KACHNÍ TETA - NAPSAL MAREK BUCKO

Šel jsem po ulici a najednou někdo zavolal mé jméno. Otočil jsem se a za mnou šla obrovská- asi dvoumetrová kachna. Vypadala, jako kdyby vyšla z nějaké dětské pohádkové knížky o statku a zároveň z hororu. Byla oblečená. Modrošedý svetřík, zástěru s kytičkovaným vzorem a na hlavě šátek. Kašmírový.
„Sežral jsi mi tetu.“ Pronesla klidně.
„Že by maska? Blbý fórek mých kamarádů?“ Nevěděl jsem. „Ale dobře, budu si hrát taky a uvidím, co z toho vzejde.
„Jó?! A kdo je tvoje teta?“ Zeptal jsem se.

Komár a motýl - napsala Lucia Rimarčíková

Potkají se před zrcadlem komár a motýl. 

Motýl říká:„ Jsem tak krásně barevný, lidi ze mě nemůžou spustit zrak.“ 

Komár říká: „Já hezky nejsem a je mi to jedno. Jde mi hlavně o to, abych si píchnul, měl plné břicho, a proto mně lidi nenávidí. Ty jsi krásný, ale takových je hodně. Na tebe rychle zapomenou, ale na mně nikdy, i když mě zabijí. Na památku jim nechám svůj osobní pozdrav: infekci a krvavý flek.“

Poučení: I škůdce to má v životě spočítané.

FIALKY - NAPSAL JIŘÍ WILSON NĚMEC

„Dobré ráno, paní Tichá! Na bylinky, na bylinky?“ Kláře, která spěchala na autobus, bylo jasné, kam paní Tichá jde. Vlastně to bylo jasné všem místním a i přespolního tohle napadlo jako první. Klára však považovala za slušné pozdravit a formálně se zeptat.
„Dobré ráno! I to víte, že na bylinky. Kam bych já jinam šla. Rosa není, mimochodem asi bude co nevidět pršet. Ale teď dopoledne ještě ne, a tak to musím využít. A co vy? Do města na nákup?“
„Jo, jo, na nákup. Manžel je autem pryč, a tak chvátám, aby mně to neujelo.

Kutná Hora - napsala Hana Kotučová

V erbu hlava Turka, 
kterému klove oči krkavec

V rohu skelet havrana vydloubává oko v lebce. Kosti mě obklopují ze všech stran. Klenby, sloupy, oltář i lustry jsou z pozůstatků lidských těl. Jsem v kostnici v Kutné Hoře. 

Kolik mrtvých tady musí být? Zamrazí mě. Snažím se od smrti odpoutat a obdivovat detaily umění.

Uprostřed lesa - napsal Lumír Kubátko

„Fuj, bábo, to jsem se tě lekl. Co tady strašíš s kosou?“
„Já nestraším, já jsem tady přišla pracovat. Když musím, tak musím, to se holt nedá nic dělat. I když má někdo čtyři malý děti, i když občas nemají co do huby, musím.“
„Co musíš? Koze už jsem trávu nasekal, srpem, že jo, nejsem tak bohatý, a na seno to ještě není. Ale co sem pleteš děti? Já bych je hnal, haranty malé, kdyby chtěli máchat kosou. Jen ať sadí brambory, to zvládnou! Místo mě, když nemám práci a musím tady na panském krást dřevo pro pana řídícího, toho vydřiducha.“
„Kdybys děti raději poslal do školy, ať je řídící, jaký je, udělal bys líp. Když někdo více ví, může se mi lépe vyhnout než takoví jako ty, kteří se, třeba, ve větru motají tam, kde nemají. Já už jich zažila…“

Klapnutí dveří - napsala Jitka Sova

Své tchýni neřeknu vduchu jinak, než bába. Pořádně si na ní smlsnu. Už se nemůžu dočkat. Je roztomilé, jak si vždycky naběhne. A já jí pak s chutí podtrhnu nohy. Nevím, jak moc umím mít někoho ráda. Ale nenávidět určitě umím. Umím být záludná a nevypočitatelná a vychutnat si zmatek, zlost a ponížení toho druhého. Ano, jsem přímo nevypíčitatelná, haha.
“To je skvělé, Radko, už jsem si zařídila u šéfa volno, jak jsme se dohodly! Moc se na výlet s Moničkou těším!” říká mi tchýně.

