14. dubna 2024

Bílé vodopády, růžová pěna, hnědá řeka - napsala Asja Žilová

Když se zeptáte, proč je voda v Rio Negru černá a v Orinoku hnědá, nečekejte pravdivou odpověď. Když se zeptáte Indiána, jak dlouhá je řeka Orinoko, rovněž nečekejte odpověď. Nečekejte odpovědi na podobné otázky ani ode mě. Jsem turista 21. století. Proto jednoduše leťte se mnou, plavte a vnímejte krásy řeky Orinoko.

Vodopád
V Caracasu nasedáme do malého letadla s koženými sedadly, které za dlouhou službu prožili tolik, že kůže na nich začala praskat. Vzlétneme do nebe bez obláčku. Pod námi řada stolových hor pokrytých hustým zeleným porostem. Blížíme se k nejvyššímu vodopádu světa Salto Angel

13. dubna 2024

Valentýn - napsala Jana Bednářová

Místo a čas: Besední dům, sedm hodin večer. Obsazení: Mladá krev, hudebníci filharmonie Brno. Čtyři kamarádky, blíže neurčitého středo-věku.
Tři z nich s rozpálenými tvářemi ze svých dvojek oblíbeného moravského. Čtvrtá, Marie, s tvářemi barvy pozdní zimy a počátku jara, po bylinkovém čaji. Jak jinak. Suchý únor je neúprosný.
Chtěla si dát, alespoň pro ten slavnostní pocit, nealkoholické víno v nedaleké klášterní vinárně, kde měly kamarádky sraz.

12. dubna 2024

Kam s ní - napsala Lucie Svibová

„Ježiš, ta je nádherná! Jak ze zámku.“
„Já vím, je skvělá, fakt dřevo.“
„To už se nevidí, máš pravdu. A to nádherný kování, ta vitráž! To je fakt unikát.“
Rozlilo se mi teplo kolem srdce: „Takže si ji vezmeš?“
„Je fakt pěkná, ale mě se nikam nevejde, promiň.“
Řeč byla o staré rustikální skříni, téměř sběratelský kousek. Opravdu dřevo a ne nějaké náhražky, sošné tvary, výstavní kus. Ale vejde se do ní několik skleniček, pár knížek a sedm triček. No, možná o něco víc, ale určitě ne všechny moje věci.
Nevadí, nové prostorné skříně mi přivezou až za měsíc. Oslovím pár známých, hlavně, že se kamarádce líbila. To je dobré znamení.

11. dubna 2024

Barvy - napsala Sabina Prisender

Ze všeho nejvíc miluji barvy.
A ze všeho nejlépe je vidím ve skle, jsou sice chycené, ale zároveň volné jak pták v letu. Stále se mění, podle světla, a ten moment překvapení mi vždycky znovu vyvolá hebkou husí kůži. Pokaždé jiný svět, pokaždé jiná nálada. Beze slov a argumentů, jen tak. Bezpočet možností a variací ! Bohatství bez konce. Všechno se přelévá, blyští, září a leskne, pak nečekaně ztemní nebo dokonce spolkne zablýsknutí.
Už jako malá jsem se ráda dívala přes sklíčka do slunce, třepala pouťovými kaleidoskopy a v Divadlech a "Na Lepším" očima hladila lampy, lustry a vázy.
Teď sklo tak trochu sbírám - obrážím vetrerie a výstavy v tuzemsku i zahraničí a pokaždé si odnáším ten jas s sebou , ten prometeovský pocit vzniku a nádhery. Sklo nevoní a nechutná, vždyť je to v podstatĕ písek s oxidy.

10. dubna 2024

Zoo - napsala Renata Urbanová

Parkinsonik je nešika s poruchou motoriky. Věci nám padají z ruky, divně chodíme, pohyby jsou pomalé. Ve zvířecí říši se nám podobají chameleoni. Pohled parkinsonika je specifický - jaksi udivený, ostražitý, chameleon je ještě trochu zajímavější, každé oko hledí jinam. A pak pohyb končetin, pomalu pomaloučku vpřed, pomalinku.... a tělo se kývá dopředu a dozadu a zase dopředu. Teď druhá noha vpřed. Ještě že máme jen dvě. Kdybychom měli čtyři, chodili bychom patrně ještě pomaleji. Na druhou stranu- chameleon má ocas, jakousi pojistku, aby nespadl z větve. Tak ta nám chybí.

