Zatímco na Vánoce se celá křesťanská Evropa shromažďuje celkem shodnĕ u rodinných krbů a raduje se z narození miminka a přicházejícího svĕtla, na Velikonoce se příchod jara slaví různĕ až roztodivnĕ.
Jako dospívající jsem si na dĕdinĕ v lůnĕ Moravského krasu vedla na Velikonoční pondělí deník. Každý kluk nebo mladý muž byl pečlivĕ zapsán, nĕkdy i v kolik přesně přišel a jakou rýmovačku říkal. Pak se to s holkama srovnávalo, podobně jako dnešní Likey. Ty potácející se milé sousedy, kteří dorazili vyšlehat v prvé řadĕ babi a mamku a často už od jedenácti nemĕli vlády nad jazykem svým, ty jsme samozřejmě nezapisovaly. Jen mlaďochy.
Byl to vesnický napínák. Nĕkdy se nĕjaký borec nedostavil, protože mĕl od rodičů například pro tento dům zaracha, to když se taťkové o nĕco nedávno rafli na Národním výboře.
Každopádně to chození od domu k domu s pestrými mašlemi a cooooo nejdelšími a nejtvrdšími mrskačkami, od kterých to nĕkdy i pořádnĕ bolelo, bylo asi to hlavní oficiální roční páření mezi místní mládeží. Alespoň ve vzduchu, to během výstupu.
Nĕkdo zazvoní, ty jdeš otevřít, nastrčíš prdelku, chvilku ji podržíš v nezmĕnĕné pozici, pak si upravíš sukénku a sneseš vajíčko. Jako ta slepička. Já je mĕla většinou jen polepené vtipnými samolepkami z mĕsta, ruční práce a rozsekaná cibule v barevných kastrolech mĕ nikdy nebraly.
Až po letech jsem z vyprávĕní zjistila, že generace našich maminek se ve zlatých šedesátkách chodila před mrskači schovat do lesa. Utekly, holky, navzdory rituálům a MeToo ještě v nedohlednu.
Můj slovenský muž mĕ už od doby, kdy jsme spolu začali chodit, pravidelně na Pondělí Velikonoční zase oblívá. Zamlada se to dalo nazvat ochrstnutím, po nĕkolikati vyhozených péřových polštářích a zanícených rohovkách, kde se špatnĕ rozlila před očekávanou oblívačkou pracnĕ nanesená šminka, už jen tak trochu kropí, jako pan farář v kostele.
Můj slovenský muž mĕ už od doby, kdy jsme spolu začali chodit, pravidelně na Pondělí Velikonoční zase oblívá. Zamlada se to dalo nazvat ochrstnutím, po nĕkolikati vyhozených péřových polštářích a zanícených rohovkách, kde se špatnĕ rozlila před očekávanou oblívačkou pracnĕ nanesená šminka, už jen tak trochu kropí, jako pan farář v kostele.
Tchán taky jen tak cákal, to až u ranního stolu, kde to zase pro zmĕnu mohlo zničit pečlivĕ vyfoukanou ofinku nebo sváteční gobelínový ubrus.
Prostĕ radost, která vás má osvĕžit, omládnout, udĕlat po dlouhé zimĕ zase plodnou. A opět za to dostanou pánové odmĕnu, narozdíl od nás, udržovatelek plemene. Přesto jsem tu jarní hru mezi mužem a ženou brala vážnĕ, a vlastně přijímala. Dokud probíhají hrátky, žije se. To ta Mořena Mařena vynášená a zapálená před utopením v potoku mi vadí víc. Je mi to líto. Že má už zase podobu ženy, TA smrt.
V nĕmčinĕ je to chlap, aspoň tak.
V rakouském a švýcarském svĕtĕ Velikonoce o smrti vůbec nejsou. Všechno se točí okolo vajec, pečou se obří omelety, rodiny závodí v ťukání o nejtvrdší vejce, za kostely se vedou vaječné přestřelky. I když to už jen zřídka, západ šetří.
Proč zajíc nosí vejce a schovává je různĕ po zahradě, v podstatě nikdo nechápe. Prý je až do 19. století nosila liška nebo kukačka, pouze u té by to dávalo smysl. Zajíci se ovšem množí jak králíci, takže otázka plodnosti a symbolického spojení vejce a hnĕdého rychlorozmnožovače by byla trochu vyřešena. Spousta mladých rodin ve Švýcarsku neslaví prakticky vůbec a vyrazí radĕji o svátcích na poslední lyžovačku. V hotelovém pokoji pak sledují po večerech v televizi každoroční hollywoodské klasiky jako Ben Hur nebo Desatero přikázání, aby se dĕtičky poučily z bible, když už nevydrží pana faráře.
