Spisovatelská tajemství, která mám od Arnošta Lustiga - napsala Dana Emingerová

Arnošt Lustig v Divadle Dobeška, Foto: Martin Salajka

Základem úspěchu těch nejlepších světových autorů je, že čtou. Čtou pořád, aby mohli opisovat od svých předchůdců. A zároveň čtou, aby od nich neopisovali... Nevěříte? Vždyť i nejslavnější příběh lásky Romea a Julie je vlastně plagiát, neboť námět Shakespeare opsal včetně jmen hlavních hrdinů.
Dokonce i biblická potopa světa a "Mojžíšovo" rozestoupení moří jsou zaznamenány v legendárním sumerském eposu o Gilagamešovi, který vládl v Uruku v 2. tisíciletí př. n. l.

Nejslavnější plagiát: Romeo a Julie
Ve školách se učíme, že tragédii o zamilovaných dětech dvou znesvářených veronských rodů - Kapuletů a Monteků - napsal Shakespeare, inspirovaný válkou růží. Ovšem už v roce 1562 – dvě léta před tím, než se Shakespeare narodil – vydal anglický básník Arthur Brooke epickou báseň O Romeusovi a Juliettě. Brookeův příběh má tři sta veršů a líčí lásku Romeuse z rodiny Montagew a Julietty z rodiny Capiletů. Když Brooke umřel, zařadil v roce 1567 „Krásný příběh o pravé věrné lásce mezi Rhomeem a Juliettou...“ do svého díla Letohrad i renesanční spisovatel William Painter. Teprve po jeho smrti se příběhu zmocnil William Shakespeare.

KDE TO MÁ PÁSY? - NAPSAL PETR CHARVÁT

V žaludku mě šimralo už od večera, ale teď bylo ráno a já seděl ve vlaku do Watfordu s jednostrannou jízdenkou v kapse a se snahou nemyslet na zpáteční cestu do Londýna. Tu budu muset zvládnout už za pár hodin.
Pocházím ze středně velkého města, které se po propařené noci, bez koruny v kapse, dá bez nutnosti volat taxíka přejít z jednoho konce na druhý pěšky. Člověk si u toho krásně vyčistí hlavu a dopoledne následujícího volného dne se pak pěkně spí.

Plazením vpřed, vodopádem zpět - napsala Kristýna Syrovátková

„Už nemůžu!“ hekne kamarád Kuba a sprostě zakleje.
Když jsme se ráno rozhodli vystoupat na nejvyšší kopec v okolí tyčící se do výšky směšných 615 m n. m., přišlo nám to jako výborný nápad. 

Stezka lesem, která nás měla dovést na vrchol, nás ale brzy přesvědčila o opaku. Jdeme strmě vzhůru, pod nohama se nám drolí vyschlá zem a špatně zvolené boty podkluzují na obrovských balvanech.

DCERA - NAPSALA IRENA TATEROVÁ

Johana sedí v tramvaji, hlavu opřenou o okénko a dívá se, jak po skle stékají kapky deště. Tak, jako její slzy. Vedle ní stojí lidé, smějí se. Nesnese to. Už proboha dost! Je plná smutku, nepochopení, vzteku. 

„Za všechno může máma!“ křičí v duchu. „Neví snad, že už mně bylo osmnáct? Jsem dospělý člověk, který může svůj život řídit sám, rozhodovat sám za sebe. Nechápe mě. Pořád mě někam tlačí.    

SOBEC - NAPSALA JASMIN CARMEL

„Nikolaji, co to zase bylo? To cos teď na tom meetingu předváděl bylo opravdu neskutečné!“
„Ale šéfe, to, co ti tupci říkali bylo tak nesmyslný a hloupý! No vážně, já mám nápady a dokážu je zrealizovat, nepotřebuju k tomu bandu povalečů…“
„Není na tobě, abys tohle posuzoval! Co si o sobě vůbec myslíš? To, že tvým prapředkem byl pravděpodobně Werner von Siemens, a taky na to nemůžeš vsadit stoprocentně, ti ještě nedává právo si o sobě myslet, že jsi bůh a že všechno zvládneš sám!

