Pozdrav do nebeské kavárny Arnoštovi Lustigovi - napsala Anna Vocelová

Milý Arnošte,
zdravím Vás do nebeské kavárny a připíjím na nesmrtelnost Vašeho odkazu. Představuji si, že sedíte pěkně u okna a kouříte svou desátou cigaretku, která tam nahoře už zdraví neškodí. Přitom pozorujete cvrkot tady dole, abyste měl další zápletku pro svůj rozepsaný nebeský román. 

Tuším, že vás to klidným nenechává…
Říkal jste: „Důstojnost je to jediné, co vám nemůže nikdo vzít, pokud mu ji sami neodevzdáte.“ 

My se teď příliš snadno zaprodáváme vizím o lepším světě, který pro nás mocipáni zařídí – a je jedno, jestli mluví česky, anglicky, nebo rusky. Poslechnout je pohodlné, ovšem zároveň zotročující. To však vidět nechceme. 

Každé „nemusíš se o nic starat, my se postaráme, myslíme to přeci dobře“, nám bere svobodu. 

Domnělými sociálními jistotami nám chtějí zavřít pusu a my to často necháváme.

Smutné literární esence, které vyzní i jinak - napsala Anna Vocelová

Závěrečné titulky 
Smutné - povedené (vyvolává dojetí a slzy)
Kolíbá se v houpacím křesle a uslzenýma očima pozoruje mumraj kolem. Stěhováci jako mravenečci běhají sem tam a vynáší pečlivě zabalené krabice, pár obrazů, stojací lampu i její oblíbený fíkus. Modrá dodávka se systematicky plní. Za okny jemně mží.
Marie si v hlavě přehrává pětaosmdesátiletý film svého života, který se již chýlí k závěrečným titulkům.

JELENOVA PRAVÁ RUKA - napsala Anna Vocelová

„Heč, jelen dvanácterák si mě vybral jako svou pravou ruku ve vedení naší Lesní společnosti,“ chlubila se srnka ostatním na palouku. „A ani jsem nemusela na žádný pohovory, jako ostatní zájemci, stačily mu moje ladné nohy a nevinný kukuč.“
„Té se to mluví, když je z nás všech nejštíhlejší,“ posteskla si zklamaně jezevčice.
„Neboj, jezevčice, všeho do času. Koncem léta budou mít na našeho generálního ředitele stejnak pifku všichni v kamizolách. To jsem zvědavá, k čemu mu ta štíhlonohá nádhera bude,“ pravila sova.

Dříve přátelská srnka se jen naparovala a čím dál více dávala ostatním najevo, že jen ona může věrně doprovázet jejich nejvyššího.

Jenže…. Jak předpověděla sova, v polovině babího léta byl dvanácterák zastřelen, zrovna když jeho pravá ruka měla polední pauzu. 

Balony - názvy a háčky k Honzově příspěvku

V koši jako hříbci
„Ten plamen je skoro tak vysokej jako já!!!“ řvu na Vráťu přes hukot hořáku horkovzdušného balónu. Srdce mi tluče vzrušením. Po tváři se koulí mrznoucí slzy. 

Drsňačka na čtyřech kolech - napsala Anna Vocelová

Milovala život na čtyřech kolech, milovala rychlost, adrenalin. Ráda závodila sama se sebou, se svým nabubřelým egem, kdo rychleji projede serpentinami vedoucími do údolí. Nejlíp v noci, v zimě, beze svědků.
Patnáctého listopadu, první námraza, letní gumy. 

„Za deset minut to nedám, ale za dvanáct bych mohla,“ přemítala před začátkem jízdy.
Po osmi minutách se tachometr zastavil. 

Bolela ji hlava, z rozraženého obočí jí tekla krev, v ústech se jí rozlévala železitá chuť, které se snažila zbavit spolu s kousky zubů. Byla zaklíněná ve zmačkané plechovce s rozbitými okny. Nemohla se pohnout.
„A do prdele!“ projelo jí hlavou dřív, než ztratila vědomí.
Víc si nepamatuje. 

