30. dubna 2020

Barvy šedé totality – napsala Jana Faitová

Příkrov šedé ležel dvě desetiletí ztěžka nad našimi životy. Barev v mém dětství, dospívání i v kuse dospělosti tak bylo pomálu a ukazovaly se jen vzácně. Co barevného si z té doby pamatuju?
Že červený byl uvnitř meloun, který mně upadl z náručí na zem a rozbil se. Já byla pak hubovaná, protože na vesnici se jich víc koupit nedalo. Ani tak nevyšlo na všechny čekající ve frontě.
Bílé bylo tričko a modré trenýrky na tělocvik, které jsme vždy před začátkem školního roku jeli koupit do vedlejšího města.
Barevné byly obaly knih, které jsem tak milovala a tajně brala prarodičům z knihovny.
Barevné bylo taky Lipo a čočky, které jsem si mohla po celodenní práci na zahradě koupit za odměnu.
Bílý byl poutač u silnice na Hradec, který hlásil, že ZOO ve Dvoře Králové je vzdálena 70 km. V naší smetanové škodovce, oblečeny v ohavných pletených růžových šatech, jsme si vždy se sestrou pochvalovaly, jak už jsme daleko z domu a že jedeme na výlet.
Žlutá a oranžová byla bublinková limonáda. Jak krásně štípaly v nose!
Růžové byly čumáčky králíčků, kterým umřela maminka, a já je miniaturní lahvičkou pro panenky krmila a vypiplala.
Zelené byly kopřivy, které jsme s babičkou trhaly pro kuřátka. Po smíchání se žlutobílým vajíčkem a šrotem jsem měla dovoleno ujídat.
Zelená byla taky louka, která potřebovala stále dokola sekat, a to podle srážek i několikrát za léto.
Barevná byla mávátka a alegorické vozy, na které jsem se tak ráda nic netušíc dívala na Prvního máje.
Žlutý byl igelitový deštník Pagoda, který jsem si jako poklad přivezla z Tuzexu z Brna.
Sametově modré byly moje první rifle, zakoupené za bony tamtéž.
Barevné byly stránky časopisu Burda, půjčovaného od sousedů, kteří měli dcery vdané v Rakousku.
Oranžové byly jeřabiny, chutí trpké jako celá ta doba. Zavařené v cukru chutnaly však výtečně.
Čtyři barvy dohromady měla čtyřbarevná propiska, kterou jsem jednou našla pod stromečkem a tolik mě potěšila.
Červená byla občanka s příšernou fotkou, která říkala, že patřím do stáda.
Bílé byly šaty do tanečních, které jsem nesnášela a schválně jsem si je roztrhla.
Černobílá byla naše televize, ale děda měl barevnou. Podle toho, jak šikovně do ní mlátil, buď zrnila, nebo byl obraz víc dozelena či víc dočervena. Prostě zázrak, první barevná ve vesnici.
Červená byla taky krev pacientů, kterou jsem odebírala na praxi, když už jsem se konečně dostala na zdrávku, na které jsem neměla být.
Lahvově zelené byly maturitní šaty, do kterých se vpíjely slzy štěstí, že už jsem ze školy venku.
Žlutý byl zlatý prstýnek, který mi jednou v červenci navlékl manžel na prst.
Modrou barvu mělo naše první embéčko a hnědou eriky, obkladačky v koupelně ve svépomocí stavěném domečku.
Černé byly kštice našich dětí, které se narodily v totalitní porodnici, a já věřím, že to, co se tam s námi dělo, někdy minulému režimu i sobě odpustím.
A nad těmi pár barvami nikde nekončící dekl šedé ve všech odstínech. A to jen proto, že nám někdo v roce 1968 nalepil na vrata do dvora plakát. Tátu pak dlouho vyslýchali. Stůj v řadě, nevyčnívej, neprovokuj, nic neříkej, buď neviditelná. Strach a šedá, strach a další šedá. Jen občas někde nějaká ta barva, ale bez radosti.