Digitální detox - napsala Hana Hermanová

Jsem přepracovanej. Chápeš, kámo, lidi viděj jenom ty posty na instáči, jak felím v Kempinski hotelu na Štrbským plesu, jak jezdím vymazleným stříbrným Taycanem, jak nakupuju v Dubaji, jak relaxuju v Chateau Mcely a nořím se do horskejch potoků v Alpách s Wimem Hofem. 

Ale co už ty lidi neviděj, kolik je za tím vším práce. Já nemůžu chrápat do desíti, když jsem v tom hotelu třeba, jako nějakej turista, to se musíš vyfotit na balkóně nejlíp při východu slunce, abys měl dobrý světlo, aby to k něčemu vypadalo.

Manželovi stále padá sukně - napsala Bohuna Kopřivová

„Bohouši už ti to zase padá, uděláš si ostudu a mně také,“ volám na manžela, který si zakoupil sukni, kterou zde v Mianmaru (Barmě) nosí všichni muži. Je to roura z látky, do které se vleze, tedy spíš nastoupí… Vepředu se pak poskládá, aby vše drželo a zastrčí přes horní lem. Říká se tomu longyi, je to praktické, vzdušné, univerzální velikost a nosí se „na ostro“.

Chalupa - napsala Alisa Dzehtsiarova

Jako dítě jsem trávila všechny letní prázdniny u babičky na chalupě. Prvního června jsem byla na cestě s babičkou na chalupu a těšila jsem se, až se setkám s kamarády, které jsem neviděla od loňského léta.
A tak jsem seděla u stolu, jedla a nespouštěla jsem z okna oči, protože jsem se bála, že promeškám okamžik, kdy za mnou přiběhne moje kamarádka Polina. Ale to čekání bylo vždycky tak vyčerpávající, že jsem se nechala rozptýlit nějakou klobásou, kterou jsem právě jedla, a pak babička křičela: "Polinočka běží!" a už jsem spěchala ke dveřím.

Nejošklivější ženská ozdoba jsou terakotové destičky Afričanek - napsala Bohuna Kopřivová

Může být něco tak ošklivého ještě ženská ozdoba? Může...
Velké hliněné destičky (labrety) vkládané mezi dolní ret jsou znakem žen afrického kmene Mursi v dolním toku řeky Omo v Etiopii. 

Pro nás naprosto nepochopitelné, pro ně krásné. 

Kmen žije daleko od civilizace, a tak vládě, které se to také nelíbí, se nedaří tento zvyk vymýtit.

Mursiové jsou považováni za jeden z nejagresivnějších afrických kmenů. Už jsou ale mírumilovnější, jen v ruce má téměř každý muž kalašníkova... ale snad ne na obranu manželek. 

Na pohotovosti - napsal Marek Bucko

Jsem svým založením spíše vlk samotář. K doktorovi jdu, až když se rtuť v teploměru nevejde do trubičky k tomu určené. Proto se ve stísněné nemocniční čekárně chirurgické ambulance, kde je pacientů více než bacilů na zdejší klice, moc dobře necítím. A to ani jako doprovod. 

Vlk samotář-teoretik, představím si a mimoděk se uchichtnu. 

„Čemu se směješ?“ 

Sapfó - napsala Míša Štěpánka Sedláčková

Hlavní programátor doktor Martin Yen ztěžka dosedl na židli u ovládacího panelu.
„Dobrý den, pane. Jaký jste měl víkend?“ ozval se příjemný ženský hlas.
Nepřítomně se zadíval na monitor, na kterém se před ním vlnila neuronová síť Sapfó. Pohled na ni ho uklidňoval. Její pohyb oslovoval něco ukrytého hluboko v jeho duši. Tak hluboko, že na to nedosáhl nebo dosáhnout nechtěl. Sapfó byla jeho útočiště, dítě, domov i ideální žena.

Definice lásky - napsaly Anežka Strnadová, Lenka Holá a Sára Schejbalová

Psát o smutku, o štěstí, o strachu… to ze sebe člověk prostě nějak vypotí. Ale o lásce?
Atmosféra třídy se lusknutím změní, nikdo neví, co má napsat, všichni jsme trochu zmatený, plný emocí, ale papír před námi je čistě bílý. 

To samo o sobě je možná definice lásky.

