25. února 2024

Kamarádi - napsala Irena Taterová

Hvízdnutí. V bíle natřeném domku se otevře okno a vykoukne střapatá hlava.
„Čekej, už jdu!“ volá a za chvíli seběhne dolů.
Plácnutí dlaní a ťuknutí pěstí, to je jejich pozdrav.
Střapatá hlava je Quido a jeho nerozlučný kámoš Max.
„Kam jdeme?“ podívá se Quido na Maxe modrýma, věčně usměvavýma očima. „K rybníku?“
„K rybníku ne, do lomu.“
„Aha.“

24. února 2024

Můj nejzajímavější zážitek aneb jak na první úkol - radí Dana Emingerová

O čem psát? Míto co říct!!!
Kterýkoliv zájemce o můj kurz PSANÍ PODLE LUSTIGA musí na první lekci zvládnout Arnoštovo oblíbené zadání, a to napsat jednu stránku (kolem 1800 znaků) na téma MŮJ NEJZAJÍMAVĚJŠÍ ZÁŽITEK. Podstatou úkolu je si uvědomit, že čtenáře nezajímají něčí niterní úvahy o tom, zda bylo  v autorově životě úžasnější to či ono. Příspěvek musí být zajímavý pro čtenáře. Psaní je hlavně o obsahu. 
Občas vzniknou i absurdní kuriozity, viz níže... Možná se zasmějete. Ale prosím vás, takhle ne!

Ňadra slečny Ashley - napsala Mia Křižková

Byly tam! Dvě pevná velká ňadra v bílých košíčcích s krajkou. 
Teddy je měl obzvláště rád. Pěl na ně chválu vždy, když je viděl a nezapomněl si s nimi pohrát. Často Ashley rád zezadu objímal, jen, aby si našel záminku, jak se jejích prsou letmo dotknout.
Ashley byla na základní škole první dívka, které narostly. Za dva měsíce byly z nulek pěkný béčka. A tak často slýchala poznámky o tom, že si podprsenku určitě vycpává ponožkama. 
Kluci s tímhle výmyslem přestali až ve chvíli, když v létě vyhrála miss mokré triko.
Na střední škole jí nezdravili jinak, než “Čau, Pam”.. tedy.. Pamela Anderson... “Ta kozatá z Baywatch”, jak kluci říkali. A tak se její pevný hebký trojky staly modlou mužů a její největší předností. Věděla, kdy a jak je použít.
Když se seznámili s Teddym, okamžitě poznala, že svoje dvě přednosti neukáže už nikdy nikomu jinému...

23. února 2024

Bezpečnost nade vše - napsala Alexandra Safi Narwa

"Paní, na tenhle kolotoč vy nesmíte! To byste nám ho strhla. Neumíte číst?" okřikuje mě snědý majitel řetízkáče.
"Babi, ale já tam sám nechci. Bojím se." pofňukává vnouček a vzdaluje se od kolotoče.
"Prosím vás, a opravdu bych tam s ním nemohla? On se tolik těšil," snažím se obměkčit chlapa.
Prohlídne si mě nadřazeně od hlavy k patě, škodolibě se usměje a už vím, že mi to nedaruje.
"Paninko, proto máme pravidla. No já si je nevymyslel. Viděla jste se někdy naposledy v zrcadle? Tak asi víte, že nějaká ta dieta by se vám hodila.

Den, kdy to všechno začalo - napsal Filip Stretz

Ještě před pár lety by ho nikdy nenapadlo, že on, sám neléčený alkoholik, bude obsluhovat jiné neléčené alkoholiky v nádražní putyce. Jak se dostal do Nového Bydžova? Proč zrovna on dělá v hospodě, když nemá rád lidi? Přinese mi sakra už to pivo?
Podobné otázky vyvstávaly na mysli místních štamgastů každý den a jak čas plynul, jejich vzájemný vztah chřadl a měnil se v oboustranné pohrdání.

