Cesta vlakem - napsali Honza Frajčík a Sandra Strejčková

V rychlíku číslo 2568 ve směru na Božetín přistoupila v 8:32 8.B směřující na exkurzi do muzea bramborových soch v Nejedlíně. Jak už to tak bývá, děti dělají hluk a ruší tím ostatní cestující. V kupé sedí taky manažér operátorů podlahových ploch Petr S. a krotitel odpadků Milan.
Děti v Nejedlíně vystoupí a vagon rázem ztichne. Najednou cestující slyší vlastní myšlenky. 

- ,,Jsem rád, že parchanti konečně vystoupily, můžu se konečně věnovat práci," vydechl Petr. 

Léto ve skříni - napsal Honza Flajžík

- Ahoj, hledáš tady něco?
- Čisté spodky, netušíš kam jsem mohl dát?
- Ty si dáváš do krabice vedle, tady jsme jenom my.
- Jsem to ale blbej, to bude tím, že je tak brzo. 

- Můžu ti dneska posloužit i já? 

- Promiň, dneska to nepůjde. 

- Jak nepůjde? Celý týden jsem se těšila, že si mě vezmeš.

- Promiň fakt to nejde, je červenec. 

- I v červenci mě potřebuješ. 

- Dneska ale ne, beru si sandály a tam se mi nehodíš. Ostatní by se mi kvůli tobě posmívali, že jsem typický Čecháček. 

Prarodiče - napsala Alice Strejčková

"Ach jo, zase je tady cítit všude éter. Už jsem ti mockrát říkala, že si máš zavírat dveře."
"No jo, už to budu mít, neboj, dodělám posledního brouka z Číny."
"Dáš si tedy kafe a štrúdl?"
"Ten tvůj božský štrúdl, víš, že si ho nikdy neodpustím."
"Přijde Iva s dětmi, tak bys měl vyvětrat."
"Jo, jo, neboj, všechno se stihne."
"No ty s tím věčným klidem, nakonec je to vždycky na mě."
"No tak, už se nečerti, mám tě stejně nejradši."

Spánek v nedohlednu - napsal Petr Flajžík

Jé, ty už jdeš spát? Ale ne, jenom to ne. Buď ticho a nech mě. Támhle na stěně leze moucha. Jak to dělá, že nespadne? Nevim, mám za sebou fakt dlouhej den a potřebuju spát.

A už jsi někdy viděl, jak se převáží jeřáb? On tam vždycky jen tak stojí,jak se tam ale dostal. Nevíš, co? Tak bude už zticha? Poslední varování, jinak začnu počítat do tří.

Barbie Barbie Barbie - napsaly Saša Petříková Karpenková a Irena Lahodná

V čekárně kosmetického salonu se uvelebila blondýnka, která jistě byla předlohou Barbie. Vedle ní čeká uklízečka, která poprvé přišla jako klientka. Se svými vráskami je už velmi nedočkavá. Třetí, kdo chce vylepšit, zrovinka mizí za dveřmi. Ty dvě se na sebe podívaly. Byl to totiž chlap.

Barbie se usmála: „Teda, ten je milej.“
„Buzík.“
„Cooo?“
„Béčko.“
„To byste ale neměla, takhle se jim neřiká.“
„Bukvice.“
„Je to prostě kluk, kterej chce bejt hezkej. Jako potřeba já. Potřebuju prsa.“
„Buzerant.“
„Hm. Kolik těch slov ještě máte?“

Jak ses měl? - napsal Honza Smrčka

Složitej den je za mnou. Vracím se domů a jsem rád, že jsem to všechno dal. Připadá mi, že ta zátěž ze mne padá jako deka a táhne se za mnou po zemi. Cítím se o něco líp. A líp, ale pořád mi připadá, že se vracím z dolů krále Šalamouna. Ještě chvíli a budu doma. V tom ráji odpočinku. Kde jsem sám, se svými úvahami a hlavně klídek.
Otevřel jsem dveře a dnes se celkem překvapivě těším na Petra.

„Čau kámo, jakej byl den?" ptám se vesele, až se sám sobě divím.

Cigaretka - napsala Marta Kroisová

‚,Pani? Mladá pani? Kouříte?“
‚,Ne…“
,,No ale vy vypadáte jakože kouříte…víte co. Vy nemáte cigaretku anebo aspoň ňákej zapik?“
,,Nemam.“
,,A můžu vám čuchnout k dechu?“
,,Cože?! No to rozhodně ne!“
,, Jój. Ale ty fak vypadáš, že kouříš. Nemáš aspoň vapu?“
,,Ježiš…tak to jsem dnes opradu potřebovala! Uhni! Jede mi bus.“
,,Svině!“

U babi - napsala Lucie Vinklárková

Sotva jsem s dlouhým zavrzáním otevřela dveře do bytu, vdechla jsem tu starou známou vůni. 