Zatím ani netuší, že bez čtyř kol se už do konce života neobejde, ale za volant dlouho nesedne.

Permoníci - napsala Anna Vocelová

Zase to přišlo. Ťukají jí v hlavě, občas promluví. Nevidí je, ale ví, že existují. 

Zapne rádio, zesílí ho na maximum. Nic nepomáhá. Choulí se na zemi do klubíčka v touze ulevit si. Prášky by mohla jíst místo lentilek, kdyby jí po nich nebylo tak moc špatně. Na dvě hodiny usne. 

Když se vzbudí, hrají permoníci v její lebce pořádnou serenádu.
Napustí si vanu, přidá pěnu s vůní malin, úhledně složí svlečené oblečení a ponoří se do připravené lázně. Rozbalí tátovu žiletku a několika rovnými řezy na obou zápěstích konečně přehluší tu urputnou bolest hlavy. Úleva. 

Malinovka volně vytéká. Párkrát zvedne ruce na hladinu, než ji opustí poslední zbytky sil.

TO NEJLEPŠÍ NA PRVNÍ POKUS - napsala Anna Vocelová

„No, to je dost, že tě konečně zase vidím, Marečku, ty se ani neozveš,“ vítá mě místo pozdravu máma.

Je mi třicet a nesnáším, když mi říká Marečku. A proč vlastně? 

Vždycky si myslela, že i „to druhý“ bude kluk, aby si spolu s bráchou mohli hezky hrát. Jenže jsem se narodila já, holka Mariana. Tím děsným jménem se mi pomstila snad proto, aby ze mě Marka mohla udělat aspoň v těch svých zprzněných zdrobnělinách.
„Ahoj mami, prosím tě, nepřeháněj, viděly jsme se před 14 dny.“
„Nene, ve čtvrtek předminulý týden, to už je 16 dní,“ opraví mě. „Počkej, zavolám tátu, ještě něco dělá na zahradě.“
Kdyby záleželo na mě, volat ho nemusí, jenže jí na mně nezáleželo nikdy, takže nemá cenu ji zadržovat.
Tátovi jsem totiž dost jedno. „To nejlepší se mi stejně vždycky podařilo na první pokus,“ komentoval pokaždé mámino povídání, když si na setkáních s přáteli vyprávěli o dětech. Vždycky se zasmál svému ubohému vtipu. Čím častěji ho opakoval, tím více se smál sám. Trapák.

Báseň o víkendovém kurzu - napsala Anna Vocelová

Trochu bych si zabásnila, 

co jsem se zas naučila:

Shit-detektor vždy je nutný, 

aby text náš nebyl hutný.

Pasivem neprznit díla, 

přímá řeč je větší síla.

Zpětná vazba potřeba je, 

díky ní náš text jen zraje.
Napsat vždy poutavý háček, 

do děje vstup bez vytáček.

Díky Dano, za tvá slova, 

ráda přijdu zas a znova.

JEN NA PÁR DNÍ - napsala Anna Vocelová

„Pacientka geriatricky křehká s dlouhodobě nepříznivou prognózou vzhledem k věku, komorbiditám a vlastním sníženým rezervám…“ stálo v propouštěcí zprávě. 

„To víte, je jí devadesát, ale v nemocnici s ní už víc udělat nemůžeme,“ dodal ošetřující lékař. Přeloženo do lidštiny: „Je to špatný, možná jen na pár dní, ale tady by už jen zabírala místo. Buď si ji vezmete domů, nebo můžeme kontaktovat nějakou léčebnu dlouhodobě nemocných.“

JEŽÍŠEK A GRADACE - NAPSALA ANNA VOCELOVÁ

PŘÁNÍ – sestupná gradace

„Milý Ježíšku, protože jsem byla celý rok hodná, přála bych si velké lego Harryho Pottera, kolečkové brusle, hodně oblečení, knížek a taky ten stříbrný prstýnek se srdíčkem, co na něj koukám cestou ze školy,“ píšu o první adventní neděli. Pomaluji obálku a dávám ji za okno. Snad si ho Ježíšek brzy odnese, aby to všechno měli. Loni mu to trvalo dva dny.
Čtvrtý den trůní obálka stále na svém místě. Třeba jsem toho přeci jen chtěla moc… A když je teď ta krize, jak říkají naši, třeba ani Ježíšek nemá neomezený rozpočet. Zkusím napsat jiný.

