Bludička 7.: Naposledy – napsala Míša Štěpánka Sedláčková

Byl krásnej jarní den. Všechno v lese ožívalo. Dřív sem jezdil na motorce, ale to bylo dávno. Dneska nechal auto pod kopcem a pomalu stoupal po cestě až na louku nad lesem. Kdysi to bejvalo jeho oblíbený místo. Pořád tam stála. Třešeň. Kvetla a omamně voněla.

Posadil se u ní a sáhnul do kapsy. Dopis, kterej chtěl vzít s sebou, tam nebyl. Zapomněl ho v autě. Na chvíli zavřel oči a ponořil se do vzpomínek. Najednou ji viděl, jak sedí blízko něj, dívá se mu zpříma do očí a usmívá se. Jako tenkrát, poprvý. Tady pod tou třešní se před spoustou let potkali. Měl pocit, jako by to bylo včera.
Vždycky si vykali. Byla to taková jejich hra. Krátká, ale intenzivní. Nikdo netušil, jak moc jsou si blízcí. Blízcí a zároveň vzdálení. Často si psali, ale vídali se málo a vždycky jen v soukromí. Bubliny jejich životů se nikde jinde neprotínaly. A jednou se přestaly protínat úplně.
Jeho život pokračoval dál. Byl to dobrej život. S rodinou, dětma, ženou, která mu celý ty roky věrně stála po boku.

Noční imprese – napsal Josef Huslík

Odpoutal jsem Měsíc

od Země, ať si letí

Noční vítr už rozčechrá mu
tu jeho plešatou zář

Nektarově vonícími stromy
probleskl třepotavý anděl
s LP Mothers of Invention pod paží

Jak jsem zachraňovala záchranku - napsala Lenka Prosecká

Čerstvě probuzená se válím v posteli a těším se na dnešní den. Mám rande s klukem ze záchranky a přemýšlím co na sebe, jak se namaluju, co s vlasama. Najednou zvonek. 

„Policie ČR, otevřete," ozve se do domácího telefonu.

Proč? Co se děje? Začínám se trochu bát. 

Náhle se v telefonu ozve známý hlas: „Leni, to jsem já, manželka pana Šebesty hlásila pokus o skok z okna, proto ta policie. Teď nebere telefon a nemají tu zvonek." 

Háček k příběhu Lenky Prosecké Jak jsem zachraňovala záchranku

Ten zvonek mě doslova katapultoval z postele.
Úlekem se mi zastavil dech.
Beru roztřesenou rukou sluchátko domácího telefonu.
„Haló….. „
„Policie ČR otevřete.“
„Prosím? Co se děje?“
„Otevřete nám, Policie ČR, potřebujeme se dostat k Blažkovým na pátém patře, nemají funkční zvonek.“
V rozespalé hlavě mi naskakuje spousta otázek – „není to nějaký podvod“, „proč zvoní zrovna na mě?“

Fundus - napsala Irena Lahodná

Tak další divadlo je před demolicí… no, to trochu bolí... vždyť bylo tak...
... no, krásný už moc ne, páchne tu plíseň, fresky jsou zčásti opadaný... taková oblastní z nouze ctnost, ale s tradicí... a jediná svého druhu...
Dvě babči na vrátnici a s nimi jedna bývalá subreta, nyní chudá důchodkyně se zbytečným přelivem a pejskem taky pokročilého věku…
Když jdu okolo, pejsek blafne, babky vzhlédnou, a prý co tu dělám...?
„Dneska hraju, paní Zárubová, přijdu se vám ukázat namalovaná, abyste mě poznala.“

