U babi - napsala Lucie Vinklárková

Sotva jsem s dlouhým zavrzáním otevřela dveře do bytu, vdechla jsem tu starou známou vůni. 

Je hořkosladká, stejně jako vánočka namazaná máslem a medem a k ní hrnek instantního kafe. Charakteristická snídaně, snad mě zítra nemine. Tahle hořkosladkost ale není všechno. Pach starého oblečení v dubové skříni s levandulí, co v látkovém pytlíčku leží na jejím dně. Nechybí ani lahodná vůně játrových knedlíčků, které babi asi zrovna vaří. A ještě něco tu je, zápach načichlé sedačky, na které sedával děda a vychutnával si doutníky, jeden za druhým. Je zřejmé, že se to z pohovky někdo snažil vydrhnout nebo vyvětrat, ale bez ohledu na počet pokusů to nemělo efekt.
Do uší mi leze lehké ťukání sklenic s marmeládami. Zní to, že babi hledá něco ve špajzu. V pozadí slyším slabě hrát televizi, tipuju to na A-Z kvíz. Ale je tu ještě něco, musím se chvilku soustředit, abych pochopila, že si babi brouká písničku „U stánků“ od Brontosaurů. Bohužel ji ale vytrhnu z momentu zavřením dveří, jejichž kovový zámek vždy hlasitě zaklapává do zárubní.
„Haló, to už jsi tady?“
„Jojo.“ Přitakám. Za zády slyším tiché kroky a babi si mě k sobě místo dalších slov vřele přitiskne. Po chvíli se vnitřně raduju, když mi mravenčí ruce, protože to znamená, že má pořád stejně silný stisk.
„Ty jsi zase hubená jak vyžle…“
„A taky bys mohla někdy přijít i v týdnu…“
„Vy se tu vždycky ukážete, až když máte hlad…“
Mumlá si pro sebe, zatímco se s šoupáním papučí vrací zpátky do kuchyně.
„A jdi si rychle umýt ruce, za chvíli bude oběd.“