Hudební dětství - napsala Hana Kotučová

Opona padá dolů a já vybíhám z lóže. Pláču a tiše šeptám: „Umřela mi maminka...“
V zákulisí padnu do rukou přímo režisérovi. 

„Kam letíš holčičko?“ snaží se mě zastavit.
Zalykám se: „Umřela mi maminka!“
Pochopil a odvádí mě do šatny. „Tady je tvoje maminka živá a zdravá,“ říká mi s úsměvem.
„Pojď sem miláčku,“ maminka mě tiskne do své náruče, zatím co ji maskérka odličuje. 

Láska - napsala Irena Taterová

Klíč nejistě zaštrachá v zámku. Zuzana je už dávno v posteli, ale samozřejmě nemůže usnout. „Pane bože, půlnoc,“ koukne na hodinky. Potichu vyklouzne z postele. Hlavně, aby nevzbudil děti.
„Vašku, ty jsi zase chlastal. Mám toho dost! Už to nevydržím!“ cedí mezi zuby.
„Zuzanko,“ neohrabaně se jí snaží pohladit a pochichtává se při tom.
„Nesahej na mě!“ sykne a odchází do ložnice. Nejistě se potácí za ní.
„Padej do obýváku!“ otočí se na něj.

Myší díra - napsala Zuzana Fajmonová

Bydlíme u Myší díry. To je takovej tunel do pekel, protože od chvíle, co jsme se nastěhovali, je buď zavřenej nebo je zavřený něco v jeho blízkosti. Po sedmi letech jsme si částečně zvykli. Na ty věčný rekonstrukce myslím. Na co si ale zvyknout nemůžu je fakt, že i přes řetězy, který korigujou výšku aut schopnejch projet, se jednou za čas do toho tunelu nacpe dodávka, zasekne se a nemůže ven.
No nic. 

Dneska jsem se rozhodla pověřit příslušný orgány a zavolat dopravní policii. A tady jsem přátelé narazila na nepřekonatelnej problém... a tím je moje příjmení. 

Česko-francouzská - napsal Šimon Pravda

Francouzský překlad

Ja? Ne. Ja je oui, ano?

Já myslím české já
Alors, já tedy je
Myslím francouzsky že
Že panse tedy že suis... je jsem
No, že ne se pa
Jaká suisse, pa suisse
tu me sere šije
Oui boku
sere mandlé

Deus ex machina aneb bůh na kladce - napsala Jitka Sova

Marta vchází do areálu školky. Jak ten čas ubíhá, před 35 lety takto vyzvedávala syna a teď vnuka.
Péťa ale - na rozdíl od jeho táty před lety - se k ní nikterak nevrhá. S rukama v kapsách jí věnuje krátký pohled a kráčí ke školkovým vratům. Marta jde klidně za ním. Už se naučila dávat věcem volný průběh a na svých představách, jak se mají věci odehrávat, nelpět.
Péťa vidí, jak jim přijíždí autobus.
"Babi, pojď, doběhneme ho!"
Nedoběhnou, Marta při pokusu o běh výrazně napadá na jednu nohu, Péťa to se zájmem pozoruje.
"Babi, proč kulháš?" ptá se s dětskou bezelstností.
"Když jsem byla malá a nejposlouchala babičku," využívá Marta okamžitě situace, "tak jsem vlítla pod auto a to mi roztříštilo stehenní kost," říká vnukovi. "A nohu mám o pár centimetrů kratší. Celé roky mi to nevadilo, až teď, s věkem mám problém."
Vnuk ztichne a usilovně přemýšlí. Marta doufá, že už se nebude vzpouzet držení se za ruku při přechodu rušné pražské silnice.

Rodinná pohoda a vosy - napsal Marek Bucko

„Potřetí tu večeři ohřejvám! To se nedokážete všichni sejít večer u stolu, abychom byli jako normální rodina?! Tohle není rodinná večeře, to je bufet sirotků - slejzáte se, jak do kina na ruskej film!“ zakončila toho večera matka svůj žalozpěv.
Měla pravdu. Já neustále někde lítal s klukama - fotbálek, kolo - krásných - ještě klukovských 12 let. Mladší sestra Dana, už od mala samotářská, právě objevovala svět knížek a příběhů. Byla tak ve svém pokojíčku dobrovolně uvězněna s novým dívčím románem. A otec měl na naší skoro půlhektarové zahradě stále co na práci.

