21. května 2022

Strom - napsala Míša Štěpánka Sedláčková

Odjela znovu na pár dní na chalupu. To místo ji naplňovalo klidem, ve kterém dokázala zpomalit. Čas tam plynul v úplně jiném tempu. Jakoby se skutečně vracela do dětství, kdy každý den byl jasně ohraničený a měl svůj pravidelný rytmus. Život prarodičů měl vlastní řád, neměnný a zároveň proměnlivý tím, jak dokázali naplno prožívat každý den.
Seděla v houpacím křesle na verandě, které babička koupila dědovi k nějakému jejich výročí. Děda se tenkrát chechtal jako blázen, vlepil babičce pořádnou pusu a několikrát opakoval větu, které jako dítě nerozuměla.
„Ty si to pořád pamatuješ, Marjuško“ říkal a hladil ji po tváři. Babička se na něj usmívala, prohrábla mu vousy a na chvíli se k němu přitiskla. Saša měla tenkrát pocit, že s nimi vstoupila do světa, ve kterém spolu jinak pobývali jen oni dva.

Blázinec - napsala Nguyen My Linh

Byla to má vlastně jediná nedobrovolná hospitalizace. Moc si nevybavuju začátek. Vím jen, že jsem spolykal nějaké prášky, a umístili mě na běžné interně. Tam mě předali do péče psychiatrické léčebny. 
Vůbec jsem nevěděl, čí jsem, kde jsem a co se po mně chce. Zavřeli mě do pokoje, narvali mě do síťového lůžka a nacpali mě znovu nějakými léky. A protože jsem jim z té síťové postele furt vylézal, dali mi tam visací zámek. Pořád jsem bloumal a vyžadoval jsem pozornost, pokud jsem teda nebyl pod visacím zámkem.

20. května 2022

Dopis do nebe - napsala Linda Hájková

Srpen 1943, Osvětim

„Psst.... dědo? Dědo, jsi vzhůru?“
„Jacobe,“ proberu se a prudce vstanu na nohy. Zaskuhrám bolestí, ztratím rovnováhu a upadnu na dřevěná prkna se zbytky slámy na kterých jsem usnul.
„Jacobe...“ pokusím se znovu zavolat chlapcovo jméno, ale nedostatek slin v ústech mi v tom brání. V baráku panuje klid, jen někdo občas zakašle, ale Jacob to není. Je pryč.

Míček - napsala Adéla Podrazká

,,Přines aport, přines!"
,,Mně se nechce, nevidíš?"
,,Tak co je to s tebou, kde je míček, no kde je míček?"
,,Pár metrů od tebe ty hlupáku. Nevidíš snad že si drbu záda? Nemám čas nosit tvoje hloupé míčky."
,,No jo, ty už seš na to asi moc starej co. Už máš kožich plný šedin. Stává se z tebe pan senior. S tebou není žádná řeč."
,,No, to je asi proto, že neumím mluvit. Kdybych mohl, to bys koukal."

19. května 2022

NÁŠ ŽIVOT S HAVĚTÍ - napsal Jiří Wilson Němec

„Honzo, taky máš v knížce kobylky?“
„Prosím tě, jaké kobylky? Myslíš koně?“
„Ne koně. Kobylky. Malé zelené kobylky.“
„Tak, miláčku, čemu se divíš. Čteš Zelené obzory, a pokud si pamatuju, tak tam Procházka píše nejen o koních, ale i dojnicích. Jo a pár volů se tam najde taky.“
„Nedělám si srandu. Podívej!“
„Ty, kráso, fakt. Hele, tady se ti pasou tři, ne čtyři a tady pět, šest, celé stádo pakobylek. To jsem nevěděl, že po vylíhnutí jsou zelené.“

Orient express - napsal Adam Roskovec

Tak a začalo mučení hodné španělské inkvizice. V přetopeném kupé sedí student, čerstvý tatínek, jeho děťátko, tremp, jeho pes a . .. Jak začátek špatného vtipu. Topení hučí a sálá z něj šílené teplo, pečení cestující ve vlastní šťávě. Celý zpocený se lepím na sedačku z červeno hnědé koženky. Ta už předem ulepená se proměňuje v něco podobného mucholapce. Pocit nepříjemné lepivosti umocňuje několik zažloutlých žvýkaček, které vykukují z protější sedačky.

