Černokostelecká tvůrčí dílna, aneb vzpomínky ožívají - napsala Anna Vocelová

„Jo a záchody a sprchy budeme mít společné,“ podotkne Dana ve chvíli, kdy mě i se sparťanským kufříkem nasměruje k pokoji devět.
„Ty vole, společnou sprchu a záchod na chodbě jsem měla naposledy snad na třídním výletě ve třeťáku na gymplu,“ prolétne mi hlavou. „Zdá se, že největší výzvou pobytu pro mě nakonec nebude slepování historických střípků, ale noční čůrání,“ pokračuji v úvahách.

Kabriolet - napsal Benedikt Beránek (8 let)

Jaro je tady, konečně mi sundají střechu. A já zase ukážu svou sílu. Na jaře to mám nejradši. Baví mě, když po zimě protáhnu své trubky a vyženu z nich pavouky. Líbí se mi, uhánět silnící mezi řepkovými poli, tam nejvíc vynikne moje červená barva. Rád dělám radost svému pánovi.
Děláme spolu různé věci a při většině z nich gumy hvízdají jako o život. Řeknu vám, taková otočka o 180 stupňů, to je krása. Teda, když se umí, a můj pán ji umí skvěle.

Pro Elišku - napsal Yakeen

A kdy tě to došlo, že jsi jiná? Určitě tě to trvalo pár let.
Je jasné, že od úplného začátku jsi vnímala, že Apolena, Tvoje kojná a chůva v jednom, jinak voní. Jinak než ta žena, pod jejímž srdcem jsi rostla k zrození. To musela být hrozná bolest, hrozná ztráta, a nic na tom nezmění, že se to tak dělalo. Proto jsi tolik plakala, když tě z od Tvé matky rychle odnesli. Nebo jsi již tenkrát zacítila mírný odpor v jejím pohledu? Ne, tehdy si ještě mamá nemohla všimnout tvého hrbu, a tvář? Tu má přece zmuchlanou každé čerstvě narozené dítě.
Apolenka tě přijala za svou. Držela Tě v náručí a opakovala po tobě každý sebemenší pohyb tvých rtíků, každý zvuk, který jsi vydala, a když jsi plakala, plakala ona s tebou. Tichounce, pro Tebe, pro Tvoji bolest, a i proto dítě které smrt vytrhla z její náruče, snad aby udělala místo pro Tebe.
Tak takhle jsi ji potkala. Tu která tě bude navždy milovat, pro kterou budeš ta nejmilejší a která s tebou jednou odejde na Pravdu Boží v tom hrozném záblesku, který je na konci cesty, kterou jsi tehdy začala.

Kostelec nad Černými lesy má zámek, vily a kouzlo intru - napsal Yakeen

Mimo jiné se smím se víc než víkend vracet do osmdesátkového pokojíčku, ke svým nácti.
Ale i sedat pod lomené oblouky, kde dávno ržáli koně, abych i já tam mohl ržát a lomit rukama v povídce, která mě bavila, jak už dávno ne.
Objevovat, že funkce touhy je zapalovat oheň v srdcích které opraví vilu jenž ji oslavuje. Ale ten hořící chlápek chudák není.
Ani ten umělec, co strhaly ho múzy. Drtí mně ruku, v té svojí. Ta jeho umí tesat kámen.
Ta moje mi za tmy podává do pusy kousky srnky. Uhlazená divočina. Bratři lovci kolem ohně v chromu.
V sálu pro rytíře dnes lovím slova odpuštění, pochopení a naděje. Pro Elišku a pro nás pro všechny.
Je život ten poklad, co hledáme?

Listopadová noc - napsala Nataša Richterová

Posel štval koně od Prahy takovým tryskem, že mu málem nohy zlámal. Plášť i klobouk měl promočené listopadovým deštěm, který místy přecházel ve sněžení. Po půlnoci konečně zabušil na bránu Černokosteleckého zámku.
„Co chceš, cizinče?” obořila se na něho ozbrojená stráž. „Nepoznáváš barvy svého pána?” zasípal posel. 

Byl na pokraji sil. Strážný vzal louči a posvítil na promoklý a zablácený čabrak na hřbetě zpěněného koně. Pod nánosem bahna rozeznal erb Smiřických a nechal jezdce vstoupit do zámku. 

„Postarejte se o koně a vzbuďte panstvo, nesu neodkladnou zprávu!” štěkal rozkazy mezi záchvaty kašle.