Dialog s hlavou smečky – Tereza Vrbová

„V klidu Bonnie, čekej!“

„Dělej, kde to vázne? Jdeme! Hele, míček! Támhle na parapetu! Hoď mi míček!“
„Chceš míček, nebo jdeme na procházku?“
„Míček povídám, míček!“
„Nepůjdeme radši na procházku?“
„Okamžitě mi hoď ten podělanej míček!“
„Bonnie, přines míček!“
„Hurá, míček… No to ses teda předvedla. Házíš jako ženská.“
„Házím jako ženská. Nepůjdeme radši na procházku?“
„Jé, myší díra!“
„Ach jo, myší díra. Bonnie, nech ty myši. K noze!“
„Míček, hoď mi míček!“

Depresivní školení – napsal Michal Hejna

„Vážené kolegyně, vážení kolegové, já vás zase po roce vítám na školení z normy ISO 9001, kterou definujeme systém managementu jakosti …“

No, tě bůh, zase ten uspávač hadů a dvě hodiny koncentrované nudy. Nejzbytečnější a nejdelší dvě hodiny života. Kdyby mě spíš někdo vyškolil na to, jak se citlivě zbavit jezevce.
Ta jeskyně jinak vypadá zajímavě a nadějně, i když ten vchod by to chtělo rozšířit.

Reklamace rádia - napsal Tomáš Vejmelka

Dobrej den, mladej pane. Jdu reklamovat rádio. Spadlo mi při snídani do misky s těma kokrflejkama. A dost mě to teda naštvalo, protože Kája Gott zrovna zpíval To musím zvládnout sám! Nejlepší písnička na světě.

No, co se tváříte?! To vaše rádio mi úplně zkazilo den. Jak, to rádio za to snad nemůže? Může! Kdyby nebylo tak hladký, tak by mi nevyklouzlo z ruky a nespadlo by do toho mlíka.
Tak vezmete mi ho na tu reklamaci? No co, že je špinavý. Si myslíte, že mám čas to čistit?

Metafory - napsali Tomáš Vejmelka, Daniela Kopřivová, Stanislav Rokos

Hašlerka vypadá jako ponorka. (Stanislav Rokos)

Hašlerka vypadá jako malinký meteorit. (Lada)

Hašlerka vypadá jako malý kousek fialového jantaru. (Tomáš Vejmelka)

Hašlerka vypadá jako vytržený čumák pejska.(Daniela Kopřivová)

Jeho chůze zní jako sněhová vločka dopadající na zem. (Daniela Kopřivová)

Jeho chůze zní jako klapání zubů. (Stanislav Rokos)

Anděl strážný - napsala Míša Štěpánka Sedláčková

Příběhy dračí babičky 🐲

Život v jeskyni u jezera se pomalu vracel do starých kolejí. Alannah se rozhodla, že zůstane do konce léta. Dračí babička Stefanie byla ráda. Věděla, že to její přítelkyni pomůže vyrovnat se s odchodem milované Niamh.

Tři slova – napsal Elliot Jačků

Klapavé dunivé zvuky v pravidelných intervalech rezonují chladnou, opuštěnou chodbou. Ustaraný, celobíle oděný muž středního věku s viditelně hlubokými vráskami v obličeji se rychle přibližuje a já vím, že jsem jeho jedinou zastávkou. 

Zatím nic neříká. 

Jeho těžké podrážky mluví za něj, a to mě dělá ještě nervóznějším. Poslední klap, klap. Srdce jako by se zastavilo v hrdle; rozmluva je nevyhnutelná. Stačí tři obyčejná slova a bude konec.

Výlet na Gardu – napsal Stanislav Kozubek

Cesta hezky odsýpá, ale protože už mám za sebou několik hodin za volantem a začínám se cítit unavený, předávám řízení Alence.

Koukám bezpředmětně z okna na míjející se stromy a myslím jen na to, jak moc jsem se na tento výlet těšil. Po sice plodné, ale náročné a dlouho trvající práci jsem si už potřeboval odpočinout, od všeho vypnout a jen tak relaxovat. A protože s mojí Alenkou netrávíme moc dovolených v rezortech u moře, vybral jsem Itálii – krásné místo, milí lidé, vynikající jídlo, a ještě lepší víno.