O CHLAPCOVI A LIESKOVCOCH - NAPSALA VIKTÓRIA JACKULIAKOVÁ MURÍNOVÁ

Maškrtný chlapec uvidel na stole pohár s lieskovcami. Vopchal dnu ruku a nabral si plnú hrsť orieškov. 

,,Ach,“ zašomral. ,,Nedá sa vytiahnuť, lebo je plná.“

,,Čo mám robiť? Ako si mám vziať všetky lieskovce?“ 

Od zlosti začal plakať. Ak oriešky pustí, tak vytiahne ruku. Ak ich nepustí, tak mu ruka zostane uviaznutá v pohári. 

,,Čo to tu stváraš?“ povedal mládenec, ktorý chlapca zbadal. 

,,Nič, nič nikomu to nepovedz.“ 

Líška a prasiatko - napsala Naděžda Legerská

Bežím si vznešene, lesom i čistinkou,
ryšavý chvost vlní sa za mnou,
začujem hlások, kdesi za čečinkou,
skok, dva, tri, stojím nad jamou.

„Do prdele práca!“ rinie sa z prasiatka,
„Ktorý chumaj sem nastražil pascu!“
„Drbol som do jamy, to je zas nakládka.“
„Nestíham včas potešiť svojho vládcu“

ŠOK - NAPSALA ANDREA DUDAŠKO

Koukáš na ni.
Koukáš na ni a nechápeš.
Tuhle holku sis chtěl vzít?
To je ta holka kvůli které jsi přestal chodit na do klubu kajakářů?
Hlavou ti prolétávají myšlenky jako blesky a vzpomínky se střídají tak rychle, že je z nich jen rozmazaná čmouha.
Víš, že něco říká, protože vidíš, jak hýbe rty, ale nejsi schopen vnímat slova, která jí jdou z pusy. Vybavuješ si, jak ti jí bylo líto, když musela zůstávat dlouho v práci. Vybavuješ si, jak jsi jí přál ten úspěch, když ji konečně povýšili. Jak jsi na ni byl pyšný.

Nic není nemožné - napsala Radana Vodičková

"Ondra sedí se svou mámou před přihláškami na vysokou školu. Už jsem lezl po horách, chodil dlouhé přechody, spal v minus 20, bachoval ve vánicích a v mlze chlapy dvakrát starší, než jsem byl já sám, proč nemůžu dělat to, co by mě bavilo? Sakra! prudce bouchne do stolu. Chci jít na záchranáře! Proč mě v tom nepodpoříš?"
"Ondro, měj rozum, musíš se tam nejprve dostat a potom tu vysokou dostudovat. A jak to chceš udělat? Hm… To je spousta anatomie a jiného učení, fyziky, a já nevím čeho ještě a jak to chceš zvládnout, ty se svou dyslexií?"

KOKTEJL PRO ŽIVOT - NAPSALA ANNA VOCELOVÁ

Pozoruji tě poslední rok každý den s větší obavou. Už nemůžeš být sama na chatě, ale máš nás a s námi i svůj pokojík v přízemí.
Třesoucí se rukou vkládáš střídavě do úst sousta chleba se šunkou a směsici tablet, pastilek, tobolek a kapslí různých barev, tvaru i povrchu. Aby ti vůbec lezly do krku, zapíjíš je vlažným čajem, takže máš za chvíli v břiše rybník, jak říkával děda.
Bylo jich pět, pak sedm, teď - po posledním návratu z nemocnice - jich snídáš třináct.

MUŽ ZA PULTEM - NAPSALA MICHAELA ČÁPOVÁ

Pět minut po deváté.
„Ťobrý den, pane, už budeme savírat. Prosím, udělejte jenom kratký nákup,“ vítá ve svém obchůdku prodavač posledního zákazníka. Alespoň v to doufá.
„Čau, chci jen cigára a rohlíky. Počkáš,“ odsekne podnapilý umaštěnec a zamíří do hlubin prodejny.
„Rohlíky nemam, jenom hleba. Budou sítra,“ začíná se vietnamci klepat hlas. Zase bude problém. Proč chodí zrovna k němu?

