Míň je někdy víc - napsala Zlata Kvízová

Když jsem učila, často mi selhávaly hlasivky. Najednou jsem přestala mluvit úplně, jen jsem sípala. Vyjádření foniatra bylo jasné: hlasový klid. Ve škole mě mohli zastoupit kolegové, ale co doma? Tam jsem musela fungovat! Nejdřív jsem začala psát věty na lístečky, ale nefungovalo to. Děti byly malé a manžel netrpělivý. Musela jsem vymyslet něco jiného, něco rychlého, co funguje okamžitě.
Hlasitý "tlesk,tlesk" upoutal pozornost dětí i manžela. Pak přišla na řadu gestikulace. 

Italové mají problém cestovat. Nenají se - napsala Sabina Prisender

(verze 2)

Italové mají trochu problém cestovat. 
Nenají se.
Maximálně ve Španělsku. Tam jim sice Tapas svojí olejovou brutalitou a Paella svojí šafránovou pikantností zamíchají žaludky, protože chybí pasta neboli nudle, které by to zase všechno uhladily, ale v zásadĕ kulinářsky ke svým vĕtším tvrdým bratrům a svĕtové velmoci vzhlížejí. Oproti tomu rakouský Schnitzel je nepřesvĕdčí, protože si ho v Milánĕ dávno vynalezli sami a navíc s fajnovým parmezánem místo s proletářskou strouhankou.

Nevraživá kuchařka aneb co nám spolu nešmakuje - napsala Sabina Prisender

(verze 1) 

Vyrostla jsem na nasládlých omáčkách jižní Moravy, na povidlových buchtách a krupicové kaši. Vždycky mi chutnalo, bohužel. Teď žiju v germánsko - italsko - francouzském trojuhelníku a chutná mi ještě víc.
Nĕkdy jídlo, nĕkdy povídání.
Třeba o jídle.
V evropském prostoru dnes asi nenajdete dítĕ, které by zuřivĕ odmítalo spaghetti nebo pizzu. Z hlediska kulinářské výchovy dalších generací tedy vyhrává jih a středomořský životní styl.

8. květen: Requiem za neznámé - napsal Petr Janša

Není to jen další volný pátek, i když se to tak občas může zdát.
Dneska se prostě jenom nesluší, na ty kluky ležící v poli zapomínat.
Nebyli to žádní mramoroví chlapi, byli to kluci, co chtěli prostě jen žít.
V zákopech, v krvi, tváří v tvář jisté smrti, protože věděli, že musíme mít klid.
Dneska je ticho. Žádný sirény, žádný strach z toho, co přinese noc.

Absurdity v cestování - napsala Sabina Prisender

Cestování... 

Timing is everything. Platí to víc než kdy jindy. 
Je třeba využít hned nĕkolika šťastných konstelací, aby se nám opravdu dostalo vytouženého zážitkového zázraku.

1. Musíme být fit, alespoň natolik, aby nám oči vidĕly a uši slyšely. Nos má být taky volný a nohy chodící a poslouchající podle přání. Každý druhý penzista dnes trénuje hlavnĕ kvůli cestám.

2. Mĕlo by spolupracovat i počasí. Hory za hustého deštĕ, renesanční fasády za útoků Bory nebo Mistrálu prostě nejsou příjemné a znemožní vidĕt svĕt okem jasným a zaujatým. Nedá se to objednat nebo koupit, jsme prostĕ v daný den a na daném vysnĕném místĕ v rukách přírody.

3. Je optimální jet s nĕkým, koho právĕ vnitřnĕ nevraždíme. Rozchody a rozvody po větších cestách nejsou výjimkou a spousta lidí spolu dokáže žít, ale ne cestovat, a i naopak. "Rozmysli si Mařenko, rozmysli !" zpívá se v nejčeštĕjší z českých oper. A čím vzdálenĕjší a náročnĕjší cíl za obzorem, tím víc.

