Literární esence - napsala Hana Procházková

Krásná - Kachličky
Z protější strany ulice na mě hleděla fasáda domu. Byla celá kachličková, z odstínů emeraldově zelené. Když jsem přešel ulici, zjistil jsem, že občas v té kachličce byl rostlinný vzor. Každý zcela odlišný, nebylo tam jediné dvojče kachličí.


Veselá - Slepá ulička
Cestou domů se rozhlíží. Bývá tu kočka mourovatá, kterou vždy hladí. Je to zvykem, nutností. Na zídce se střetnou zlatá očka s lidskými. Dnes je kočka komunikativní, mňouká, přede, ale hlavně vede. Vedle zídky mezi křoví, až k cíli o kus dál. Na první pohled, asi deset dalších koček, co touží po drbání. Je sice čest mít tolik kočičí důvěry, na příště ale musí narůst další končetiny. Pro všechny totiž jeden pár rukou nestačí.

Nezapomenutelná procházka - napsala Marcela Vápenková

Jednoho zimního odpoledne jsme se šli se synem projít do pražské nouzové kolonie Na Slatinách. Nikde nikdo. Měli jsme z toho mista trochu zvláštní pocit. Počasí to ještě umocňovalo. Míjeli jsme podivný dům, jehož branku zdobilo desítky plyšových zvířat, která se pomalu rozpadala. Přemýšleli jsme: „Kdo tam asi tak může bydlet?" Určitě tam bydlí sériový vrah, co unáší děti a jejich plyšáky věší na plot... nebo nějaký vyšinutý člověk, který chce, aby se ho lidé báli. Strašili jsme se navzájem.

Jmenuje se Ela - napsala Barbora Smýkalová

Myslel na ni pořád. Každý den. Celý den. Nemohl si pomoct. Psali si od rána do noci, i ve škole pod lavicí, i večer, když už měl dávno spát. Byla vtipná, chytrá, něžná. A měla ho ráda. Opravdu ho měla ráda. Řekla mu to. Ze začátku měl strach, že to cítí jen on. Ale pak napsala, že na něj myslí, že ho miluje, že by si přála být s ním. Srdce mu bušilo jako nikdy předtím. Bylo to to nejkrásnější, co kdy zažil. Konečně měl pocit, že je pro někoho dost dobrý. Nejen láska – ona byla i jeho nejlepší kamarádka. Naslouchala mu, nikdy ho neodsoudila. Rozuměla mu líp než kdokoliv jiný.

Nehybný - napsala Hana Procházková

Přibyl tu nový pouliční talent. Celý natřený do bronzu a sedí na lavičce. Není to neobvyklý pohled ve velkoměstě, podobných je tu mnoho. Ale je prvním, kterého jsem potkal cestou do práce. Už tak časně po svítání tu sedí. To je vlastně ten jeho trik, sedět nehybně na lavičce. To bych přeci zvládl i já! 

A zrychlil jsem své tempo chůze.
Sedí tam stále, i při mé cestě zpátky. Snad tu sedí déle, než já v práci. Možná tu přeci jen bude něco k obdivu.

DANĚ K NAROZENINÁM - napsal Jiří Wilson Němec

Čas pádí a tak zkrátka
Už ukusuješ druhou půlku žití
Ať hlasitě u vás bouchne zátka
I já si na tebe dám něco k pití

Milá Dano, ze srdce přeji:
Štěstí, lásku, zdraví a co sama chceš
Ať oči se ti stále smějí
A poznáš vždy co pravda je a lež

Idol - napsala Zdena Součková

Konečně jsem sehnala ty lístky do divadla. A dokonce do druhé řady! 

Konečně HO uvidím. 

Je můj idol už spoustu let, je jen o trošku starší než já, ale jako známý umělec dokáže, na rozdíl třeba od mého muže, stárnout s grácií.
Dcera mé kamarádky chodí na brigádu do divadelního klubu, kde se po představení schází umělci. Slíbila, že nás propašuje dovnitř, i když tam bývá narváno a těžko se shání volný stůl.