22. února 2024

ZOUFALCI - NAPSAL JIŘÍ WILSON NĚMEC

Pan Bouda silně znervózněl. Kdo by taky neznervózněl. Supermarkeťácký vozík plný, v něm vše, co potřebuje na čtrnáct dnů. Pan Bouda už má tenhle pravidelný rituál vyzkoušený. Položky vozíku jsou vždy stejné. Už si ani seznam nepíše. Má vše v hlavě.
Pan Bouda, křestním jménem Alois, staromilec a svobodný mládenec, no-mládenec, popravdě je mu padesát pět let, to už je mládí, alespoň fyzické, pryč, je zoufalý proto, že nemůže najít peněženku.

21. února 2024

KRISTÝNKA - NAPSAL OLDŘICH VOŽENÍLEK

Ve tvé duši večer, v noci, po ránu,
rád bych lehce „zašmíroval“, Kristýnko.
Snad bych zřel, co není v bibli, v koránu,
co tě možná léta trápí, Kristýnko.

Užíváš, co jiný často nemívá –
dvojí dechberoucí krásu, Kristýnko.
Prvá zrno od plevele prosívá,
druhá samotou tě trestá, Kristýnko.

Stále míváš rudý nádech na líci,
jako odjakživa mělas’, Kristýnko.
Žádní sebestřední tupí balíci,
nesmí zrádně z toho těžit, Kristýnko.

Na pivu s Kájou - napsal Marek Bucko

„Tak pojď dál, ty kluku ušatá královská. Já už jsem si dal veselý kalíšek, tak doufám, že se neurazíš. Těch formalit musíš mít za celej život plnou prdel, tak se pojď trochu vodvázat! To víš, já jsem obyčejnej traktorista a krále na večeři u nás v hospodě nemám každej den.“
„Tak s dovolením, ty uši si vyprošuji. Už chlapci na škole v Hampsiru si mě kvůli nim dobírali. Nejednou mi vykoupali hlavu v bidetu, ba i v toaletě, držíc mě přitom za nohy. Inu mladost, radost… Fucking bastards, totiž... chci říci, že si vážím tvého pozvání. Ne všichni se ke mně chovali jako k budoucímu králi. Pradědeček měl svého popravčího, já už mám jen právníky,“ zasní se smutně.

20. února 2024

Tulipány od princezny - napsala Lenka Prosecká

Kouknu na hodinky. Ukazují za 5 minut šest. Očima přelétnu prostřený stůl u otevřeného okna. Muškáty za okny krásně kvetou, levandule příjemně voní, damaškový ubrus po babičce řádně vyžehlen. Prostřeno. Letní vzduch po dešti vnáší do pokoje svěžest a podtrhuje moje rozechvění. 
Zvonek. 
Je přesná, pomyslím si a otvírám dveře. Stojí tam usměvavá v džínách, v bílé košili, se sakem ležérně přes ruku. Předává mi nádherný pestrobarevný pugét tulipánů. 
Tedy, říkám si, ona si zjistila, že mám ráda tulipány a střapatý. 
Zvu ji dál. 
„Máš moc pěkný byt, vkusný a elegantní. Mám ráda kombinaci starého a moderního.“ 
Bouchneme vyhlazené šampaňské. Ťukneme si. 
„Na zdraví.“ 
„Vyprávěj mi o sobě, o svém životě, práci. Chci slyšet o běžném životě a jeho strastech a radostech. Jsem v šoku. Hlavou mi běží seznam mých pečlivě vybraných otázek:

19. února 2024

Hádanka: S kým jsem byla na pivu? - napsala Irena Taterová

Funím. Po zádech mně stékají čůrky potu. Sakra. Proč, když tolik potřebuji být někde včas, se všechno podělá? Tramvaj stojí a já klušu. Za běhu se dívám do mobilu, kde má být ta restaurace? Tak za minutu bych tam měla být. Bože, jedna z nejvýznamnějších událostí mého života a já přijdu pozdě! Zastavím. Tak tohle je ono? Ještě raději kontroluji adresu. Hm. Takový pajzl. Stříknu na sebe deodorant a prohrábnu zpocené vlasy. No, to je fuk, stejně už asi nic nevylepším.

