PŘÍBĚHY NA 7 SLOV - napsali MICHAEL FREDERICK, SOFIE EPSTEINOVÁ, TEREZA VAŇKOVÁ, DANIELA VOČADLOVÁ, RADKA MYŠKOVÁ A TADEÁŠ SOUČEK

Procestovala půlku světa, jen aby se ztratila. (Radka Myšková)

Člověk zjistí časem, že škola není všechno. (Michael Frederick)

Nestudoval vysoké školy, život ho naučil sám. (Tereza Vaňková)

Jsem proti, řekl žaludek a zvedl se. (Daniela Vočadlová)

Ťuká. Kdo? „Čas jít,“ praví černý plášť. (Tadeáš Pešek)

Neměl krátkodobou paměť, každý okamžik prožíval znova. (Tereza Vaňková)

Tři šli nahoru. Dolů se vrátili dva. (Martin Paruch)

Příběhy na sedm slov

„Vidím kufr, někam jedeme?" „Ne, jenom Ty!"
(Marek Bucko)

„To nám, myslím, stačí. My se Vám ozveme."
(Marek Bucko)

„Mám tě moc ráda, zůstaňme alespoň kamarády."
(Marek Bucko) 

Skáču po pravé noze. Levou už nemám.

(Hanka Hlouchová) 

Otevřel okno, vyklonil se a bum bác.
(Jana Öztürk)

V zrcadle. Nepoznávám tě, ale učešu tě.
(Marek Bucko)

Našeptávač - napsala SOFIE EPSTEINOVÁ

Ticho prořízl zvuk praskajícího skla.
„Zatraceně…“ ulevil si zrzavý chlapík. Do kalhot si otřel barvu, která mu odkapávala ze štětce a šel se podívat, kdo ztropil ten rámus.Z vyskleného okna se mu naskytl pohled na partičku utíkajících chlapců.
„Vy parchanti!“ zakřičel na ně. Už se jim ale prášilo od bot a za chvíli byli ti tam.
Malíř se odkolébal ke stolu a tvrdě usedl na židli. Nalil si do sklenky trochu zelené lihoviny, mocně si loknul a mžoural po místnosti. Ze stěn na něj mrkaly kontrastní odstíny modré a oranžové.
„Oni tě nenávidí,“ šeptalo cosi.
Mrštně sebou trhl, až se židle poposunula o několik centimetrů vedle. Chytl si ucho a nepříčetně za něj tahal.

Příběhy na sedm slov

Kdo chce psa bít, psa si najde.

(Marek Bucko)

Ráno moudřejší večera, a co v noci?
(Vladimíra Kuchařová)

Co necheš, nedělej. Co nemusíš, tak odlož.

(Pavel Doležel)

„Vidím kufr, někam jedeme?" „Ne, jenom Ty!"
(Marek Bucko)

„To nám myslím stačí. My se Vám ozveme."
(Marek Bucko)

Za ostnatý drát - napsala Sofie Epsteinová

Třesou se mi ruce. Na stůl položím dopis.

„Sbohem, mami,“ zašeptám. Cítím, jak mě na tváři šimrá slza. Rychle ji setřu a naposledy se podívám po pokoji. V rohu na tvrdé posteli oddechuje maminka. Pod tenounkou přikrývkou se neovladatelně klepe. Hodím na ni i svoji deku. V malém batůžku na cestu mám jen to nejdůležitější.

Z postele rychle čapnu maličkého plyšáka. Je to modrá chobotnička, kterou nám vůdce věnoval, když byl táta ještě na živu a pracoval jako taxikář státních zřízenců.

Jak se na mě vrhla celebrita - napsala Bohdana Pufferová

Sejmula jsem porotce. Slavnou celebritu... Jméno po mně nechtějte. Říkám mu od té doby prostě SLIZOUN. Škrábe se ze země a já raději prchám z šatny. 

Už minulý pátek jsem si myslela, že to je snad zlý sen!!! Přeletím řádky dopisu, který mě překvapil, až na větu: Těší se na vás Pavel Trávníček a Sabina Laurinová. V tomhle musí mít prsty jedině Ivča, má kamarádka. Vyrážím rozezpívat Pražáky.

Experiment Mazlíček - napsala Sofie Epsteinová

Vzduch v místnosti čpěl vůní kyselé kávy a kouřem z doutníků. Kolem kulatého stolu z dubového masivu, na kterém ležely rozházené papíry, sedělo pět bledých mužů a hubená žena. Z několika přítomných táhla whisky.
„Vy si nedáte skleničku, Ester?“ naklonil se k jedné z žen muž s hustým černým obočím.
„Vás neodmítnu, Alexandře,“ odvětila a vedle ruky jí hned zacinkala sklenička s kostkami ledu a hořkou tekutinou.
Šéf se na ně zamračil: „Opatrně s tím pitím, budeme probírat důležité věci.“

Příběhy na sedm slov

Měl život, měl štěstí, ztratil oboje dvoje. (Klárka Š.)

