HUSITA - napsal Jiří Wilson Němec

Srdce tluče u síta pod drátěnou vestou
Já jsem totiž husita a musím srdce vést tou
dobou plnou hranic
a je mi z toho na nic

Miloval jsem Johanku, tíhnul přitom k Věře
Obě lásky padly mi u Sudoměře
Neubráním sám tohle stanoviště
Naroditi měl jsem se raději příště

Naroditi měl jsem se do asfaltu ulic
Já samotný husita zbylý z lesa sudlic
Kde sú boží bojovníci, kde sú boží baby
Samostříly už jdou k líci – jenom aby minuly se, jenom aby

Naroditi měl jsem se pod italskou Etnou
Stejně – jestli netrefí se – tak mně mečem setnou

Kdybych příště narodil se, měl bych jistě mobil
Posily bych zavolal si a všechny kolem pobil.

Moje láska - napsala Dana Volfová

„Sakra! On mě hryznul! Pomoc! Teče mi krev,“ ječí Ríša, můj nový skoropřítel. „A ty to necháš jen tak?“
„Varovala jsem tě, abys na něj nebyl zlej. Těm tvým blbým vtipům o kočkách on moc dobře rozumí.“ „Takže si za to snad můžu sám, ne? Jdu domů. Dej tu mrchu pryč. Buď ona nebo já.
„Prosímtě, vždyť je to jen škrábnutí. Ukaž, vyčistím ti to.“
„Nenamáhej se. Zítra mi zavolej, jak ses rozhodla.“
Zabouchne za sebou dveře tak rychle, že nestačím říct ani popel, natož sbohem. Pěkně se frajer odkopal. Nesnáším hysterický chlapy. A už vůbec ne ty, co jsou hnusný na ty druhý, ať jsou to lidi, zvířata nebo kytky.
Mourek se najednou odněkud vynoří a otře se mi o nohu.
„To‘s přehnal, nemůžeš jen tak kousat lidi, co tě nemaj rádi. Jestli ti něco udělal, to by byla jiná…“
Žádná odpověď. Tváří se nevinně a jeho žlutozelená kukadla na mě valí: „Tak tohle ne! To není chlap pro tebe! Já tě musím chránit!“

Parodie na nejlepší zážitek: Svatba - napsal Marek Bucko

Dobrý den. Chtěl bych tu popsat můj nejlepší zážitek, a to je samozřejmě svatba. Svatba s mou manželkou Jitkou. Tedy ona ještě nebyla moje manželka, v době, kdy jsme se měli brát, jsem samozřejmě neměl ještě žádnou manželku, protože kdybych měl, tak bych se nemohl oženit a mít tento nejlepší zážitek. Byl jsem na vojně a jednoho dne, když jsem jel na vycházku - tedy takhle - na vycházku se samozřejmě chodí, ale na vojně je vycházka jako ne vycházka, ale vycházka. Jako pryč prostě z kasáren, ale klidně se nemusí chodit pěšky, ale jakkoli. 

MOJE CESTA DO MALÉ ASIE - napsala Tereza Auderová

Ten den babí léto nabíralo na síle a já se těšila na jedno z posledních piv letošního roku v Riegrových sadech. V šatičkách a pohodlných sandálkách jsem stepovala před domem. Pohledem jsem těkala z jedné strany ulice na druhou a vyhlížela Honzu. Moji tříměsíční známost. 

„Má deset minut zpoždění!“ povzdechnu si.

Vtom se zpoza rohu vyřítí auto za ohlušujícího zvuku klaksonu. Z otevřeného okénka na mne mává Honza: „Naskoč!“ a přidá zářivý úsměv.

Trochu nejistě jsem se pousmála a dle příkazu nasedla. K mému překvapení se rozhodnul odpolední plán úplně jinak. Zaměstnanci, se ukázali jako pracanti měsíce a dostali na víkend dle jejich slov „našlapanou káru“. 

Nejsem žádný nelida, abych jim kazila radost, a tak jsem svolila k projížďce. 

Po pár minutách mi došlo, že jízda v novém autě s nadšením a profesní deformací k autům vlastní, se spolucestující nebavili o ničem jiném, než o autech!

Sex, zločin a trest po česku - napsala Dana Volfová

Moje drahá manželka se měla z lázní vrátit až za dva dny, ale nějaká pacientka odjížděla už dnes, a tak si Jana pobyt zkrátila. Aspoň tak mi to vysvětlila. Ovšem mnohem později, až když se mnou začala zase mluvit.
„Jani, není to, jak to vypadá...“ 

Jana mě probodne pohledem. Stojí ve dveřích ložnice v pozici amazonky vyrážející na zteč. Ačkoliv není ozbrojená, oči jí planou odhodláním, které nevěští nic dobrého. Já se před chvilkou probudil a do přistání fúrie jsem se kochal Ivetčinou spící krásou.