„Jdi do prdele, mám hlad. Co by ti to udělalo mít pár rohlíků? Pět rohlíků, aspoň pět rohlíků. Chleba nežeru,“ huláká umaštěnec od prázdného regálu.

SYN ZASE NĚKDE FLÁMUJE - NAPSALA HANA HERMANOVÁ

„Prosimtě, uklidni se, Maruš, je mladej, tak divočí. To já jsem v jeho věku někdy nepřišel domů tři dny.“ 

Marie je úzkostlivá, úplná máma kvočna. Ještě, že má Roman mě. Kdo by ho jinak naučil rybařit, řídit auto, boxovat a nevyšilovat, všechny tyhle chlapský věci. 

Jenže Roman je spíš po Marii, skleníková květinka. Je pravda, že na něj nemám moc času, ale já se musím votáčet a živit rodinu, jednou to Roman pochopí, až bude mít vlastní děcka. 

Ježíš, jak mě ta Marie rozčiluje, jak tady nervózně popochází, zase má to svý zlý tušení, pořád má zlý tušení, kdyby se jen jedno procento naplnilo, je už Roman tak desetkrát přejetej, utopenej, zamordovanej a ještě k tomu na drogách. Úplně tu nervozitu přenáší na mě. Radši si otevřu jedno Radka a pustím si bednu. 

Zprávy, zívačka. Zase volba prezidenta, jděte s tím už někam, jako by se tím něco změnilo, jestli tam bude sedět tenhle nebo tamten.

Smrt v hotelu Ráj - napsal Martin Tomášek

"Ahoj kámo. Nuda, co?" oslovila mě mužatka, která si přisedla na barovou stoličku vedle mě. "Nepůjdeme radši ke mně a neužijeme si večer po svém?"
"Co ten babochlap po mně chce?" pomyslel jsem si.
"Díky za nabídku, ale nemám zájem," odpověděl jsem a myslel si, že ten hermafrodit se zvedne a s grácií sobě vlastní zmizí a já tady budu moct dokončit svoji sebedestruktivní opileckou misi. To jsem se ale hrubě spletl. 

,,Á vidím, že do sebe kopeš jednoho panáka za druhým. Děje se něco?''
Ani nevím, jak dlouho jsem si s ním nebo s ní povídal, ale vím, že jsem jí nebo jemu vyklopil vše, co se dalo, a možná i to, co se nedalo. Pak se se mnou zatočil svět a já jsem se o pár hodin později probudil na posteli nasáklé krvi s hermafrodím tělem vedle sebe.

Ztracen v dešti - napsala Barbora Macko

Cítím ten pocit prázdnoty,

jež dusí mě ve své mocnosti.
Jsem ztracen v dešti,
potácím se potají
uprostřed stromoví duší.

Zpívám prázdné noty,
co našel jsem ve své minulosti,
ptám se, kdo je usuší,
ale jsou příliš těžké od temnoty.

Příběhy na sedm slov

Miroslav Tichý: Vášeň byla veliká, ale koza zůstala celá.

Petr Čuřín: Klus-Zeman-Babiš: expreslinka do Sraček nad Vltavou.

Ivan Lupták: Toaleta v autobuse obsazena, ráno bylo vlhké.

Lenka Prosecká: "Miluji tě."  "Příliš pozdě a příliš málo."

Martin Růžička: 

„Vyzvedneš dnes děti?" „Určitě. ... kdy a kde?"
„Vyzvedl jsi děti?" „... zrovna pro ně jedu."

Miroslav Tichý: Stěrač se naposledy pohnul. Setřel krev.

Ivan Lupták: Kanárek na vánočním pekáči.

Lenka Prosecká: Čokoláda se rozpustí na jazyku ale trable ne.

