Black out - napsala Radka Myšková

Je to tady. Všechno zhaslo. Ze zásuvek neteče šťáva. A já mám jen jedno procento. Když jsem jich měl deset, tak se její ruka, co mě tak křečovitě svírá, tolik neklepala. Ale teď, když jsem před chcípnutím, jí asi dochází, že za chvíli nezaplatí v obchodě, nevyfotí si svou mizernou snídani a nešoupne ji na instáč. A ani se nedozví, co ráno jedli její kolegové z práce.

Musím ti něco říct - napsala Jasmin Carmel

Trrrrrrr! Budík mi nemilosrdně ukazuje 5:50. Je pondělí, čas vstávat. S mohutným zívnutím se vyhrabu z deky, a jako každý jiný všední den, se chystám do školy. Když v koupelně spatřím odraz svého unaveného obličeje, nepotlačím povzdech. Zase TAM musím. Zase. Vím, co mě tam čeká, ale netuší to nikdo další. 

Dokážu si představit, co teďka jistě mnohé z vás napadá. No, jasně, ulejvačka, nechce se jí do školy kvůli testu. Vy, co si to myslíte, jste úplně vedle. Netrápí mě test, ani písemka.

BABINEC - NAPSAL JIŘÍ WILSON NĚMEC

„Maruško.“
„Ano, Jiřinko. Copak?“
„Mohla bys udělat kávu?“
„Jasně. Kolik těch káv?“
„Je nás třináct, tak třináct. Ne, počkej. Třináctka je nešťastné číslo. Udělej o jednu víc, jo?“
„Všechno rozpustné, předpokládám.“
„Jo. Turka žádná nepije.“

V obchďáku - napsal Martin Jakubík

„Co chceš k svačině?"
„Mně je to jedno."
„Chceš radši šunku, nebo pomazánku?"
„Já nevím."
„Chleba, nebo rohlíky?"
„Mně je to fakt jedno. Hlavně už pojď."
„Musíme ještě pro zeleninu."
„Ježíši!"
„Mlč už! Žrát chceš, tak pojď!"

Svět je malý - napsala Daniela Vočadlová

Neumím moc anglicky a byla jsem ochotná udělat cokoliv, aby na tom byly moje děti lépe. Interchange mezinárodní organizace CISV splňoval můj cíl. Bylo to už druhé léto, kdy jsem se stala taxikářem, kuchařkou, pradlenou, uklízečkou a zdravotnicí na plný úvazek.
Před rokem odjely děti na půl prázdnin do USA a Švédska. Nejdřív jsme měli doma tři týdny Patnáctiletého amerického kluka. Přijel ve stejných obřích kraťasech a triku, jako měl můj syn. Oba sedli k počítači, nemluvili, ale rozuměli si. Čtrnáctiletá švédská slečna jedla jenom suché špagety, ale od ostatních rodičů jsem věděla, že může být i hůř.

U dědečka bez proudu - napsal Tadeáš Pešek

„No, to snad ne, ach jo. Mám jako jenom dvě procenta.“
„Tak ten mobil polož a budeme si třeba povídat.“
„Hmm. Doufám, že to takhle nebude vypadat celej víkend, to by mě ehm... naštvalo.“
„To nemusíš mít strach. Brzy to opraví.“
„To doufám. Tak si teda budeme povídat no. Ale ne, že mně budeš vyprávět nějaký nudný historky o lidech, který jsem v životě neviděla.“
„Che, he, to byla spíše výsada tvé babičky. Vzpomínáš si na to? Kolik ti vlastně bylo, když umřela?“

Alta Via - napsala Veronika Bělinová

Chinque Torri, Foto: Svíčková

Brzy ráno nás probudil budík. Prvním důvodem byl východ slunce a tím druhým místo, kde jsme postavily stan více méně všem na očích. Vzhledem k tomu, že v italských Dolomitech je stanování zakázáno, tak jsme nechtěly provokovat a raději se rychle sbalit a zmizet.
Rozepla jsem orosenou vnější plachtu stanu, tohle mi vždycky vyrazí dech. Pod námi se rozprostíralo hluboké zelené údolí, ve kterém se líně válela mlha, vše obklopovaly skalnaté vrcholky vysokých hor a uprostřed toho všeho se tyčil majestátní skalní útvar Chinque Torri, za kterým se obloha již začínala barvit do oranžova.