(Anežka Strnadová)

EROTICKÁ - napsal Jiří Wilson Němec

Tady, tady mně zastavte! Ten taxikář je jak blbej, říkám mu, ať zastaví a on furt jede, melu si v duchu. Zastavte! Asi budu zvracet! No, konečně – vůl jeden.
Nemám ráda večírky, nemám ráda pijatiky s kolegy a holkama z práce. Fakt ne. Jedna výjimka dnes a… no prosím, takhle to dopadlo. Opravdu zvracím. Naštěstí nikde nikdo.
Vždycky vím, kdy mám dost. Ale dnes jsem to nějak přehnala. Mojmír nepřišel. Měl, ale nepřišel. Já koza se kvůli němu vyfiknu, i prádlo jsem si vzala to lepší, kdyby náhodou… ale nepřišel. Tak jsem to přehnala. Taky za to může Roman. Pořád dej si, dej si, asi si v duchu myslel, „pak mi dáš“… to víš Románku, zrovna tobě bych tak… a určitě za to může šampus. Rassijskoje Igristnoje.

Potkáme se na druhé straně - napsala Hana Hermanová

„Sedni si,“ opatrně pomáhám mámě uvelebit se na zelenou plastovou židli. Vzduch v tátově nemocničním pokoji je cítit dezinfekcí a beznadějí. 

„Vy jste takovej hodnej, pane. Kdopak vy jste?“ říká máma a zdraví nemocného.

„Já jsem přece Marek.“ 

„Marek? Já mám syna Marka, je to muzikant, hraje na saxofon.“ 

„To jsem já, mami!“ Máma poděšeně zamrká a podívá se na mě skoro nepřátelsky. Je jako rozbitý počítač. Všechny soubory tam pořád jsou, ale funkce vyhledávání přestala fungovat. 

Pája - napsala Mirka Adamcová

„Paťo, proč jsi tak smutný, co je s Tebou?“

Chlapec mlčí. Je to divné, protože normálně toho namluví, a matka začne mít starost. Něco se děje, zapnou její mateřské signály. Můj chlapce je smutný a nastřádali to u mne. 
„Co se děje ve škole?“
Paťa mlčí. Detektivní pud matky se však nevzdává. Dneska by se to hodilo si ulevit na školu.
„No, tak Pato.“

Pomsta - napsala Veronika Štětková

Na horním patře ucítila chuť máty a studený vítr jí pohladil po vlasech, malá holka, co se probudila do ticha a husté mlhy. Vrátila se zpátky v čase o desítky let a před očima se jí střídaly obrazy chvíli ostré, chvíli rozpité do vzpomínek. 

Našla ji tehdy ležet v bezvědomí na udusané hlíně ve stodole, na bledém obličeji měla krev a její šaty byly špinavé. Rozběhla se k bezvládnému tělu a objala ho tak silně, jak jen dokázala. 

PŘEDKURZOVNÍ HOREČKA - napsal Jiří Wilson Němec

Jiří Wilson Němec

Nic mi neříkej. Já sám vím, že jsu nervózní jak prase. No dobře. Nechytej mě za slovíčka. Já vím, že nevím, jestli prase může být nervózní. Ale víš co? Nejspíš jo. Když jsem byl naposledy na zabíjačce, to už je takových třicet let, tak to Vágnerovic prase vědělo, co ho čeká. Vědělo, že jde na porážku, že je konečná. Chovalo se úplně jinak, než jiné dny, kdy jej pouštěli proběhnout se na dvůr. Fakt. Nelžu.
Já si asi dám panáka, Já su tak nervózní…
Já vím, že mě ta Dana Emingerová neukousne. S tím Šípem když byla, byla úplně v pohodě, ale znáš to. Bůh ví, jaká je v reálu. V televizi sladká a pak tě rozdrtí jak šutr parní válec.

Chci domů! - napsala Anežka Strnadová

Sedím v lese. Člověk by čekal, jaký to nebude idilický, ale víc než kdy jindy jsem vděčná za život v domě. Sice je polovina července, ale zima se mi ozývá v konečcích prstů a leze i do nosu. Spolu se zimou do nosu leze i nějakej mravenec. Ty tady cejtim všude. Cejtim i houby, což je ale celkem fajn. Přemýšlím, jestli bych se neměla začít bát divokých prasat, když se ne úplně daleko ode mě ozve výstřel. Výborný. Takže je tu divoký prase a ještě po něm střílící myslivec.