Smlouva - napsal Miroslav Tichý

Tata Bojs

,,Tak tady to máme…‘‘
Personalistka položila před Radka smlouvu
Četl. Nelíbilo se mu to. Vůbec. Vůbec, ale tu práci potřeboval. Nedělal už rok. Rezervy vyschly.
,,Chcete kávu?‘‘
Přikývl. Ponořil se znovu do textu, ale nedalo se to číst. Korporátní hovna v obalu od právníka. Sevřel se mu žaludek.
,,Mléko?“
,,Ano, děkuji,‘‘ usmál se.

Hulvát ve vlaku - napsali Ivan Lupták a Kateřina Purmová

Tři muži jednou ve vlaku. Urostlý chlapík stále telefonuje a je u toho dost hlasitý. Druhý je postarší pán, kterému telefonát vadí, ale nemá odvahu se ohradit. Třetí cestující je mladík, ten nereaguje na nic. Muž s telefonem po nějaké době z vlaku vystoupí. Postarší pán osloví mladíka:

No konečně. Viděl jste to? Teda spíš slyšel? To není přeci normální. Ten člověk neměl ani základní vychování. Strašný, že jo?

Ztracený ráj hippies na Havaji - napsala Vendula Beaujouan Langová

Zdroj: WJ / shri-boomer

(věnováno Taylorovu táboru založenému v roce 1969 na ostrově Kauai - Havaj - pro odpůrce tehdejší americké politiky a životního stylu)

Na tábor padá noc. Povaluji se na matraci v horním patře své dřevěné stromové chatrče a přemýšlím. V Taylerově táboře jsme všichni vlastně spiklenci. Když jsem se vrátil do L.A. po pěti letech z Vietnamu, před očima se mi stále míhala zvěrstva, kterých tam nikdo nebyl ušetřen. V téhle hipísácké kauaiské komunitě - daleko od amerických politických sraček i břehů - jsem našel mír.

PLÁNY - NAPSALA ANDREA DUDAŠKO

Ten průvan jí určitě nesvědčí, pomyslela si a vzala květináč s bílou orchidejí do ruky. Rozhlédla se po místnosti, kam kytku odloží.
Na oranžovém gauči se válely svatební šaty, na plastovém jídelním stole z Ikey ležel závoj a smutně splýval až k podlaze. Vedle se krčil chomáček prachu… Ona nikdy nebyla moc na uklízení.
V malém obýváku s kuchyňským koutem už bylo poměrně málo možností, kam s květináčem. Televizní stolek byl totálně okupován obřím terárkem s agamou. Kdysi jim přišlo legrační z gauče koukat na terárko místo na telku, ale dneska jí to spíš rozmrzelo.
Veliká knihovna vedle televizního stolku byla domovem řady vědeckých publikací, těžkých bichlí a obřích knih, ale prostor pro orchidej neposkytovala.
Na kuchyňské lince se válelo několik špinavých talířů a tři krabice zákusků. Dohodli se pořídit si myčku, aby se nezdržovali mytím nádobí, ale byli očividně líní i naskládat ho do myčky.

Psaní dává křídla - ZPRAVODAJ 2/2023

Milí přátelé psavci!

2.-5. března nás čeká pátá literární dílna na zámku 

Na Loučeni se potkáme s lustigovskou energií. Hostem bude čechoamerický režisér, publicista a pedagog Pepi Lustig. který nám bude vyprávět, jak přetavit román do filmu. Též se na nás těší zámecká paní Kateřina Šrámková, s níž doladíme sbírku povídek o místním šlechtickém rodu. Navážeme na zdejší tajemné obřady kněžny Marie a pokusíme se dostat na přelom 19. a 20. století, kdy Thurn-Taxisové začali vyměňovat koně za automobily a přivezli z Anglie jako první v Čechách nový sport - fotbal. Už se nemůžu dočkat, až se na Loučeni zase po roce sejdeme. 

Dana 

---

Loučeň pro pokročilé 

i začátečníky

2.-5. března 2023

Chtěli byste s sebou vzít kamaráda nebo dalšího psavce z rodiny? 