9. dubna 2024

Veselé literární esence - napsali Jiří Zendulka a Barbora Hocková

Jirka: Smích je jako šroubovák mezi nářadím, může opravit téměř vše.

Barbora: Inspirace je jako racek. Vzhlížíš k ní a ona se na tebe stejně vysere.

Jirka: Někteří skáčí s padákem, někteří i bez. Ti, co včera bez, neskáčí již dnes.

Úhel pohledu - připravila Nataša Richterová

ÚHEL POHLEDU V LITERATUŘE ukazuje, čí oči se dívají a jakým vyjadřovacím způsobem je příběh vyprávěn. Ve které osobě z hlediska gramatického je dílo psáno – může to být v 1., 2. či 3. osobě.
Je zajímavé, že úhel pohledu podléhá módě a vkusu. 
Názory na úhel pohledu se po celou dobu existence románů měnily. Například v románech z 19. století převládala ER forma, takzvaný vševědoucí vypravěč. Tyto romány zkoumaly nejen vnitřní životy a vnější konflikty postav, ale také okolní společnost, třídní rozdíly, technické informace… Vševědoucí vypravěč zkrátka klidně přerušil děj a začal čtenáři vyprávět o filozofii nebo ekonomice. 

8. dubna 2024

Tyran - napsala Jana Bednářová

Leknutím se vzbudím z ponurého snu a vyletím na balkón.
,,No pojď, pojď, zapal si mě. Rychle, rychle, to tě hodí do pohody.“
Stojím v pyžamu na balkóně, nadechuji se čerstvého vzduchu, z dálky slyším sýčka a jako automat si zapaluji. Při druhém potáhnutí se zarazím a zakroutím ji krkem. Jsem vzteky celá bez sebe.
,,Sakra, ale vždyť já už přece nekouřím, co to je? Kdo to tady mele, kdo mě to pokouší, přímo mi poroučí?“

7. dubna 2024

Velké Nic - napsala Sabina Prisender

Co je to pláž ? V podstatě velké nic. Horda rozválcovaného písku, území mezi vodou a suchou nohou. A k tomu rozpálené slunce nad hlavou.
Jsou zátoky a plážičky intimní a orámované. 
Severní Adria jich moc nemá, na italské straně je to nudná placka, skoro bez vegetace a beze změny, jediný magnet nabízí horizont.

6. dubna 2024

NÁMOŘNÍ DENÍK - napsal Marek Bucko

Dvacet pět let spolu. To už je nějaká doba. A to jen od svatby! Nějaké to chození do toho nepočítám.

„Jak to oslavíte?“ dotírá syn Michal, kterému je dvacet čtyři a půl. Ano počítáte dobře- je silně nedonošený. To jsou ale, pokud vím, všechny děti narozené v čerstvých manželstvích počátkem devadesátých let. Patrně ovzduší, ještě zkažené průmyslovou výrobou.

„Asi budu muset koupit kytku, nebo tak něco.“ zauvažuju.

5. dubna 2024

Velký H - napsala Jana Bednářová

,,Paní Hašková, ještě bychom měli udělat odběr stolice.“ Zvedne hlavu blonďaté mikádo od stolu. 

,,Ale paní doktorko, to jsme už dělaly, vyděšeně odvětím, při pomyšlení, co to obnáší.“

,,No právě, po padesátce už je čas na další.“

4. dubna 2024

Hedvábí - napsala Renata Urbanová

Kdysi jsem si přála malovat na hedvábí. Měla jsem svou práci, dva malé kluky, domek, zahradu a nevěrného muže. Tu poslední informaci jsem tehdy asi neměla. 
Běžela jsem po Příkopech ze semináře, míjela výtvarnické potřeby. Jako většina žen monitoruji výklady. (Na rozdíl od mužů, kteří monitorují život na ulici. Tedy ženy na ulici.) Najednou okouzlená všemi těmi nezbytnostmi stojím v obchodě. Zmiz odtud, ponoukalo mne mé zodpovědné Já. Už takhle nevíš, co dřív. Počkej si na důchod. 
Vzpomněla jsem si na tu situaci přesně. Důchod, období hedvábí. No, bude to jinak. Ale to hedvábí bych zkusila. 
Dobře, co tedy potřebuji? Hedvábí, barvy a nějaké rámy. Psali na internetu. 
Nevím, jak se to stalo, ale objednala jsem hned roli, tedy 10m. Je levnější, než jsem myslela. Ale co jsem si naopak nemyslela - že ho tolik zkazím. No, s odstupem času se ani nedivím.

