18. ledna 2022

Návštěva rytíře Ferdinanda, hraběte z Montaku, v 21. století - napsala Jasmin Carmel

„Kde to jsem? Kde jsem se to u všech svatých ocitl?“ vykřikl rozzlobeně rytíř Ferdinand, když otevřel oči. Ležel na louce a na nose ho lechtalo stéblo trávy. 
„Na chvíli si zdřímnu, a když se probudím, hrad, kde se mají konat rytířská klání, je pryč,“ pokračoval rozhořčeně. „A moje nová zbroj je taky pryč a dokonce i můj kůň! Ach ne, má krásná bílá klisna Marlend! Kde je? Co jen s ní udělali?“ 
Posadil se a brnění zachrastilo.

Metafory

Jeho chůze zní jako zvonkohra.
Hašlerka vypadá jako černá perla.
Podzimní vítr zní jako meluzína v komíně.
Sebepoznání je jako cesta do středu země.
Bolest zubu je jako trn v patě.
Ranní slunce chutná jako svoboda.
Noční bouřka je hořká jako prohra.
Hudba zněla těžce jako dunivé hromobití.
Její hlas voněl sladce jako jarní palouček.
Přivonět si benzínu je jako droga.
Eliška Klímová

Její píseň – napsala Anastasiia Burakova

Květen. Káťa šla po ulici a dívala se na obrovské moskevské mrakodrapy, které v jejím malém, zapomenutém městě nejsou. Naposledy byla v Moskvě ještě v době SSSR, když tu chtěla nastoupit na univerzitu. Teď už mnoho let pracuje jako obyčejná prodavačka a přijela sem pro svou dceru, která si tu také přeje studovat a matka nechce, aby Anna zopakovala její chyby. A určitě ne chyby Nikolaje, Annina otce.

17. ledna 2022

Zelená – napsala Sofie Epsteinová

„Cítila jste to, paní?“ Senior navlečený ve vestičce zamrkal na svoji spolucestující.
„Cože? Ne, já rozhodně nic necítila,“ mračila se žena a snažila se udržet svoje dítě, které se neustále rozbíhalo do dveří, v kupé vlaku.
„Ale jo; jako když jsme byli mladý… Ta vůně... co mi to jen připomnělo?“
„Nevím, o čem mluvíte,“ zavrtěla se na sedadle žena.
„Ježišmarjá… to musel být, vy víte kdo.“
„Ne.“
„No ten chuligán přece! Ty dredy, mně to bylo hnedka jasný. No jó, marjánka, panečku, ta nás za totáčka držela nad vodou.“
„Co to povídáte?!“ vykřikla žena a rukama zakryla svému dítěti uši.
„Ale nedělejte se.“
„Co si to dovolujete?!“

MARIÁŠ - napsal Jiří Wilson Němec

Ondřej se šoural od hospody domů. Místní hostinec jej dnes pořádně zklamal. Všem štamgastům a dalším potenciálním hostům oznámil tiskacími písmeny na venkovních dveřích:
DNES, V PÁTEK, ZAVŘENO.
V SOBOTU ZVĚŘINOVÉ HODY!!
Za jiných okolností by zvěřinovou sobotu jako satisfakci bral, ale on v sobotu musí s úsměvem očekávat příjezd tchýně. Bude se muset celý den tvářit, jak je návštěvou potěšen, bude muset usrkávat kafíčko, chválit dovezenou bábovku a vyptávat se na věci, které jej vůbec, ale vůbec nezajímají. Přitom ruce už jej tak svrbí! Karty by hrál, až by plakal.

Čekárna u doktora - napsaly Veronika Janečková a Lenka

Do čekárny u lékaře přijde muž přijde a jde rovnou k sestře do ordinace. Mezi dvěma čekajícími pacienty se rozvine rozhovor:

Viděli jste tu drzost, všechny, co tu jsme, nás předběhl.
Třeba měl něco akutního.
Houby akutní, všichni to tu máme akutní, to je hrozný.
Už tu čekáme dlouho...
No právě, už tu sedim dobou hodinu, to jsem neviděl.
Nemáte chodit pul hodiny předem.

