Řekni heslo - napsala Veronika Štětková

Předsevzetí, že si každý den před usnutím zapíšu do deníku tři smysluplné věty o tom, co mě ten den potkalo, neustále ohrožují různé nepříjemné věci typu nakupování, vaření, uklízení, praní, mama taxikaření, nebo vyzvedávání zboží pro babičku. 

„Všechny domácí práce s radostí odkážu komukoliv, kdo si o ně řekne, značka spěchá!“ 

Švagrová mě přesvědčila, ať vyzkouším objednat nákup přes Košík, že jí to ušetří spoustu času. 

„Tak dobře,“ zadala jsem do objednávky všechno, co jsem potřebovala: zelený chřest, kokosové mléko, pečivo, ovoce, koření, cukr, mouku, sůl a taky rybu, napoprvé jen pár věcí na zkoušku.

Litrární esence - napsala Jarka Rymešová

Drozdice

(Smutné)  

Vyhlédla si břečťanem zarostlou dutinu po vypadlém kameni v zahradní zídce a vybudovala si v ní domov. Z větviček spletla hluboké hnízdo. Ze ztrouchnivělého dřeva, které pilně zpracovávala zobákem, vytvořila hladkou a pevnou misku. Vystala jí mechem a snesla do ní pět modrozelených vajíček.

Zahradník - napsala Míša Štěpánka Sedláčková

Prostě se sbalil a odešel. Na stole v kuchyni našla po probuzení jen krátký vzkaz: „Nehledej mě.“ Uvědomila si, že o něm už vůbec nic neví. Jen to, že v poslední době byl stále víc nervózní a stále méně se zdržoval doma. Tušila, že jeho podnikání není úplně čisté, nenašla ale odvahu se ho na to zeptat. Nikdy s ní o tom nemluvil a ona se snažila jít mu z cesty, když měl svoji podrážděnou náladu. Což bylo pokaždé, když byl doma. 

Pil a ona pro něj byla hromosvodem jeho agresivních nálad. Nikdy ji neuhodil, to ne. Dokázal ji ale pohrdavými slovy ponižovat tak, že chtěla být neviditelná. A taky byla. Pro něj zcela jistě a postupně i pro sebe. Schovala se do skořápky přežití.
V tom letním sobotním ránu skořápka praskla. Držela v ruce vzkaz psaný jeho rukou a počáteční mlčenlivý šok vystřídal nečekaný smích následovaný hysterickým pláčem. 

Plakala dlouho, jakoby potřebovala ze sebe dostat všechny slzy, které během jejich manželství spolkla. 

Vlastně už to žádné manželství nebylo. Prakticky spolu nežili.

Jak jsem potkala Mata Hari - napsala Julie Pechová

Z Mata Hari se nestala žádná dramatická postava naší historie. Znám ji a je úplně v pohodě. Docela si rozumíme, ale přebírá mi kluky jak nic. Štve mě to, ale chápu je.
Vím, jaké to je, si před spaním představovat, jak tančí a jak se její boky třesou a houpou.
Řekla bych, že je opravdová holkašéfka. Vždycky se nese chodbou ve škole. Ve sluchátkách má Lanu. Prožívá každý ten krok a každou sloku.

ČLOVĚK PLÁNUJE, PES MĚNÍ - napsala JANA VENZLŮ

Žena stojí v noci v uličce v dešti a v ruce drží nůž.

„Večer si zkazit nenechám,“ zopakuje si sama pro sebe a rozběhne se k večerce naproti. Červený nápis „Nonstop“ bliká stejně rychle jako buší její srdce. Vletí do prodejny a rozhlédne se kolem.

Jde rovnou za prodavačem: „Potřebuju hodně svíček. Ty nejvíc voňavé, jaké máte.“

JABLKO SVÁRU - NAPSALA HANKA HLOUCHOVÁ

„Hanko, chceš jabko?“ zeptal se mě romský dělník, jakmile jsem se uvelebila ve stínu stavební boudy.

