Nástrahy velkoměsta - napsala Jana Bednářová

Je krásné letní poledne, prvního týdne v září.
,,Dobrý den, jste pan Josef Jíra?“
,,Ano“. 

,,Já jsem Petr Sekora, váš dnešní průvodce - asistent“. 

,,Nyní vám podávám ruku“. Pan Josef napřáhne tu svou, pevně ji stisknu.
,,Přál jste si doprovodit do Obchodního domu Velký Špalíček“? ,,Ano“, odvětí.
,,Dáváte přednost vykání nebo tykání?“  

,, Můžeme si tykat, Josef,“ 

,,Petr, těší mě.“ 

,,Přeješ si vést po levici, nebo po pravici?“ 

,,Raději vlevo.“ 

 Chytnu Josefa za levou paži. On zvedne bílou hůl a pevně ji přitiskne na svou hruď. Vykročíme z prosluněného Moravského náměstí. Míříme přes rušnou ulici, Česká, k obchodnímu domu Velký Špalíček. Všude kolem cinkají tramvaje, pobíhají cestující, loudají se turisté.

PSANÍ DÁVÁ KŘÍDLA - ZPRAVODAJ 12/2023

Milí přátelé psavci!

Zveme Vás v pátek 1. prosince od 19 hodin na Dobešku 

 

Zpočátku se mě lidé často ptali, jestli mám mezi svými žáky opravdové spisovatele, kteří něco vydali. Ještě v roce 2018 jsem panu Šípovi v jeho Všechnopárty odpovídala, že nejde o knihy, ale aby se lidé naučili jasně a výstižně napsat svůj text tak, že ho čtenář správně pochopí... ať už jde o povídku, žádost na úřad či přesný manažerský povel. A že psaní je řemeslo jako každé jiné. Ráda ho přirovnávám k řízení auta. Kdo projde autoškolou, naučí se jezdit. Pak jsou závodníci Formule 1, to jsou ti Hemingwayové. A samozřejmě existuje pár lidí, kteří by raději neměli za volant usedat... a i tací jsou mezi psavci. Já je ale mezi svými žáky často nemám!

Krásný advent Vám přeje 

Dana Emingerová

---

Těšíme se na všechny v pátek 1. prosince v 19 hodin, kdy se v Divadle Dobeška koná literárně jazzový večer s autorským čtením a křtem dvou knih.

Vstupenky zakoupíte zde.

---

Epigramy - napsal Marek Greger

Foto: Michal Maňas

Černá nemoc

Sedím v parku a upírám zrak na morový sloup

Jak ve spodní části objímán je tokem vody

Hledám cosi v něm, co je uloženo hloub

Jako poselství zrovna nepovedené doby

Živé snění

Pod rouškou rozkoše stavím si sny

V nich cítím to nekonečné štěstí

Někdy to trvá vteřiny, jindy zas celé dny

Promítnout do života tolik krásných zvěstí

Žena s "vůní" cigarety

Proč kráčí hrdě kouřídí ženy,

Když odpudivé je jejich činění

Domnívají se snad mylně, že my

Stavíme je na odiv, je tak či není

Noc na Silici - napsal Michal Hejna

Šramot se ozval znovu a zřetelněji. Oči se snaží z postele proniknout tmou a zachytit aspoň něco ve skromných zbytcích světla. Mozek z toho mála skládá obrázek, co se přede mnou děje. Pak si ho pro jistotu zkusí poskládat znova, ale dochází ke stejnému závěru. K mé posteli opile klopýtá Béla a cestou odhazuje svršky i spodky.

Přechod Slovenska od západu k východu probíhal prvních patnáct dní bez větších problému.  Beskydy, Malá Fatra, Velká Fatra, Nízké Tatry či Slovenský ráj ničím nepřekvapily.