Kanadské oči - napsal Aleš Kloc

Je podzim 2008, já čekám v příletové hale na letišti v Edmontunu a tak trochu si připadám jako ve snu. Za chvíli se potkám s o sedmnáct let starším bráchou, o kterém mi vlastní táta nějak zapomněl říct a dost nás tím všechny překvapil.
Ten pocit uvnitř je zvláštní. Tak trochu obava, co přijde za člověka a jak budu reagovat.

A je to tady.

Proti mě přichází někdo, kdo je mi opravdu hodně podobný. Usmívá se a stejně jako já si mě pozorně prohlíží.

Nevděčné vojsko - napsal Marek Bucko

Exloze jičínské prašné věže na obraze ze 17. století

Čeho by se Eliška Kateřina nikdy nenadála, dělo se nyní na zámku v Jičíně. Nikdy by nečekala, že bude vzpomínat na své věznění v Kumburku. Hlavně na své tamní biřice a arestníky. Uvědomila si, že když je nepotřebovala, žoldáci a ostatní ozbrojenci byli všude. A nejblíže jeden přímo za dveřmi sklepení, kde byla vězněna.
„Proč nemohu ven, proč nemohu! Bodejť by ti oud zcepeněl, upadl a husa ho polkla, bambulo rezavý. Rozčilovala se Eliška na biřice, který jí vartoval přede dveřmi sklepní místnůstky na hradě Kumburku.

Valdštejn a Markéta - napsala Nataša Richterová

„Má paní…”
Albrecht z Valdštejna vyseknul hlubokou poklonu a Markéta Salomena Smiřická jen nepatrně pokynula hlavou. Nijak nemilovala tohoto syna zchudlého šlechtice a svého vzdáleného příbuzného z druhé Smiřické větve. Tohoto odpadlíka z jejich víry evangelické, který jen ku prospěchu svému a prebendám víru svého rodu zradil a katolické náboženství vyznává a hlásá. Ale teď, teď k němu musí být milá. Možná více nežli milá. 

Ach proč?

Noční rozjímání - napsal Bořivoj Beránek

Hlavy mrtvých zvířat visících na zdech vrhaly v potemnělé chodbě bizarní stíny. Vzpomněl si na prastrýce Jaroslava, kterému právě tady tiskl ruku. Tu vzpomínku si uchoval kvůli děsivé hlavě kance, které se tehdy jako tříletý tolik polekal, a pod níž se nyní zastavil. Teď, o jednadvacet let později, už pro něj měla hlava hlubší smysl. Ta hloubka se skrývala v tlamě divočáka, kam vložil ruku a vytáhl ručně kovaný klíč. Instinktivně se rozhlédl, ale jediným svědkem mu byl měsíc v úplňku, shlížející na něj z horní části okna na protější stěně. 

Albrecht Jan se pomalým, ale jistým krokem vydal do zámecké kaple. Prošel dveřmi ozdobenými intarzií, o které se o čtyři století později budou mylně domnívat, že skrývá indicie k pokladu, jenž nashromáždili jeho předci. Ale to nemohl tušit, stejně jako to, že dvousetletý vzestup rodu Smiřických brzy skončí v tichu cínových rakví. A tím zhasne i jeho vlastní vliv, o kterém nyní nikdo v českém království nepochyboval. Tím méně on, připravený zasáhnout do dějin v míře, o jaké mělo tušení jen několik vyvolených.

Kocour a kouzelná myš - napsal Zdeněk Hejda

Potkají se mainský mývalí kocour a kouzelná myš. 

Prohlásí myš nebojácně: „Kocoure, splním ti tři přání, když mě necháš být.“ 

Kocour na chviličku zaváhá a pak kývne. 

„Dobře, plácneme si tedy,“ řekne myš.

Ups. 

Kocour rozpačitě kouká na rozplesklou myš pod svou mohutnou packou.