NEZVANÝ HOST - NAPSAL PETR JANŠA

Ach, nezvaný host! Vždycky se najde někdo (nebo někdy i skupina), kdo se bez varování objeví na vaší oslavě, setkání nebo dokonce u vás doma. Stejně jako moucha, která odmítá opustit místnost, i tito nezvaní hosté mají talent dát o sobě vědět a pocítit svou přítomnost. Obvykle vstupují na scénu s nepřekonatelnou sebejistotou a nechávají vás přemýšlet, zda jste to vlastně nebyli vy, kdo je zapomněl pozvat. Mají neuvěřitelnou schopnost vyčenichat dobrou zábavu na míle daleko a vrhnou se na vás, aby zkonzumovali vaše jídlo, pití a pohostinnost jako dravá smečka hyen.

Dítě lásky - napsala Nataša Richterová

Věděl to. Jen nevěděl, co si s tím má počít. Jeho žena stála před ním a byla mu v té chvíli tak protivná, až ji téměř nenáviděl. Vítaná změna po letech lhostejnosti, pomyslel si s cynickým úšklebkem. Věděl, že dítě není jeho. Nemohlo být. Posledního půl roku svou ženu vůbec neviděl. Trávil čas mezi Vídní a Prahou. Ale šeptanda o půlnočním dostaveníčku jeho bratra v ložnici jeho ženy, která zpočátku byla jen klepem služebných, mu každým dnem rostla přímo před očima více a více, tím jak se zvětšovalo břicho jeho manželky. Dostaveníčko tedy nezůstalo bez následků. A následek už nešlo zakrýt volnějším střihem šatů. Věděl, že ten panchart musí zmizet hned, jakmile se narodí. Nesnese ho vedle sebe, vedle svých dětí, ve svém domě!

NEZVANÝ HOST - NAPSALA Renata Holubová

Kdo je vlastně nezvaný host? Je to nejmíň oblíbený člen Vaší početné rodiny, soused nebo sousedka, bývalý kolega nebo kolegyně, která byla nafrněná, a ještě k tomu klepna nebo je to červ pochybností o sobě samém, který se usadil ve Vaší hlavě a kterému se u Vás kupodivu zalíbilo, je totiž stále z čeho brát….

Blíží se víkend a opět je po náročném pracovním týdnu více než zasloužený. Hurá, čeká nás relax, téměř letní počasí, dobré víno v lednici a skvělá rozečtená kniha na nočním stolku. Takže, naložit sekačku, posekat trávu na chalupě, zalít žíznivé květiny, dříve než sebe, opět po roce vytáhnout válecí křeslo, odšpuntovat vínko, připravit knihu a jde se na to!

Dvojčátka Brusinka a Borůvka na výletě do úlu - napsal Marek Bucko

Když jdou dvojčátka na procházku, 

vyvolají vždy otázku, 

pročpak si nejsou podobná.
Jak rukavice na provázku, 

jen jednu chytrou, tu druhou krásku

piha na nosíku náhodná,
vozí je v kočárku maminka s tátou, 

po cestě do kopce, která je nerovná.

Matka a dcera - napsala Tereza Aronová

Nechceš s něčím pomoc?
Ne, proč.
Co děláme o víkendu?
Nic zvláštního, budeme v Praze. V sobotu pojedeme k babičce na oběd. Proč?
Chtěla bych jít s holkama ven.
Zase? A kdy?
V pátek po voleybalu s holkama na koncert.
Ok. A kdy se vrátíš?
Brzy, do dvou jsem doma.
To je moc pozdě. Do půlnoci buď doma.

Africká plošina Výhled na svět - napsal Martin Paruch

Národní park Matobo, Zimbabwe

"Objevili jsme něco úžasného, uvidíte," řekl nadšeně Cecil. Jeho přátelé mu věnovali zdvořilou pozornost. "Já vím," mávl netrpělivě rukou. "Pahorek. Zní to hloupě. Ale věřte mi, tohle je jiné. Když jsme stáli s Greyem na vrcholku a koukali dolů..." Cecil se na chvíli odmlčel. "Kolem byly rozházené obrovské kulaté balvany. Rozmístěné chaoticky, ale tak, že to vlastně dávalo řád. Jejich barva se při západu slunce měnila z oranžové na tmavě hnědou. Všude kolem nás bylo ticho.

Pláže - napsali Jakub Hlaváček, Jana Venzlů a Hana Hermanová

Malá, velká pláž 

Jakub Hlaváček

První ranní paprsky dopadají na zdi kamenných domů ještě vyhřátých z předchozího dne. Ospalou náladu přístavu Malý Lošinj probouzí bublání lodních motorů rybářských bárek vracející se z ranního lovu. Nejlepší čas, když chcete prožít přímořskou atmosféru Jadranu.