„Ani ne, díky,“ vydechla jsem, sundala z hlavy kšiltovku a bezmyšlenkovitě otřela zpocené čelo.

„Jen si dej. Seš hubená. Na,“ nedal se odbýt Jožko, který z vyboulených kapes svých tepláků vylovil voňavou žňovku.

„Dej si a já ti pak o ní něco řeknu.“

ZADOSTIUČINĚNÍ - napsala Anna Vocelová

Julie doběhla do zapadlé uličky na náměstí celá uřícená. Nemohla popadnout dech. Úplněk ozařoval zmoklé dlažební kostky i ji samotnou. Dokázala to. Léta příkoří a vydírání ukončila tři rychlá bodnutí do krku.
„Já ti dám, ty hajzle, to máš za to všechno, cos mi prováděl,“ křičela v duchu, zatímco tiše bodala do měkké tkáně. „Za ty slizký řeči, funění do ouška, olizování pupíku, prsty tam dole. To kvůli tobě ztuhnu pokaždý, když se mě Jakub pokusí políbit na krk, kdykoli mi chce něco pošeptat. Chce se mi z tebe blejt. Ne, už nejsem ta poslušná holčička, která nic neřekne, protože by to mohlo bejt ještě horší.“

Elementary, dear Vacín - napsal Vasil Janko

„Už je to tady znovu,“ povzdechl jsem si a vydal se z auta do té mihotající změti záblesků a stínů pohybujících se těl. Přišel jsem k davu, fotící si místo činu, na které jsem ani nedohlédl. Vytahovat odznak nemá cenu, to už jsem za ty roky naučil, prostě se pokusím protlačit se přímo skrz. Musím říct že to není žádná hračka, ale člověk si v tom po čase vytvoří cvik. Důležité je se nezastavovat.
Podlezl jsem policejní pásku a z poza mě slyším: “Hej, kámo, tám můžou jen švestky!“ 

Poprava v ložnici - napsala Jacqueline Štěpanovská

Připozdívá se. Měla bych si pospíšit do postele. David na mě čeká. Musím splnit manželskou povinnost a podvolit se svému muži, jinak mě potrestá několikadenní ignorací s podtónem tiché zloby. Zdržuji to, jak můžu. Zhasínám. A spíše silou vůle se sunu po schodech. Ložnice je má šibenice.  Už několik let ve vzduchu jak gilotina visí hrozba – chceš udržet rodinu pohromadě? Tak sexuj!

„Kde jsi tak strašně dlouho? Málem jsem usnul. Máš krajky?“ táže se mě David. 

 „Nemám.“ 

Pár prvních dotyků a já cítím, jak ve mně všechno křičí. Nemůžu! Nejde to. Zítra mi přijede „teta z Červené Lhoty“ a já dnes promarním příležitost. Ale víš, co tě čeká… Týdenní dusno. Dokud to neodčiním.

Háčky k příběhu Jacqueline Štěpanovské - napsali Jiřina Dubová, Vladimíra Kuchařová a Pavel Doležel

„No tak jo, tak mě teda uhoď...“ Už to nemůžu vydržet. Cítím, že to dnes večer nebude jako jindy. Už nebudu předstírat něco, co není. Petr je naštvaný a vlastně se mu ani nedivím. Už s ním nechci spát, už se ho nechci dotýkat.. Už jen chci, aby to skončilo. Ani nevím, kdy přesně to začalo. Kdy se to mezi námi celé rozbilo, pokazilo, od základu změnilo.