PANÍ NENÍ PÁN - NAPSALA Zuzana Kratochvílová

První jsem zaregistrovala velké mužské ruce a nápadně dlouhé, neonově zbarvené nehty. Každý prst jiná barva a jiný prsten. Jedu pohledem dál přes chlupaté zápěstí až k hrudi, na níž čtu cedulku se jménem Denisa. Stojím ve frontě s naloženým nákupem, jedno dítě ve vozíku, druhé v břiše. Je léto, parno, pouze díky klimatizaci zvládám čekání před kasou. Vyndávám nákup. Snažím se být nenápadná a při urovnávání věcí na pojízdném pásu juknu očkem na obličej člověka u pokladny. Vidím mohutného oholeného nalíčeného muže s výraznými stíny, rtěnkou, umělými řasami a visacími náušnicemi. K tomu půlka hlavy oholená na pět milimetrů a na druhé dorůstající obarvené červené vlasy.

Dva prameny - napsala Jana Štybnarová

Na poušti ležel muž. Umíral žízní. Pod zemí byly dva tenké pramínky vody.
„Nebude to trvat moc dlouho a zahyne,“ zavolal jeden pramen na druhého.
„Já mu stejně nemohu pomoci. Nemám tolik síly, abych k němu dotekl,“ odvětil druhý.
„Vyjděme nahoru a spojme se. Budeme dost silní a dotečeme až k němu,“ navrhnul první.

Jak řekly, tak udělaly.

Alpská hodinka - napsal Michal Hejna

Jedenáct hodin. Kdyby aspoň to sluníčko vykouklo. Vzdušný proud žene mlhu z údolí, ta se plazí po skalních stěnách horského masívu Loferer Steinberge, lehce lízne západní stranu hory Ochsenhorn, ale jako by z ní měla respekt, stočí se mírně k sedlu a odtud stoupá jako obří kouřový sloup někam vzhůru, a to nepřetržitě už čtyři hodiny.
Osm stanů mezinárodní jeskyňářské expedice postavených jako korálky v půlkruhu na hraně sněhového pole je ponořeno do mrazivého stínu.

OTCOVSTVÍ - napsala Petra Petrlíková

Nastavím tvář podzimnímu madridskému slunci a nechám se jen unášet tím okamžikem klidu. Klidu a rovnováhy. Tak dlouho jsem toužil po takovém pocitu, že už jsem si ani nedovedl představit, že jednou… Nesmím na tenhle moment nikdy zapomenout. Vždyť přesně tohle je štěstí. Obyčejné, čisté štěstí. Cítím, jak mi tělem proudí a rozlévá se dál a dál někam do vesmíru.

KOUZLO LESA - napsal Vojtěch Polák

Stojím uprostřed lesa. Slyším jak vítr proplouvá mezi větvemi stromů a hraje si s listím. Na zemi se ozývají burácivé ježčí kroky. Srnky si pomlaskávají nad spadanými žaludy. Přes nos mě náhle pleskne vůně zdravých hřibů odpočívajících ve svém podhoubí. Ochutnávám borůvky a ustrašené jahody skrývající se v keři. Sladká chuť se bije s kyselostí fialových obrů.

Hodina v hlavě - napsala Jarka Rymešová

Vstala od počítače a slastně se protáhla. Ozve se jí zase až za hodinu. Dost času. Může se jít projít a pročistit si hlavu. Šálek se zbytkem vychladlé kávy odložila do dřezu. Už tam měl společnost dvou dalších. Sáhla po lehkém letním saku. 

„Jo, ještě by to chtělo jiné kalhoty. V těhle ven fakt nemůžu.“ 

Oboje spolu s dalšími kousky oblečení měla volně rozložené snad po všech kouscích nábytku svého nevelkého bytu. V předsíni se zadívala do zrcadla. 

Kartáčem párkrát přejela nepoddajné kaštanové vlasy, spíš symbolicky zamávala kolem hlavy rozprašovačem laku, pak rtěnkou dozdobila pusu, prstem uhladila obočí.