KLÍNY - napsal Jiří Wilson Němec

Doufám, že vás název zaujal.
Klín je trojboký hranol, jehož úzkou stěnu nazýváme čelo klínu. Dobře, zkusím si to namalovat, možná pochopím.
Většině mužů si pod ním jako první představí klíny dívčí, klíny žen. To si namalovat nemusím, vím, jak tyhle klíny vypadají. Co si představují při čtení názvu Klíny ženy, netuším. Možná klín, na kterém chováme dítě, kočku, pejska, cokoli k chování na klíně vhodného.
Čeština však má pro toto podstatné jméno – klín - více vysvětlení.
Především klín, který rozděluje.
Klín vražený do vztahu nebo vztahů, klín vražený mezi národy, mezi Čechy a Slováky. Tady ten politický nikoli mezilidský.
Dále ocelový na štípání dříví.
Klín může někomu evokovat obec Klín. Ano, obec v okrese Most v Ústeckém kraji.
Klín také slouží k pevnému, ale rozebíratelnému spojení nejčastěji hřídele s nábojem. Spoj je založen na samosvornosti použitého úkosu. No, to promiňte, ale v tomto případě netuším, oč jde, protože jsem - na vysvětlenou - netechnický typ.

Pět důvodů, proč psát i ve zlých časech - napsala Sabina Prisender

Vladimír Jiránek kolem roku 1987

1. Nevíme, jestli jsou zlé. Můžou totiž přijít ještĕ horší. A prarodiče nám k té skepticko-optimistické myšlence souhlasnĕ kývají z nebe na pozdrav.

2. Víme, co se od nás pisálků chce. Autenticita. V pořádku. Ale ještě víc se chce nadĕje, uklidnĕní, humor. Občas se to neřekne naplno, ale čtení má být únik i posila. Hvĕzda na horizontu, za kterou se vyplatí plachtit. Příslib pevniny, kde najdu myšlenky a pocity, které mám já sám, a jen náhodou se nĕkomu jinému podařilo je odít do trochu krásnĕjšího šatu. Iluze toho, že co je psáno, to je dáno. "Ich mach mir die Welt, wie sie mir gefällt," zpívá Pipi Dlouhá Punčocha. "Udĕlám si svĕt, jak se mi líbí." Svoboda pisálků. Ale co když to nikdo nebude číst...?

3. To je přesně ono. Když to nikdo nebude číst, tak jsem to netrefil. Našel špatná slova. Anebo nepochopil strukturu. Ne každý žvanil je solidním stavitelem. Samozřejmě. Anebo mám jinou "nadĕji, uklidnĕní a humor". Řekl jsem to naplno, vyřval to intimno do svĕta... a svĕt mlčí. Neshodli jsme se. Místo odpovĕdi mlčí. Noční můra všech pisálků. 

Anebo jen moje?

Strom, on a ona - napsala Sabina Prisender

Co chce on?
Lásku, řád a nohy v teple.
Co chce ona?
Lásku, právo na chaos a cukroví.

Patří k sobĕ, to ví.
Lepší už nepřijde.
Ale i to, co je, už je dobré.
Po 40 letech to musí být dobré, jinak by byl život pouhá fasáda.

Proč píšu - interview se sebou samým stvořil Jan Smrčka

Balónový rekordman Jan Smrčka

Proč děláš rozhovor sám se sebou? 

Mýty se mají bořit, jak říká moje učitelka tvůrčího psaní.

Proč ses vlastně pustil do psaní?
To je jednoduchý, protože mi to nejde. Je to takový masochismus. Když se praštíš, ta úleva po odeznění bolesti! Když ti to nejde a pak přijde zlepšení. Zlepšení, které cítíš ty sám. To je úleva a radost. Tak se vlastně peru sám se sebou. 

