Na školním výletě - napsala Magdaléna Rendlová

Vždy byla velmi vzorná. Třídní premiantka. Zásadně jedničkář. Nebylo to však kvůli ní, ale kvůli rodičům. Vlastně jí tento nátlak způsoboval mnoho stresu a smutku. Nikdy se necítila být úplně sama sebou a nevěděla,jaké to je se prostě a jednoduše bavit. Kamarádku měla pouze jednu a i s ní se vídala tak jednou do měsíce. Ve škole se nebavila s nikým.

Proto pochopíte její překvapení, když k ní do pokoje na školním výletě přiklopýtaly dvě holky od ní ze třídy. Věděla sice jejich jména, ale tím to tak končilo.

Strašidelný dům - napsala Andrea Dudaško

Vždycky, když jdu kolem, snažím se nezpomalovat, ale stejně si všimnu toho špinavého květináče na okně, do kterého lidé občas házejí drobné. Někteří kolemjdoucí tím prý pomáhají staré majitelce domu, i když člověk má spíš pocit, že se ty mince ztratí někde v nánosu prachu a hlíny.
Ten starý cihlový dům s omítkou rozpraskanou tak, že z ní na mnoha místech lezou ven tmavé, vlhké cihly, působí mezi moderními budovami jako zapomenutý zbytek něčeho, co už mělo dávno zmizet. Zdi jsou špinavé, místy zelené od plísně a celé stavení vypadá, jako by se každou chvíli mělo sesypat samo do sebe.

Malebné zátiší - napsala Andrea Dudaško

Vždycky, když jdu kolem, na chvíli se zastavím a do květináčku na okně hodím pár mincí. Vím, že to tak dělají i někteří další kolemjdoucí a pomáhají tím staré majitelce domu.
Ten stařičký cihlový dům s omítkou popraskanou tak, že na mnoha místech vystupují červené cihly, podle některých lidí do moderní zástavby nepatří. Mně se ale zdá, že má zvláštní kouzlo – jako by si z jiného času přinesl klid, který se tu už skoro nevidí.
Domek patří staré paní. Osobně ji neznám, ale pokaždé ji vidím sedět venku a usmívat se. Nemá už zuby, přesto je její úsměv srdečný a překvapivě nakažlivý. Stačí na ni chvíli pohlédnout a člověk má pocit, že se svět na okamžik zpomalil.

Nevím - napsala Andrea Dudaško

"Haló!"
"Haló.... vy na tom stole.... slyšíte mne? Jste vzhůru?" suchý, až robotický hlas bez špetky zájmu se ozýval z mikrofonu. To ji trochu probralo. Hlava jí třeští a pod zády cítí tvrdou desku stolu. Nad sebou vidí jen světla a šedý strop. Nechápavě se rozhlíží po místnosti… obrovská, tmavá, připomíná zasedačku. Uprostřed velikánský stůl, kolem kterého může sedět najednou snad sto lidí. A na něm leží ona. Proč?
Rozhlíží se a hlas z mikrofonu oznamuje: „Dám vám teď čtyři otázky.“
Pomalu si sedá a pořád nic nechápe.

Lustigovo „nejlepší veřejné vystoupení“ - zaznamenala Dana Emingerová

Někdy v 60. letech jsem byl jako delegát Svazu spisovatelů ve Vietnamu. Byli jsme dvoučlenná delegace ještě s Věroslavem Neumannem, což byl zase člen prezidia Svazu hudebníků. A ty Vietnamci nás vodili čtyři dny v džungli tajnou stezkou, kterou dodávali Vietkongu zbraně. Ovšem v tý džungli vůbec nebylo žádné jídlo. Až jsme zastavili v nějaké vesničce, kde jsme dostali selátko, velké asi jako ratlík. Jenže ti Vietnamci, co nás provázeli, byli strašný kurvy. Oni to selátko sice vykuchali a opekli, ale sežrali ho sami. 

INTIMNÍ DOPORUČENÍ - napsal Jiří Wilson Němec

Chodí každý den.
Chodí za horka, za mrazu, za jakéhokoliv počasí.
Chodí ruku v ruce. Doslova. Jejich věk, jeho i její, okusuje osmdesátku.
Chodí rozvážně, zvolna, vždy stejným tempem. Ujdou minimálně dva až tři kilometry. Dřív i více.
Jdou, drží se za ruce a evidentně nejistí jen svou stabilitu, své zdraví, ale tou oporou i svou lásku jeden k druhému.
Jejich jména nejsou podstatná. V naší obci je zná každý a pro ostatní by ta jména o nich stejně neřekla nic.
Chodí spolu ruku v ruce roky.
Když se potkáme, postojíme a vedeme tu kratší, tu delší zdvořilostní řeč. Nikdo z nás nevypadá, že by mu setkání bylo nepříjemné.