ZÁHON Z POHLEDU KRTKA - NAPSALA IRENA TATEROVÁ

„Tenhle se mi líbí. Je perfektně zrytý a já nemám tolik práce s chodbami. Víte, co to je, hrabat se v tvrdé půdě? Celý den necítíte pracky. Kvalitní zem, hm, ta se pozná. A je velký tak akorát pět na pět metrů. Chodba mezi rajčaty a salátem se mi obzvlášť povedla. A nejvíc žížalek je pod cuketami. Jenom nechápu, co trčí uprostřed záhonu? Kytka to jasně není, kytku přece poznám. Ta také nevydává žádné zvuky. A jaké nepříjemné zvuky, až se mně motá hlava. Zkusím to prozkoumat…“

Prásk! Někdo hodil motyku do záhonu. 

„Hajzle!“

Lustigovi psavci roztáhli na Dobešce svá křídla - napsala Hana Hermanová

Když se řekne Dobeška, vybaví se většině lidí divadlo Sklep. Minulou sobotu však Dobešku zabralo osazenstvo, které míří do takříkajíc vyšších sfér. Jemnocitné duše by podotkly, že i na příslovečný černý, někdy i suterénní humor došlo. 

Zpěváci pro radost – napsala Hana Novotná

„Zpívat se naučí každý,“ říká Dana Houdková. „I ti, co si myslí, že to neumí.“

Přesvědčit jste se o tom mohli na vánočním koncertě sborů AsiHlasy a TakyHlasy.
V evangelickém kostele v Korunní ulici v Praze na Vinohradech se sešli sboristé z AsiHlasů a TakyHlasů, aby potěšili diváky melodiemi v aranžmá písničkářky a sbormistryně Dany Houdkové. Dana vede kurzy zpívání pro nezpěváky a říká: „Věřím, že když zpíváte srdcem, jde to samo. A moje poslání je ukazovat lidem, jak na to.“ Amatérští zpěváci z obou sborů jsou důkazem, že se jí poslání daří. Nespojuje je profese, zájmy nebo věk, ale radost z toho, co dokázali.

Ve jménu čupáka na Dobešce - napsala Míša Čápová

Je něco málo před čtvrtou a já vstupuji do divadelní kavárny Dobeška. Dneska se tady bude křtít. Bez faráře, ale s profesorem. Bez vody, ale šampaňským. Zní to dobře, že? Knížku by stejně do kostela nevzali. Asi. Navíc s titulem MAMI, CO JE TO ČUPÁK nemá před oltářem šanci. 

Když se na to podíváme obšírněji, sklepácké prostředí je vlastně tak trochu chrám srandy. V tom případě jsme tady správně...

Dávám si malé preso, voňavé dvojctihodné koláče a snažím se zklidnit rozjitřenou mysl. Poprvé budu vystupovat s povídkou na pódiu. S mikrofonem v ruce.

Vrabec a žába - napsala Lenka Holá

Vrabec se v červencovém letním parnu přiletěl trochu osvěžit k rybníku. “Kéž bych tak uměl plavat. To bych tu mohl strávit celý den a ne shánět kus žvance po všech čertech a u toho skomírat vedrem.” Na to se z vody vynořila žabka a povídá: “Já bych zas chtěla umět létat. Vždyť ty jsi tak volný.” 

Vrabec tedy navrhl, že to žábu naučí, když mu žába ukáže, jak dělat ve vodě ta správná tempa. Ze začátku na mělčině se vrabci ještě dařilo. 