Alkoholik - napsala Monika Jurášová

Už půl roku mi je osmnáct. Stojím v průjezdu pochmurné budovy v ohybu Apolinářské uličky, v ruce rozpačitě žmoulám první jarní tulipány a hledám - venerologie to nebude, uf, záchytka taky ne, je to tady vpravo. Oprýskaný telefon a nic. Setkání s mým soudruhem vedoucím se nekoná, odešel na víkend domů. Oddechnu si, povinnost jsem splnila.
Telefon na mém pracovním stole opakovaně vyzvání. 

Potkáváme se na jeho pochůzkách v kavárně Kriváň nebo v Evropě. Povídáme si, poslouchám jeho barevné příběhy, pozoruju jeho zvyky - vykouřit nekonečné množství cigaret, vypít spoustu šálků kafe, nestěžovat si, vytrvat až do konce, zvládnout tenhle obří průšvih.

Orel a vrána - napsala Helena Stuchlíková

Pro svou majestátnost a ladnost ve vzdušných peřinách se orel v dávných dobách vyhlásil králem ptactva. Aby ho ovšem nikdo nezastínil, svým pobočníkem učinil obyčejnou a nezajímavou vránu.

Iguazú: Setkání se syrovou krásou přírody na procházce mezi stovkami vodopádů - napsala Jana Venzlů

Vodopády z brazilské strany

Miliony návštěvníků ročně míří na jih Brazílie a sever Argentiny, aby mohli na vlastní oči vidět sílu vody, která se řítí do hloubky až sedmdesáti metrů. Vodopády Iguazú ohromují svou šířkou a zaslouženě figurují na Seznamu UNESCO.

Na hranici tří států
Země se pohnula a vytryskla z ní láva. To se stalo před 130 miliony let. Nyní stojím na místě zvaném Marco das tres Fronteiras. Půda pode mnou je brazilská, ale na dohled jsou břehy Argentiny a Paraguaye.

Odmítnuté slovo - napsala Lada Bartošová

Zaklonil hlavu a zvedl ruce k nebi. Cítil, že tentokrát všechno dobře dopadne. Sebral stoh papírů hustě popsaných z obou stran a několika poklepy z nich vytvořil úhledný, co do počtu stran úctyhodně vyhlížející svazek. Napil se vychladlé kávy a začal se připravovat na cestu. 

S neuvěřitelně uspokojujícím pocitem kráčel ulicí. Kochal se kvetoucími stromy, vnímal vůni jarního vzduchu, všiml si úchvatných fasád domů, které dřív bez povšimnutí míjel – bez radosti, bez vděčnosti. Teď však šel ulicí jako spisovatel.

Láska nadosmrti - napsala Jasmin Carmel

Žila, aby malovala. Malovala, aby žila. 

Lajla byla umělkyně tělem i duší. Vizuálně skoro až odpovídala malířskému stereotypu - piercingy na obou uších i v nose, barevné dredy smotané do ledabylého drdolu, ruce potetované pestrými květy a ornamenty. Roztrhané volné rifle, bílé tílko, věčně zamazané od barvy, a zelenomodrá kostkovaná košile, plus na nohách léty jeté, avšak stále funkční conversky. 

Lidská náhražka - napsala Barbora Macko

Jsem jako granát,
co stahuje tě pod hladinu.
Hledáš v tom svoji vinu,
ale musím tě zklamat.

Snažím se utéct minulosti,
vyřešit všechny zločiny,
ale peru se se vzduchem.

Vlaštovky - napsala Helena Stuchlíková

I.
Vcházím do průjezdu otevřených vrat starého Schwanzenberského dvora. Je to tu stejné jako před léty. Bydleli jsme tu celá rodina. Vlastně s dědečkem celou dobu ne.

II.
Dědova kancelář. Pracoval tu za velkým psacím stolem. „Dědo dej, jinak bída bude", volávalo to kudrnaté děvčátko na dědečka a natahovalo k němu ručku.