3. dubna 2024

Uprostřed prázdnoty - napsala Vendula Beaujouan Langová

(Bez sebe spolu - in the middle of nowhere - Eurodac)

Jeden krok vpřed, dva kroky zpět,
Zachvění i mrazení,
Letmý pohled, sporý úsměv,
Jsi to ty nebo jen představy?

Cítím na tváři horký dech,
Po těle studený pot,
Náruč tvá svírá mne,
tady a teď.

Partička - napsala Irena Taterová

Podívejte se na mě. Pětapadesátiletý chlap, podnikatel, měl bych asi působit důstojně, ale občas si připadám jako blázen. Nevím, jak to máte vy, ale já mám totiž takovou partičku v hlavě. Chápu, možná to vůbec neznáte. Vysvětlím vám to. 
Jsem přesvědčený, že mám v hlavě skupinku…asi bych to přirovnal k pocitům. Představuji si je jako postavy. Žijí si u mě pěkně pospolu. Někdy jsou v souladu a shodnou se a jindy se zase děsně hádají. 
Třeba když je pohodička, tak to má navrch takový chlapík, který vypadá jako Belmondo. A nemusí to být pohoda, když ležím na gauči a dívám se na televizi. Třeba se děje něco akčnějšího, ale s ním všechno zvládám hravě. 
Úzkost je taková divná postava, vypadá jako Výkřik od Edvarda Muncha. 
Radost, to je malý kluk. Trochu jako já, když jsem s dědou chodil na ryby a něco jsem chytil.
Laskavost jako moje babička. Paní s bílými vlasy a modrýma očima. 
Agresivita, to je chlap jako Rambo. 
Netrpělivost zase jako naše hysterická učitelka na češtinu, když jsem opisoval a ona ječela házela po mě klíče.

2. dubna 2024

Koncert pro čtyři hlavy - napsal Marek Bucko

V hlavě chlapce:

„Centrálo! Vstává a má boty! Co se dělo?! Voláme paměť! Voláme paměť!“
„Paměť je bohužel vyresetovaná!“
„Jak vyresetovaná?“
„Úplně. Smazaný harddisk. Posledních jedenáct hodin chybí!“
„Zásah bleskem? Mrtvice?“
„Horší. Ethanolová vlna…“
„A kurva. Jak velká?“
„Tsunami. Škody jsou nevyčíslitelné.“

1. dubna 2024

Znovuzrození - napsala Stefanie Michael

„Nejdu,“ rozhodně prohlásila duše, zavlnila se a vypadalo to, jakoby zavrtěla hlavou.
Druhá se k ní naklonila tak blízko, že se dotýkaly: „Je to tvůj úděl. Stvořila jsi je. Z hlíny a vody. Pamatuješ? Chránila jsi je a oni tě teď znovu potřebují.“
„Trpěla jsem už pro ně dost. Tam na Kavkaze. Už nechci,“ vzpírala se duše.
„Tentokrát to nebude takové,“ řekla měkce ta druhá. „Jen jeden den na kříži a pak se sem vrátíš.“
„Kdo z nich si pamatuje, že jsem je stvořila,“ povzdechla si první a znělo to vyčítavě. „Věří, že to byl Bůh.“
„Co záleží na jménech, které jsi nosila. Teď budeš Jesua,“ řekla rozhodně ta druhá, „syn Boží. Dáš jim novou naději a víru ve spasení. Nikdo na tebe už nikdy nezapomene. Nebudeš tam sama. Já tam budu s tebou. Je rozhodnuto. Už mám i jméno. Maří Magdalena.“

Autorka publikuje své příspěvky na FB klubu Hřeším životem.

31. března 2024

PSANÍ DÁVÁ KŘÍDLA - VELIKONOČNÍ ZPRAVODAJ 3/2024

Milí přátelé psavci!
Přeju Vám krásné Velikonoce!