18. února 2024

Daiquiri pro Ernesta - napsala Nataša Richterová

Martin Šugár, Fakulta designu a umění v Plzni
Nadechla jsem se, obrátila do sebe druhého panáka rumu a konečně sebrala odvahu: 
„Nesto?“ oslovila jsem svého společníka.
„No?“ Zvedl unavené oči a usrkl daiquiri.
„Chci se tě už dávno na něco zeptat…“
„Tak se ptej, proč kolem toho tolik naděláš?“ zavrčel.
„Tenkrát, 2. července, v jedenašedesátym. V Idaho, v Ketchumu…“
„Co má bejt?“
„No, jestli jsi opravdu… jestli vyšla rána nešťastnou náhodou při čištění brokovnice, jak tvrdila Mary,“ vysypala jsem ze sebe.
„Tak se zeptej jí! Mary!“ odfrknul. „Moje manželky vždycky všechno věděly líp než já!“
„Ptám se tebe,“ špitla jsem a omluvně se usmála.
„První pušku jsem dostal od táty, když mi byly tři roky. Myslíš, že bych čistil nabitou zbraň?“
„Takže...“ hlas mě zradil. Polkla jsem na sucho a mávla na barmana, že potřebuju dalšího panáka a další daiquiri pro Ernesta. „Takže to byl záměr? Proč?“

17. února 2024

Jak Evka snědla tátovi kus románu - napsala Dana Emingerová

Přestavuju si spisovatele Arnošta Lustiga, jak si na obláčku listuje novou knížkou o sobě. Vlastně na obláčku ne… spíš si povídá s kamarádem Otou Pavlem. Kdysi mi svěřil, jak spolu snili, že se nechají pohřbít vedle sebe, budou se chodit v rubáších navštěvovat a vařit si kafe. A protože už třináct let spolu ti dva odpočívají na Olšanech, tak je tam vidím, jak se u kávy v té jejich „olšanské garsoniéře bez oken a dveří“ chechtají:
„Hele, bejku, co ta moje Čičiličina vyvedla…“ ukazuje Arnošt spokojeně Otovi první řádky knihy ARNOŠTOVA CESTA. Začátek je podle mistrova gusta. Čtenáře hned zaujme historka, jak tvořícímu tátovi dcerka Eva rozžvýká celou stránku rukopisu, protože si jí málo všímá.

16. února 2024

Plavba po Amazonce k Atlantiku - napsala Jana Venzlů

Jak nejlépe zažít největší řeku světa? Pomalu a za málo peněz.

Nervozitou se klepu, přesto opouštím bezpečí hostelu a vydávám se do přístavu dvoumilionové brazilské metropole Manaus. Táhnu krosnu, příruční batoh, hamaku a jídlo, a protože jsem uprostřed amazonského deštného pralesa, už ze mě leje.

Muž a pes - napsala Jitka Sova

Stoupají po schodech na zápraží mého domu. Mladý muž a bílý pes. Se zájmem si je prohlížím. Muž má opálenou hladce vyholenou tvář a veselé modré oči. Bílý labrador má vyplazený jazyk a tlamu roztaženou od ucha k uchu.
Jsem Pavel, Váš nový soused, představuje se mladý muž a tohle je Ťapin, ukazuje na psa. Přišli jsme se seznámit. Směje se na mě, má krásné bílé zuby. Vytřeštím na něj oči. Rozbrečím se. Můj manžel mě opustil pro jinou. Před půl rokem. Od té chvíle chlastám první ligu. Nechci tady být a nevím, jak umřít. Nedokážu ani skočit z mostu, ani pod vlak... A spolykané prášky hned vybleju.
Pojďte se projít, navrhuje říká Pavel. Jdu za /ním, vstupujeme do lesa za mým domem, jdeme mezi stromy, našlapujeme tiše do mechu, listí stromů šustí ve větru. Nadechuji omamný vzduch lesa. Pozoruji paprsky slunce, jak bloudí mezi větvemi. Dívám se, jak bílý pes šťastně pobíhá kolem nás. Uchichtnu se. Najednou nepotřebuji pít, mám chuť zase žít.

15. února 2024

PSANÍ DÁVÁ KŘÍDLA - ZPRAVODAJ 2/2024

Milí přátelé psavci!
Spolupracují s námi známé osobnosti...