ODVRÁCENÁ TVÁŘ THAJSKA - NAPSALA HANA KOTUČOVÁ

„Platím,“ volám na číšníka na Khao -san street. Lidi korzují z baru do baru odkud se ozývá živá hudba, která se mísí na ulici v nesnesitelný randál.
Otvírám tašku, abych vytáhla obálku, do které jsem před půl hodinou vyměnila v bance bahty za 3000 dolarů, což mělo pokrýt náš čtrnácti denní pobyt v Thajsku. Obálka nikde. I tak vás může přivítat Bangkok.
Naše putování začalo obchůzkou několika policejních stanic.
Ráno se z hotelu přemisťujeme rikšou na autobusové nádraží Mo Chit. Připadám si jako v době otrokářské. Není mi příjemné, že mě musí vozit člověk a namáhavě šlapat celou cestu, i když za peníze.
Autobusem přeplněným zpocenými Thajci míříme do Pak Chongu. Nikde žádný nápis stanic, vůbec netušíme, jak poznáme, že jsme na místě. Znamením má být stožár. Tentokrát štěstí bylo při nás. Přesedáme na taxi. Taxikáři jsou na celém světě stejní. Chtějí vyrýžovat na cizincích co se dá.

Jak mi německá turistka pomáhala v lázních do plavek - napsal Standa Forejtek

"A ty lázně zvládneš?" stará se moje paní.
"To víš, že to zvládnu," hlásím sebevědomě.
Ve skutečnosti si tak jistý nejsem, ale nemůžu hned v úvodu léčebného pobytu vznést pochybnosti.
"No, a vždyť o nic nejde. Když to nepůjde, tak to prostě odpískám," uklidňuji svou paní a i sebe.

Proměněný - napsal David Seltenreich

Když se jednou ráno probudil, shledal, že se v posteli proměnil v jakýsi nestvůrný hmyz.
Ležel na hřbetě tvrdém jak pancíř, a když trochu nadzvedl hlavu, uviděl své vyklenuté, hnědé břicho rozdělené obloukovitými výztuhami, na jehož vrcholu se sotva ještě držela přikrývka a tak tak že úplně nesklouzla dolů. Jeho četné, vzhledem k ostatnímu objemu žalostně tenké nohy se mu bezmocně komíhaly před očima.

OD ATLANTIKU K PACIFIKU ZKRATKOU - napsal Bohumil Fiala

Knížka se jmenuje od Atlantiku k Pacifiku zkratkou; myslím, že bude dobré tenhle název trochu vysvětlit.
Začněme u cest námořníků do Asie. Ty po dlouhá staletí směřovaly zpravidla Atlantikem z Evropy kolem břehů Afriky. Po Kolumbově objevení Ameriky se začaly rodit myšlenky dostat se do Asie obeplutím jižních břehů nově objeveného světadílu a dostat se do Asie tudy. Úraz byl ale v tom, že to, jak jižní pobřeží Ameriky vypadá, kde přesně končí a kudy plavci poplují po obeplutí jižních břehů, netušil nikdo.
První komu se obeplout pobřeží jižní Ameriky podařilo, byl portugalský kapitán ve španělských službách Fernão de Magalhães. Byl to muž, jenž si v roce 1513 při boji v Maroku zranil koleno a od té doby kulhal. Když vyšlo najevo, že obchodoval s Maury, byl v květnu 1514 z portugalských státních služeb propuštěn. Odebral se tedy do Španělska. Tam za pomoci biskupa Juana de Fonseca nabídl své služby španělskému králi Carlosu V.

Tři muži v jednom kupé - napsaly Jitka Sova a Martina Školníková

Cestují vlakem dva muži středního věku a třicetiletý mladík sportovní postavy.
Mladík vystoupí.

"Co to bylo za parfém? U chlapa? Otevřu na chvíli okno, to se nedá dejchat."
"Hmmm, měl pěknej zadek."
"Tak ať si do něj ten svůj parfém strčí, co?!"
"Co Vás hned nenapadne. Mně to vonělo."
"Fakt? A nejste vy náhodou tó?"
"Třeba náhodou jo. No a co?!"
"A co jako třeba náhodou jste?"