16. ledna 2022

Stopa v moři vesmírného prachu - napsala Míša Štěpánka Sedláčková

Starý muž odpočíval v masivním starožitném křesle a místnost měkce osvětlovalo světlo lampy. Pokoj byl zařízen v duchu starodávné secese a jeho okna zakrývaly měkké sametové závěsy. Muž se zhluboka nadechl, a když otevřel oči, virtuální realita pokoje zmizela a nahradila ji obrahovka hologramu, na kterou ze své paměťové sekce začal promítat vzpomínky. 
Na všech byla jedna žena v různém věku. 
Holčička, dívka, studentka, mladá žena. 

Debata na Olympu - napsala Jasmin Carmel

,,Tichóóóó!“ zaburácel sálem mocný hlas vládce bohů.
Všichni Olympané ztichli a otočili se na Dia. Věděli, že teď už musí mlčet. Porada bohů začala. 
,,Jsou všichni přítomni?“ zeptal se Zeus. 
,,Až na Apollóna,“ hlásila Artemis, sestra slunečního boha. ,,Stále truchlí nad ztrátou svého syna Faethóna.“
,,Ach ano, chudák,“ přitakala krásná Afrodita. 
,,Žádný chudák, hlupák to byl!“ oponoval Árés, bůh války. ,,Co ho to napadlo, lézt do Slunečního vozu a řídit ohnivé koně, které nedokáže zkrotit nikdo jiný než jeho otec?!“
,,Tichóóóó!“ ozval se znovu mocný Diův hlas, až se celý Olymp otřásal v základech. ,,To Apollona neomlouvá. Artemido, vyřiď mu že na další poradě už ho chci vidět!“ rozkázal Zeus. Pak se odmlčel, a když bohové konečně utichli, zeptal se mrzutě: ,,Tak, co dnes musíme všechno probrat?“  

Kopretina a hovnivál - napsala Míša Štěpánka Sedláčková

Po louce valil hovnivál kuličku. Nevnímal okolí, soustředil se jen na ni. Vtom narazil do stonku kopretiny. Rozzlobilo ho to: „Překážíš mi, nemůžeš uhnout?“
Kopretina k němu otočila tvář, naklonila svůj květ a vytvořila tak hovniválovi příjemný stín. Ten si toho vůbec nevšiml a pokračoval: „Mám důležitou práci, musím valit svoji kuličku a ty mi stojíš v cestě. Co tady vůbec děláš?“
Kopretina se usmála a řekla: „Nic. Já tady jen tak jsem a kvetu.“
„Pch,“ pohrdavě se usmál hovnivál, „jsi k ničemu.“

15. ledna 2022

Nekonečná dřina - napsala Eliška Klímová

Mnoho mých přátel si myslí, že mám sebevražedné sklony, avšak opak je pravdou. Přísun adrenalinu mi pomáhá žít. Každý den usínám a další ráno se budím jen proto, abych svému tělu a duši dodal příděl extáze. Jsem jako drogově závislý, který nemůže dál beze své pravidelné dávky. Formule 1.

„Dovolená skončila, je na čase vrátit se do práce,“ běží mi v hlavě, když už asi po třicáté zvedám činku.

Paměť - napsala Radka Vodičková

"Ahoj, jsem doma."
"No, ahoj, co tak brzy?"
Manžel mě svým předčasným příchodem vytrhl z pátečního poklidného a bezmyšlenkové rozjímání. "No, přeci jsem dorazil dřív kvůli tý technický, na tvý auto. Víš, že zítra končí její platnost. Dej mi prosím techničák, jedu do servisu."
Hrklo ve mně, červená kontrolka hned zablikala. 
Kde ho mám? V kabelce nebyl, v autě taky ne. 
Doprčic! Určitě mi ho nevrátila moje roztržitá máti, když dnes ráno od nás z Chrudimi odjížděla domů do Prahy. Den před tím jsem jí totiž půjčila svého Rapida, zatímco její Fabie byla odstavená v servisu. No jasně, zapomněla mně předat doklady od mýho auta.