Růže a kaktus - napsala Zuzana Fajmonová

Jednou se jeden muž zeptal moudrého starce, jestli má zůstat s manželkou, nebo odejít k milence.
Stařec vzal do ruky čerstvě uříznutou růži a kaktus a zeptal se muže:
- Když ti dám vybrat z těchto květin, kterou si vybereš?
Muž se usmál a bez rozmýšlení odpověděl:
- Růži, logicky!
- Jsi bláhový, řekl stařec, někdy jsou muži oblouzněni krásou a vybírají si to, co je nejkrásnější a nejčerstvější. Ta růže zanedlouho zvadne a umře.

DÉŠŤ - napsal Jiří Wilson Němec

Jen stálé šumění deště, 

kolísá rytmus kapek o okap
za oknem sedím sám pořád ještě, 

sám chlapec, jinoch, muž a chlap
Jsme oba v tom, před tím neutečeš, 

kapka jak kapka a z lanoví síť
Jsme oba v tom, před tím neutečeš, ¨

a proto já tě - a ty mě chyť.

Hledím na napnutá lana pavučin 

a na kapky lanových kabinek
hledím na ně a myslím na chuť tvých slin 

a na mou hlavu a na v ní klínek
Kabinky vozí se houpavě, 

majitel dráhy zalez pro pršiplášť
vodově sjíždějí plesk, plesk, cákavě, 

navěky končí každá zvlášť

Štiky, úhoři a ženy, co odmítají čekat na smrt - napsala Hana Hermanová

Moje rumunská tchyně vypadá mladší, 

Úhoř, její nový přítel, vypadá starší. Je mezi nimi třicet let rozdíl. Aby vypadal ještě starší, barví si Úhoř vlasy na šedivo. 

Úhoř má rád dobré jídlo, tchyně se pořád postí. Z náboženských důvodů. Nejspíš proto vypadá tchyně tak mladě, žádný alkohol, žádné kafe, žádné maso, zeleninový salát, voda pokojové teploty, nikdy ne studená, ani v tom nejparnějším létě, a k tomu nanejvýš losos v páře. 

Marie a Alexandr v dnešní době - napsal Yakeen (konec)

„Kdyby se tam nedalo ject na motorce, tak bych se na to asi vysral,“ napadlo Sašu, když přidal plyn a vystřelil kolem plazícího se náklaďáku. „Ba ne, to bych klukům neudělal,“ pokračoval jeho vnitřní dialog když Harleje ustálil na příjemné devadesátce, „hrozně o to stáli. I když proč vlastně? Muselo se jim přece taky ulevit, když jsme se Marií rozvedli. Kdyby se neslavila Erichova promoce, nedávalo by žádný smysl se s ní znovu potkat. Jak asi bude po těch letech vypadat? Asi bude vysportovaná, vychrtlá a přísná. Má ještě tak zapšklej výraz?“

Horko v noblesním salónu - napsal Šimon Pravda

„Je to definitivní,“ kníže Hugo opakuje slova svého syna a hledí do zámeckého krbu předků Thurn-Taxisů. Zklamal.
Lev salónů, šlechtic movitý, kavalír, zámků pán a železnic stavitel... a otec. Jest poražený a on nezmůže nic. Princ Alexandr, jeho syn, jediný nástupce rodu, vstupuje do Maltézského řádu. 

Poleno doutná. Do dřevěné knihovny se plíží mráz, ale dlouhou dobu nikoho nenapadne přiložiti.
Pravá rukavička drahé látky si dolije prázdný pohár, ta levá v dlani drtí nejboblíbenější svůj chalcedon.

Bohové lásky, a.s. - napsala Martina Křížková

15. července ve středoevropské pobočce firmy Bohové lásky, a.s.:

„Daviiidée, docházejí mi jména. Něco tě napadá, kámo?“

Simon se vynořila nad přepážkou mezi stoly. Minutku ho pozorovala a hlavou jí prolétl verš: "…ukryt před světem za sluchátky milostné své smolí řádky…“ 

Jo jo na hodině angličtiny bych dostala dva puntíky, jeden za aliteraci a druhý za rým. Natáhla se a dotkla se Davidova sluchátka. 

„Poraď mi jméno, prosím,“ udělala na něj oči. 

„Koho píšeš, chlapa?“ 

David si sundal sluchátka. Bylo mu jasné, že chce spíš pauzu než poradit.
„Jaký jsi tam šoupla povolání?"
„Architekt.“
„Kristián nebo Quido,“ vypálil David.

Vošahlíku, nešahej! - napsala Klára Dvořáková

„Říkám vám, že toho mám právě dost! Neplatím tomuhle ústavu nekřesťanské peníze za nadstandard, aby váš personál s mým manželem takhle zacházel!“ 

Elegantní dáma je značně rozčílená a nevydrží sedět. Postaví se a korzuje po kanceláři ředitelky domu pro seniory. Její energické kroky zanechávají brázdu na čerstvě vyluxovaném koberci.
„Paní Vosáhlová, já naprosto chápu vaše rozrušení. Personál samozřejmě udělal chybu.