(Pavel Doležel)

Poprava v ložnici z pohledu muže - napsala Jacqueline Štěpanovská

„Jdu do sprchy,“ hlásí David. V koupelně sahá po holícím strojku. „To aby mé polibky nepůsobily jako souboj s ježkem,“ pomyslí si.„Zkrátím i vlasový porost. Jó, už vypadám jako člověk.“
Vstupuje do sprchy s mýdlem a rejžákem.
„To mám ale radost, kolik jsem toho dneska udělal. Ještě ze sebe odrbu toho upocenýho a zaprášenýho chlapa, upustím páru a budu spát jako mimino,“ usmívá se David. „Teď už jen vyčistit zuby,“ a následně odchází relaxovat na manželské lože. „Nechám rozběhnout své fantazie, než z koupelny dorazí i drahá polovička.“

Policejní pes a vlk - napsal Jan Kössl

Policejního psa už přestalo bavit jen poslouchat příkazy a povely. Toužil poznat svobodu, možnost vlastního rozhodování. A tak utekl do lesa. Potkal vlka. Slovo dalo slovo a spřátelili se. Netrvalo dlouho a oba se chytili do pytláckých ok. 

A dost - napsala Jana Bednářová

Klára stojí, uprostřed noci, v úzké, starými dlažebními kostkami vyskládané uličce. Nedoběhla od bytu daleko. Celá se třese, pozoruje deštěm nablýskané kostky a bezmyšlenkovitě utírá do mokrých riflí nůž. Křečovitě se usměje a hlavou ji projde, ,,mokrý nůž do mokrých riflí, to je teda nápad.“ 

Její nůž není mokrý od deště, je rudý, krvavý. Dál ji plynou myšlenky: ,,Vážně jsem to udělala? Déšť smývá prach a činí věci i vzduch čistější, jako taky nový začátek. Je to nový začátek? Stačí smýt krev z nože a bude čistý, bude to nový začátek, nebo je to konec? Co teď?“ 

Úplněk - napsala Simona Maňoušková

Ohlušující dusot koňských kopyt je blíž a blíž. Čím rychleji běžím tím pomalejší jsem. Gigantické černé hlavy s harvaní hřívou a rudými oči, jsou hned za mými zády. Mé nohy slábnou. Slyším jen ďábelské řehrání, když moje tělo dopadá na zem a je udupáno asi stovkou konní. Vyletím jak čertík z krabičky, a otřu si pot z čela. Mé ospalé oči se pomalu rozhlížejí po pokoji a marně se snaží zaostřit na svítící čísla na budíku.

Dnes nad ránem odešla Hana Hnátová, osmadevadesátiletá sestra Arnošta Lustiga - napsala Dana Emingerová

Stojím v Truhlářské ulici v centru Prahy před domem číslo 20. Tady žil po válce Arnošt Lustig se svou maminkou a starší sestrou Hanou. Zvoním ve třetím poschodí u dveří s vizitkou Hana Hnátová. Otvírá mi drobná stařenka. Má stejně živé oči jako Arnošt. Jen jiskry v nich jsou teď zalité slzami.

Psaní dává křídla - Zpravodaj 8/2022

Milí přátelé psavci!
Čeká nás podzim plný skvělých událostí

 

Mám pro Vás překvapení. Nové dlouhodobé kurzy začnou pro všechny jejich účastníky dvěma mimořádnými semináři s úžasnými osobnostmi. Budou se konat v Praze prezenčně. Zarezervujte si, prosím, čas ve středu 14. září na lekci dramaturgie s Pepi Lustigem, synem Arnošta. Na ní budeme srovnávat filmové adaptace s předlohami Lustigových povídek a učit se, jak přetavit příběh v dramatické dílo. Páteční odpoledne 30. září pak bude patřit natáčení scének s hercem a režisérem Milanem Šteindlerem. Těmi oživíme 26. listopadu v Divadle Dobeška předvánoční večer autorského čtení s křestem naší nové společné knihy o rodičích a dětech. 

Těším se na vás  

Dana 

---

Dramaturgie s Pepi Lustigem v Praze ve středu 14. září 

jako začátek nových dlouhodobých kurzů. 

Lekci lze i jednorázově zakoupit zde.