... a musím se pochlubit vším, co už jsme na jaře stihli: Autorské čtení v Hlinsku, kam nás pod záštitou místní knihovny pozvala Katka Pospíšilová. S Natašou Richterovou už desátým rokem učíme univerzitní studenty v Plzni psát scénáře pro komiksy. Inspirativní futurolog Petr Beneš natočil podcast o kurzech psaní, kde jsem mluvila nejen o umělé inteligenci, ale hlavně o naší tvůrčí bublině, ve které je mi s Vámi tak dobře. 
Hezké velikonoční čtení Vám přeje Dana



Poslechněte si vyprávění, které s Danou natočil ve svém podcastovém cyklu CZECHÁRNA náš spolužák z kurzů Petr Beneš.


Bajky - připravila Nataša Richterová

Každé literární dílo má 3 základní – viditelné - části: 
Začátek – uvedení do děje 
Prostředek - zápletka, peripetie 
Konec – rozuzlení 
Každé literární dílo by mělo mít také čtvrtou – neviditelnou – část, a to vědomí, proč jsme to psali. 
My to ještě kolikrát na začátku psaní nevíme. Přichází to k nám postupně, ale na konci příběhu musíme mít jasno. 
Problém je, že někdy se udělá jasno až po několikátém přepsání… 
Hledání této čtvrté části se cvičí na bajkách. Pouze v bajkách je tato 4. část, proč jsme to psali, to morální ponaučení, viditelná. To je to, co dělá bajku bajkou.

30. března 2024

Modrým okem bouře - napsala Vendula Beaujouan Langová

Stojíme na dřevěné plošině a civíme do modrého oka. Pod námi se čeří blankytná voda vyvěrající závratnou rychlostí z 50 metrů hluboké tmavé zornice. Vedle nás cedulka zákaz koupání a za ní nezbedný turista, co do nevyzpytatelného oka přesto vskočí. V tom zahřmí. Muž se polekaně vynoří, ale to už se nad námi začínají stahovat mračna.

Je 3. listopadu 2023 a severní Evropu brázdí bouře Cirian. My se v jižní Albánii u pramene „Blue Eye“ v přírodním geoparku vzdáleném 20 kilometrů od Sarandy, neznepokojujeme. Ale co když je ten hrom varováním rozhněvaných bohů?

První kapky dopadnou na modro-zelenou hladinu říčky a zmatený hmyz kmitá z jednoho lopuchu na druhý.

29. března 2024

Autorské čtení s nášupem v Hlinsku - napsala Nataša Richterová

Vypravili jsme se s několika kolegy-psavci na autorské čtení do Hlinska. Pozvala nás Městská knihovna, kde jsme četli jsme krátké povídky, aby publikum udrželo pozornost... Ovšem publikum v Hlinsku bylo velmi pozorné a na závěr si žádalo dokonce nášup! Tím nás úplně dostalo!

Když ticho mrazí - napsala Sabina Prisender

Stává se, že dva zmlknou. Chodí okolo sebe a nemluví. Nebo jenom to nejdůležitější. Aby domácnost fungovala. Aby se děti a přátelé netrápili, když už musí být svědky. Svědky zmrazení, svědky bezbřehé beznaděje. 
Kdy to skončí ? 
Kdo nevydrží ? 
Kdy přeskočí jiskřička úsměvu? 
A co když jsme se ztratili, ztratili v mlze, spadli až na úplné dno, a to, co nás čeká, je už jen Studeno a Vyhaslo....? Nic už nepřeskočí? Nikdy?

28. března 2024

Babiččino údolí je iluze - napsala Hana Hermanová

„A přesně z tohoto okna se paní kněžna dívala za babičkou a pravila ono pověstné: ,Šťastná to žena.“ říkám a návštěvníci se jeden po druhém šourají k oknu. Ohmatávají okenní parapet a koukají na ratibořickou louku, jako by tam mohli znovu zahlédnout Barunku, Jana, Viléma a Adélku a kolem nich vesele poskakující psi, Sultána a Tyrla. Jako by tam pod borovicí stála pořád opřená stařenka s vlasy bílými jako sníh zakrytými hodobožovým šátkem, jak se na návštěvu u panstva sluší, a jemně se na ně usmívala.

27. března 2024

Noční rendez-vous - napsala Vendula Beaujouan Langová

Krabička vykouřených cigaret,
A vyprázdněná láhev,
Rozpínáš se prostorem,
A prostupuješ časem.
Přede mnou promítá se náš film,
Za zády tma večera,
Když city derou se ven,
Rozum utíká za snem.

