Mohu tě pozvat na procházku Berounem? - napsal Honza Smrčka

Beroun je město dvou tváří. Jedna je velmi starobylá a druhá velmi moderní. Nic mezitím. Je to opravdu zvláštní a jedinečné město a je to dáno svébytnou historií. Status města získalo v roce 1265 a letos slaví 760 výročí. Bylo založeno na obchodní stezce mezi Prahou a Norimberkem na břehu řeky Berounky při soutoku s Litávkou. Málo se ví, že Berounka je jediná řeka, která dostala jméno podle města, kterým protéká. Důsledkem je to, že do Plzně přitéká 5 řek, ale z Plzně vytéká vytéká pouze Berounka, která nikde nepramení.

Virus - napsala Nataša Richterová

Cestovatelka a influencerka Uršula usedla na travnatou louku a kochala se výhledem na protější šumavské kopce. Toulání po horách jen s batohem na zádech ji přivedlo na stráň ke staré venkovské samotě. Cesta se stáčela mezi dvě oprýskaná stavení. Turistické značení nebylo nikde vidět a vypadalo to, že stezka tady, mezi drátěnými ohradami pro slepice, které se spokojeně popelily v suché hlíně mezi poházenými plastovými kýbly a plechovými vědry, končí.

Tekutá diplomacie - napsali Lucie Novotná a Samuel Kocanda

„Fíha, ta blondska byla teda kus.“
„Takové komentáře si nechte na doma. Co když vás slyšela.“
„Myslíš, že mě slyšela? To je dobře. To abych šel za ní.“
„I kdyby neslyšela. Žena se přeci nehodnotí pouze podle vzhledu.“
„V jakým světě žiješ? Až tohle řeknu chlapům v hospodě.“
„Ve světě, kde ještě přežívá pár gentlemanů.“
„Jakože já nejsem gentleman? Jako že jsem vidlák nebo co? Vidím borku tak to řeknu, ne?
„Právě jste si odpověděl. Kdybych byl žena, tak si o vás ani kolo neopřu.“

„Ještě že tak. Kdo by taky chtěl takovýho nerda jako seš ty. Jdu do jídeláku. Chceš pivo?“
„Tak jo kámo.“

Sklíčený - napsala Vendula Beaujouan Langová

Některé dny nezaprší
Ani nevysvitne slunce
Mraky zbarví se došeda
A rozpláče se ti srdce.

Slza steče ti po líci
Hlas nenachází slova
Rozum jako by odešel
A ty ses někam schoval.

Zrakem držíš se při zemi
Ruka se ti náhle třese
Špičkou klopýtáš o patu
A čas se děsně vleče.

---

Ta v růžové - napsala Hana Součková

Prší a prší. Sedím u okna, jen pozoruji, jak kapky dopadají na palubu. Říká se, že by v tomhle počasí ani psa nevyhnal, natož pak mě. Na lodi žiju celý život, jiný domov neznám. Pravidelné houpání, vrzání paluby, vítr, který se opírá do lan, a ty pak vydávají vrzavé zvuky. Nejradši mám léto. Nejenom že se můžu vyhřívat na palubě, ale přijíždějí k nám hosté. Moje panička pronajímá loď hned vedle nás. Zamilované páry, smutný pán, rozesmáté přítelkyně, rodiče s dětmi. Některé jen pozoruji, jiné trochu zlobím a některé jsem si opravdu zamilovala.

Rozálka jde do kina - napsala Lucie Slabyhoudová

Jupí, jedu do kina! Doufám, že se mi ten film bude líbit. Teta říkala, že to bude o nějakém kouzelném zábavním parku. Tak jsem zvědavá, co za kouzla uvidím. Jen doufám, že tam nebude moc písmenek, protože ještě neumím číst. 

Když pro mě Lucka přijela, hned jsem naskočila do autosedačky, přikurtovat a jedem! 

Kino je obrovské, krásné červené sedačky a tolik místa na nohy. Dostala jsem popkáč a džus. 

Místa máme někde uprostřed. 

Vedle mě sedí holčička, určitě je starší než já, vypadá, že už chodí do školy. Celý film mi vysvětluje věci, kterým úplně nerozumím, jsem moc ráda. 