---

Cestopisné háčky - napsali Jiří Wilson Němec, Zuzka Kratochvílová

Zadání:

Vyberte si místo, kam rádi jezdíte, a zkuste vymyslet originální úhel pohledu - nápad, na jakém byste svůj cestopis postavili. Pak napište úvodní odstavec vaší cestovní reportáže.

Příklad:

V ZEMI FJORDŮ

Milan Vodička

Je to tady jako chrám pod širým nebem. Čekáte, že každou chvíli se z nějaké soutěsky vynoří zachmuřený germánský bůh a sekerou vysekne do nebetyčných skal kolem další norský fjord.

---

Vyznání - napsal Martin Tomášek

Jan Sorokáč

Haló, jsem duše Martina Tomáška Martin je sedící křivá troska na kolečkách bez chuti a elánu do života hodně toho o sobě sdělil ve sve knize Duši nespoutáš. 

Nedávno mu umřela teta, strýc, nakonec babička. Pár měsíců po tom skončil v nemocnici s chudokrevností a ještě dalšími drobnými problémy.

Dali mu transfuzi. Ještě čeká na další vyšetření ohledně něčeho jiného. Tak uvidíme během toho, co mu tekla do žil nová krev, tak si opět uvědomil svoji největší životní touhu a přání neumřít jako panic - viz kniha Duši nespoutáš.

Literární esence - napsal Vasil Janko

Když usedl prach
(smutná)

Když usedl prach, rozeběhl jsem se k nejbližšímu domu. Z jedné strany měl rozbořenou zeď a propadlou střechu, to jak ho zasáhla puma. Slyšel jsem jak v domě cosi hýká, ale nevěděl jsem jistě jestli je to opravdové, nebo mi jen pořád zvoní v uších. Přebil jsem zásobník a natáhl kliku závěru dokud jsem neslyšel to ono známe *CVAK-CVAK. 

Zahrado mých dědů - napsal Kryštof Pravda

Zahrado, ráji, zemi naše. Domove, štěstí, svobodo. Dáváš už dlouho naší rodině sladkou úrodu a přec né zadarmo.
Ty, která vyrůstáš, dospíváš jako já… jako můj táta i děda.

Měníš se nepozorovaně dnem i nocí. Piješ a žízníš, mrzneš i taješ a větříš. Kolik toho pro nás trpíš.
Sluneční paprsky tě v létě spalují jak plameny pekelné a čerti se ti smějí.
Doufám, že stín se ukáže jak anděl z nebes a odpočinek tvé duši dá. Aspoň na chvíli ti uleví od bolesti. Klidu se ti však nedostane. Jsi tu navěky... a budeš stále.

ČARODĚJKA - napsal Jiří Wilson Němec

Dobrá zpráva. Vlastně dvě. Ta první přišla poštou. Luďkovi i mně se prázdniny nečekaně prodlužují o tři týdny. Nová škola totiž ještě není hotová a tak se začátek školního roku posouvá. I ke konci září ale škola hned nezačne. Jen co se ubytujeme na internátě, odvezou nás někam na Vysočinu pomáhat národnímu hospodářství se sběrem erteplí.

Druhá zpráva se odehrála minulý týden. Do Leštiny zavítal cirkus. S tím cirkusem přeháním. Už jsem v opravdovém cirkuse jednou v Prostějově byl, a tohle je takový, s bídou čtvrtinový cirkusový stan. A jedna maringotka k němu. Žádné cvičené opice, lvi, medvědi a cval bílých koní v kruhu. Ani šašek, natož klauni.

Ve Strejdíně na návsi - napsal Michal Hejna

Ke zvláštní události došlo o včerejší deštivé noci ve středočeském Strejdíně. Na návsi zde byla pozorována žena v noční košili držící v ruce zakrvavený nůž. Přivolaný strážník konstatoval, že krev není lidská a dezorientovanou ženu odvedl domů. Jak se podařilo naší redakci zjistit, jednalo se o padesátiletou Marii N. Případ budeme dále sledovat.