Dvakrát kočky - napsala Tereza Vaňková

Ze života domácího mazlíčka
(popis očima kočky)

Zbudil mě nějaký zvuk. V pokoji je ještě šeru a páníčci pořád spí. Protáhnu se. Jdu se podívat do misky. Zase je prázdná. Oni mě snad chtějí nechat vyhladovět. 

Moc dobře vím, co na ně funguje. 

Tahám zuby za světýlka, co mají připevněné kolem televize. Však je tam dali jen kvůli mně. Nezabírá to. Mrskám ocasem za strany na stranu a zachytávám o světýlka. 

Hele, už se jeden z nich probouzí. Neprobudil se, jen se přetočil na druhý bok. 

Přidávám na intenzitě. A, už. Zas budou chtít, abych přestal, ale já se nedám. Vždy zvítězím.

Nudapláž očima racka - napsal Martin Jakubík

Oblíbil jsem si malou nudapláž v okolí italské Messiny. U stánku s občerstvením nacházím pokaždé dost potravy. Mimo to tu mám příjemné ovzduší, moře plné ryb a hlavně se každý den těším, koho uvidím.
Bílý písek uhlazují vlny přílivu a chutné plody moře se objevují při odlivu. Na pláži stojí slunečníky a pruhovaná lehátka, ke kterým již míří první naháči. Podle tvaru jejich těla už umím odhadnout, k jaké národnosti patří.

Chrochtej potichu - napsala Judita J. Langová

Will Sax, Fakulta designu a umění v Pzni

Tlučbaba byl neuvěřitelné prase. Všechno měl, všechno chtěl, nic mu nebylo dost a ve zvířecí říši nebylo radno dostat se s ním do křížku.
Jednoho krásného dne vypsalo ministerstvo prasečích věcí dotační titul pro malé firmy. Tlučbaba to pěkně všechno fejknul a ošulil a ono mu to vyšlo. Inkasoval pěkné milióny zvířecích peněz a začalo to lítat: další dvorky, spousta prasnic, pozlacená korýtka, dokonce na prasečí ekofarmu došlo.

Mimidialogy - napsala Tereza Vaňková

Večeře v zoo
„Slyšeli jste to?“
„Pozor, něco se děje.“
„Jdu se podívat.“
„To je ona.“
„Jídlo.“
„Hele nese červy, ty mám nejraději.“
„Nestrkej se.“
„Jsou jen moje.“
„Mě je jedno, že nese červy, stejně ji jdu kousnout.“

Strach má velké oči - napsala Veronika Bělinová

Můj nejzajímavější zážitek – Daly jsme dohromady partu čtyř holek a vyrazily na Slovensko na přechod Malé Fatry. Naplánovala jsem trasu, Terez zařídila jízdenky a jako správné chudé studentky jsme nezvolily lůžkový vlak a noc strávily ve vlaku normálním. Takže místo abychom na trek vyrazili plny sil, tak jsme na začátek získaly pořádný spánkový deficit.

Rendezvous s hvězdami - napsal Martin Paruch

Zůstal jsem sám. Parta, se kterou jsem měl vystoupit na vrchol se rozhodla pro sestup. Po chvíli ji polkla černá hloubka pode mnou. Nezbyl ani náznak lidské přítomnosti. Kolem jsou jen skály a led. Majestátní hory a ticho. Nekonečné černobílé obzory. Pod nohama skála a sněhová pole a nad hlavou inkoustově temná obloha s myriádou zářících bodů. Vypadá jako temný satén proděravělý silou světla.
Jsou dvě hodiny ráno a já stojím na ledovci ve výšce 5600 metrů. Chci vylézt na Stok Kangri v severozápadní části Himaláje, na území indického Ladakhu.