BÁSNĚNÍ - NAPSAL JIŘÍ WILSON NĚMEC

Bitva
Dostal jsem sladkou dortu.
Zasáhla oko, nos a taky mě praštila do rtu.
Začala šlehačková bitva,
o které média nic neví,
dokud vše někdo nerozpitvá,
budeme všichni od krémů
a od polevy.
Ale až novináři vyčmuchají,
že je to bitva
z legrace a z klukoviny
a že se zde také každý nají,

Ve svatyni hříchu - Eswatini - napsala Vendula Beaujouan Langová

Bylo jednou jedno malé království ukryté mezi zelenými pahorky jihoafrického Transvaalu a meandry řeky Pongola. Nebylo to ale žádné prosté království, byla to svatyně krále Mswati III, jediné modly národa. O jeho vytvoření se zasloužil králův otec, Sobhuza II, a proměnil jej k obrazu svému - v poslední absolutistickou monarchii v Africe. Zdárný synek kráčí dodnes v jeho šlépějích a vládne pevnou rukou.

Ekvádorské reálie - napsal Martin Paruch

“Hola senor,” řekla dívka hlubokým hlasem s nádechem “chrapláku”. Zamrkala řasami a posadila se na stoličku vedle mě. Kamarádky, se kterými slavila narozeniny, se chichotaly opodál.
“Hola,” odpověděl jsem a spotřeboval tím velkou část své zásoby španělštiny. Seděl jsem v Quitu, zřejmě v jediném podniku, který byl otevřený po nedělní půlnoci. 

Poznamenaný desetihodinovým letem a předchozím večírkem v Madridu, koukal jsem zarputile na pivo před sebou a předstíral nezájem. “Hola,” zopakovala dívka a dodala, “I’m Isabel. Where are you from?” Ženskými radary zachytila moji anglickou konverzaci s barmanem a vyrazila do útoku. Cizinec, byť notně pomuchlaný, byl vítaný cíl.
Připadal jsem si hloupě. Chtěl jsem splynout s okolím. Koukat se nerušeně kolem a pozorovat místní cvrkot. Drsný chlapík, který tu žije už zatraceně dlouho. Tak nějak jsem si to představoval. Místo toho jsem byl spíš jelito, vystavené v prosklené vitríně. Design nevalný, ale země původu zajímavá.

OBLEK - NAPSAL JIŘÍ WILSON NĚMEC

V obýváku při odpolední siestě:
„Aničko, nemám co na sebe.“
„Jo. Ty zrovna nemáš co na sebe, zrovna ty, který máš košil, triček, mikin, tepláků, kraťasů a džín, že to ani neunosíš. To já, já skutečně nemám, co na sebe.“
„Jasně, že mám na běžné nošení všeho dost, to je fakt. Ale o tom já nemluvím.“
„A o čem teda mluvíš?“
„Až umřu, tak nemám co na sebe.“
„Prosim tě, copak umíráš?“

Na zámku - napsala Irena Taterová

Bože, já jsem šťastná! Sedím na lavičce před zámkem. Vedle mě sedí Vašek. Přes brýle mžourá do mobilu. Jindy bych ho začala peskovat: „Odlož prosím tě ten mobil. Jsi horší než ty děti.“
Ale dneska neřeknu nic. Udělal mi totiž radost.
Na patnácté výročí naší svatby mi dal dárek. Zajistil ubytování na zámku a ještě soukromou prohlídku. Přijeli jsme už včera. Máme krásný pokoj a postel s nebesy.
Ani jsme ještě nevybalili a skončili jsme tam. Vašek odhodil brýle někam do huňatého koberce a přímo ze mě serval oblečení.

Makové pole - napsla Asja Žilová

Jako dobytek nahnali Rusové krymské Tatary do vlaků a odváželi je tisíce kilometrů daleko na východ. Stovky mrtvých, které útrapy cesty nepřežily, ležely nepohřbené podél trati….
Fatima pochopila, že jestli chce zůstat naživu, musí utéct. Vlak zastavil. Vrata dobytčáku se otevřela. Jas makového pole oslnil nejen deportované, ale i ruské dozorce. Vojáci odhodili zbraně a vrhli se jako smyslu zbavení do květů rudých jako krev. Kdo by u nich čekal takovou lidskou radost.