18. května 2022

Žít lásku - napsala Míša Štěpánka Sedláčková

Dovolit si selhání. Nejistotu. Chaos. Emoce. Ztráty. Zánik. Samotu. Vášeň. Strach.
Cokoliv, co jsme si nedovolovali.
Dovolit si pustit svůj dosavadní život.
Vyžaduje to velkou odvahu.
Často vůbec nevíme, jak ho přetvořit do jiného a pro nás životaschopnějšího tvaru.
Nemáme ani žádnou záruku, že se nám to podaří.
Máme jen nově nabytou důvěru, že na té cestě potkáme sebe sama.
Možná je to však víc, než jsme kdy měli.
Spojujeme se totiž se svou vlastní duší.
Na dně největší krutosti můžeme objevit skutečný soucit.
Na dně nejhlubší zranitelnosti můžeme objevit opravdovou sílu.
Na dně nepřijatelné hrubosti můžeme objevit nepoznanou něhu.
Na dně největší bolesti můžeme objevit vlastní pravdivé já.
Já, které dokáže přijmout všechno.
To, kým je. To, kým není. I to, kým nikdy nebude.

Vstupte - napsal Pavel Doležel

Vedle dveří se rozsvítí nápis „Vstupte“. Zvednu se z lavice a vcházím do kanceláře, nebo spíš úřadovny. Hned za dveřmi jsou dvě dřevěné přepážky, které oddělují prostor pro klienty od pracovních míst zaměstnanců úřadu. Ti sedí na druhé straně u oken, každý u svého pracovního stolu, kde cosi pilně zapisují do počítačů. Kancelář lemují obvyklé dřevěné skříně, plné šanonů a desek s bůhvíčím. Na stěnách několik obrázků v rámech, … Celý ten prostor působí naprosto neutrálně, a asi tak působit má. Aby se tu lidé příliš nezdržovali.

17. května 2022

Normální máma - napsala Hana Hermanová

Šla jsem po ulici plné cihlových budov z padesátých let, co vede od parku k řece. Za sebou jsem táhla panenku. Byla to stará panenka s hadrovým tělíčkem a porcelánovou hlavou, žádný plast, taková panenka, která se už vidí jen v muzeu. Táhla jsem ji za jednu nohu. Porcelánová hlavička jí drncala a narážela na dlažbu, až se úplně rozbila. Ohlédla jsem se a s hrůzou si uvědomila, že to není panenka, ale malé dítě. Na chodníku za mnou byla krvavá stopa. Později jsem měla ještě různé jiné noční můry spojené s mateřstvím, ale tenhle sen byl zdaleka nejhorší.

Divadelní kostým - NAPSAL JAN KÖSSL

Ten boží klid. Visím si na ramínku v temné skříni. Vedle, stejně jako já, řada starých, nepotřebných, vyřazených divadelních kostýmů. Prach na nás usedá, čas líně plyne, nikam nespěchá. Ticho. V tom se s hlasitým skřípáním otevře jedno křídlo. Už sem zase někdo leze! Nějaká cizí zpocená ruka šátrá mezi námi a ruší naše ustrnulé spočinutí. Koho asi hledá?
Pomoc! Jde si pro mne.
Proč mě nenechají být v klidu, zpráchnivět v zapomnění, sežrat moly. Budu zase muset někde cajdat, hopsat, natřásat se jako nafintěná milostslečinka, předstírat radost, nadšení. Oblíkne si mě zas nějaký zasloužilý alkoholik, ze kterého táhne chlast široko daleko.

