Jako vždy jsem si s vámi literární dílnu moc užila. Svojanov má své kouzlo a vy jste ta nejlepší psací parta! Zkrátka skvělá kombinace.
Děkuji a kamkoli kdykoli zase někdy ráda dojedu.
Nataša Richterová
Děkuji a kamkoli kdykoli zase někdy ráda dojedu.
Nataša Richterová
 |
| Svojanov 3.-6. září 2026 |
Na literární dílnu do hradu Svojanov 3. – 6. září nás přijelo devět. Vlastně nejdřív jen osm, protože Šimon to měl dost komplikované a dorazil až v noci, což znamenalo, že někdo – Dana – musel jít otevřít závoru na parkoviště. Šimon měl samozřejmě téměř vybitý mobil i elektroauto. Ale dobře to dopadlo, a tak nás bylo devět: z moravské sekce Věra, Zdena a Jana, a jak tvrdí Moraváci – výjiměčně normální Pražáci Marek, Jitka, Šimon a Dana, lektorky Dana Emingerová a Nataša Richterová. A ještě Šimonova sportovní svěřenkyně Bára, ale ta tu byla hlavně kvůli tréninku.
Historie Svojanova a jeho brutální legendy nám napověděly jak napsat něco o hradu a středověku. Přehršel nových povídek jsme předvedli na sobotním autorském čtení na svojanovské zahradě. Vystoupení se líbilo hlavně nám (dalších diváků tam bylo pomálu) a taky panu Pavlu Haluzovi, kastelánovi Svojanova, který nás hradem z mučírny až do věže i životem ve středověku pořádně protáhl.
Historie Svojanova a jeho brutální legendy nám napověděly jak napsat něco o hradu a středověku. Přehršel nových povídek jsme předvedli na sobotním autorském čtení na svojanovské zahradě. Vystoupení se líbilo hlavně nám (dalších diváků tam bylo pomálu) a taky panu Pavlu Haluzovi, kastelánovi Svojanova, který nás hradem z mučírny až do věže i životem ve středověku pořádně protáhl.
Kromě povídek se nám podařilo dokončit přípravu na listopadové autorské čtení na Dobešce, kkteré se bude věnovat letošnímu výročí Arnošta Lustiga. Dost jsme se přitom nasmáli a taky jsme ztrestali hradní zásoby místního bílého vína.
Svojanov se prostě hustě vydařil, nikomu se nechtělo domů. Velké díky Daně, Nataše a také panu kastelánovi.
Dana Volfová
Dana Volfová
Setkání, jehož dozvuky ve mně rezonují ještě další tydny... ano, tušíte správně, tvůrčí Psaní podle Lustiga s Danou Emingerovou , jinak bych napsala úplně civilně, že to zase bylo boží, že jsme skvělá parta a že se nemůžu dočkat, až se zase někde sejdeme a budeme číst a psát a spolu se smát... Svojanov
Zdena Součková
Zdena Součková
 |
| Autorské čtení na hradě Svojanov 5. září 2026, svojanovské příspěvky zde |
Sedím na lavičce. Hlavu mám zalomenou k obloze. Hrozně se jí tak líbí, a proto se zbytek těla tomu rozhodl podřídit. Hledím na mraky, jak plynou, jak se jednotlivé záhyby slévají a trhají. Po celodenním výletě na kole přes moravské vesničky moje krční páteř konečně našla úlevovou polohu. A ten krásný obzor rámují kamenné hradby Svojanova a dávají tomu všemu pocit jistoty. Prý jsou to jedny z nejstarších, nejpevnějších a nejdochovalejších hradeb v Česku... možná jsem si to vymyslel, ale působí to na mě tak.
Na hradním nádvoří tu nejsem sám. Z nedalekého pódia uprostřed hradního nádvoří sedí pod zeleným stanem na barokní židličce jeden z nás, nadšených pisálků literárního klubu Dany Emingerové. Spojuje nás láska k psaní.
