Píšeme rok 1630 a morová epidemie opravdu vylidní Lombardii, zamíchá feudálním řádem a povzbudí protireformátory.
Zhruba 200 let nato se milánský šlechtic Alessandro Manzoni skoro 20 let vĕnuje této prosté love story à la Goetheho Heřman a Dorota. Jeho výchovný epos I Promessi Sposi (Snoubenci) má ovšem jinou dimenzi a pro Italy znamená podstatnĕ víc než vtipnou zábavu na téma Dobrá vĕc se podařila, vĕrná láska zvítĕzila.
Je to tak trochu klíč k italské duši. Je to historický román plný překvapení a zvratů a naprosto reálných bojů a situací, které vypadají neřešitelnĕ a v posledním okamžiku řešitelné jsou. Je to příbĕh plný humoru a lásky k životu. Je to i hra s náboženstvím, možná i s vírou, velmi vážná a ironická.
A nabízí spoustu odpovĕdí, které jste třeba u Umberta Ecca nebo Eleny Ferrante nenašli.
Pro pochopení celého pojetí je dobré vĕdět pár faktů ze života autora. Jeho děd Cesare Beccaria se zasloužil o zrušení útrpného práva v severní Itálii, jeho matka Giulia se nechala rozvést a vychovala jediného syna v Paříži v duchu osvícenství a náboženské svobody. Mladý Alessandro si vzal bohatou kalvinistku ze Ženevy, stal se kalvinistou, pak se vrátil ke katolicismu svého nejrannĕjšího dĕtství a manželku obrátil sebou.
Chtěl psát jako Walter Scott, ale výběrem hlavních hrdinů se svému vzoru maximálnĕ vzdálil. Jeho protagonisty jsou srdeční a bystří analfabeti. On miluje ji, ona Pánaboha a jeho. Faráři se chovají zbabĕle a hříšnĕ, mniši nekonečnĕ dobře až svatĕ a historické postavy jako kardinál Federigo Borromeo nebo jeptiška z Monzy tak skvěle namíchaně, až úplnĕ vystupují z papíru.
Permanentní ironie vypravĕče a přirozená sebedůvĕra vĕtšiny postav zbavuje v románu velká gesta patosu a nedůvĕryhodnosti. Všechno je blízké. "Siamo socializzati", jsme lidští, pospolití, jsme spolu, křičí to z každé druhé domácnosti, máte skoro chuť zasednout se snoubenci ke stolu s polentou. Chudý i bohatý, každý komunikuje s každým. Každý se svĕřuje.
A když se nesvĕřuje, zemře. Protože ale umírají i ti dobří a ti bez svĕřování a Pánbůh zkouší stejnou mĕrou ty a oné, zůstává nám nakonec stejně jen pokornĕ přijmout všechno, co přijde. S důvĕrou a s vdĕčností, pak se zadaří...
Takhle podanou morálku oceňoval na kolegovi z Jihu už Goethe a po té, co tĕch zhruba 1000 stránek prvního překladu do nĕmčiny bĕhem týdne zhltl, nadšenĕ se vyjádřil : "Manzoni nás přivádí na dobré myšlenky."
Komu jsou dobré myšlenky rozesety v takovém moři informací příliš, najde podobnou hravost a nefalšovanou "italianità" v četných italských zfilmováních Manzoniho románu.
Doporučuji to první černobílé z roku 1941.
Připomíná trochu Počestné paní pardubické.
Ty jsou bez polenty. Ale taky o nadĕji.