Vysněná role - napsala Dana Volfová

V deset ráno mě probudí protivné vyzvánění telefonu.
„Dali ti tu roli. Gratuluju. Vyfoukly jsme ji těm dvěma čúzám,“ říká moje agentka.

„Bych si nejdřív radši přečetla scénář. Abych tam pak nehrála Bábu z ledu, namítám.“
„Dobře víš, že si nemáš z čeho vybírat. Složenky se samy nezaplatí a mně dlužíš za několik měsíců. Není čas na hrdinství. A je to skvělá záporácká postava, povaha nic moc, a hodně scén pod vlivem. Budeš skvělá quasi hrdinka.“

Kašpárek na poslední štaci - napsala Lada Bartošová

„Čau kočko,“ ozvalo se vyzývavě z trávy. Lvice se otočila za hlasem a chvilku jí trvalo, než mezi stébly zahlédla malého hraboše. „Sem si říkal, že bychom večer trochu mohli hejbnout faldama, co myslíš,“ pokračoval vypelichaný hlodavec a vilně přitom přivíral očka. 

Štíhlá lvice povytáhla obočí a pečlivě si amanta prohlédla. „Co tím jako myslíš, hejbnout faldama, křečku?“ optala se s úsměvem. 

„To já teda fakt nejsem, milá dámo,“ ohradil se hraboš, i když si trpce uvědomoval, že je z čeledi křečkovitých. 

Psaní dává křídla - zpravodaj 6/2025

Milí přátelé psavci!

Léto klepe na klávesnici a my máme důležité novinky!

Zveme psavce 3. července do Tróje, kde si u naší spolužačky Martiny užijeme tradiční literární mejdan. 

Mnozí už víte, že po letech tvůrčí dřiny vyjde Tajemství zámku Loučeň. 

Křest knihy s autorským čtením proběhne v úterý odpoledne 9. září přímo přímo v zámeckých komnatách. Zároveň jsme se v dubnu poprvé vrhli do osudů českého šlechtického rodu Smiřických v Kostelci nad Černými lesy. 

A pozor! Brzy vypíšu termín pro letní bonusovou on-line lekci, abyste o dovolených autorsky zcela nezvlčeli.

Hezké čtení přeje Dana

---

Vstupenkou na literární mejdan u Martiny Křížkové je něco dobrého na zub.

Účast potvrďte na info@danaemingerova.cz do pondělka 30. června.

(Adresa: Na Přesypu 312/13, Praha 8, Troja. Kousek od metra Kobylisy.)

---

Autorské čtení na Loučeni 9. září

Křest knihy Tajemství zámku Loučeň 

Ve stejný den, kdy světlo světa spatří nový román Dana Browna s příběhem z Prahy, zámek Loučeň vyvolá do světa, že i on má svá tajemství... Na závěrečné podobě knihy se kromě Dany podílel i historik Jiří Senohrábek, dlouholetý znalec Thurn-Taxisů a jejich života na českém venkově. 

Historik a editor Jiří Senohrábek

Loučeňský křest bude provázet autorské čtení v mnoha zámeckých komnatách. Pro 10 aktivních účastníků máme z úterka na středu pokoj v hotelu Maxmilián. Napište do 15. 7. na info@danaemingerova.cz, kdo bude mít chuť se zúčastnit.

---

Kniha TAJEMSTVÍ ZÁMKU LOUČEŇ se čte skvěle, má spád, překvapivé zvraty, krásné fotky. Spojení příběhu s verši Rilkeho a recepty je geniální. Takhle by se měla učit historie, lépe se pamatují jména a datově se to řadí v hlavě samo. 

A kdo si troufne tvrdit, že se to takhle nestalo? Těžko se mi od toho odtrhává. 