Mé tělo nehybně leží,
Oči nadějně civí do stropu,
Zda zvenku probleskne světlo tvé,
Zda rozsvítíš moji temnotu.
Ale na nebi svítí jen půlměsíc
A já spěji v nicotu.

26. března 2024

BARBORKA 1990 - napsal Jiří Wilson Němec

Přicházejícímu průseru obyčejně něco nasvědčuje. Vnímavější duše vytuší, že přijde. Nyní tomu nenasvědčovalo nic. Není třináctého a je pátek.

14. 45
.„Ahoj.“
„Ahoj, Ujo, jak to, že seš tu sám?“ 
Veronika je udýchaná. Vystoupila z tramvaje a vlítla jako drak do nádražního vestibulu, ale předtím už utíkala celou cestu ze sídliště na zastávku tramvají fofrem, jen aby jí oddíl neujel. 
 „Kde jsou všichni?“
„Před momentem jsem je odvedl do vagónu,“ řekl jí Ujo. „Z ostatních vedoucích tu ještě není nikdo. Holky se omluvily, a přijít by měl akorát Mirek, ale zatím nic. Mimo Mirka zbýváš už jen ty, Nolís a malá Jana. Tolik se na svoji první výpravu těšila, že by mně neodpustila, kdybychom jí ujeli. Ale to by taky musela přijít včas! No sláva, Nolís už je tu. Vlak odjíždí ve tři, ještě pár minut máme, ale bude to o držku.

25. března 2024

Dívka mých snů - napsala Jasmin Carmel

Ne ne ne ne ne...! Sakra! Zoufale sleduju, jak autobus nekompromisně zavírá dveře a odjíždí. Nepočkal. Stačilo by ještě dvacet vteřin a chytil bych ho. Z posledních sil se doplazím na zastávku a sesunu se na lavičku. Rukama si projedu rozcuchané vlasy, pak si promnu tvář. Schovám hlavu v dlaních, z očí mi začínají téct slzy. Do háje. Byla to moje životní šance. Moje poslední šance oslovit ji, a přiznat se k tomu že jsem do ní blázen už od prváku.

24. března 2024

Ferda a Lojzík - napsal Marek Bucko

„Už je potřeba koupit selátka. Nějaký kuře, pár husiček, kachen a krůty bych chtěl letos zkusit…“ zasnil se otec u jídla. Nebylo divu. Rozšťouchaný květák s vajíčkem, bramborama a spoustou kmínu, za mě nebyla v období rozvinutého a končícího socialismu večeře hodna venkovského člověka. Alespoň ne takového, co měl na dvorku chlívek a dědu hlídajícího v družstvu. Odtud se dalo přetransformovat nějaké to krmivo z družstevního do soukromého sektoru.

23. března 2024

Závodník - napsala Dana Emingerová

Vše nejlepší k dnešním 90. narozeninám, tati.

Můj tatínek je povahy závodivé. Znamená to, že závodí s kýmkoliv, všude a za každých podmínek. Touha vynikat nad ostatními je u něj rozvinuta v nevídané míře.
V práci závodí o nejlepší vynález roku. Na volejbale si pečlivě sleduje, jestli dává největší bomby.

22. března 2024

PŘÍBĚHY NA SEDM SLOV - napsali Marek Bucko, Lenka Prosecká a Jitka Sova

Marek: Toaletní papír je jako život. Drsný, jemný...

Marek: Měl zavřenou pusu, ale otevřené oči.

Lenka: Lak na nehtech zaschne a vše je Ok.

Jitka: Couvá, nevidí, jak stojím hned za ním.

Berenika: Bojím se. Nechci zklamat. Stane se. Piju.