Setkání na trojmezí - napsal Tadeáš Pešek

Kremenec - Foto: Jiří Komárek

Ze tmy se nenadále vynořuje dvojice vojáků, přičemž každý z nich v rukou ledabyle svírá pravý a nefalšovaný samopal AK‑47, či takzvané „ákáčko“.
„Joo, tak to vůbec nevypadá dobře,“ pomyslel si v ten okamžik dozajista nejeden z nás.
Než si však povíme, co to bylo za vojáky, proč tam byli, proč jsme tam byli my, kde se vlastně ono „tam“ nacházelo a jak to vše dopadlo, je třeba se v tomto příběhu vrátit o několik hodin nazpět.

V nejvýchodněji položené vesnici Slovenska zvané Nová Sedlica právě zastavuje a zakončuje svoji jízdu místní linka, načež se z autobusu poněkud staršího data výroby s obtížemi souká šestice natěšených českých cestovatelů vláčejících těžké napěchované krosny. Náš plán je vcelku jasný, přesto raději ještě jeden z kamarádů vytahuje jednoduchou turistickou mapku, abychom se ujistili, kterým směrem se máme vydat.

Nebezpečný trip - editace textu

Foto: Jiří Komárek

Úkol:

Zkraťte Tadeášův příběh na 1/3.

Tadeáš Pešek - upraveno:
Ze tmy se nenadále vynořuje dvojice vojáků, přičemž každý z nich v rukou ledabyle svírá pravý a nefalšovaný samopal AK‑47, či takzvané „ákáčko“.
„Joo, tak to vůbec nevypadá dobře,“ pomyslel si v ten okamžik dozajista nejeden z nás.
Než si však povíme, co to bylo za vojáky, proč tam byli, proč jsme tam byli my, kde se vlastně ono „tam“ nacházelo a jak to vše dopadlo, je třeba se v tomto příběhu vrátit o několik hodin nazpět.

Psaní dává křídla - Zpravodaj 10/2022

Milí přátelé psavci!

Zakládáme KLUB PSANÍ DÁVÁ KŘÍDLA

 

Členy naší komunity si hýčkáme nejen mnohem výhodnějšími cenami, ale i účastí v projektech, kde jsou výsledky práce okamžitě vidět. Příkladem jsou třeba literární dílny na zámku Loučeň a pod Králickým Sněžníkem nebo předvánoční autorská čtení v Divadle Dobeška. Bonusem jsou i lekce s inspirativními tvůrci, kterými v minulosti byli spisovatel Onřej Neff, „sklepáci“ David Vávra a Milan Šteindler, režisér a scenárista Pepi Lustig a další.

Nyní se rozjíždějí nové turnusy dlouhodobých kurzů, čeká nás podzimní literární dílna v Novém Městě na Moravě a 26. listopadu v Divadle Dobeška křest naší společné knihy Mami, co je to Čupák. Děkujeme všem, kteří si knihu o rodičích a dětech včas objednali a pomohli nám tak získat představu o tom, kolik výtisků budeme potřebovat.
Krásné čtení Vám přeje
Dana

---

Členem KLUBU PSANÍ DÁVÁ KŘÍDLA se stanete snadno. 

Stačí se zúčastnit tří víkendových kurzů či absolvovat dlouhodobý seminář 

a dále alespoň jednou za měsíc publikovat a diskutovat na klubové FB stránce. 

Od té chvíle máte nárok na cca 50% slevy za kurzovné (netýká se ubytování) 

a případně na symbolické last minute ceny u méně obsazených kurzů. 

O slevové kupóny, k nimž výše zmiňované podmínky doložíte, si pište na info@danaemingerova.cz

(Prosíme o případné sdílení zpravodajů a šíření povědomí o našich zajímavých událostech.)