Díky brácho! - napsala Hana Hermanová

Muži v mé rodině na terapie nechodí. Muži v mé rodině vůbec neradi mluví. Muži v mé rodině místo toho šermují benátským mečem ze sedmnáctého století v obýváku, až odletují kamínky z křišťálového lustru, ekologicky bojují na zahradě s hraboši pomocí banánových slupek (to kupodivu funguje), inovativně vyhání kunu z půdy pouštěním hlasité vážné hudby na stanici Vltava (to nefunguje), čtou skautské návody k přežití v divočině z roku 1934, učí se hebrejsky, latinsky a holandsky, učí se hrát na akordeon a na ukulele, pořizují si motorky, terénní auta, modely motorek a terénních aut, malují figurky vojáčků a staví z nich přesnou kopii útoku druhé pruské armády na rakouské dělostřelectvo u Chlumu v roce 1866, jezdí na rekonstrukce bitvy u Slavkova, bitvy o Normandii, bitvy u Waterloo a bitvy u Lipska, fotí na starou Praktiku podloubí na starém náměstí v zimě, na jaře, v létě a na podzim, cvičí sedm Tibeťanů, sjíždějí kopce na horském kole a v noci přebíhají Jizerské hory. A taky rybaří. Sedí pod starou schaumburskou hájenkou z roku 1801 na břehu řeky Úpy a pozorují stříbřitou hladinu, jak plyne z Krkonoš do nížin. A občas u toho i chytnou rybu.

Epigramy - napsal Marek Greger

Loučení

Cítím, jak slunce už ztrácí pomalu sílu

Jak z paprsků splétá štětec podzimu

S ním uvidíme přebarvovat stromy vílu

Jež připraví nás tou krásou zase na zimu

Marnost nad marnost

Proč jezdm stále po lese

Hledajíc dívku místo hub

Na kolem jsem tam poděsem

Jen proto, abych zhub

CESTA DO HLUBIN MÉ DUŠE - NAPSALA ADÉLA WAJSHAJTLOVÁ

Sedím na zahradě a koukám na hvězdy. To mě naučil on. Je podzimní noc, asi jedenáct hodin a pocitově tak -40 C°. Sedím tu v zimní bundě, v ruce termohrnek s vychladlým čajem, už asi dvě hodiny a vůbec mi to nevadí. Nejraději bych tu zůstala celou noc.
„One day I´ll fly away! Leave all this to yesterday…“ zpívá Nicole Kidman z telefonu vedle mě. Přesně to jsem vždycky chtěla. Odletět. Zmizet. Vypařit se od určitých lidí, problémů, situací, problémových situací s lidmi…

Vůně Maroka - napsal Martin Paruch

“Tati, v tom je zase koriandr,” řekla nešťastně Adél a posunula talíř deset centimetrů od sebe. Odpor ve tváři se jí změnil v zoufalství. Měla hlad a těšila se na dobré jídlo. Seděli jsme na terase venkovského domu, uprostřed subtropické zahrady, s božským výhledem na pohoří Atlas. Kulisy, okolo nás slibovaly udělat z obyčejné snídaně parádní zážitek.

ZA SNEM - NAPSALA SARA NÉVO (12 let)

Byla jednou jedna malá holčička jménem Veronika. Vždycky chtěla být herečkou, ale nemohla. Byla totiž na vozíčku. 

„To je můj sen, má životní cesta, musím se po ní vydat,“ říkala si. Byla tak přesvědčená o svém snu, že prosila rodiče, ať už nemá vozíček. 

„Ale to je nemožné,“ říkali jí.

Jednou, když byla na představení Romea a Julie, přišel za ní skřítek. 

„Tady!“ pošeptal Veronice do ucha. Veronika se ohlédla a uviděla ho na svém rameni.