Je hořkosladká, stejně jako vánočka namazaná máslem a medem a k ní hrnek instantního kafe. Charakteristická snídaně, snad mě zítra nemine. Tahle hořkosladkost ale není všechno. Pach starého oblečení v dubové skříni s levandulí, co v látkovém pytlíčku leží na jejím dně. Nechybí ani lahodná vůně játrových knedlíčků, které babi asi zrovna vaří. A ještě něco tu je, zápach načichlé sedačky, na které sedával děda a vychutnával si doutníky, jeden za druhým. Je zřejmé, že se to z pohovky někdo snažil vydrhnout nebo vyvětrat, ale bez ohledu na počet pokusů to nemělo efekt.
Do uší mi leze lehké ťukání sklenic s marmeládami. Zní to, že babi hledá něco ve špajzu. V pozadí slyším slabě hrát televizi, tipuju to na A-Z kvíz. Ale je tu ještě něco, musím se chvilku soustředit, abych pochopila, že si babi brouká písničku „U stánků“ od Brontosaurů. Bohužel ji ale vytrhnu z momentu zavřením dveří, jejichž kovový zámek vždy hlasitě zaklapává do zárubní.

Návštěva u babičky - napsala Tereza Auderová

Stojím před starým činžovním domem. Oči zavřené, nadechnu se. Košíčky podprsenky zaúpí pod náporem vzduchu v plicích. A pusou dlouze vydechnu. Ruce se mi lehce chvějí a konečky prstů mám úplně ledové. 

Poodstoupím. Zakloním hlavu a celý dům si prohlédnu. Není menší, nebo já větší? 

Vzpomínky mi projedou celým tělem jako malý mravenečci. Pohledem sjedu níž. Přešlápnu z nohy na nohu. Nakloním se k interkomu a zazvoním. Otlak na palci si promnu a čekám. Zkusím zazvonit ještě jednou. 

„No, tak nic,“ pronesu polohlasně a cítím zklamání, ale možná i procento úlevy. 

Jako by mě někdo slyšel, mými bubínky projede brzdící lokomotiva: „Nooo, prosim?“

„Ahoj babi, tady Tereza.“
„Terezko, to si ty?“
„Pustíš mě dovnitř?“

Dialog z divadla - napsala Alena Janková

Dobrý večer.
Dobrý den, ehm no jo, mám tu rezervaci.
Na jméno?
Bastlová.
Pět lístků se seniorskou slevou, mám to správně?
Jo, jo prosím Vás, pan Zindulka v tom dneska hraje?

Ano, s paní Ženíškovou a panem Matějkou. Tak dohromady, všech pět lístků, je 750 korun.
No, ale já chci jen jeden lístek.
Dobře a za vámi stojí zbytek? Že bych vytiskla všechny lístky najednou?

Farářova reklamace se zpovědí v prodejně s potápěčskými potřebami - napsala Alena Janková

Pochválen buď!
Prosím Vás, dobrý muži, před nedávnem jsem si tu pořídil potápěčské brýle, víte, jsem muž víry, ale i tak mám smysl pro humor, a na faře o kterou pečuji, a již delší dobu nazývám domovem, zatéká.
Byla ohledně toho schůze města, a tak mě na ní také pozvali a začali s tím, jestli je vůbec potřeba to opravovat a jestli není vůbec nejmoudřejší rekonstruovat to a udělat z toho byty k pronájmu, a nakonec se vůbec nic nevyřešilo. Jen Bůh ví, jestli za těch 36 let, co chodím po světě, dokázali něco vyřešit.

Sousedé - napsal Marek Bucko

„Zdravíčko, sousede! Tak se nám na víkend, zdá se, dělá krásně, že jo?!“ pokřikne z pod pergoly Karel směrem k vedlejší zahradě. Usrkne si z šálku ranní kávy, usměje se a posadí se na proutěné křesílko ke stolku. Starší chlapík, kterému pozdrav patří, ryje na zahradě jakési díry.
„Krásně jak pro koho! My tady na vesnici, když na to přijde, musíme makat i vo sobotách. Někdy i nedělích. Za chvíli musím do práce, sejeme. To nemůžeme vodložit na pondělí, kdy má chcát!“ odsekne chlapík.
„Chcete teda s něčím pomoct?“ pokouší se Karel smířlivě uklidnit souseda.
„A s čím bys mi mohl asi tak pomoct, doktůrku? Když tě pozoruju na zahradě, tak tam maximálně lemtáš kafe z maličkýho hrnku, jak nějaká buzna. Nebo se cachtáš v tom vašem blbým bazéně jak malej parchant! Ty seš takovej talent, že když jsem tě viděl s motykou, byl jsem rád, že je mezi náma plot. Já jenom potřebuju chytit toho zkurvenýho krtka, co mi tu vrtá. Praštim ho rejčem, hodim kočce a jedu na pole- do práce.

