Metafory

Španělské býčí zápasy jsou jako rozvod. Vítězství kterékoliv strany má pachuť krvácejícího srdce.
Eiffelova věž je jako nádherná placená společnice. Vyzývavý postoj, nohy až do nebe. Přesto tak elegantní a hrdá.
Chorvatské pláže... Objímající paže. Milenec, co voní mořskou solí. Vášeň, co spaluje až bolí.
Setkání s chudobou v Indii je jako opravdové probuzení. Bohatství na ruby. Pohledem do očí sjedeš až na úplné dno vnitřní krásy.
(Hana Kavalová)

Španělské býčí zápasy jsou jako snaha uklidnit rozzuřenou manželku, poté co přijdete v ráži z firemního večírku.

Prosím, zastavit čas - napsala Michala Kousalová

Pět hodin ráno. Slunce je nízko pod obzorem a já se vydávám k oceánu, abych si užila pár chvil jen pro sebe. Usedám na dřevěnou lavičku na travnatém svahu ostrova Islas de Cíes. Atlantský oceán se zbarvuje do rudé záře prvních slunečních paprsků
Beru do ruky nového Dana Browna, na kterého jsem si od Vánoc konečně udělala čas. Otevírám knihu a poslouchám prozpěvování ptáčků, kteří se po chladné noci probouzejí k životu. S dalšími minutami ožívá i všechno kolem a já nestačím všechnu tu krásu pozorovat.

Tramp ve vlaku - napsaly Sylvie Korbařová a Michala Kousalová

Podvečerní cesta vlakem a poloprázdné kupé právě opustil značně opotřebovaný turista vlečící objemnou krosnu. Jen tak tak se prodírá dvířky ven za zvuku padajícího ešusu. Ztěžka ho zvedne a konečně odchází. 

Po chvíli se ozve: „Proboha, mohu konečně otevřít okýnko?“ 
„Proč by ne?“
„Díky bohu, už jsem to nemohla vydržet!“ 
„Když myslíte…“
„Copak vám ten smrad nevadil?“
„Vadil je silné slovo, ale jako fialky taky nevoněl.“ 
„To si nemůže dát sprchu, než vleze do vlaku? To fakt nepochopim!“

Jak překonat sám sebe? Vyraž na dálkový trek - napsala Sylvie Korbařová

Už jste to někdy zkusili? Zažili tu dlouhodobou únavu, bolavé tělo, počítání zásob jídla a nakonec i ty zmatené pocity, které vás čekají v cíli? Že ne? Tak pojďme společně okusit hořkosladkou chuť dálkových přechodů a zjistit co na nich číhá na každého z nás.
Ačkoliv jsme všichni jedineční, tak emoce a prožívání, které nás potkávají během těchto chodeckých dobrodružství, jsou vždy podobné a celý trek se tak dá rozdělit do několika fází:
1) Začátek treku: konec je nekonečně daleko, ani se mi nechce věřit, že se ho můžu dožít, všechno totiž bolí a mně se nechce do kopce
2) Střed treku: už mi to líp šlape, přijde mi, že už jsem na cestě věčnost, ale úspěšně postupuji a mám tendenci zrychlovat, už abychom byli na konci
3) Blíží se konec: hurá, už tam budem!

Jak mě nesežral grizzly - napsala Bohuslava Kopřivová

Foto: Bohuslava Kopřivová

V žilách tuhne krev, ale na strach není čas. Potkali jsme se na Aljašce za jednou zatáčkou. Obrovský grizzly a já...

Vodopády Brooks River jsou známé z těch nejkrásnějších fotek a přírodopisných filmů o tahu lososů a životě medvědů. Přiletěli jsme tam s manželem hydroplánem. Jenže na výstup z letadla jsme museli dost dlouho čekat, protože po pláži se procházel obrovský medvěd.

V nouzi poznáš přítele - napsala Michala Kousalová

A je vymalováno. Motorka nás dál nedoveze. Místo dvoutýdenní dovolené se otáčíme na podpatku nuceni zrušit veškeré prázdninové plány. Takový rychlý zvrat událostí jsme opravdu nečekali.
Konec července, urputné bosenské vedro a my jsme propocení do poslední vrstvy. Stojíme na dvorku místního mechanika a pozorujeme, jak se bezúspěšně vrtá v naší motorce. Nervózně po sobě pokukujeme a čekáme, co se bude dít dál.
„Nedobíjí?“
„Nedobíjí.“