Setkání - napsala Vladimíra Kuchařová

Jean-Étienne Liotard (1702-89)

Poprvé jsem ten obrázek viděla ve svých dvanácti letech. Bylo to na prázdninách u babičky a potřebovala jsem záložku do knížky. Babička mi dala obrázek obdélníkového tvaru, natištěný na tvrdém kartonu. Byla na něm mladá komorná nesoucí na tácku sklenici vody a šálek kávy. 
Podle nápisu v jeho spodní části šlo o reklamu na kávu. Na druhé straně byl číselný kalendář roku narození mé maminky. 
Obrázek se mi moc líbil a často jsem si ho prohlížela. Dívka měla na hlavě růžový čepeček lemovaný širokou krajkou, medově hnědý kabátek vzadu s „honzíkem“, tmavou dlouhou sukni z pod které vykukoval střevíček, a dlouhou bílou zástěru. Vše vypadalo jako skutečné, sklady na sukni, na zástěře, krajka na čepci, její obličej, ruce. 
Tenkrát jsem nevěděla nic o malíři, který obrázek namaloval. Později, jako studentka, jsem byla na brigádě v Drážďanech. Při návštěvě tamní galerie umění jsem objevila svoji dívku v oddělení starých mistrů. Ano, byla to ona, originál mého obrázku z reklamy na kávu.

16. května 2022

Ryby rybářovi - napsala Jacqueline Štěpanovská

Už jsi tu zase? Kamarádi, pod lekníny!
Ahoj rybičky. Dneska je krásně. Ideální den na rybaření. Pojďte mi na udičku. Mamka mi pro vás dala kus čerstvého chleba. To je ale dobrota.
Huba se mi od posledně ještě nestihla zahojit. Přešla mě chuť.
Vidím, že jsem vás zastihl v čase oběda. Místo po mouše skočte po návnadě.

Nevinnost světa - napsala Jana Štybnarová

Oprýskaná budova, odlupující se bílé kachličky. Přeplněná ambulance. Ze dveří vykoukne naškrobený bílý čepec, límeček modré košile zapnuté na vrchní knoflík ještě navíc zabezpečený odznakem s logem Vinohradské nemocnice. Upjatost sama. Dezinfekce prýští z jejích pórů stejně jako odměřenost.

„Co chcete?“

„No, mně praskla voda.“

Za ostnatý drát - napsala Sofie Epsteinová

Třesou se mi ruce. Na stůl položím dopis.

„Sbohem, mami,“ zašeptám. Cítím, jak mě na tváři šimrá slza. Rychle ji setřu a naposledy se podívám po pokoji. V rohu na tvrdé posteli oddechuje maminka. Pod tenounkou přikrývkou se neovladatelně klepe. Hodím na ni i svoji deku. V malém batůžku na cestu mám jen to nejdůležitější.

Z postele rychle čapnu maličkého plyšáka. Je to modrá chobotnička, kterou nám vůdce věnoval, když byl táta ještě na živu a pracoval jako taxikář státních zřízenců.

Změna plánu - napsala Hana Tučková

„Tak, děti, zítra jedeme k babičce do Třemošnice. Babička už se těší.“
„Počkej, jak to? Měli jsme o víkendu zajít na hřbitov a upravit hroby a ty jsi chtěl vzít děti na výstavu.“
„To zvládneme příští týden. A matce jsem to už slíbil.“
„Ale nám to říkáš na poslední chvíli! Děti se těšily na vernisáž, ještě ji nezažily. Ty si děláš, co chceš. A ještě manipuluješ děti, chováš se jak hajzl. To tam asi bude sousedovic Jaruna, že jo. Ty si nikdy nenecháš ujít setkání se svou první láskou. Kvůli matce bys tuhle hádku neriskoval.“
„Jsi hysterická žárlivá kráva!“