Svět trpí inflací slov - napsal Jarda Valach

Svět trpí inflací slov. Útočí na nás na každém kroku.
K tomu, co si říkáme s našimi blízkými doma a kolegy v práci, přibývá obrovská záplava dalších slov.
Statistiky dokazují, že dnes už jen málokdo ten příval zesiluje ještě četbou.
Průměrný Američan nečte ani patnáct minut denně.
Čech v průměru něco přes čtvrt hodiny.
Vtěsnat do té čtvrthodinky veškerou domácí knižní produkci znamená, že mezi spisovateli probíhá krvavá, bratrovražedná řež o čtenáře.

Covidové roušky - napsala Asja Žilová

Poprvé za mnoho let je na Staroměstském náměstí ticho a prázdno. Ještě nedávno jsem nadávala, že nekonečný dav turistů ruší můj klid. 

Teď je dlažba náměstí pomalovaná kříži. Svíčky a kytice připomínají něčí vyhaslý život. 

V poledne, jako každý den, zazvoní smrtka na orloji a nastává čas pro přehlídku apoštolů. Netušila jsem, že ticho může bolet. 

Modlím se, aby náměstí znovu, místo křídových křížů, zaplnil dav turistů. 

Sednu si k šicímu stroji a začínám šít roušky. Chce se mi rozbít to ticho šumem stroje, a s každou sešitou rouškou si říkám, lidi neumírejte. 

V tu dobu, na letišti radostně vítají členové Babišovy vlády letadlo z Číny plné modrých roušek, 25 korun za kus. Kolik chlouby zní v hlase předsedy vlády, kolik reportérů posílá do éteru mimořádnou zprávu.

Mystický úsvit - napsal Jan Smrčka

Určuje naše životní rytmy. Jeho zrození lidé stavěli modly. Věděli proč. Východ slunce je zázrak. Mystika.

Voják seděl na stráži. Snad už po dvacáté četl dopis od svého děvčete. Slzy se mu draly do očí. Svět ztrácel smysl. Ani nevěděl, jak se to stalo, a v ruce držel zbraň, hlaveň proti spánku. Ta zbraň měla původně bránit vlast, mířit na agresora a zajistit mír. Mír v zemi i v duši lidí.
Náboj se přemístil do komory. Díval se do tmy a kulka čekala, až prst zmáčkne spoušť.

Nebe plné známých - napsala Sabina Prisender

Mám mluvit na pohřbu.
V tomto případĕ to znamená být jedním ze čtyř řečníků v českobratrském kostele na Moravĕ, při rozlučkové mši.
Zemřel muž mé nejlepší kamarádky.
Mé vyvolené a zvolené sestřičky, duše velmi velmi spříznĕné. Ona je v šoku, začíná trpět a já s ní. Jen málo lidí vĕdĕlo, jak špatnou má její láska diagnózu. Ona a dĕti se to dozvĕdĕli jen pár týdnů před koncem.

Cizí párty - napsala Lucie Slabyhoudová

V této zvláštní a uspěchané době si připadám jako nezvaný host.  A občas se ptám proč? Jak jsem se tu ocitla? 

Mám pocit, že jsem návštěvník velké party, kde se všichni důvěrně znají. Znají kapelu a muziku, na kterou tančí, výborně se baví a já jen chodím mezi nimi a nikdo si mě nevšímá. Nemám si s nikým z těch lidí co říct a jen koukám a přemýšlím, jestli už můžu jít domů. Ale co vlastně znamená jít domů? Ani doma se před očekáváním okolí neschovám.
Z jakého důvodu mají všichni potřebu ostatní hodnotit převážně podle jejich vzhledu, počtu sledujících na Instagramu nebo nul na bankovním účtu. Kdy se k sobě lidé začali chovat nepřátelsky a zmůžou se jen na anonymní hejty na sociálních sítích? Přemýšlím, jaký to má význam a proč jsem součástí toho všeho, ale zároveň nejsem.
Kdy jsme na sebe začali vyvíjet takový tlak v práci? Proč od nás ostatní stále chtějí víc? Člověk se snaží dát do toho vše co může, ale nikdy to nestačí. Nikdy nejsme dost… Nikdy nejsem dost.

