5. prosince 2021

Jelen a laň

Jednoho rána se na pasece objevila neznámá laň. Jelen z ní byl úplně paf. Hned k ní přiskočil a vyprávěl jí, jak to tu chodí, kde je křišťálová studánka a nejšťavnatější jetelina. 
Laň dychtivě naslouchala. Jelen by ji rád dostal do vzdáleného lesíka, kde by spolu byli sami, ale pořád nevěděl, jak na to.
A pak najednou nepřišla.

Čas sobotního oběda - napsal Marek Fajfr

Na ulici kromě nás nikdo není. Asi se schovali před sněhem, který od rána padá a padá. Až když vcházíme dovnitř, dojde mi, kde všichni ti lidi jsou. Tady.
Jen na kratičkou chvíli nás omráčí hluk a teplo. Ale už je tu mladé děvče ve stejnokroji servírky, ujímá se nás a provede nás zaplněnou restaurací k zarezervovanému stolu. Odkládáme šály a kabáty. Usedáme, každý na něco jiného: někdo na měkké polstrované křeslo, na rozvrzanou školní židli, nebo na poměrně nepohodlné sklápěcí sedačky z místního zrušeného kina. Majitel je asi vtipálek.

O druhé šanci – napsala Bohdana Pufferová

Byla jednou jedna opice jménem Judy. Na nikom jí nezáleželo a s nikým se nebavila. Vždy myslela jen sama na sebe. Nikomu nepomohla a každému drze odvětila: „Pomoz si sám, hlupáku!“
Nikdo si s ní v džungli nevěděl rady. Často se prohlížela v zrcadle a obdivovala se. Jednoho dne ale onemocněla. Předtím každého předem vyhnala ze své blízkosti, takže se nikdo neodvážil se k ní přiblížit. Nikomu nikdy nepomohla, ale nyní pomoc potřebovala ona sama. Ležela na stromě s břichem k prasknutí. Přejedla se, o své jídlo se nerada dělila.

Úspěšný lov - napsal Ondřej Radil

Stojím nad zastřeleným srncem a mlčky jsem žádám o odpuštění. Cítím pokoru a tíhu odpovědnosti. 
Vzpomínám na dědu, který mě k myslivosti v dětství přivedl a na náš první společný lov.
„Bábinko, nachystej Ondráškovi teplé oblečení. Půjde se mnou na srnce,“ řekl jednoho odpoledne z ničeho nic děda a odešel ke skříni na zbraně. 
Říkal mi Ondrášku. Často ve spojení s výtkou ať neklepu nohou. Byl jsem totiž dosti neklidné dítě.

Háček příběhu k Lucky - Velký muž v těle kluka

Domovní zvonek se rozdrnčel. Chvilku se nedělo nic, pak se otevřely dveře azylového domu a vpustily pruh světla do již ztemnělé zahrady pokryté sněhem. Vše se v té záři třpytilo.
„Dobrý den,“ pozdravila jsem. „Vezeme dárky.“
Slečna za dveřmi se rozzářila. „Na vás jsme čekali. Počkejte, zavolám někoho, kdo vám s tím pomůže.“
Dveře se otevřely dokořán a tam v chodbě stál malý asi desetiletý chlapec a zvědavě si mě prohlížel.

Velký muž, v těle kluka – Lucia Rimarčíková

Byl prosinec, pár dnů před Vánoci, když jsem jako každým rokem požádala své široké okolí o věci, které nepoužívají nebo mají navíc a věnovali je pro maminky s dětmi v azylovým domě v Brandýse nad Labem. 
Díky štědrosti celého okolí se nasbíralo tolik věcí, že jsem v autě měla pocit, jako bych řídila náklaďák, ve kterém zbylo už jenom poslední volné místo pro spolujezdce. 
To místo bylo pro kamarádku Mirku, která mi se sbírkou pomáhala.

Evžen - napsala Lucie Jarešová

„Tak podle výsledku ultrazvuku, vám zavolám raději sanitku.“
Vytřeštila jsem na doktora oči. „Myslíte, že je to fakt potřeba? Můžu jet sama autem.“
„Jste ve dvacátém týdnu těhotenství, bolí vás podbřišek, máte tam bouli jak pěst a na ultrazvuku doktor napsal,“ podíval se do papíru, „že vaše dítě má skřípnutou hlavičku ve svalu. Sice jsem to nikdy neslyšel, ale já nejsem gynekolog,“ vypočítal mou situaci lékař klidně, ale o něco důrazněji. Pokrčil rameny. 

4. prosince 2021

ZNAMENÍ KAINŮ - napsal Marek Fajfr

Ranní probuzení v poušti bylo nervózní, uspěchané. Zkrátili jsme vyjížďku na džípech a zrušili další program.
Už včera večer se beduíni choulili u ohně a místo obvyklé taneční zábavy s darbukami jen vařili čaj a šeptali si. Rozuměl jsem jen jedinému slovu: Virus. 
Tady. Uprostřed ničeho. To mi to ještě přišlo zábavné...

Moje žena Marcela - napsal Zdeněk Rusek

Moje žena všechno ví. Skutečně. Myslel jsem si, že v České tiskové kanceláři víme všechno první my, a že až teprve pak se to od nás dovědí všichni ostatní. Omyl. 
Nevzpomínám si, kdy naposled jsem přišel před Marcelu s nějakou novinkou. Asi je to tím, že mám ten houmofys. 
Sedím doma na zadku a postupně ztrácím informační náskok. Ale stejně bych radši zjistil, jestli Marcela nezná v četce ještě někoho jiného.

Ještě před týdnem jsem se cítil mnohem hůř - napsal Michal Hejna

Ještě před týdnem jsem se cítil mnohem hůř. Nedokázal jsem pořádně ohnout koleno, chůze mi dělala problémy, pohyby vypadaly místy nekoordinovaně, sedat jsem si musel opatrně a poněkud strojeně a nějaký čas pak ještě trvalo, než se mi podařilo zaujmout aspoň trochu pohodlnou pozici. To už se naštěstí zlepšilo. Nyní bojuji nejvíc s chůzí do schodů, ale když jdu pomalu a pomáhám si rukama, i ty schody nakonec zvládnu. A toho všeho jsem mohl být ušetřen, nebýt mé nadváhy.

3. prosince 2021

Vši - napsala Jarka Rymešová

V místnosti houstl dým a stůl zdobily šálky s chladnoucí kávou. Bylo to ještě za totáče, kdy cigarety s turkem patřily k nezbytným doplňkům každé porady. Moje kancelář na úseku zdravotní osvěty občas sloužila jako zasedačka. 
Teď byla plná. 
Hygienička, zástupci školského odboru, zdravotníci. Štruncová, krajská tajemnice pro věci osvětové, ve svém upnutém kostýmku a s vlasy pečlivě sčesanými do vysokého drdolu si nás jednoho po druhém měřila jako kobra poplašené králíčky. 

Že by zázrak? - napsala Ilona Marhevská

„Budíček, vstáváme, ať to všechno stihneme!“ 
Ach jo, vůbec se nám nechce, ale přesto i s bráchou vstáváme. Už nejsem malá holka, chodím na střední, a tak pomůžu mamce nejen s úklidem, ale i s vařením. Dnes je totiž den D. Přijede babička. 
Celé dopoledne leštíme, utíráme, vysáváme, vaříme, pečeme, zdobíme. Až to u nás vypadá jako v předváděcím bytě z magazínu. V momentě, kdy slyšíme tátovo auto na příjezdovce, se chytneme s mamkou za ruku.

Melodie – napsala Lucie Hybšová

Zpod zavřených dveří se ozývala hudba. Věděl, že by měl pokračovat dál, ale cosi ho přimělo zastavit. Aniž by si zcela uvědomoval, co dělá, přitiskl ucho ke dveřím a zaposlouchal se do té známé melodie.
Vzpomněl si na zaprášený lustr, na zelený ošoupaný koberec, na boty poházené u vchodových dveří. 
V hlavě se mu rozezněl dětský smích a veselý hlas ženy, která jen tak naoko hubovala. Ta žena milovala melodii, hrající v tom zavřeném pokoji. Milovala tu rychlou, nelítostnou hudbu, kterou dokázal vytvořit pouze klavír, za nímž seděl jeho pán. 

2. prosince 2021

Definice lásky - napsala Míša Štěpánka Sedláčková

To, že děláte, co od vás ostatní vyžadují nebo očekávají, neznamená, že vás budou mít "radši".
Neznamená to víc jejich lásky pro vás. Ani pochopení nebo respektu. 
Neznamená to, že oni budou "na oplátku" naplňovat vaše potřeby. 
Znamená to jen, že děláte jejich život pohodlnější.

Psí duch - napsala Irena Lahodná

Můj pes stojí jako socha. Co je? O padesát metrů dál je paní s boloňáčkem v tmavém kabátku a se svým pejskem pro změnu připomíná připomíná sousoší. Beru svého výtržníka na vodítko. Ani nevím, čím jsme začaly hovor. Naše zvěř si předává pachové informace a z paničky padají otázky a ze mě taky, a ačkoli nejsme sousedky, ukázalo se, že máme tolik společných známých a zájmů, že to až není pravda. A tak jenom valíme oči, že cokoli z jedné vypadne, to v té druhé zarezonuje.

Něco bylo jinak – napsala Jaroslava Rymešová

Něco je jinak...!
S tímhle nepříjemným pocitem jsem procitla ještě před tím protivným zadrnčením budíku. Za okny se stále roztahovala neproniknutelná tma, ale pootevřenými dveřmi do ložnice pronikalo slabé světlo. Posadila jsem se. Snažím se očima propátrávat okolí. Odkud jen... V koupelně je rozsvíceno! Prosklené okénko je jasně žluté. Určitě jsem večer zhasínala! Nebo ne?
Do ještě rozespalého přemítání mi vstoupí něco, co malátný mozek uvede do obrátek. Šumění vodní tříště a… zpěv. Někdo se sprchuje, a k tomu si notuje. Navíc falešně... Kdo to je? A co dělá v mé koupelně?
Něco je jinak! Něco se včera odehrálo, jen se nemohu rozpomenout. Odhodím deku a spustím nohy na podlahu. Místo obvyklého studeného kontaktu s parketami se ale vnoří do něčeho teplého, měkkého, chlupatého. Kobereček pod chodidly se lehce zavlní a k mému zděšení spatřím, že ten huňatý kožich, natažený u mé postele, má stále svého majitele. Teď otočil hlavu směrem ke mně. Tygr! Úlekem přestanu dýchat. Zelené oči však nejsou vůbec hrozivé. Z rozevřené tlamy se vysune dlouhý drsný jazyk, který mi přátelsky olízne kolena.

1. prosince 2021

Příšerné rande s M. M. – napsal Jiří Wilson Němec

Ema. Myslím na ni už čtrnáct dnů. Přes den furt. I v noci ve snech, samozřejmě. Jak jinak?
V reálu jsem jí ještě nedal ani pusu. Mluvím docela plynule, ale před ní koktám. Mám traumatizované hlasivky. Aby ne. Má plápolavě slámové vlasy. A oči, já vlastně nevím, jakou barvu mají její oči. Jak se do nich mám podívat, uhnu těma svýma. Blbý, co? Ale tak to prostě je. Ale figuru má, ty bláho, samá křivka. Nechci se jí nějakým nevhodným slovem dotknout, ale přitom bych se jí chtěl dotýkat, až to bolí.
Ale dneska jsem to zlomil. Na férovku jsem jí řekl po hodině o přestávce, že bych jí moc rád něco zásadního vyjevil. Soukromě, mezi čtyřma očima. Prý, tak jo. Ale až zítra. To jede domů ze školy vlakem, čtverkou. Čtverka, to jako ten vlak, stojí u nástupiště už ve tři. Tak ať jsem tam. Bude tam. V couráku. Prý tam nikdy nikdo před třičtvrtě na čtyři není. Ideální soukromí. Jupí!

Sahara – napsala Sofie Epsteinová

Čůrky potu kreslily cestičky po nátělníku, který se mu nepříjemně lepil na široká, lesklá ramena. Slunce pálilo. Nohy se bořily do písku. Křup, křup. Ten zvuk ho doháněl k šílenství.
„Zatracená poušť,“ odplivl si.
Porouchanou buginu nechal míle za sebou. V žilách pumpující vztek. „Zatracenej Afričan.“

Vzorný pracovník - napsala Tereza Vrbová

Na statku od rána práce je víc než dost.
Kokrháč trhá sen, psu neunikne host.
Čuník se s vervou cpe a kráva plní díž,
kdo nejvíc práce má, to v příští sloce zvíš.

Jakmile vejce dá, chlubí se slepice.
Hlasitým „Kokodák! Já dřu tu nejvíce.“
Však hned, jak přijde den, kdy slípka nekdáká,
tak místo výsluhy, ji snědí, chudáka.

30. listopadu 2021

Uděláme si to hezký... i bez diváků - napsala Anna Vocelová

Foto: Monika Dvořáková
"Uděláme si to hezký... i bez lidí." V tomto duchu zahájila na Dobešce 25.11.2021 autorské čtení svých žáků Dana Emingerová. Nemohli tu být zdaleka všichni. Nejen proto, že se nevešili do nabitého programu, ale také kvůli tomu, že neměli Tečku, měli Covid nebo jiné omluvenky. Na každého platícího diváka jsme proto čekali jako na Godota…

Hřejivá Dobeška - napsala Zdena Součková

Fotografie Monika Dvořáková

V pátek ráno. Brně od rána sněží. Ve vlaku ČD se netopí a netěsní okna. Cesta do Prahy tři a půl hodiny. Nemám ranní kávu. V Praze prší. Můj partner nese deštník tak, že na mě nejenom prší, ale z deštníku mi ještě odkapává voda na hlavu. Cítím, jak můj krásně nadýchaný účes plihne. Cesta přes celou Prahu na Dobešku. Doma jsem zapomněla svoji bižuterii, nemám si co pověsit na krk. Trošku nervozita, trošku tréma. Rychle se stmívá, zima.

Pokřtěno - napsala Míša Čápová

Fotografie Monika Dvořáková
Ručička na hodinkách ukazuje 17:35. Je pátek 26. listopadu a já vystupuji u Dobešky. Poprvé v životě, trochu rozechvěle, vcházím do prostoru divadla Sklep. Poprvé v životě jdu na autorské čtení. Nevím, co mám čekat, ale tuším, že to bude bezva. Poprvé v životě budu na křtu knihy, vlastně knih, a mé těšení dosahuje nebeských výšin. V sále jsou ještě hodinu před akcí.přípravy a zkoušky v plném proudu. Čte se, rapuje. 

29. listopadu 2021

Křest na Dobešce - napsala Nataša Richterová

Foto: Monika Dvořáková
Příběhy a zpěv bavily diváky v pátek večer v divadle Dobeška během křtu dvou knih. 
První z nich má trochu netradiční název, ale stejně tak jako její autoři, se nebere příliš vážně. Jak mě připravil o panenství Dřímající hrom a jiné povídky, kniha o vztazích, má za úkol čtenáře pobavit. Je v ní vše. Lásky první i poslední, polibky i rozchody, touhy, omyly, iluze…
Při druhé knize, Duši nespoutáš, se čtenář naopak musí zamyslet.

Duši nespoutáš, ani když tě připraví o panenství Dřímající hrom - napsal Petr Holub

Fotografie Monika Dvořáková
V pátek 26. listopadu se v pražském divadle Dobeška slavnostně křtily dvě nové knihy z literární dílny kurzů tvůrčího psaní Psaní podle Lustiga, vedených novinářkou a spisovatelkou Danou Emingerovou. Povídky o vztazích mužů a žen „Jak mě připravil o panenství Dřímající hrom“ a životní i spisovatelské sny vozíčkáře Martina Tomáška „Duši nespoutáš“.

První publikaci napsali Dana Emingerová, Nataša Richterová, Monika Hodáčová, Yakeen J. Helus, Bořivoj Beránek a Miroslav Tichý, jinak také tvůrčí skupina Rozmazlení. 

Cizí jazyky - napsala Zdena Součková

Asi nejsem sama, kdo celý život bojuje s cizími jazyky. Samozřejmě ne fyzicky, že bych lezla lidem do pusy, ale s učením se slovíček a tak. Nejdřív ruština ve škole. Pak jsem, jako někteří spolužáci, přidala němčinu. Tam mě odradily ty nekonečně dlouhá složená slova i jakási hrubá nelibozvučnost tohoto jazyka.
Jedna moje bývalá kolegyně se krátce po revoluci pokoušela sehnat nějakého bohatého manžela a našla seznamku, která zprostředkovala seznámení s cizinci. Odpověděl jí nějaký muž - anglicky, německy a francouzsky, aby si mohla vybrat, v jakém jazyce chce komunikovat.

Život jde dál - napsala Jasmin Carmel

Benjamin prudce otevřel oči a promnul si zpocené čelo. Už zase. Od jeho dvanácti let ho noc co noc straší tahle příšerná noční můra. Pořád se mu zdá o tom, jak ho jeho psychotický otec v den jeho dvanáctých narozenin unesl a týden ho věznil v temném sklepení ve svém hrůzostrašném domě, dokud ho nenašla policie. 
I když už má tuhle hroznou věc za sebou, stejně ho stále pronásleduje ve snech. Od té doby svého otce nenáviděl a za celých uplynulých sedm let s ním nepromluvil jediného slova. Nesnášel ho a nechtěl už s ním mít nic společného. 

Dovolená – napsal Jiří Wilson Němec

Tenhle začátek července Kalábovi milují. Je pátek odpoledne a jim začíná konečně dovolená.
Loni nic. Předloni nic. Ovšem letos přípravy konečně klaply. Dům vypadá báječně. Zaslané dispozice byly více než slibné. Realita překonává internetovou prezentaci. Samotné vnitřní uspořádání domu je z říše snů. Přízemní rozložitá hacienda sedí jako kvočna na vejcích na nenápadné vyvýšenině, ze které je otevřený úchvatný výhled na vodní hladinu jednoho z četných ramen přehradní nádrže.
Prostorný obývací pokoj s krbem, prosklenou terasou, která volně přechází do dřevěné, dostatečně široké lávky, končící až u zakotveného člunu na šedomodré hladině. 

28. listopadu 2021

Rajka a páv - napsala Hana Tučková

Na slunečném pobřeží Indického oceánu pyšně probírá svá barevná peříčka rajka. 
Nedaleko roztahuje svůj ocas páv, jako při námluvách.
Oba sledují svou krásu, ale zaujme je i krása toho druhého. 

Nedělní setkání – napsala Míša Štěpánka Sedláčková

Je příjemné nedělní odpoledne. Příslib léta ve vzduchu. Už to nevydržím. Trvá to moc dlouho. Bez ohledu na následky vyběhnu ven.
Nikde nikdo není. Tam, kde dříve pobíhaly děti a posedávaly důchodkyně s pejsky, je pusto a prázdno. Trochu mi zatrne. Znovu jsem porušila nařízení zvlášť závažným způsobem. Nejsem si jistá, kolik už mám trestných bodů. Pokud mě přistihnou, bude možná tenhle krátký výlet na dlouho dobu mým posledním.
Nad parkem prolétá monitorovací dron. Přikrčím se a snažím se splynout s keřem poblíž. Sledovací čip jsem si nechala vyříznout už dávno. Stálo mě dost peněz najít někoho, kdo je schopen napojit ho na simulátor, aby to vypadalo, že je stále umístěn v mém těle.
Většinou vycházím ven v noci. Ale dnes už jsem to nemohla vydržet. Potřebovala jsem cítit slunce na své kůži, dýchat vzduch a slyšet ptáky. Potřebovala jsem prostě ven. Najednou se zarazím. Na lavičce v parku někdo sedí. Pud sebezáchovy mi velí utéct, ale nakonec to neudělám. Tak dlouho jsem nemluvila s živým člověkem… Celý náš život se teď odehrává on-line.

Bajka o hře – napsal Jiří Wilson Němec

Medvěd, vlk, liška a zajíc se sešli, ostatně jako každou sobotu odpoledne. Společně uvařili čaj, pak se sesedli ke stolu a pustili se do hry. Hráli, jako každou sobotu, karty.
První hru vyhrála liška. Druhou hru vyhrála liška a třetí jakbysmet. Medvěd se rozčílil: „Tady někdo podvádí. Někdo z nás hraje falešnými kartami, a jestli to udělá ještě jednou, tak já osobně mu ten zrzavý kožich zvalchuju, že se nepozná!“

Poučení: Opakovaný úspěch ještě neznamená, že je založen na podvodu.

27. listopadu 2021

Sen - napsala Bára Ponešová

Daniel Landa - Sen
„Bože můj, Bože můj, aspoň jednou při mě stůj...“ hulákám spolu s Landou. 
Staňa mi podává panáka: „Měl bys při mně stát – kurva, měj mě rád…“ 
Exnem dalšího ferneta. A pak pivo. A řveme oba z plných plic. Spíš než zpěv to ale připomíná ryk zraněnýho zvířete, který bojuje o život. Který muselo snášet facky svýho nevlastního fotra. Který se toulalo raději po ulici, než aby vidělo věčně nalitou matku.

Reklamace brýlí – napsala Sofie Epsteinová

Zdravim, já jsem jako přišel reklamovat tyhle brýle. No jasně, že sluneční. Tak nejsem děda, ne?! V sedmnácti snad ještě nepotřebuju dioptrie. Proč? No ty vole, hroznej pařák byl, válíme se s holkou v posteli, plánujem program a už voknem na mě svítí to šílený slunce. Tak vstanem, Anča šla udělat vajíčka, prostě lahoda po tý divoký noci, však to znáte.

OKOUZLENÍ - napsala Soňa Šefl

Vcházím do haly, jsem krásná, teď všechny okouzlím.
Bože tu je lidí! Zatahuji břicho, Soňa drž to. Jsi štíhlá, krásná, usmívej se. Teď ten pravý ďulíček, koketně špulím pusu.
Doprčic! Posranej schod! Padám na všechny čtyři a brzdím očima! Hlavně ať do rudých kytiček na koberci neotisknu svůj obličej a hvězdné třpytky.
Polykám zadržený dech, zatahuji oči, zatahuji břicho a vytahuji prsa, hluboce se nadechuji.

26. listopadu 2021

Vorvaň, vydra, vodoměrky – napsala Anna Vocelová

Vitální vorvaň vyplaval ve velké vaně vedle výlevky. Všude viděl vodu, vypadal vztekle.
Vmžiku vedle vany vytryskl vodotrysk. Vylezla vážená vypelichaná vydra. Volá vtipně: „Vidím vorvaně ve vaně!“
Vorvaň vzlykne: „Všude vykukují vlasaté víly. Vijí věnce, vyvádějí veletoče, vysávají víno, vysazují voděnky, všechno ve vlídných vlnách.“
Výsměch vydry vede, vlídnost vorvaně však vyhrává. Vorvaň víská vydru ve vlajících vousech, vydra vznešeně vrní.

Úhel pohledu, ICH FORMA – napsali Libuše Hlaváčková, Martina Talířová, Barbora Ponešová, Štěpán Klega, Marie Kuchařová

ICH FORMA

Práce snů
Je tma, začíná pršet a vítr nabírá na síle. Je mi jasné, že dnes nedoplachtíme do cíle. Proč jen jsem neposlechl ranní předpověď počasí a nezastavil na noc na Madeiře...? Atlantik umí být pěkně zrádný a portugalská pevnina je v nedohlednu. Ještě k tomu na palubě tahleta zhýčkaná rodinka z Prahy.
Mám, co jsem chtěl. Kapitánské zkoušky na plachetnici jsem si udělal před 15 lety s vidinou pohody zalité sluncem na mořské hladině, výstavních zadečků na přídi, bujarého poprsí v plavkách na zádi a šampaňského, které teče proudem. Prostě práce snů.