VLÁDCE RODINY - NAPSALA HANA KAVALOVÁ

Jsem Maylo.
Začátek mého života nebyl nic moc. Než jsem se stačil seznámit s mou původní rodinou, dali mě, šmejdi, do děcáku. Říkají tomu útulek. To teda nevím proč. Bylo tam všelijak, jen ne útulně.
Byl jsem docela smutný.
Ležel jsem na studené zemi, koukal po ostatních kotcích a žvýkal ty nejlevnější granule. Psí život, tohle. Už jsem málem usínal, když jsem zaslechl hlasy. Nějaký hubený kluk s holčinou. Ta najednou začala rychle gestikulovat a něco vzrušeně mluvit. Podíval jsem se jí do očí. A byl jsem ztracený. Láska na první pohled.
Cože? Otevírají můj kotec? Dívám se s lítostí na své kámoše vedle, ale jsem sobecký rád, že jsem to já, kdo hrdě odchází pryč.

Čtení, jazz a křest - napsal Petr Polák

Foto: Athee Richterová

114 povídek, 50 autorů, 1 kniha: Dobeška pokřtila další dílo Lustigových následovníků
Čtení, jazz a křest. To vše se minulou sobotu odehrávalo v pražském divadle Dobeška, kde svou knihu MAMI, CO JE TO ČUPÁK křtilo půl sta autorů v čele se spisovatelkou a novinářkou Danou Emingerovou, jejíž kurzy tvůrčího psaní navazují na dlouholetou tradici kurzů slavného českého spisovatele Arnošta Lustiga.

BEZ MOŽNOSTI NÁPRAVY - NAPSAL MAREK BUCKO

Tak to je dneska přesně Den blbec. Vzorový, ukázkový. Ráno hádka se synem. Vlastně nevím, co to do
mě vjelo. Chtěl jen nějaké peníze, jedou s pár klukama a samozřejmě i holkama na chatu, aby měl na
útratu. Studuje „vejšku“- techniku a dost úspěšně. Chodí i na brigády, nějaký drobný si i ukládá. Teď
mě to mrzí, nic jsem mu nedal a ještě vynadal do zpovykaných studentíků. Sakra, říkal dokonce, že mi
to vrátí, že chce jen půjčit. Proč jsem na něj řval. Za mý problémy v práci nemůže.
Pak soused na schodech prý jen: 
„Promiňte, ale večer po desáté od vás jde poslední dobou často trochu hlučnější hudba.“

Kůň a pán - napsala Jasmin Carmel

„Uff, ty jsi rok od roku těžší a těžší. Vím, že je to nesmysl, ale stejně my připadá, že si musel přibrat.“
„No, teoreticky je to možné… Když tady jen tak sedím, na koňském hřbetě a nic nedělám, tak zřejmě prostě trochu tučním…“
„Trochu? Nezlob se na mě, můj pane, ale je to na tobě dost poznat. Když s tím nebudeš nic dělat, brzo se přiblížíš stádiu obezity. Ještě ti schází sandály s ponožkami, místo vlajky do ruky chleba s řízkem, a splňuješ všechna kritéria pro moderního Čecha.“
„Nech si ty stupidní poznámky, ty drzá koňská tlamo. Je pravdou, že bych s tím měl něco dělat. Jenže co?“
„Snadná pomoc, můj pane. Víš co? Budeme spolu běhat kolečka po náměstí. Samozřejmě v noci, aby nás neviděli lidé. To by zas bylo pozdvižení, že obživly sochy na Václavském náměstí… Ale ne, že tě budu nosit. Kdepak, nic takového! Pěkně budeš utíkat po svých!“
„No…úplně se mi to nezamlouvá…“

SOUHVĚZDÍ PSAVCŮ DANY EMINGEROVÉ - napsala Anna Vocelová

Foto: Athee Richterová

„Ještě vypilujte s Janou Vaňkovou tu rétoriku, já chci, abys byla za hvězdu,“ řekla mi Dana ve čtvrtek, tedy dva dny před večerem V.
Stalo se to poté, co mi spolu se spolužáky rozcupovali nejen můj přednes, ale i text samotný. Prý je moc klišózní… A totáč nebyl jen o nedostatku jogurtů a knižních čtvrtcích… Ale to rudé království tam určitě nech. A ty draky taky. A ten konec je taky dobrej. Víš co, jděte s Natašou překopat prostředek – rozumějte většinu textu – propojte to pohádkou a bude to skvělý.

