Sestry Conorovy - napsala TaTáňa Zouharová

Sestry Connorovy bydlely ve velkém domě na předměstí, do centra se dopravovaly starým Volcwagenem a věk smazal jejich rozdíly, takže nikdo z nás nevěděl, která z nich je ta starší. Ony samy o tom nikdy nemluvily.
Každou středu se u nich scházela společnost starších dam, které hrály poker – babička mě jednou vzala sebou a tím mi na jistou dobu zajistila popularitu mezi mými vrstevníky, kteří věřili, že sestry doma uchovávají mrtvoly svých manželů. Nic takového jsem tam ke svému zklamání nespatřil.

UVOZOVACÍ VĚTY

Vlastně na vaší nabídku nemůžu přistoupit, nejsem žádná lehká žena… Jooo kdyby jste tu nabídku ještě nějak upravil zpestřil, tak bychom se o tom mohli ještě pobavit. Ale nevím čím by jste mi přesvědčil.
Marie Ranišová

„Mal som si dať radšej staré topánky. Tie s tou hladkou podrážkou. Fuj, ako teraz ten hnedý sajrajt vyšpáram?! A vôbec, ktorý parchant nechá vysmoliť svojho čokla uprostred chodníka?! To muselo byť prinajmenšom polmetrákové teľa! Čo mu to dávajú žrať? Smrdí to ako... No nič!"
Barbora Wlachovská

„Okamžitě mi podej tu tužku, nebo ti kurva rozbiju hubu!“
TaTáňa Zouharová

Metafory

Jeho chůze zní jako opilý velbloud na koksu.
Hašlerka voní jako absint v tabletách.
Podzimní vítr zní jako tuberácký kašel vysloužilého tenora.
Sebepoznání je jako rána cihlou do obličeje. Cihlou obalenou ostnatým drátem a namočené v kyselině.
Bolest zubů je jako… nikdo nečeká španělskou inkvizici!
Ranní slunce chutná jako vinna z prošukané noci.
Noční bouřka je hořká jako dobře uvařený kafe.
Hudba zněla těžce jako můj život v pondělí ráno.
Její hlas voní sladce jako mrtvola ponechaná několik dní na slunci.
Přivonět si k benzínu je jako vzpomínka na Jana Palacha.
(TaTáňa Zouharová)

Lev a červ - napsala TaTáňa Zouharová

V jednom lese žili spolu zvířata v souladu. Králíci, holubi, tygři a jeleni. Bylo jich mnoho a lev nade všechny vynikal svou odvahou. Velmi rád se vytahoval, že on je nejodvážnější ze všech zvířat.
Jednoho dne se do lesa přihnali lovci na koních, bylo jich mnoho a všechna zvířata prchala. Lev samozřejmě ne. Řval na celý les, že se lovcům postaví.
„Nedělej to, lve, lovců je mnoho a mají pušky, bude po tobě raz dva,“ nabádal ho červ, který už se šplhal do svého úkrytu na stromě.

O princezně s vlčí kůží - napsala TaTáňa Zouharová

Zelené království bylo krásné. Všude rostly hluboké a zdravé lesy. V nížinách bučiny ustupovaly lesům lužním, mezi nimiž se klikatily a rozlévaly řeky a říčky a rostlo mnoho květin. Lidé se tu měli dobře, pracovali na polích, v dílnách i na zahradách a slavily svátky země, aby tak poděkovali za její dary.
Této zemi vládl moudrý král, kterému často radila jeho moudrá královna. Mohlo by se zdát, že Zelené království nic netrápilo, ale byla tu jedna věc, které královské rodině a lidem ve vesnicích nedávala spát.

Moje babička - napsala TaTáňa Zouharová

Babičku jsem vždycky měla z celé rodiny nejradši, i když moje sestra se jí bála. Byla dámou, která chodí vždy v černých dlouhých šatech a odpoledne pije čaj.
Občas se k ní na čaj sešly přítelkyně z města, občas šla ona za nimi. Bylo to něco jako rituál – to pití čaje. Nalila si ze samovaru horký černý čaj a pak do něj přidala černé sladké višně.
Sedávala jsem v salonu na zemi a sledovala ji, jak pomalu ten čaj upíjí a zakusuje k němu sušenku. Dodnes je mi záhadou jak to, že na černých šatech nikdy nemá ani drobeček.