Kostnice Sedlec v Kutné Hoře - napsali Hana Hermanová, Jarmila Meera Williams, Michal Hejna, Jakub Hlaváček,

Memento mori, smrtelníku! Prach jsi prach a v prach se obrátíš. Leda, že kost z tvého žebra skončí jako rameno lustru v Kostnici a kluci ze třetí B., co jsou v Kutné Hoře na školním výletě, se budou sázet, kdo sebere odvahu a šáhne na tebe. Venku je vedro a továrna Philipa Morisse, tady uvnitř je vlhko a ticho a vládne pomíjivost.

Hana Hermanová

---

Zadání: 

Napište co nejpoutavější perex k Hančině cestopisné reportáži o sedlcké kostnici v Kutné Hoře.

Uklízečka a žačka výběrové školy - napsal Jakub Binter

- Paní, paní, pojďte sem, zase je to tam. Pěkně rudý.
- Kterýho idiota baví olizovat zrcadlo?
- Žádný olizovat, políbit, pěkně se nalíčit a pěkně označkovat, ničemu nerozumíte.
- Já mám tisíc povinností, umejt vokna, voprášit lišku a teď ještě vytřít hajzly, nějakej Ajnštan nasral vedle. Výběrová škola prej. Anička umí odmocniny z milionu, ale slintá a Petřík umí hezky malovat, ale nepochopil, že se u velký sedí na míse. Rodiče ho moc dlouho dávali do lesní školky.

Podyjí, klenot na hranicích - napsal Martin Paruch

Národní park

Nejmenší a z Prahy nejvzdálenější. Skrytý desítky let za železnou oponou. Jeho jádrem je řeka Dyje, která tu vytvořila až 150 metrů hluboký kaňon. Unikátně zachovalé a přes 40 kilometrů dlouhé říční koryto s minimálním zásahem člověka. Jsou tu rozpadlé jezy a zříceniny starých mlýnů, ale neruší přirozený charakter údolí. 

O včelách a medu - napsala Michaela Moreová

„Proč musím nosit nektar do úlu?“ ptá se malá včelka.

„Abychom měly co jíst a bylo nám v zimě teplo.“
„A proč nám ho lidé berou? To nemají co jíst a mrznou?“
„Mají, ale ví, že v medu je spousta slunce, práce, květů a vůně. Proto jim tak chutná. Dávají nám za něj domov, pole, cukr a lásku.“

Poučení: Jen vyrovnané dluhy dělají přátele. Když dostáváte, dávejte.

SOUTĚŽ VE SMRADU - NAPSALA LUCIA RIMANČÍKOVÁ

V lese se organizovala soutěž ve smradu, které se mohl kdokoliv účastnit. Přišli: zvířátka, rostliny i různé druhý plodů. Po čas soutěže se stalo to, že se celý les ocitl ve smradí komoře natolik, že rozhodčí požádal stromy, aby si větve přitáhli na pár minut, každý ke své koruně. Fanoušci v té chvíli opět viděli a spatřili i finalisty. Do semifinále se dostal tchoř a pukavec.
Tchoř říká: „Tak a teď jim ukážu, kdo je tady největší borec.“ Zvedl ocas a pustil svoji tajnou zásobu, kterou šetřil do semifinále.
Zvuk s valící se smradimlhou byl tak silný, že fanoušci si na chvilku vytáhli plynové masky, aby to vydrželi. Zazněl potlesk a po chvilce požádal rozhodčí pukavce, aby předvedl svůj smradirozsah.

SMYSLŮ PLNÁ LITOMYŠL - NAPSAL JAKUB HLAVÁČEK

Stojí za to si přivstat, zažít ranní rosu a osvěžující vánek nového letního dne v zahradě Litomyšlského zámku. Pod nohami vám tou dobou křupou malé kamínky upravené cestičky, skrz koruny vzrostlých buků se derou první sluneční paprsky a opírají se do renesančních psaníček zámku. 

Když přiložíte na štukovou fasádu dlaň, ucítíte teplo z předchozího dne a možná i historii ukrytou v psaníčkách.

Alarik - napsala Irena Lahodná

...povědomý dusot koňských kopyt se blíží. Pak náhle ztichne. Nikdo se neobjeví. Alarik zpozorní. Je sám. Jeho družina se rozptýlila ale před setměním se vrátí. Alarik je ve střehu. Může to být někdo z jeho kruhu. Ale nemusí.