Konečně znova - napsala Jasmin Carmel

Tak je to konečně tady! Dneska to bude podruhé, co budu číst v divadle Dobeška! Samým vzrušením div neskáču po místnosti, rozlítané myšlenky mi zběsile víří v hlavě a já netrpělivě očekávám sedmou hodinu večerní…
Úvod si vzala na starost Safi, která přibližuje, co to vlastně jsou Kurzy tvůrčího psaní. 

Hned na začátek jsem se ujala, společně se spolužačkou z kurzů Lindou, motýlího komparzu, takže jakmile Safi dočte, prolétneme po jevišti s tykadly na hlavě a já se u toho snažím aspoň trochu napodobit mávání křídel. 

I když téměř není vidět do hlediště, zřetelně slyším ozývající se smích diváků. Hned po nás začíná kuklící scénka podle povídky Metamorfóza, kterou skvěle zahráli Šimon a Kryštof Pravdovi.

Rád bych tady zůstal - napsala Anežka Strnadová

Většinu času je to tu kolem mě celkem nuda. Břízy u cesty se vždycky tváří, že jsou nějaký lepší, než jsme my, smrky. Moje rodinka tady stojí vedle mě na kopci, obvykle mlčíme. Občas proto, že nechceme plašit kolem pobíhající lesní zvěř, občas proto, aby lesník nezjistil, že jsme mluvící stvoření. 

Ačkoli je kolem nás mrazivý sníh, zimy se nebojíme. Ještě jsem nezažil, aby nějaký smrk umrzl! Já mám strach z něčeho úplně jiného.

Předvánoční večer autorského čtení a křest knihy na Dobešce - napsala Nataša Richterová

V předvečer prvního adventu se na pódiu Divadla Dobeška křtila kniha o rodičích a dětech s názvem Mami, co je to čupák? Žáci Dany Emingerové, která pokračuje v tradici výuky tvůrčího psaní metodou Arnošta Lustiga, napsali sbírku příběhů odpovídajících na nevinné i zapeklité otázky. Příběhů upřímných, vyhýbavých a někdy drsných odpovědí. 

Vánoce, Vánoce, nese*te mě… - napsal Marek Greger

Já vím, ve skutečnosti je to písnička, kde se všichni radují a Vánoce v ní přicházejí. Jenže Vánoce jsou jako sněhová koule, co se kutálí a nabaluje na sebe všechen ten čurbes kolem, který máme každý jiný. V mým případě Vánoce neznamenají vůbec nic hezkýho.
Jasný, když jsem byl dítě, radostí jsem plesal, poskakoval a zpíval koledy u prskavek a hořících svíček, který jsme museli hned zhasnout. „Ať nevyhoříme!“ pokřikoval u toho všeho veselí taťka na maminku.
Jenže dítě už nejsem, dokonce žádný nemám, z rodičů jsou andělíčci a já už doma sakra nemám ani ten stromeček. 

Vloni jsem ho ještě měl. Bavila mě ta vůně jehličí, kterou neprodukuje nějaký trapný osvěžovač vzduchu, ale pravý jehličí, který pak luxuju ještě na jaře.
Vloni jsem si dokonce udělal i luxusní bramborovej salát podle vítěznýho receptu, co jsem stáhnul na internetech a musím říct, že byl vážně ten nejlepší, jakej jsem si kdy udělal. Problém byl v tom, že jsem si ho vyrobil asi tři kila. Nedošlo mi, že tak nějak žiju sám, a i když jsem nechal na Štědrý večer ne jednu, ale rovnou tři volný židle, nikdo nepřišel. A dobře udělal!

Zamilovaný asistent - napsala Erdela Teriérová

Moje služba začíná v okamžiku, kdy se moje milá vzbudí. Poznám to tak, že se z kovového stolku nad mojí hlavou ozve protivné pískání, z pod deky se vysune ruka a ta mlátí do svítící kulaté věci tak dlouho, dokud to nepřestane vydávat zvuk. Už jsem přemýšlel o tom, jestli je to pískátko každé ráno ubito k smrti, ale asi ne, protože druhý den ráno ožije a píská zase. Asi je to nějaká hra a já jsem rád, že nepípám.