15. května 2022

Hřib a hřib - naspala Hana Hermanová

Na okraji lesa vyrostl statný hřib dubový (Boletus aestivalis). Jednoho dne se k němu připlazila larva bedlobytky houbové (Mycetophila fungorum) a už už se chystala do hřibu zakousnout. 
„Červe nehodný, copak nevidíš, jaký jsem krasavec?“ ohradil se hřib. „Já nejsem žádná potrava pro takovou lůzu, jako jsi ty! Mým osudem je skončit v michelinské restauraci po boku lanýžů v Risottu ai porcini e tartufo nero!“ 
Larva se jen zachechtala: „Tak za prvé jsem červice a ne červ a za druhé máš smůlu, kamaráde! Nejdřív byla dlouho pandemie a teď je zase drahota, většina luxusních restaurací krachuje!“

Starej Rámus - napsal Marek Bucko

Stojím jak blbec ve velkém Sněmovním sále Kroměřížského zámku. Na naší rodinu (manželka Jitka, syn Michal, jeho slečna Marcelka - ta už je prakticky naše) se upírají zraky všech přítomných. Všichni nazutí v obrovských papučích vypadají jak zájezd vyletněných Eskymáků ve sněžnicích. Jen na mě se zraky neupírají. Na mě všichni doslova čumí - jak na vycpaninu posledního vlka střeleného na místním panství. Tlačí mě žaludek, že mám obrovský flek na košili, mi teď vadí ze všeho nejméně a stydím se jako nikdy v životě.

Dnes to přijde - napsal Pavel Doležel

Ležím v zákopu, teprve svítá, ale všichni jsme dávno vzhůru. Dnes to přijde, dnes se to stane. Zákopy se táhnou přes celé údolí, na levé straně ohraničené řekou, na pravé pak lesem, ale na ten skoro nedohlédnu. Ležíme tady všichni a čekáme.. už jsme si tu za ty tři týdny zvykli, je to pro nás známé místo, bezpečí. Vím, že to zní divně – cítit bezpečí v zákopu.

Jak se na mě vrhla celebrita - napsala Bohdana Pufferová

Sejmula jsem porotce. Slavnou celebritu... Jméno po mně nechtějte. Říkám mu od té doby prostě SLIZOUN. Škrábe se ze země a já raději prchám z šatny. 

Už minulý pátek jsem si myslela, že to je snad zlý sen!!! Přeletím řádky dopisu, který mě překvapil, až na větu: Těší se na vás Pavel Trávníček a Sabina Laurinová. V tomhle musí mít prsty jedině Ivča, má kamarádka. Vyrážím rozezpívat Pražáky.

14. května 2022

Autonehoda - napsala Marie Kuchařová

"Julie, pohlídáš mi prosím tě psa, musím nutně odjet!"
"Jasný, kdy přijedeš?"
"Stojím u vás před domem."
"Jako teď stojíš před naším domem? My ale nejsme doma."
"Sakra a kdy přijedeš?"

Pohotovost - napsala Jiřina Dubová

Přijíždím do nemocnice na akutní ošetření. Vítá mě poloprázdné parkoviště, před budovou cedule ZDE NEKUŘTE a pod ní čtyři kuřáci. 
Ve staré budově v rozlehlé chodbě je plno lidí a nedýchatelno. 
U přijímacího okénka několik pacientů, které v kartotéce „vítá“ sestra slovy: „Zaplaťte si pohotovostní poplatek.“ Zřejmě nejdůležitější sdělení dnešního pozdního odpoledne. 
Na starých lavicích je spoustu lidí, spoustu mobilů, spoustu hluku. 

Pas - napsal Pavel Doležel

Před několika lety, kdy hrozila služební cesta kamsi mimo EU, jsem zjistil, že mi končí platnost pasu. Takže nový.. Úřad, úředníci a úřednice, ten jejich protivný povýšený přístup.. jakkoliv se tomu vyhýbám, jak můžu, tady to nešlo, a tak jsem šel.

„Dobrý den..“ Paní za přepážkou je starší, příjemná a vypadá zkušeně. Vlastně je docela milá a částečně boří moje zažité představy o úřednicích. Kontrolujeme a doplňujeme žádost, pak otisk palce .. a pak přichází na řadu fotka.