Petr Broužek spokojeně přejel očima své dílo. Zatím byl pouze začínajícím, bezvýznamným externím dopisovatelem jednoho ještě bezvýznamnějšího novinového plátku, ale nechyběly mu ambice. Do dvou let se viděl minimálně v Lidových novinách vedle Čapka, Poláčka a Těsnohlídka.

Už jsou to tři roky - napsala Linda Hájková

Stojím uprostřed uličky, je noc. Na nebi se zableskne, pak zahřmí, každou chvíli bude pršet a já mám na sobě jen pyžamo a pantofle. Nepamatuju si, že bych z koupelny odcházela. Šla jsem si vyčistit zuby, otevřela šuplík a pak tma, na nic dalšího si nevzpomínám. Uvědomím si, že v ruce svírám nůž na maso. Stékají z něho kapky krve, mojí krve. Zkusila jsem to snad znovu? Ptám se sebe sama.
„Co to děláš Eliško?“ ozve se za mnou hluboký hlas. 

Leknutím se otočím. Pod světlem pouliční lampy rozeznám siluetu mladého muže.

Jsem přepracovaná - napsala Jana Bednářová

Nastartovaná bílá služební škodovka, tiše přede u závory vjezdu do školy. Vrátný má sklopenou hlavu nad mobilem, naštěstí.
,,Aspoň na mě nemluví. Jsem vyděšená a mluvím nahlas, sama pro sebe, no super, je mi čtyřicet a já trpím samomluvou.

DO PRKÝNKA DUBOVÝHO - napsal Jiří Wilson Němec

„Stůj rovně!“
„Au! Ty kreténe, co do mě mlátíš?!“
„Podívej, vidíš tady ty dva mrzáky? Vidíš? Mrzáci, protože křiváci to jsou. Každej, rozumíš, každej mi zahnul. A ty, takový čahoun, hezoun štíhlej…“
„Já ti nezahnu. Přísahám!“
„No to si piš, že nezahneš. Stůj pěkně rovně, já tě párkrát praštím a bude to.“
„Au! Au!“
Právě jste vyslechli rozhovor kladiva s hřebíkem.

O rajčeti a komárovi - napsala Alisa Dzehtsiarova

V jednom domečku ve chladivé ledničce žilo rajče. Říkalo si pan Tom. Kromě pana Toma lednici obývaly i další potraviny, jako byla mrkev, brokolice, okurka, ledový salát, jablko i jahody. Avšak nikdo z nich pana Toma neměl rád.
Všichni někam patřili, každý se mohl někam přiřadit, buď k zelenině, nebo ovoci. Kromě rajčete. 

Snažilo se tyto nevlídné vztahy mezi ním a okolím napravit. 

Parťák na cesty - napsala Lenka Holá

V autě jedeme čtyři. Je vedro, táta netrpělivě sešlápne pedál a tachometr ukazuje, že se po dálnici směrem k Mikulovu řítíme téměř 130 za hodinu. 

Naše každoroční cesta do Chorvatska započala už před několika hodinami. Na první pohled je všechno stejné jako minulý rok. Auto je až po strop narvané kufry, konzervami a nádobím.

Jedu na rande - napsal Marek Bucko

Našlapuji na první schod do vagonu. Zajímavé, teď tu jsou schody a po zavření dveří podlaha. Úzký průhled a naproti druhé dveře. Zavřené. A je tam ta podlaha. 

„Co tu bloumáš mladej! Postupuj dále do vozu, jinak to vodjede bez nás!" 

„Promiňte, pane," vyhrknu a myslím si: „aby ses' nezbláznil dědku." 

Dávám se doprava a přede mnou dlouhatánská chodba. Vpravo míjím záchod- aha ve stanici nelze. Ale naštěstí už se rozjíždíme- ale! 