V poslední době se dějí divné věci a zdá se, že v tomto prostoru operuje ještě někdo jiný. Lehký jako přízrak a ničivý jako smrt. Jednou za čas zemře někdo z jeho lidí. A nejenom z nich. V potoce Fritigernus před týdnem objevil dívku.

SPOUŠTĚČE - NAPSALA MARTINA KŘÍŽKOVÁ

„Vstávej brouku, jedeme cvičit“, vstupuji do ložnice s hláskem plným budovatelského nadšení. Už jsem, jako ostatně každý den, uklidila v kuchyni, dala snídani pejskovi a kocourovi, uvařila kafe. Intenzívní tříhodinové cvičení pilates jsem naplánovala s tou vizí, že se studentka architektury pořádně protáhne před dalším týdnem stráveným jen u počítače a tabletu. U kafe následuje další kolo pokusu o přehodnocení programu: „Víš, radši bych ty tři hodiny strávila prací. Dozvěděla jsem se to asi před třemi dny, že tam jdeme. Ty si vždycky něco vymyslíš….“

S drakem v zádech - Jakub Binter

Neznámé prostředí nahání strach i jinak statečným dobrodruhům, hlavně v noci. Povím vám příběh o tom, jak malý gekon dokáže potrápit i udělat radost, jak se na chvíli může stát duchem, leopardem, drakem, otravou i ochráncem před opravdovým nebezpečím. 

Jednoho pěkného prosincového dne po konci školy a několika půllitrech zlatavého moku jsem učinil rozhodnutí, že musím poznat exotické kraje a zkušenějšímu kamarádovi rukou dáním přislíbil, že s ním pojedu na Srí Lanku.

LETEM SVĚTEM - NAPSAL JAKUB HLAVÁČEK

Je krásné jarní odpoledne, modrou oblohu nad východními Čechami doprovází tu a tam mráček.

Oskar Kilo Alfa Siera Bravo, Cessna jedna pět nula, dva tisíce feetů, aktuální poloha na Petrovicemi. „Pamatuji si, jak jsem jednou vzal velké polystyrenové desky, vyřezal do nich otvory a rozběhl se z támhle toho kopce, chtěl jsem létat,“ říkám Michalovi, instruktorovi, který letí se mnou v malém letadle. „Na dvorku té chalupy vedle kostela, támhle na deváté hodině jsem stloukl z pár prken dřevěný vor a odplul s ním kolem světa.“

Mejdan - napsala Anna Štádlerová

Milánka probudí pocit, že na prstech cítí něco kovově studeného. Pomalu rozlepí oči. Leží na zemi v obýváku mezonetového bytu na Hanspaulce a špičky prstů se dotýká dopravní značky. „Nebezpečné klesání, ty vole,“ pousměje se sám pro sebe a pak se rozhlédne okolo.

Sobotní ráno se před ním rozkládá tak, jak si ho pamatuje z maturitních let. V jeho bezprostředním okolí leží dobrých šest nebo sedm dalších vytuhlých existencí.

Neuvěřitelné přátelství - napsala Jaroslava Černíková

Po roce u firmy jsem získala zajímavou odměnu. Setkání těch nejlepších ze všech států, kde má firma zastoupení. Každý rok se koná v jiné zemi a tento rok připadl na Francii, konkrétně na Paříž a Dijon. Vůbec jsem nevěděla, co mám čekat, ale naštěstí jsem si mohla vzít ještě jednoho člena rodiny, kdy má volba padla na syna.
Když se čas odletu přiblížil, tak jsem začala panikařit, protože mi kolegyně trošku zákeřně řekly, že si budu muset vyzvednout ocenění na pódiu přede všemi a očekává se, že pronesu pár vět.

Přísaha - napsala Vendula Beaujouan Langová

Zpocený a udýchaný Eugen se zastaví uprostřed trávníku a jen obdivně zírá na svalnaté tělo Rudolfa, jež se přibližuje vstříc dalšímu gólu. Tenhle anglický sport nesnáší. Vždycky po něm nevábně čpí a zákroky spoluhráčů se mu zdají hulvátské a násilné. Konečně rozhodčí odpíská konec.
K Rudolfovi vítězoslavně uhánějí všichni spoluhráči a poklepávají ho po ramenou. Nechutný to zvyk, říká si Eugen.

Něco - napsal Šimon Škrabal

Ležím v posteli. 