... a díky nim víme, jak na to. Jak publikovat cestopisy v médiích a přes literární soutěže proniknout mezi vydávané autory. Máme za sebou zámeckou dílnu na Loučeni, kde jsme psali se spisovatelem Ondřejem Neffem příběhy o tajemnu tak usilovně, až některým z nás zmodraly vlasy.
Dobíhající dlouhodobý kurz psaní cestopisů vrcholí setkáními s hvězdnými cestovateli, jako je šéfredaktor National Geographic Tomáš Tureček, rozhlasový moderátor Jan Pokorný a další. Nový turnus vypíšeme na jaře. Rozběhly se dlouhodobé kurzy, můžete se na lekci zdarma podívat. Stačí odpovědět na e-mail, ve kterém jste dostali Zpravodaj a domluvíme si termín.
Hezké čtení Vám přeje Dana



Často žádáte o posudky na své rukopisy. 
V březnu startuje literární on-line kurz s Danou pro začátečníky i pokročilé. 
Bude v něm prostor i pro čtení úryvků z vašich chystaných knih. 



S Jakubem Kynčlem z Novinky.cz 7. 2.
Budeme publikovat cestopisy v médiích
Na dlouhodobém on-line kurzu cestopisů nám radí profíci

S Tomášem Turečkem, šéfredaktorem NG 24.1.

Po reportérovi Tomáši Poláčkovi mezi nás zavítal rozhlasový moderátor Jan Pokorný. Pak šéfredaktor českého vydání National Geographic Tomáš Tureček a také Jakub Kynčl, cestovatel, gurmán - zástupce šéfredaktora Novinky.cz. Šéf NG vysvětlil, jak je pro psaní článků do legendárního časopisu důležité najít v cizině českou stopu. Bývalý pařížský rozhlasový zpravodaj Jan Pokorný zdůraznil, jak je vždy třeba přemýšlet o tom, co zajímá čtenáře či posluchače v Česku a že příběh zasazený do neobvyklého, neotřelého prostředí stále nejlépe funguje. Jakub Kynčl pak s námi zůstal celý kurz a pak konstatoval, že „nadšený cestovatel může být kolikrát lepší autor než znuděný profík“.



Mile jste mě překvapili. Vaše cestopisy hodnotím jako nadstandard proti tomu, co nám běžně chodí do redakce. S pár úpravami jsou téměř všechny texty v pohodě použitelné. Pošlete mi je.
Jakub Kynčl, zástupce šéfredaktora Novinky.cz 


14. února 2024

Bolest lásky - napsala Barbora Macko

Když někoho opravdu miluješ,
tak za něj trpíš,
za jeho bolesti,
za jeho strachy
a za všechno, co by mu mohlo ublížit.
A trneš hrůzou pokaždý,
když nevíš,
kde je nebo co s nim je.

Sedím v davu
a v tom všem hluku
neslyším vlastní ticho.
Mám úzkost z lidí,
z lidí, co se radují,
a já se nedokážu radovat s nimi.

13. února 2024

Evička je krásná - napsala Jitka Sova

Má veliké hnědočerné oči, které snivě hledím jejího jemného pravidelného obličeje, plné srdíčkovité rty, úzký rovný nos.
Její maminka zbožňuje svého prvorozeného syna. Evičky si všímá méně a po hádce s bratrem dostane na zadek Evička, maminka se nezdržujte tím, aby zjistila, kdo má pravdu. A tak se Evička stáhne do sebe a konfliktu s bráchou se vyhýbá. A taky se naučí mu předcházet.
Evička ví, že jednou bude lékařka. Chiruržka. Už jako malá párá své plyšové medvědy a zase jim ty ruce, nohy, či taky hlavu přišivá zpět.

12. února 2024

Okamžik překvapení - napsala Irena Taterová

Honza se otočil. Na chvíli přestal dýchat. Jenom zíral s otevřenou pusou.
Scházela ze schodů. Jemným pohybem poodhrnula dlouhé černé vlasy a upřela na něj modrý pohled.
Stříbrné šaty obepínaly nádherné tělo. Nepatrně pootevřela ústa, jako by mu chtěla něco říct.
Vtom manželka Honzovi pevně sevřela ruku a vešli do tanečního sálu.

11. února 2024

Malířské plátno - napsal Bohumil Fiala

Rodiče koupili k narozeninám své nejmladší dceři malířské náčiní. Štětce, tempery a to nejkvalitnější plátno. Děvčátko nechápalo, jak drahý dárek dostalo. Bylo příliš malé, svět byl pro něj stále čistý a bez nálepek. Jako u všech dětí.