Nevím, proč to tetě vadí a říká o ní, že je užvaněná chytroprdka. 

O poctivém kuřeti - napsala Jitka Bláhová

Ilustrace: Nicole Sedláčková, Fakulta designu a umění v Plzni

Žila, byla dvě kuřata. Vyrůstala na statku, na kterém se rozmohla velice nakažlivá nemoc. Matka slepice kuřátka ochraňovala, jak jen mohla. Držela je od nakažených zvířat, co nejdál to šlo a před nemocí je uchránila.
Jednoho dne si kuřátka hrála na dvorečku za kurníkem, když tu najednou přišla kuna.
„Zdravím kuřátka,“ zašklebila se na ně.
„Dobrý den,“ vykoktala slušně kuřátka.
„Tak mi povězte, zdalipak jste také tak nemocné, jako ostatní zvířata?“ ptala se kuna a už už se těšila, jak kuřátka slupne, pokud budou zdravá.

Jak jsem začala psát - napsala Irena Taterová

Vytahuji ze skříně staré desky s dokumenty. Otevřu je a najednou přede mnou leží Dárkový poukaz na kurz tvůrčího psaní podle Arnošta Lustiga u Dany Emingerové. Připadá mně to tak dávno, přitom jsou to dva roky. Na kurz měla jít původně dcera, ale prožívali jsme s ní zrovna dost těžké období...
„Půjdeš ty,“ pronesl tenkrát manžel. „Přece to nepropadne.“

„Já nechci nic psát a nechci jít někam mezi cizí lidi,“ zaúpěla jsem. „To naše dcera je nadaná, to ona píše nádherné básně a povídky, ne já!“

Interview s autorkou knihy Pubertou dospělá

Je její první kniha Pubertou dospělá osobní zpovědí nebo autorka dala prostor fantazii? Když si v kavárně objednáváme dobroty a Michaela Čápová se rozvypráví o tom, co by si v ten moment dal neovladatelný manžel hlavní hrdinky, vtáhne mne do děje. Nebo spíš do místa. Z kavárny se přenášíme do putyky a najednou slyším štamgasty vykřikovat: "Dolej mi!" I v knize vám barvitý popis situací dává šanci začíst se. Může všechny kotrmelce života unést jedna osoba? Na to vše odpoví autorka nového románu.

Interview s autorkou detektivky Mlýn aneb karty a kočky to ví

V přemíře detektivních příběhů, které vychází každý rok, zaujal jeden, který si okamžitě získal velké množství čtenářů. Začínající autorka Zdena Součková se tím nečekaně vyšvihla mezi už renomované a hojně čtené české autorky detektivní literatury. Pokusíme se ji blíž představit čtenářům alespoň v našem malém rozhovoru.

1/ Vaše nová kniha Mlýn aneb karty a kočky to ví se právě objevila na pultech obchodů. Představte ji čtenářům. 

Interview s autorkou knihy Vyvrhelka - napsala Jasmin Carmel

Jasmin Carmel se objevila na literární scéně jako mladá krev mezi známými autory  Dívka s velkými sny a ambicemi je autorkou nové, částečně autobiografické knihy Vyvrhelkazabývající se šikanou, se kterou má studentka Jasmin osobní zkušenosti.

1/ Vaše kniha se právě objevila na pultech obchodů. Představte nám ji ve dvou třech větách.

Vyvrhelka je z velké části autobiografická kniha, která zachycuje hrdinčino, alias moje dospívání a šikanu na základní škole. Jasmin je zvláštní dvanáctiletá dívka s vlastní hlavou, která právě nastupuje do šesté třídy, do nového kolektivu. Má neobvyklé názory a zájmy, které ale nejsou všem spolužákům po chuti… Je to příběh holčičky, která se postupně mění v ženu, avšak nenávist okolí, se kterou se setká, ji semele víc, než mohla tušit…

2/ Komu byste svou knihu doporučila? Kdo bude váš typický čtenář? Komu udělá radost? 

Mystický úsvit - napsal Jan Smrčka

Určuje naše životní rytmy. Jeho zrození lidé stavěli modly. Věděli proč. Východ slunce je zázrak. Mystika.

