Lípa - napsala Martina Majorošová

(věnováno babičce)

Lípa stoletá se s jarem probudila,
znovu rozkvetla, aby potichu vyprávěla.
A já ji naslouchala…

„Má zvrásněná kůra nese moudrost,
kterou daroval ji čas.
V mých kořenech je skryta prozřetelnost,
poslouchej pozorně můj vzkaz.

Jinudy - napsala Martina Majorošová

Vždycky byl můj ochránce, má posila.
Jak já ho prosila:
Dva koláče,
buchet půl pekáče,
noky, vepřová panenka,
cappuccino, marlenka,
tři mily, dvě kofily,
pět snickers a mars.
Jsem zralá na komparz,
kdo toho sežral víc.

Dojmy hrdiny povídky Audience u papeže

Ten nejhlubší pohled

Rodiče mě vychovali jako husitu. Katolickou církev jsem tak nikdy nechoval v nijak zvlášť velké úctě. Jasně, jako děti jsme každoročně hráli na Mši svatou o půlnoci na Štědrý den na kůře našeho katolického kostela Sv. Martina v Holicích, a to bylo něco jinčího. Bylo mi patnáct, zmrzlými prsty jsem svíral ještě zmrzlejší klarinet a moc jsem doufal, že na mě po mši rodiče nepoznají, že my, dechaři, fasujeme před mší na zahřátí trochu tej slivovice. Někdy i vícekrát.

Naše „in"validní svatba - napsala Martina Majorošová

Vzali jsme se přesně po roce od seznámení, 

což vyvolalo všeobecné podezření.
Připadala jsem si jak pachatel zločinu.
Pátralo se, jestli čekám rodinu.

Důvod byl ale zcela jiný,
nechtěli jsme už nikdy žít 

bez své druhé poloviny.

Ani jeden z nás neholdujem formalitě
a naše svatba se tak vymykala normalitě.
Smýšlíme oba podobně
a pojali jsme to plně sportovně.