Košíčky plné květů - canang sari - napsala Bohuna Kopřivová

Každé ráno si obyvatelé, jednoho z mnoha indonéských ostrovů, Bali, chodí kupovat na trh nebo si sami připravují květinové obětinky. Věří, že bohové jsou přítomni všude, ve všech věcech a proto jim každý nový den nosí nové květiny. Košíčky z banánových listů, do kterých se dává troška rýže, jsou plné různobarevných kytiček a pokládají se do chrámů, před dům, před krámek, zdobí se jimi mosty přes řeku, vozí je v autě na přední desce.

RÁJEM I PEKLEM - NAPSALA ANNA ŠKRDLETOVÁ

Šumění moře, lahodné básnění ptáků, šustění listů pod nohama a lehké tepání v hlavě, rajská hudba, která mi oznamovala můj příchod do vysněného cíle. Pozoroval jsem každou vlnu, každý list, který se zavlnil v blízkosti mé osoby. Všechno se zdálo pestřejší, zajímavější a osvobozující než kdy jindy. Nemohl jsem se nabažit toho božského výhledu. Dokázal jsem to, pomyslel jsem si a nechal si pročesávat vlasy jemným mořským vánkem.
Byl jsem zhrzený životem. Studium se mi sice dařilo, ale poslední dobou mě začalo velmi vyčerpávat.

NA PRAHU DOSPĚLOSTI - NAPSALA KATEŘINA VONDRÁČKOVÁ

„Nemůžeš trochu zrychlit? Promiň, ale to tvoje neustálé ohlížení nás děsně zdržuje,“ ozve se vedle mě Bety a hravě do mě šťouchne, čímž mě úspěšně vytrhne z proudu myšlenek.
„Vždyť přece není kam spěchat, ne? Už jsme skoro tam,“ prohlásím chabě na svou obranu.
„To jako jo, ale nic nám nebrání, abychom tam byly co nejdřív,“ vysvětlí mi netrpělivě, zatímco kolem mě při chůzi krouží. I přes snahu udržet kamenný výraz mi postupně na tváři vykvete upřímný úsměv, kterému se nakonec nikdy neubráním. Její nadšení je holt až moc nakažlivé, což zatraceně dobře ví. Při pohledu na můj rádoby zamaskovaný úšklebek se rozesměje s náznakem triumfu.
„Tak běžíme!“ pobídne mě a nedočkavě mě chytne za ruku.

BĚŽÍM - NAPSALA EMA JANDOVÁ

Jednou mě popadla touha běžet. Ne běhat, běžet. Venku bylo krásně – léto, večer. Ten den, který je nehorázně teplý i během noci. Častokrát se vymlouvám, že běhat nemůžu. Že je moc zima a že bych nastydla, že je moc teplo a v teple se přeci běhat nedá. Tehdy ale bylo krásně, skoro tma, Slunce pryč, vzduch by se v drogerii mohl prodávat pod názvem krém na hydrataci plic. Prostě neexistovala možnost neběžet. A tak jsem běžela.
Běžela jsem pak ještě znovu, druhý den. A pak den potom. Nechodila jsem ale běhat. 

Běžet a běhat jsou dvěma naprosto odlišnými slovy.

Pípni a jeď - napsala Jana Bednářová

Sedím v šalině za řidičem a čtu pokyn z oranžové krabičky, umístěné na šedé kovové tyči vpravo, nyní ve výšce mých očí.
Pípni a jeď. 

,,Píp,“ špitnu sotva zřetelně. Šalina se rozjede, povel funguje.
No, takto to asi manažeři z MHD nemysleli, pousměju se nad svou dětinskostí.
Na další zastávce vidím různé lidi. Malé, velké, tenké, tlusté, barevné i bez barvy, jak po nástupu do šaliny přikládají mobil k oranžové krabici se zeleně psanými pokyny a pípají jak o život, vlastně o jízdu.
Na chvíli se zamyslím. Ovšem, nyní, po nástupu do vozu, už to nejsou lidé, ale cestující.
Cestující je jedna z kategorií člověka při vstupu někam. Člověk vstoupí do ordinace, je pacient, vstoupí do školy, je student, vstoupí do obchodu, je zákazník, vstoupí do pojišťovny, je pojistník, vstoupí do hovna a ejhle, je to šťastlivec.