21. března 2024

Pár poděkování panu Pozornému - napsala Sabina Prisender

Milý pane Nováku,
moc mě baví, že máte to nejčeštější a v Čechách asi to nejčastější jméno. Jméno jako prototyp, jméno obyčejného člověka.
Pro mě jste po četbě Biografie Kundery člověk naopak neobyčejný, člověk výjimečný a důležitý. Když jsem před deseti lety četla Vaši knížku Co já vím?, ještě jsem si to nemyslela, ale teď jsem zpozorněla a překřtila si Vás. Jste pro mne pan Pozorný - ne od dávat si pozor, ale od pozorovat, upozornit... Přesně to nastalo, když jsem pročítala Vaši knihu Česká doba a život.Dostala jsem ji od bratra, který žije v Praze a tímto dárkem mi děkoval, že jsem mu jako starší sestra kdysi otevřela ke Kunderovi cestu. 
Sama žiji a pracuji už skoro třicet let ve Vídni a českou literaturu, zejména soudobou, používám hlavně k uvolnění, k odpočinku - jako relaxaci, jako milou vzpomínku na jazyk svého dětství a mládí, ale jen zřídkakdy jako výzvu a myšlenkový prostor, do kterého bych se dokázala ponořit úplně a který by mě zajímal víc než literatura světová.

20. března 2024

Cestování v roce 2050 - napsaly Bohuna Kopřivová a Hana Hermanová

Cestování za padesát let
Hana Hermanová

„A už tam budem? Už tam, dědo, budem?“ 
Vzpomenu si, jak jsem jako malej kluk lezl se svýma prarodičema na Lomnický štít a za každou zatáčkou jsem se ptal úplně stejně: „Už tam budem? Už tam, dědo, budem?“ 
Ale tenkrát nahoře čekala vyhřátá horská hospoda a talíř s kouřícíma haluškama se zelím. 

Mé srdce umírá - napsala Barbora Macko

Cítím vánek ve své tváři,
Slunce pálí mě do zad
a čekám, až v blízkost promění se dáli,
rozkvete ve mně třešňový sad.

V hlavě mi praská,
utopen v chaosu,
snažím se setřást ranní rosu,
co je to láska?

Mé srdce umírá
Zbytečné otázky,
vyřčené do temnosti noci.
Sedím potichu, bez masky,
a není mi pomoci.

19. března 2024

Deník - napsala Irena Taterová

Pondělí

Druhou hodinu jsme měli psát test z biologie. Všichni si připravovali taháky, protože na to se fakt nedá naučit. Škvor (tedy profesor Šváb) je šílenec. Ale pozor, Škvor nepřišel do třídy sám, přivedl kluka. Prý se přestěhoval a bude chodit k nám do školy. Já kdybych měla přijít do cizí třídy, tak se celá klepu strachy a kdyby mě někdo představoval, jsem celá červená. Ale tenhle kluk ne.

18. března 2024

4 literární esence - napsala Edita Dvořáková

Krásné

Oknem katedrály procházelo mnoho paprsků, objímaly drahokamy na královské koruně a svým třpytem slibovaly novou, lepší éru světové historie. Bohatě vyšívané šaty byly snad až příliš velké na tak mladou dívku. Její držení těla ovšem napovídalo, že se úkolu ujímá se ctí a pokorou. Ať žije královna!

Smutné
Polorozpadlé náhrobní kameny s nápisy, jež smyl čas, stojí tiše vedle těch nových, u nichž plápolají svíčky vedle postaviček malých andílků, kteří podávají srdce v malých ručičkách. Nezapomene, myslí si kolemjdoucí.
Zapomněli jste, vidí duše.

17. března 2024

Pejsek a kočička po devadesáti sedmi letech - napsala Sabina Prisender

I.
Z velkého hrnce stoupá pára a velmi zvláštní vůně. Pes opřený o skříňku s kořením zavětří. Doráží bonboniéru, ačkoliv je před večeří, a po chvíli mechanicky přihodí pět posledních kousků pralinek do společné polévky. To si spolu dají!
"Já rozumím 250 slovům našeho páníčka, to je prý na úrovni čtyřletého dítěte !"
"Já rozumím úplně všemu, ale kašlu na to!" odvětí s úsměvem kočka a dál míchá ve sklenici vodu s olejem.

Poučení: Proti gustu žádný dišputát aneb kde se spolu vaří, tam se ještě daří.

16. března 2024

Karel na traumatologii - napsala Martina Křížková

Ranní paprsky polaskaly Karla na tváři. Do pokoje právě vstoupila žena. 
“Dobré ráno, pane Karle,” čte sestra cedulku na posteli, “máte za sebou velmi náročný dvojitý operativní zákrok, operaci čelisti a páteře. Teď se šetřete, dám vám tady kapáníčko proti bolesti a pak hned sedativum. A za minutku dorazí vizita, vaši ošetřující lékaři vám podají zprávu o průběhu obou operací.”
Karel zamžikal a uvědomil si, že se nemůže pohnoutt, ba ani promluvit. A byl slabý, ach tak slabý. 

