Mohl to říct hned - napsala Dana Volfová

„Where is your companion?“ ptá se mě recepční v hotelu. Mlčím. Nechce se mi to vysvětlovat. Proč se mě ten Talián v recepci ptá po mým chlapovi anglicky, když jsem ho pozdravila italsky, a vůbec. 
„Kde máte muže?“ opakuje otázku pomalu ve zjednodušené podobě. Zřejmě si myslí, že jí nerozumím. „To nevím. Non lo so.“ Ať vidí, že mluvím i italsky.
Vtom přichází Pamela s nějakým chlápkem: „Vedu vám vašeho spolubydlícího.“

Na parkovišti - napsala Dana Volfová

Postává u jeho auta, točí kabelkou, ani mladá, ani hezká, ani sexy. Jásné, co je zač.
- Zdravstvuj, moloděc!
- Zdravím.
- Chočeš sex?
- Cože? Já uže pa rusky zabil.
- Ty chočeš jebať s meňa?
- Sviňa?
- S já, Ninočka. Dvacet euro s gumoj, i těbě ne nado davať eto v účetnictvo.
- Já mám tady ženu – manželku…
- Tak sdajom trojku.
- Já vím co je ruská trojka. Dva souloží a třetí hlídá dřiny. Kdo bude hlídač?
- Nu vot, tamhle jde nějaká zmalovaná děvuška. Tak to prrr! Tadyto můj rajon!

Svojanovská věštba - napsala Dana Volfová

Historický film Záviš a Kunhuta (1985)

Královna Kunhuta, vdova po Přemyslu Otakarovi II., hledí zamyšleně z okna. Její láska k Závišovi a že jej rádcem svým učinila, všem trnem v oku. Neprospěje to ani jejímu synovi Václavovi. I když má Záviše rád. Při pomyšlení na Záviše se Kunhuta šťastně usměje a zasní.
Nemůže však dostat z hlavy dnešní příhodu na trhu. Nějaká žena tam mluvila o ní a Závišovi. Kunhuta zachytila jen pár slov, co jí teď hrůzu nahání. Ptala se po té ženě a řekli jí, že to je Cikánka, věštkyně Katarína. Nedá jí to a přikáže služce, ať ji okamžitě přivede. 

Po chvíli vstoupí do Kunhutiny komnaty mladá Cikánka, postrkovaná dovnitř služebnou.

Kunhuta na Svojanově - napsala Dana Volfová

Kunhuta, vdova po králi Přemyslu Otakarovi II., vyprovodila Záviše na nádvoří hradu Svojanov. Ještě cítí omamnou chuť jeho polibku a bůhví pokolikáté opakuje si jeho slova: „Kunigund, musím mluvit s biskupem dřív, než naši nepřátelé. Než se stmí, máš mě nazpět, lásko moje milená.“
„Bůh tě opatruj, Záviši. Navrať se brzy!“
Drahnou dobu toulá se královna zámeckými zahradami. Opájí se krásou a vůní květin v růžovém sadu, hrajícím všemi barvami.

Umouška to zařídí - napsala Dana Volfová

Včera jsem šla zase spát až dneska. A opět se mi podařilo vzbudit Trapiče. Nechápu to. Plížila jsem se tak tiše! Ještě se od svého kocoura musím hodně učit. S Trapičem jsme spolu na psí knížku už víc než dvacet let. Pustil se do mě jako vždycky: „To nemůžeš sakra chodit spát dřív? Proč říkáš ‚přijdu za chvilku‘, když to není pravda? Já pak nemůžu spát, když nechám rozsvíceno, a stejně vím, že přijdeš bůhvíkdy. Celej den je pak v prdeli.“

Bohužel i bohudík - napsala Dana Volfová

Milý Arnošte,
21. prosince oslavíme kromě zimního slunovratu tvé stoleté narozeniny, bohužel bez tebe. 

Málem jsi dostal Pulitzerovu cenu, na niž jsi byl několikrát nominován. Mnohá jiná významná ocenění tě neminula. Cenu Arnošta Lustiga, kterou uděluje už dvacátým šestým rokem Česko-izraelská obchodní komora za čest, spravedlnost a odvahu, získal letos český herec Ondřej Vetchý. 

Já mám pro tebe ještě jednu hodně vysokou metu: „Představ si, že tvoje knihy lidi pořád ještě čtou. I ti mladší.“

Potkala jsem spisovatele - napsala Dana Volfová

Je krásný jarní den. Cestou z práce si vychutnávám procházku po pražských Vinohradech. Míjím Orionku, teď už jen stanici tramvaje bez čokoládovny, ještě schody a jsem na Ruské. Na jediné lavičce pod schody sedí starší muž a čte noviny.
„Koho mi jen připomíná?“ 

Vybavím si hned fotografii ze zdi učebny Akademie ČTK v Praze v Opletalce.
„Karel Čapek! Je to opravdu on? Vypadá skoro stejně jako na té fotce, jen trochu starší.
„Je to možné? Vždyť zemřel ještě před druhou světovou.“
Podívám se nahoru k jeho vile maskované psím vínem. Červená cedule to jistí – ulice bratří Čapků. Ještě moment zaváhám, pak seberu odvahu a jdu přímo k němu.