PSANÍ DÁVÁ KŘÍDLA - ZPRAVODAJ 11/2023

Milí přátelé psavci!

Čeká nás vánoční autorské čtení na Dobešce a křty dvou knih

 

Strávila jsem nezapomenutelné dva týdny v Britské Kolumbii. Viděla Pacifik, medvědy a spoustu ledovců. Naučila jsem se vnímat kanadskou přírodu, v níž je člověk jen hostem. Po návratu jsem se stala venkovankou a jezdím vlakem z Radotína do centra Prahy. Berouňák je dvoupatrový, vždycky sedím nahoře a škodolibě sleduju, jak na strakonické stojí zácpa aut. Pak zamáčknu slzu, když přes řeku vidím Branickou skálu a vyhlídku na Dobešce, která byla čtvrt století součástí mého života. Po Železničním mostě přejedu řeku a mávám věžím Vyšehradu, pod nímž jsem strávila dětství. A nakonec je tunel a Hlavní nádraží a Vy, protože za Vámi na kurzy jezdím do Opletalky a na Karlák, čímžto děkuji Akademii ČTK a Asociaci institucí vzdělávání dospělých za naše nové učební prostory. 

Hezké čtení Vám přeje Dana

---

Tradiční literárně-jazzový večer s autorským čtením na Dobešce 

bude v pátek 1. prosince od 19 hodin. 

Vstupenky zakoupíte zde.

Pro účastníky i diváky autorského čtení nabízíme poslední místa víkendového kurzu 2.-3. prosince za poloviční cenu. Stačí se prokázat zakoupenou vstupenkou na Dobešku. O slevový kód si pište na info@danaemingerova.cz

---

Krok zpět - napsal Kristián Valeš

Tou cestou nejede poprvé. Byly časy, kdy vlakem jezdil každý všední den se sluchátky v uších a s učebnicí rozloženou na klíně. I když po cestě často usnul, věděl přesně, kde se nachází, a nikdy svou výstupní stanici nepřejel. Nyní je všechno jinak.
V kupé sedí dvacátník v nudném oblečení, který se ujišťuje, jestli nastoupil do správného vlaku, mačká v ruce jízdenku a v pravidelných intervalech vyndává mobil z kapsy a kontroluje, jestli mu nepřišla zpráva, kterou by přes hluk cestujících neslyšel. 

SVĚT, KDE ZPÍVAJÍ PTÁCI A ROSTOU JABLONĚ A HRUŠNĚ - NAPSAL DAVID SELTENREICH

A už je zase vedli. Studené a mlčenlivé obličeje valící se v houfu ulicí; jako stádo ovcí, které formují a pohánějí ovčáčtí psi v německých uniformách po krajích, kteří svou autoritu skrývají v lesklých hlavních. Jejich cesta je krátká na první pohled – jen několik bloků od RADIOTRHU na nádraží – a přitom tak zoufale daleká v těch vagonech pro dobytek nacpaných k prasknutí, které zamíří kamsi na sever do města Terezína… a kdoví, kam dál ještě.

Nákupní seznam - napsala Barbora Koutná

Moje okolí mi často naznačovalo, že jsem nevděčná. Že si nevážím toho, co mám, co pro mě dělá má rodina. Vyhazuju to, co dostávám na talíři. Na světě je tolik lidí, kteří nemají dostatek jídla. Dali by cokoli, aby je netrápil hlad. Já po něm naopak toužila.
Cítila jsem se špatně, když kolem mě všichni skákali, starali se jen o mě a ségru přehlíželi. 

Věděla jsem, že na sebe strhávám veškerou pozornost. Ale já jsem to tak přece nechtěla. Nepotřebovala jsem ničí pomoc.

