Moje profese: kvalitativní výzkum trhu - vysvětlení pro různé cílové skupiny

Vysvětlení laikovi
Práce kvalitativního výzkumníka obnáší v prvé řadě povídání s lidmi. Ten, kdo rozhovor vede, je moderátor. Může si povídat s jedním člověkem nebo více lidmi, třeba i 8 člennou skupinou – tzv. respondenty. Ti za účast na rozhovoru dostanou finanční odměnu.
Tématem povídání jsou nejrůznější výrobky a služby, od potravin přes finanční služby až po léky a krmivo pro domácí mazlíčky. Zadavatel výzkumu (tzn. „Klient“) chce o svém výrobku či službě zjistit něco, co neví a dostupné zdroje informací mu to neřeknou.

Baletka - napsala Veronika Fischerová

Ty chceš chodit na balet? A viděla ses někdy v zrcadle? Dyť vypadáš jak horkovzdušnej balon! Musela bych se hanbou propadnout, kdybych tě tam přivedla. No, nečum na mě tím svým tupým ksichtem. S takovouhle figurou se můžeš přihlásit tak akorát na sumo. Ale pochybuju, že tam o takový šestiletý zrůdičky stojí.

Táta a kráska - napsala Veronika Fischerová

Na stromě uprostřed bukového lesa žila normální veverčí rodinka. Táta Karel celé dny sháněl po lese semínka, oříšky a houby, máma Jana chystala zásoby na zimu a starala se o děti, kterých každým rokem přibývalo.
Jednoho dne na přelomu jara a léta se do koruny protějšího stromu nastěhovala mladá veverka Ingrid. Byla ve své kráse nepřehlédnutelná – štíhlá, s velkýma oříškovýma očima a hustým ohnivě červeným kožichem, který se na slunci nesl do zlatova.
Karel byl ztracen.

Polštáře do každé rodiny - napsala Veronika Fischerová

Králík Rudolf byl sympaťák, měl hodně kamarádů a se všemi dobře vycházel. Ne tak se svými příbuznými. Pravidelně se scházeli, jak se na rodinu sluší a patří, o víkendech, na narozeniny a svátky, pod vánočním stromkem a u velikonočního mazance. Ale vždycky to skončilo přinejmenším rozpačitě – hmmm, tak děkujeme za všechno a zase se uvidíme. Žádné upřímné veselí a radost, že jsou spolu.

Už aby bylo po obědě - napsala Veronika Fischerová

Strašně se mi na ten oběd nechce. Přitom to vypadalo jako dobrý nápad – pozveme klienta na oběd, občerstvíme se na účet firmy a nějak chytře zavedeme řeč na to, že bychom uvítali větší spolupráci. Budeme se tvářit přátelsky a profesionálně a bude to fajn. Jenže to bylo před 14 dny.
Nadšení se pomalu změnilo v nechuť hrát divadýlko, přehnaně kývat a ujišťovat o vlastních kvalitách. Kolik užitečnějších věcí by se za ty tři hodiny dalo stihnout! Kolega na tom není o moc líp - kyselý obličej hovoří jasně - „brrrr, už aby bylo po obědě“.

Typologie potenciálních zákazníků pro kurz psaní - napsali Aleš Vlček a Petra Soukupová

Nadšený sebevzdělávač

Karel je třicátník, Středočech a nadšený sebevzdělávač.
Do Prahy přišel za lepší prací, ale zatím nic takového nenašel. Zkusil už leccos – jezdil kamionem, prodával pojištění po telefonu, jako zahradník zkrášloval Prahu tulipány a dělal obchodního zástupce pro počítačové hry. Zajímá ho spousta věcí, ale u ničeho nevydrží dlouho.
Teď má období kurzů. Věří, že sebevzdělávání je snadná cesta, jak najít sám sebe a to, co ho v životě bude bavit. 

Děda Kůrovec - napsala Veronika Fischerová

„Je to výborný,“ mlaskne děda, když vidličkou napichuje už pátý pečený brambor a loví třetí krkovici, jako by omlouval svůj nezřízený apetit. Tahle scénka patří poslední roky ke koloritu letních víkendů.
Jakmile slunko ukáže svou sílu, děda, který má odjakživa raději neživé předměty než živé lidi – natož vlastní rodinu –, se dobrovolně stavuje na naší chatě. Nedokáže odolat. Objevilo se něco, co je silnější než jeho nechuť začlenit se mezi o ničem tlachající příbuzné. Vůně grilovaného masa a blízkost lesa. V dědovi se probouzejí vášně zděděné po pravěkých lovcích.

Rozloučení - napsala Veronika Fischerová

„Hele, tady nemůžu stát, tak ti jen rychle přibrzdím na zastávce, metrem seš doma hned. Já hrozně spěchám, uvidíme se v neděli, jo?“
Ve zpětném zrcátku ještě Michal vidí tátu, jak s igelitkou v ruce pomalu schází po schodech do metra. Každým krokem ho kousek ubývá.
Michal ještě netuší, že vidí tátu živého naposledy.

O důležitosti detailu pro psaní beletrie - napsala Veronika Fischerová

Jsou to detaily, díky kterým působí beletrie na čtenáře a vytváří v jeho mysli sen – nebo jak my jsme si říkali – film. 
A aby sen nebo film zanechal v mysli silný dojem, má být barvitý a souvislý. Barvitý znamená využití veškeré poetické síly k vykreslení toho, o čem píšeme. Souvislý je nepřerušovaný, pozornost čtenáře není odvedena jinam.
Detaily jsou způsob, jak přimět čtenáře uvěřit tomu, co píšeme. A je jedno, zda je to povídka, která se zakládá na skutečných událostech, nebo bajka, která je smyšlená.

Těžko se píše vesele - napsala Veronika Fischerová

Máme napsat veselý odstavec. Stačí úplně malý, klidně jedna věta. Tak to je v pohodě. Napíšu něco z dětství nebo o synovi, protože děti zaručeně rozesmějou...
No jo, ale co to je veselý? Stačí, že to není smutný? Musí mě to rozesmát?
Přemýšlím, jaké veselé odstavce znám. Nic mě nenapadá. Odjakživa mám radši příběhy, které jsou smutné a končí špatně, protože mi připadají víc ze života.