Zažehni Louč(eň) - napsala Hana Hermanová

Trvá to asi tři měsíce. Každé ráno, nebo spíš každou noc, se probudím přesně ve čtyři hodiny a dvacet minut. Něco je špatně, ale nevím co. Něco musím změnit, ale nevím co. Pokud jsem doma, doštrachám se po paměti na záchod, vyčůrám se a zase usnu. Pokud nejsem doma, protože jsme cikánská rodina, pořád někde na cestách a na útěku před všedním životem, rozsvítím, najdu záchod a pak se převaluju v posteli, protože jsem si narušila melatoninový cyklus.
„Jak byste to popsala?“ ptá se mě můj laskavý terapeut.
„Jako co?“ nechápu.
„No ten Váš přístup k životu?“
„Aha, no jasně, samota, pustina, smutek, bažina, bažina, bažina a občas světýlko,“ vyjede ze mě.

Co pro mě znamená, že jsem už jednou provždy součástí Tajemství zámku Loučeň - napsala Bohuna Kopřivová

Když jsem se před pěti lety zúčastnila prvního setkání se skupinkou spolužáků z kursu tvůrčího Psaní podle Arnošta Lustiga, vedeného paní Emingerovou, nevěřila bych, jaký to bude mít takový krásný závěr.
V kostce jsme se seznámili s dějinami zámku Loučeň a jeho původními majiteli s rodinou Thurn Taxisů. Bylo to zajímavé. 

Každá rodina má vždy svá tajemství, třinácté komnaty, a tak to bylo velice napínavé a nemohli jsme se dočkat pokračování příští den.

 

Stal jsem se kusem historie zámku Loučeň - napsal Marek Bucko

„To bych si docela střihnul, takovej kurz,“ pronesu u páteční večerní televize. S manželkou jsme spolu už sedmadvacet let a díky televizi se již nemusíme v pátek večer oddávat vášním. Po těch letech se vzácně shodujeme a hlava nás bolí oba... Nemaje tedy nic lepšího na práci, sledujeme bedlivě obrazovku s takovou veselou paní ve Všechnopárty.

Pohled zpět - napsala Veronika Flora

Dokončil školu. A nechal ji za sebou. Jako stín, který se rozplynul ve tmě. Škola byla pro něj prázdným místem, těžkým, zapomenutým, kde každý den trval věčnost a každá hodina byla jako břemeno. 

Nevěděl, co na ní bylo dobrého. Cítil jen, jak se mu svírá srdce, když se znovu musel vydat tam. 

Byla to prostě povinnost, kterou chtěl zapomenout jako zlý sen.

Až moc obyčejný den - napsala Barča Smýkalová

Moje minulá škola nebyla náročná, moc toho po nás nechtěli. Chtěli však, abychom strávili dva týdny na praxích v sociálních službách, dobře tedy, půjdu do Domova pro seniory. Mým úkolem bylo povídat si a naslouchat. Změnilo mě to. Poprvé jsem viděla krutost stáří. A cítila blízkost smrti. Vyslechla jsem různé příběhy. Nejvíce si však pamatuji paní Večeřovou - stará, křehká. Její ruce byly bílé, kůže na nich téměř průsvitná. Bála jsem se, že se každou chvíli vypaří, byla jako duch, jen nemohla procházet zdí - nemohla se vůbec hýbat.

Co je na poli tak zajímavého - napsala Barča Smýkalová

Jsem z gymplu. Za osm let studia jsem měla dvě týdny praxe. Jednalo se o praxi v sociálních službách a já navštěvovala domov pro seniory. Nejsem zdravotní sestra, nemohla jsem se tedy o seniory nějak zvlášť starat, ale uplatnění se pro mě stejně nějak našlo. Vedoucí sestry mě pokaždé odvedly na jiný pokoj, kde jsem si měla povídat s lidmi, co tam žili. Občas jsem předčítala knihy nebo časopisy, nebo si jen tak povídala a poslouchala příběhy z mládí. Zjistila jsem, že staří lidé rádi mluví.