Šnek a Bůh - napsala Linda Müllerová

Přejít na druhou stranu této silnice. Druhá strana pro ostatní tak blízko, a přesto cesta na křišťálový Sinaj pro mne. Taková dálka nebezpečí pro tvora jako já. Musím chvilku stát na okraji svou jednou nohou a sbírat odvahu, abych byl schopen po vzoru Davida krále čelit nepřekonatelnému. Kde ale vzít kuráž, když tvůj Stvořitel utkal ti tělo přesně tak, abys musel při každém pohybu čelit porážce? Svět kolem mne byl vytvořen jako oponent v jisté převaze a já, osamocený bojovník proti němu, proti svému tělu.

Co jsem se dozvěděla a naučila na Šalamounových ostrovech - napsala Bohuna Kopřivová

Děti na Šalamounových ostrovů mají červený úsměv a zkažené zuby. Může za to betel, který tu žvýkají i ti nejmenší. Na zemi se všude lesknou odpudivé červené plivance téhle nejpopulárnější indické drogy.
„A vaše děti také žvýkají?“ ptám se našeho ubytovatele na ostrově Malaita.
„Jo, všechny,“ usmívá se a už cpe svému pětiletému synáčkovi betel do načervenalé pusinky.
„Není to pro něj nezdravé?“
„Asi je,“ odpovídá otec, jehož zuby už mají po mnoha letech žvýkání návykové drogy temnou hnědočervenou barvu.

VNUKNUTÍ - NAPSALA MARTINA LIŠKOVÁ

Nikol sedí ve své pracovně a dokončuje knihu. Nejraději by byla pánem svého času, ale musí
stihnout termín odevzdání. Slíbila to svému manažerovi Andymu. Pořád někde pospíchá. Až dokončím tuto knihu, dám si rok pauzu. Jen to musím nějak oznámit Andymu. Nikol si chce ve svých třiceti
letech konečně splnit sen a odjet do Keni. Babička a dědeček ji o Keni vyprávěli spoustu příběhů.
Ráda by ji procestovala stejně jako kdysi oni. Nejraději má historky z masajské vesnice.

Cizí slova a odborné pojmy - napsal Luboš Frouz

Nepoužíváme cizí slova, která nejsou běžně známá, protože čtenář nebude číst se slovníkem cizích slov. Vždy zvažujme, zda není vhodnější napsat jednodušší český termín, což platí hlavně u složitých vědeckých, medicínských a ekonomických témat. 

Je žádnoucí používat jen obecně známá cizí slova. I ta je ale vhodné vysvětlovat, ideálně v následující větě českým synonymem:

Inflace ve druhém pololetí poklesla. Odborníci však upozorňují, že zpomalení růstu cen bude jen dočasné.

Gibraltar a opice - napsala Bohuna Kopřivová

Nosit dříví do lesa nebo sovy do Athén už dávno neplatí. V lese je víc kůrovce než dříví, v Athénách jsou sovy převážně kamenné a ve znacích různých bohů (např. Pallas Athéna).  Ale opice ke Gibraltaru patří stále. O tom jsme se přesvědčili letos začátkem září. 

Na tzv. Skálu, která je zámořským územím Velké Británie na jihu Pyrenejského poloostrova, jsme vyjeli lanovkou. Je to 462 m vysoký skalnatý výběžek a jít pěšky ve vedru, které bylo, by pro starší ročníky znamenal skoro rozsudek smrti.

TICHÉ PODZIMNÍ ODPOLEDNE - NAPSALA JITKA SOVA

Tiché podzimní odpoledne. Nezvykle teplé, v polovině října už by Michal v Čechách takové nečekal. Sedí na zápraží chalupy a teskně se dívá do zeleně, stále ještě svěží a šťavnaté. Přiletěl z Jižní Afriky, kde už 10 let žije. Přiletěl, aby sestru podpořil v péči o umírající mámu. Táta před pár lety zemřel, prý infarkt. A teď na onen svět odešla i máma.