Vopice – napsala Lucie Jarešová

„Řeknu ti to takhle: dnes nevypadáš vůbec dobře.“
„Tak díky.“
„A taky trochu smrdíš.“
„Jak to? Vždyť jsem se včera večer myl.“
„Možná ses myl, ale oblečení sis zase obléknul stejné.“
„Asi jsme slavili trochu víc.“
„Tak doufám, že jste to pořádně zapili. Ať jsme zdraví.“
„To víš, že jo. A dal jsem si i za tebe, když nemůžeš pít.“
„Proto ti je špatně. Máš pít za sebe, a ne za druhý.“
„Ale když ty jsi tady v nemocnici. Tak to jinak nešlo. Dokonce přijeli policajti. Že prý děláme s Michalem bordel na ulici. Tak jsem jim řekl důvod a skoro si dali panáka taky.“
„Fakt?“
„No, akorát, že prý jsou ve službě, tak nemůžou. Ale gratulovali mi k narození syna.“

14. ledna 2022

Rhea - napsala Míša Štěpánka Sedláčková

Všude bylo ticho a přítmí narušovala jen modrá světla ovládacího panelu. 
Najednou se rozblikal červeně a ozvalo se hlášení: „Alarm v sektoru 58.“ 
Operátor Rig s identifikačním číslem 001 rychle zobrazil příslušné místo na hologramu a spokojeně se usmál. Okamžitě se spojil s doktorem Milerem, hlavním koordinátorem kliniky: 
„Máme to.“

AMORÓZA - napsal Jiří Wilson Němec

I.
Zuzanu paměťový čip za uchem svědil. Ale jen díky němu si vzpomněla, že má dnes dorazit do OSZu (oblastního zdravotního střediska). 
Už jednou tam se svými potížemi byla. 
Pár dnů dobrý, jenže choroba, jak se ukázalo, se nechce jen tak lehce vzdát. 
Amoróza je neodbytná a vytrvalá.
Doktor Pírko se sice tvářil mile, ale Zuzana věděla, že je to jen profesionální póza. 
I přes lékařský plášť jí bylo od počátku jasné, že doktor Pírko je robot. Zdvořilost měl naprogramovanou. To bylo v pořádku. Jen titanové paže potřebovaly promazat. Příšerně vrzaly a jejich zvuk Zuzanu znervózňoval.

Střídání - napsal Michal Hejna

Přišla domů a viděla oba mrtvé. 
Náhodnému kolemjdoucímu by se však naskytl jiný pohled. Místo dvou mrtvých těl by spatřil obrovskou kytici růží před vchodovými dveřmi.
Jednoho z potenciálních nebožtíků by nalezl Na Růžku, jak přemýšlí, jestli dát tuti na právě fleknutých sto sedm v červených, zatímco druhý si na Letné lámal hlavu, jak mohli výboři jeho oblíbeného klubu vyhodit tolik peněz za tak neschopného levého záložníka. Jestli jí něco přinesl ten simultánní vztah kromě občasného a spíše náhodného orgasmu, pak to byla dokonalá znalost mariášnického a fotbalového slangu. 

13. ledna 2022

Poslední pinďour na světě! - napsal Marek Greger

Je to už řadu let, kdy se svět zbláznil. On už se tedy za historii lidstva zbláznil několikrát. Ale naposledy lehnul pod tíhou laviny korektnosti, která se valila napříč kontinenty jak tsunami nebo mor. Začalo to vlastně nevinně. Lidstvo se poučilo z poslední války a chtělo věčný mír. Ale člověk z podstaty svého bytí a touhy ničit prostě potřebuje někde vidět svého nepřítele. A když bylo střílení ostrými do lidí zavrženo, začalo se střílet slepými náboji v podobě ostrých slov.

PRÁZDNINY - napsal Jiří Wilson Němec

Právě probíhá hodina světovědy. 
Žákům už dávno vůbec nevadí, že text na obrazovce čtou zprava do leva, jak přikazuje světový Komunikační zákon. 
Do krve většině ale stále nepřecházejí, dle jejich soudu, pitomé čínské znaky proplétané angličtinou a arabštinou. 
Že GLOBÁLKA, jak se obecně světovému jazyku říká, do sebe nepojala znaky azbuky, což při hlasování neprošlo jen těsně, tak to už na věci nic nemění. 

