„Třído, tohle je vaše nová spolužačka, Jasmin Carmel. Buďte na ni hodní a vezměte ji mezi sebe. Jasmin, posaď se tady.“ Učitelka mě jemně popostrčí dovnitř a ukáže na místo v první lavici. Rozhlížím se po davu nových tváří a srdce mi divoce buší. Ozve se pár pozdravů, a pak je ticho, všichni si mě zvědavě prohlížejí.
Ztěžka polknu a jdu se posadit na své nové místo vedle děsivě vyhlížející gotičky. „Ahoj,“ osloví mě hlubokým hlasem. „Normálně tady sedí Mila, ale zatím tu můžeš být místo ní.“
„Jo, dobře…d-díky,“ přikývnu. Shrbím záda a stáhnu se do sebe. Hlavně nikoho neotravuj, zní mi v hlavě. Musím se přesunout někam, kde nebudu nikomu překážet. Nechci, aby mě zase někdo nesnášel, nesmím zas všechno pokazit hned na začátku…
45 minut útrpného sezení v nové lavici s novou učitelkou u tabule a v obklopení novými spolužáky naštěstí uteče jako lusknutím prstu. Když zazvoní, všichni se zvednou a jdou si spolu povídat. Zůstávám, kde jsem, v naději, že na mě třeba zapomněli a nikdo na mě nebude mluvit. Chyba…
„Ahoj.“
Polekaně nadskočím a otočím se. Za mnou stojí menší kudrnatá holka s úsměvem na pihaté tváři. Okamžitě zbystřím. Úsměvem lidé maskují nenávist…
„A-ahoj,“ dostanu ze sebe přes sevřené hrdlo.
„Takže jsi Jasmin, jo? Já jsem Eli. Říkala jsem si, že se s tebou půjdu seznámit, ráda poznám nový lidi, když je ta možnost.“
„Jo no…ech…to je super.“ Můj pokus o úsměv selže, připomíná spíš škleb trpícího zvířete. Eli to ale zřejmě nebrání v tom, aby se vesele ptala a mluvila dál.
Počítala jsem i s možností, že na ‘novou holku‘ budou padat otázky, ale v realitě je to mnohem horší.
„Promiň,“ přeruším ji. „Já jen…dojdu si na záchod.“
„Jo jo, jasně,“ usměje se znova. „Tak potom.“
Doufám, že ne, bleskne mi hlavou, když procházím dlouhou chodbou a hledám dívčí kabinky. Modlím se, aby tam nikdo nebyl.
Ztěžka polknu a jdu se posadit na své nové místo vedle děsivě vyhlížející gotičky. „Ahoj,“ osloví mě hlubokým hlasem. „Normálně tady sedí Mila, ale zatím tu můžeš být místo ní.“
„Jo, dobře…d-díky,“ přikývnu. Shrbím záda a stáhnu se do sebe. Hlavně nikoho neotravuj, zní mi v hlavě. Musím se přesunout někam, kde nebudu nikomu překážet. Nechci, aby mě zase někdo nesnášel, nesmím zas všechno pokazit hned na začátku…
45 minut útrpného sezení v nové lavici s novou učitelkou u tabule a v obklopení novými spolužáky naštěstí uteče jako lusknutím prstu. Když zazvoní, všichni se zvednou a jdou si spolu povídat. Zůstávám, kde jsem, v naději, že na mě třeba zapomněli a nikdo na mě nebude mluvit. Chyba…
„Ahoj.“
Polekaně nadskočím a otočím se. Za mnou stojí menší kudrnatá holka s úsměvem na pihaté tváři. Okamžitě zbystřím. Úsměvem lidé maskují nenávist…
„A-ahoj,“ dostanu ze sebe přes sevřené hrdlo.
„Takže jsi Jasmin, jo? Já jsem Eli. Říkala jsem si, že se s tebou půjdu seznámit, ráda poznám nový lidi, když je ta možnost.“
„Jo no…ech…to je super.“ Můj pokus o úsměv selže, připomíná spíš škleb trpícího zvířete. Eli to ale zřejmě nebrání v tom, aby se vesele ptala a mluvila dál.
Počítala jsem i s možností, že na ‘novou holku‘ budou padat otázky, ale v realitě je to mnohem horší.
„Promiň,“ přeruším ji. „Já jen…dojdu si na záchod.“
„Jo jo, jasně,“ usměje se znova. „Tak potom.“
Doufám, že ne, bleskne mi hlavou, když procházím dlouhou chodbou a hledám dívčí kabinky. Modlím se, aby tam nikdo nebyl.
Po chvilce je konečně najdu, zorientovat se na nové škole bude chtít ještě cvik…
Rychle vpadnu dovnitř. Zavřu se na jednu z kabinek a konečně se zhluboka nadechnu a vydechnu, abych zklidnila divoce bijící srdce a roztřesené ruce.
Kolem nikdo není.
Do prázdného prostoru se ozývá tichý pláč.
Rychle vpadnu dovnitř. Zavřu se na jednu z kabinek a konečně se zhluboka nadechnu a vydechnu, abych zklidnila divoce bijící srdce a roztřesené ruce.
Kolem nikdo není.
Do prázdného prostoru se ozývá tichý pláč.