Voják seděl na stráži. Snad už po dvacáté četl dopis od svého děvčete. Slzy se mu draly do očí. Svět ztrácel smysl. Ani nevěděl, jak se to stalo, a v ruce držel zbraň, hlaveň proti spánku. Ta zbraň měla původně bránit vlast, mířit na agresora a zajistit mír. Mír v zemi i v duši lidí.
Náboj se přemístil do komory. Díval se do tmy a kulka čekala, až prst zmáčkne spoušť.

Haiku o nemoci - napsal Kryštof Pravda

Kataplexie
Nevyřčený vtip.
Nemoc je fakt svině, co?
Bůh se baví moc.

Jaký je rozdíl mezi narkoleptikem a narkotikem ležícím na zemi?

Jeden se válí z prdele a druhej bez prdele.

Ahoj, já jsem tady - napsala Hana Součková

Sedím pod stromem, jen pár metrů od místa, kde se prý narodil Buddha. Nic se nehýbe, vzduch je těžký, naplněný vodou.
Vrcholí monzunová sezóna a na hranici mezi Nepálem a Indií je to znát.
Přes čtyřicet stupňů, sto procent vlhkosti a já mám pocit, že jsem právě vylezla ze sprchy.
Přesto sedím bez hnutí – deset minut, dvacet, třicet.

Říkali mu Trpaslík - napsal Martin Paruch

Ti citlivější ho oslovovali „Trpe“. Ale jmenoval se Honza. Nešťastný rytíř malé postavy a velkého srdce. Jeskyňář a taky alkoholik.
V knížkách o Moravském krasu o něm nic nenajdete, ale přesto do nich patří. Je jedním z mnoha, bez kterých by se jeskyně neobjevovaly.
Na jevišti krasové historie se ocitl krátce. Ostře nasvícený reflektory tragické události roku 1970, kdy se v nově objevené Amatérské jeskyni utopili Milan Šlechta a Marko Zahradníček. Trpaslík jim zajišťoval povrchovou hlídku. Byl posledním, kdo s nimi mluvil. Po telefonní lince spuštěné do hloubky 110 metrů na podzemní řečiště Bílé vody.
Když přišla povodeň, linka zůstala hluchá a Trpaslíka nechala samotného. Se strachem a pochybami.
Ať už pak udělal cokoliv, jejich smrt ovlivnit nemohl. Ani v nejmenším. Ale myslím, že pocit viny v něm zůstal.
Na konci osmdesátých let jsem na Holštejně dostal jeho skříňku. Byl v ní pas na jméno Jan Kovář a staré zaprášené negativy.

O jazyku – napsal Jiří Wilson Němec

Povětřím poletoval vir. Náhle spatřil opeřence.

„Vida,“ říká si, „to je výr. Napadnu výra virózou.“
A tak se také stalo. Výr zaskočen zmateně zavířil, ale pak si vzpomněl na víru. To je moje záchrana, řekl si. A skutečně. Pomohlo to. Víra výra virů zbavila a on mohl opět zdráv přivírat své velké oči.

Poučení: Čeština je krásná a nad jejím przněním nesmíme přivírat oči.

Poslední plavba Oldenburgu - napsala Věra Jelínková

Podle některých byla jen přízrak. Objevovala se znenadání, měnila kabáty i jména. A pokaždé po ní zůstala jen zkáza.
Posledním jménem, které nosila, bylo Oldenburg. Původním posláním obchodní loď vozila exotické ovoce z Německého Kamerunu. Za první světové války pak narukovala do námořní flotily. Vyvázla bez úhony a po válce vedla poklidný život.

48 hodin v Bruselu - napsal Marek Filičko

Brusel – hlavní město Belgie i Evropy. Sídlo Evropské unie, NATO a stovek diplomatických misí, kde se rozhoduje o světové politice...

Ale zároveň město s duší – s vůní čerstvých vaflí, ozvěnou středověkých uliček a zvláštním jazykovým koktejlem, v němž se mísí angličtina, francouzština a svébytný dialekt vycházející z brabantského nářečí nizozemštiny. 