Kontaminace - napsala Míša Štěpáka Sedláčková

Bouře utichla a za okny tančily tisíce drobných stříbrných hvězdiček. Viru ta podívaná nepřestala fascinovat, znovu a znovu se vracela do této části hvězdné mlhoviny nejen nachytat stříbrný prach, který jejímu tekutému tělu přidával zářivé měňavé odlesky, ale i kvůli této podívané. Ležela v pohodlné kapsli intergalaktického vznášedla a kochala se posledním pohledem na vlny stříbrné záře, která doprovázela každou bouři vířící hvězdný prach.
Blížil se start. Řídící jednotka začala spouštět tepelnou ochranu pláště rakety, v kapsli se rozsvítilo jemné namodralé světlo hologramu a na něm se objevila humanoidní autopilotka.

12. ledna 2022

Ztraceni na internetu - napsal Yakeen

Když se ztratíš v černém lese,
když zmizíš branou, co modře bliká,
bojím se o tvoje srdce,
že někde strachem vzlyká.

Z břemen, co muž i žena nese,
z toho, co svět má pro člověka...
Jak bys by nebyl zdrcen?
Vždyť se tě to týká!

Den, kdy jsem ho viděl naposledy - napsala Linda Hájková

Černobylská tragédie
„Jsi připraven?“ zeptá se mě táta, když procházíme dlouhou chodbou. 
„Jsem nervózní,“ pokrčím rameny a podívám se z okna. Je nádherný dubnový den. Ve vzduchu je konečně cítit jaro a já se chystám na svoji první směnu v elektrárně. 
„Vzpomínáš, když jsi byl ještě malý kluk?“ zeptá se mě. Otočím se k němu a zadívám se do jeho zelených očí. Všímám si vrásek, které mu do obličeje vryl čas a starosti. „Ptal ses mě, co by se stalo, kdyby sis do jádra reaktoru plivnul...“ 
„Jo, vzpomínám,“ zasměju se a tváře mi zrudnou. 
Táta mě poplácá po zádech. Snaží se mě povzbudit, abych se necítil, tak mizerně: „Já byl první den také nervózní.“   

Poslední káva - napsala Sofie Epsteinová

„Poschodí 92,“ hlásil elektronický hlas reproduktoru.
Cinklo to a já vyletěla z výtahu. 
„Zatracená závislost na kofeinu,“ říkala jsem si, když jsem v lodičkách běžela ke kanceláři, ruce plné dokumentů, bez kterých by skončil svět, a moje káva vedle nich koketně žbluňkala.

Konečně přede mnou byly dveře z dubového masivu. Leskla se na nich jmenovka – J.D. Michael Watson. Sevřelo se mi srdce. Stáhla jsem si po běhu vykasanou sukni do korektní délky a zaklepala.
„Dále,“ zamručel zevnitř hluboký hlas, „jdete pozdě, Evelyn, 8:30, to už není ani akademická čtvrt hodinka,“ vyčetl mi, aniž by zvedl zrak od práce na stole.
„Omlouvám se, Michaele.“
„Vyřídíme si to později, teď běžte něco dělat!“ 
Tehdy ještě nikdo z nás netušil, že žádné později se už konat nebude.

11. ledna 2022

DĚDEČKU, VYPRÁVĚJ - napsal Jiří Wilson Němec

„Dědo, dědečku, vyprávěj nám něco, třeba když jsi byl malej,“ přihrnula se ke mně vnučka Johanka i se svým bráchou.
„Rád. Ale co byste chtěli slyšet? Počkejte. Já jsem dostal před pěti rokama takovou knížku od Ježíška. Jmenuje se, Dědečku vyprávěj, já už ji mám dopsanou. Tak já vám z ní budu číst.“

Plán - napsal Tadeáš Jelínek

"Poklidný večer v hospodě můžou zkazit dvě věci: lovci odměn nebo ještě hůř ožralý velrybáři," prohodí Edward ke svému příteli Tatchovi. 
"Moje řeč, chlape," odpoví mu muž v černém kabátě, kterému však nikdo mezi piráty neřekne jinak, než Černovous. Tatchova ústa se totiž ztrácejí v tmavém strništi a jeho temné oči teď zírají na opilé velrybáře.