Zuzka Hrušková

Reklamace brýlí - napsaly Barbora Smýkalová a Hana Procházková

Hlavně ne čočky
Dobrý den, můžu vás poprosit? Já bych potřebovala reklamovat tyhle brýle, prosím. Tady jsou, jejda ne, haha, to jsou žvýkačky, špatná kapsa. Tyhlencty kalhoty mají strašně moc kapes, jsou nový, ještě jsem si nezvykla, kde co je. Tady jsou ty brýle, vidíte, tady jim vypadává sklíčko a víte, já bez nich dost špatně vidím. Jejda, tady jsou trošku špinavý, to bude asi marmeláda, snídaně, haha. Cože?

Celý život shora - napsal Marek Bucko

„Pro mě to byl ráj, prožil jsem dětství v Praze na Starém Městě. Běhali jsme s klukama po Františku, kolem Staromák - to bylo náměstí! Víš Gunnare?“ vysvětloval jsem vnukovi při svém vyprávění.
Lítali jsme kolem synagog na Josefově. Celý odpoledna, po škole. A o prázdninách od rána…“ popisoval jsem Gunnarovi.
„Josefově? Tam se jmenovalo po tobě, že jo dědo!“

Ota Janeček - napsala Bohuna Kopřivová

Ota Janeček: Jaro

Všestranný český výtvarník, představitel moderní české malby, grafik, sochař i ilustrátor.
Téměř každý umělec prochází životem různými styly své práce a každé toto období má svého obdivovatele. 

I Ota Janeček má své různorodé přívržence. Já nejsem ve výtvarném umění až zas tak veliký znalec, dělím obrazy dle svého úsudku na ty, které mně osloví a které mně přinášejí radost, a na ty, které mně nechávají v klidu. Občas se mi něco doslova nelíbí, a tak si říkám, nerozumím tomu, je to určeno jinému okruhu obdivovatelů. Například jeho obrazy ovlivněné kubismem.

Princezny na nebi - napsala Asja Žilová

Pětadvacetiletá Terezie Thurn-Taxis, elegantní a trochu nervózní, postává před kanceláří aerolinek v Ruzyni, kde rozlehlé travnaté plochy a první moderní hangáry slibují zářnou budoucnost letecké dopravy.
Přijímací pohovor právě absolvuje Terezina o sedm let starší sestra Eleonora. Bála se, že neuspěje, protože na paluby letadel berou podle zaslaných propozic jen dívky do šestadvaceti. Eleonoře je přes třicet. Ale když se konečně objeví ve dveřích, spokojeně se usmívá:

Předzvěst neklidné doby - napsala Asja Žilová

„Tak co je nového ve světě, moje milované princezničky?“ usměje se na drobné obličeje svých pravnoučat.
„Papá říkal mamince, že ve světě je neklidno,“ odpoví desetiletá Eleonora. Nejstarší dcera Ericha a Gabriely drží v náruči svou malou sestřičku Terezku.
Obě dívenky připadají Almerii jako postavičky z nejnovějšího vydání rodinné ságy, jejíž staré díly už dávno odvál čas. A přece si hraběnka staré časy pamatuje, jako by to bylo včera. Za to na poslední zprávy o zavraždění Ferdinanda d´Este v Sarajevu málem zapomněla. Povzdechne.

Sedlák a kos - napsala Jitka Šolínová

Na jednom velkém statku, obklopeném loukami, úrodnými lány a lesy, žil bohatý sedlák. Ve svých stájích měl plno dobytka, na práci své pacholky a v širokém okolí se nenašel nikdo, kdo by se před ním neskláněl v obdivu a hluboké úctě. Alespoň to, si sedlák o sobě myslel. Věřil, že je nejmocnější a druzí pokládají za čest, že mu mohou sloužit.
Všechny lidi kolem sebe jen vykořisťoval a manipuloval s nimi ve svůj vlastní prospěch. Byl hrubý, nedůtklivý, panovačný, zlý a pyšný.