Záchrana – napsal Jiří Wilson Němec

Obecně můžu potvrdit, že jsem všežravec. Tedy až na výjimky. Nejím plíčka na smetaně, čočku s vajíčkem, kaviár (ten jsem ochutnal jen jednou v životě a stačilo mi to na jeho zbytek) a možná nejím ještě něco, na co si momentálně nevzpomenu. Copak teď, teď mě nikdo do něčeho, co nechci, nenutí, ale když jsem býval malý, otec byl v těchto věcech nesmlouvavý…

„Mě vůbec nezajímá, že ti to nechutná! Sedět budeš a nevstaneš od stolu, dokud to nesníš. Všecko! Rozuměls, co říkám?!“

O žraloku a papouškovi – napsala Kája Fojtíková (11 let)

Jednou takhle u moře seděl papoušek. Připlaval k němu žralok a zeptal se: „Proč tady tak sedíš a zíráš na moře?“

Papoušek byl mazaný, a tak odpověděl: „Víš, žraloku, já mám za mořem několik akvaparků a tam tolik ryb, že by to nakrmilo sto žraloků. Víš co? Když mi dáš tuhle papouščí samici, kterou jsi právě chytil, a dovezeš mě tam, tak ti dám všechny ty ryby.“
Žralok souhlasil a když byli uprostřed moře, tak papoušci znenadání uletěli, a ještě se žralokovi ve vzduchu smáli.

Dárečky – napsal Milan Kopečný

„Tatí, cos nám přivezl?“

Tak tuto větu jsem vyloženě nesnášel a mojí odpovědí vždy bylo: „No přece sebe, své vyprávění, zážitky a fotografie.“
Samozřejmě jsem i nějaké ty dárečky měl, ale musím přiznat, že nutnost nákupu těchto suvenýrů se táhla jako černá nit celou mou cestou. Bohužel, až pozdě jsem pochopil, že nejlepším způsobem jsou opravdu nějaké ty magnetky na lednici nebo hrníčky s názvem země či města. Takové dárečky ale byly „pod mou úroveň“, a tak jsem se vždy snažil o něco originálního, charakteristického pro danou zemi a sháněl jsem něco, co nebylo „Made in China“.

Jsem - napsal MIchal Hejna

Bylo brzké léto. Seděli na návsi v trávě. On ji jednou rukou držel kolem pasu a v druhé držel papírový sáček s rudými třešněmi. Ona vzala jednu do prstů a láskyplně mu ji vložila do pusy. On ji snědl a laškovně mě vystřelil před sebe.

Jsem vybledlá fotografie v rámečku – napsala Barbora Ponešová

Maruš, nebreč!

Vždycky, když vidím tvé slzy, zabolí mne u srdce. Je těžké být vybledlou fotografií v rámečku, která připomíná tvého milovaného muže. Ale to, co oplakáváš, je jen jeho zašlý obraz. Vzpomínka. Minulost.
Jeho duše je přece teď šťastná. Alespoň si to šuškaly fotky z vedlejších náhrobků. Pro lidské duše prý existuje místo, kde už není zima ani mráz, ani bolest, ani strach. Prý se mu říká Nebe. Sama v něj, Maruško, věříš.

Věčná láska - napsal Jiří Wilson Němec

Jak mě vidí… (er)
Wilson sedí u počítače. Přepisuje už popáté jeden odstaveček a stále není spokojený. Něco a on neví co, jej rozptyluje. Jakoby jej někdo hypnotizoval pohledem. A nemýlí se. Je za ním. A ona ví, že ji miluje. A že on ji. I teď, když se tváří, že to neví, že na ni zapomněl. Ano, už spolu dlouho nebyli. Tak schválně! Tipněte si, kdy ji měl naposledy v rukách? A neříkejte, že už dávno proto, že je tlustá. To neříkejte. Ona taková byla už tenkrát, kdy to bylo poprvé...