Zdeňkovo poklady - napsal Yakeen

Někdy film prozradí víc než stránky textu. Dívejte se!
Vidíme chlápka kterému už je pár let šedesát, jak se blíží ke křižovatce. Je jedno jaká to je, protože jako chodec takhle řeší každou v Praze, ale dobře, pro Vás, kteří to v Praze znáte to mohu upřesnit. Je to ten přechod přímo před kostelem svatého Ignáce, na Karláku. Ale jak říkám je to jedno. To podstatné, co uvidíme, by bylo stejné třeba i na přechodu v Brně. Pokud tam tedy už mají semafory.
Svítí totiž červená pro chodce. Zdeněk ji vidí i bez brýlí z těch asi 20 metrů které ho od zebry dělí, a přidává do kroku. Ano, má tyhle situace rád. V docela slušné rychlosti se blíží k okraji chodníku a ač to není vidět, dobře si očíhnul všechny světla na všech semaforech, zkontroloval dopravu, vzal v potaz, že ta vedlejší je jednosměrka a zdánlivě bez rozmyslu, se přímo vrhnul do vozovky a šel. Ne červená nečervená, ale s radostí, a na červenou. V anonymní Praze to dnes nikdo nekomentoval. Bohužel.

DVĚ SESTRY K POHLEDÁNÍ - napsal Benedikt Beránek (8 let)

Kateřina a Markéta, princezny z Kostelce nad Černými lesy, měly mezi sebou spor. Líbil se jim totiž stejný princ. A tak na sebe házely špínu, kdykoli to šlo. 

Marketa chtěla, aby se něco stalo Katerině, a ta zase aby se něco přihodilo Markétě. 

Po pár letech řekli rodiče obou dívek, že je na čase, aby se provdaly. Že si ale můžou vybrat ženicha. No jo, jenže rodiče nevěděli, že dívky mají vyhlídnutého stejného muže.

Vypůjčený poklad - napsal Marek Bucko

Aranka Demeterová přišla domů z družstva, kde vypomáhala u slepic a oznámila svému druhovi Zoltánovi Arpádovi:
„Zoltí, pojedeme od práce na zájezd do Kostélce. Na ten zámek. A proč máš na sobě ty sváteční tepláky??? Adidásky? To se žéníš, nebo co???!“
„Chtěl jsem tě vzit na večéři, dyž mame to výróčí…“ pokrčil rameny Zoltán. Byli spolu už celý týden a on věděl co se sluší a patří.
„Netréba, večeři jsem přinésla…“ prohlásila a vytáhla z kabely ještě neoškubanou slípku, se zakrouceným krkem. Zoltán, když to viděl, dal Arance facku, až to mlasklo.
„Co si blbá, kdyby tě chytili… Viš, že máš podmínku. O tvý haranty se starat nebúdu…“
Aranka se po pohlavku zapýřila štěstím. Od matky i babičky věděla že- „keď nebije, nemiluje“.

Poklad tehdy a teď - napsala Anna Vocelová

Večerní mlha se plazila podél zdí kosteleckého zámku, zatímco Magdaléna Salomena Smiřická roztřesenýma rukama odemykala zrezivělým klíčkem ještě zrezivělejší zámek vstupní brány. Pod kápí z nevzhledného plátna by těžko jen někdo poznal příslušnici místního rodu, kterému se tu před lety klanilo všechno od služebné po poslední konvalinku v zahradě. Prokřehlé prsty ji zdržovaly.
Psal se rok 1639 a ona věděla, že má jedinečnou příležitost. Ačkoli si život na místním zámku pamatovala jen matně, vchod do kaple svatého Vojtěcha našla bez váhání. Poklekla a tichým hlasem odříkávala „Pater noster, qui es in cćlis, sanctificétur nomen tuum…“.

Milosrdná zeď - napsal Marek Bucko

Autobus s nizozemskou poznávací značkou otevírá dveře a vypouští turisty převážně důchodového věku na kostelecké náměstí. Většina míří doprostřed tohoto prostoru, kde právě probíhají keramické trhy. Je sobota 29.května 2027.

Není poklad jako poklad - napsala Zdena Součková

„Nevím, co máš proti Kostelci, proč bysme nemohli zůstat tady?" Tomáš už mi fakt leze na nervy. Už třetí den jsme na výletě a pokaždé musí být po jeho. Naštěstí dneska řídím já, aspoň to jsem si vymohla. Takže přes Tomovy protesty parkuju u pivovaru, je tady zrovna ubytování. A hned můžeme na prohlídku zámku. Tomáš je uraženej, ale jen ať vidí, že se mnou nebude vorat! To nám ten psycholog poradil pěknou blbost, vejlet! Stejně se rozvedu, protože s takovým paličákem se prostě žít nedá. A navíc, když on tvrdí totéž o mně. Taková blbost!