Přežití vidoucích - napsal Jaroslav Valach

Je konec devadesátek, všichni můžou všechno, proč by Nela s Milanem nestoupali schodištěm holešovického pavlačového činžáku? Zvlášť, když ve druhém patře tvoří Ríša v garsonce přeměněné na ateliér. Stačí mu výhled do dvora, nepotřebuje nepřímé osvětlení severními okny Akády nad Stromovkou. Někdy Múzy usednou i na starý gauč se skvrnami od barev.
Znají se od první třídy, ale v roli umělce ještě Nela Ríšu neviděla, Milana vídá, nedávno začali spolu chodit. Když Ríša otevře, uvádí své známé do zakouřené místnosti. Ačkoli jsou ve věku, kdy všichni kouří, vypadají zaskočeně.
„To nemáš kvůli rozptýlenému světlu, že ne?“ ptá se Milan a trochu kašle.
„A jo, to mi ušlo,“ říká Ríša a omluvně dodává: „Jsem trochu jako žába, která si nevšimla, že ji začli vařit...“ 

Otevírá okno, kterým s kyslíkem vstupuje i teplý vzduch zářijového odpoledne.

Reklamace brýlí - napsaly Tereza Selingerová, Marc Ezzeddine a Lota Šimončič

Electro servis

“Dobrý den, potřeboval bych pomoct opravit brejle, jsou nejnovější model a nerad bych o ně přišel jenom kvůli takové blbosti. Nemám tucha jestli mi stím pomůžete, ale čočky to má, takže by to neměl být až takový problém ne? Bydlím kousek odtud a je to krizovka. Ježíš, kalhoty mam zasrany. To sorry, kdybych to věděl tak se převleču ale jak říkám, krizovka.”

Referát: Memoáry o řemesle Stephena Kinga - připravil Sebastián Vamberský

Stephen King se zabývá tím, jak se naučit psát a proces tvorby rozděluje na tyto části:
● O přepisování
● Zavřené dveře 
● Odpočinek
● Čtení s nadhledem
● Otevřené dveře
● Kamarádi
● Opravení faktických a logistických chyb
● Ideální čtenář

Kdybych neuměl číst - napsal Marek Bucko

Dívám se na tebe a chtěl bych zkamenět 

a pomoci ti s koupelí.
Bronz a kámen 

snad doba a časy nedělí.

Chtěl bych s tebou být a vnímat těla jen.

Srůst tu v sousoší a žít ten sen.

Mýt tvůj, dívko, prs, ne nekoukej se skrz,
hladit záda tvá, kde nejsou už jen nevinná,
Vpít se do klína tam, co teče bystřina.

Opláchni tělo vodou a prsy tvé budu hníst,
opij mě touhou, nech rozkoš mě jíst.

Jen abych ti rozuměl, tak nesměl bych umět číst.

Ztracené iluze - napsala Dana Volfová

Zase na mě křičela. Kvůli blbosti. Nedala jsem talíř do myčky. Neumyla jsem po sobě vanu. Zapomněla jsem koupit rohlíky. A přitom se tak snažím. Uklízet po sobě, plnit příkazy. Ale občas se chybička vloudí. Nejsem holt dokonalá. A někdy prostě není čas. Po poslední třídní schůzce jsem měla zaracha čtrnáct dní. A nesměla jsem ani na oslavu narozenin mojí nejlepší kamarádky. A to všechno jen kvůli trojce z matiky. Prej „když máš z jazyků, dějepisu, zeměpisu a všech humanitních předmětů jedničky, proč nemůžeš mít z matiky, fyziky, chemie a informatiky dvojku?“ 

Zašmodrchané věty - připravila Dana Emingerová

Prodloužené trvale nízké
ceny v HORNBACHU

Co je špatně na těchto větách:
Kousl učitele do ruky, když jsem jej káral. (Cimrmani: Ztráta třídní knihy)

Mamka zapne televizi a v tichosti zmizela.

Severoatlantická aliance jako celek poskytuje Ukrajině pouze pomoc a vybavení, které nezahrnují smrtící prostředky jako jsou uniformy nebo zdravotnický materiál. Idnes

Celý les vidí rozmazaně, jako když vidí zamlžené čelní sklo u automobilu.