Noční vizita - napsala Bohdana Pufferová

„Klapy, klap, klapy klap.“ 

Tenhle zvuk už znám. Přinutí mě zvednout hlavu od talíře. Sedím v jídelně na oddělení interny. Snažím se do sebe dostat alespoň trochu vývaru. Únavou sotva držím oči. Včera to nebyl zrovna můj den. Místo dovolenky v zahraničí jsem frčela rovnou na sál.
„Za pět minut dvanáct,“ prohlásil lékař, když mě přivezli na příjem s podezřením na slepák.
Probouzím se na jipce. Po pár hodinách už mě převáží na oddělení. Měsíc je v úplňku. Vidina spánku po dvou dnech bolestí se vytrácí. Konečně usínám. Probouzí mě sténání.

Půjčka za oplátku - napsala Vendula Beaujouan Langová

Otevři mi svou náruč, já rozevřu ti svůj klín,
Vcítit se do tebe mne nauč a já ti něhou oplatím.

V područí touhy pak svlékni na svém těle můj necudný stín,
Nechť nahotou okamžiku opájíme se v rozmaru nevšedním.

A pakliže mé vlídné dotyky rozptýlí leckterý tvůj splín,
Nepřestávej vzývat vášeň, ať na cestě k tobě nezabloudím.

S neskonalou rozkoší nasávej mne do sebe jak cigaretový dým,
tuše, že s každým výdechem vzletíš do nebe a já tě doprovodím.

Osudové setkání na Petříně - napsal Martin Tomášek

„Dlouho jsme nikde nebyly, tak jsem si říkala, že bychom mohly na Petřín, co ty na to?“
„Na Petřín? Proč zrovna tam?“
„Proč? Vadí ti to?“ zeptala se dcera Romana matky Zuzany.
„Ne naopak. Dobrý nápad, aspoň zavzpomínám na školní léta.“
„Mami…“
Ale matčin pohled, jakoby šel skrze ni.
„Mami, co se děje?“
„Tam se to stalo, tam mě poprvé políbil.“
„Kdo, nechápu?“
„Moje první láska, Petr Navrátil.“
„Povíš mi o něm něco?“
„Poznali jsme se už na základní škole a společně jsme prošli i tu střední. Na Petříně jsem od něj dostala první pusu. Začali jsme spolu chodit. Po několika měsících jsem zjistila, že jsem těhotná. Než jsem mu to stačila říct, sdělil mi, že má jinou a chce s ní být. Když jsem to uslyšela, nezmohla jsem se ani na slovo. Druhý den, aniž by se rozloučil, odešel.“
„Mami chceš tam jít?“

„Ano, těším se.“

SLUŽEBNÁ - NAPSALA HANA KOTUČOVÁ

Zaina se těšila. 

„Mám už sbaleno,“ volá na svoji sestru. Rodina na Filipínách se loučí na společné večeři se svojí nejkrásnější a nejchytřejší dcerou. 

Obavy Zainy se střídají s nadšením: Všechny rodinné úspory mi rodiče věnovali na vzdělání a zaplatili agentuře, abych byla vybraná na práci do bohaté saudské rodiny. Věřili, že jejich investice se jim mnohonásobně vrátí. Budu rodině pomáhat s výchovou dětí. Při výběru jsem splňovala všechna kritéria. Mluvila jsem výborně anglicky a jsem muslimka.

DASNY - NAPSAL MIROSLAV TICHÝ

Zepellini začali hrát. Stairway to heaven, jejich největší pecku. Chlápek se podíval a věděl.
,,Tak to bude zase za pade,‘‘ povídá druhému a ten se jen usměje.
Nešlo o vstupenku nebo tak něco. Koncert legendární kapely se v zapadlé vesnici na severu Čech opravdu nechystal. Hitovka zněla z mobilu a číslo, které ji spustilo, bylo německé.
,,Hallo, herr Uhlir?‘‘
,,Ja.‘‘
,,Tak já pojedu,‘‘ kývl na druhého, když hovor ukončil. Zkontroloval, jestli má v portmonce, požadovaný obnos a jel to zaplatit. Výkupné. Výkupné za kamaráda. Za kamaráda s trochu divným jménem, ale za kamaráda, který mu za to stojí. Upřímně, ten kamarád mu to na finanční úrovni moc nevrací. Bere si, co mu tenhle chlápek dává, a ještě se nechá vydržovat. Věčně se válí na lavici u stolu v jejich hospůdce, buď pospává, nebo koulí očima a pátrá po tom, co by kde sežral.