HYSTERKA - napsala Zuzka Kratochvílová

ČTVRTEK – ZÁPIS DO DENÍČKU:
Milý deníčku,
Jsem tak zamilovaná. Je úžasný. Holky na vejšce mi ho budou závidět. Už je hotový učitel. Učí na gymnáziu. 

Na víkend mě pozval k němu do školy. Chce mi ukázat svůj kabinet a prý se můžeme vykoupat ve vnitřním bazénu školy. Je mi jasný, o co mu jde, ale co. Aspoň to bude romantické a zážitek, který jen tak nějaká kámoška nemá. 

Už se nemůžu dočkat.

Písnička - napsala Jarka Rymešová

„Někdo si pouští starý šlágry,“ zbystřila sluch. Odkudsi z otevřeného okna nedalekého paneláku zaznívaly písničky, které si jako puberťačka opisovala krasopisně do školního linkovaného sešitu: Matuška, Novák, Neckář, Kubišová, Pilarová. Nedalo jí to, a začala si při vyklízení myčky nahlas prozpěvovat s nimi. Ty důvěrně známé melodie a napůl pozapomenutá slova ji pohltily.
„Han!!!“ zaznělo napůl prosebně, napůl velitelsky z vedlejší místnosti. „Aspoň ty s těma cajdákama přestaň. Stačí, že mi lezou do uší oni. A ty na rozdíl od nich nemáš navíc ani sluch... Buď tak hodná. Prosím! Já to snad nikdy nedodělám.“

Stará skříň - napsal Vasil Janko

Táta ji k nám přivezl v létě, když babička odešla do nebe a spousta pánů přišla do jejího domu a odnášeli všechny židle, stoly, postele a tak. 

Máma říkala že se k nám domů vůbec nehodí, ale táta řekl, že se mu líbí. Nevím jestli se k nám domů hodí nebo ne, ale podle mě je hrozně ošklivá. Je strašně veliká, a když ji sem poprvé donesli, tak byla celá špinavá a zaprášená. Teď už je jen špinavá. Má hnědou barvu, ale ne takovou jako normální hnědou barvu, jako má čokoláda, nebo vlasy mojí mámy. Je to taková tmavá, flekatá, divná hnědá. 

Jsou na ní vyřezaný obrázky, ale moc se mi nelíbí. Na jednom je jak pán s šálou bodá býka mečem, a já mám býky moc rád, takže mi to přišlo škoda. Občas se mi zdá že se její dveře samy otvírají, jako kdyby vevnitř někdo byl, ale vždycky když ji máma otevře tak jsou tam jen trička a ponožky. Stejně se kolem ní bojím chodit sám.

Literární esence - napsal Jiří Wilson Němec

Rozchod

(smutný)

Listopadová půl čtvrtá odpolední. Striptýzová alej končí svou svlékací produkci a mizí za mlžnou oponou. Jáchymovy nohy rozrážejí chuchvalce javorového šustivého mléka, které každým krokem tmavne. Bledá sluníčka pouličních lamp s mlhou marně zápasí. Cizinec ba i místní by mohl snadno zabloudit. Zvon nedalekého svatojakubského kostela jako mlžný maják nabízí alespoň trochu orientace.

Mí báječní kolegové - napsala Vendula Beaujouan Langová

Přibližuju se ke křižovatce. Ach jo, zácpa! To tak scházelo! Dnes se mi fakt nechtělo vstávat. Už čtvrtý týden sedím od rána do večera u přijímacích pohovorů a zmáhá mě to. Naskočí zelená, ale zase neprojedu. Ty jo, půl devátý a v devět začínáme...

Konečně projíždím, ale po pár kilometrech se ocitnu zacpaná v tunelu. A to dnes není žádná stávka! Minuty běží. Vytáčím Milana. 

Tajná láska - napsala Bohdana Pufferová

Hrudník se nezvedá. Už víc než pět minut se nezvedl. To je konec. Moje múza tiše odchází. Tváře jako padlý sníh.