ZVONY - NAPSAL JOSEF HUSLÍK

Toužil jsem po rozšířených kalhotách ve tvaru zvonů. Vzhledem k mé metrákové postavě a tučným stehnům to byl sen pošetilý. Psal se však rok 1969 a já začínal být rockerem a diskžokejem. Měl jsem prvních deset LP z Ameriky, obdivoval jsem hippies, chodil na bigbeaty a diskotéky, a tam jsem se chtěl líbit kočkám.
Rodičům jsem se toto přání neodhodlal ani vyslovit. Jejich úsporná praktičnost končila u jedněch šedých tesilek. A že by mi je ušila rodinná švadlena teta Maňa, nepřicházelo také do úvahy.

Vysvětlení oboru ilustrace malému dítěti - napsaly Anežka Strnadová a Sára Schejbalová

Víš, jak máš doma tu knížku o kocourkovi? Je plná obrázků, viď? Ty obrázky musel někdo namalovat.  No, a to dělám já.

Anežka Strnadová 

Kreslím panáčky a zvířátka, vytvářím jim svět, ve kterém potom jsou. Musím se učit, jak tento svět a panáčky tvořit, proto studuji ilustraci a komiks.

Sára Schejbalová

PŘEKVAPENÍ PRO VŠECHNY – napsala Anna Vocelová

„Musím Ti něco říct, Zuzko…Potřeboval bych ti někoho představit. Neboj, není to žádná milenka. Jsou jí teprve čtyři a jmenuje se Anetka.“
„Cože?“
„No, víš, prostě mám najednou dítě.“
„Chceš mi snad říct, že my se o dítě snažíme pět let, pořád mě uklidňuješ, že všechno bude v pořádku a nakonec se spustíš s nějakou courou?“

Literární esence - napsaly Sára Schejbalová a Simona Maňoušková

Nedobrovolně

(smutné)

Držím pistol a snažím se trefit prase mezi oči, ale minu místo a ono začne hlasitě a bolestně sténat a kopat kolem sebe doslova o život.
“Ty jedna malá…” zafuní mi za uchem kolega sledující mé činění, přičemž na zem odhodí malé sele. Rána nebyla tak hlasitá jako pláč, který ji následoval.
“Musíš mířit pořadně,” pokárá mě a hrubě mi vytrhne zbraň z rukou přičemž prase trefí mezi oči. Ono se překulí na bok a jeho kopance pomalu slábnou.
Ostatní prasata kolem se rázem vystraší a divoce se třesou. Snaží se dostat pryč z ohrady, která je tlačila ke mně a k pásu, kam jsem nyní bezvládné tělo zvířete odhodil.

Sára Schejbalová

O pravidlech psaní - připravil Vojtěch Polák

PORUŠOVÁNÍ PRAVIDEL
· Začátečník potřebuje získat zběhlost a rutinu.
· Veškerá očekávání, vzbuzená ve čtenáři musí být v díle uspokojena.
· Všechny otázky co si čtenář klade by měli být zodpovězeny.
· Pokud bude v příběhu zmíněna nějaká věc, mělo by být vysvětleno za jakým účelem tam je.

PRAVIDLA NESMÍ OMEZOVAT TVŮRČÍ ROZLET
· Estetická pravidla jsou pro umělce spíše nepřítelem než pomocníkem.

· Každý spisovatel si musí vypěstovat cit pro to, co funguje a proč.

  

Tohle jsem si neměl přát - napsala Klára Dvořáková

Zakopnu o vystouplý kořen a málem upadnu. Něco mi říkalo, že sem dnes nemám chodit. Je svatojakubská noc a to se na tomhle místě prý plní přání. Všechna, ta skrytá, i ta, o nichž už ani nevíme, že je máme.

Měl jsem odejít mnohem dříve, než stromy ozářil stříbrný měsíc a chlad vykouzlil z mého dechu obláčky páry.

Spatřím ji, když stočím své kroky zpět k domovu. Dívka stojí uprostřed lesní cesty a je úplně nahá. Dívá se mi do očí a vůbec se nesnaží zakrýt.

Dojdu až k ní a natáhnu ruku. Opatrně se jí dotknu. Čekám, že se rozplyne, ale ani se nehne, jen se usměje. Teprve v tu chvíli si všimnu, že má téměř modrá ústa.