Veverka a zajíc - napsala Edita Dvořáková

„Ta veverka je pěkná čůza,“ nadával zajíc, když si balil svých pět švestek ve společném domečku.
Z útulných stěn na něj shlížely fotky z minulosti, když spolu byli ještě šťastní. Dokud se mu dařilo
v byznysu, tak to bylo ejchuchu sem, ejchuchu tam, až na ně sousedi ťukali, že jsou moc hlasití.
A pak lásku vystřídalo bojové pole, kdy musel zajíc kapitulovat.
„Tu deku mi tady nech!“ volala na něj zvenku veverka a čudila jedno cígo za druhým.
„Ta je moje!“ skládal deku do tašky zajíc.
„Teď už ne!“ vlítla veverka dovnitř a zahryzla se zajícovi do tlapky.
„Mrcho! Jak jsem mohl mít rád někoho, jako jsi ty,“ naříkal zajíc a snažil se veverku odhodit. Marně. Držela se jako klíště.

Sousedé - napsal Marek Bucko

„Zdravíčko, sousede! Tak se nám na víkend, zdá se, dělá krásně, že jo?!“ pokřikne z pod pergoly Karel směrem k vedlejší zahradě. Usrkne si z šálku ranní kávy, usměje se a posadí se na proutěné křesílko ke stolku. Starší chlapík, kterému pozdrav patří, ryje na zahradě jakési díry.
„Krásně jak pro koho! My tady na vesnici, když na to přijde, musíme makat i vo sobotách. Někdy i nedělích. Za chvíli musím do práce, sejeme. To nemůžeme vodložit na pondělí, kdy má chcát!“ odsekne chlapík.
„Chcete teda s něčím pomoct?“ pokouší se Karel smířlivě uklidnit souseda.
„A s čím bys mi mohl asi tak pomoct, doktůrku? Když tě pozoruju na zahradě, tak tam maximálně lemtáš kafe z maličkýho hrnku, jak nějaká buzna. Nebo se cachtáš v tom vašem blbým bazéně jak malej parchant! Ty seš takovej talent, že když jsem tě viděl s motykou, byl jsem rád, že je mezi náma plot. Já jenom potřebuju chytit toho zkurvenýho krtka, co mi tu vrtá. Praštim ho rejčem, hodim kočce a jedu na pole- do práce.

Pomálu štěstí - napsal Jarda Valach

Nojo, tudy chodíme, hlavně se neodchylovat. Tím směrem bývá za plotem fenka, o kterou se lze nezajímat. Když nezatočíme, vyhneme se místům, kde tě jiní psi nutí dělat psí věci: vystát si frontu na značkování sloupku, pokračovat v předhrabané díře za keřem, ponosit předkousané klacky. To všechno znám. Ať se tím těší jiní!
My si většinou vybereme vyvýšené místo stranou a bez zeleně, zato s výhledem. Tam se posadíme. Sedět, vidět a bodovat. K hodnocení a souzení potřebuješ: výhled, přehled, nadhled. Nechat svět, ať se děje bez nás, ale být při tom. To jsou poslední cviky, které nás ještě baví.
Námaha vylézt na naši lavičku odradí část otrapů, jiní jsou vytrvalejší. Přisedá vetřelec, potěšení mizí. Obvykle mu nestačí jen sedět. Chce mluvit. Naruší naše mlčení a chvíli trvá, než pochopí a odejde, neboť družba nebude.
Vedle mluvení sypou. Obvykle mě nelákají ty kousky rohlíků, co po dosednutí z nich padají. Nechutnají mně a holubi mě ruší.

Dva světy - napsal Marek Bucko

„Támhle! Pan Am, to budou oni, určitě!“ křičel jsem na vyhlídkovém ochozu ruzyňského letiště poté, co letadlo se začouzením pneumatik dosedlo na plochu.
„Musíme rychle dolů do haly, jinak je zmeškáme!“ pobízel jsem k odchodu otce.
„Zas tak spěchat nemusíme, ono to bude chvilku trvat, než je odbaví. Navíc z Ameriky…“ řekl táta, ale přesto se odlepil od zábradlí vyhlídky, pomalu se narovnal z předklonu a neochotně mě následoval ke schodům. 