A dost - napsala Jana Bednářová

Klára stojí, uprostřed noci, v úzké, starými dlažebními kostkami vyskládané uličce. Nedoběhla od bytu daleko. Celá se třese, pozoruje deštěm nablýskané kostky a bezmyšlenkovitě utírá do mokrých riflí nůž. Křečovitě se usměje a hlavou ji projde, ,,mokrý nůž do mokrých riflí, to je teda nápad.“ Její nůž není mokrý od deště, je rudý, krvavý. Dál ji plynou myšlenky: ,,Vážně jsem to udělala? Déšť smývá prach a činí věci i vzduch čistější, jako taky nový začátek. Je to nový začátek? Stačí smýt krev z nože a bude čistý, bude to nový začátek, nebo je to konec? Co teď?“

Dvouchlapové auto - napsal Libor Frank

Naší rodinné Tatře jsme říkali „dvouchlapové auto“. Vždycky s ním totiž museli dva. Když se něco rozbilo, jeden hlídal auto, druhý sháněl pomoc. Když jsme se zastavili na kávu, museli jsme z restaurace pokaždé na Tatru vidět. Tenhle veterán jsme prostě nemohli jen tak zamknout a někde nechat...

Příběh rodinné Tatry, který vám chci vyprávět, začíná téměř před sto lety.

PARALELY - napsal Martin Paruch

„Hele tati, proč jste se vlastně s mámou rozvedli?“ zeptal se malý Dan toho velkého.
„My s mámou...“ bručel velký Dan nejistě, aby získal čas.
Za okny horské chaty sílila vánice a poryvy větru přinášely přes špatně utěsněné dveře dávky čerstvého vzduchu. Mísil se s vůní těstovin a svařeného vína, které před oběma vonělo na stole.
„No víš, nějak to už mezi námi nefungovalo,“ odpověděl neurčitě, ale zároveň si uvědomil, že je to správná odpověď.

Strašidla přeci neexistují - napsal Matyáš Souček

Něco je pod postýlkou! Natáhnu si peřinu až k očím. Skoro nedýchám, aby mě to, co pod postelí číhá, neslyšelo. Radši přivolám naše, ať to prověří. 

„Mamííí…“ křičím z plných plic, ale asi neslyší. Paráda, nejen že jsem se teď prozradil, ale už mám opravdu strach. Pokojík není už tak bezpečné místo jako za dne, vlastně nahání docela hrůzu. Všechno vrhá hrozivé stíny, které se drápou až k mým nohám. Rychle je proto skrčím. 

Němé siluety plyšáků a hraček mě obkličují.

Z okna sem svítí jen slabé měsíční světlo. 

Příběh ve vlaku - napsala Jana Štybnarová, Jacqueline Štěpanovská a Jan Kössl

Postavy: punkáč, baletka, jezeďák

Vystoupil: voják v uniformě

Později nastupuje: maminka punkáče

Rychlík se skřípotem brzd dorazil do Olomouce. Major v nažehlené uniformě vystoupil.

Kluk s čírem na hlavě pronesl „pohov“ a nohy si dal na protější sedadlo.

TANČÍRNA - napsal Jiří Wilson Němec

Drží se za ruce, na zpevněné svážnicové lesní cestě jim křupou drobné kamínky pod podrážkami a to je také, mimo zpěvu ptáků jediný zvuk, který vnímají. Mlčí a přitom toho je tolik, co si chtějí navzájem říct. Vědí to o sobě. Věčně tajemné fluidum krouží kolem jejich těl, oba doufají a těší se na ten okamžik, který je zatím oddalován. Na onu chvíli vzájemného vyznání lásky. Prožívané očekávání jim způsobuje až bolestnou slast.

První motorka - napsala Jasmin Carmel

Keeway TX v černo-zlaté barvě

„Eriku? Kde jsi? Nutně s tebou potřebuju něco probrat!“
Gabriela jde odhodlaně do pracovny svého manžela, protože ví, že ho tam najde, jako vždy, nepřítomně se šťourajícího v jídle a přemýšlejícího nad různými věcmi, které už byly leckdy nad její chápání. Opravdu ho tam nachází, přesně jak čekala, nepřítomně zírajícího na monitor, s vidličkou těsně u pusy, ze které mu pomalu odpadávají do klína špagety, čehož si ovšem, jako obvykle, vůbec nevšímá.

Viktor - napsala Alisa Dzehtsiarova

Chci vám vyprávět příběh o svém kaktusu, který se jmenuje Viktor, což je jeho jméno, protože Viktori je vítězství.