Zpověď - napsal Standa Rokos

“Mluv synu.”
“Zase jsem se neudržel otče.”
“Řekni mi vše.”
“Stalo se to včera. Nejdřív jsem to nechtěl udělat, ale pak jsem uviděl školu a…”
“Mluv dál.”
“Je to strašný otče, bojím se to říct.”
“Pokračuj, viděl jsi školu.”
“Zase mě popad ten pocit, něco uvnitř, vždycky to tak je. Všechny děti už tam byly, čekaly, až školník otevře. Křičely a smály se.”
“Co bylo dál?”
“Nejdřív jsem šel normálně blíž. Pak jsem ji uviděl. Měla na sobě sukni a vlasy spletený do copů, měla v nich červený pentle a taky se smála.”
“A?”
“Podívala se přímo na mě. A to jsem věděl, že je konec. Že to na mě jde.”

10. ledna 2022

Žraločí alej – napsala Pavla Říhová

Jako večerníčka tu asi dětem pouštějí Čelisti. V každém druhém baráku je žraločí safari a všude visí makety nějaké téhle potvory jako reklamní poutače.

Městečko Kleinbaai je malá díra na jihu Kapska, centrum výprav za žraloky. Podle toho to tu také vypadá. Je tu bar Bílý žralok, penzion U žraločí ploutve, restaurace Bílá smrt. Stojím na břehu a přemýšlím, jak se člun dostane do vody. Není tu přístav a všude jsou skaliska. Už jste někdy lezli na loď po žebříku na betonovém parkovišti?!

ZÁHADNÝ KAMARÁD - napsala Petra Zelenková

Chodím se svojí už 2. fenkou do parku, který odděluje naše sídliště od vedlejšího. .
Při procházkách s každou svojí psí parťačkou – jsem nevidomá  – dostávám neuvěřitelnou inspiraci pro svojí literární tvorbu. Nejprve mě napadaly jen naprosto praštěné a vtipné verše a později přicházely nápady i pro moje povídky.
Říkala jsem si, že je to mojí aktuální fenkou, která mi dala jasně najevo, že je to moje 1. psová ve svém novém kožíšku, protože s tou jsem měla inspiraci opravdu jen na verše a nyní byla v opačné povaze, tak mě napadlo, že přináší inspiraci i pro povídky.

Záludnosti autobusu - napsala Petra Pircová

Cesta autobusem je nebezpečná. No dobře, není TOLIK nebezpečná, ale ÚPLNĚ bezpečná taky není. Od jisté doby bych ale mezi bezpečnostními pokyny uvítala i větu: „Při jízdě si nesundávejte boty.“
 
Je pravda, že někdy je to pohodlné. Zvláště při dlouhé jízdě, a když máte nové boty, které tlačí. Taky jsem si je jednou na chvíli sundala, abych si ulevila. Bylo to v Ekvádoru a absolvovala jsem tenkrát přejezd z hlavního města Quito na jih do lázeňského městečka Baňos.

9. ledna 2022

Ztracena v supermarketu - napsala Milada Bouzidi

Stojím v supermarketu a v němém úžasu se dívám na ty dlouhé řady snídaňových cereálií. Z dnešního pohledu to zní směšně, ale v devadesátých letech nebyli u nás takové obchody vůbec běžné. Já se však dostala do Anglie a všechno kolem mě bylo nové, neznámé a někdy taky nesrozumitelné.
Od rodinky jsem dostala seznam a poprvé jsem vyrazila na nákup sama. Trochu jsem se bála, ale říkala jsem si, že je to jen blbý nákup a že to zvládnu. Když tak se zeptám, už jsem tady měsíc a trochu jsem se rozmluvila, tak to snad nebude žádný problém. 
A navíc, všichni se tu usmívají a ochotně se se mnou dávají do řeči, i když ještě vůbec nemluvím plynule.

Bříško, kulihrášek a lenoška - napsala Alena Larionová

„Ahoj ty můj kulihrášku. Dlouho jsme se neviděli.“ 
 „Ale! Kdo to tu je? Už jsem myslel, že jsi na mě zapomněla.“ 
 „Ne, to ne, to ani nejde. Vidím, jak tu každý den postáváš a koukáš na mě. Ale já jsem poslední měsíce měla tolik práce, že na nic jiného nezbyl čas.“ 
 „Jasně, ale tamhle na tu lenošku sis čas našla.“ 
 „Jasně, protože tu "lenošku" potřebuji k životu. Spíme spolu.“ 

Slovinsko na pohodu - napsala Petra Pircová

Dodnes podceňované Slovinsko umí nabídnout báječnou dovolenou. Třeba když si v lázeňském letovisku Portorož pronajmete vilku se zahrádkou. 