Moje láska - napsala Dana Volfová

„Sakra! On mě hryznul! Pomoc! Teče mi krev,“ ječí Ríša, můj nový skoropřítel. „A ty to necháš jen tak?“
„Varovala jsem tě, abys na něj nebyl zlej. Těm tvým blbým vtipům o kočkách on moc dobře rozumí.“ „Takže si za to snad můžu sám, ne? Jdu domů. Dej tu mrchu pryč. Buď ona nebo já.
„Prosímtě, vždyť je to jen škrábnutí. Ukaž, vyčistím ti to.“
„Nenamáhej se. Zítra mi zavolej, jak ses rozhodla.“
Zabouchne za sebou dveře tak rychle, že nestačím říct ani popel, natož sbohem. Pěkně se frajer odkopal. Nesnáším hysterický chlapy. A už vůbec ne ty, co jsou hnusný na ty druhý, ať jsou to lidi, zvířata nebo kytky.
Mourek se najednou odněkud vynoří a otře se mi o nohu.
„To‘s přehnal, nemůžeš jen tak kousat lidi, co tě nemaj rádi. Jestli ti něco udělal, to by byla jiná…“
Žádná odpověď. Tváří se nevinně a jeho žlutozelená kukadla na mě valí: „Tak tohle ne! To není chlap pro tebe! Já tě musím chránit!“

Vánoce - napsala Dana Volfová

Už jsou zase tady. Nemám je ráda. Všude na mě číhají reklamy a dekorace, v rádiu a televizi vánoční pořady, koledy a pohádky. V hlavě mi neodbytně zní předvánoční folklór :
„Už máš uklizeno, napečeno, nakoupené dárky?“
„Ne, nepeču, nemám!“ 

Těším se, až bude po nich (tedy po Vánocích).

23. prosince

Zítra je Štědrý den. Mám dnes volno, i když ten jeden den mě už asi nevytrhne. Ještě sehnat pár dárků, děti i vnoučata stejně nejvíc uvítají nějaké peníze. Cestou domů skočím do své Billy. V košíku mám pečivo, ovoce a strouhanku. Ve frontě na pokladnu mi najednou dochází, že nemám doma žádné pití k obědu na Štěpána, kdy se u mě sejde celá rodina, a obchody budou zavřené. Přihodím lahváče, několik džusů a dvě coly. Z malého nákupu je rázem nadměrný náklad. Naštěstí je supermarket tak blízko mého domu, že můžu s nákupním vozíkem dojet výtahem až k bytu. Potřebuju si dát pauzu. Uvařím si kávu a pustím telku.
„Do prčic! To ne! Na všech kanálech pohádky střídají americké vánoční romance.“

Sex, zločin a trest po česku - napsala Dana Volfová

Moje drahá manželka se měla z lázní vrátit až za dva dny, ale nějaká pacientka odjížděla už dnes, a tak si Jana pobyt zkrátila. Aspoň tak mi to vysvětlila. Ovšem mnohem později, až když se mnou začala zase mluvit.
„Jani, není to, jak to vypadá...“ 

Jana mě probodne pohledem. Stojí ve dveřích ložnice v pozici amazonky vyrážející na zteč. Ačkoliv není ozbrojená, oči jí planou odhodláním, které nevěští nic dobrého. Já se před chvilkou probudil a do přistání fúrie jsem se kochal Ivetčinou spící krásou.

Dovolená v NDR - napsala Dana Volfová

"Ten motor má nějak divnej zvuk," říkám tiše. Vím, že o našem modrém trabantím broučkovi nesmím mluvit špatně, mohlo by se nám to vymstít.
Po chvíli je to jasné. 

"Jedem jen na jeden válec," připouští manžel. Já tomu nerozumím, s fyzikou jsem na štíru a řidičák nemám. Je mi však jasné, že to nevěští nic dobrého. Kromě zvuku jsem si také všimla, že jedeme trochu rychleji než průměrný hlemýžď. Dívám se na hodinky a v duchu počítám, jestli je v našich silách dorazit do Warnemunde včas.

Vysněná role - napsala Dana Volfová

V deset ráno mě probudí protivné vyzvánění telefonu.
„Dali ti tu roli. Gratuluju. Vyfoukly jsme ji těm dvěma čúzám,“ říká moje agentka.