Tento kaktus bydlel u nás ještě před tím, než jsem se narodila. Neměla jsem ho moc ráda, měli jsme mezi sebou dlouholetu hádku. Protože jednou, když mi bylo asi 7 let, neměla jsem co dělat, jsem se podívala z okna, kde na parapetu klidně stál Viktor. 

Anděl - napsala Míša Štěpánka Sedláčková

"Vážně tě mohu kdykoliv přivolat?" zeptala se anděla, který tu byl s ní. Neviděla ho, ale věděla, že tu je. Možná to nebyl anděl, možná to byla bytost, kterou nazvala andělem. Cítila, jak je všude kolem ní.
"Jak to udělám?" dělala si obavy.
Než odpověděl, vnímala kolem sebe hřejivou energii, jakoby se usmíval.
"Ty najdeš způsob," dostala odpověď a pocítila jemný dotek, jak ji pohladil po ruce, kde měla vytetovanou hvězdnou mlhovinu.
"Opravdu přijdeš?" ujišťovala se.
Znovu ucítila onu hřejivou energii, teď ještě intenzivněji, jakoby ji objímal.

Babky - napsal Martin Paruch

Očima malýho kluka jsem zase zpátky a bez hlasu procházím místnosti a chodby, které důvěrně znám. Možná už ve skutečnosti neexistují, ale vím, že tu byly. Stejně jako čas, kdy jsem tady trávil prázdniny. Ve starém pískovcovém domě, kde voněly buchty, malinovka a čerstvý chleba. Hrály se tu karty a dveře na půdu soupeřily o můj zájem s obrovskou knihovnou. 

Vidím tetu s babičkou, jak proplouvají domem. Každá má svůj part. Babička vaří na sporáku bledě modrých kachlových kamen. Teta králičí prackou ometá staré "Petry" a pak navysoko zastýlá dubové vyřezávané postele.

DEN BLBEC - napsal Jiří Wilson Němec

Jmenuji se Alois a sedím v kaluži. Před chvílí jsem v ní ležel. Paráda! Jako ve vaně. Až po krk. Ovál smrduté špinavé silniční břečky vyplňuje díru u obrubníku silnice. Je plný ledové tříště a tělo i oděv mi zvláčňuje olejová přísada. Co víc si člověk spěchající domů na vánoce 1983 může přát?

Vzteky a bezmocí jsem praštil do černé hladiny taškou. Je lehká, mám v ní jen důležité studijní materiály.

Doklady s vůní karbanátku - napsala Soň Šefl

Sedím na policii a vysvětluji, že mně okradli. Policajt s nadhledem a neosobně ťuká do klávesnice počítače.
,,Můžu zloděje identifikovat!“ vysvětluji s nadějí, že bude lehké pachatele dopadnout.
Prsty dál ďobali do kláves a výraz policajta se nezměnil.
,,Je ještě něco, co vám odcizili?“
Ne, to bylo všechno. Ale můžu je identifikovat. Viděla jsem je a pamatuji si auto. Byli ode mne kousek!“

Skeptik a optimistka - napsala Jaroslava Rymešová

Žil byl jeden vdovec se dvěma dětmi, Jeníčkem a Mařenkou. Jednoho dne přivedl domů novou ženu. „Jé,“ radovala se mladší a ještě naivní Mařenka. „Zase to bude doma jako dřív.“ 

Starší Jeníček, založením pesimista se však zachmuřil: „No, jenom aby...“

Nebylo. Macecha po dětech vyžadovala, aby se denně učily, uklízely si své věci a dokonce trvala na plnění různých nepříjemných domácích povinností. Děti se rozhodly utéci. Došly do voňavého lesa plného borůvek a malin. „To je skvělé!“ jásalo děvčátko.

Ajťák - napsala Mirka Adamcová

Chlapec se plně soustředil jen na svůj mobil. Každý den a každou chvíli měl oči na appkách, na sociálních sítích. Internet byl jeho světem, když vstával i když usínal.
Jednou si tak jako obyčejně šel ze školy domů a oči upřené na displeji. Nezpozoroval ho, že je v cestě otevřený poklop od kanálu. A tak zakopl a spadl do něj.
Seděl na dně kanalizace, celý špinavý a mokrý a volal o pomoc. Nikdo ho neslyšel, protože kolem chodili všichni ostatní a dívali se do mobilů a na uších měli sluchátka.

