustné," dořekne, a napije se vína.

Marie a Alexandr v dnešní době - napsal Yakeen (konec)

„Kdyby se tam nedalo ject na motorce, tak bych se na to asi vysral,“ napadlo Sašu, když přidal plyn a vystřelil kolem plazícího se náklaďáku. „Ba ne, to bych klukům neudělal,“ pokračoval jeho vnitřní dialog když Harleje ustálil na příjemné devadesátce, „hrozně o to stáli. I když proč vlastně? Muselo se jim přece taky ulevit, když jsme se Marií rozvedli. Kdyby se neslavila Erichova promoce, nedávalo by žádný smysl se s ní znovu potkat. Jak asi bude po těch letech vypadat? Asi bude vysportovaná, vychrtlá a přísná. Má ještě tak zapšklej výraz?“

Saša se přes všechny ty myšlenky cítil dobře, vůbec si nepřipadal na to, že mu za chvíli bude 60. Dobře, pod koženou bundou měl bříško, v sedlových brašnách léky na tlak, ale kdo v tomhle věku něco nezobe? Úplně jasně si dovedl představit nesouhlasný pohled, se kterým si i 15 let po rozvodu Marie změří obvod jeho pasu. Znovu to v něm vzbudilo všechny ty pocity odmítání, kontroly a buzerování, které kdysi, než se jejich životy rozdělili, zažíval. Vyhodil blinkr a zajel na benzínku. Koupil si po létech doutníček, slastně ho vykouřil a k tomu srkal espreso. Jasně, že to udělal tak trochu na truc, ale taky jako důkaz, že si může dělat, co chce. Když odjížděl, neodolal a párkrát nechal motor zaržát.

Marie a Alexandr v dnešní době - napsal Yakeen (začátek)

Marie tu práci vzala, hned jak ji šéfová marketingové agentury na meetingu nabídla. Představovala si to jako několik týdnů klidné a soustředěné práce v knihovně, s bydlením ve velmi slušném hotelu. Několik týdnů bez upovídaných kolegyň, bez otravných dotazů na její soukromí, do kterého jim nic není. Několik týdnů, kdy nebude muset poslouchat kuňkání o dietách a zároveň se dívat na jejich talíře plné jedovatých nepoživatin. Několik týdnů ticha a samoty, ve které se v posledních letech cítila nejbezpečněji.
Dobře, psát o zámeckých receptech z minulých století, hrozilo také potkáváním se s nenažraností bez kapky sebekázně. Dokonce i čekala, že detaily ze života Loučeňských pánů ji budou připomínat chování jejího bývalého manžela, ale i tak tu práci vzala.

Bajka o zajíčkovi, lišce, holčičce a chlapečkovi... a o rodičích - napsal Marek Bucko

Jednoho dne se na světě blízko sebe narodila čtyři mláďata. Malý zajíček, liška a lidský chlapec s děvčátkem. Každý samozřejmě jiným- a biologicky správným rodičům- bajku o lišce v lidské kolébce, nebo podobnou hovadinu dnes opravdu neuslyšíte.
Jak už to tak bývá, s výchovou všech mláďat byly nějaké potíže.