TELČ, JEDNA Z MÝCH ŽIVOTNÍCH JISTOT - napsala Anna Vocelová

„Neopouštěj staré známé pro nové, zvláště když jsou momentálně v nouzi,“ zpívá Zdeněk Svěrák ve známé písničce. A já jsem v jejím duchu ani letos neopustila starou známou Telč, která by sice mou případnou neúčast na Prázdninách v Telči jen těžko poznala, zato já bych bez ní přišla o jednu ze svých každoročních životních jistot;-).
„Proč nejedeš aspoň jednou k moři? Nebo aspoň na Šumavu?“ zeptala se mě máma.

„Protože mi u moře nezahrajou Ulrychovi ani Žalman a na Šumavě jsou kopce a kůrovec,“

BOSA V ROSE – napsala Anna Vocelová

Sedím v malé kuchyňce naproti své babičce a lógr z nefalšovaného turka mi vrže mezi zuby. Jinde bych takovou břečku nepila ani zadarmo, tady to ale k vesnickému koloritu tak nějak patří.
„Tak mi něco pověz, děvenko, dlouho jsme se neviděly?“ pobízí mě babička ulamující kousek třené bábovky.
„Co jí mám vyprávět?“ běž mi hlavou. „Že na ni nemám čas, protože si už nějakou dobu hraji na pracanta roku, který odchází později než šéf, ale přes den stihne přečíst na internetu všechny dostupné drby, zahrát si několikrát Solitaire, objednat se na masáž, zamluvit fitko a ještě si nalakovat nehty?“
„Asi dobrý, babi, akorát nemám na nic čas, jsem pořád v práci. Bojím se, abych o ni nepřišla.“ odpovídám stručně.
Ona pokyvuje, nic nevyčítá. Chvíli užasle hltám její nadhled, vzápětí si užívám hru jejích obličejových vrásek, když se směje, chvíli přepočítávám chybějící knoflíky na kostkované šatovce, která pamatuje snad i mé dětství.

Stíny svatého Vojtěcha - napsala Anna Vocelová

„To není samo sebou, ten chlap nějak divně civí,“ komentoval Vojtěch Skála, vysokoškolský student třetího ročníku historie a amatérský záhadolog, portrét Jaroslava I. ze Smiřic. „A ty stíny pod rukama jeho ženy Kateřiny, se mi taky nezdají.“
Stál opřený o kamenný pilíř v Kapli svatého Vojtěcha a očima skenoval každičký milimetr magického prostoru. V místnosti bylo ticho, jen staré zdi kaple začínaly šeptat příběhy, které se snažily po staletí zatajit. Že by se na zámku měl ukrývat poklad, se tradují mnohé zvěsti.

Poslední vyznání Jaroslava I. Smiřického ženě Kateřině - napsala Anna Vocelová

Milená má Kateřino, choti nejvěrnější,
píši vám léta páně 1597, listopadu patnáctého¹⁾, toto své vyznání nejniternější rukou vlastní v čase pokročilém, z milosti Boží, při rozumu bdělém a srdci klidném. Cítím totiž, že můj čas se nachyluje, jinak bych se ničeho takového neodvážil. 

Nesluší se, aby muž, skála svého rodu, své city vyjadřoval a svou mužnost tím umenšoval. Avšak až se tento list vám do rukou dostane, nebudete mi ho už moci o hlavu omlátiti, ani mě před celým dvorem zesměšniti. 

Černokostelecká tvůrčí dílna, aneb vzpomínky ožívají - napsala Anna Vocelová

„Jo a záchody a sprchy budeme mít společné,“ podotkne Dana ve chvíli, kdy mě i se sparťanským kufříkem nasměruje k pokoji devět.
„Ty vole, společnou sprchu a záchod na chodbě jsem měla naposledy snad na třídním výletě ve třeťáku na gymplu,“ prolétne mi hlavou. 