Napište nebo jim rovnou rezervujte místo. Utvoříme i malou skupinku začátečníků.

Chrochtej potichu - napsala Judita J. Langová

Will Sax, Fakulta designu a umění v Pzni

Tlučbaba byl neuvěřitelné prase. Všechno měl, všechno chtěl, nic mu nebylo dost a ve zvířecí říši nebylo radno dostat se s ním do křížku.
Jednoho krásného dne vypsalo ministerstvo prasečích věcí dotační titul pro malé firmy. Tlučbaba to pěkně všechno fejknul a ošulil a ono mu to vyšlo. Inkasoval pěkné milióny zvířecích peněz a začalo to lítat: další dvorky, spousta prasnic, pozlacená korýtka, dokonce na prasečí ekofarmu došlo.

Pravda a lež - napsala Jaroslava Rymešová

Kdysi dávno platilo, že lež, jakožto osoba vybavená krátkýma nohama, daleko neujde. Pravda, diva s horečnatě planoucíma očima, v prosté režné košili, rozpuštěnými vlasy a s nohama dlouhýma jak týden bez peněz, na to spoléhala. Kdykoli se někde slyty dvě objevily, byly k rozpoznání a Lež na svých krátkých nožkách nikdy delší dobu Pravdě nestačila. Byla to ale osoba mazaná všemi mastmi. Navíc vybavená pěknou tvářičkou a sladkým hláskem. Vzhledem k tomu, že byla mnohem pomalejší nežli Pravda, využila to k tomu, aby dobře poslouchala, co lidi zajímá, čím žijí a co chtějí, a brzo pochopila, co chtějí slyšet.

Tchyně a bramborové placky - napsala Jitka Sova

Jsi unavený a těšíš se domů na ženu a na děti. Bylo toho za ten den dost, tolik hádavých a nespokojených klientů jsi už dlouho neměl. Rychle za rodinou, doma popadneš holky a tradá do bazénu.

Otevíráš dveře a... div nepadneš do mdlob. 

Uprostřed kuchyně stojí tchyně Marta, právě na ni vůbec nemáš náladu a chceš mít doma jenom Lenku a holky! 

A holky každá v ruce tu její mastnou hnusnou bramborovou placku. Ty tvoje máma dělala na sucho. Panečku, to byly placky! Ne tyhle mastné čvaňhance, ze kterých se ti chce zvracet.

Posuzujme lidi podle skutků - napsala Dana Emingerová

Arnošt Lustig v Divadle Dobeška, Foto: Martin Salajka

„Máš-li se rozhodnout mezi lepším, i když na tom proděláš, a horším, co ti přinese prospěch, rozhodni se správně,“ říkával Arnošt Lustig.
Se spisovatelem Arnoštem Lustigem jsme byli kamarádi a scházeli jsme se často v hotelu Union v Nuslích. Přestože byl nemocný, po většinu času – až na výjimky, kdy byl po chemoterapiích – zářil energií. Naše setkání byla pro mě balzámem na duši zvlášť v dobách, kdy jsem pracovala v komunikaci velkých státních firem. 

Dodával mi sílu a odhodlání, třeba když jsem řešila neshody s lidmi, pro které byly peníze a úzké vztahy se zkorumpovanými politiky hlavním měřítkem hodnot. Arnošt byl naprostým protipólem takových kreatur, byť i on se s nimi někdy stýkal.
„Já už jsem tak starej, že už si můžu dovolit říkat pravdu,“ smál se vždycky. A pak mi vyprávěl, že dělí lidi na ty, se kterými by chtěl a se kterými by nechtěl být v koncentráku, protože tam v lágru museli jeden spoléhat na druhého.