Nebe plné známých - napsala Sabina Prisender

Mám mluvit na pohřbu.
V tomto případĕ to znamená být jedním ze čtyř řečníků v českobratrském kostele na Moravĕ, při rozlučkové mši.
Zemřel muž mé nejlepší kamarádky.
Mé vyvolené a zvolené sestřičky, duše velmi velmi spříznĕné. Ona je v šoku, začíná trpět a já s ní. Jen málo lidí vĕdĕlo, jak špatnou má její láska diagnózu. Ona a dĕti se to dozvĕdĕli jen pár týdnů před koncem.

Vítr - napsal Jiří Wilson Němec

Povívá, vane a čelo chladí
polničkou tančí malá tornáda
povívá, dere se trávou hadí
a pod košili, pod blůzku a na záda

Ten vítr nese kousek tebe
hlavu mou roztáčí oblačné nebe
ten vítr s vůní máty, jahod
vítr, plný nadějí a náhod

Povívá, tichý je a už se zvedá
polničkou až na půdu lesa
točí se, tančí, cosi hledá
dívá se až kamsi za nebesa.

Povívá a lehkost touhy nese
polničkou tornáda skotačí
hrst kamínků upustí pak v lese
a všechno stejný je a jinačí

Jen vítr upustil i tebe
obláčky se snesly jako peřina
tiché je, tiché náhle nebe
a nejtišší je tahle vteřina.

  

Mezi patry - napsal Samuel Kocanda

Fotograf a advokát uvíznou ve výtahu.

„Než přijede servis, zkuste se usmát — světlo v tomhle výtahu dělá zázraky s kruhy pod očima.“
„Děkuju, ale zázraky si schovávám na okamžik, kdy se dva domluví na majetku a nikdo u toho nekřičí.“
„To bych si rád vyfotil — první případ bez slz. Jindy aspoň zachytím první tanec, než začnou šlapat po vlečce.“
„Já radši zachytím datum podpisu a čísla účtů. Tance zní hezky, dokud se neptáte, kdo platil kapelu.“

Strejda Zoran - napsal Samuel Kocanda

Strejda Zoran nosí v kapse píšťalku a stopky. Avšak neučí tělocvik.
„Na start,“ řekne u nedělní polévky a pískne. Lžíce vyrazí k ústům, babička protestuje, on měří mezičas: „Dvacet tři sekund, slušný,“ prohlásí.


Když teta začne vyprávět, postaví jí vedle talíře kužel z novin. 

„Zatáčka! Zkrať to,“ kývne. Teta zrudne a svůj projev zkrátí.


Děda se loudá pro sůl, Zoran mu přidělí trestné kolo kolem stolu. Děda jde, protože všichni se dívají.


Bajka o myšce a lvu - napsala Lucie Svibová

Gabriela Pešková, Fakulta designu a umění v Plzni

Jednou si malá šedá myška hrála v pralese a svým skotačením omylem probudila lva. Lev se rozčílil, chytil malou nezbedu a chystal se ji sežrat.
„Ó velký moudrý lve, vládce pralesa, prosím tě pusť mě. Jsem jen malá ubohá myška, tvůj hlad nezasytím a když mne pustíš, tak se ti odvděčím!“ kňourala myš. A tak velkorysý lev myš pustil.
Po několika dnech byl lev chycen pytláky a svázán. Řval tak hlasitě, že jej bylo slyšet široko daleko. Zaslechla jej i myš a přiběhla se podívat, co se děje.
„Myško, myško, pomoz mi. Přehryzej provazy a osvoboď mne!“ prosil lev.
„A proč bych se měla namáhat, ničit si zuby? Jsi velký moudrý lev, vládce pralesa – tak si poraď sám!“ odvětila myš a odcupitala pryč.

A poučení? I malá šedá myš může být pěkně velká svině.

Vždyť má swag - napsali Barbora Tajčová, Lucie Slabyhoudová a Samuel Kocanda,

Vlak vyjíždí ze zastávky a v kupé je stále cítit vůně mladé slečny v crop topu, která vystoupila.

„To je dneska móda,“ řekne starší paní s holí.
„Co vám vadí, babi?“ prohlásí mladík ve vytahané mikině a Air Force 1 na nohách.
„Té děvence mohou nastydnout ledviny.“
„Vždyť má swag.“
„Nenadávej mi, holomku! Já jsem celý život dřela, tak mi tu nějakej mladej smrad nebude nic říkat.“
„Put the fries to the bag, babi to se dneska nosí,“ vysvětlí a nandá si sluchátka.
„To je dneska mládež!“
Mladík prohlásí, „get a life“ a raději odejde do vedlejšího kupé.