„Bych si nejdřív radši přečetla scénář. Abych tam pak nehrála Bábu z ledu, namítám.“
„Dobře víš, že si nemáš z čeho vybírat. Složenky se samy nezaplatí a mně dlužíš za několik měsíců. Není čas na hrdinství. A je to skvělá záporácká postava, povaha nic moc, a hodně scén pod vlivem. Budeš skvělá quasi hrdinka.“

Ztracené iluze - napsala Dana Volfová

Zase na mě křičela. Kvůli blbosti. Nedala jsem talíř do myčky. Neumyla jsem po sobě vanu. Zapomněla jsem koupit rohlíky. A přitom se tak snažím. Uklízet po sobě, plnit příkazy. Ale občas se chybička vloudí. Nejsem holt dokonalá. A někdy prostě není čas. Po poslední třídní schůzce jsem měla zaracha čtrnáct dní. A nesměla jsem ani na oslavu narozenin mojí nejlepší kamarádky. A to všechno jen kvůli trojce z matiky. Prej „když máš z jazyků, dějepisu, zeměpisu a všech humanitních předmětů jedničky, proč nemůžeš mít z matiky, fyziky, chemie a informatiky dvojku?“ 

Jak bojovat s Obou (důvěrné oslovení pro obezitu) - napsala Dana Volfová

Mám si najít nějakou činnost nebo koníčka, kterým nahradím emoční přejídání. 

Chacha! Ona (moje nutriční terapeutka a taky samozvaná psycholožka) si prý dává dobrou kávu nebo sprchu. 

Já si dávám kávu několikrát denně. Kdybych si jí dala ještě místo každého nadbytečného jídla, nejspíš bych dostala infarkt.
Taky mi navrhuje procházky. Nebo zavolat nejlepší kamarádce. Obojí mi přijde zcela kontraproduktivní. 

Svatební noc - napsala Dana Volfová

Chlapec Milan dospěl v krásného ztepilého jinocha. V očích svých rodičů však měl jednu vadu: víc než dívky ho zajímali chlapci.
Milanova matka vymyslela skvělou nápravu – vyhledala hodnou a hezkou Marušku. A protože Maruška toužila být pod čepcem, ženichova matka jim vystrojila pěknou svatbu.
Den po svatbě zavolala novopečená tchýně své nové snaše: „Tak co Maruško, jaké je to být vdanou paní? A jak sis užila svatební noc?“
„Nalili jsme si skleničku na kuráž, zapálili svíčky a já jsem se začala svlíkat. Milan se taky svlíknul.“
„A pak?“ ptá se nedočkavě tchýně.
„Milan si oblíkl všechno, co jsem si svlíkla. Pak odešel a ještě se nevrátil.“

Nepřátelé - napsala Dana Volfová

"Seš příšerně namyšlená. Nosíš se jako princezna. Ty tvoje ladný pohyby a našlapování. Jen vzlítnout! Fuj tajbl!"
"No a co? Já jsem dáma. Zato ty jsi věčně špinavý a urousaný. A jak jsi hlučný! Vůbec se neumíš slušně chovat!"
"Ty zase kňouráš jako mimino a trapně vrníš tím svým oduševnělým hlasem. Já musím být slyšet, abych pouštěl hrůzu, páč je to moje práce. Já sem totiž, na rozdíl od tebe, užitečnej."

Byt očima kocoura - napsala Dana Volfová

Hop, a už jsem nahoře na lince. Tam se mi moc líbí, tam na mě nikdo nemůže. A ten výhled!
Panička to nemá ráda, bojí se, že si namelu, nebo při seskoku něco shodím. Na spodní skříňce se totiž často válí spousta věcí. Vždycky když vyskočím nahoru, honem se snaží odklidit všechno, co bych mohl rozbít. Vidím, nejde-li někdo do ledničky, a jestli někomu neupadlo něco, co by se dalo sníst. Můžu odsud kontrolovat celý obývák.

Zločin za bílého dne - napsala Dana Volfová

Karel byl vědec a workoholik. Věčně nebyl doma, 

a tak starost o dvě malé děti i domácnost zůstávala hlavně na jeho ženě a tchýni.
Toho dne se Karlovi poštěstí dorazit domů dřív. Manželka toho hned využije: „Jé, Karle, když jsi tu tak brzy, to bys mohl přivést Terezku ze školky.“
Karel chvíli přemítá, jestli to není otázka, ale po chvilce se vydává ke školce. Pozdraví paní učitelku. 

Ta na něj tázavě pohlédne. Má pocit, že ho vidí poprvé. „Děti jsou na zahradě, pojďte si najít to vaše.“ Za chvilku už Karel táhne do šatny blonďatou holčičku. „Kde máš bundu, dítě?“ Dívenka si váhavě obléká tmavě modrou bundu, v šatně je takových hned několik. Snaží se Karlovi něco říct, vypadá to jako by 

s tatínkem jít nechtěla. Karel ji však neposlouchá. „Chudinka,“ říká si učitelka, „vídá ho tak málo, že na něj snad ani není zvyklá.“