Hostitel - napsala Barbora Macko

Trpím tvou vůni na mém těle,

dýchám tě,
jsem kořistí svého hostitele
a hořím ve své podstatě.

Tvůj tep vyráží mi díru do kůže.

Francouz - napsala Jana Bednářová

Je první jarní den. Březen, za kamna nevlezem, protože je krásně slunečno. V duchu si tak odpovídám na známou pranostiku. Vystupuji 

z metra v Paříži, kousek od Vítězného oblouku. Pokládám kufr k nohám, zakláním hlavu a kochám se velkolepou nádherou. Jen lehce vnímám ruch ulic, spěch místních a lelkování turistů. 

S nedočkavostí vytahuji z tašky svoji zrcadlovku, kamarádku zrcadlovku. Nedopustím, aby ta krása zůstala bez dokumentace.

Socmise - napsal Jaroslav Valach

Říká se, že dějiny píšou vítězové. V menším to platí i pro vzpomínky, které nabývají významu ve světle nové zkušenosti a poznání. Nedá se vyloučit, že tatáž vzpomínka bude za pár let znamenat něco jiného.
Mezi povinnými brigádami, co jsem jako student techniky musel v létě absolvovat, mi přišla nejlákavější, tedy nejméně děsivá, ta, kterou nadepsali: „Provádění zahraničních studentů při pobytu v ČSSR“. 

Knoflík, jehla a nit - napsala Katka Latham

Knoflík říká niti: "Potřebuju přišít."

Niť říká: „Knoflíku, ráda bych, ale nemám jehlu."
Jehla se na to kouká a říká: „A co dáte, když vám dám?"

Poučení: „Bez peněz, milý knoflíku a niti, k jehle nelez!"

Háčky z festivalu - napsali Zdeňka, Jarda, Lucie a Mirek

Neprchejte!

Na stěně třináct rudých růží. Suchých. Před oknem dívka, na hlavě slamáček. Za oknem déšť. Dveře se rozletí a vejde básník. Dívka vzdychne...

Neprchejte přece! Neocitli jste se uprostřed sentimentálního románu. 

Léto - napsal Sebastian Vamberský

Bylo léto roku 2023, slunečné ráno, nebe bez mráčku a já moje kamarádka Zaza jsme se rozhodli že se vydáme na výpravu do dubového lesa v okolní Nového Strašecí na neznámé místo s železnou studánkou. Ale to jsme ještě netušili co nás čeká.

Muž v černém kabátu - napsal Marc Ezzeddine

Když mi bylo 8 let, tak jsem o prázdninách v létě potkal příšeru. Dům mojí babičky se nachází v malé obci, obklopenou travnatými kopci mezi kterými, kličkuje malá říčka, kde místní staříci rádi chodí na ryby. Většinu času jsem trávil na zahradě kde jsem si hrál legem a plastovými vojáky. Nic víc jsem k zábavě nepotřeboval. Občas jsme s babičkou chodili na menší procházky do centra, kde byl jeden z mála obchodů v celé vesnici. Kromě potravin jsme tam kupovali také květiny pro dědu, který odpočíval na hřbitově hned vedle.

Půlnoční dobrodružství - napsala Barbora Smýkalová

“Mami, ona mi zase sežrala tu čokoládu!” 

Tato věta zaznívá poměrně pravidelně naším domem v sobotu ránu. 

“Já nic nesnědla, tos byla ty! Zase jsi v noci chodila po baráku,” odpovídám nakvašeně své sestře. Nasupeně mě pozoruje celé dopoledne, asi má pocit, že ze mě vykouká moji vinu. Ale má smůlu, fakt si tu čokoládu snědla sama. 

Dívám se na ni a říkám si, jak je život nefér. Bez problému by ji přijali v modelingové agentuře.