Chuť stepi - napsala Věra Jelínková

Léto je čas, kdy středoasijští pastevci vyhánějí svá stáda na vysokohorské pastviny džajló, kde je tráva křehká a šťavnatá. Slunce pálilo, ale vítr z hor chladil tvář. Sarbek se pustil do práce, tak jako dělával celou sezónu. 

„No tak, mladá, nedělej drahoty,“ pronesl tiše, když se klisna začala vzpouzet. 

Ovinul jí zadní nohu a plece kusem lana a jemně je stáhl k sobě. Klisna jako mávnutím proutku zkrotla.

Přístup - napsala Lucie Novotná

„No?“
„Dobrý den. Mluvím se panem Gargoshem?“
„Mno…?“
„U telefonu Novotná. Ta nová z kanceláře hejtmana. Potkali jsme se ráno v trolejbuse.“
„Joo…“
„To jsem ráda, že si mě pamatujete. Asi se budeme potkávat častěji.“

„Jo jo…“
„Volám kvůli přístupům do systémů. Můj nadřízený zadal požadavek a jsem tu už dva týdny, tak bych je asi už potřebovala.“

Anapurna - napsala Hana Součková

Po šestatřiceti hodinách v džípu tam najednou byla… Annapurna I.
Nekonečná cesta, z níž sotva hodina vedla po asfaltu. Při jedné ze zastávek jsem vyskočila z auta a zapnula aplikaci, která dokáže rozpoznat kopce, polohu i nadmořskou výšku. V Himálajích nesmírně praktická věc. A najednou se na obrazovce objevilo jméno: Annapurna I.
Otočila jsem se na svého šerpu a s naprostým úžasem ze mě vypadlo:
„Jako… vážně?“
Jen se zasmál: „Dneska uvidíš ještě dvojku a trojku.“ To bylo moje první opravdové setkání s osmitisícovkami.

Cizí párty - napsala Lucie Slabyhoudová

V této zvláštní a uspěchané době si připadám jako nezvaný host.  A občas se ptám proč? Jak jsem se tu ocitla? 

Mám pocit, že jsem návštěvník velké party, kde se všichni důvěrně znají. Znají kapelu a muziku, na kterou tančí, výborně se baví a já jen chodím mezi nimi a nikdo si mě nevšímá. Nemám si s nikým z těch lidí co říct a jen koukám a přemýšlím, jestli už můžu jít domů. Ale co vlastně znamená jít domů? Ani doma se před očekáváním okolí neschovám.
Z jakého důvodu mají všichni potřebu ostatní hodnotit převážně podle jejich vzhledu, počtu sledujících na Instagramu nebo nul na bankovním účtu. Kdy se k sobě lidé začali chovat nepřátelsky a zmůžou se jen na anonymní hejty na sociálních sítích? Přemýšlím, jaký to má význam a proč jsem součástí toho všeho, ale zároveň nejsem.
Kdy jsme na sebe začali vyvíjet takový tlak v práci? Proč od nás ostatní stále chtějí víc? Člověk se snaží dát do toho vše co může, ale nikdy to nestačí. Nikdy nejsme dost… Nikdy nejsem dost.

DÉŠŤ - napsal Jiří Wilson Němec

Jen stálé šumění deště, 

kolísá rytmus kapek o okap
za oknem sedím sám pořád ještě, 

sám chlapec, jinoch, muž a chlap
Jsme oba v tom, před tím neutečeš, 

kapka jak kapka a z lanoví síť
Jsme oba v tom, před tím neutečeš, ¨

a proto já tě - a ty mě chyť.

Hledím na napnutá lana pavučin 

a na kapky lanových kabinek
hledím na ně a myslím na chuť tvých slin 

a na mou hlavu a na v ní klínek
Kabinky vozí se houpavě, 

majitel dráhy zalez pro pršiplášť
vodově sjíždějí plesk, plesk, cákavě, 

navěky končí každá zvlášť

Jezinka - napsala Lucie Novotná

„Mamííí, někdo zvoní!“
Věta, kterou v sobotu odpoledne u kafe a filmu nechcete slyšet.
„To se ti asi zdálo.“ Zkouším postřeh svého dítě.
„Ne, nezdálo. A někdo je za dveřmi.“ 

Zní přesvědčivě. Přehlédnu, že zapomněla na poučení z pohádky O Neposlušných kůzlátkách a otevíráme spolu dveře od bytu. 