„Vidíš, ještě že jsem si ten zámek prosadila. Teď najdeme poklad a jsme za vodou."
U večeře v pivovaru už se kupodivu zase smějeme oba, jako by vidina pokladu zahnala všechny naše veledůležité spory.

Literární esence - napsala Lucie Strechová a Zuzana Hrušková

Krásné
Dědova pracovna byla magické místo. Svatyně, do které se smělo vstoupit pouze na pozvání a nesmělo se ničeho dotýkat. Plné zdi knih a jejich vůně se linula celým pokojem. Děda byl hrdina. Děda četl. A jak! Seděla tam bez hnutí klidně i celý den. Magie příběhů se ji odehrávala přímo před očima. Byla tam ve válkách s Turčínem Poničanem, plavila se na lodi pirátského táty s Pipi, Tomíkem a Anikou, vsakovala do sebe všechno jako houba. Ale ten nejlepší byl o Golemovi.

Rozmělnit útěchou - napsala Barbora Macko

Často mám strach,
že už hlubší lásku nepoznám.
Sbírám hvězdný prach,
nedám nic znát
navenek.

Snažím se usměrnit
divokost svých myšlenek.
Ve všem tom spěchu,
zbavuji se domněnek,
Co chtějí mě rozmělnit.

Camera obscura - Lada Bartošová

Camera obscura

Les se nadýchl. Byl v dobré náladě, dokázala to rozpoznat už jako malá. Uměl být i nabručený, to se stávalo, když po něm courali neklidní lidé, čeřili jeho energii a rušili zvířata i stromy. 

Právě svítalo. Řídila celou noc, aby to zas po letech viděla za ranního kuropění. Mlha se zdvihala nad stébly trávy a věštila horký den. 

Odpoledne by se do strmého kopce nevydrápala nebo jen s pocitem překonávání sama sebe. A ten si dnes chtěla odpustit. Chtěla zažít nádherný den v místě, které jí bylo domovem. 

Když přišli sloni - napsala Dominika Kotrbová

Když jsem byla malá, táta mi vždy říkal: „Hlavně buď v životě šťastná a vše dělej s láskou. Život se má užít, ne přežít.“ Byla a dodnes je to ta nejlepší rada ze všech.
Bylo mi 27, když zemřel. Nebyla jsem už dítě. Afrika byla náš společný sen a já se po jeho smrti rozhodla jet. Sama. Ne proto, že bych věřila, že to zmírní bolest, ale protože jsem mu tento zážitek dlužila.

Reklamace - napsala Jitka Tomkins

"Chci reklamovat telefon, který jsem tu nedávno koupil."

...
"Cože? Nemáte tento typ skladem? Podívejte, jsem z Prostějova, takže nehodlám pořád pendlovat mezi Brnem a Prostějovem."

...
"Aha, takže by šlo. No to by bylo skvělé. Když teda zavoláte obchoďákovi, bude schopen to doručit do dvou hodin. Tak já si teda zajdu na snídani. Mám tu nedaleko jedno oblíbený místo, kde obvykle hrají moji srdcovku od Tučnýho. Asi ji znáte - Když si báječnou ženskou vezme báječnej chlap. Připomíná mi mou první noc vášně. No jo, to už je hodně let.
"Á, počkejte. Tady jsem v kapse našel účtenku od mobilu."

Mirka telefonuje kamarádce - napsala Emma Šponarová

Čau Laďko, prosimtě já mám takovej problém. 

No, včera sem byla u Libora a... no, zase no. 

Tyčoveče, ten to do mě bušil. Ještě pustil rádio Blaník a hráli Žít jako kaskadér a ja ti povidám já sem jako ten kaskadér fakt byla. 

No, to je jedno... ale prosimtě von prostě udělal k snídani nějakej smaženej lanšmíd nebo co a se z toho teď dost zesírám. Nemáš tady na to něco? 

10 důvodů proč navštívit Brno - napsala Sabina Prisender

1. Jdete rádi z většího do menšího.
Nejste alergičtí na bodré moraváctví, pomalost gest a akcí i občasné humpoláctví.
Chcete si prohlédnout a prožít Českou republiku a nechcete vynechat její druhé největší město. Musíte tam něco vyřídit a nebo navštívit rodinu a přátele. Anebo Vás pořádné Brňák přesvědčoval, že se tam dobře žije. Nedokážete si to představit, tak jedete.