Tabu - napsala Zdena Součková

„Eliško, táta má ženskou…“ sděluje Elišce máma třesoucím se hlasem hned mezi dveřmi.
„No a co? Vždyť už jste deset let od sebe, bydlí jinde, tak co najednou řešíš?“ diví se Eliška.
„Tvůj táta je mi šumák, ale MŮJ táta, tvůj dědeček!“ zvyšuje máma hlas.
Chvíli je ticho, Eliška zamyšleně pozoruje mámu. Ta nedávno oslavila pětačtyřicet. Kamarádek fůry, ale mužskej nikde. A začíná mít divný názory. A to se Elišce přestává líbit.

DENÍČKOVÁ - napsal Jiří Wilson Němec

Cite!
Lásko!
Něho!
Ví, páteříček sněhový, ke komu doplul
oknem do pokoje?
Černý samet beze zbroje s oranžovou šálou,
na dlaň sedl náhle zmaten.
Páteříčku, dlaň mám malou,
dívčí v bílém pokoji
a velkou lásku,
kterou má ten
jenž bezbrannou mne odzbrojí.

Čekání - napsal Jaroslav Valach

Jak si vymyslet řady obrazů, které vedou od běžných všedních věcí k milované osobě? Obrazy, které ukazují posedlost druhým. V období vrcholné zamilovanosti funguje milovaný jako univerzální atraktor, ve kterém se všechny původní rozbíhavé a různorodé podněty sbíhají a sjednocují. Milovaný jako singularita, která je řešením všech rovnic, všech neznámých života bez ohledu na počáteční a okrajové podmínky. Posedlost druhým a vztahem k němu je úběžníkem všech perspektiv, všech myšlenkových řetězců zamilovaného.

BÝT KAŽDÝ DEN KRÁSNĚJŠÍ PRO SVÉHO MUŽE - NAPSALA NICOLE STUDENÁ

Je 2. ledna. První pracovní den nového roku. Chci ho začít stylově, tak vybírám ze šatníku jedny z nejhezčích šatů, beru k nim černé krajkové silonky a v práci se z kozaček přezouvám do lodiček. Je pro mne důležité, aby mi to dnes slušelo. Na poradě s kolegy, při cestě na oběd, v jídelně, při nákupu cestou domů…
Když pak konečně po celém dni dotáhnu těžkou tašku, sundám batoh, kozačky, šaty, co mě škrtily a silonky, co škrábaly, uleví se mi. Konečně pohodlí! Házím na sebe volné šaty a pod ně natahuji legíny. Pusou vítám manžela a šup ke sporáku.

Ve sklepě - napsala Zdena Součková

Ukázka z detektivky:
Hlavní hrdinka Karolína má nejlepšího kamaráda Bedřicha, který je na chlapy. Seznámí Karolínu s Kamilem a začnou se dít různé podezřelé věci. 

Kamil často chodí za sousedkou Marií a něco tají. A není to jenom nevěra...

„No já teda do toho sklepa určitě nepůjdu,“ otřesu se odporem jenom při tom pomyšlení.

Petr a Lucie 2024 - napsala Jaroslav Valach

Petr a Lucie

„Proč jsme tady?“

„Abychom unikli tomu zmatku na ulicích.“

„Proč jsme ale tady? To se tu skrýváme?“
„Ne, naopak, přišel jsem tě ukázat, ukázat vší pravdě...“
„Myslíš, že je vhodný čas? Doléhají sem zvenku sirény!“
„Žádné neslyším. Posaďme se tady na lavici.“

Pokoj - napsala Emma Šponarová

Host - pokoj - slova - sex - cigarety na balkóně - dveře - nezvaný host...
Rychlost, při které se někdy moji zvaní hosti mění v hosty nezvané je občas až pozorohudná. Byt, ve kterém si pronajímám pokoj, je vesměs skladiště nevkusu. Buď to může být zaslepeností mojí spolubydlící, nebo její potřeba zaplnit místo po odstěhovaných dcerách. 

Protože se chci vyhnout otázkám mých zvaných, později nezvaných, hostů... otázkám typu: "Proč na stěně visí keramický ryby?" nebo "To ty jsi si sem dala mrtě pavích per do obřích váz?"

Opravářka - napsal Jiří Wilson Němec

Prý mi vynechává. Prý mi vynechává dosti často. Jsem dalek toho, abych si myslel, že tak dí cizí, zlé jazyky. Člověk by se měl alespoň zastavit a zamyslet, jestli na těch řečech není náhodou něco pravdy. Zrovna teď mi vynechalo a já jsem se zastavil. A už vidím bodrého venkovana, jak kráčí přes cestu k mému vozu. Ani nemusím hádat.
„Dobrý den pane. Nepotřebujete pomoc?“
„A to už jako proč?“ marně odvracím neodvratitelné.
„No, proč? Vynechává vám motor, vždyť vás slyším přes půl kiláku. Jedete jak s kašlem.“