V tu chvíli si vzpomenu na jinou pohádku. O zeď se opírá Jezinka. Zákeřná hororová postava mého dětství.
„Fuj, to jsem se lekla,“ vyhrknu naprosto netaktně.
„Máte židli?“
Chvíli jen civím a nechápu. 

Vysoké vychrtlé svraštělé bezzubé stvoření chce mou židli? Opravdová Jezinka. 

Zapomenu na to malé dítě, které se bálo podívat se na obrázek, na kterém se Jezinky sápou po Smolíčkovi, oklepu se a odvážím se vystrčit pravou nohu na chodbu. Musím přeci pomoci bližnímu svému. Tentokrát sousedce, kterou vidím podruhé v životě.

Ejn Gedi - domov kozorohů, vzrostlých baobabů a úkryt krále Davida - napsala Jasmin Carmel

Izrael je fascinující zemí, v níž se snoubí moderní život s tisíciletou historií a kde vás přivítá srdečná atmosféra místních obyvatel. Naše kroky směřují do jedinečného místa – do Ejn Gedi. Tento kibuc je jen jedním z mnoha v Izraeli, přesto patří k těm nejpoutavějším a nejkrásnějším.Kibuc Ejn Gedi byl založen v roce 1953. V této oáze života uprostřed pouště najdete botanickou zahradu, Ejn Gedi Eco Park i hotel, ve kterém můžete zůstat přes noc.

Racek a plachetnice - napsal Luboš Trojan

Ilustrace: Kamila Pokorná, Fakulta designu a umění v Plzni

Na obloze krouží racek. Rád doprovází s hlasitým pokřikem každou loď, ať už přijíždí nebo odjíždí z jeho přístavu. Dnes je to ale jiné. Dole pod ním právě vyplouvá plachetnice. Náhle mění kurz a za chvíli znova. S každou změnou směru větru se mění i směr její plavby.
Racek je unaven z toho jak neustále křičí: "Šťastnou plavbu." a hned zase "Vítej doma." Snese se tedy níž a usedne na palubu plachetnice. "Co to tady vyvádíš? Nevím, jestli se mám radovat nebo se loučit."
Plachetnice zastaví a smutně rackovi odpoví:

Metafory - napsaly Barbora Smýkalová, Alena Janková a Lota Šimončič

Láska je oceán, klidný i bouřlivý, krásný, ale slaný
Hašlerka je zima v papírové krabičce
Noční bouřka je symfonie hromů a deště odehrávající se za oponou tmy
Podzimní vítr je studená sprcha po horkém létě
Sbepoznání je hluboká studna
Ranní slunce jsou neodbytné prsty lechtající spící tváře

(Barbora Smýkalová)

Platonická láska - napsal Zdeněk Hejda

Sedím u počítače a dívám se po očku na O2 arenu. Dnes je můj poslední den v práci. 

Přemýšlím, jak napsat „takový ten korporátní email všem na rozloučenou.“ Jakože jsem zde již dlouho. No, v květnu to bude rok vlastně. Civím tupě do monitoru a splodím mimo jiné i větu, že „cítím potřebu se kariérně posunout dál.“ Ve skutečnosti ale nemám žádnou jinou nabídku. A kdyby mě nevyhodili, asi bych tu zůstal. Nespokojeně zkontroluji své dílo. Email je žalostně krátký, a hlavně zcela nepravdivý. „Ty vole, to sou fakt tak strašný píčoviny!“ řeknu si nahlas sám pro sebe. Zasměju se, líbí se mi mluvit občas sprostě. Pomáhá to. Napadne mě obejít kolegy z týmu a rozloučit se raději osobně. Hlavně nic nepsat proboha, když mi to tak nejde! Začnu asistentkou. 

