Kočičí ráj – napsala Jana Faitová

Ke štěstí mně chybí najít poslední mešitu a jednu ruinu kostela z doby johanitů, konstatuju nad mapou old townu v češtině a přemýšlím nad tím, jak mohl chlapík za pultem v „ícéčku“ už od dveří poznat, aniž bych slova promluvila, do které země patřím.

Prostě nedal jinak a nevylezl z pod pultu dřív, dokud nenašel. Pak mi vítězoslavně podal plánek města v mé mateřštině a samo sebou mě tím slušně šokoval.

Dýchej - napsala Jana Faitová

Dýchej… i když jsi plný strachu, co sis to na sebe ušil a jak těžký úkol máš pro tento život. 

Dýchej… i když tě máma vlastně vůbec nechtěla a táta byl tenkrát ještě na vojně.
Dýchej... i když se rodiče hádali jako koně a pak se jednoho dne rozešli.
Dýchej... i když tě děda alkoholik mlátil hlava nehlava a nebyl nikdo, kdo by se tě zastal. 

Dýchej, to všechno si musíš odpustit, tak dýchej.

Po přízni řízni – napsala Jana Faitová

„Nakupovala do zblbnutí? Myslíš ten nový český film? Tak na ten s tebou, Verčo, nepůjdu. Dívala jsem se na všechny recenze a prý je to pěkná pitomost, škoda peněz. To raději zajdeme v týdnu do fitka nebo na kafe. Moment, prosím tě, někdo mi volá na druhý mobil, tak zatím a papapapapa.“
„Ahoj teti! No ne, ty ještě žiješ? Že sis udělala volno a přijela do velkoměsta za kulturou? Hele, můžu. Pro tebe můžu cokoliv. Dobře, vidím to na večer. Není problém. Nakupovala do zblbnutí? To bude určitě o nás dvou a zaručeně se hodně nasmějeme. Domluveno, tak v pět na našem místě. Těším se!“

Může za to filozof – napsala Jana Faitová

Mám starý mobil. Není moc chytrý a vím, že není ani IN. Moji nejbližší se za mě, když ho ukážu na veřejnosti, trochu stydí. Dceřin manžel mě s ním včera nechal fotit rodinnou sešlost ve vyhlášené taverně až potom, co jsem mu odpřisáhla, že je to dar od samotného Aristotela. Zeť si totiž na Aristotela potrpí, ostatně jako většina Řeků. „Jo, to tenkrát za Aristotela jsme měli… A to vy jste ještě lezli po stromech,“ slýchám často.
Dnes dopoledne jsme spolu zase vedli učenou přetahovanou o to, kdo kdy byl v čem napřed, když nás dcera se řvoucím miminem v náručí, s právě dopranou pračkou a nedovařeným obědem, měla po chvíli už dost a houkla na manžela.

Barvy šedé totality – napsala Jana Faitová

Příkrov šedé ležel dvě desetiletí ztěžka nad našimi životy. Barev v mém dětství, dospívání i v kuse dospělosti tak bylo pomálu a ukazovaly se jen vzácně. Co barevného si z té doby pamatuju?
Že červený byl uvnitř meloun, který mně upadl z náručí na zem a rozbil se. Já byla pak hubovaná, protože na vesnici se jich víc koupit nedalo. Ani tak nevyšlo na všechny čekající ve frontě.
Bílé bylo tričko a modré trenýrky na tělocvik, které jsme vždy před začátkem školního roku jeli koupit do vedlejšího města.

Oranžová je dobrá – napsala Jana Faitová

Docela nedávno jsem se svěřila kamarádce, že pomeranče v zimě zásadně nekupuju. Poslední roky je nejíme, prý ochlazují organismus. Na vánoční a novoroční stůl se hodí snad jen jako symbol pro přivolání štěstí, rodinného blaha a prosperity na příští rok.
U svého zvyku bych nejspíš spokojeně zůstala do konce života, to bych ale nesměla na konci ledna odletět na Rhodos. Nějak mně, Středoevropance, do té doby unikalo, že od listopadu do dubna je pomerančová, potažmo citrusová sezóna. To oranžové nadělení číhalo doslova všude. A tak jako jsme u nás zvyklí v alejích kolem silnic, u chodníků ve městech, v zahradách a sadech na jabloně a z nich padající plody, tak stejně je to na Rhodu s pomeranči.

