Otázky - napsal Oldřich Voženílek

Kolik je místa v srdci člověka,
který je zrady prostý?
Kolik si pustí lidí do duše,
než mu Pán řekne: "Dosti!"?

Kolik se jizev skryje před mocí
dívek, co bolest budí?
Kolik má přátel spěchat do boje
s láskou, jež stále studí?

Kolik zní denně tónů falešných,
co vzývají jen hnidu?
Kolik je třeba lhářů odmítnout,
než půjde umřít v klidu?

Milá, Ty nemáš ani tušení,
ani jen malé zdání,
co přikáží mi krutě vytrpět
má nesobecká přání.

Chvění - napsal Oldřich Voženílek

Snívám, že naleznu skleněnou kouli, 

jež odemkne odkrytých tajemství sklad, 

tiše a pokorně poprosím, 

jsou-li odpověď pravdivou ochotny dát. 

Původní příčinou marného snění 

i rodištěm každé z těch dotěrných vět 

zdá se být touha má pochopit chvění, 

kterým je doslova prostoupen svět. 

Chvějí se zvířata, chvějí se keře, 

chvěje se horký i studený vzduch, 

chvěje se ruka, když otvírá dveře, 

chvějí se nejspíš i ďábel i bůh. 

Láska - napsal Oldřich Voženílek

Láska prý bývá mocná čarodějka
Co odpouští nám
Všechny pitomosti rané
Co vydrží
I od pondělka do úterka
A ve středu ji nezajímá
Co se stane

Priorita - napsal Oldřich Voženílek

Maminčino šťastné zrození
Tátův tvrdý konec s kouřením
Překonání tíhy lezení
Kamarádství s hudbou, se čtením

V podvědomí zprávu vrytu
Bez vína a s čistou hlavou
Chci objevit prioritu
Pro sebe i pro tu pravou

První dívčí něžné mámení
Pochopené tajné znamení
Vytoužené polosetmění
Nesmělosti smutné loučení

Touha - napsal Oldřich Voženílek

Nestydatě cudná bývá moje touha
vyhledávat místo pro lehounký dotek.
Bludný ateista, jenž se věčně rouhá,
nemůže mít důkaz choulostivých fotek.

Touha nemá práva zavrhlého psance,
neschová se ani v temnu samovazby.
V rytmu tropického šíleného tance
souzená je nekonečnem horní sazby.

Obklíčená pevně pokryteckou zlostí,
spletí ostrých kopí, která na ni míří,
potupně se musí s vášní, smyslností
přetahovat o své místo na pranýři.

Symfonie mé duše - napsal Oldřich Voženílek

Nálada souzvuků vašeho klavíru, 

mollový Petře Iljiči, 

lahodně přiléhá duši mé na míru. 

Té, na niž ďábel políčil. 

Smyčcový majestát, Ludwigu, 

popáté mementem osudu nezničí 

naději ukrytou v duši mé proklaté. 

Té, na niž ďábel políčil. 

Formankou vězněný Wolfgangu, 

bez hlesu s životem krutým jepičím 

hudbou jste odevzdal duši mou nebesům. 

Tu, na niž ďábel políčil.

Meditace - napsal Oldřich Voženílek

Polámej to ve dvou rovinách
Moje bystrá mimoběžko
Slzám smutku v mlžných krajinách
Dá se věřit jenom těžko

Chraň si všechna nitra zákoutí
Bují ať a nebo hynou
Neukazuj že tě zarmoutí
Jak se plní starou špínou

Že se někdy v sobě nevyznám
Že se jednou neprobudím
Že se nikdy bohu nepřiznám
Proč ho škodolibě prudím

DVĚ SESTRY (ANTONE PAVLOVIČI, PROMIŇTE) - NAPSAL OLDŘICH VOŽENÍLEK

Postačí jen srdce trochu pootevřít
Nepůjde je minout
Jednu bez druhé
Otevřené srdce umí se i sevřít
Otevřené vnímá
Nejsou přeludem

Tyto rodné sestry věčně s námi cvičí
První bývá starší
Někdy naopak
Kvůli nim se každý velebí i ničí
Nepoznává rozdíl
Ryba nebo rak

Ta hezčí má pověst velmi kontroverzní
Prý je živou vodou
Nebo zabíjí
Je to těžké s ní a je to těžké bez ní
Umí zůstat navždy
Taky na chvíli

KRISTÝNKA - NAPSAL OLDŘICH VOŽENÍLEK

Ve tvé duši večer, v noci, po ránu,
rád bych lehce „zašmíroval“, Kristýnko.
Snad bych zřel, co není v bibli, v koránu,
co tě možná léta trápí, Kristýnko.

Užíváš, co jiný často nemívá –
dvojí dechberoucí krásu, Kristýnko.
Prvá zrno od plevele prosívá,
druhá samotou tě trestá, Kristýnko.