VRÁTNÁ - NAPSAL JIŘÍ WILSON NĚMEC

 Je fajn, když je do čeho píchnout. Není tak dávno doba, kdy Roman čekal na telefon nebo „mejl“ se zakázkou jako na spásu.
Naštěstí se situace zlepšila. Právě teď jede do železáren až za Ostravu izolovat padesátimetrové potrubí v pětimetrové výšce. Žádná příjemná práce. Je prosinec, končí předvánoční týden, roury jsou venku. Od Islandu fučí jako blázen, teplota olizuje nulu zespoda, padá namrzající déšť. K ideálním podmínkám daleko. Ale práce je práce, a když je slušně zaplacená, je rád, že je.
Železárny jsou moloch. Město ve městě. V devět dopoledne přijíždějí na vrátnici se spuštěnými závorami. Roman vystupuje z auta a jde ohlásit sebe a dva kolegy, se kterými se o zakázku dělí.
„Dobrý den. Jsme izolatéři a jedem na montáž. Budeme tu izolovat potrubí.“

DIVNÝ MUŽSKÝ - NAPSALA BOHUNKA KOPŘIVOVÁ

„Líbí se ti ta sukně?“ Ptám se manžela a na natřásám se před ním jak manekýna.
„Ale jó, co stála?“ „Ani se neptej, ty máš v hlavě uloženy ceny před padesáti lety, a to žádné módní výstřelky v konfekci nebyly“.
„To je sice možné, ale nosit se to dalo“.
„Ano dalo, člověk nechodil nahý, ale ten střih a materiál“.
„Mě to bylo jedno“.
„Ale mně ne. Pokud jsem chtěla něco zajímavějšího, musela jsem si vytáhnout střih z časopisu Burda, který sem někdo ze západu propašoval a ušít si to sama.“
„Vidíš, jak jsi byla šikovná. Možná to bylo trochu obtížné, ale rozhodně ne tak drahé jako dnes. Nedávno jsi mě poslala na poštu pro tvé objednané šaty přes internet. Vážily ani ne 10 dkg a stály tři tisíce. Dostal jsem téměř placatou obálku a byla to nejlehčí a nejdražší zásilka, co jsem kdy dostal“.
„Ale šaty byly nádherné a nosím je ráda dodnes.“

KŮŇ - NAPSAL MIROSLAV TICHÝ

Říká se, že čím je člověk starší, tím víc si pamatuje věci z doby, kdy byl mladší a naopak neví, co se stalo před, pěti minutami. Já tedy nevím. Kdyby se mě někdo zeptal, jestli si vybavuji tu scénu, kdy babička řezala pilkou těsně vedle mé hlavy do dřevěného koně, musel bych přiznat, že ne. Ale údajně, to byla jedna z nejlepších historek vyprávěných mou matkou při sousedských návštěvách a přihodila se prý nějak takhle.

Scéna: Chodba bytového domu, schody, tři patra.
Matka, dáma při těle. Astmatička: nese nákup, pomalu se šine do schodů. Jde do třetího.

Scéna: Obývací pokoj.

Dva jeleni - NAPSALA KRISTÝNA KUČMÍNOVÁ

Byli takhle dva jeleni, co se snažili o jednu krásnou a mladou laň. Každý z nich byl majestátní
v něčem jiném. Jeden měl obrovské parohy. Druhý zase uměl rychleji běhat.
Když nastal čas říjí, tihle dva se mohli přetrhnout o půvabnou laň.
„Uhni mi z cesty!“ povídá jeden druhému, když se potkají v půli cesty.
„Proč bych to měl jako dělat?“ oponuje druhý.
„Jdu se ukázat mé nádherné dámě, Jak statný a rychlý jsem.“ Prsí se první.