Školní bitka - napsala Gabriela Vrbíková

John jí vletěl do náručí. Prudkými údery pěstí zasáhl žaludek. Pokusila se zpevnit břišní svaly a vydržet bolest, která ji ochromila svojí intenzitou. Úroveň agresivity byla překvapující.
Fyzický kontakt není dovolen, prolétlo jí hlavou. 

Věděla, že pokud se ho dotkne, odskáče si to.

Před dvěma minutami ho napomenula. Bral ostatním věci, které si připravovali na hodinu. Chtěla, aby se posadil. Zloba v očích, potměšilý úsměv a pohled na hromádky srovnaných a připravených papírů. 

Dnes ještě nezaklepu bačkorama - napsala Jitka Sova

"Ty hajzle, už mě předbíháš podruhé," pomyslí si lékařka Marta, schoulená v rohu čekárny akutního příjmu Fakultní nemocnice. Tentokráte je ale v roli pacienta, ne lékařky.
Pozoruje do němoty zpitého bezdomovce, jak bezvládně leží na lehátku. Saniťáci ho už jednou přivezli před 4 hodinami, když Marta dosedla do čekárny. O hodinu později Marta viděla, jak opilec vybíhá z ordinace. Někde poblíž se zřejmě napil znovu a zase ho přivezli. Sem, na akutní příjem Fakultní nemocnice. Na záchytku se tito opilci vozí, až když je zde vyšetří a dle potřeby ošetří.

Smutné literární esence, které vyzní i jinak - napsala Anna Vocelová

Závěrečné titulky 
Smutné - povedené (vyvolává dojetí a slzy)
Kolíbá se v houpacím křesle a uslzenýma očima pozoruje mumraj kolem. Stěhováci jako mravenečci běhají sem tam a vynáší pečlivě zabalené krabice, pár obrazů, stojací lampu i její oblíbený fíkus. Modrá dodávka se systematicky plní. Za okny jemně mží.
Marie si v hlavě přehrává pětaosmdesátiletý film svého života, který se již chýlí k závěrečným titulkům.

KLÍNY - napsal Jiří Wilson Němec

Doufám, že vás název zaujal.
Klín je trojboký hranol, jehož úzkou stěnu nazýváme čelo klínu. Dobře, zkusím si to namalovat, možná pochopím.
Většině mužů si pod ním jako první představí klíny dívčí, klíny žen. To si namalovat nemusím, vím, jak tyhle klíny vypadají. Co si představují při čtení názvu Klíny ženy, netuším. Možná klín, na kterém chováme dítě, kočku, pejska, cokoli k chování na klíně vhodného.
Čeština však má pro toto podstatné jméno – klín - více vysvětlení.
Především klín, který rozděluje.
Klín vražený do vztahu nebo vztahů, klín vražený mezi národy, mezi Čechy a Slováky. Tady ten politický nikoli mezilidský.
Dále ocelový na štípání dříví.
Klín může někomu evokovat obec Klín. Ano, obec v okrese Most v Ústeckém kraji.
Klín také slouží k pevnému, ale rozebíratelnému spojení nejčastěji hřídele s nábojem. Spoj je založen na samosvornosti použitého úkosu. No, to promiňte, ale v tomto případě netuším, oč jde, protože jsem - na vysvětlenou - netechnický typ.

Jiné ráno - napsal Marek Bucko

„Něco je jinak…“ pomyslím si poté, co ráno vstoupím do své kanceláře.

Propisky v kelímku, kalkulačka, sešívačka, všechno stejný. Proč se usmívám jako pako a mám pocit jako půl vteřiny před usnutím?

Jo! Je to ta nádherná vůně. Jasnej parfém - žádná toaletka. Důrazně květinový a kořeněný. Přitom rafinovaně jemný. 

Prošla kolem moje asistentka. Je hezká, příjemná, podle kolegů i dostatečně nestoudná… Se mnou to ale nikdy nic nedělalo. Že by??? Nasál jsem nosem asi hektolitr vzduchu… Nic. Ne ne, není to ona. Trochu si i oddechnu.
„Betty, prosím vás, on byl někdo v mé kanceláři?“ zeptám se jí rovnou.
„Ne. Teda vlastně ano, uklízečka.“
Tak teď se teda pekelně zastydím a zčervenám.
„Jako paní Formánková?!“ vytřeštím oči. Jen ze zdvořilosti neřeknu stará Formánková, jak se tu o ní běžně mluví.