V uličkách Afantou – napsala Jana Faitová

Ve vesnici Afantou na východním pobřeží řeckého ostrova Rhodos se silnice vlní jako hadi. Se spoustou slepých uliček a zákoutí brzy ztrácíte přehled a orientaci. Pravý úhel tady neexistuje. Hlavní třída je v nejužším svém místě široká jako studentská pidigarsonka a to ještě v jedné z jejích zatáček sedí na plastové židli babka. Zcela z praktických důvodů sedí každý den právě tady. Vidí pěkně na obě strany a o to jde: mít dobrý výhled a zaručené informace o všem a o všech.
Kromě cesty za prací a za nákupy není potřeba opouštět domov. Místní zkrátka na vycházky nechodí. To podnikají pouze turisté.

Kyrie eleison – napsala Jana Faitová

Neděle je den, kdy vstávám s kokrháním. Byť to v běžném životě nedělám, tady mám potřebu po pracovním týdnu zajít do kostelíka.
V paměti se vracím hluboko do svého dětství. Vzpomínám si, že tenkrát vypadalo nedělní ráno na vesnici navlas stejně. Jenom babiččin kohout měl asi budík a kokrhal načas.
V Afantou na řeckém ostrově Rhodos žije v sousedství kohout závodník, kokrhající pravidelně už hodinu po půlnoci. Chce asi všechny ostatní souputníky naštvat, a lidi taky. Vůbec se na jeho budíček nedá spolehnout.

Sladké radosti života – napsala Jana Faitová

Janodiko, šotiko, nutelaky, katalafi, saralagy, tulumba.
Ne, to není hodina laponštiny ani zaklínací formule ze školy Harryho Pottera v Bradavicích. Jsou to názvy dobrot za výlohou obchodu se sladkostmi ve městě Afantou na řeckém ostrově Rhodos. Každý den chodím kolem a nad uměleckými dílky za výkladem se mi sbíhají sliny. Zrak sice odvracím jinam, ale chuťové centrum jede hned na sto procent a do minuty vypadám jako bernardýn.

Jednoduše zázrak - napsala Jana Faitová

„Haló, je tu někdo?“

Rozhlížím se a vidím, že nic nevidím. Navíc je mi poněkud těsno a vlhko. Brr, teď kolem projelo ufuněné torpédo a ke srážce chybělo jen pár centimetrů. Co mám dělat?! Takhle nečinně tady ležet nebudu. Natahuju se a pomalu uvolňuju sevření. No ne, paráda! Tak tohle je jiná, tady je teplo. Stálo to za tu trochu námahy. Celý můj povrch zalévá oslnivé světlo. Napínám všechny síly a jdu za ním. Tuším, že je to sám zdroj života. Aha, rozpomínám se.

Měli jsme návštěvu – napsala Jana Faitová

Za čtrnáctidenní vnučkou přišla paní doktorka. Pečlivě rodiči vybraná privátní lékařka. Ale místo lékařky přišla lekařka.

V Čechách znám desítky lekařů, ale že mě budou pronásledovat až na Rhodos, to jsem netušila. Najednou se rozletěly dveře a paní doktorky bylo všude plno. Bez umytí rukou se začala chňápat po naší holčičce. Neempaticky vyzkoušela všechny reflexy, hmaty, kroucení, natahování a nahlížení do otvorů. Dokonce svítila do ještě zavřených očiček. Miminko řvalo jako pavián. Předvedlo zelenočerný double průjem, počůrání se, zajíkání, blinkání a zfialovění do té doby žloutenkou nažloutlého tělíčka.

Akce antirozum – napsala Jana Faitová

Volání po přijetí letního času po celý rok?! Jsem šokovaná.
Odpovědi typu: „Dnes nemusíme vstávat brzy ke kravám“ nebo „Je fajn, když toho v létě večer víc stihnu,“ mě nepřesvědčí. Přece zavedení letního času je ta ve finále patologická novota, která, jak se dávno ukázalo, nedělá dobře našemu organizmu. Nikdo se do hloubky nezajímá, co na to říká chudák naše epifýza, šišinka, chcete-li. A co víc, letní čas nepřinesl ani úspory do státních pokladen, jak se původně předpokládalo.

Vánoční – napsala Jana Faitová

Jupí, celé červencové odpoledne přede mnou. Obloha vymetená, to by chtělo za odměnu někam k vodě. Jsem upřímně ráda, že jedu domů z práce. Na oddělení byl blázinec. Přijímalo se, operovalo, taky propouštělo. Cestou od autobusu ještě přemítám, zda pan X dostal správné kapky a paní Y hořký čaj na stoleček.