„Kdo jsi?“ zašeptám.

Reklamace - napsala Sára Schejbalová

“Umm, hezký den přeju… Já… Já bych potřeboval reklamovat brýle. Kde je jen mám počkejte tahle bunda má nějak moc kapes ha ha. Ach! Tady jsou! Dostal jsem je v červenci k narozeninám, nechápu proč mého nejlepšího kamaráda napadlo mi k třicítce koupit sluneční brýle, co... 

Karel - napsala Míša Štěpánka Sedláčková

Stmívalo se. Dům na kraji parku stál tiše a nehybně. Jen jediné osvětlené okno v přízemí prozrazovalo, že není úplně opuštěný. V podkroví se najednou rozsvítilo a ze světla za okny se vynořila postava. 

Do domu se pomalu trousili další lidé. Potemnělý vchod je spolkl, aby se pak jejich silueta vynořila za osvícenými okny. Scházeli se postupně stejně jako celý letošní rok. Scénář jejich setkání byl neměnný. S železnou pravidelností se opakovalo místo, čas i lidé.

Vernisáž I WANT TO BE HUMAN - napsala Hana Hermanová

„Je mi nějak smutno,“ řeknu v autě kamarádce Gábině. Těžko to vysvětlovat. Je to směs podzimu, toho šedivého nebe, které tu od září do března visí hrozně nízko a padá na hlavu, pocitu prázdného hnízda, když dcera odjela na školu v přírodě, a já, místo abych si užívala volných večerů a ticha v bytě, stojím zamyšleně ve dveřích jejího pokoje a spím s jejím plyšákem.

Já rozhodnu - napsala Klára Dvořáková

„Máte tu volno, slečno?“ zeptá se zase jeden a opře se o opěradlo židle u mého stolu. 

Děs! Sedím v téhle restauraci už dost dlouho, aby si všiml, že jsem jinýho takovýho odpálkovala právě před chvílí. 

Tomu říkám drzost! Že si nedají pokoj. Proč nechápou, že si přeju jen klid? Nechci si povídat, nechci poslouchat jejich řečičky o tom, jak mi to sluší, a jestli si dám kávu nebo něco ostřejšího. Jak „originální“…

Scenáristika s Milanem Šteindlerem - napsala Jana Venzlů

Hlavní téma – DRAMA, PRINCIP FILMOVÉHO SCÉNÁŘE

- Dramatičnost pomáhá, aby udržela zájem čtenáře – aby pořád chtěl vědět, jak to bude dál
- Aristoteles – Poetika – vše, co je pro drama důležité
- Jak napsat dobrý scénář – Sid Field
- Jak nepsat hru
- Vztahy mezi lidmi, k prostředí, k překážkám

Jak je to se sexem u Masajů - napsala Bohuna Kopřivová

Na svých cestách jsem se často setkala s kmeny, ve kterých je mnohoženství naprosto běžné. Vždy mě vrtalo hlavou, jak probíhá výběr manželek, když chce muž sex. Jestli na sebe manželky žárlí, nebo je jim to jedno, zda se s nimi muž domluví, nebo to pravidelně střídá. Nikde jsem s nimi nebyla tak dlouho, abych se na to zeptala, připadalo mně to nevhodné. Až jednou, kdy jsem strávila celý den u kmene Masajů, žijících v rovníkové Africe, mezi Keňou a Tanzanií...

Pes a fena - napsala Simona Maňoušková

Jednoho dne přistoupila březí fenka k psovi. Smutným pohledem mu sdělila, že ji prý není nejlépe a že je z celého dne znavena. Prosila aspoň o kousíček místa v jeho pelíšku. Však ona si jen chvíli odpočne. Po nějáké době Pes už potřeboval svůj prostor v pelíšku zpět, aby se také dobře vyspal. Pes tedy poprosil fenku, jestli by už mohla opustit jeho místo. To ona udělat nechtěla. Řekla, že ještě aspoň minutku, že to on určitě chvilčku vydrží. Pes tedy svolil. 