10. února 2024

Evropanka v Africe - napsal Filip Stretz

Z výšky vypadal africký kontinent podobně jako ten evropský. První šok přišel, až když jsem poprvé cítila ten suchý a páchnoucí vzduch. „Po čem to tak smrdí, zvyknu si na to", to byli mé úplně první myšlenky.
Všechno je tak veliké, letiště, Johannesburg, davy lidí, kde není žádný běloch.
Řidička, která mě má dopravit do mé nové rodiny je zároveň první běloška, kterou tu po hodině potkávám.

Dolňák - napsala Jitka Sova

Líbí se jí a moc. Tak dlouho to nedělala. Zapomene se to, bude to vůbec po těch letech umět?

Vykoupaná a navoněná, zabalená do velikánského ručníku, vklouzne pod deku. Ten její velký zadek! Vleže to snad tolik vidět nebude. Rozpačitě se dívá na muže vedle sebe. 
Najednou cítí spíš strach, než touhu.
"Miluji ženy s velkým zadkem," řekne, usměje se a pevně ji k sobě přitiskne.
Ta jeho vůně! Ne, nezapomene se to.

9. února 2024

Šerlok - napsala Lenka Prosecká

Paní Lásková bydlela léta sama jen s kočkou Lízou, která úplně nesnášela psy, na Novém Světě. Milovala odpolední procházky v tomto malebném koutě Prahy, kde žila celý život. Jednoho dne v létě zjistila, že má společnost. Dlouhosrstého jezevčíka. Změnila směr, zašla rychle za roh. Jezevčíka evidentně bavilo hrát si na honěnou. Když se ohlédla, vypadalo to, že se tak trochu usmívá. Všimla si, že nemá známku, ale že má hlad. Měla u sebe jen tatranku, tak se rozdělila. Svoji porci zhltnul jako malinu. A tak to šlo až do vánoc. Vždycky někde po cestě se objevil a šel kus cesty s ní, povídali si a vždycky dostal nějakou mňamku. Začala mu říkat Šerloku, protože ji vždy neomylně vypátral. Stali se nerozlučnou dvojkou jako Šerlok a Dr. Watson.
Po Vánocích doma spadla a nemohla vstát. Mobil daleko.

8. února 2024

Učitelský porno na dvorku - napsal Marek Bucko

Jako vědec, středoškolský pedagog (úžasně se nedoplňující matika a základy společenských věd) jsem nejraději ve světě čísel, mravů, etikety a tance. V civilu jako začínající amatérský farmář - jak mohu - oblékám montérky a zušlechťuji malotraktor, stloukám žebříky slepicím, stavím králíkárny, kopu ďuznu na budoucí kachní jezero. Proto mě překvapuje rozhodnutí, že mám ve škole vést sexuální výchovu v prvních a druhých ročnících a téměř zároveň manželka doma rozhodla, že je potřeba poučit syna, protože je v tom „blbým“ věku.
„Kolego, jste jeden z mála mužů - navíc středního věku - v našem sboru, nemůžu to nabídnout nějaké té nové holčině z vejšky. Děvčata ve třídách by byla v pohodě, ale kluci - ty pubertální kýble hormonů by jí rozcupovaly…“

7. února 2024

Stále po něčem toužím - napsala Bohuna Kopřivová

Žena, 77 let, středoškolačka, vdaná, 2 děti, 4 vnoučata, 3 pravnoučata. Záliby, rodina, čtení, cestování, sport, chalupa, móda. Je o 2 roky mladší než její sestra, která byla ve všem vždy úspěšnější, ve škole vždy samé jedničky, hodná, bezproblémová, ale občas zákeřná. Zvyklá za každou cenu být na prvním místě.

Příklad: pojď, budu tě houpat, chceš? Jo, a tak jsem vypadla z kohoutů. Ale chtěla jsem to prý sama.

Sestra byla vždy dávána za vzor, a tak jsem taky chtěla být za něco hodně pochválena a poprvé v životě jsem úmyslně zalhala. Přisvojila jsem si básničku, kterou jsme se učili ve škole. Dodnes ji umím. Ta se tak líbila, ale prasklo to, a tak místo kousku slávy na slunci, to byl nepředstavitelný postih. Dodnes mě bolí kolena i zadek, když si na to vzpomenu. Na základce jsme se prospěchem zas tak moc nelišily, ale na střední už ano.