Že by blázinec pokračoval, nebo je už jen v mé hlavě? Já snad slyším koledy! Z pracovního rozjímání mě vyrušuje „…dudlajdá, pastušků…“

Léto budiž pochváleno – napsala Jana Faitová

Na nebi ani mráček. Nikde žádný potenciální adept na déšť. V ulicích mrtvo, jen zprahlá tráva místo chodníků. Vzduch se tetelí a vlní před očima.
Sním či bdím?! Je 11:30 a teploměr ukazuje 41 stupňů. Jsem třetí týden u dcery na ostrově a sužuje mě vedro. Moje termoregulace vypověděla službu. Točí se mi hlava, jsem malátná, dokonce cítím svůj vlastní pot. Jak tady ti lidé mohou žít? Jak mohou fungovat a ještě chtít něco dělat? Kdo postavil všechny domy, co vidím kolem?

Noční můra – napsala Jana Faitová

„Jen na chvíli, jen na chvíli,“ slyším ženský hlas jakoby z dálky a probouzím se. Co na chvíli? Jak na chvíli? Proč na chvíli? Jsem zmatená, zase jsem špatně spala. Odpřisáhla bych, že jsem v posteli nebyla sama. Ozývaly se divné zvuky. Něco se po mě válelo, tížilo, tahalo ze mě deku a nenechalo mě v klidu. Únava je větší, než večer před ulehnutím. To zase bude den.

Píše se rok 2005. Před pár měsíci jsem si koupila byt, kde bych mohla studovat a pracovat zároveň. Práci a učení se tady daří, což o to, ale ty noci.

V jiném světě - napsala Jana Faitová

Já to vážně nezvládnu. Pomoc, ta užovka se mi nějak divně vlní v rukách. Tak nedělej rychlé pohyby, ať tě nekousne. To se může stát? Ty umíš ale potěšit.
Navštívit o půl generace staršího bratrance Evžena není legrace. Chová exotickou havěť, no a protože žije sám, každého, kdo strčí nos do jeho příbytku, okamžitě zaměstná.
Bývalý cirkusák a dobrodruh v jedné osobě bydlí ve vilce po rodičích na kraji města. Terária  zabírají dvě velké místnosti. Sám obývá nehostinný kutloch a kdysi skvostnou halu domu.

Prší krásně – napsala Jana Faitová

Prší a prší. Pan Kemr to ve filmu Na samotě u lesa říká jinak. Jsem ale slušná holka a tak říkám prší a myslím to… to jinak.

Deštník mám, malý pohotovostní, ten co se nosí jako rekvizita. Při prvním poryvu větru se obrátí proti srsti a je z něj houba muchomůrka. Jedna muchomůrka se zlomeným drátem teď spí na dně mé kabely a já moknu. Vždyť slibovali počasí jako v Karibiku, rozhodně ne tohle. Všechno mě studí, kolem jsou jezera vody a z kovově šedivé oblohy padají cáry deště.

Odvrácená tvář moře – napsala Jana Faitová

Moře se vzdouvá jako břicho obra v modré košili a při každém nádechu hrozí prasknout v místě zapínání. Po hladině plují nahoru a zase se propadají do hloubky vln dolů podlážky z hotelových pláží. Je vidět dokonce živlem uchvácené lehátko.
Včera byl úplněk, změna tlaku, a počasí bývá pravidlem. Nebe se zatáhlo a prší. Celou noc rozsvěcel oblohu jeden blesk za druhým s ohlušujícím hromovým doprovodem. Oka jsem pro rámus nezamhouřila. Ráno mě z postele vyhnal asi pět vteřin trvající otřes, moje první zaručené zemětřesení.

Děti naší budoucnosti – napsala Jana Faitová

Na ostrově Rhodos jsou děti milovány a zbožňovány. Doslova takové rodinné poklady. Musí pěkně papat, a tak se za nimi běhá s talířkem. Ale hlavně nesmí plakat, a tak se jim dovolí všechno. Co si pak se středobodem vesmíru, na který babička šišlá a nikdy mu neřekne ne, rodina počne, to ukáže až čas. Viděla jsem tam mnohé. Hysterické, hodiny pro nic za nic křičící děti vedle v dobrém rozmaru se bavících rodičů. Taky grendmadr utírat nos a zavazovat boty nevrlému devítiletému klučinovi s nezbytným mobilem v ruce.

Ach, ta gesta – napsala Jana Faitová

Hrdě si nesu kornout s tou nejlepší zmrzlinou, jaká vůbec existuje. Sklízím obdivný pohled dcery a na dotaz, jak jsem si vymohla křupavou dobrotu, když v místní gelaterii nabízejí pochoutku jen do plastových mističek, rychle odpovídám.
„S úsměvem jsem řecky pozdravila, ukázala na zaručenou mňamku v chladícím pultě a pronesla ´black forest´. Prstem jsem namířila do rohu kavárny na krabici s obrázkem a potom jsem oběma rukama naznačila V, jako že kornout. Co je?! Co se ti stalo?!“