Jeho poslední vzpomínky patřily severoitalskému klášteru v horském Trentinu. 
Bolest, strašlivá, zvířecí, neskutečná bolest, blouznění mezi životem a smrtí. V modlitbách za jeho uzdravení si mnichové cisterciáckého kláštera vyklečeli krvavé podlitiny na nohou. I on sám věnoval každý svůj bdělý okamžik prosbám směřovaným Bohu.

15. března 2024

Ve vlaku - napsala Tereza Stolářová

Stojím, sem tam se podívám doprava. Pokukuju po hodinkách, znechucená nad dalším zpožděním. Na kolejích přede mnou se pomalu začne rozléhat známý zvuk. Pozorně se podívám do dáli a uvidím velký, nebezpečně rychle se řítící stroj. Vlak přijíždí a mě málem ohluší nesnesitelný pískot. Čím je blíže, tím více mám chuť odejít. Zastaví a hromada dětí s batohy na zádech začnou za hlasitého povídání vylézat po kovových děravých schodech. I já po nich vylezu. Obklopí mě zatuchlý, těžký vzduch.

Knoflík - napsala Lenka Prosecká

„Máňo, mě strašně bolí hlava, nemáš nějaký prášek, který opravdu zabírá?“
Máňa odkládá skoro hotovou hedvábnou blůzu, které právě přišívá bílé knoflíky, na stůl. Ze šuplíku vyndává krabičku s acylpirinem. 
„Tohle si vem, mám to vyzkoušený.“ 
Helena zblajzne acylpirin a zapije ho zbytkem vychladlé kávy. Po chvíli se rozloučí. 
Helena jde domů vařit oběd a Máňa pokračuje v přišívání knoflíků k blůze. Zákaznice si ji má odpoledne přijít vyzvednout. 
Najednou jí do jednoho knoflíku nejde píchnout, ať se snaží jehlou šermovat jak chce. 
„Panenko skákavá, to je ten acylpirin, to jí teda bude dneska pěkně šoufl. Inu co se dá dělat.“
Vezme náhradní knoflík a došije blůzu. Ráno Máňa z okna pozoruje, jak se k ní řítí Helena. 

14. března 2024

Ani v zoufalství tohle nikdy nedělejte - napsal Jiří Wilson Němec

Ty vole, tos musel tolik chlastat? Stálo ti to zato? Víš přece moc dobře, že když je ti s kamarády u pití hodně dobře, bude ti druhý den hodně blbě.
Já vím, ale když… Co když? Jaké když? Žádné výmluvy. A koho to vůbec napadlo jít z vinného sklepa v Čejkovicích ve dvě ráno ven na mráz a budit celé Slovácko řevem Elvisových rokenrolů? A jen v košilích k tomu. Řvali ste, že by se vzbudili i mrtví z třicetileté války.

Nečekaný návrat do osmdesátek - napsala Martina Křížková

„Mami, tak ty vyrážíš v tomhle osmdesátkovým louku?“ 
Mrknu na sebe do zrcadla a musím souhlasit, že na tom něco je. Barevné tepláčky přímo volají: „Pusťte mi Oheň, voda, vítr, dým!
Jedeme na Moravu. Cílem tentokrát není moje rodné Slovácko, ale vedlejší Valašsko, neb myšlenka je taková, že přespíme přímo v místě, kde jsem se učila lyžovat. Řeč je o Velkých Karlovicích.

13. března 2024

DVĚ SESTRY (ANTONE PAVLOVIČI, PROMIŇTE) - NAPSAL OLDŘICH VOŽENÍLEK

Postačí jen srdce trochu pootevřít
Nepůjde je minout
Jednu bez druhé
Otevřené srdce umí se i sevřít
Otevřené vnímá
Nejsou přeludem

Tyto rodné sestry věčně s námi cvičí
První bývá starší
Někdy naopak
Kvůli nim se každý velebí i ničí
Nepoznává rozdíl
Ryba nebo rak

Ta hezčí má pověst velmi kontroverzní
Prý je živou vodou
Nebo zabíjí
Je to těžké s ní a je to těžké bez ní
Umí zůstat navždy
Taky na chvíli