POD TLAKEM - NAPSAL OLDŘICH VOŽENÍLEK

Pod tlakem
mě bolí nohy
pakostnicí raněné
Pod tlakem
mi správné vlohy
nejsou nikdy souzené

Pod tlakem
se často bojím
rovnou cestu netrefím
Pod tlakem
si rány hojím
tykám si jen se smetím

6. února 2024

Pan Coffin - napsal Martin Paruch

Na počátku byl dopis. Rukou a školní angličtinou popsaný list papíru s pár informacemi o mě. O mé touze po cestování a přání najít si v Anglii brigádu na prázdniny. Do formalizovaného životopisu a žádosti o zaměstnání to mělo stejně daleko jako tehdy vyráběný Škoda Favorit do značky Aston Martin. Na obálce místo adresy stálo:
Farmářům tohoto kraje
Dorchester, Dorset
United Kingdom

5. února 2024

Úplně banální piknik - napsala Vendula Beaujouan Langová

„Jessica je unikát! Musíte ji vidět!“ rozhazuje rukama naše bytná při snídani v Hoedspruitu - městě na západním okraji jihoafrického národního parku Kruger - a za zády jí chroupe čerstvou mrkev divočák.
Vydáváme se přes Mdlazi do usedlosti Tonieho Jouberta, kde Jessica přebývá. Na odpočivadlech podél silnice míjíme shluky námezdních dělníků. Dodávky je vestoje na korbách odvážejí do okolních ovocných sadů a na plantáže. Na zdích zemědělských podniků čteme Southhampton, Bavaria, Venezia.

4. února 2024

Sytý hladovému nevěří - napsala Renata Urbanová

František si poposedl na pařezu před jeskyní, uhladil si sutanu a jeho pohled dlouze spočinul na bosých, špinavých nohách.
Palcem postrčil oharek doutnající větve do ohně. Tak snad se už bude moci pustit do dlouho očekávaného úlovku. Bože odpusť mi, připravil jsem o život tohoto zajíce, nasytil by i dva statné rytíře, nejen jednoho scvrklého mnicha. 
Měl bych pozvat Oldřicha, odpoledne procházel kolem svým kulhavým krokem opírajíc se o sukovitou hůl. Bože odpusť mi, já ho nepozval, já nehodný. Kolik mám odříkat zdrávasů, abych svou lakotu vykoupil?

3. února 2024

Co jsem si o sobě jako o autorovi tetokrát objevil na Loučeni - napsal Marek Bucko

Je fajn, že pokud jsem dostal (i když spolu s ostatními) úkol CO JSEM SI O SOBĚ UVĚDOMIL JAKO AUTOR, tak že teda asi už budu - alespoň trochu - ten AUTOR. Tím, že jsem toho ještě moc nenapsal, tak nenesu na ramenou tíhu celého světa. Ale i pár nesourodých osob a osobností na čtyři dny zavřených na zámku nejčastěji v jedné místnosti způsobilo, že mi ta ramena tu a tam nějaká energie dokonale sešlápla. 

2. února 2024

Jak jsem snad za sekundu otěhotněla - napsala Bohuna Kopřivová

Léto, slunce, voda, prázdniny... Procházím se u vody na skoro prázdném koupališti. Nikam nepospíchám. Jsem tu s kamarádem, který se kolem mě stále motá.
Asi se mu líbím, přemýšlím.
Co to je? Najednou se mě nějak důvěrně dotýká. To si ještě nikdy nedovolil. Ale brzy si uvědomím, že to není nepříjemné. Naopak je to dokonce stále příjemnější. 
Začíná se mi zrychlovat dech. 
Kamarád přes nás hodí deku... a najednou je po všem. 
No, tě bůh, co to bylo? Snad ne sex? 