Nechoď s cizími lidmi. Šla, už nepřišla. (Eliška Klímová)

Prala se sama za sebe. Nula – jedna. (Kateřina Sedláčková)
 
Kroužek na prstu, řetězy na duši. (Sofie Epseinová)

Měl všechno. Hazardoval. Prohrál. Teď nemá nic. (Jasmin Carmel)

Když máš ucpaný záchod, nejdřív ho prošťouchni. (Petra Petrlíková)

Kdo šetří, má stejně kulový, jako já. (Hana Ulrychová)

Koupil boty, chlubil se. Už je nemá. (Eliška Klímová)

Maloval svými slovy obrázky. Byly nečitelné. (Kateřina Sedláčková)

Vlk honil laň. Laň utekla. Zůstal hladový. (Jasmin Carmel)

Indiánské přísloví: Když jedeš na mrtvém koni, sesedni. (Petra Petrlíková)

Gymnaziální vánoční idylka– napsala Sofie Epsteinová

„Zdravim, lidi!“ volám už ze dveří, když vcházím do třídy plné otrávených studentů.
„Jste snad zombíci, nebo proč tady máte takovou tmu?“ 

Rozsvítím všechny tři řady světel a náhle na mě mžourá šestnáct párů očí.
Zkontroluju Zemana, který visí vedle čerstvě ozdobeného stromečku, a usměju se. 

Na poslední předvánoční hodinu dějepisu jsem si vybral svoje oblíbené téma. Ze zásuvky vytáhnu křídu a na tabuli naškrábu velkými písmeny: TUDOROVCI.

Zelená – napsala Sofie Epsteinová

„Cítila jste to, paní?“ Senior navlečený ve vestičce zamrkal na svoji spolucestující.

„Cože? Ne, já rozhodně nic necítila,“ mračila se žena a snažila se udržet svoje dítě, které se neustále rozbíhalo do dveří, v kupé vlaku.
„Ale jo; jako když jsme byli mladý… Ta vůně... co mi to jen připomnělo?“
„Nevím, o čem mluvíte,“ zavrtěla se na sedadle žena.
„Ježišmarjá… to musel být, vy víte kdo.“
„Ne.“
„No ten chuligán přece! Ty dredy, mně to bylo hnedka jasný. No jó, marjánka, panečku, ta nás za totáčka držela nad vodou.“
„Co to povídáte?!“ vykřikla žena a rukama zakryla svému dítěti uši.
„Ale nedělejte se.“
„Co si to dovolujete?!“

Poslední káva - napsala Sofie Epsteinová

„Poschodí 92,“ hlásil elektronický hlas reproduktoru.

Cinklo to a já vyletěla z výtahu. 

„Zatracená závislost na kofeinu,“ říkala jsem si, když jsem v lodičkách běžela ke kanceláři, ruce plné dokumentů, bez kterých by skončil svět, a moje káva vedle nich koketně žbluňkala.

Konečně přede mnou byly dveře z dubového masivu. Leskla se na nich jmenovka – J.D. Michael Watson. Sevřelo se mi srdce. Stáhla jsem si po běhu vykasanou sukni do korektní délky a zaklepala.
„Dále,“ zamručel zevnitř hluboký hlas, „jdete pozdě, Evelyn, 8:30, to už není ani akademická čtvrt hodinka,“ vyčetl mi, aniž by zvedl zrak od práce na stole.
„Omlouvám se, Michaele.“
„Vyřídíme si to později, teď běžte něco dělat!“ 

Tehdy ještě nikdo z nás netušil, že žádné později se už konat nebude.

Láska v prášku – napsala Sofie Epsteinová

Za ramena držím rozesmátou kamarádku. Táhnu ji od branky ke vchodovým dveřím a syčím ostré: „Psst!“ Jako myšky vcházíme do našeho domu. Už teď lituji, že jsem ji neposadila na vlak, když ještě byla příležitost. Ta blbka je úplně opilá.

Jsou tři hodiny ráno a já neúspěšně, za to velmi hlasitě, bojuji se zámkem u dveří. Zatraceně. Máma mě zabije…

Kdyby tu nešlo o Život – napsala Sofie Epsteinová

Vítek nebyl typ člověka, který lpí na životě. Nevěděl, proč tady je, ani proč by tady měl zůstávat. Tady, na Světě. A tak se jednoho dne rozhodl to ukončit. Pustil si do sluchátek Nirvanu, postavil se na kraj střechy modrého paneláku, tyčícího se až vysoko do oblak, a skočil.