Liška a hrozny - napsala Lenka Holcová

Jean de La Fontaine Lišák a hrozny
Ezopova podoba téhož
Krylovův přepis

Jednoho dne šla liška kolem vinohradu. Přes plot visely krásné, fialové hrozny. Zavětřila, nasála vůni a řekla si: „Hmmm… to vypadá dobře.“
Několikrát vyskočila, ale na hrozny nedosáhla. Nakonec si přitáhla sud, stoupla si na něj a konečně se do jednoho z nich zakousla.
Chvíli žvýkala a pak se jí rozzářily oči. 

„No páni! To je… to je lepší než kachní paštika!“

Poučení: I masožravec si občas dá ovocnou pauzu!

Spanilá jízda Švejků k Baltu - napsal Jaroslav Valach

Ozve se kopnutí do dveří.
„Moment!“ zavelí hospodský Karel a přeruší řeč svého  štamgasta Bohouše. Pak zklamaně dodá: „Ne, to není signál, ale nenávist žíznivců,“ povzdechne od pípy. „To je dneska potřetí.“

Po chvíli se zaposlouchá znovu.  

„Ticho!“ zvedne prst a usměje se: „Aha, tohle už morseovka je: tečka, čárka, čárka, tečka. ´P´jako pivo. Naši! Bohouši, běž otevřít!“

Do místnosti vstoupí pod rouškou tmy Pepa, další očekávaný host. Rouška mu švihácky visí na jednom uchu, v ruce drží odpadkový koš. Těší se na podroušenost. 

Jak jsem jela na Západ a potkala tam Rusy - napsala Hana Hermanová

„Pojď ještě na perón, dáme si kafe.“ 

„Ale vždyť už mám nahoře kufr!“ 

Jakub se podívá na můj stolitrový červený Samsonite, který se naducaně rozvaluje v prostoru na zavazadla nad hlavami mých spolucestujících. Ještě to nevím, ale v tom kufru bude příštích pět let celý můj život. 

Průvodčí a ochotní džentlmeni na nádražích v Montpellier, Kolíně nad Rýnem, Vídni, Štrasburku i Berlíně s ním budou zápasit a cedit mezi zuby: „Slečno to tam máte cihly, Lutherovu bibli nebo mrtvolu?“ 

Dnes má ale kufr premiéru. Zatím je docela lehký. A pojede na Západ. Na Západ do Východního Německa, teď už bývalého. „Ten ti nikdo neukradne, neboj!“ Jakub mi často říká neboj, protože se sám nebojí ničeho. Hodlá se přestěhovat do Izraele a získat izraelské občanství. Vstoupí tam do armády. Poznali jsme se v metru ten den, co byl útok na newyorkská dvojčata. 

Každý národ má svoje M(o)uchy - napsala Edita Dvořáková

Muchův nedokončený obraz Omladina

Promyšlené tahy štětce tančily po monumentálním plátně, jako zamilovaná dvojice na tanečním parketu. Vedla je zkušená ruka Alfonse Muchy. Plátno se postupně plnilo barvami, náměty a postavami. Sem přidám ještě trochu žluté, sem hnědé… Poodstoupil o několik kroků dozadu, aby koncept zhodnotil kritickým okem z větší vzdálenosti. Téměř nedýchal vzrušením a cítil mírné napětí v paži z malování na velkém formátu. Již dávno to přijal jako součást své profese a napětí snadno přebíjel pocit z dobře vykonané práce. V tomto případě práce pro národ.

Hledání české duše - napsala Bohuna Kopřivová

Francouzský institut v Praze 

Zúčastnila jsem se velice zajímavé diskuse inspirované knihou Nostalgie není nikdy lehká, kterou napsala paní Renata Líbal – česko-švýcarská novinářka. Tato útlá knížka je součástí mezinárodní edice Duše národa. 

Pepík - napsal Sebastian Vamberský

V klícce na bydílku sedí, černým očkem na mě kouká, výrazem jak kdyby se v té hlavě nic nedělo, šedivé tělíčko a oranžový zobáček, zviřatko nazývajíci se Pepík.
Ptáček druhu zebříčka, ale se zebrou nic společného nemá nenechte se názvem oklamat.
Pepík který měl byt už dávno pod drnem… však už ho mam od svých 12ti let!
Dle strýčka Googlu se má dožít pouze 5ti..
Přežil i své dvě manželky…

Psaní dává křídla - Velikonoční zpravodaj 4/2025

Dana a Jakub Janda, místní šéf

Milí přátelé psavci!