Všude je tma. 

Chytám se za břicho. 

Moc mě to bolí. 

Nemohu v klidu dýchat. 

Celý se potím. 

Slyším hlasy. 

Nerozumím jim. 

Vidím temný plášť. 

Lehce se vlní. 

Blíží se ke mě. 

Schovám se pod peřinu. 

Nikdy nevylezu.

Mozek necítí bolest - napsala Renata Urbanová

Tedy údajně. I ten můj? Opravdu to nebude bolet? Mám strach, hrozný strach o sebe, o děti, jsem zodpovědná za klienty své účetní kanceláře.
Synové ještě potřebují chvíli času se svou mámou, chci jim dát, co by měli od mámy dostat, čas na studium, ještě pár let na bezstarostného dospívání.
Ještě pár let...

Zhruba od 40 let mám diagnostikovanou Parkinsonova chorobu. Jedná se o onemocnění centrální nervové soustavy s dopadem na pohybový aparát.

Po stopách Jánošíka - napsala Eva Kořenková

„Ty bláho!“ koukám vzhůru na skály, na tříleťačku a zase na skály. V duchu si říkám: „Snad to nepovede až nahoru!“ 

„Udělejte si výlet na Zbojnický chodník. Nově jsou tam ocelové schody a stoupání je daleko jednodušší. To zvládnete i s dětmi,“ radil nám pán, který nám poskytl ubytování v samém srdci Jánošíkových dier a my jsme mu to uvěřili! 

Já se bojím výšek, šestiletá dcera Luci není z procházek bůhvíjak odvařená a tříletou holku Běty bolí nožičky vždy, když před sebou vidí kopec.

Národní zvyky - napsala Eva Svobodová, Beata Lipšicová a Vojtěch Veselý

Látkový kapesník
Eva Svobodová

V málokteré zemi se setká člověk s tím, aby si někdo čistil nos látkovým kapesníkem. Smrká se už asi na celém světě zásadně do papírového. Ne tak u nás. 

Stále nosí mnoho lidí v kapse vyžehlený složený kapesník, do kterého se, klidně i ve společnosti dalších lidí, bez ostychu a hlasitě vysmrká. Ano, někteří do něj doslova zatroubí. A v horším případě ten kapesník není ani složený, ani vyžehlený, ale zmuchlaný a používaný už celý týden. Něco jiného je ovšem látkový kapesník jako výbava gentlemana „pro všechny případy“. Stanou se v životě situace, které jsou k pláči. A mnohé ženy opravdu rozbrečí. Nic nedokáže situaci zachránit lépe a elegantněji, než když muž ve slabší chvilce dámě podá mlčky a s výrazem sounáležitosti voňavý, čistý a hebký bavlněný kapesník. Jenže... gentlemanů je tak málo!

Setkání v Svatojiřském lese - napsal Marek Bucko

„Zdravím vás Herr Oberststallmeister und Träger des Ordens vom Goldenen Vlies!“ zamává nijak zvláště uctivě a se smíchem ten divný, avšak dobře ustrojený poutník na generála Emericha Thurn-Taxise, rytíře řádu Zlatého rouna, který je právě na návštěvě u svého bratra Huga na Loučni. Vykonávali spolu koňmo prohlídku panství. I když už jsou starší, jako správní šlechtici zakončili návrat ze Svatojiřského lesa na zámek soukromým dostihem. Tedy tak to pojímal hlavně voják Emerich, znalec koní a teď i císařský štolba.

Uvozovací věty - napsaly Renata Urbanová a Jaroslava Černíková

Renata Urbanová

Do prdele, kdo tu rozlil to víno…
Do prdele, červené víno, taková škoda,
To je nehoda! 
Sklenice rozbitá,
Podlaha poblitá,
Kočka politá.

Klíště a slon - napsala Lucia Rimarčíková

Klíště vidí slona a říká: 

„Dnes mám šťastný den, najím se, až prasknu.“ 

A tak se i stalo. 

Ponaučení: Míň je víc.