1. února 2024

Poslední čtyřka - napsala Lenka Prosecká

Příjem, nahrávka, smeč. Vítězným úderem ukončuje Michal se čtyřkou na zádech set i zápas. Kdybyste se mého bráchy zeptali, ať řekne jakékoliv číslo od jedné do desíti, vždycky by to byla čtyřka. Zkrátka jeho číslo.
Brácha odešel tam, odkud se ještě nikdy nikdo nevrátil. 
Byly jsme s ním s mamkou do jeho posledního dechu v nemocnici. 

31. ledna 2024

Postřehy z Loučeně - napsali Alexandra Safi Narwa, Nataša Richterová, Bohuna Kopřivová, Bohumil Fiala, Miak Křižková, Marek Bucko, Dana Emingerová, Lenka Prosecká

Loučeň 27. ledna 2024
Moji milí podivíni!
Mám ráda svoji skupinu anonymních spisovatelů. Oni mi určitě prominou to anonymní, i když už
mnozí z nich publikují. Ale myslím tím jejich hemingwayovství, čapkovství nebo markovství,
standovství, šimonovství, irenkonvství atakdále. Svoje psaní budou pro literární svět ještě asi chvíli cizelovat. A snad nám všem k tomu pomáhá společné podporování, spisovatelské šťourání, hledání nesouvislostí, ale hlavně naše trpělivosti psát a výdrž sedacích svalů vysedět dobrý text.

Přesnost je výsada králů - napsal Bohumil Fiala

Přijíždím k dědečkovi na chalupu. Již z dálky vidím jeho zachmuřelý obličej.
"Ahoj dědo," volím zastřený tón hlasu. Tuším, co bude následovat..
"Ahoj," odpovídá vážně, "přijel si o hodinu pozdě! Přesnost byla vždy výsada českých králů - to nevíš?" dodává.
"Vím! Nezlob se, ale nestihl jsem to a musel ještě..." chci pokračovat, ale ihned mě zastaví a říká záhadná slova, kterým nerozumím.
"Litera Scripta Manet, říkali staří latiníci." 

30. ledna 2024

Cesta do záhrobí - napsala Edita Dvořáková

Svíravá bolest projížděla Štěpánovi celým tělem, nejsilněji v břiše. Kolem sebe slyšel hlasy a kroky nějakých lidí. Chtěl na ně promluvit, ale ústa měl plná teplé krve. Oči nešly otevřít, i tak vnímal všude jen tmu. To ta helma, myslel si.
Najednou se rozsvítilo. Stál u něj muž ozářený reflektory, podával mu ruku a pomohl mu vstát. On udělal krok, pak ještě jeden. Jak to, že můžu chodit? Tíživý pocit se prodíral zevnitř. Otočil se a spatřil sám sebe, ležícího na zemi.

29. ledna 2024

Život je jen jedna velká hra - napsal Martin Zvoníček

„Čau, jak se máš? Tebe někdy potkat ve dne vzhůru! Co furt v noci děláš, pořád paříš gamesy?“
„No jasně, teď hraju jednu skvělou strategii. Úplně mě to pohltilo, takže pařím celý noce až do rána a pak půlku dne prospím. “
„Fakt? O čem to je?“
„Hele bomba. Můžeš tam dělat úplně cokoliv. Cílem je ovládnout celej svět. Jak to uděláš je jen na tobě. Diplomacií nebo silou, lstí nebo výhružkama.“

28. ledna 2024

Šmíráček kos - napsala Edita Dvořáková

Ťuk ťuk. Prsty běží po displeji mobilu a jejich majitel nevnímá okolí. Sedí na lavičce pod stromem a nevšímá si, jak na něj z větve hledí černý kos, který se vyžívá ve špehování.
„Ááá, první láska,“ zazpívá kos a hltá očima všechna písmenka a srdíčka na displeji. Až si radostí poposkočí na větvi. Když se mladík vzdálí, kos je osamělý. „To je ale nuda, kam se podívám teď?“ roztáhne křídla a vznese se.