Najdete tu domek pro jednu, dvě, nebo třeba i čtyři rodiny, což je i ekonomičtější. Stačí mít takovou partu, jako má naše rodina, a čeká vás skvělý pobyt.
První den příjezdu, jakmile jsme kompletní a resuscitovaní, vyrážíme k pláži. Ne že bychom měli sílu se k večeru ještě máchat v moři, ale portorožská pláž je lemovaná skvělými restauracemi. 

8. ledna 2022

Cesta k laguně - napsala Alena Larionová

Cesta k laguně aneb i sebelepší plán může být propadák
Pohoupávám se ze strany na stranu, mořský vítr si pohrává s mými vlasy a ani mi nevadí ten smrad z toho motoru. Kouknu na přítele, jak sedí s tím batůžkem a v hlavě mi bleskne. No jo, už jsme "profi túristi". Tenisky na nohou. V batohu voda, vlhčené ubrousky, svačina, plavky, a hlavně předem promyšlená a prozkoumaná cesta. Přece jenom jsme se poučili. Vlastně je to náš poslední výlet na Pattayi. Toto uteklo. Z mého rozjímání mě vytrhne: „Koh Lan! Kho Lan! Madam, Kho Lan!“

Vesmír plní přání - napsala Bohdana Pufferová

Stacionář Mikádo Santé Havířov

„Konečně!!!“ slyším na schodech, když s mamčou přicházíme opět po týdnu do našeho milovaného Mikáda. Je to stacionář, kde vedu lekce muzikoterapie pro mentálně postižené. 
Vybíhají a vítají nás na schodech s rozesmátými tvářemi. 
Lenka běží s pilníkem v ruce: „Bohdanko, tady je…“ Moje věrná nehtařka dohlíží, ať mám opilované nehty na kytaru. Jsme prostě tým.
Hned mi všichni ochotně pomáhají, podávají noty, vyndávají kytaru z pouzdra a harmoniku Libušce.

Jak jsem objevilo krmítko na veverky - napsala Jitka Karlová

Při první vlně covidu se nikam nesmělo, večery byly dlouhé. A tehdy jsem objevila web kameru na krmítko v záchranné stanici živočichů v Makově. A nebylo to ledajaké krmítko, ale krmítko, kde to doopravdy žilo. Srnky, vrabčáci, sýkorky, zajíci, straky a do toho veverky. 
Ty byly jednoznačně nejlepší. Od zrzavé po černou se na krmítku střídaly a navzájem se vyháněly. A já poprvé uviděla „to speciální“ krmítko s víkem právě a jen pro tyhle malé hlodavce.

7. ledna 2022

Lesní vetřelec - napsala Jitka Karlová

Speciální krmítko pro veverky
Co to sem ti lidé zase dali? Visí to na stromě, voní to jako strom, ale strom to není. Raději to půjdu prozkoumat, než na to vlítne ta ukřičená sojka od jedlí.
Ještě, aby v tom tak bydlela kuna, ale ne, na hnízdo to nevypadá. Seskočím tady na tu podivnou větev, která z toho vyrůstá. Sedí se na tom dobře, ocásek mi sice plandá po větru, ale co, hodím si ho na hřbet a je to. 
Ale ne, co to vidím, to není možný. Nemůžu tak hlasitě dávat najevo svoje nadšení. Ještě by mě slyšel ten bláznivý veverčák Venca a jak ho znám, tak by to chtěl taky vidět a to nemůžu dovolit.
Za tou průhlednou věcí se na mě směje naprosto, ale naprosto úžasný vlašák. Ten je můj, můj, ať to stojí, co to stojí. Packami se opřu o tu věc, ale nejde mi ten ořech dostat ven. Čumáčkem jezdím po něčem hladkém, ale nic se neděje. Ořech si sedí stále na svém místě a skoro mám pocit, že se mi vysmívá. 
Musím se k němu dostat, přeci ho nenechám tomu vejtahovi odvedle. Znovu to čumákem projedu a najednou narazím na něco, co se hýbe. To je ta podivná věc nahoře. Zatlačím na to čenichem a ono se to zvedne a ten vlašák kouká přesně na mě. Stoupnu si na zadní, předníma uchopím ten nejúžasnější ořech na světě - je můj, jenom můj. Nacpu si ho do čumáčku a peláším pryč.