Přeju Vám krásné Velikonoce a po nich náš čeká zámek!!

Ve dnech 24.–27. dubna (čtvrtek až neděle) se vydáme do Kostelce nad Černými lesy a ponoříme se do atmosféry jednoho z nejrozsáhlejších zámků ve středních Čechách. 

Budeme hledat příběhy, které se skrývají ve zdejších zdech. Obrázek na dveřní intarzii náš možná zavede k pokladu. Pojeďte s námi a staňte se spoluautory napínavé detektivky o zdejším zámku. Na literární dílně se k nám totiž přidá jako host i autor kriminálních příběhů Jarda Kopic.

Krásné svátky a příjemné čtení velikonočního Zpravodaje Vám přeje Dana Emingerová

---

Zámecká dílna v Kostelci nad Černými lesy

Pro pokročilé i začátečníky

Zámecká tajemství se prý neodhalí jen tak každému… Ale pokud patříte mezi ty vyvolené, kteří se přihlásí na naši literární dílnu, čeká vás první výzva! Dostanete podklady k prostudování a taky jeden domácí úkol – trochu tajemný, trochu dobrodružný: Napište detektivní příběh inspirovaný obrázkem na dveřích do zámeckého kostela. Povídá se, že tajuplná intarzie skrývá stopy vedoucí k pokladu. Ale jakému? To je už na vás! Ztracený relikviář? Alchymistické zlato? Nebo něco, co mělo zůstat navždy skryto…? Tady má fantazie dveře dokořán! 

A pozor – dobrodruzi, na které čekají poslední dvě místa, mají speciální dvojitou slevu! Stačí použít kouzelný kód q9vp5a77.

 

---

Ve tmě - napsala Alena Janková

Bylo to krátce potom co jsme se přestěhovali z Krkonoš do bouřlivé a Prahy a jediné po čem jsem toužila, byl pocit domoviny. Rozhodla jsem se teda najít les hoden toho označení a žádný park, který Pražáci za les jen považují.
Troufale jsem vyšla ani ne hodinu a půl před západem slunce do překvapivě teplého prosincového večera. Už z předešlého zkoumání terénu jsem měla zhruba představu, kde les hledat a po dlouhé chvíli stoupání a klesání jsem ho objevila.

Cesta domů - napsala Veronika Flora

Foto: Petr Jan Juračka

Můj první den v Praze byl plný emocí a nezapomenutelných momentů. Po 46 hodinách cesty autobusem z Ukrajiny jsem konečně dorazila na pražské autobusové nádraží. Byla noc, ulice byly téměř prázdné, a já jsem se cítila unavená, ale zároveň plná očekávání.
Na nádraží mě přivítal kurátor a odvezl mě na kolej.

Pozdravy z neba - napsal Lota Šimončič

Sedí. Sedí a rozpráva.
Aj napriek tomu, že hlas má celkom roztrasený a postavu kŕčovito zhrbenú, jeho prejav zaujal. Všetky oči sústredeno sledujú pohyb jeho pier, ktorých reliéf pripomína piliny a pozornosť priťahujú aj zožltnuté zuby ich rečníka.
Rozpráva ďalej.
Hovorí a hovorí, ktovie kedy sa naposledy zastavil a ktovie kedy sa zastaví.

Já a můj instinkt - napsala Emma Šponarová

Musíš mě poslouchat.
Když ty se mi vždycky ozýváš v dost jemnejch náznacích.
To neni pravda, Maruno.
Je.
Takže když tě bolelo břicho a začala si se potit...to nic neznamenalo? To jsem se prostě rozhodl, protože jsem se nudil, ti udělat takhle blbě?
To s tou situací vůbec nesouviselo.

Vždycky, když tenhle člověk vstoupí do místnosti, tak ti do oběhu pošlu fyzickej diskomfort.

Díky, ale to od tebe fakt nepotřebuju.
Ty se teď snažíš maximálně dementovat mojí funkci. Přitom víš, že se mě nezbavíš. Jak bys taky mohla, vždyť já ti mám zachraňovat život!!!
Jako před mým šéfem?
Jo.
Já ti už fakt nerozumím.

Rozhovor ve vlaku - napsaly Alena Kunovská, Eliška Labutová a Emma Šponarová

Ve vlaku spolu v kupé sedí dělník, ekologická aktivistka a muž s kufříkem.
Muž s kufříkem vystoupí.