Metař a básník - napsal Jan Kössl

"Ach, listí, kdo zjistí odkud padáš? Z nebes jako voda, sníh? Ze stromů jak poeta, co sní o krásách a vnadách mladých žen, jež žádá o přízeň?"
"Odkud asi? Zatracený listí."
"Nebuďte tak nerudný, sic se nám krátí dny, halí se do barev těch, až se tají dech!"
"To se teda tají, jen pomyslím, kolik mě čeká práce. Až mi padne, bude krásně."
"Krásné jak barvy z duhy, však si vysloužíte ostruhy."

13. května 2022

Vůně shnilého masa - napsala Michaela Moreová

„Vypadá jak vopíchanej od včel.“
„Nebo má nádor,“ oponuju manželovi. 
Může mít kytka rakovinu? Asi jo, tahle tak rozhodně vypadá. Koukáme na stonek, který se tlačí z květináče. Rady, které jsem před lety spolu se zmijovcem dostala, zněly jednoduše: „Hlavně hodně zalejvej, jinak je úplně nenáročnej. Na podzim stejně uschne, hlízu pak dáš přezimovat do chladu a na jaře zase vyroste. Časem ti třeba i vykvete.“ 
Nic víc. Žádné varování, že se do naší domácnosti stěhuje Adéla. První rok to šlo, neměl víc než půl metru. Další rok listy překryly stůl, potom dělaly baldachýn nad křeslem. Už ani nenosím květináč na zimování do sklepa. Tahá se s ním muž. „Letos z něj uděláme pergolu,“ plánoval. Naše péče mu očividně svědčí.
Jenže místo na štíhlý zelený stonek, který po zběsilém růstu nakonec uvolnil deštník listů, koukáme na fialový řapík s pořádnou boulí na konci. Buď mu někdo namlátil, chytil nějakou nemoc…. nebo je to puberta. Dospěl a kvete.

Po oslavě - napsala Hana Hermanová

„Chceš kafe?“ zeptá se předstíraně klidným tónem. Zachovat dekorum, hlavně se před ním neponižovat. Jaká je hospodyňka, ještě kafe mu uvaří, to by z ní měl Plzák a Klimeš a celá ta banda boomerskejch psychologů radost.
„Moc rád. A pro jistotu taky Ibuprofen.“
Nejistým krokem se přesune do kuchyně, rozvalí se na židli a uvolňuje si kravatu.
„Jaká byla oslava?“ vytahuje kapsli Nespressa. Snaží se soustředit se na nápis na balení: BUENOS AIRES LUNGO spojuje jemně praženou kolumbijskou Arabiku s ugandskou Robustou a přináší tóny cereálií a sladkého popcornu.

Reklamace brýlí - napsala Anežka Strnadová

Tak podívejte, minulej tejden jsem tu koupil brejle a včera ráno, když jsem se zvedal z Miluny, to je moje žena, no nekoukejte, i my šedesátníci to potřebujem, no urvala se mi tady tahle nožička. U ranního píva jsem pak volal Bohoušovi, víte, on je takovej manuálně zručnej, i tyhle gumáky vodrbaný už mi jednou slepoval, já je mám totiž rád, dobře se mi nosí k těmhle modrákům, ale Bohouš říkal, že brejle vopravit neumí. Tak jsem tady, a rychle, potřebuju je dneska do práce.

 


 

 

12. května 2022

Květ ředkvičky - napsaly Veronika Štětková, Mirka Adamcová, Jana Bednářová a Hana Hermanová

Holčička a kvítek u plotu
Jů, ty jsi ale zvláštní květinka! Tebe tu jistě zasadila nějaká víla, máš květ úplně jak křídla Zvonilky. Utrhnu tě pro Aničku, ona má ráda fialovou. Jak jsi malinká, jako bys byla celá z papíru. Jen je škoda, že vůbec nevoníš. Moje babička má plnou zahradu voňavých růží a zná snad všechny kytky na světě. Už to mám, ukážu tě babičce…“
Veronika Štětková  

Raději umřít s ním než žít bez něj - napsala Jarka Rymešová

Kuchyň. Cinkání talířů a lžic. Zvuk nalévané polévky.