ZAJÍC A MRKEV - NAPSALA JANA BUCHALOVÁ

Jednoho krásného letního dne kráčel vlk lesem, až došel na přenádhernou prosluněnou mýtinku plnou barevného lučního kvítí. Uprostřed louky seděl zajíc, chroupal mrkvičku a usedavě plakal. Vlk došel až k němu a zeptal se: 

„Co řveš? Přes ty slzy ani nevidíš, co je tu kolem tebe krásy.“ 

Zajíc se na něj ani nepodíval a s pohledem upřeným do země odpověděl: 

„Celý život mi všichni říkají, že pokud chci žít dlouho a zdravě, mám jíst mrkev. Tak ji chroupu každý den, ale protože mi vůbec nechutná, tak jsem z toho nešťastný.“ 

Druhé sezení - napsal Yakeen J. Helus

Přichází starší chlápek přes šedesát. U dveří ho vítá terapeut, který už také není žádný mladík. Řekněme 40.
„Dobrý den Zdeňku, rád Vás vidím.“ Úsměv, ruka podávaná v nepatrně rozmáchlém gestu a uvolněný postoj těla dosvědčují upřímnost, ve které taje mírná nejistota příchozího klienta.
„Dobrý den Mirku, i já jsem se sem těšil.“ Oba usedají do křesel, která svírají doporučovaný úhel 120 stupňů.

Demýtizace - napsala Irena Lahodná

...řada lidí je obdařena něčím mimořádným ale většinou na úkor něčeho jiného. A tak se může stát, že ustrneme v závrati nad čímsi obřím a nositel toho něčeho z výšky zkoumavě hledí, jak k němu natahujeme ruce. A začne s námi pracovat. Jsa přesvědčen o své mimořádnosti, která je nesporná, časem ztratí soudnost. Je nekritizovatelný. A když si někdo poprvé připustí, že by v skvoucí bustě génia mohla být trhlinka a upozorní na ni, ukáže obr náhle novou tvář. Často hodně odlišnou, od té oficiální. Odvykl. A když se to sečte, jsme u problematického stvoření, jehož přínos je nesporný, ale se kterým si lidsky nevíme rady.

Budu přibližná.

Zrod Velikána
Velikán je a bude velikánem, jestliže je jeho pozice docílena něčím mimořádným, podpořena workholismem, urputností a nejlépe i sexuální přitažlivostí.

MELODIE - napsal Šimon Škrabal

,,Metallica.“ Čtu název kapely na velkém černém monitoru. Hodinu hraje deska Black album. Hlasitě a agresivně. 

,,Skladby jsou chytlavé, ale zároveň temné,“ říkám si pro sebe. 

Sedím na gauči. Stále poslouchám. Do kuchyně kráčí moje maminka. Ta si poslech užívá. 

,,Moje mamka má ráda Metallicu?“ pomyslel jsem si. O dva roky později narazím znovu na tuto skupinu. Slyším desku s názvem ...And Justice for All. Nadšeně prohlásím ,,Miluji tento žánr hudby.“

Naposledy v lodičkách - napsala Beata Lipšicová

Nastupujeme do auta úplne potichu. Už len tri. Jedna chýba. Ideme teda za ňou. 

Naposledy. 

Vieme presne, čo by teraz povedala a aj ako by sa tvárila.
„Neviem, prečo som si dala 8 cm lodičky. Hlupaňa som. Jednak ich budem mať zaborené v blate a okrem toho – vedeli ste, že ak má žena obuté vysoké lodičky, jej celú váhu držia vlastne iba 4 prsty na nohách? Minule mi to povedal ortopéd na vyšetrení, keď som za ním prišla s vyvrtnutým členkom,“ prerušila ticho Jana.

Spolucestující - napsala Anna Skotnicová

Taky máte kolem sebe někoho, kdo má vždycky pravdu? Takový ten člověk, co vždycky odhadne, jak se věci budou vyvíjet. Také Vás to pokaždé trochu naštve a přejete si, aby aspoň jednou jste tu pravdu měli Vy?
Přesně takový je Honza. Honza je můj manžel, otec mého syna a nejlepší zeť svého tchána. 

A určitě ten nejlepší spolucestující, kterého jsem si kdy mohla přát.

Osud citronu - napsala Lucia Rimarčíková

Vyhlížím z přepravky na trhu a dívám se, kdo si mně koupí. Kouknu vedle na souseda a málem jsem začal ječet. Začíná se mu dělat plíseň. Tajně se modlím, aby mně rychle někdo koupil, jinak se můžu nakazit a můj život skončí v koši. 

Za chvilku se na mně dívá paní a vypadá to nadějně. Hurá, jsem v košíku spolu s rybou a jedu domů. Cestou doufám, že mně nedá do lednice. Tam je taková zima. I když tá mně déle udrží v kondici a krásné barvě, tak stejně se mi zimou stahují pecičky k sobě. Jsem doma. Dává mě do košíku na stole.