D: V tom kufříku určitě byly prachy a koks.
Ž: No ten kufřík byl z krokodýlí kůže, viděl jste?
D: Mně je jedno, z čeho byl kufřík. Určitě v něčem jede. Ten jeho úlisnej pohled.
Ž: Na mě se usmíval.
D: No jasně, že se na tebe usmíval. Jak sis dávala nahoru tašku, tak ti čuměl na prdel.
Ž: A co mi tykáte?
D: Ty jsi nějaká citlivka. Proč ti vadí krokodýlí kůže?
Ž: Je to nehumánní, krokodýli jsou ohrožení a chránění. Vy jste ekologický ignorant.
D: Náhodou, já mám IG vysoké.
Ž: No a já už na vás zvysoka kašlu.

Pohled zvenčí - napsala Gabriela Vyhnánková

„Hlavní pozorovateli, podejte hlášení o dnešním sledování lidí na planetě XY 2587, neboli Zemi. Jsou pro naši civilizaci nebezpeční?"
„Rozkaz pane. Celý den je pozorujeme bedlivě a analyzujeme jejich chování. Zatím jsme vysledovali, že mezi sebou válčí. Už několik století pořád dokola. Útočí na sebe a označují to za pomoc, záchranu nebo skrývají za náboženství. Je to ale souboj o území a o něco, čemu říkají moc."

"Jakže?"

Česká duše outdoorová - napsala Martina Křížková

Blížíme se k Tallahassee, indiánské aligátoří řece na severozápadu Floridy. Čeká nás kajaking mezi aligátory. 

„Nejedeme moc pozdě?“ strachuji se a otáčím se dozadu k dětem. Na webu psali, že od pěti už začínají aligátoři shánět potravu a jsou čtyři. 

„To bude v pohodě“, zklidňuje mě manžel. Konečně dojíždíme k výchozímu stanovišti pro výlet kajakem. 

„Moc to neprotahujte“, klade nám na srdce mladý kovboj od aligátoří řeky. „Blíží se čas krmení, kolem šesté vyrážejí aligátoři na lov“.

Malý národ s velkou duší - napsala Sabina Prisender

Pro někoho je to náhoda, pro někoho osud. Kde a kdy a komu se narodíš, to si nevybereš. Nikdo si to nevybere. Možná jediný opravdový Fair play.
Narodit se do malého národa má spoustu výhod. Míň se od něj očekává. Nemusí se tolik omlouvat, za velikášské přečiny svých mocipánů. Málokdy udává tón. Spíš se přidá.
Narodit se do malého národa v srdci Evropy má výhod ještě víc. Ať jedete vlevo nebo vpravo, nahoru nebo dolů, pořád je to na konec světa ještě kus světa. K moři, k oceánu, k té hranici mezi životem a smrtí.

Zamilovaná - napsal Zdeněk Hejda

Tak jsme se také tehdy sblížili, ožrala se na vánočním večírku jako doga, padla mi kolem krku, a řekla, že mě miluje. 

Kolegyně, která seděla nejblíž, mi pomohla. Sundali jsme ji ze mne, jenže pak chtěla tancovat a zpívat na stole na baru. Zase ji silou usadili a objednali kafe. Snad nebude blejt, napadne mě zcela pragmaticky. 

Pak brečela, a mezi vzlyky vyrážela: „Nikdo mě nemá rád, rozumíš? Jsi stejně svině! V týhle zkurvený zimě nosím už měsíc minisukně, každý ráno kosa jako svině v autě, a ty!?“ 

Zapíchne mi prst poněkud níže, ale dejme tomu, že stále ještě do břicha, a pokračuje: „Ty čumíš furt jako debil do počítače! Vo co ti de? Nelíbím se ti snad?!“ 

„Hmm.“ 

Má vážně blbou opici. Takto jí vůbec neznám. Mám pocit, že teď je úplně jedno, co řeknu, všechno špatně. 

Provedu dle vašich instrukcí - napsala Jitka Tomkins

A: Už jste udělala odečet vody?
B: Ještě ne, chystám se na to.
A: Ale to už mělo být minulý týden! Teď budeme zase ve skluzu.
B: Omlouvám se, úplně mi to vypadlo z hlavy.
A: Potřebuju, abyste si změnila výšku záloh od 15. příštího měsíce.