PERMONÍCI V HLAVĚ - NAPSALA ANNA VOCELOVÁ

„Ahoj, Kubíku, už jsem doma. Jak ses měl dneska ve školce?“ ptám se ze zvyku svého pětiletého syna.
„Dobrý, jako vždycky. Hrál jsem si s Péťou na hasiče.“
„A co jste hasili tentokrát?“
„No přece požár, mami, to dá rozum.“
Rozkrojím rohlík, namažu ho nutellou a položím na dětský stolek v obýváku.

Zapnu Déčko, zrovna dávají Školu řvaní, po ní budou Šikulové, takže mám víc než hodinu času pro sebe. Mám migrénu, takže se mi to akorát hodí.

VÝLET DO PRAHY - NAPSALA VLAĎKA TICHÁ

Hurá, je konec školního roku. Soudružka učitelka mi předala vysvědčení. V první třídě bylo ještě krásné. Doma mě pochválili. Naposled. Jenže tenkrát jsem to ještě netušila.
Prázdniny, co asi budu dělat? Určitě pojedu k babičce a na pionýrský tábor.
Jenom aby můj o pět let starší bratr zase něco nevymyslel. Posledně podpálil fenku Astu. Chudák. Museli jí ostříhat spečenou srst na hřbetu. Bratr dostal výprask a já zase od něj, protože jsem to rodičům hned za tepla naprášila.
Maminka mě letos překvapila. Asi nejenom mě, ale i tatínka, protože naplánovala výlet do Prahy. Proč vlastně tam? Je totiž rozená Pražačka a má tam hodně příbuzných.

V pasti - napsala Sára Schejbalová

“Pojď, Viktore, není se čeho bát,” pobídl mě klidně můj otec a já s třesem svíral jeho dlaň. Když jsem nakoukl do místnosti, vrtáky se zlomyslně leskly ve světle, jejích stříbrná barva se přímo třpytila na malém bílém stojanu, jednoznačně tedy vynikaly. Rýpadlo zatočené jako tenký dráp nehybně leželo pod těmi masivními vrtačkami, čekající až se přiblížím…
“Tak se posaď,” vytrhl mě až příliš klidný monotónní hlas z mého dumání. Trhl jsem sebou jako lovná zvěř, co uslyšela prasknutí větvičky poblíž.

Název knihy - napsaly Jana Venzlů a Jana Bednářová

Dokážete sestavit z uvedených slov více knižních názvů?

1/ Jaké je nejdivnější slovo, které znáte? Haiku
2/ Jaké první slovo se vám vybaví při nějaké živé vzpomínce z minulosti? Kaše
3/ Napište jakékoliv přídavné jméno jiskrný
4/ Napište jakékoliv podstatné jméno kapesník
5/ Jaká je poslední otázka, kterou vám někdo položil? Jaký kurz?
6/ Napište své oblíbené křestní jméno. Antonie

SLZY - NAPSAL JIŘÍ WILSON NĚMEC

Musím se pochválit. Člověk by neměl spoléhat na to, že jej pochválí někdo jiný. Pochopitelně je fajn, když zazní uznání odněkud jinud, ale když se pochválíte sami, máte jistotu a dobrý pocit. Vůbec nevadí, že se jedná jen o subjektivní a dobrý odhad situace.
Blahořečil jsem si, že jsem ráno zvolil pro cestu do Prahy vlak. Většinou jezdím autem. Přiznávám, že mě tentokrát vystrašily předpovědi počasí. Náledí, sněhové jazyky, kamiony blokující průjezdnost silnic. Dost chmurných informací na to, abych nechal auto v garáži. A dobře jsem udělal!

Předpověď nelhala, ba právě naopak. Sníh, mráz, závěje na silnicích a pohodlná jízda vyhřátým rychlíkem, dokonce bez zpoždění.
Pracovně jsem vyřídil všechno pohodlně ještě během dopoledne. Na oběd jsem se nechal pozvat. Ilonka Drábková, moje dlouholetá známá a také mé příležitostné potěšení, mi po výborném obědě poskytla i svou náruč. Nemám, nač bych si mohl stěžovat - vskutku ne.