Máme dnes autorské čtení s rekordní účastí diváků - tři lidi. Naštěstí nás je hodně, takže zaplňujeme celou první řadu. Za stanem se schovává svojanovský kaspelán evidentně nervózní z celé této trapné situace. Jenže nám je to jedno. Jsme na to zvyklí na tuhle autorskou přesilovku a nečteme pro slávu.Čteme si pro sebe. A jsme kastelánovi vděční, že pouští mezi jednotlivými literárními bloky písničky ze slavných historických filmů, jako by bylo v hledišti nabito.
Na nádvoří se vyvalí školáci. Jedno dítě brečí, ostatní - včetně učitelů - hulákají... a Marek Bucko nerušeně čte dál o věštbě hradu Svojanov, kterou vyslovil opilý čaroděj, zpitý kořalkou z červených mochomůrek. Marek dočte, kastelán se dál schovává a Dana, naše lektorka, hlásí přídavek.
Tyhle kurzy mi daly honě, protože tady jsem pochopil i něco dalšího. Dají vám tolik příležitéstí se stydět při tom slavném chození s kůží na trh, že dříve nebo později tahle emoce zevšední.Šimon Pravda
.jpeg) |
| Kocourek Rašín |
|
| Svojanov 3.-6. září 2026 |
Jmenuju se Rašín a jsem hradní kocour. Bavím se tím, že na Svojanově chytám myši, loudím dobroty od turistů v hradní restauraci, nechávám se hladit a někdy s nimi chodím na prohlídky. Mám tu výhodu, že s černým kožichem se sem docela hodím.
Nejvíc mne baví noční túry, kdy se lidi víc bojí a věří kastelánovi ty báchorky, co jim pořád dokola vykládá. Jako tu pověst o zlém statkáři Rašínovi, po němž jsem dostal jméno a který už pět století jezdí v noci z Rohozné na Svojanov na ohnivém býku.
Tady ve sklepení kastelán vždycky začne historií a skončí zazděnou Kateřinou. Slyšel jsem tu pověst už tolikrát, že se mi z toho nezježí ani jeden chlup. A nějaká první písemná zmínka z opisu kroniky z roku 1287? To je tak dávno, že by mi na to nestačilo ani sto kočičích životů.
Raději si prohlídnu tuhle divnou partu. Je jich dohromady osm. Dáma v zeleném je asi vedoucí, protože se pořád na něco ptá. Chlápek s dvěma brýlemi na hlavě si zálibně prohlíží tradiční hostinu měšťanské rodiny v 15. století a všichni ostatní pořád fotí. Kastelán je dneska ve formě, povídá a povídá a všechny oči na něm visí. Někteří si dokonce dělají poznámky do mobilu. Prý pisálkové. No, to mě podrž, o čem tady chtějí psát?
Když kastelán řekne tlumeným hlasem: „A nyní se půjdeme podívat do mučírny,“ vklouznu tam taky. Musím alespoň jednomu z těch psavců skočit přes cestu, aby to mělo ten správný efekt. Kastelán ukazuje mučící nástroje: palečnici na drcení prstů, španělskou botu, skřipec, kladku a klec, která fungovala i jako pranýř. A teď přichází moje chvíle, kdy všem ukážu svůj majstrštyk.
Tady ve sklepení kastelán vždycky začne historií a skončí zazděnou Kateřinou. Slyšel jsem tu pověst už tolikrát, že se mi z toho nezježí ani jeden chlup. A nějaká první písemná zmínka z opisu kroniky z roku 1287? To je tak dávno, že by mi na to nestačilo ani sto kočičích životů.
Raději si prohlídnu tuhle divnou partu. Je jich dohromady osm. Dáma v zeleném je asi vedoucí, protože se pořád na něco ptá. Chlápek s dvěma brýlemi na hlavě si zálibně prohlíží tradiční hostinu měšťanské rodiny v 15. století a všichni ostatní pořád fotí. Kastelán je dneska ve formě, povídá a povídá a všechny oči na něm visí. Někteří si dokonce dělají poznámky do mobilu. Prý pisálkové. No, to mě podrž, o čem tady chtějí psát?