Eiffelovka - napsala Míša Čápová

Se slzami odemykám vrata a doufám, že budou doma; aspoň mamka. Ve školní družině na mě Brejlovec zase pokřikoval Eiffelovko a všem okolo to přišlo děsně vtipný. Až na mně.
Mamka mi vždycky říká, ať se na něj vyprdnu, že je zakomplexovanej. Prý, když je o dva roky starší a o dvě hlavy menší, tak je z toho asi smutnej.
„Smutnej? Jízlivej, blbej frajer to je,“ seknu bradou a hodím tašku pod věšák.
O pár let později se chystám na druhou lekci tanečních. Bohužel už vím, do čeho jdu, a tak bych raději nešla. Všichni jsou o dvě hlavy menší, pár hlav jen o hlavu. Dostala jsem k sobě nejmenšího. Kdo myslíte, že to je? Brejlovec, protože je taky neudatelný. My dva, co nezapadli.
Nevím, proč ho rodiče přihlásili. Je malej, topornej, hluchej a nesvůj. Valčík. Vlaju si parketem s partnerem na hrudi, jemu se mlží brejle, mně rýžka mezi prsy.
Za pár let se tomu zasměju, teď je mi do pláče.

Slova - napsal Marek Greger

Chtěl jsem napsat něco veselýho, vtipnýho, přímo k popukání. Ale všechny vtipný slova jsem uklidil do šuplíku. Když jsem je sázel na papír naposledy, všiml jsem si, že přes ně není vidět na realitu. Bylo to jako ukázat dům z ulice a přitom netušit, jak to vypadá uvnitř.
Tu a tam někdo přijde, zazvoní, ale… Je to jen pošťák, kterýmu dveře sice pootevřeš, ale dovnitř už ho nepustíš. Stojíš na zápraží a sotva prohodíte pár slov. Říká se tomu small talk.

Jak přežít s tchyní - napsala Alexandra Safi Narwa

S manželem získáte i jeho matku. Jako dárek dva v jednom. Uznávám, že členy rodiny si nevybíráte do košíku jako zboží v on-line obchodě, ale aniž byste ji předem poptávali, tak ji dostanete.
Už to slovo tchyně má zvláštní zvuk. Jako když se něco zadře. Vzpříčí se v krku. Proto jsem vždycky používala raději „ona“ nebo „jeho matka“ a přiznávám, že to nebylo úplně s laskavou myšlenkou.

Co to jen mezi námi je, že ta ženská ve mně vzbuzuje takovou směsici různých emocí? Vždyť než jsem ji potkala, jsem byla tak laskavá bytost.

Školní jídelna - napsala Eva Svobodová

Už na chodbě před vstupem to cítíš. Ten nezaměnitelný odér zažraný do hloubi stěn i podlahy, a hlavně všudypřítomného umakartu. Směs zápachu z jídla, vydýchaného vzduchu, zpocených kuchařek a věčně proudící páry z ohřívačů hrnců. A do toho povely dozoru. 

„Uklidníme se, na všechny se dostane,“ snaží se učitelky naivně krotit frontu kluků z osmičky, toho hladového kroutícího se hada ještě rozjíveného fotbálkem. Testosteron v nich už bublá a žene je do bitky o výhodnější místo blíž k výdejnímu okénku. Zvědavě nakukují, co že jim to dnes navařili. 

Sedím a zírám - napsala Jana Bednářová

Literární dílna v Novém městě na Moravě 3.-6. listopadu 2022

Sedím a zírám na bílý papír, přesněji, na nový, prázdný, dokument Word.
Co napsat? Od čtvrtečního odpoledne se toho tolik událo, řeklo, cítilo, nevyslovilo, prožilo.
Po napsání prvního úkolu jsem se lehce vnucovala Daně: 

 ,,Dani, ráda bych slyšela názor účastníků kurzu na můj příběh k tématu Jan Štursa.“
,,Jo, jasně, přečteme, řekneme,“ cítím, že je Dana myšlenkami jinde. 