PROCHÁZKA - NAPSALA VLAĎKA TICHÁ

Probudil jsem se a doma už nikdo nebyl. Vyrazím na průzkum bytu. V kuchyni tiše přede lednice, v myčce se mele nádobí a na stěně tikají hodiny. Vejdu do obýváku, sluníčko mě oslní. Zřejmě někdo stačil roztáhnout závěsy. Venku asi bude teplo.
Nakouknu do ložnice. Zase je tam nepořádek. Oni snad nikdy nebudou uklízet.
Kolik je asi hodin? Vydržím to? Musím, nebo zase dostanu vynadáno. Posledně jsem musel za trest spát na chodbě. Ani najíst mi nedali.
Pozor! Něco se na chodbě děje. Někdo jde. Ach jo, podle šouravého zvuku paní od vedle, co tak pěkně voní po párkách.

Blondýna z Londýna - napsal Libor Frank

Řekl jsem v Londýně
Kouzelný blondýně
Co je to za vůně?

Chviličku váhala
Anglicky neznala
Náhle však povstala

Hned mi to docvaklo
Že je to divadlo
Současné zrcadlo

Ruce - napsala Míša Štěpánka Sedláčková

Potkávala ho v parku, kam chodila pro inspiraci. Dívala se kolem sebe, vnímala lidi, situace, barvy, vůně a pak je přenášela do světa svých obrazů. Ten starý muž ji zaujal na první pohled. Byl svérázný a svůj.
Připomněl jí léta na studiích a seminář Umění portrétní malby. Profesor jim jako model přiváděl různé typy lidí a chtěl, aby portrétem vyprávěli jejich skrytý příběh. Znamenalo to pro ni zlom v přístupu k malování. 

Začala se na svět kolem sebe dívat jinýma očima. Hledala, co bylo skryto, a snažila se to vyprávět svými obrazy. Postupně zjistila, že každý člověk má něco, co o něm vypráví. Oči, vlasy, způsob chůze nebo držení těla.
Muž z parku byl na první pohled obyčejný a zároveň něčím jedinečný. Pozorovala ho pokaždé, když ho potkala.

Zápletka - napsal Vasil Janko

Spisovatel většinou celou zápletku nevymyslí najednou ale buduje ji postupem času. Přemýšlí nad různými možnostmi a vyvrcholeními. Do zápletky se mohou promítnout každodenní problémy nebo prostředí a témata. Zápletka by měla být středobodem celého autorova plánu.
Způsoby jak zpracovat zápletku a vybudovat příběh:
1) vypůjčit si nějakou tradiční zápletku nebo děj ze skutečného života
2) vrátit se cestou zpět od vyvrcholení
3) tápání kupředu z úvodní situace

Posed, který tu není - napsala Anežka Strnadová

Ta mrtvá srnka na poli působila na první pohled děsivě, ale divný mi to začalo bejt až druhej den, když jsem na tom samym místě viděla mrtvýho havrana. Možná to byla vrána. V rozeznávání ptáků jsem mizerná, zvlášť pak když maj rozpáraný břicho a nemaj většinu peří.
Sice to bylo podezřelý, ale náhody se dějou, ne? Záměrně jsem se nečekanou událostí nenechala rozhodit a rudou krev zvířat jsem v hlavě nahradila rudou barvou tulipánů, který jsem po škole chtěla koupit mamce ke dni matek.

NA LOVU - NAPSALA VLAĎKA TICHÁ

„Nazdárek." 

„Čau, kámo."
„Tak dneska spolu vyrážíme." 

„Už se těším."
„Zase bude sranda." 

„Posledně jsme si to hezky užili."
„Už víš, kam zamíříme?" 

„Včera jsem kousek od nás objevil skvělé místo."
„Jasně, drž se mě, vyrážíme." 

„Jú, paráda a ta vůně. Vidím samé dobroty."
„Dej bacha, víš, co lidi dokážou." 

„Neboj, jsem ve střehu."
„Slyšel jsi, co ten tlustý říkal?"