Míň je někdy víc - napsala Zlata Kvízová

Když jsem učila, často mi selhávaly hlasivky. Najednou jsem přestala mluvit úplně, jen jsem sípala. Vyjádření foniatra bylo jasné: hlasový klid. Ve škole mě mohli zastoupit kolegové, ale co doma? Tam jsem musela fungovat! Nejdřív jsem začala psát věty na lístečky, ale nefungovalo to. Děti byly malé a manžel netrpělivý. Musela jsem vymyslet něco jiného, něco rychlého, co funguje okamžitě.
Hlasitý "tlesk,tlesk" upoutal pozornost dětí i manžela. Pak přišla na řadu gestikulace. 

Když se ruce několikrát zvedly k ústům, znamenalo to: "Jde se jíst." 

Zdvižený ukazováček signalizoval: "Pozor!" 

Otáčející se ruce říkaly: "Teď si nás jděte umýt." 

Ruce složené pod uchem znamenaly: "Jde se spát."
Děti přestávaly zlobit a manžel vzpomíná na ty časy jako na nejhezčí dny našeho manželství.
A já jsem si uvědomila,že často mluvíme víc než děláme,že míň je někdy víc a že na to v naší užvaněné době často zapomínáme.