Poklad tehdy a teď - napsala Anna Vocelová

Večerní mlha se plazila podél zdí kosteleckého zámku, zatímco Magdaléna Salomena Smiřická roztřesenýma rukama odemykala zrezivělým klíčkem ještě zrezivělejší zámek vstupní brány. Pod kápí z nevzhledného plátna by těžko jen někdo poznal příslušnici místního rodu, kterému se tu před lety klanilo všechno od služebné po poslední konvalinku v zahradě. Prokřehlé prsty ji zdržovaly.
Psal se rok 1639 a ona věděla, že má jedinečnou příležitost. Ačkoli si život na místním zámku pamatovala jen matně, vchod do kaple svatého Vojtěcha našla bez váhání. Poklekla a tichým hlasem odříkávala: „Pater noster, qui es in cćlis, sanctificétur nomen tuum…“

Měla před sebou důležitý úkol - zkontrolovat, jestli je rodinný poklad stále na svém místě. Nevěděla, co přesně má najít, o to přesněji však věděla kde. Zabouchla za sebou a odloupla ostrým nožíkem levé křídlo černého ptáka na intarzovaných dveřích.

Čekání na zázrak - napsala Anna Vocelová

Maruška sedí nenutě v křesle a dívá se z okna. Čeká. Tak jako posledních pár dní, měsíců, vlastně let. Že jsou Vánoce, jí tu a tam dojde díky osvětleným balkonům protějších bytů. Na plátně svých očních víček pozoruje film svého mládí. Vlastně ne celý film, ten jí nemilosrdně zpřetrhal alzheimer, musí si vystačit s jeho útržky. Když má zrovna světlou chvilku a vzpomene si, kdo je ona a kdo byl Vilém, dokáže o svém životě krásně vyprávět sestrám boromejkám, které o ni pečují. Vilém byl její celoživotní láska.

PÍŠU SI, ANI NEVÍM JAK, aneb DOBEŠKA NEZKLAMALA

Divadlo Dobeška 29.11.2024

„Píšu si, ani nevím jak,… mám jen hlavu plnou ideálů,“ zněla mi v pátek 29.11.2024 cestou na Dobešku neodbytně v hlavě parafráze na Matuškovu Árii měsíce. Ideálů o tom, že se mi dnešní autorské čtení povede, že se nezakuckám při přednesu a že se mi jednou třeba fakt povede i má vlastní prvotina.
Zatím jsem se vší pokorou spokojená s příspěvky ve společné knize, společným autorským čtením, společným úsilím o prima večer.

My psavci, co spolu píšeme - napsala Anna Vocelová

Pozítří 29.11. se koná autorské čtení v Divadle Dobeška, listky zde. 

Divadlo Dobeška 1. prosince 2023.

„My psavci, co spolu píšeme, prožíváme všelijaká dobrodružství. Jestli chcete, tak pojďte s námi…,“ parafrázuji Poláčkovu klasiku. 

Nemáme sice Péťu Bajzu, Edu Kemlinka ani Pepka Zilvara z chudobince, zato máme Danu Emingerovou, Janu Vaňkovou a Milču Pravdovou. Jen díky nim si tak můžeme rok co rok udělat předvánoční autorské čtení na Dobešce.

Šla Nanynka do zelí dvakrát jinak - napsala Anna Vocelová

Zadání: 

Inspirujte se písničkou Šla Nanynka do zelí a sepište příběh Nanynky v jiném žánru či stylu.

Rozsudek jménem republiky

Okresní soud Praha-východ rozhodl v hlavním líčení konaném dne 27. června 2024 samosoudkyní Mgr. Pavlou Nejchytřejší, takto:

Obžalovaná Anna B., narozena 16.5.1977, povoláním pěstitelka košťálové bio zeleniny, trvale bytem Mezi poli 425, Říčatany, 215 01
je vinna tím,

že