Nesprávná barva - napsala Veronika Flora

"Říkala jsem ti, že nemám ráda tuto barvu. A ty sis je přesto koupila!“
„A co na tom? Mně se líbí, tak jsem je vzala!“
„Ale já ti říkala, že budou moc světlé! Vidíš to? Teď to vypadá úplně špatně!“
„No a co? Mně to nevadí, tak proč pořád remcáš?“
„Protože to děláš pořád! Nikdy mě neposloucháš!“
„Jsem starší než ty, tak snad můžu dělat, co chci!“
„Ano, ale to neznamená, že máš vždy pravdu! To, že jsi starší, neznamená, že jsi moudřejší!“
„Jsem starší a mám více zkušeností!“

Rostlina a pavouk - napsala Hana Procházková

"Psst, jsi tam ještě?"
"Ano, stále živý, za rámem okna"
"Můžeš na chvíli vylézt prosím?"
"Jestli je to zase o tom, že tě otravuje to bzučení, tak s tím nic neudělám. Víš to moc dobře."
"Už mám ale dost! Nemám chvíli klidu a ticha. Letí jen ke mně a tebe se vyhýbá! Má to být naopak, nemyslíš?"
"Když já létat neumím a ty se zase nehýbeš, je to marná situace."
"A ty snad nehladovíš? Neviděla jsem tě jíst už týden!"

Dva rybáři - napsala Jitka Tomkins

“Na co chytáš?”
“Většinou si dělám těsto, někdy používám červy a občas i experimentuju. A ty?”
“Ále, já to ani moc neřeším.”

Poučení: Vždycky je dobré mít to na háku.

Reklamace - napsala Jitka Tomkins

"Chci reklamovat telefon, který jsem tu nedávno koupil."

...
"Cože? Nemáte tento typ skladem? Podívejte, jsem z Prostějova, takže nehodlám pořád pendlovat mezi Brnem a Prostějovem."

...
"Aha, takže by šlo. No to by bylo skvělé. Když teda zavoláte obchoďákovi, bude schopen to doručit do dvou hodin. Tak já si teda zajdu na snídani. Mám tu nedaleko jedno oblíbený místo, kde obvykle hrají moji srdcovku od Tučnýho. Asi ji znáte - Když si báječnou ženskou vezme báječnej chlap. Připomíná mi mou první noc vášně. No jo, to už je hodně let.
"Á, počkejte. Tady jsem v kapse našel účtenku od mobilu."

Rozhovor ve vlaku - napsaly Alena Kunovská, Eliška Labutová a Emma Šponarová

Ve vlaku spolu v kupé sedí dělník, ekologická aktivistka a muž s kufříkem.
Muž s kufříkem vystoupí.

D: V tom kufříku určitě byly prachy a koks.
Ž: No ten kufřík byl z krokodýlí kůže, viděl jste?
D: Mně je jedno, z čeho byl kufřík. Určitě v něčem jede. Ten jeho úlisnej pohled.
Ž: Na mě se usmíval.
D: No jasně, že se na tebe usmíval. Jak sis dávala nahoru tašku, tak ti čuměl na prdel.
Ž: A co mi tykáte?
D: Ty jsi nějaká citlivka. Proč ti vadí krokodýlí kůže?
Ž: Je to nehumánní, krokodýli jsou ohrožení a chránění. Vy jste ekologický ignorant.
D: Náhodou, já mám IG vysoké.
Ž: No a já už na vás zvysoka kašlu.

Pohled zvenčí - napsala Gabriela Vyhnánková

„Hlavní pozorovateli, podejte hlášení o dnešním sledování lidí na planetě XY 2587, neboli Zemi. Jsou pro naši civilizaci nebezpeční?"
„Rozkaz pane. Celý den je pozorujeme bedlivě a analyzujeme jejich chování. Zatím jsme vysledovali, že mezi sebou válčí. Už několik století pořád dokola. Útočí na sebe a označují to za pomoc, záchranu nebo skrývají za náboženství. Je to ale souboj o území a o něco, čemu říkají moc."

"Jakže?"

Kočka - napsala Vladimíra Kubíčková

Přede mnou známý pohled. Protější budova kolejí, teď v létě se zhasnutými okny. Z prava se nese z parku hudba. Z leva hučí dvě hospody na blízkém náměstí. Pode mnou temná ulice se dvěma řadami aut. Vysoké ledabyle zaparkované naleštěné džípy se střídají s malými auty, co tu stojí už týdny. Tmavá auta se světlými. A hned pod mým oknem parkuje stříbrný osobák s moderním designem. Světlý bod mých příštích chvil. Když se od něj odrazím, vyskočím na protější javor. A z něj už do oken kolejí uvidím mnohem lépe. Odrazím se.

Lepší já - napsal Marek Bucko

„Nejbarvitější inspirací je termín…“ zní mi v uších, aniž by někdo promluvil. Šéfredaktor už naléhá, uzávěrka se blíží. Jenže u tématu „současná alternativní umělecká scéna na Hlučínsku“ na dvě normostránky je mi i termín prd platný. Na Hlučínsku prostě chcíp pes. Musím to tak říct, i když teda psy miluju a smrt nenávidím. Raději bych byl, kdyby to bylo opačně. Ale říká se to takhle. Ještě jsem neslyšel odpověď na dotaz například na noční život v Bruntále: