14. června 2024

Maledivy volaj - napsala Anna Vocelová

„Už jenom třikrát do práce a tadá, Maledivy volaj,“ rozjímá kolegyně Gábina nad poobědovou kávou. Větrníček si pro tentokrát odpustila, přeci jen to deko navíc by v nových značkových bikách těžko schovávala.
„Tři týdny, rozumíš. Všude kolem bílé pláže, slunečníky,“ pokračuje v monologu. Vyplňuji čtvrtletní výkazy a poslouchám ji jen na čtvrt ucha. Jí to ale nevadí.
„A třeba. Třeba mě i David konečně požádá o roku,“ maluje si scénu jak v romantickém kýči.
„Třeba jo,“ odpovím a dále se věnuji práci, přeci jen termíny nepočkají.
„Hele, neznámé číslo,“ podiví se Gábina při pohledu na vibrující telefon. „Prosím, Filipová.“

Oči barvy karamelu - napsala Jasmin Carmel

Na zpěněných rudých vlnách v záři zapadajícího šarlatového slunce se kymácela loď. Na obzoru zuřila nelítostná bouře, která svým běsněním uvrhla celý oceán do chaosu. Ostré skučení větru bylo slyšet na míle daleko, a klikaté blesky trhaly mračna, ze kterých nepřestávaly padat proudy ledové vody.
El stál na přídi a vše sledoval. V jeho karamelově hnědých očích se zrcadlil strach, ale také odhodlání bojovat až do konce. 

13. června 2024

Proč píšu - napsal Jarda Valach

Píšu převážně poznámky pro sebe, drobné postřehy, konfrontace s četbou, čtenářské deníčky, deníčky filmových a divadelních diváků, zážitky z cest... Chtěl bych svůj jazyk, doposud nereflektovaný nástroj, lépe ovládnout, aby moje texty zaujaly nejen obsahem, ale i zajímavostí stylu a vytříbeností formy, chtěl bych se vyhýbat opakování slov, slova vybírat, aby souzněla při hlasitém i tichém čtení, ale celkově dosáhnout takové plynulosti sdělení, aby ta plynulost sama byla hodnotou, jako se ruka nemůže nabažit záplavy hmatových vjemů, když hladí kočičí kožich.

Školy - napsala Renata Urbanová

Základní školu jsem absolvovala vesnickou. V první třídě, kdy se psal rok 1973, jsme měli laskavou paní učitelku, která nás měla opravdu ráda a uměla to s námi. Byla u nás za trest v rámci normalizačních procesů (dodnes nevím, jestli její vinou byla její víra v boha nebo nějaký jiný protispolečenský zločin) stejně jako pan učitel ve druhé třídě. 
Ten byl velkým obdivovatelem mojí mámy. Když odpoledne čekával na autobus, pozoroval ji kuchyňským oknem s krátkými záclonami. Dodnes si pamatuju jejich květinový vzorek.

12. června 2024

Obraz a film - napsala Stefanie Michael

Foto: Pinterest
„Potíž vás lidí je, že se vnímáte jako obraz, zatímco jste film,“ prohlásil drak. „Snažíte se z něj vystřihnout konkrétní políčka, abyste si je mohli důkladně prohlédnout, zatímco film běží dál. Chápeš, jak je to nesmyslné?“ naléhavě se na mě obrátil. 
„Když sebe nebo svůj život vnímáš jako obraz, nějaká tvoje část na pozadí ví, že jí něco uniká. Tvojí reakcí je zpravidla ještě důkladnější zkoumání obrazu. Jenže to, co ti ve skutečnosti utíká, na tom obraze nenajdeš. Je to v tom filmu, ve kterém hraješ hlavní roli, jenže si to neuvědomuješ a tak ho nesleduješ. Je to jako jít do kina a zaseknout se u úvodních titulků,“ použil překvapivou metaforu, mávnul ocasem a byl pryč.

11. června 2024

Cyklus - napsala Kateřina Surmová

Nechápu to. Nechápu to a chci přestat nechápat. Proč se musím vzbudit a proč musím spát. Proč se mám každé čtyři hodiny najíst a každých pár dnů si umýt vlasy, abych byl alespoň trošku potkatelný. Každý týden. Být.
Je to to stejné, známé. Jdu na stejná místa stejným způsobem. Když nemůžu sedět, musím jít. Když už nemůžu jít, nemůžu ani spadnout. Proč?

Ocelové město Třinec, druhé nejvýchodnější město Česka - napsal Petr Janša

Třinecké železárny 1910
Foto: Jiří Baran
Když vystoupáte na vrch Javorový u Třince, spatříte panorama, jež se místním nikdy neomrzí. Uvidíte celé Třinecko a jeho rozlehlé železárny, které z výšky vypadají jako Ocelové město Julesa Verna. Při hezkém počasí dohlédnete z této beskydské „tisícovky“ i ke slovenským Tatrám a k polským nížinám.

10. června 2024

"O zlaté rybce" a sprostých slovech - napsal Jaroslav Valach

Pohádku "O zlaté rybce" neznají pouze ignoranti, k těm se neobracím. Pro vzdělanější část svého publika začínám revizi pohádky od chvíle, kdy rybář přijde do své nuzné chaloupky a říká ženě, že sice pustil jediný úlovek dne zpět do moře, ale vrátil se se slibem tří splněných přání.
Žena ho vyslechne a povídá: 
"Ty starej papriko, ty kozle vopelichaná, jen vůl jak lev moh´ skočit na špek ňáký prolhaný ploutvi! Bohorodičko, kde jsem nechala voči, když sem si tě brala, já husa hloupá. Jen osel zbaští koninu, že ryba mluví a čaruje!"

9. června 2024

ŽELVA A JEPICE - NAPSALA VĚRA MAXOVÁ

Za rozbřesku se z larvy vysoukala dvě lesklá a zlatá křídla. Jepice se zrodila do nového dne. Sluneční paprsky se pomalu začaly dotýkat jezera a ona byla šťastná, že může pozorovat ten zázračný okamžik.
Celý den poletovala sem a tam, obklopená tisíci přátel se stejným osudem. Byla spokojená, že se konečně vymanila ze sevření své larvy.
Na břehu jezera narazila na velkou želvu.
"Želvo, ty už jsi jistě na světě dlouho, mám pravdu?"
"Ano, je mi 58 let." odpověděla želva.
"Óóó, jak ti závidím!" užasla jepice. "Tolikrát jsi už mohla vidět ranní svítání!"
"Blázníš? Proč bych se probouzela tak brzy? Nevadí, že prospím celý den, ještě mám před sebou spoustu let. Není kam spěchat. Ale mám to v plánu."

8. června 2024

Po stopách splněných přání - napsala Markéta Fuková

Jakmile vlak s hlasitým skřípěním zastavil na nástupišti, doběhla zadýchaná Jana. Spicha u pokladen nestihla. Zaspala. Ale Zuzku, Janinu kolegyni, jsem při čekání na domluveném místě nemohla nepoznat, přestože jsem ji znala jen z Janina vyprávění. Vášnivá čtenářka zopakovala Jana několikrát, když jsme plánovaly dnešní časně letní výpravu do brdských lesů. Zuzčin vzhled i chování dokonale odpovídaly mojí představě. Tlustá skla brýlí skrývala unavené oči, schoulená ramena dávala tušit, že se na lidmi přeplněném nástupišti necítí dobře a v rukou svírala rozečtenou knihu. Několik vteřin si soustředěně prohlížela mou plátěnou tašku s botanickým znázorněním kopřivy, než ke mně přistoupila. Nebylo pochyb, že jí se zase Jana zmínila o mé lásce k léčivým bylinkám, jejich sběru, sušení a přípravě odvarů a výluhů.

7. června 2024

Domluvená indická svatba... z lásky - napsal Yakeen

Tradiční tamilská svatba
"Víš, Yakeene, my tady závisíme jeden na druhém mnohem víc než vy v Evropě. Třeba peníze, od té doby co vyděláváme, já i můj bratr dáváme mámě a ta nám z nich dává zpět, když je potřebujeme. Ale nejdřív se s ní a s tátou o tom, za co je chceme utratit, poradíme. 
Stejně tak táta. Ať už vydělá rupii, nebo sto tisíc rupií, vše dá mámě. Ta je po rodinné poradě dál používá. Jasně, musíme jí s tím pomáhat, protože tohle moderní placení přes internet jí moc nejde, ale je to její starost."

6. června 2024

Koření života - napsala Irena Taterová

Ležím v trávě, mžourám do sluníčka a sleduji dravce, který ladně krouží po obloze. Obdivuji ho a také mu trochu závidím tu volnost a svobodu.
„Kafe!“ volá švagrová. 
Jsem na chalupě u bráchy. Nabídl mně, že můžu přijet, abych si trochu odpočinula. Nacházím se totiž v takovém zvláštním bodě svého života. Zastavila jsem se v tom děsném běhu a zjistila jsem, že vlastně vůbec nejsem šťastná.

5. června 2024

PRABABIČKA JIŘINKA - NAPSALA TEREZA NOVÁKOVÁ

Prababička Jiřinka byla maminka tří dětí a obdivuhodná žena. Nesmíme, ale opomenout její kuchařské umy. Jelikož meruňkové knedlíky, které vždy připravovala pouze z odpalovaného těsta, se staly u nás v rodině legendárními. Také o jejích domácích vdolcích jsem slyšela jen to nejsladší a nejvoňavější.
Měla ráda přírodu. Proto kolem našeho domečku kvetly barevné jiřiny, které byly jejími nejoblíbenějšími květinami, jelikož nesly stejné jméno jako ona.

Dům vzpomínek - napsala Helena Lukášová

Mlha jak závoj zašlých dob
ulicí tančí jak víly
vánek doprovází jejich krok
na rohu ulice, když zastaví se chvíli.

Vlhko a městské rosy třpyt
po střechách domů se válí
šeříků vůně padá v lidské sny
naplněné vzpomínkami z mládí.

4. června 2024

Týdeník - napsal Stanislav Rokos

V socialismu patří všechno všem
, stálo dlouhá léta napsáno na jednom z žižkovských činžáků, který jsem míjel cestou do školy. Možná proto se tehdy tolik kradlo. 
Kdo neokrádá stát, ten okrádá rodinu, říkalo se mezi lidmi. 
No co, kradli všichni. Šatnářky vám prosmejčily kapsy dřív, než jste dokoukali budovatelský týdeník; běžel vždy před samotným filmem, trval asi deset minut, přinášel novinky ze všech koutů socialistického bloku. Družstevníci zorali zemi od západních hranic k východním, horníci urazili stejnou vzdálenost pod zemí.

Osudové setkání - napsala Edita Dvořáková

Vyklízení pozůstalosti je pěkná dřina. Ale někdy na půdě můžete objevit něco, co vám změní život. Stejně jako mně.
„Zdravím vás z Ria. S láskou, M.“ předčítal jsem stále dokola úhledné písmo na zažloutlém pohledu, který na mě náhodou vypadl z jedné zaprášené knihy. Výhled zpoza sochy Krista na město, pobřeží omývané oceánem a horské vrcholy, které připomínají ženská těla ve vodě… Srdce mi bušilo. Mohl pohled zaslat můj otec?

3. června 2024

OHŇOSTROJ - napsal Jiří Wilson Němec

Foto: Valdemar Bednarz
Spěchám. Už mám být víc jak čtvrt hodiny na rotě. Rota drží „žulu“. 
Žula je druh pohotovosti. Žula je nejvyšší pohotovost. Žádné vycházky, žádné opušťáky, nic. Když se pískne žula, musí stát rota s komplet výzbrojí na „buzerplace“ do pěti minut. 
Poplachy jsou pískány často cvičně, někdy ovšem skutečně dojde k ostrým výjezdům na „pokrytí hraničního pásma“. To, když dostane útvar hlášku od „Pé-es-sáků“ o nějakém narušiteli. 
Lepší je držet „kámen“. Tato měkčí pohotovost dává příležitost dostat se na vycházku. Příležitost dostává však jen hrstka vojáků. Spočítat se dají na prstech jedné ruky a v podstatě bez výjimky chodí na vycházku mazáci.

CESTA S PRVKY RŮŽOVÉ - NAPSALA TEREZA NOVÁKOVÁ

Říká se, že rodina je nadevše, ale jestli je to skutečně, zjistíte až na rodinné dovolené….
Když mi bylo 15 let, rozhodla se naše rodina, v čele s hlavním organizátorem a generálem výpravy, Marií nejstarší (toho jména první), což je má milovaná tetička, že vyrazíme na rodinou dovolenou do Chorvatska. Osobně jsem se na dovolenku velice těšila, ale jen do okamžiku, než mi bylo oznámeno, že pojede i Maruška (z rodu Marií nejmladší, toho jména třetí nositelka), šestileté děvčátko, roztomilostí až rozkošností oplývající. Ovšem jak pro koho.

U televize - napsala Anna Vocelová

„Lásko, už jsi přemýšlel, jak by sis ty čtyřicetiny představoval?“
„Néééee.“
„Ale je to už za 14 dní, moc času nemáme.“
„Času je ještě dost, Radunko.“
„Ty jsi pořád v klidu, jenže musíme nakoupit maso na grilování, zeleninu, pivo, víno, objednat zákusky…“
„Já vím.“
„Víš, ale ještě jsi mi ani neřekl, kolik lidí ti potvrdilo účast.“

2. června 2024

Kočka a myš - napsala Stefanie Michael

Na lodi zbyla poslední myš. A kočka. Pochopitelně, protože kočka loví myši. Ne naopak.
Byla ze všech nejmenší. Ta myš. Celou plavbu se jí dařilo skrývat a jen bezmocně sledovala osud svých sester, které nenávratně končily v kočičím břiše. Někdy ani to ne. Někdy jejich tělíčka zůstala pohozená jako odpad, který pak lidé smetli a vyhodili. 
Kočku milovali, myši nenáviděli.
Už nebylo kam unikat. Ani proč. Byla poslední a osamělá. Nikdo ji neměl rád. A tak se rozhodla, že se sama vydá osudu vstříc. Na tak malou myš to byla velká odvaha.

Nedělní chvilka amnézie - napsala Věra Maxová

Zvoní budík, a i když je neděle, s chutí vstávám, protože se těším na dnešní kurz tvůrčího psaní. Stejně jako včera jedu na Karlák, abych tam v děvět zasedla ke stolu a udělala další krok na cestě k Bookerově ceně za litaraturu.
Dneska už vím, kolik času mi zabere cesta, takže je ráno klidnější. Nasnídám se, připravím a vyrážím. Žádný spěch.
Přijíždím akorát včas.

1. června 2024

Ideální sourozenec - napsala Jasmin Carmel

„Na zítra nám ve škole zařídili nějakej zkurvenej den dětí den dětí! A myslíš si, že je to na celej den? Ani píču, máme potom ještě ňákou kreténskou hodinu, kdy se normálně učíme. A víš ty co? Prý je to jenom pro druhej stupeň, což je taky na hovno. Jo, a víš co ještě? Ten dement ředitel nám zařídil ňákou podělanou pantomimu. A s ním to ještě organizuje naše třídní, kráva jedna blbá! Se tam beztak jen všichni budou ztrapňovat. No, neposrala by ses z toho?!“ 

Nejsou to plyšáci, aneb hraju si na učitelku - napsala Anna Vocelová

Jsem učitelka. Je mi sedm, mám tabuli na křídy a jsem přísná. Hrát si na školu mě baví ne proto, že potřebuji své rozumy předávat ostatním, ale proto, že můžu opravovat červeně. Nutím žáky, ať dělají co nejvíc chyb, abych mohla hodně opravovat. A když ty chyby dělají, nadávám jim a zvu si jejich rodiče (naštěstí jen domnělé) na kobereček do sborovny. Když se všechny mé kamarádky z první třídy bojí překročit práh našeho domu, abych je zase neuvěznila před tabulí, přijdou na řadu plyšáci. Ti sice neumí sami psát, ale přesto dokážou mou rukou vyčarovat spoustu chyb.

31. května 2024

V klášteře - napsala Markéta Fuková

„Ctihodná Matko, naše společné tajemství trhá moji duši,“ v slzách pronesla schovanka Klára.
„Daly jsme slovo! Nemůžeš porušit přísahu.“
„Mlčení se rovná lži. A já dál nemohu nést její tíhu.“
„Tvoje pravda zničí náš klášter. Promluvíš-li, nenávratně pošpiníš pověst řádových sester i zdejších schovanek! Zakazuji ti promluvit.“
Klára se pod tvrdým pohledem Matky představené zachvěla a odmlčela se.
Nitrem vibrovala věta: „Dělej pouze toliko, čeho jsi povinna.“

Vševědoucí nad ledem - napsala Anna Vocelová

Píše se 26. květen léta páně 2024, hodiny brzy odbijí půlnoc. Srdce div nevyskočí z hrudí milionu Čechů. Modlí se ke mně i ti, kdo Otče náš v životě neslyšeli. Já je slyším všechny.
„Pane Bože, hoši, dejte jim už ten gól,“ volají nahlas i úplně potichu. 
Já vím své. Dá ho v čase 49:13 mladík s číslem 88 na prsou. Dá ho v čase 49:13 mladík s číslem 88 na prsou. David Pastrňák.

30. května 2024

O EROTICKÝCH ASPEKTECH VANDRŮ - NAPSAL JIŘÍ WILSON NĚMEC

Venku leje jako z konve, ale v hospodě je teploučko. Voní kuchyně, tabák, grog. Zní kytara a známé písně a kolem velkých dubových stolů sedí parta lidí, kteří, jen co jsme vešli, nás srdečně zve k sobě. I hospodský je na naší straně. Ukazuje vlídnou tvář.
„Tak co si dáte, hoši?“ zahlaholí, hubu od ucha k uchu.
„Pivo. A, šéfe, kde se tu dá v suchu přespat?“ kujeme železo začerstva.
„Za barákem je stodola. Právě zavezená čerstvým senem. To vás uspí nato tata,“ dává nám jasně najevo, že tam můžeme rozložit své bágly.
Ještě za světla provádíme prohlídku rozlehlého seníku plného voňavého čerstvého sena s konstatováním, že kam se hrabe čtyřhvězdičkový hotel na tohle špičkové ubytování. Rozkládáme bágly, dopředu si steleme a vracíme se do šenku.

Večeře - napsala Věra Maxová

"Dobrý večer, budete si přát jídelní lístek?"
"Ráda bych si dala lehkou večeři. Můžete mi něco doporučit?"
"V tom případě by byl výborný pečený pstruh s bylinkovým přelivem."
"Hmm... A je čerstvý? Není moc cítit rybinou? To nemám ráda."
"Dneska si ho tu dala k obědu moje matka a moc jí chutnal. A to ryby zrovna nemusí."
"Dobře, tak já ho zkusím."

29. května 2024

Štípačky a rýmovačky - napsala Markéta Fuková

I. Štípačky
„Kurva, já se na to vyseru! Tady nemůže nic fungovat pořádně!“ zařval táta tak, že se mi roztřásly ruce, sevřelo hrdlo a s obavou čekala, co bude následovat.
Naštěstí jen jeho štípačky odletěly do blízkého mlází táhlým obloukem, který by posadil na zadek i Barboru Špotákovou.

Zrovna bosý - napsal Vladimír Špáďa Hnát

Až svíce zahoří,
zavolej: "Tas!"
A na svém nádvoří
rety ji zhas!

Jen chvíli vydechne,
zas zavel: "Vzplaň!"
Křísnout zná bezvadně
tvá hebká dlaň.

Mezitím políčím
jménem svých úst
v krajině pomlíčí,
kde bych si zgust.

Sosáčkem na blizně
nektar pak sál,
dokud by z tvých úst zněl
hlas: "Ach, jen dál!"

28. května 2024

Boj o holý život, orgie i setkání se žralokem - napsal Petr Janša

Plánujete pobyt na Kapverdách? Nenechejte si ujít pozorování karet, které jako by do současnosti zabloudily z prehistorických moří. My jsme si výlet domluvili na ostrově Sal, kde ho hlavně pro Čechy a Slováky organizuje průvodce Milan, který tam s manželkou žije. Naším cílem bylo večerní pozorování, jak kareta klade vejce na pláži.

Milanovy instrukce byly jasné: černé oblečení, absolutně žádné parfémy a po celou dobu „expedice“ být naprosto potichu, abychom želvy kladoucí vajíčka co nejméně rušili při jejich vysilující činnosti.

Poprvé v pitevně - napsala Andrea Orságová

Obraz Anatomie doktora Tulpa od Rembrandta 

Sotva umíme pojmenovat jednotlivé hrbolky a zářezy na kostech, už nás ženou s pinzetou a skalpelem v ruce k pitevním stolům. Nemilosrdná zkouška ohněm, tak se tomu také někdy říká. 

Prodírám se davem a chodbou zní tlumené rozhovory, které však postupně utichají, neboť se každý začíná ztrácet ve vlastní nervozitě a očekávání. 
Desítky studentů lékařské fakulty se nyní chystají poprvé vkročit na pitevny a setkat se tváří v tvář smrti.

27. května 2024

Pád královny - napsala Zuzana Rybaříková

Eliška se vrátila ze školy a odhodila batoh do kouta. 
Uff. Jako by z ní spadla veliká tíha. To špatné zůstalo za zavřenými dveřmi. Teď byla doma a všechen čas byl její. Rodiče se vrátí až večer. 
Jako kouzlem ji přitáhla obrazovka počítače. Zapnout monitor a potom bednu. 
Počítač se s uklidňujícím vrněním rozběhl. Zazářila úvodní obrazovka, aby vzápětí přenechala své místo ploše. Automaticky rozklikla ikonu prohlížeče. Už jenom chvilku, momentíček a bude moci zapomenout na tlustou Elišku Krátkou. 
Tam venku se zdálo, že její vzhled definuje všechno, čím je. Tady uvnitř na tom ani za mák nezáleželo. Tady byla Loreley, úspěšná vládkyně malé elfí říše, která se utěšeně rozrůstala.

Digi-Damoklův meč - napsala Gabriela Lichá

„Fany Jeřábková, brzy tě čeká bolestivá rána, to mi věř.“
Františka zírala na nový instagramový příspěvek Přiznání gymplu s otevřenou pusou. 
Nikomu přece nic zlého neprovedla. Zvedla oči od mobilu a podívala se na pár studentů u skříněk, kteří se na ni pátravě dívali, pak ale rychle sklonili hlavy. 
„Fany!“ chodbou se k ní řítili Ben a Zina. 
„Četla jsi nové přiznání?“ zeptal se Ben s obavami v hlase. 
„Jó, ale víš, jak to je. Nemůžeš brát všechno vážně,“ mávla nenuceně rukou navzdory tomu, že se jí úzkostí svíral žaludek. 

26. května 2024

Fotbalová kravata - NAPSALA MARKÉTA MURGOVÁ

A: “Zlato? Kam jsi mi dala tu šedou kravatu?”
B: “Jakou šedou kravatu?”
A: “No tu novou!”
B: “Ty máš nějakou novou kravatu?”
A: “Tu od Bohouše.”
B: “Od Bohouše z práce?”
A: “Jakej Bohouš z práce? Ne, to myslíš Bohdana.”
B: “A kdo je Bohouš?”
A: “Přece Bohouš z fotbalu, ne?”
B: “Bohouš z fotbalu ti dal kravatu?”
A: “No dyť ti to říkám!”
B: “Miláčku, já vůbec nevím, že ti nějakej Bohouš z fotbalu dal kravatu!”
A: “K narozeninám přece!”
B: “K loňským narozeninám?”
A: “Ne, to bylo k pětapadesátce.”

Vítr - napsala Kateřina Surmová

Kamila Pokorná, Fakulta designu a umění v Plzni
Vítr si spokojeně vanul oblohou. Měl foukání rád. Bylo to rychlé a dobrodružné a osvěžující, a bylo to vlastně to jediné, co uměl. Ale jak se tak koukal, nikomu se jeho plachtění moc nelíbilo. Lidé nadávali když ho míjeli, šaty i vlasy jim vlály do všech stran. „Zatraceně, dneska ale fouká!“ Květiny se prohýbaly ve stoncích a pištěly, a židle s rachotivým KRRRRCH padaly na stranu. 
Hrnula se na něj ze spodu spousta hlasů, a jak tak vanul dál, bylo čím dál těžší rozeznat jednotlivá slova.
„Děkuji ti!“ zavlála plachetnice s novým nábojem.

25. května 2024

ČERVENÁ - NAPSALA MARTINA KŘÍŽKOVÁ

Karkulka bydlela s matkou v domě u lesa. Byla to taková neduživá, světloplachá dívka s tázavým pohledem. Chodila ve vrstveném oděvu skrytém pod dlouhým červeným pláštěm, průsvitný obličejík schovávala pod obrovským čepcem. 
Její matku bývalo vidět jen po večerech, když vyrazila z domu odevzdat švadleně práci - vydělávala kůže na kalhoty a kabátky - nebo za jinými pochůzkami. Otec od nich buď odešel nebo byl nezvěstný. Obecně se vědělo, že matka s dcerou udržují kontakt s babičkou žijící v domě na druhé straně lesa.
Onoho léta sužoval vesnici divoký vlk. Zabíjel vesničanům ovce a slepice, rdousil králíky. Nikdo se neodvážil do lesa, kde pobývala tahle divoká šelma. 
Tu vidí mladý myslivec Karkulku, jak si s košíčkem štráduje přímo k lesu. 
“Počkej děvenko, ty se nebojíš vlka? Kampak máš namířeno?”
”Nesu babičce víno k narozeninám.”

PSANÍ DÁVÁ KŘÍDLA - ZPRAVODAJ 5/2024

Milí přátelé psavci!
Chystáme nové turnusy desetidílných kurzů

„Pro mě jsou dlouhodobé kurzy jako droga. Nemůžu přestat,“ přiznala Anička Vocelová i další její spolužáci. A tak ještě před létem rozjíždíme po krátké pauzičce třetí turnus cestopisných seminářů s návštěvami zajímavých hostů. Povídkové kurzy s odbočkou k psaní knih dobíhají, takže ještě máte možnost přijít se na některou čtvrteční lekci po domluvě zdarma podívat. Také učíme vysokoškoláky a středoškoláky. Je radost s mladými lidmi pracovat a bořit v nich tak často vypěstovanou školní nechuť k psaní. 
Hezké čtení Vám přeje Dana



V úterý 28. května začíná desetidílný kurz psaní cestopisů
Pravidelní účastníci už publikují v médiích. 
Přidejte se k nám a využijte slevový kód V5D3F3DZ.



Mnozí účastníci seminářů už mají vlastní knihy

Dana Emingerová a Petr Pravda, reportéři časopisu National Geographic, vám poradí, jak vystoupit z řady anonymních autorů. Zábavnou metodou zpětné vazby učí, jak psát o zážitcích z cest. Desetidílný podvečerní on-line kurz začne v úterý 28. května, koná se jednou za čtrnáct dní od 17.30 do 20.30. Lekce navštěvují zajímaví hosté - profesionální cestovatelé a šéfredaktoři cestovatelských rubrik. Připojte se a brzy můžete i vy publikovat v médiích jako mnozí účastníci předchozích kurzů. Nataša Richterová právě křtí Kuchařku z rybářské chaty na pobřeží Norska. Yakeen J. Helus má cestovatelský blog a vydává si knihy jako namluvená CD.



Povídkové semináře on-line i prezenční v Opletalce se rozběhnou nanovo v září. 
V létě však chystáme jedno či dvě tvůrčí setkání navíc, abyste nezvlčeli. 
Pište, kdy můžete, do tabulky zde.


24. května 2024

ROZHODNUTÍ - NAPSALA HANA ZELINGROVÁ

Klára se v čekárně s námahou postavila a mrskla nevraživým pohledem směrem k sestře, co potřetí až příliš hlasitě opakovala její jméno. 
“Jo, sluch mám v pořádku, jen prostě trvá než se rozpohybuju no,” zasupěla. Dnes svého lékaře překvapí. Po letech přesvědčování, že by měla jít na výměnu kyčle přichází poprvé sama rozhodnuta, že náročnou operaci podstoupí. Slyší samu sebe, jak potvrzuje termín. Přitakává, když se doktor ptá: "Co vás nakonec přimělo k rozhodnutí? Problémy se spaním, bolesti?”

Evžen rád spí - napsala Věra Maxová

Evžena jsme k nám domů přijali bez dlouhého rozmýšení.
Místo se u nás uvolnilo, tak proč neposkytnout azyl někomu dalšímu. Evžen je velmi tichý patron a nic moc k životu nepotřebuje. Dá se říct, že je dost líné povahy. Je schopen prospat většinu dne. Ráno sice vstane, ale po snídani vydrží aktivní jen chvíli a zase se nechá přemoct svou leností. No uznejte, není to ideální nájemník? 
Ze začátku mu nějakou dobu trvalo, než k nám získal důvěru, ale protože pochopil, že jsou naše příchody doprovázené donáškou jídla, máme pocit, že nás občas i rád vidí. Když je dlouho sám doma, cítíme, že mu chybí kontakt. Posílám většinou dceru, aby za ním zašla a popovídala si s ním. Ta se někdy brání slovy: 
"Mamiii, když já nevím, co si s ním mám povídat." 

23. května 2024

Děti z vietnamského kmene Hmong - napsala Gábina Vyhnánková

Scházíme zabahněným srázem, každou chvíli se nám smíkne noha a rychle zabalancujeme v protisměru. Těsně před pádem nás ale zachytí zvrásněná ruka staré ženy s barevným šátkem na hlavě. Beze slov se na nás zazubí a mě nepřestává překvapovat, jaký mají zdejší vietnamské ženy bílý chrup.