Sny - napsala TaTáňa Zouharová

„Jsme z téže látky, ze které se tkají sny?“
„Cože?“
„Jestli jsme…“
„Já jsem tě slyšel. Odkud to máš?“
„Z komixu. Ale myslím, že je to odněkud převzatý.“
„Moment, moment, já jsem to už někde slyšel. No jasně! Shakespeare. Bouře. Viděla jsi někdy něco od Shakespeara? Nekoukej na mě jako na pitomce.“
„Boha… no jasně, že jsem viděla někdy něco od Shakespeara. Třeba Krále Leara, na Provázku, tehdy ho hrál Pecha. Bylo to famózní. Ale ráda bych někdy viděla Sen noci svatojánské. Ovšem v tom správným divadle.“
„Správným divadle? Co je to?“
„To je divadlo, co to umí podat tak, jak to bylo myšleno, že jo.“
„Aha... A Romea a Julii?“

Nádherná - napsala TaTáňa Zouharová

Je nádherná.
Její kůže, to je vůně kouře, potu a starého vína.
V pohlazení slyším šustot tisíců myšlenek, skrývajících se ve vlásečnicích cév. Tisíců pocitů a přání.
Její hlas je vzdech podzimního větru. Vzdech věcí, které se nevrátí. Zahynuly. Šeptá jim nejkrásnější vyznání.
Její rty jsou hebkost křídel nočních můr, když mě líbá a já její polibky oplácím s oddaností, jakou jsem nikdy nepoznala.
Její klín, to je chuť vzrušení, chuť příslibů, které jen čekají, až je vyšeptám až do nebes. A na konec světa.
To je má touha, mé zoufalství. To jsem... já.

Asexuál a děvkař

Vlakové kupé: 
Asexuál a děvkař si povídají, když vystoupí krásná dívka.


,,Ty vole, viděl jsi tu kost?"
,,Jakou kost? Jsme snad na hřbitově?"
,,Myslím tu s těma dudama, ne?"
,,Žádný hudební nástroj jsem neviděl..."
,,Ne, ty seš fakt debil, myslím tu s tou šťavnatou broskvičkou."
,,Ona něco jedla?"
,,Hmmm, mohla by, jestli víš, co myslím..."

Zavařeniny - napsala TaTáňa Zouharová

Na večer jsem šla do sklepa pro víno. Vyrovnané v rigidních řadách sváděly mě leskem svých etiket.
Hned vedle, na poličce mezi špínou a pavučinami, stály kompoty. Švestky, angrešt, hrušky a třešně – zakonzervované ve svých skleněných rakvích, aby přežily staletí a atomový výbuch. Sladká slast ve skle.
V jedné z nich bujela plíseň. Chuchvalce hnusné zelenočerné břečky se vznášely mezi mrtvými plody sloužící k potravě všežravé houby.

Podvazky a deprese - napsala TaTáňa Zouharová

Ilustrace: TaTáňa Zouharová

Už to budou dva roky, co se známe a já jsem ti vlastně ještě nepoděkovala. Za všechno, co jsi pro mě udělal. Za všechny korzety, podvazky, roztrhané punčocháče a tetování, co jsem si v barvě nechala vbodat do paže. Jako by čistá kůže v mé loketní jamce čekala jen na to, až ji znesvětíš. Pasoval jsi tam skvěle.

Jako by to bylo včera, co jsem celý víkend seděla v křesle, koukala se na McLeodovy dcery a smrděla doma. Doslova. Měla jsem depresi jak noha a nechtěla jsem nic, jenom se roztýct a vsáknout se mezi kožené sedáky a prostě přestat existovat.
Zrovna na tu sobotu jsem dostala lístky do divadla na amatérské představení souboru Lehká mozková dysfunkce. Na vstupence byla vyobrazena postava, nedala se moc dobře rozeznat a název hlásal: Podivná návštěva u doktora Frankensteina.
Nic mi to neříkalo.
Lístky jsem dostala za svůj štědrý dar divadelnímu spolku. Věnovala jsem jim boty na vysokém podpatku číslo 43. Ano. Mám něžnou nožku. Pokud budete odporovat - rozšlápnu vás.