Snad je teď konečně spokojená – napsala Jaroslava Rymešová

Vlastně už hodně dlouho přemýšlím, proč mě dávno nevyhodila někam do smetí a nezaklapla za mnou víko. Nebo proč mě aspoň někam neuložila, někam na dno hodně hluboké zásuvky. To by mi k ní sedělo nejlépe.
Jenomže ona, sotva přijde z práce, uvaří si čaj, nasype na talířek pár sušenek, a pak už jen sedí shrbená u stolu a zírá skoro bez pohnutí do monitoru počítače. Fakticky jí nevadí to protivné blikající modravé světlo? Za oknem už je dávno tma, postel na dohled, ale s ní to ani nehne. Když skoro nad ránem usíná, mám pocit, že tak činí v naprostém rozporu se svou vůlí. Koho tím trestá? Mě? Sebe?

25. listopadu 2021

Pero – napsala Irena Lahodná

Holí ptáci. Indiáni s čelenkami z květů a kostí. Psalo by se rákosem, slepičím pařátkem nebo přírodním grafitem a hlinkami. Ďáblovi zaprodanci by se podepisovali přímo krví a prstem.
Lid, který by k moderním vymoženostem neměl přístup, by eposy a poezii uchovával v paměti. Ilias a Odysea, Bhagavadgíta, Bible. V Alexandrijské knihovně by se tísnil nepřehledný dav. Co člověk, to svazek. Polygloti by měli privilegovaná zákoutí s lehátky pro posluchače a každou hodinu by přednášeli jinou řečí.
Pomalu by se formovalo improvizované divadlo na bázi pantomimy.

Tetička Marplová – napsala Barbora Ponešová

Nenávidím tenhle zapadákov, nenávidím silnice bez chodníku, nenávidím celej svět! Polohlasně nadávám, táhnu ruksak na zádech a svý velký holčičí trápení k tomu navrch. Pálí mě polední slunce a pálí mě včerejší hádka s Markem. Klopýtám při krajnici a občas mě předjede traktor. Písek, prach a kousky sena mám v očích. To je fuk, stejně brečím. Konečně zvoním u tety. Její dům se krčí uprostřed malebné zahrady. Hotová oáza pro všechny zlomený srdce světa.
Tetička otevírá a její laskavý úsměv mě vítá. Pomáhá mi sundat batoh a vede mě do kuchyně. Postaví vodu na sporák, přinese čokoládové sušenky a na nic se nevyptává. Zlatá tetička Marplová. Upíjím čaj a tajně polykám slzy. Teta sedí u stolu naproti a plete jeden ze svých krásných šálů. Občas na mě šibalsky mrkne. „Máme nádherné letní odpoledne, což?“

Literární esence z Loučeně a Jabkenic - napsala Lenka Prosecká

Táborový výlet 
(veselé)
„Táborový rozkaz číslo deset, hlásá hlavní vedoucí, „zítra je celodenní výlet do Jabkenic. 
My, táboroví mazáci, z toho máme bžundu. Byli jsme tam osmkrát, takže víme. Žil tam známý skladatel u své dcery v hájence a složil tam svá vrcholná díla. Tyto informace předáváme prťatům, hlavně Aničce, která bedlivě naslouchá. Hlavně zdůrazňujeme, že se jmenoval Béďa Šlehačka.
Střih. Uběhne 10 let. 
Na Václaváku potkávám Aničku. Už není prcek, ale velká holka, která zde studuje. 

24. listopadu 2021

V dáli - napsal Šimon Pravda


Ikare, já nejsem pták.
Dej mi svoje křídla.
Že mě neunesou?
Dej, Ikare, co já pak?

Beze střetu našich světů?
V dáli druhý svět usíná
Ten můj, beze květů,
zimou se chvěje
otevřenýma očima