Máma se před 10 lety zbláznila. Mluvila úplně z cesty a když nebyla pod sedativy, tak byla schopna vzít kuchyňský nůž a skřehotat, že tátu zabije.

Ráno - napsal Bohumil Fiala

Je 2:29 ráno a já jdu z práce. 

Čekám na noční spoj a pozoruji Prahu. Slyším mnoho cizích řeči jen krásný český jazyk pouze kdesi v pozadí.
Otevřu svůj zápisník a napíši ve verších asociace, které mám před očima:
Za ty roky Praha, 

změnila se tolikrát - 

za těch mnoho let - 

ta okna by mohla vyprávět. 

Němí svědci všeho dění, 

dlouhé by to bylo vyprávění. 

A k Blanickým rytířům 

stále ve svých myslích upírám se 

- národe Český - v tvé víře nalezneš 

cestu ke znovuzrození a spáse.

O prvním adventu - napsala Martina Křížková

První adventní víkend nás v Praze pravidelně navštěvuje bratranec Fanoš z Hodonína s rodinou. Projdou si se ženou Marií adventní trhy, zkontrolují, zda na Staromáku už stojí vánoční strom, a pak se hezky už v náladě dopraví k nám domů. Poslední léta pozoruji, jak se naše večerní soirée častěji než dříve vymykají společensky únosnému rámci konverzace.

„Tož poď si dat sklénečku, ať se dovím, co je v Praze nového,“ stepuje Fanoš mezi futry obýváku, aby nebylo možné se jeho nabídce vyhnout.

Červeno-černý ostrov - Holbox - NAPSALA VENDULA BEAUJOUAN LANGOVÁ

Holbox znamená v mayštině černou díru. Černá díra náleží Mexiku a od východu yucatanského poloostrova je oddělena lagunou Yalahou. Když však na ostrov Holbox připlujete, podmaní si vás okamžitě průhledné tyrkysovo-smaragdové vody oceánu, v nichž splývá Mexický záliv s Karibským mořem. Lemují ho pláže naplněné jemným bílým pískem smíšeným s tisíci vyplavených lastur a s nánosy drobných řas po bouřích a po jeho prašných cestách se prohánějí mývalové a svraštělí leguáni pravěkého vzezření.

ZELENÁ VLNA ZIMBABWE - NAPSAL MARTIN PARUCH

Bouchlo to ve mě. 

"Kam jedeš, pitomče?" 

Troubím a dost natvrdo najíždím na už tak dost potlučený pick up. Na korbě má asi deset lidí, kteří se zájmem sledují situaci. Už hodinu se prokousáváme dopravní zácpu v centru Harare. Auta do křižovatky najíždějí podle logiky "čím víc to ucpeme, tím bude líp." 

Vůbec jim nerozumím. I malé dítě musí pochopit, že kvůli pár centimetrům tady budeme všichni tvrdnout o čtvrt hodiny dýl. 

Policie samozřejmě nikde. Ta stojí pěkně stojí v klidu na okrajích měst a velkých křižovatkách. Kontrolují úplné nesmysly a koledují si o úplatek. Můj zamračený obličej, ne nejsem jenom zamračený, spolu s českou poznávací značkou a našimi vlajkami na kapotě Defenderu budí naštěstí u místních strážců pořádku aspoň částečný respekt.

CESTA VLAKEM OČIMA DIVADELNÍHO HERCE - NAPSAL BOHUMIL FIALA

Sedím za sklem, které se proměnilo v nepropustné zrcadlo. Lidé se ve vagónu střídají, jako herci v manéži. Měnící neustále kostými. A masky. Nad vším bdí neúprosné oko průvodčího, který se však nedá ničím zmást.
Vlaková souprava je přeplněná, ale dokonale anonymní. Nejlépe je na tom pasažér, který vystupuje poslední. Neustále se opakující vystoupení mu vykouzlilo úsměv na tváři. Už totiž ví - jako já - co se v zákulisí uhánějícího vlaku děje!