Rozhřešení - napsala Jana Brabcová

Proč zrovna já musela na tuhle schůzi projekťáků? Lepší dobu si fakt vybrat nemohli, nadávala v duchu Jana. V červnu do Santiaga de Compostella? Kvůli pár hodinám ztracené dva dny. Zbytečné diskuse, zabitý čas, vyhozená eura...
"Gracias a todos por participar," ukončil konečně Carlos meeting ve své mateřštině, kterou prokládal bruselskou angličtinu. Horko, ulice plné rozjařených pilgrimů, kteří si závěr své tisícikilometrové cesty naplánovali právě na oslavy založení katedrály. Tedy na dnešek.

RUTINA - NAPSALA JASMIN CARMEL

Šlapala po chodníku, a kapky deště jí pleskaly o tváře. Pod špinavými děravými teniskami jí šplouchala voda, kdykoli šlápla do kaluže. Přemýšlela o svém životě. O tom, jaký mohl být, kdyby se nevykašlala na školu, na rodinu…vybavovala si usměvavý obličej své matky. Vždy, když byla z něčeho nešťastná, maminka přišla a utěšila ji. Pohladila ji po tváři a zeptala se: "Copak je, beruško?" Věřila v ni víc, než ona v samu sebe. Rodiče chtěli, aby z ní byla lékařka. Otec zvlášť chtěl, aby to jednou dotáhla na primářské křeslo, stejně jako on. 

A co je z ní teď? Fetka, smažka, šlapka, pouliční krysa…lidi jako ona měli různá jména.

Síla velehor - napsal Martin Růžička

Huascarán, Foto: Patricio Mena Vásconez

Naše plány vzaly za své prakticky hned, jakmile autobus zmizel v zatáčce. Z ničeho nic se strhla sněhová vánice. A když jsme začali řešit, co budeme dělat dál, rozbolela moji přítelkyni hlava – neklamný příznak nastupující vysokohorské nemoci.
Když jsme s Jitkou chvíli předtím opouštěli teplo linkového autobusu, snášela se už nad peruánskými Andami tma. Vystoupili jsme přímo v sedle - ve výšce 4.900 metrů a měli v úmyslu zde přenocovat. Chtěli jsme se od samého rána kochat výhledem na sluncem zalité štíty pohoří Cordillera Blanca.

Jak mi uletěla husa - napsal Zdeněk Hart

„Tak Karle,“ obrátila se na mě Jana, když mladí ráno odešli. „První kolo máme za sebou. Teď jenom musíme vymyslet, co slavnostního uděláme k obědu. Co bys navrhoval?“

Abyste rozuměli, můj syn Tomáš chodí s Lenkou a Lenka je často u nás doma. Téměř už patří do naší rodiny. Je sympatická, milá a jsme rádi, že si Tomáš našel právě ji. Když s námi Lenka seděla u snídaně, moje manželka Jana, se jí zeptala: „Co kdybychom někdy pozvali tvoje rodiče, Lenko? myslíš, že je to dobrý nápad?“

Lenka se usmála: „Maminka o tom již také mluvila. Oba s tatínkem, by byli určitě rádi, kdybychom se všichni seznámili.“ 

A tak jsme se domluvili, že přijdou. 

ŽIVOT NA DRUHÉ STRANĚ - NAPSALA ANDREA DUDAŠKO

T: „Auuu… přimáčkl jsi mi zadek na obličej. To teda není vůbec pohodlný.“

C: „Aby ses nepo…“
T: „Hlavně ty se nepo… když máš zadek tak blízko.“
C: „Pche. Ale je fakt, že tu začíná být těsno.“
T: „Neumím si představit, jak tu budeme dál takhle žít.“
C: „Noo, snad už to nebude dlouho trvat.“
T: „Co tím proboha myslíš? Snad nemáš nějaký sebevražedný sklony.“
C: „Samozřejmě, že ne. Ale přijde mi, že to to nebude trvat dlouho a dostaneme se ven.“

Úl - napsal Dmitrij Strocev

Běloruský básník a disident Dmitrij Strocev 

ne
ne úl
žalář je to

štěkot vlčáků
hlásí
další transport

už je ženou
podzemním bludištěm
tunely kasemat

Ortoped a léčitel - napsaly Dana Valehrachová a Jana Brabcová

V čekárně na úřadě stojí v dlouhé frontě ortoped a léčitel. Před nimi do dveří kanceláře právě vstoupil kulhající muž, který byl na řadě. 