„Přidáš si ještě trochu, Ferdo?“
„Jo, babi, máš to dobrý.“
„To už se vážně nedá poslouchat. Kam se ten svět řítí? Copak já. Já už mám svý odžitý, ale vás mladejch je mi líto.“
„Co to zas do tebe vjelo, babi? Neříkali tohle náhodou už rodiče svým dětem snad od pravěku?“

Lavička v parku - napsala Nguyen My Linh

Nejsem jen z pár kusů dřeva. I já mám city a mnohem větší pochopení pro lidi než kdokoli jiný. Je zimní noc. Stojím na stejném místě jako vždy, pod starým dubem. Společnost mi dělá pouze jemný vánek, který ladně proplouvá mezi větvičkami stromu.

Najednou vidím v dáli mladíka. Prochází se, až nakonec zastaví u mě. Jeho tvář jsem tu viděla už několikrát. Jsem jeho oblíbené místo, kde může v klidu přemýšlet. Ze začátku si mě prohlíží, je tu se mnou a já s ním.

11. května 2022

Výpadky s odpadky - napsala Nguyen My Linh

Nedávno jsem jela autobusem a na jedné stanici přistoupila paní středních let. Upravená, voňavá, pečlivě oblečená a nalíčená. Přes rameno měla elegantní kabelku a v ruce držela… průhledný igelitový sáček s odpadky. Podívala se na mě omluvným pohledem, nemusela říct ani slovo ale pochopila jsem ji.

Díra do kůže - napsala Barbora Macková

Cítím tvou vůni
ve svých vlasech.
Tvůj tep vyráží mi díru do kůže.
Co člověk zmůže,
když myslí si, že je imunní,
ale v srdci kvetou mu růže.
Tisknu se k tobě
pomalu, naléhavě,
mám už tě zase v hlavě
a nikdo s tím nic nezmůže.






Různé ženy na seznamkách - napsal Martin Tomášek

Ilustrace: Štěpán Lipus
Na následujících řádcích vás chci seznámit s různými typy žen užívajících seznamovací aplikaci a jaké mají přístupy k člověku na vozíku.

To, co mě s odpuštěním sere na seznamkách a ničí mi to optimistický pohled na svět kolem, je, že někoho oslovíte jakkoliv pozdravem, nebo hrubým nástinem toho, co od nich čekáte, a ženy vám neodpoví. Maximálně navštíví profil, a buď mě bez odpovědi zablokují, nebo marně čekám na odpověď, než mi dojde, že žádná nepřijde, což je horší, než když mě dotyčná pošle do prdele... a je jedno, jestli slovy Nemám zájem nebo vulgárně. Hlavní je, že jsem dostal odpověď.

10. května 2022

NA ÚTESU - napsala Nataša Richterová

„Nenávidím tě! Zničilas mi život!“ zařval do větru, který jeho slova odnesl nad oceán. Stál proti ní na útesu vysoko nad zpěněnou hladinou. Její oči byly náhle tak tvrdé jako žulová skála, na které stáli. Nepoznával ji, svou Alvu. Z jejích krásných úst šlehaly ostré věty! Bičovaly jeho mozek jako liják, který se náhle spustil. 
Už ho nechce, nemiluje ho. Je jí přímo odporný! Nezodpovědný ochlasta! 

Hádka - napsala Lenka Holá

Schody do patra vyběhnu po dvou rázně vejdu do jejího pokoje. Ale nikdo tu není. Klika mi vyletí z ruky a dveře se s hlasitým prásknutím zabouchnou. Plakát, s neonovým nápisem Stranger Things, se odlepí a s podivným šustěním dopadne na zem. Má tu hrozný bordel. Kolikrát jsem jí říkala, aby si odnesla to špinavé prádlo do sušárny? Chvíli prostě chodím po pokoji a sbírám všechen ten nepořádek na jednu hromadu.

