zdravím Vás do nebeské kavárny a připíjím na nesmrtelnost Vašeho odkazu. Představuji si, že sedíte pěkně u okna a kouříte svou desátou cigaretku, která tam nahoře už zdraví neškodí. Přitom pozorujete cvrkot tady dole, abyste měl další zápletku pro svůj rozepsaný nebeský román.
Tuším, že vás to klidným nenechává…
Říkal jste: „Důstojnost je to jediné, co vám nemůže nikdo vzít, pokud mu ji sami neodevzdáte.“
Říkal jste: „Důstojnost je to jediné, co vám nemůže nikdo vzít, pokud mu ji sami neodevzdáte.“
My se teď příliš snadno zaprodáváme vizím o lepším světě, který pro nás mocipáni zařídí – a je jedno, jestli mluví česky, anglicky, nebo rusky. Poslechnout je pohodlné, ovšem zároveň zotročující. To však vidět nechceme.
Každé „nemusíš se o nic starat, my se postaráme, myslíme to přeci dobře“, nám bere svobodu.
Domnělými sociálními jistotami nám chtějí zavřít pusu a my to často necháváme.
Nemáme koule na to se ozvat! Vy jste je měl. Neměl jste problém přiznat, že vaše komunistická dvacetiletka byla chybou. Nikdo by vám přitom neměl zazlívat, že jste v soudružských slibech zprvu viděl naději, spásu z hrůz, jimž vás vystavili nacisté. Prohlédl jste a vyložil karty na stůl. Klobouk dolů.
Poukazoval jste na to, že pokud povolíme malou nespravedlnost, připravujeme tím podhoubí pro její větší příbuznou.
Nemáme koule na to se ozvat! Vy jste je měl. Neměl jste problém přiznat, že vaše komunistická dvacetiletka byla chybou. Nikdo by vám přitom neměl zazlívat, že jste v soudružských slibech zprvu viděl naději, spásu z hrůz, jimž vás vystavili nacisté. Prohlédl jste a vyložil karty na stůl. Klobouk dolů.
Poukazoval jste na to, že pokud povolíme malou nespravedlnost, připravujeme tím podhoubí pro její větší příbuznou.
Zlo nepřichází zčistajasna, zlo se plíží nepozorovaně, jako když malé dítě ve spíži před Vánoci tajně ujídá vanilkové rohlíčky. Nejdřív jeden, pak čtyři, až maminka nemá co dát na sváteční stůl. My neustále mlsáme, aniž by nám docházelo, že si zkazíme nejen zuby, ale i charaktery…
Nevím, jestli jste měl rád rohlíčky nebo pracny, ale vím, že jste měl rád život. Byl jste pro mě takový věčný kluk v dospělém těle, poznamenaném koncentrákem, všudypřítomným pachem smrti. Ačkoli jste ve svých knihách popisoval nejtemnější zákoutí lidských dějin, není v nich patrná nenávist. Jak jste říkal: „Literatura nemá soudit, ale svědčit.“
I přes všechno zoufalství se v nich hrdinové pokoušejí o takřka nemožné – zachovat si zbytek lidské důstojnosti. Pro Kateřinu Horovitzovou bylo zachování své cti víc než holý život, Dita Saxová po válce bojovala se stínem minulosti a svou vykořeněností, nedařilo se jí zapadnout do běžného života. Vili a Colette zažívali v prostředí, kde byl lidský život levnější než kus chleba, lásku, která jim dávala sílu přežít. Opravdu to není žádné lehké čtení na dovolenou pod slunečník, ale je to bezpochyby svědectví doby, před kterou bychom neměli zavírat oči.
Už 15 let slavíte tam, odkud se nikdy nikdo nevrátil stejný. Možná to nevíte, ale stejné jubileum jako Vy letos slaví Marilyn Monroe. Nejspíš Vám sice neupeče žádnou bábovku, ani neuvaří koprovku, ale na prsa se jí jistě podepsat můžete, žádná upejpavka to prý nebyla. A kdyby tato blonďatá bohyně přeci jen stále dotírala za Kennedym, zarybařte si třeba s Otou Pavlem, vynadejte Janu Němcovi, jak vám zprznil Démanty noci, nebo zalistujte se svou sestrou Hanou rodinnou kronikou.
Oslavte si to své století plnými doušky a ať děláte, co děláte, o jedno Vás závěrem dopisu poprosím. Držte nám palce, ať dokážeme žít tak, abychom se na sebe mohli každé ráno podívat do zrcadla a neplivnout na něj. Žít tak, jako jste se o to snažil Vy…
Tak na zdraví! A na důstojnost!
S hlubokou úctou
Anna Vocelová
Nevím, jestli jste měl rád rohlíčky nebo pracny, ale vím, že jste měl rád život. Byl jste pro mě takový věčný kluk v dospělém těle, poznamenaném koncentrákem, všudypřítomným pachem smrti. Ačkoli jste ve svých knihách popisoval nejtemnější zákoutí lidských dějin, není v nich patrná nenávist. Jak jste říkal: „Literatura nemá soudit, ale svědčit.“
I přes všechno zoufalství se v nich hrdinové pokoušejí o takřka nemožné – zachovat si zbytek lidské důstojnosti. Pro Kateřinu Horovitzovou bylo zachování své cti víc než holý život, Dita Saxová po válce bojovala se stínem minulosti a svou vykořeněností, nedařilo se jí zapadnout do běžného života. Vili a Colette zažívali v prostředí, kde byl lidský život levnější než kus chleba, lásku, která jim dávala sílu přežít. Opravdu to není žádné lehké čtení na dovolenou pod slunečník, ale je to bezpochyby svědectví doby, před kterou bychom neměli zavírat oči.
Už 15 let slavíte tam, odkud se nikdy nikdo nevrátil stejný. Možná to nevíte, ale stejné jubileum jako Vy letos slaví Marilyn Monroe. Nejspíš Vám sice neupeče žádnou bábovku, ani neuvaří koprovku, ale na prsa se jí jistě podepsat můžete, žádná upejpavka to prý nebyla. A kdyby tato blonďatá bohyně přeci jen stále dotírala za Kennedym, zarybařte si třeba s Otou Pavlem, vynadejte Janu Němcovi, jak vám zprznil Démanty noci, nebo zalistujte se svou sestrou Hanou rodinnou kronikou.
Oslavte si to své století plnými doušky a ať děláte, co děláte, o jedno Vás závěrem dopisu poprosím. Držte nám palce, ať dokážeme žít tak, abychom se na sebe mohli každé ráno podívat do zrcadla a neplivnout na něj. Žít tak, jako jste se o to snažil Vy…
Tak na zdraví! A na důstojnost!
S hlubokou úctou
Anna Vocelová