Ortoped: Ten je zralý na operaci, podívejte na ten pohyb v pánvi. Celé to začíná v koleni, a když se to neléčí, začnou bolet kyčle a nakonec vyhřezne ploténka. Je vidět, že kašle na své zdraví a u doktora už pěkně dlouho nebyl.

Léčitel: Pokud ovšem alopatické medicíně věří. Špatné koleno signalizuje neochotu vykročit ve svém životě kupředu. Možná by se měl obrátit spíš na celostního doktora nebo léčitele.

Dvě dívky ve vlakovém kupé - napsali Martin Růžička a Kristýna Uhrová (11 let)

Ve vlaku spolu jednou dvě dívky a hezký kluk. Nikdo nic neříká do chvíle, než mladík vystoupí. Pak se rozběhne dialog mehi skautkou Lili a instagramerkou Mili.

L: Já jsme tě moc dobře viděla.
M: A co jsi viděla?
L: Jak sis tajně fotila toho týpka, co zrovna vystoupil.
M: To se ti asi něco zdálo, proč bych si ho měla fotit?
L: Myslíš, že jsem slepá. Líbil se ti.
M: A proč by se mi jako měl líbit?
L: Protože letíš na každého.

M: No a co, tak si ráda povídám. Furt lepší než se někde plahočit po lese.  

L: Je lepší být v lese než koukat pořád do mobilu.
M: Závidíš mi, že mám hodně přátel na Instagramu?

L: Vždyť některé z nich jsi ani nikdy neviděla. Já raději chodím se skutečnými kamarády společně do lesa.

AUTO - NAPSAL MIROSLAV TICHÝ

,,A kolik to má kilowat?‘‘
Snad nejběžnější údaj, když se spolu baví o autě dva chlapi. ,,Sedmdesát sedm.‘‘
,,Ty vole jenom? Tos koupil manželce na nákupy, ne?‘‘
,,Ale ne, to jsem koupil dceři, ať nemusí jezdit sockou. Manželka má Yeťáka.
Řídit neumí, tak jsem ji koupil SUVéčko, ať se mi někde nerozfláká.‘‘
,,No, to máš štěstí chlape, jinak bych si tě snad musel přestat vážit. Sedmdesát sedm,‘‘ dokončí větu první a zakroutí hlavou.

Míjení - napsal Marek Greger

„Já tě nenávidím, všechno musíš zkazit! Je to ten nejlepší kluk na světě!“
„Ale já ti chci jen říct…“
„Nemůžu za to, že nevidíš, jak je skvělej!“
„Já pro tebe chci jenom to nejlepší…“
„Ne, chceš to nejlepší pro jenom sebe. Na mně ti vůbec nezáleží.“
„To není pravda.“
„Je, a abys věděla, Majkl mě miluje a chce si mě vzít!“

V tu chvíli láhev vína, kterou svírala v ruce málem povolila pod jejím sevřením. To, jejímu srdci nejdražší, to, co si piplala od kolíbky, se najednou vzdaluje na voru, kterej zfušoval nějakej pokérovanej blbeček a řítí se s ní rovnou do peřejí. Dolila si skleničku a hned jí do sebe celou vylila, jako by v ní měla najít řešení.
„Nevíš vůbec nic o životě…“

Bajka o sirce - napsal Marek Bucko

V jedné čínské továrně s českým jménem vyráběli zápalky - sirky. Jednoho dne- jestli byla hrudka ve směsi, nebo obzvláště vyschlé dřívko - najednou linkou jela sirka s obzvláště velkou hlavičkou. První jí spatřili dělníci: „Ó jak ta má velkou hlavičku, to je ale neobvyklá sirka! Té to jistě jednou bude zapalovat!“
Druhý ji pozoroval technik výroby: „No, to je ale neobyčejně vydařená sirka, taková velká hlavička - té to jistě jednou bude zapalovat!“