„Kdo jiný bych měl být? Za vše se omlouvám,“ zpíval Kurt a Vítek se cítil jako pták, letící do teplých krajin. Ostrý vítr ho šlehal do tváří. Rozepnutá košile mu vlála za zády a formovala tvar křídel. Konečně volný.

Budíček – napsala Sofie Epsteinová

Nestíhám. Přestože mě čeká ranní sprint na autobus, hledám po domě sluchátka. Vybíhám z domu, málem zapomenu roušku a celá udýchaná dorážím na zastávku. Autobus zrovna přijíždí.

Zamáčknu se do sedačky a konečně se můžu soustředit na libé tóny ve svých uších.
„Zapomněla vážení, na jahody mražený…“ pousměju se. Vybaví se mi letní tábor.
Zdá se mi, jako by to bylo už hrozně dávno. Chtěla bych zas žít jen ranními rozcvičkami, hraním si na Harryho Pottera a každý večer sedávat u táboráku.

Esence pocitů – napsaly Martina Talířová, Sofie Epsteinová

Krásné
Blankytně modré moře šumí a jeho vlny hrají tichou melodii. Ležím na břehu, poslouchám tento koncert a nechávám se hřát pískem a sluncem. Dívám se na horizont a přeji si zastavit čas.
Martina Talířová

Zabouchl jsem za sebou dveře. Sundal si vlněný kabát a dýchl na promrzlé ruce. Z kuchyně byla cítit vůně citronu. Anička zas pekla bábovku.

Vzbudil ses na tvrdé posteli... – napsali S. Epsteinová, M. Talířová, B. Ponešová, S. Rokos, Š. Klega, L. Hlaváčková, B. Pufferová

Číslo 3958

Vzbudil ses na tvrdé posteli, otevřel oči do mlhavého rána a nemohl sis vybavit, kde to jsi, ani co je za den.

„Okamžitě vstaňte a ven z místnosti!“ slyšíš a pomalu se rozkoukáváš. Vidíš kolem sebe muže různého stáří. Vnímáš strach, který obchází místností a nepříjemně zalézá až pod kůži. Všimneš si, že máš na sobě pruhovaný mundůr, stejně jako všichni kolem. 

Sahara – napsala Sofie Epsteinová

Čůrky potu kreslily cestičky po nátělníku, který se mu nepříjemně lepil na široká, lesklá ramena. Slunce pálilo. Nohy se bořily do písku. Křup, křup. Ten zvuk ho doháněl k šílenství.

„Zatracená poušť,“ odplivl si.
Porouchanou buginu nechal míle za sebou. V žilách pumpující vztek. „Zatracenej Afričan.“

Reklamace brýlí – napsala Sofie Epsteinová

Zdravim, já jsem jako přišel reklamovat tyhle brýle. No jasně, že sluneční. Tak nejsem děda, ne?! V sedmnácti snad ještě nepotřebuju dioptrie. Proč? No ty vole, hroznej pařák byl, válíme se s holkou v posteli, plánujem program a už voknem na mě svítí to šílený slunce. Tak vstanem, Anča šla udělat vajíčka, prostě lahoda po tý divoký noci, však to znáte.

Zlatá rána – napsala Sofie Epsteinová

Kap, kap, dopadaly dešťové kapky skrz otevřenou střechu na kamennou podlahu zříceného kláštera. Kap, kap, kutálely se slzy po zardělé tváři dívky, která se krčila v koutě.

V třesoucích rukách křečovitě svírala rozpálenou lžičku a mezi zuby držela ušmudlanou injekční stříkačku. Na někoho čekala. 

Šílenýma očima těkala po prastarých zdech ruin. Byly popsané znaky, kterým nerozuměla. Připadalo jí, jako by byla pod drobnohledem odsuzujících pohledů dávno mrtvých jeptišek.

Farma - napsala Sofie Epsteinová

Na farmě si spokojeně žila zvířátka. 

Prasátka se každý den válela v blátě, slepice zobaly zrní ze země, pes se honil za kočkou a koně běhali po loukách.
Každý si hleděl svého, jenom kráva pořád chodila od zvířátka ke zvířátku a rozšiřovala drby: „Hele kočko, už jsi slyšela, že čuníci se koupou jenom jednou za měsíc?“ a čuníkům pak: „Věděli jste, že kočka vlastně nesnáší hafana? Jenom se mu to prý bojí říct...“ 

Na každého našla něco, až proti sobě poštvala úplně všechna zvířátka z farmy.