Tam kdesi na kraji světa - napsal Marek Bucko

Nepovedená „smutná esence“

Ahmeda viděla svého snoubence Alího, jak šlápl na krtinu. Bohužel si neuvědomil, že na oné neúrodné náhorní plošině v Afghánistánu krtci nežijí a že je to bomba. 
„Aliii! Nééé!“ ozval se do ticha, které se rozlehlo krajem po výbuchu Ahmedin zoufalý výkřik. „Proč ty, proč tak hodný, milý a mírumilovný muž! Proč musí zemřít zemědělec, který jen chtěl žít v míru a uživit na skromném políčku svou milovanou rodinu!“ lkala Ahmeda zlomeným hlasem, zatímco se na její hlavu snášely kousky Alího uniformy, tělesných ostatků a nakonec z nebe spadl i samopal AK 47. Věděla, že kdyby kolem pasu neměl uvázaný i granátový pás, mohlo mu to jen urvat nohu. 

Ale není kouře bez ohně, a proto si přála, aby její zoufalý výkřik slyšeli až tam v dáli. Tam, kde imperialističtí štváči spřádají své plány na pokládání min a granátů. Tam, kde spřádají plány na vraždy obyčejných rolníků, jako byl i Ali. 

Byl to její hlas míru.

Zadání:

Napište parodii na špatné psaní smutného - úkol, kde trénujeme literární esence.

Jsem jako Evropa - napsala Hana Hermanová

Jsem jako Evropa,
nesu následky rozhodnutí jiných
a trpím.
Přitom jsem tak krásná,
ostatní mi závidí
a při každém mém zaškobrtnutí
– protože není lehké procházet se lehkým krokem na jehlách
po střepech z civilizace a kultury,
na kterou jsme byli tak hrdí –
čekají na můj konečný pád.

Často myslím na Martinu,
jak sedí dlouho do noci v práci,
zatímco její starší syn uspává toho mladšího,
a dělá zápis z porady,
kde se staří muži v obleku
připravují na válku,
a myslí si pro sebe:
pro tohle jsem své syny nevychovala.

Často myslím na Evelínu.
Její manžel řekl jejich dceři,
že maminka brzo umře,
protože se nechala očkovat proti Covidu
ze sobeckých důvodu,
aby mohla chodit do práce,
– je to stejně všechno jen konspirace –
a pak odjel na golf.

Posmrtná hádka - napsala Miriam Speváková

„Já to říkal, já věděl, že to byl pitomý nápad.“
„No, ale stejně si jel.“
„Jasně, ale kvůli komu? Tobě! Já blbec, já idiot. ‘Já jsem skoro nic nepil, Honzo. Je pozdě a autem je to jen deset minutek, Honzo. Přece bys nešel tu štreku v tuhle hodinu pěšky?!’ A jak to dopadlo co? Kde jsme teď Karle!? No, kde!?“
„U nějaký louky.“
„Já ti to povím. V prdeli. A k tomu mrtvý.“
„Ta laň tam vletěla úplně bez upozornění.“

Hořím, hořím, vyhořívám… one more time with a feeling - napsala Hana Hermanová

Velké duše samy sobě pasti strojí a straní se léků, jež snadno bolest zhojí (Dido a Aeneas)

Někdy kolem léta nenápadně klepe na dveře, budí mě každý den kolem čtvrté ráno. Ale já ji ignoruju. Mně už se to přece nemůže stát. Ignoruju ji a utíkám před ní. Ale neuteču. Jednoho dne koncem září se probudím a nejde to dál. Mám déjà vu. Po šesti letech zase jdu v lehce mlžném oparu ke komisní doktorce, co opravuje rozbité euroúředníky. Ale nic se přece neděje, budu hrát na piano, cvičit jógu, odpočinu si, potřebuju odpočívat.

Drsňačka na čtyřech kolech - napsala Anna Vocelová

Milovala život na čtyřech kolech, milovala rychlost, adrenalin. Ráda závodila sama se sebou, se svým nabubřelým egem, kdo rychleji projede serpentinami vedoucími do údolí. Nejlíp v noci, v zimě, beze svědků.
Patnáctého listopadu, první námraza, letní gumy. 