Uvozovací věty - napsala Anežka Strnadová

,,Snažím se studovat!” zařvala a hodila po Ondrovi jednu z těch tenčích knih na jejím stole.

,,Polož to!” vyjekla a ukázala na ostrý nůž v rukou svého dvouletého syna.

Znavující slunce - napsal Matyáš Souček

Nasládlý těžký vzduch se mi hrne do plic. Krom onoho typického letního vánku cítím směsici vůně dřeva, vlhké půdy, mechu a pro mě, při vzpomínce na oteklý nos a slzami zalité oči nepříjemný pach travin a pylů. Dotěrné slunce pod korunami stromů ztrácí moc a kraluje zde příjemně chladný stín.
Sednu si na vlhký pařez. 

Obavy před ohavným hmyzem velice rychle přebije chtíč si chvilku odpočinout. Jak můj hlasitý dech ustává, začínám mnohem více vnímat zvuky o sebe narážejících větví a pomatený zpěv všemocného ptactva. Konečně chvíle klidu.

4:20 - napsal Matyáš Souček

„4:20…? Dřív jsi to uběhnul za 4:06.“
„4:20 je furt dobrý.“
„Ne, to teda není, usneš na vavřínech a pak tě předběhne každej blbec, co běhá stovku.“
„Na žádnejch vavřínech nechrápu, vim, jaká je konkurence, a vim, že 4:20 je dobrý.“
„Dobrý je za tři. Premianti běhaj na výbornou.“
„V tom případě je to pořád výborný. Ty bys v nejlepších letech byl za 4:20 vděčnej.“
„Já bych to v nejlepších letech běhal dokola jak rapl, dokud bych se nedostal pod čtyři. Takže se seber a běž znovu!“

Před bouří - napsaly Hana Hermanová, Zuzana Kratochvílová, Anna Vocelová, Jarka Rymešová

Poslední večeře před transportem do Terezína
Hana Hermanová

„Tondo, koukej to dojíst!“ 

Snažím se nacpat si velké sousto kynutého knedlíku se švestkou do pusy, ale mazlavá hmota se mi jen lepí na patro a nechce se jí sklouznout do krku. 

Džin z lahve v současnosti - napsala Jana Štybnarová, Jacqueline Štěpanovská a Jan Kössl

Puberťák odsouvá zvláštně vypadající lahev, aby se mohl usadit na lavičku v parku. V ruce mobil. Jde si zapařit. Náhle vedle něj sedí džin.
„Co poroučíte, pane?“
„Jak, co poroučím?“ odpovídá puberťák, aniž by zvedl oči od mobilu.
„Vyřkni přání. A já ti ho splním. Mám ti přinést chutnou krmi? Chceš vědět, jestli bude zítra foukat vítr do tvých plachet? Chceš vědět, co se děj na druhé straně zeměkoule?“

ZÁZRAK NA LANOVCE - napsala Bohdana Pufferová

Je víkend a jako obvykle vyrážíme s rodinou na hory. Zavírám dveře své kanceláře a hodím se do klidu. Už žádné jobovky. Míříme lanovkou nahoru na Pustevny. Já jedu s dcerou a manželka je za námi v sedačce s našim psem Punťou. Dnes se ošívá a snaží se vyskočit z lanovky.
Obvykle vytahuje mobil a fotí nás. Tentokrát má smůlu. Punťa ji vyrazil mobil z ruky. Manželka zmatkuje a podklouzne na sedačce a řítí se dolů. Bože, co teď, nemůžu tu nechat dceru samotnou. Pod lanovkou najednou proletí stín. Dcera zaječí: „Tati, pomoc. Co to bylo za havrana?!“ 

HLUBINY MATEŘSKÉ LÁSKY - napsala Anna Vocelová

„Ano, mami, přijedu zítra na oběd, už jsem ti to potvrzovala předevčírem. A už mi, prosím tě, nevolej dopoledne, víš, že jsem v práci,“ opakuju jako kolovrátek do telefonu, zatímco v kanceláři neonovým zvýrazňovačem podtrhávám nesplněné úkoly z tohoto týdne. 

Vidím černé na bílém, že do příští středy musím mít podanou žádost o grant, opravené dvě studentské práce a stihnout spoustu dalších důležitých maličkostí. 

V rádiu rozjásaný Michal David zpívá „My máme príma rodiče“ a mě polévá horko při myšlence na to, co mě zítra čeká.