BERUŠKA - napsal Vojtěch Polák

Určitě se divíte, který člen z mé rodiny se jmenuje po takovém drobném hmyzu se sedmi tečkami na zádech. Není to žádná přezdívka ani překlep. Beruška je babiččina fenka. Babička ji pořád chválí, jak se k ní hezky lísá, jak si hezky hraje v pelechu s hračkami a prosí, když má chuť na pamlsek. Nenechte se, ale mýlit jejím roztomilým jménem a chováním. I v takovém malém stvoření se skrývá kus čerta.

9. května 2022

Svinčík - napsala Anežka Strnadová

Koukej, někomu tady prasknul jogurt a nechal to bejt!
Nojo.
Zavolám na úklid, ať sem přijdou ten svinčík umejt. Že jim to neni blbý! Včera jsem vyhazovala napůl snězenej balíček žvejkaček. Mě by hanba fackovala!
Hm.

Vítr vál, čas stál - napsala Adéla Podrazká

Sedla jsem si na velký pařez u kraje klidné lesní mýtiny a zavřela jsem oči. Jakmile jsem byla v klidu, zasazená do přítomnosti a ticha stromů, uslyšela jsem, že to ticho nebylo tak prázdné, jak se zdálo.

Přes dutiny suchých stromů a šum jarního listí se ozývalo pípání vrabců, s občasným přerušením řvaní jiných ptáků, kteří usilují o dominanci své vlastní písně. Zasměju se když uslyším vřísknutí chudáka kosa, jak se pod ním prolomila větev. Zasloužil si to, parchant jeden.

Pravítko jako žezlo moci ve vietnamských školách - napsala Nguyen My Linh

„Dobrý den soudružko učitelko, dobrý den soudruhu učiteli!“ Třída stojí v pozoru. „Děkuji třído, sedněte si.“ Tohle je poslední zvuk, který se roznese prostorem, dál už je jen hrobové ticho, při kterém se mi naježí chlupy na těle.

Bílé košile, červené šátky kolem krku, učitel přečte a odškrtá docházku, zavře třídnici, přejde k tabuli, jeho kroky se roznesou hrobovým tichem a skřípot levné křídy na tabuli mi naježí chlupy na celém těle podruhé.

8. května 2022

Bajka o soutěživém křečkovi - napsala Adéla Podrazká

Na poli u silnice, tam kde roste zlatá oves, žil jeden křeček. Jménem křeček, příjmením obecný. Pan Obecný se každý rok chlubil svým talentem na sběr semínek a přípravy na zimu. Vždy měl to největší a nejkrásnější hnízdo a v něm měl nejvíce semínek, obilných, slunečnicových, ječmenných. Každé zvíře na poli jeho noru vždy obdivovalo.

Jednoho dne se ale na pole přistěhoval někdo další, jménem taky křeček, příjmením divoký. Pan divoký řekl panu Obecnému ,,Slyšel jsem, že prý každý rok máš to nejkrásnější a nejplnější hnízdo na poli. Vsadím se o půl mých zimních zásob, že tento rok tě překonám. Budu mít víc zásob než ty jsi kdy nasbíral!“ pan Divoký vyzval pana Obecného, ten souhlasil ,,Kdo prohraje sázku dá půlku svých semínek tomu druhému, platí!“

JAK VIDÍ TĚLOCVIKÁŘ SVOJI TĚLOCVIČNU - napsal Vojtěch Polák

Vcházím se svými žáky do zasmrádlého kvádru, kde není pořádný přístup k čerstvému vzduchu. Je to tu jako v malé Zoo. Když vejdu, tak vidím, jak se banda opičáků snaží vyškrábat na rozechvělé tyče, jakoby by na ně nahoře čekal lahodný pamlsek za odměnu. Vedle tyčí se houpou dlouhá rozdrbaná lana. Nikdo se po nich, ale neodváží vyšplhat, protože vypadají jako škrtiči číhající na svou kořist. Ze strany slyším, jak se chechtají hyeny. Právě zjistili, že pomocí dlouhé lavičky zavěšené za starobylé žebřiny mohou vyrobit rádoby skluzavku.