„Za deset minut to nedám, ale za dvanáct bych mohla,“ přemítala před začátkem jízdy.
Po osmi minutách se tachometr zastavil. 

Bolela ji hlava, z rozraženého obočí jí tekla krev, v ústech se jí rozlévala železitá chuť, které se snažila zbavit spolu s kousky zubů. Byla zaklíněná ve zmačkané plechovce s rozbitými okny. Nemohla se pohnout.
„A do prdele!“ projelo jí hlavou dřív, než ztratila vědomí.
Víc si nepamatuje. 

Zatím ani netuší, že bez čtyř kol se už do konce života neobejde, ale za volant dlouho nesedne.

Nový začátek - napsala Jasmin Carmel

Nevěděla jsem, do čeho jdu, ani co mě čeká. Ale jedno mi bylo jasné – tohle, je nový začátek. 

„Třído, tohle je vaše nová spolužačka, Jasmin Carmel. Buďte na ni hodní a vezměte ji mezi sebe. Jasmin, posaď se tady.“ Učitelka mě jemně popostrčí dovnitř a ukáže na místo v první lavici. Rozhlížím se po davu nových tváří a srdce mi divoce buší. Ozve se pár pozdravů, a pak je ticho, všichni si mě zvědavě prohlížejí.
Ztěžka polknu a jdu se posadit na své nové místo vedle děsivě vyhlížející gotičky. „Ahoj,“ osloví mě hlubokým hlasem. „Normálně tady sedí Mila, ale zatím tu můžeš být místo ní.“
„Jo, dobře…d-díky,“ přikývnu. Shrbím záda a stáhnu se do sebe. Hlavně nikoho neotravuj, zní mi v hlavě. Musím se přesunout někam, kde nebudu nikomu překážet. Nechci, aby mě zase někdo nesnášel, nesmím zas všechno pokazit hned na začátku…

Permoníci - napsala Anna Vocelová

Zase to přišlo. Ťukají jí v hlavě, občas promluví. Nevidí je, ale ví, že existují. 

Zapne rádio, zesílí ho na maximum. Nic nepomáhá. Choulí se na zemi do klubíčka v touze ulevit si. Prášky by mohla jíst místo lentilek, kdyby jí po nich nebylo tak moc špatně. Na dvě hodiny usne. 

Když se vzbudí, hrají permoníci v její lebce pořádnou serenádu.
Napustí si vanu, přidá pěnu s vůní malin, úhledně složí svlečené oblečení a ponoří se do připravené lázně. Rozbalí tátovu žiletku a několika rovnými řezy na obou zápěstích konečně přehluší tu urputnou bolest hlavy. Úleva. 

Malinovka volně vytéká. Párkrát zvedne ruce na hladinu, než ji opustí poslední zbytky sil.

Platonická láska - napsal Zdeněk Hejda

Sedím u počítače a dívám se po očku na O2 arenu. Dnes je můj poslední den v práci. 

Přemýšlím, jak napsat „takový ten korporátní email všem na rozloučenou.“ Jakože jsem zde již dlouho. No, v květnu to bude rok vlastně. Civím tupě do monitoru a splodím mimo jiné i větu, že „cítím potřebu se kariérně posunout dál.“ Ve skutečnosti ale nemám žádnou jinou nabídku. A kdyby mě nevyhodili, asi bych tu zůstal. Nespokojeně zkontroluji své dílo. Email je žalostně krátký, a hlavně zcela nepravdivý. „Ty vole, to sou fakt tak strašný píčoviny!“ řeknu si nahlas sám pro sebe. Zasměju se, líbí se mi mluvit občas sprostě. Pomáhá to. Napadne mě obejít kolegy z týmu a rozloučit se raději osobně. Hlavně nic nepsat proboha, když mi to tak nejde! Začnu asistentkou. 

Literární esence - napsala Lota Šimončič

Úspešný deň predo mnou (veselé)

Po dvou hodinách cesty konečne sadnem. Dnes veľa pokreslím. Tak vybaľujem z tašky: kábele, počítač, tablet…boha! Zabudol som v škole pero.

Splav (krásné)
Nemám stojan. Preto opatrne ukladám bicykel na zem a smerujem k zvuku vody - vyhrávaniu vodopádu. Tu síta zeleň trávy a malé kvetie impresionisticky vykreslujú mladý letný deň.

Keď sa ocinkovi dívam do sklenených očí (hnusné)
Nohy strnulé. Rám dverí óda môjho strachu ma zviera, no uši pred nárekmi mojej malej sestričky mi nezacpe.