Pieta - napsal Lota Šimončič

Škrípanie bŕzd autobusu. Chvíľka a zaraz vystupujem na skromnej zastávke, ktorá si krom žuvačiek pestuje i hrdzu. Obzriem sa a noha ma vedie cez dedinku smerom do lesa. Je to horská dedinka, takže horizont mi zdobia ľube drevenice. Vtom som to zacítil. Dym. Pach horiaceho dreva, čo kozubom túli celú rodinu. Iba mňa to plmä driape. Tak zastavil som a v tranze sa pokúšam lapiť dychu, o ktorý má ozbíjala spomienka na starý domov. Domov, čo dodnes mi v duši plápolá a jeho jas maľuje obraz okóv môjho bytia.

Balada nevšední svatby - napsal Šimon Pravda

Na zlomené větvi se hrbí,
v prchavém světle uhlíku,
mladý pán, co po nocích
zasmušile bafá dýmku.

Zlomená větev vodu svírá prsty.
Co chtěla zvrátit, vězí na dně
- minulosti. Hladina tu stojí,
a čas plyne jenom v listí.

Proč ta vrba se nad břehy hrbí?
Tiše — zdejší vody tě slyší.
Příběhy tvrdí, že pod hladinou
tu srdce bije za utonulou duši.

Kdysi na vesnici, v den svatby,
muže odvedli vojáci jak na
šibenici. Na vrbě jeho milá,
větev s ní se podlomila.

První a poslední věty - vybrala Barbora Smýkalová

První a poslední věty jsou v literatuře důležité, protože fungují jako brány – vstupní a výstupní – do světa příběhu. Mají výjimečnou sílu ovlivnit čtenářův dojem a určují, jak bude text vnímán a jak si ho člověk zapamatuje. 

Vypište první a poslední věty z vašich oblíbených knih.

První věty

První věta je jako pozvánka – musí zaujmout, navnadit.
Ateliér byl plný syté vůně růží, a když se mezi stromy v zahradě pohnul lehounký letní vánek, zavanul otevřenými dveřmi těžký pach šeříku nebo jemnější parfém růžově kvetoucího hlohu. 

(Oscar Wilde: Obraz Doriana Graye)

Dva muži se objevili zničehonic, několik metrů od sebe v úzké, měsíčním světlem zalité uličce. 

(Joanne Rowlingová Harry Potter a relikvie smrti)

Dávejte pozor, co vám teďka řeknu.

(Bohumil Hrabal: Obsluhoval jsem anglického krále)

Jména postav do příběhů - napsaly Veronika Flora a Alena Janková

Jména pro povídkové postavy: 

ANO/NE

• Přísná učitelka: Kateřina Vasilivna Zuj / Viktorie Vitalivna Kvitka
• Špatný politik: Nazar Solopichin / Maxim Holovko
• Doktor: Egor Šťastný / Leonid Pijpivo
• Dobrá spolužačka: Sofie Rybka / Kristýna Jakovenko

• Mimozemšťan: Třižulja / Ivan

Veronika Flora

Orel a červ - napsal Jan Kovalčík

Ilustrace: Hana Kovtun

Orel sezobl červa. Červa to bolí, dravec neví, co jí.

Poučení: Přemýšlejme o sobě navzájem.


Píšeme bajky inspirované Ezopem. Původní Ezopovu bajku Orlice a brouk vtipně převyprávěl Jan Werich a zajímavé je, že jsou v ní všechna Aristotelova pravidla postavená na hlavu, a přesto příběh funguje.
Werichova bajka se jmenuje O orlech a hovniválech. Ačkoliv bajky mají být krátké, tato trvá skoro patnáct minut. Poslechněte si ji zde.
Zkuste si pro zajímavost poznamenat, která všechna literární pravidla v ní Jan Werich porušil...

Blbé kecy - napsal Sebastian Vamberský

Bylo ráno a já jsem již připravená 10 min před odjezdem čekala na zastávce. Vždy si radši přivstanu, než abych dobíhala autobus.
Jak se blíží čas příjezdu autobusu, tak se nástupiště začne plnit lidmi a vedle mě se postaví takový nic moc pán. Vousy, ušmudlané triko, takový týpek. Jak tak stojím, najednou pociťuji, jako kdyby na mě někdo čuměl. Ohlédnu se a co by ne, týpek mě očima projíždí od obličeje přes prsa až po nohy!
Lehce si upravím bundu, přece se nenechám očumovat.