PSANÍ DÁVÁ KŘÍDLA - ZPRAVODAJ 12/2022

Milí přátelé psavci!

Kurzy PSANÍ PODLE LUSTIGA slaví 10 let

 

„Budeš jako Platon,“ smál se Arnošt, když jsem se mu svěřila se svým nápadem napsat jeho portrét přes literární kurzy. „Já řeknu nějaké moudro a ty ho zapíšeš.“ Pak dodal, že „Platon si založil celé dílo na svém učiteli Sokratovi a že i slavnou POETIKU napsali Aristotelovi studenti“, takže by bylo prima, kdybych předávala dál, co mě Arnošt naučí. Několik lekcí jsme pak skutečně vedli spolu.  

Vydání knihy ŽIVEL LUSTIG ANEB JAK SE PÍŠE KNIHA se můj drahý přítel nedožil... ale před deseti lety jsem začala jeho přání naplňovat.

Určitě by z nás měl radost.

Hezké čtení Vám přeje Dana

---

„Myslím, že frekventantům svých kurzů přinášíš něco, co se penězi měřit nedá. I přes slzy některých z nich a kritiku, kterou občas těžko nesou, se mi zdá, že děláš lidi lepšími. A to zejména v jejich vlastním sebepoznávání.“
Věra Zástěrová-Sasínková, lektorka rétoriky na literární dílně v Novém Městě na Moravě

---

Fotbal, to je hra! - napsal Marek Bucko

„Tati, já bych chtěl hrát fotbal!“ vylétlo ze mě najednou, když jsem pomáhal s úklidem dvorku u domu.
„Tak jo,“ povzdychl otec. A protože mi chtěl coby osmiletému mamánkovi dopřát nějaký pohyb, vyndal z pod lavičky gumovou merunu, prokouslou od psa a postavil se před vrata - čili do branky.
„Ale takhle né. To je pro mrňata. Já myslím opravdovej! Na hřišti!“

S CIZÍMI ŽENAMI V CIZÍM VLAKU - NAPSALA ASJA ŽILOVÁ

„Jedu hlídat vnoučata, jsou tak roztomilá, chytrá a tak talentovaná. Sportují a hrají na hudební nástroje,“ chlubí se žena v červeném klobouku. 

„Já také jedu za vnoučaty, jsou to moji miláčci, dvojčata, také jsou šikovní. Už se nemůžu dočkat, až je vezmu do náruče a před spaním jim přečtu pohádku,“ dodává žena vedle. 

A pak jejich řeč nabírá sílu lokomotivy. Jedna přes druhou vychvalují své ratolesti. Stejná slova se opakují z obou úst. Občas se mi zdá, že poslouchám ozvěnu v jeskyni.

Raněný a vítěz - napsala Jana Bednářová

Raněný

Vítěz

,,Jak se máš?“
,,Hm, co myslíš?“
,,No, vypadáš smutně, máš skloněnou hlavu s pohledem upřeným do země.“
,,Divíš se? Je to jediné místo kam směřuji. Už se i těším, až vše skončí. Moc to bolí, rána pálí, jakoby mi hořelo celé tělo. Víš, nečekal jsem, že se svou Aničkou prožiji tak málo, tak málo milování, společných rán, společných večerů. Tolik jsme toho plánovali. Přáli jsme si mít velkou rodinu, dětí jako smetí.
,,Je mi to tak líto. Chtěl bych vše zpět! Ale teď už nemám sílu žít, jsem unavený.“

Jsi - napsala Vendula Beaujouan Langová

Jsi pábitelem okamžiku i konformistou věčnosti,
Jsi šikmou plochou, po níž kráčím s lehkostí,
Jsi gordickým uzlem spletitých cest,
Jsi kompasem, jehož střelkou nechám se (s)vést.

Jsi odlivem unášejícím mě na druhý břeh,
Jsi mořem, do jehož hlubin nořím se, až dochází mi dech,
Jsi náhlým zábleskem přístavního majáku,
Jsi temnotou, do níž hroužím se i bez mraků.

Jsi moje láska, jsem tvoje nic.
V hlavě mi křičí: „Vždyť já chci víc!“