Bylo - napsala Alena Bruthansová

“Babi?“
Dívka otevřela okno. Venku už se rozlila tma a máma pořád nejela. Do místnosti pronikl lehký průvan. Pečlivě roztříděné dokumenty vzlétly. Žena s vlasy barvy mrazu se pustila do stíhání zatoulaných exemplářů.
“Ne Terezko, už jsem ti to říkala tolikrát a víckrát už přísahám nebudu. Pojď mi radši pomoct.”
Černobílí motýli poletovali po místnosti. Dívka i žena je chytaly do unavených dlaní.
“Ale babičko, bábinko, babuško moje nejmilejší…“

Rybule blbuň – napsala Irena Lahodná

Plížil se zasmušile pláží a nevšímal si nahých krásek jižního typu. Nahrbená ramena, porostlá bílými chaluhami, byla poznamenána nedostatečnou ochranou před slunečními paprsky a řádně spálená. Zbytky popelavých vlasů mu nostalgicky trčely na všecky strany a bosé popraskané nohy syčely v rozpáleném písku. Síť na dlouhé rukojeti za ním čmárala stopu jak za velikou mušlí.

Náhle stanul a rozsvítil se jak žárovka.

Poznání a obrat – napsal Stanislav Kozubek

Základem pro rozvinutí zápletky je podle Aristotela anagnorise. Anagnorize je změna neznalosti v poznání. Anagnorizi neboli poznání rozděluje Aristoteles na několik druhů podle toho, jak k tomu došlo. Konkrétně se tedy jedná o pět nejlepších způsobů dobrého psaní uvedených níže od nejlacinější po nejlepší způsob psaní.

POPIS
Podle Aristotela se jedná o nejlacinější způsob psaní prostřednictvím typického znamení, které může být buď vrozené nebo získané. Aristoteles nedoporučuje POPIS používat často.

Tvorba postav, postavy vedlejší - připravila Nataša Richterová

Cvičení: Vepište literární postavu do současnosti

 
Proč: Vedlejší postavy jsou pro každý příběh důležité. Vedlejší postava musí být zajímavá, uvěřitelná. Díky své existenci stvoří rámec pro ty druhé. Vedlejší postava se musí se svou rolí smířit! Musí se přizpůsobit situaci. O vedlejší postavě platí, že o ní vše víme – kdy se narodila, co měla k obědu, kdy měla naposledy sex, co má v kapse a na co právě teď myslí…

Třeba jako včera – napsala Hana Kavalová

„Musím odejít. Ale neboj, vrátím se.“

„Já vím, říkáš mi to každý den.“
„Mrzí mě to. Ale ty víš, že musím.“
„Bude mi smutno.“
„Odpočiň si. Až se vrátím, něco spolu vymyslíme.“
„Třeba jako včera?“
„Líbilo se ti to, viď?“
„Bylo to skvělé, i když jsem byl utahaný.“
„Ty a utahaný? Vždyť jsi běhal jako zamlada.“

Hymna – napsal Jiří Wilson Němec

Od přírody patřím k nim. K čundrákům, trempům, vandrovníkům. Táhlo mě něco do lesů mnohem dřív, než jsem k trempinku vůbec přičichl. Pamatuji si jako dnes den, kdy jsem se rozhodl vyjet. Sbalit si pingl a jet nazdařbůh, kam mě nohy ponesou.
Na nádraží se ke mně přitočil klučina, oděný podobně jako já.
„Ahoj. Já su Čiko, kam razíš?“
„Ahoj. Mě říkají Doutník a kam? Nevím. Právě rozmýšlím, kam si mám koupit lupen.“

La Primavera – napsala Barbora Ponešová

„Malý, černý, bez cukru a mlíka, jako obvykle?“ zubila se servírka na Martina. Ten přikývl a těšil se na svůj odpolední rituál.