To v Itálii pana faráře vĕtšinou ještĕ vydrží. Nĕkdy si dĕti místo kázání hrají před kostelem , pak seberou požehnané olivové vĕtve nebo palmové listy a čutajíce bez pauzy mičudu si je odnášejí domů. Podle polohy místa, kde se nacházíte, jsou noční procesí a nošení křížů mĕstem jako i rituální omývání nohou buď symboličtĕjší nebo naturalističtĕjší, přičemž rozmĕlňování katolických rituálů probíhá smĕrem ze severu na jih.
Zvony mlčí, až ve správný čas vás vytáhnou z postele, tak jsou mocné a silné.
Dĕti nikde nic nehledají, dostanou od rodičů přímo do ruky obří čokoládová vejce naplnĕná vším možným. Zahradami se rozvoní jehnĕčí na rozmarýnu, muži přinesou ženám rozkvetlé kytice a o velkých úklidech, stresu ze závodĕní, bití nebo polívání nechce nikdo ani slyšet.
"Natale con i tuoi e Pasqua con chi vuoi !", říkají Italové.
Vânoce s rodinou, a Velikonoce s kým chceš.
No není to krásný návod pro život ? Nebo aspoň pro další Velikonoce ...?
Prostĕ radost, která vás má osvĕžit, omládnout, udĕlat po dlouhé zimĕ zase plodnou. A opět za to dostanou pánové odmĕnu, narozdíl od nás, udržovatelek plemene. Přesto jsem tu jarní hru mezi mužem a ženou brala vážnĕ, a vlastně přijímala. Dokud probíhají hrátky, žije se. To ta Mořena Mařena vynášená a zapálená před utopením v potoku mi vadí víc. Je mi to líto. Že má už zase podobu ženy, TA smrt.
V nĕmčinĕ je to chlap, aspoň tak.
V rakouském a švýcarském svĕtĕ Velikonoce o smrti vůbec nejsou. Všechno se točí okolo vajec, pečou se obří omelety, rodiny závodí v ťukání o nejtvrdší vejce, za kostely se vedou vaječné přestřelky. I když to už jen zřídka, západ šetří.
Proč zajíc nosí vejce a schovává je různĕ po zahradě, v podstatě nikdo nechápe. Prý je až do 19. století nosila liška nebo kukačka, pouze u té by to dávalo smysl. Zajíci se ovšem množí jak králíci, takže otázka plodnosti a symbolického spojení vejce a hnĕdého rychlorozmnožovače by byla trochu vyřešena. Spousta mladých rodin ve Švýcarsku neslaví prakticky vůbec a vyrazí radĕji o svátcích na poslední lyžovačku. V hotelovém pokoji pak sledují po večerech v televizi každoroční hollywoodské klasiky jako Ben Hur nebo Desatero přikázání, aby se dĕtičky poučily z bible, když už nevydrží pana faráře.
To v Itálii pana faráře vĕtšinou ještĕ vydrží. Nĕkdy si dĕti místo kázání hrají před kostelem , pak seberou požehnané olivové vĕtve nebo palmové listy a čutajíce bez pauzy mičudu si je odnášejí domů. Podle polohy místa, kde se nacházíte, jsou noční procesí a nošení křížů mĕstem jako i rituální omývání nohou buď symboličtĕjší nebo naturalističtĕjší, přičemž rozmĕlňování katolických rituálů probíhá smĕrem ze severu na jih.
Zvony mlčí, až ve správný čas vás vytáhnou z postele, tak jsou mocné a silné.
Dĕti nikde nic nehledají, dostanou od rodičů přímo do ruky obří čokoládová vejce naplnĕná vším možným. Zahradami se rozvoní jehnĕčí na rozmarýnu, muži přinesou ženám rozkvetlé kytice a o velkých úklidech, stresu ze závodĕní, bití nebo polívání nechce nikdo ani slyšet.
"Natale con i tuoi e Pasqua con chi vuoi !", říkají Italové.
Vânoce s rodinou, a Velikonoce s kým chceš.
No není to krásný návod pro život ? Nebo aspoň pro další Velikonoce ...?