27. ledna 2024

O Arance Demeterové a Zoltánu Arpádovi - napsal Marek Bucko

(ale stejně tak by to mohlo být o Ivetě Novákové a Pavlovi Novotném, Jane Smith a Johnovi Bakerovi…)

„Dobry den, páňy učitelko, ja du odhlasit našeho Dušána, že dnes nepříde do školy. Eržika řykala, že ma tu teplotu a červenej krk. Vevnitř. A že by jako neměl mezi vostátni, aby je nepokazil. My zme měli krályky, dostali tu Xylomontózu, měli červený krky a všichni zdechli. Mezi sebou se pokazili…“
Paní učitelka, posilňující se ve sborovně před začátkem vyučování kávou (a není se co divit, že se zazděným „prckem“) koukala nedůvěřivě na zodpovědného otce.
„Pane Arpáde, ale malý Dušan je paní Demeterové. Musí přijít ona, nebo rodinný příslušník! Vy ho nemůžete omlouvat!“
„Páni učitelko, já ho nepomlouvám, du ho jenom odhlasit, že dneska…“

Portál - napsala Nataša Richterová

Staré zrcadlo v dřevěném rámu se opíralo o sklepní zeď kdysi honosné vily. Opletené pavučinami odráželo jen detaily popraskané omítky. Za stříbrnou plochou už padesát let čekal na záblesk světla hladový duch Hanse Friedmana.
Alena nejprve protestovala, když se rodiče rozhodli přestěhovat sem, do toho zapadákova v pohraničí. Udělala jim pěknou scénu! Ale za rok stejně půjde do Prahy na vejšku, tak co? Chvíli to tady s nima vydrží. Mohla by tu mít i koně… A vila v obrovské zahradě měla své tajemné kouzlo. Prošmejdila ji celou. Když ve sklepení objevila starožitné zrcadlo, chtěla ho do svého pokoje. Zařídí si ho sama! Přece už je jí sedmnáct! Trochu zrcadlo oprášila a obrátila k sobě.
Hans Friedman nemohl uvěřit svému štěstí. V odrazu zrcadla se objevil člověk. Co člověk?! Dívka! A Jaká! Hans se zatetelil, když skrze zaprášené sklo hleděl do pomněnkových očí slečny Alenky. Ona Hanse neviděla.

26. ledna 2024

Kafe a slzy - napsala Mia Křižková

Dávám si kafe v obýváku, beru do rukou starý fotky a zavírám oči.
„Víš, normálně spolu nemluvíme, tak mě napadlo, že to zkusím takhle. V mojí představě. Třeba aspoň tady mi odpovíš,“ říkám jí nesměle a je to, jako by zrovna seděla vedle mě.
„No, tak se ptej,“ odvětí mi.
„Když jsem se narodila, táta prý utekl.“
„Ne, utekl hned, když jsem mu řekla, že jsem těhotná.“
„A jak ti bylo?“ ptám se zase.
„Nevěděla jsem co budu dělat. Bylo mi 19. Tvoje babička chtěla, ať jdu na potrat. To jsem se s ní pohádala a přestala se s ní bavit. Jak víš, znovu jsme se začaly stýkat až kvůli tobě, když ti bylo pět. Přišla jsem si tak sama. Tvůj táta neposílal alimenty a tak se často stávalo, že jsme neměly co jíst.“

Věštkyně z paneláku - napsala Klára Dvořáková

„Libuško, deset minut pauzička, ju?“ žena v obrovském turbanu si položí nohy na stolek hned vedle křišťálové koule. V záhybech brokátového pláště najde kovové pouzdro na cigarety, vloží jednu do špičky a zapálí ji zapalovačem velikosti stavební cihly. Je nepraktický, ale vypadá sakra dobře.
„No jak myslíte, madam Fatimo, ale máme před stanem docela frontu…“ pípne Libuška. Už z dřívějška ale ví, že tohle neuspěchá. A tak místo námitek zapálí vonnou tyčinku, aby alespoň zmírnila zápach z cigarety, který se do obrázku věšteckého stanu až tak nehodí.
Nebýt tady tak dobrý peníze za málo práce, tak to nedělá. Ale kde jinde by dostala tři tácy za den, když jen říká Marušce Vomáčkový madam Fatimo, pouští lidi dovnitř a kasíruje peníze za to, co jim tahle Fatima z paneláku vyvěští z karet nebo koule.
Cukne s sebou, když se z venku se ozve rozčílený hlas: „Hele, já tu stála dřív! Nepředbíhejte, jo?“
„Já nepředbíhám, musím si tu jen něco vyřídit s tou „madam“ vevnitř!“
„To my taky, takže předbíháte!“