Když kastelán řekne tlumeným hlasem: „A nyní se půjdeme podívat do mučírny,“ vklouznu tam taky. Musím alespoň jednomu z těch psavců skočit přes cestu, aby to mělo ten správný efekt. Kastelán ukazuje mučící nástroje: palečnici na drcení prstů, španělskou botu, skřipec, kladku a klec, která fungovala i jako pranýř. A teď přichází moje chvíle, kdy všem ukážu svůj majstrštyk.
Hop!
 |
| Prohlídka mučírny s kastelánem Pavlem Haluzou |
Kolem to zašumí. Usmívám se pod fousy. To se totiž stává vždycky, když vyskakuji na mučící křeslo s kovovými špicemi. Miluji tu chvíli, kdy se mezi bodlinami pohodlně usadím a sklízím od publika obdivné pohledy.
Prohlídka mučírny je u konce a nastal čas zmizet. Udělám to efektně, když už chtějí ty záhady. Vběhnu do úzké chodby, o které nikdo nemá ani tušení, a všechny je pěkně překvapím zezadu, až budou na nádvoří. „Kudy přišel?“ spekulují. To byste rádi věděli, co?
Venku už je tma a oni pořád nemají dost. Prý se ještě půjdou podívat do paláce zbrojnošů. No, tak to už s nimi dál nejdu. Minule mi tam jeden chlápek šlápnul na ocas, když si zkoušel potěžkat halapartnu. Ale ráno se za nimi musím zase zastavit. To by mne fakt zajímalo, co se jim honí hlavou…
Prohlídka mučírny je u konce a nastal čas zmizet. Udělám to efektně, když už chtějí ty záhady. Vběhnu do úzké chodby, o které nikdo nemá ani tušení, a všechny je pěkně překvapím zezadu, až budou na nádvoří. „Kudy přišel?“ spekulují. To byste rádi věděli, co?
Venku už je tma a oni pořád nemají dost. Prý se ještě půjdou podívat do paláce zbrojnošů. No, tak to už s nimi dál nejdu. Minule mi tam jeden chlápek šlápnul na ocas, když si zkoušel potěžkat halapartnu. Ale ráno se za nimi musím zase zastavit. To by mne fakt zajímalo, co se jim honí hlavou…
Věra Staňková
 |
| Literární dílna na hradě Svojanov 3.-6. září 2026, svojanovské příspěvky zde |
posílám příspěvky ze Svojanova. Možná někde najdu fotku kocoura, jak sedí na těch bodlinách. Ještě jednou díky za vše!
Věra
Příběhy z hradu i podhradí.
Psavci z Prahy i Brna.
Počasí jako malované.
Víkend jako víno!
Nataša Richterová
Díky, Katko, že jsi nás přijela z Hlinska podpořit na autorské čtení! Bylo moc milé tě zase vidět.
Dana
 |
| Autorské čtení na hradě Svojanov 5. září 2026, svojanovské příspěvky zde |
 |
| Středověká hostina a hradní kuchař |
 |
| Kasteolog Jan Štětina |
Literární dílna na svojanovském hradě blízko východočeské Poličky 3. – 6. září 2026 proběhla v poněkud komorním složení. Moravskou sekci zastupovaly Věra, Zdena a Jana, pražskou Marek, Jitka, Šimon a Dana. To vše pod taktovkou Dany Emingerové a Nataši Richterové.
Středověký duch Svojanova a jeho podbízivé legendy samy nás přiměly napsat přehršel povídek k místu se vážících. Naše výtvory jsme pak předvedli na sobotním autorském čtení na svojanovské zahradě.
Vystoupení se líbilo zvláště panu kastelánovi Pavlu Haluzovi ze Svojanova, který nás hradem z mučírny až do věže i životem ve středověku do hloubky provedl, stejně jako při speciální odborné prohlídce kasteologové Jan Štětina a Jan Večeřa z Národního památkového ústavu.
Sobotní večer jsme završili středověkou hostinou v hradní restauraci. Byl to zážitek vrhat se na pečené maso a trhat kuřecí stehýnka či vepřové koleno holýma rukama jako lidé kdysi.
Na Svojanově se nám všem moc líbilo, velké díky patří Daně, Nataše a také panu kastelánovi .
Dana Volfová
Srdečně zdravím na Svojanov všechny známé i neznámé psavce a spisovatele!
Jarda Valach 