Po práci sedával v kavárně v centru. Miloval tu směs útržků cizích rozhovorů a svíravě hořkou chuť na patře.
„No přijde ti to normální?“ ptávaly se často dívky s rudými rtěnkami nad kapučínem. Obvykle šlo o studentky z nedaleké divadelní fakulty a obvykle se bavily o nějakém muži. Dlouhé presso usrkávali zase hubení kluci s kostěnými brýlemi. Architekti.

Kniha – napsal Jiří Wilson Němec

Moje nejbližší rodina je jasná. Manželka, děti, vnoučata. Mám ale ještě jednu rodinu, a tou jsou knihy. O jedné věrné bych vám rád vyprávěl.

Generální štáb za světové války. Tak se jmenuje ta kniha. Napsal ji S. M. Štemenko, generál armády Sovětského svazu. Kniha o bezmála pěti stech stránkách. Z hlediska mapování historie možná dobrý studijní materiál, ale knihám podobného druhu jsem moc nevěřil, neboť z ideologických důvodů skutečnost určitě zkreslovaly. Masový vrah generalisimus J. S. Stalin je ve většině podobných publikací zpodobňován jako polobůh.

Bludička 6.: Rozloučení – napsala Míša Štěpánka Sedláčková

Léto se chýlilo ke konci. To letošní nebylo moc šťastné. Ať dělal, co dělal, prostě se nedařilo. Všude se mu to sypalo pod rukama. Ne, že by to byl úplnej průser. Ale chyběla mu radost. Ve všem bylo spíš víc povinnosti než radosti. Tý bylo letos vůbec pomálu. Tou největší byly jeho děti. Práce sice nebyla úplně hrozná, ale vysávala ho čím dál tím víc. Doma to bylo tak nějak pořád stejný. Ne špatný, ale stejný. Byl za tu jistotu rád, ale někdy ráno, když se probudil vedle svojí ženy, měl pocit, že to nestačí. Pořád v sobě měla tu holku, kterou kdysi dávno potkal, a sdílela s ním všechno dobrý i to špatný, co život přináší. Věděl, že se na ni může spolehnout, byla skvělá máma a dokázala vytvořit doma. Ale byli spolu dlouho a už to prostě nemohlo být jako na začátku. Občas se do jeho života vloudila nějaká jiná. Nejdřív měl výčitky svědomí, ale brzo si to v sobě dokázal srovnat. Milenku má prostě na sex a svoji ženu miluje. I po těch letech ji objímá nebo drží za ruku, když spolu usínají. A některý večery i rána jsou pořád fajn. A když má milenku, je spokojenější a všichni kolem něj vlastně taky. 

Jarní motiv – napsal Josef Huslík

Modravý skelet května ve výskoku

Vyprahlými rty mocné jaro
vykřikuje něco o lásce

Trhnutím lanka zbavím se zemské tíže a počne let

Ptáka s kovovými křídly
možná zastaví hebký krok srny

A ty se jemně usměješ

Esence pocitů – napsal Štěpán Klega

Pěkná
Vždycky, když měl pocit, že si nemá s kým promluvit, šel domů a zapnul si počítač. V něm našel video, které měl rád už od dětství, kdy mu ho poprvé pustil jeho táta. Byli na něm zachyceni sloni, v celé své majestátnosti. Obrovská zvířata, která jsou schopna zdolat půl světa jen za pomoci svých vlastních nohou. Šedě zbarvení obři, kteří jsou tak zvláštně křehcí a zranitelní.

Černé klubko - napsala Linda Hájková

Uprostřed noci se probouzím, protože je horký letní večer. 

Skoro polonahá, jen v propoceném tričku a kalhotkách ležím pod bílým prostěradlem a zírám do stropu.

Už pomalu zavírám oči, když v tom mám dojem, že po mně něco leze. 