 
PS: Lidičky, tohle se vám vážně povedlo, a pokud tam příště těch ořechů dáte víc, tak to bude ta nejlepší věc v našem lese.


Nezvaný host aneb Když to začalo… - napsala Claudia Kähsová

„A zase jak ten křeček do práce, kolečkové martýrium opět začíná a ještě je furt zima! Už chci jaro a sluníčko!“ zoufala jsem si v duchu, když jsem si to po ráno celá promrzlá šinula do ledových útrob metra. Psal se konec února a jaro bylo ještě stále v nedohlednu.
Znáte ten pocit, co přináší Pražská zima? Žádná zasněžená romantika! Člověk je celý ztuhlý až na kost, ruce má zrudlé a mrazem ošlehané. Sotva je možné udržet telefon v ruce a namačkat ráno odpověď na whatsappu, typu: „Miláčku také Ti přeji krásné dobré ráno…Už jste na cestě do školy?... A pes je vyvenčený?...atd …“
Už už jsem se těšila, jak se svalím do vagónu a přečtu si zprávy na Seznamu. 
Když jsem ale přicházela na nástupiště, něco bylo jinak. 
Atmosféra jindy naspeedovaného metra byla fuč.

První covid aneb mohli jsme jen do supermarketu pro jídlo - napsala Claudia Kähsová

Jdu nakoupit. Vezmu gumový rukavice, látkovou roužku, dezinfekci na ruce a notnou dávku kuráže to v tom marketu dát.
V Alberetu si to každý šině svojí uličkou, nedej bože, aby se někdo potkal u toaletního papíru! Toho je nedostatek a jde na dračku! 
Regály jsou napůl vybrakovaný. Rýže, luštěniny, konzervy nejsou vůbec. Droždí a mouky pomálu jak za války. Ovoce a zeleninu vybírám tak, abych jej mohla doma bezpečně omýt. Podnikám jen nezbytný počet chvatů pro ukořistění základních potravin. 

6. ledna 2022

SRNA - napsal Jiří Wilson Němec

„Tak si představ, Aničko, že dneska tam byla zase.“ Marek si sundával za pochodu z hlavy motoristickou přilbu, stáhl rukavice a sedl ke kuchyňskému stolu.
„Kdo kde byl?“ Anička, zabraná do myšlenek, proč je vývarové maso v hrnci stále tak nemožně tvrdé, svého muže poslouchala jen jedním uchem.
„Srnka. Srnka Jóhana s dlouhejma nohama. Těsně nad třetí serpentinou na Červenohorský sedlo při cestě do Šumperka.“

Příběhy na 7 slov

Wilson: Milovala na něm všechno. Nejvíc jeho jmění. 

Michal: Bouře zesílila, už se nedozvíme, kam plul.

Stanislav: Dřina, pot se špínou, odměněn byl výhrou.

Wilson: Prodavačka prodávala i sama sebe. Druhá směna. 

Valerie: Píšu hrozně. Sama bych se nechtěla číst.

Katka M.: Snažil se. Marně. Bylo pozdě. Odešla jsem.

Alena: 
Po silvestrovské noci se zrodila černobílá duha.

Wilson: Přišla studená sprcha a jeho polilo horko.

Michal: Kdo pil - umřel. Kdo nepil - umřel dřív.

Poprvé ve vlaku - napsala Alena Larionová

"Ty mě bereš s sebou? Konečně strávíme spolu celý den."
Vycházíme ven a sluníčko příjemně svítí. Jemný vítr si pohrává s mými vousky a klid se rozléhá ulicí. Je krásné ráno.
Čtu si po cestě pár zpráv od kamarádů a najednou jsme zastavili. Asi jsme dorazili na místo. Něco obrovského se k nám přibližuje.

5. ledna 2022

Poslední rozhovor - napsaly Alena Larionová a Claudia Kähsová

Na lůžku leží starší nemocná dáma, kterou ošetřuje lékař. Po jeho odchodu starší dáma nezůstává úplně sama.
Dáma: Už jsi tady?
Smrt: Ano, teď jsem dorazila.
Dáma: Čekala jsem tě. Mám se bát?
Smrt: A bojíš se?