Ztracené iluze - napsala Dana Volfová

Zase na mě křičela. Kvůli blbosti. Nedala jsem talíř do myčky. Neumyla jsem po sobě vanu. Zapomněla jsem koupit rohlíky. A přitom se tak snažím. Uklízet po sobě, plnit příkazy. Ale občas se chybička vloudí. Nejsem holt dokonalá. A někdy prostě není čas. Po poslední třídní schůzce jsem měla zaracha čtrnáct dní. A nesměla jsem ani na oslavu narozenin mojí nejlepší kamarádky. A to všechno jen kvůli trojce z matiky. Prej „když máš z jazyků, dějepisu, zeměpisu a všech humanitních předmětů jedničky, proč nemůžeš mít z matiky, fyziky, chemie a informatiky dvojku?“ 

Mlčím. Co na to říct.? Stejně by to nepochopila. I mě to štve, že jsem schopná učit se jen to, co mě baví a co mi dává smysl. A taky to, co mi jde. Já se to chci učit, ty hnusný předměty, ale nemůžu se k tomu přinutit. A kdyby jen to. Já na těch hodinách ani nevnímám, co učitelé vykládaj.
Máma mě vůbec nechápe. Pořád mě jenom buzeruje. Na čundr s klukama mě taky nepustí.
To s tátou by to bylo úplně jiný. 

Jdu si lehnout. Zavřu oči a vidím tátu, jak sedí doma na zápraží. Sednu si k němu a povídáme si. 

Na nic se neptá, nevychovává. Jen přikyvuje, usmívá se a pak řekne: „Moc jsi mi chyběla, holčičko.“
Ráno v šest zapne budík rádio a přetrhne moji idylku o tátovi. A ještě ke všemu mi to přepnula na country. Rychle hledám něco víc coolovýho.
„Vstávej, Rózo, máš dneska písemku z matiky. Čtvrtletní. Ještě se na to trochu podívej. Víš, co ti hrozí, když to zvoráš.“
Zvorám to docela určitě. Vlastně ne. Když tam nepudu, prohraju jen tak trochu a dočasně, to bude možná lepší. A možná se ještě stihnu něco našprtat. Jasně. Jsem rozhodnutá – dnes je můj den D.
Vysypu učení z batohu do skříně a rychle ho naplním náhradním prádlem. Ještě jedno tričko, svetr a ponožky. Peníze radši beru i s kasičkou. Nesmím zapomenout na šminky, kartáč na vlasy a kulmu. Beru si od mámy svačinu a nenápadně hledám v mobilu, kdy mi jede vlak.
„Mami, ahoj,“ volám a modlím se, aby si nevšimla něčeho podezřelého.

Pár kroků jako by nic a pak zrychlit, čím dál od mámy, tím líp. Konečně jsem na zastávce tramvaje. Měla bych zavolat do školy a něco si vymyslet. Když je ta písemka. Ale co. Táta mě omluví.
Na nádraží vystojím frontu na lístky. Teď ještě najít správný vlak a nesplést si směr. 

Sedám si do prázdného kupé. Prohlížím si tátovu fotku, i když ji umím nazpaměť. Je svatební táty s mámou. Jinou jeho fotku nemám. 

Představuju si, jak zazvoním. Co asi řekne? Jak vlastně teď vypadá? Fotka je stará víc než patnáct let. Co když nebude doma? Nebo mi neotevře? 

Musela bych jet domů stopem. Na zpáteční lístek už nemám.
Ne, nesmím to přivolávat. Určitě to dopadne dobře. Bude mít radost. A sám mi řekne proč se tak dlouho neozval a že teď bude všechno jinak. Určitě to nebyla jeho vina. Možná byl nemocný. Nebo kvůli mámě.
Dostávám od něj dárek a dopis. Vždycky o Vánocích a když mám narozeniny. Dopis jen k narozkám, k Vánocům péefko. A na něm jeho rukou: „Krásné Vánoce, Rózo.“
Ze snění mě vytrhne průvodčí „Přistoupil, prosím?“ Měří si mě podezíravě: „Za školou, co?“ 

Podávám mu jízdenku a mumlám něco jako, že to není jeho starost. Za chvíli budu v cíli. Posbírám své švestky a jdu ke dveřím. Vzpomenu si na mámu. Asi tak za hodinu mě bude určitě kontrolovat. Ach jo.

Hurá! Našla jsem to. Už vidím i zvonek. Bingo!
„Haló, kdo je tam?“
„To jsem já, Róza,“ řeknu tiše. A pro jistotu dodám: „Tvoje dcera.“
„Róza…“ opakuje po mně, jako by mý jméno slyšel poprvé. „No tak pojď nahoru, nebudem to řešit po telefonu. Je to třetí patro naproti výtahu.“
Stojí v otevřených dveřích. Vypadá staře a nelaskavě. Nedopadá to pro něj. Ale ani pro mě. 

Třeba jsem zaujatá. Naočkovaná od mámy. Musím jí ale přiznat, že o něm nikdy nemluví hnusně. Vlastně o něm nemluví skoro vůbec.
„Co tady děláš? To tě poslala máma? Já jí víc posílat fakt nemůžu. Beztak si z toho určitě vydržuje ňákýho gigola. No, tak pojď dál, když už jsi tady. Chceš čaj?“
Kývnu a jdu za ním do kuchyně.
„Tak odpovíš mi, co ty tady?“ 

Co mi ten hlas jen připomíná? Jednoho nerudnýho dědka ze sousedství. I ten oslazený čas má nějak hořkou pachuť.
Vtom mi zazvoní mobil. Máma.
„Ahoj mami. Nemůžu teď mluvit. Jsem v pořádku a mám pro tebe dobrou zprávu. Asi se mi rozsvítilo v kebuli. Večer ti to vysvětlím.“
„Tati, já… Máma o tom neví.“
Zase mlčím. 

Třeba ještě řekne něco on. Něco, na co jsem léta čekala. Marně.
„Co škola? Jsem slyšel od babičky, že nic moc. No, aspoň na tebe nebudu platit věčně. Kdy ti jede vlak? Já musím za chvíli do práce na odpolední. Proč jsi teda přijela?“
Vyhrknou mi slzy. Nechci, aby mě takhle viděl. Jdu se upravit do koupelny.
Už si znovu nesednu. 

„Táto, mohl bys mi prosím dát na vlak?“
„To mám teda radost,“ zabručí. „Strhnu si to z alimentů.“ 

Vytáhne peněženku a vysází mi peníze na jízdenku na stůl do koruny.

Poděkuji a odcházím. Za dveřmi ještě řeknu: „Sbohem.“ 

Je mi jedno, jestli to slyšel.

Spěchám domů za mámou. 

Moje dětské iluze umřely s poznáním protivnýho dědka, kterýho mám napsanýho v rodným listě.



Zadání: Napiš příběh z vylosované postavy a premisy.
Vylosovaná postava: Nerudný dědek
Vylosovaná premisa: Žít v iluzi vede k pocitu neštěstí