JARIN - NAPSAL VOJTĚCH VESELÝ

Strýc Jarin se narodil v roce 1947, stejně jako Jiří Bartoška, Elton John nebo Miroslav Grebeníček. Ačkoliv je nestarší, je patřičně hrdý na to, že se stihl narodit ještě před Vítězným únorem. Strýc Jarin je také v naší rodině nejvíc vzdělaný. Vlastně BYL do té doby, než se jeho syn stal ve čtyřiceti letech profesorem na ČVUT.
Strýc Jarin je v rodě Veslých jediným vojákem. Zatímco všichni ostatní si uhnali modrou knížku nebo „civilku“, on dva roky bojoval se smetákem v ruce na letišti v Bechyni a sloužil vlasti. Přesto přese všechno je strýc Jarin především umělec, malíř. Má uměleckou duši, která se neustále vznáší na terpenýnovém obláčku kdesi v přírodě mezi jihočeskými rybníky nebo na šumavskými pláněmi.

O život - napsal Mirek Tichý

Frrrrr….
,,Tak to bylo o fous,“ řekla si stonožka škvorová, když nad jejím tělem proletěl. Kos černý. Jeho žlutý zobák o ní div nezavadil.
,,Uf,“ oddechla si. Přikrčila se k zemi. Strach ji paralyzoval. ,,Ty, stonožko! Vzchop se! Ležíš tu na zámkový dlažbě. Takhle tu jen čekáš na smrt!“ Zdvihla se na zadních třicet párů a zkoumala okolí. Kos naštěstí odletěl nabrat výšku.
,,Zatracená zámkovka, dřív jich tolik nebývalo,“ mrmlala si pod předními tykadly a hlavohrudí ji proběhla vzpomínka na to, jak jí dědeček vyprávěl o dovolené v jednom ztrouchnivělém stromě, který rostl vedle kompostu.
,,Dnes už komposty skoro nejsou. Je to samá borka a japonský okrasný keře,“ pokračovala dál ve stížnostech. Ale co by teď dala za borku a keř.

Příběh a zápletka - připravila Nataša Richterová

Kde se vzal ten termín?
Zápletka – v angličtině PLOT - pochází ze starofrancouzského slova complot, které znamená tajný plán nebo spiknutí. Aristoteles nazval zápletku mythos, a tvrdil, že je „duší“ veškeré tragédie.

Na zápletku existují dva rozdílné pohledy. 

Jedni autoři a učitelé psaní uvádějí, že zápletka je základ dobrého příběhu a dodává mu smysl a šmrnc. Jiní tvrdí, že zápletka je nešetrná, mechanická a netvůrčí. Že pro dobrého spisovatele je posledním východiskem a naopak první volbou pro tupce.

Volby v pátek třináctého - napsal Vojtěch Veselý

„Dneska je pátek třináctého? Tak to potěšpámpu,“ zamyslí se v duchu František, když po probuzení automaticky kontroluje displej na mobilu.

Pomalu vstává a rozespalý a kráčí ke kávovaru, jako každé ráno. Za pár hodin se otevřou volební místnosti a on pořád neví, komu to hodit.
„Babiš je sice grázl, ale hraje sám za sebe. Generál se zdá být charakter, ale kdo ví, kdo za ním stojí.“ Ani po televizní debatě kandidátů nemá o své volbě František jasno.

Síla myšlenky - napsala Radana Vodičková

Dobré ráno, je tady pátek, a ještě k tomu třináctého. Hodně lidí s tímto dnem spojuje pověru o nutně smolném dni, že se určitě musí něco stát, že třeba ztratíte mobil, že vám někdo ukradne peněženku, že vám spadnou klíče do kanálu nebo že se jen obyčejně před někým ztrapníte. Ale to jsou jen prastaré předsudky. Vše přeci záleží jen na vás. To snad ne, to jsou kecy Vypínám rádio. To zrovna teď nepotřebuju slyšet, už tak jsem dost zaspala. Ne že bych někdy necouvla před černou kočkou.