Takové podivné lechtání jsem cítila ještě předtím než jsem usnula, jenomže teď se mi zdá, že se to pomalu, ale jistě dává do pohybu. 

 Stoupá to vzhůru. 

 Z lýtka šimrání pokračuje na koleno, z kolene se to blíží k vnitřní straně mého stehna, kde se to na malou chvíli zastaví. 

Psaní dává křídla - napsal Petr Adler

Psaní dává křídla. To je heslo a vyznání kursů tvůrčího psaní, které kdysi založil světově slavný český spisovatel Arnošt Lustig. Když Lustig před desíti roky ve svých 84 letech (pro přírodu, to to ale utíká!) odešel, převzala vedení tohoto kursu Dana Emingerová. Ta se původně do Lustigova kursu přihlásila co žákyně. I když měla tehdy za sebou pár vlastních knih, a úspěšnou novinářskou dráhu, usoudila, že člověk nikdy neví tolik, aby se nemohl naučit něčemu novému. Pravda, někteří se ptají, zda se jakákoliv tvůrčí práce dá naučit. Přece schopnost vidět a slyšet je nám každému více nebo méně dána, takže o co jde?

Reklamace brýlí – napsal Milan Konečný

„Dobrý den, potřeboval bych reklamovat brýle, můžu u vás?... Jasně, že účtenku mám… Tedy, měl bych mít. Tady není, tady taky ne… Ještě tu mám jednu kapsu. Pardon, já ji tady vysypu na stolek. Sakra, to je věcí…
A hele, prezervativ, cha, cha, tak ten už musí být prošlej, dobrých pět let jsem ho nepotřeboval. Na rozdíl od těch brýlí… Ty, kdybych ráno neměl, tak si pod vajíčka určitě nakrájím cibulky tulipánů…

Lucie – napsal Štěpán Klega

Miloval svoje auto a znal ho naprosto dokonale. Každičký šroub, matici, filtr a ideální hladinu oleje, co kam patří, co má jak znít, jak se třást, jak vonět. Poskládal si ho ke svým 21. narozeninám a byl na něj nadevše pyšný. Byla to jedna z mála věcí v jeho životě, která mu dělala radost, a na kterou se mohl vždy spolehnout. Vždy, když do něj nasedl a jen tak se projížděl, nechal vše za sebou a nevnímal nic jiného než sebe, auto a silnici.

Teď v něm však seděl a nemohl ji dostat z hlavy. Lucie. Jeho kamarádka už od dětství, do které byl platonicky zamilovaný odjakživa. Poznali se v první třídě, když jí na cestě domů spadl řetěz u kola.

Esence pocitů – napsala Barbora Ponešová

SMUTNÁ
Pánská volenka. Usmívám se. Buší mi srdce. Přijde? Přijde si pro mě?
Myslím si na toho nejkrásnějšího kluka ze sálu. Dnes, když se naše oči setkaly, ucítila jsem něco osudového. Celý večer po mně pokukuje! Po mně! Bože, já budu mít kluka!
Z davu se vylupuje... On! Už je tu…
„Smím prosit?“ obrací se na Evu, připravenou k tanci hned vedle mě. Eva mu podává ruku. Já zůstávám stát.

Jízda ve vlaku – napsal Stanislav Rokos

„Pardubice, Hlavní nádraží,“ ozývá se z ampliónu.

„Slečinko, nemáte náhodou vystoupit?” ozve se paní s drdolem.
Dívka ve spěchu maže růž na rty, mrkne na muže vedle sebe a spěchá z kupé ven.
Mladík naprázdno polkne a s lítostí hledí k podlaze.
„To je dost, že je ta frajle fuč.”
„Škoda,” řekne tiše mladík.
„Že jo,” jede si svoje paní s drdolem,” fuchtle jedna převoněná. No ne, kdo to má čuchat?!Konečně je klid a můžu si dát svačinku. Nechcete vajíčko? Jsou domácí, ráno jsem je vařila.”

Ráno – napsal Milan Konečný

„Haló, haló… Vzbuď se!“

„Co… co, co je? Co se děje?“
„Vstávej! Už je ráno.“
„Néé, já ještě nechci… Kolik je hodin?“
„Půl osmé, sám sis mě tak nastavil.“
„Tak to mám ještě čas. Tumáš… a ještě chvíli budu spát.“
„Haló, já ti nedám pokoj, vstávej!“
„Co zase otravuješ, vždyť jsem tě vypnul!“
„To jo, ale špatně… Strefil ses na opakování.“
„Ach jo, ty jsi otrava… To už fakt budu muset vylézt… Úplně jsi mě probudil!“

Rajská Lilith - napsal Libor Frank

Lilith a Eva od Raffaella Santi

„Ty si prostě s tou dietou nedáš říct! Kolikrát jsem tě prosila, kolikrát už to bylo, abys ses přestal tím vším ovocem cpát pořád dokola. Podívej se na sebe! Už i ten fíkový list je ti malý, přestože je to velikost XXL. Je to nechutné Adame! Láduješ se ráno, přes den při hrách, láduješ se i večer, když se díváme na západ Slunce. Pořád jsem snila, měla romantickou představu a doufala, že spolu počneme lidstvo, jenže já už tu tvojí obtloustlou postavu opravdu nezvládám! Vždyť bys mne úplně převálcoval a mohl by sis mne dát tak nanejvýš do herbáře! Kolikrát jsem tě na kolenou prosila, abys ses rozhlédl u zvířat kolem nás, jak hezky to s tím počínáním dělají. V tolika rozmanitých polohách. Jenže ty jsi nepoučitelný a neumíš se vcítit do toho, co já potřebuji! Už mě nebaví do nekonečna si vymýšlet, že mě bolí hlava!” pokračovala ve výčitkách Lilith.

Bajka o ztracené Lilith - napsala Bohuslava Kopřivová

Lilith a Adam žili spolu v ráji. Jejich soužití však rajský život nepřipomínal. Žádné ústupky nechtěl udělat Adam a Lilith také ne.
Ani v sexu jim to neklapalo. Lilith těžce nesla, že ji Adam nepovažuje za rovnoprávnou a v zoufalství vyslovila zakázané jméno. Pak se vznesla a zmizela.
Místo, aby se Adam radoval, že se jí zbavil, prosil Boha, aby mu jeho ženu našel.

O žácích a nerfkách – napsal Elliot Jačků

Vyhrocené vztahy panovaly mezi žáky a jejich učiteli snad už od samého počátku moderního školství. Princip takových válek a rebelií byl ale vždy stejný. Dětem se něco nelíbilo, naštvaly se, vyvedly lumpárnu a učitelé je pak uzemnili tresty nebo rovnou poznámkou, a pro ty nejhorší, nejvytrvalejší spiklence měli nachystané eso v rukávu – výlet na ředitelský koberec.

O pyšném kačerovi – napsala Jaroslava Rymešová

Mezi drůbeží na statku zvlášť vynikal jeden kačer. Už jako úplné mrně se od ostatních lišil dokonalou krásou. Byl největší, zobák úžasně plochý, nožky pevné, a když se na nich kolébal k rybníku, působil prostě božsky. Hebké peří báječně opalizovalo v paprscích slunce, takže vyhlížel jako blyštivý diamant. Věděl to, a byl na sebe náramně pyšný.

Všechny kachny omdlévaly, sotva zahlédly, jak se rozvaluje na trávě, všechny se vtíraly do jeho přízně a žadonily, byť o jediný jeho pohled. Měly to ale u něj holky marné.
„Takovejch hloupejch venkovskejch kačen, jako jste vy, můžu mít na každým brku deset. Já si ale počkám na modelku. Jen ta mě bude hodna...“