Stále míváš rudý nádech na líci,
jako odjakživa mělas’, Kristýnko.
Žádní sebestřední tupí balíci,
nesmí zrádně z toho těžit, Kristýnko.

POD TLAKEM - NAPSAL OLDŘICH VOŽENÍLEK

Pod tlakem
mě bolí nohy
pakostnicí raněné
Pod tlakem
mi správné vlohy
nejsou nikdy souzené

Pod tlakem
se často bojím
rovnou cestu netrefím
Pod tlakem
si rány hojím
tykám si jen se smetím

Nostalgie - napsal Oldřich Voženílek

Přivírám oči a prohlížím scenérii
Hledání sklíčka tam na svahu u Kvítkova
Vzpomínky mění se v brutální nostalgii
Jak nešťastný kominík
Čtyřlístek
Podkova

Na věži Lemberka hodiny večer bijí
Pečetí proměnu u hájemství sokova
mění se v brutální nostalgii
Jak nešťastný kominík
Čtyřlístek
Podkova

PRIORITA - NAPSAL OLDŘICH VOŽENÍLEK

Maminčino šťastné zrození
Tátův tvrdý konec s kouřením
Překonání tíhy lezení
Kamarádství s hudbou, se čtením

V podvědomí zprávu vrytu
Bez vína a s čistou hlavou
Chci objevit prioritu
Pro sebe i pro tu pravou

KAREL GOTT - NAPSAL OLDŘICH VOŽENÍLEK

Když i já byl tenkrát kluk
Tak bylo lásky kolem stejně jako dnes
A taky závisti
A mně to bylo fuk
Jak neustále vznášel jsem se do nebes

Když se ztratil bratr Jan
A věděl o něm jen, kdo narodil se bos
A navíc to byl ten
Kdo hledán – nehledán
Tak ptačí nářečí si uzurpoval kos

Láska – napsal Oldřich Voženílek

Láska prý bývá mocná čarodějka

co odpouští nám
všechny pitomosti rané
co vydrží
i od pondělka do úterka
a ve středu ji nezajímá
co se stane

Nedám se - napsal Oldřich Voženílek

Pocházím z vesmíru a nebo z matky?
Pokorou krmen jsem či manýry hvězd?
Bude můj charakter pevný či vratký?
Poroučet bude mi mozek nebo pěst?

Kde najdu oporu před agitací
jež falzem soucitu k obecné smůle
ty samé odporné lži stále zvrací?
Kde najdu hájemství svobodné vůle?

Metamorfóza - napsal Oldřich Voženílek

Volali za ním. Neposlouchal.
Poslušný sice. Nevnímal.
Ve vlasech vítr, slunce, moucha.
Náhrobní vrbu rozesmál.

Louka ho pustit nemínila.
Chtěla ho jenom pro sebe.
Než ho ta zdravá dětská síla
Za živa vtáhne do nebe.

Pachuť - napsal Oldřich Voženílek

Po modrém blankytu bělavé páry hynou
Ústa jsou vyprahlá, hlava si vláčně praská
Venkovský oděv je zdobený městskou špínou
a
Pachutí nasákly naděje, víra, láska

Tak tichá voda, hluboká a k smrti smutná
Do krve vnořená, do kůže vrytá vráska
Snaží se zakrýt, jak trpce a hořce chutná

a

Pachutí nasákly naděje, víra, láska

Abych to přežil bez bázně a hany - napsal Oldřich Voženílek

Tisíckrát zvednu se marně i znova
Tisíckrát padnu a necítím rány
Tisíckrát postrádám laskavá slova
Abych to přežil bez bázně a hany

Stokrát jsem opustil zajeté zvyky
Stokrát jsem riskoval na všechny strany
Stokrát jsem rozbitý začal od píky
Abych to přežil bez bázně a hany

Madam - napsal Oldřich Voženílek

Madam,
já naplno nestačím života letu
a nevím, zda chápete duševní stav,
který se podobá lítému střetu
těch ledových srdcí a horečných hlav.

Madam,
vy víte, že upřímnost na trhu není,
a víte, že život je zoufalá křeč;
možná, že doufáte v lásku,
jež mění, co na štítu se štítem nezvládne meč...

Otázky - napsal Oldřich Voženílek

Kolik je místa v srdci člověka,
který je zrady prostý?
Kolik si pustí lidí do duše,
než mu Pán řekne: "Dosti!"?

Kolik se jizev skryje před mocí
dívek, co bolest budí?
Kolik má přátel spěchat do boje
s láskou, jež stále studí?

Kolik zní denně tónů falešných,
co vzývají jen hnidu?
Kolik je třeba lhářů odmítnout,
než půjde umřít v klidu?