Je to sotva 15 min, co jsem ne kole vyrazil domů ze školního srazu. Pořád se mi honil hlavou obraz mé lásky z univerzity. Po deseti letech mě to opět vzalo. „Ó Brigito…“
Stále jsem cítil její vůni. Přiváděla mě na škole k šílenství…

NÁVOD NA ŠTĚSTÍ – Anna Vocelová

„To si už fakt dělaj srandu,“ rozčiluje se Věra po přečtení pravidelného měsíčního reportu generálního ředitele. „Abychom podpořili pocit štěstí vás všech, rozhodli jsme se najmout Happiness Managerku. Na její profil se můžete podívat zde,“ pokračuje ve čtení a rozklikává příslušný odkaz.
„Hm, takže Mgr. Simona Kočí, MBA, pěkná kočička,“ hodnotí blonďaté lokny nové firemní posily kolega Václav.

Čím větší nos, tím přitažlivější pro opačné pohlaví - napsala Bohuna Kopřivová

„To že je nos, ta do červena zabarvená okurka? No to je paráda“, obracím se na manžela na 3. největším ostrovu světa, Borneu. Je to jediné místo na světě, kde se tento druh živočicha vyskytuje. A dokonce ve volné přírodě. Nemůžu se vynadívat na kahau nosatého, zřejmě dominantního člena jeho tlupy. Víc jak 10 cm dlouhý nos mu visící přes pusu a je známkou velkého zdatného samce. A jak skáče!

S roztaženýma rukama i nohama překoná až čtyři metry. Doprovází ho jeho harém, ale samice mají nos krátký, zašpičatělý a otočený trochu nahoru. Jsou roztomilé, ale mužští jedinci jsou daleko zajímavější. Dokonce jedině oni vydávají zvuky, k tomu jim pomáhá i jejich ozdoba, která při jídle ale dost překáží. Samice ani nedutají, a to se zas moc líbilo mému manželovi a já nevím proč.

Ztráta - napsal Matyáš Souček

Netajím se tím, že jedna z mých nejoblíbenějších zálib je stavění plastikových modelů. Zde, na rozdíl od skutečného života, jsem opravdový puntičkář. Při každé stavbě se snažím překonat dokonalost předešlého.Od realistické zeminy na podvozku, přes nejtintěrnější detaily kabelů z drátků.
Jinak tomu nebylo ani před několika lety, kdy jsem si s velkou slávou koupil model legendárního tanku Tiger.

Po několika dnech stavby se však děje katastrofa. 

„Kde je…?!“

Nedorozumění - napsal Martin Paruch

Na nádraží se potkali turista, policista a dívka. Turista má foťák, policista revolver a dívka hidžáb. Turista vyfotí nádraží a policista ho za to chce zatknout. Oba při tom mluví jiným jazykem a navzájem si nerozumí. Ani revolver slova přeložit nedokáže. 

Dívka jen přihlíží. Gesta jsou výmluvná, ale marná, když ten druhý nechce pochopit.

LÍBÁNKY - napsala Zuzka Kratochvílová

Pouliční lampa slabě ozařovala úzkou uličku. Hmyz poletoval kolem plastového krytu světla a cikády vydávaly svůj typický zvuk. Město už dávno ulehlo k nočnímu spánku. Ema stála bosa na náměstí a nevnímala ani chlad dlažebních kostek pod nohama, ani zvuk blížícího se policejního auta. Pouze pevně svírala velký kuchyňský nůž. Vlahý větřík jen pozvolna pofukoval, takže se Emin lehký šat vlnil kolem jejího těla. Stála a upřeně hleděla před sebe. Čas pro ni v tu chvíli přestal běžet.

Ty jsi můj důvod, proč žít - napsala Jasmin Carmel

„Tati?“ Do otcovy pracovny nejistě vstoupí jeho pubertální dcera. „Potřebuju ti něco důležitýho říct.“

„Ano, sluníčko?“
„Neříkej mi už sluníčko, tati. Je to trapný.“