Nejmenuji se veselá - Lustig - jako ty.
Jsem jen dlouhá a hezká Jana - Beaujouan Langová.
Jenže nejsem Jana, ale Vendula.
Na předloktí mám vytetované poznávací znamení. Vězně v Osvětimi tetovali čísly, japonští gangsteři se tetovali celoplošnými Irezumi. Moje tetování jsou čtyři kandží znaky – ichi-go ichi-e. Každé setkání je jedinečný okamžik. Můj okamžik není ten hrůzný z lágru. Je to jedinečný, krásný okamžik, kdy došlo ke spojení dvou lidí.
Pěkných žen jsi v životě potkal mraky. Ale přiznej si, Arnošte, kolik jich v tobě zanechalo trvalý otisk? Já jsem žena a mám to podobně jako ty. Proto jsem si takové jedinečné setkání nechala vyrýt do kůže. Bolelo to a tekla krev – ale láska prostě bolí. A už ji nikdo nesmaže – jako nikdo nesmaže z paměti lidí prožité hrůzy. Některé věci se člověku prostě nechce skrývat ani před světem, ani před sebou.
Víš, že jsem na tebe často myslela?
Na předloktí mám vytetované poznávací znamení. Vězně v Osvětimi tetovali čísly, japonští gangsteři se tetovali celoplošnými Irezumi. Moje tetování jsou čtyři kandží znaky – ichi-go ichi-e. Každé setkání je jedinečný okamžik. Můj okamžik není ten hrůzný z lágru. Je to jedinečný, krásný okamžik, kdy došlo ke spojení dvou lidí.
Pěkných žen jsi v životě potkal mraky. Ale přiznej si, Arnošte, kolik jich v tobě zanechalo trvalý otisk? Já jsem žena a mám to podobně jako ty. Proto jsem si takové jedinečné setkání nechala vyrýt do kůže. Bolelo to a tekla krev – ale láska prostě bolí. A už ji nikdo nesmaže – jako nikdo nesmaže z paměti lidí prožité hrůzy. Některé věci se člověku prostě nechce skrývat ani před světem, ani před sebou.
Víš, že jsem na tebe často myslela?
Na gymplu jsem hltala tvoje knížky, ale nejvíc ve mně zůstala povídka „Tma nemá stín“. Příběh dvou kluků, kteří prchají z transportu smrti z Buchenwaldu. V šestnácti mi jejich útěk připadal neuvěřitelně odvážný a strašně jsem jim fandila. Dnes mi ten příběh přijde tragický, ale fandím jim pořád stejně. A jak mi tvůj životní příběh utkvěl v paměti, začala jsem si tě představovat na různých místech světa. Naše společná známá Dana v tom má tak trochu prsty.
Když jsem jela vlakem z Bruselu do Berlína a podstoupila martýrium nekonečných zpoždění a prázdného jídelního vozu, vzpomněla jsem si na tebe. Na dobytčáky. V Berlíně samotném na mě padla tíseň. Vlezla jsem do bunkru u Anhalter Bahnhof, kde je maketa Hitlerova podzemního krytu. Představila jsem si Němce, jak se sem uchylovali, aby zachránili své podělaně cenné životy, zatímco v koncentrácích hromadně vraždili lidi.
Když jsem jela vlakem z Bruselu do Berlína a podstoupila martýrium nekonečných zpoždění a prázdného jídelního vozu, vzpomněla jsem si na tebe. Na dobytčáky. V Berlíně samotném na mě padla tíseň. Vlezla jsem do bunkru u Anhalter Bahnhof, kde je maketa Hitlerova podzemního krytu. Představila jsem si Němce, jak se sem uchylovali, aby zachránili své podělaně cenné životy, zatímco v koncentrácích hromadně vraždili lidi.
Berlín na mě neudělal dojem. Na každém kroku jsem tam cítila stín totalit. Nejdřív Bismarck. Pak Hitler. Nakonec komunisti. I ten svícen rozsvícený před Braniborskou bránou na Chanuku mi připadal chladný v porovnání s New Yorkem, kde ji ortodoxní Židé na Manhattanu slaví světlem a hudbou přímo v ulicích.
A cesta zpátky? Zase vlakem. Věčné brždění, zastavování, chlad, pláč dětí, plískanice. Byla jsem duchem s těmi tvými kluky v transportu. V Berlíně jsem tě rozhodně nenašla.
Zato ve Washingtonu D.C. jsem tě potkala okamžitě. V městě, které se stalo tvým exilem a tvým domovem. Tehdy tam ještě nevládl Trump. Washington je plný světla. Muzea jsou otevřená všem a zdarma. Zarazilo mě ale něco jiného. Jeho přísný, geometrický půdorys. Napadlo mě: Arnošt a město, které seshora vypadá skoro jako půdorys koncentráku? A přesto právě tady jsi našel svobodu, volnost, prostor dýchat. Tehdy mi došlo, že problém nikdy není v půdorysu ulic. Záleží na tom, jací lidé po nich chodí. Proto musí mít člověk právo odejít odtamtud, kde žít nemůže. „Timshel“ – říká kniha Genesis – můžeš změnit svůj osud. Ty jsi to dokázal!
A pak jsem si na tebe vzpomněla na výstavě Jihoafričana Williama Kentridge při pohledu na odyseji „Veliké Ano, veliké Ne“. Skupina nežádoucích intelektuálů a umělců tam prchá roku 1941 před temnotou fašismu na palubě lodi z Marseille na ostrov Martinik. Napadlo mě: Co kdyby na té lodi tehdy plul Arnošt Lustig? Co bys na Martiniku dělal?
Zato ve Washingtonu D.C. jsem tě potkala okamžitě. V městě, které se stalo tvým exilem a tvým domovem. Tehdy tam ještě nevládl Trump. Washington je plný světla. Muzea jsou otevřená všem a zdarma. Zarazilo mě ale něco jiného. Jeho přísný, geometrický půdorys. Napadlo mě: Arnošt a město, které seshora vypadá skoro jako půdorys koncentráku? A přesto právě tady jsi našel svobodu, volnost, prostor dýchat. Tehdy mi došlo, že problém nikdy není v půdorysu ulic. Záleží na tom, jací lidé po nich chodí. Proto musí mít člověk právo odejít odtamtud, kde žít nemůže. „Timshel“ – říká kniha Genesis – můžeš změnit svůj osud. Ty jsi to dokázal!
A pak jsem si na tebe vzpomněla na výstavě Jihoafričana Williama Kentridge při pohledu na odyseji „Veliké Ano, veliké Ne“. Skupina nežádoucích intelektuálů a umělců tam prchá roku 1941 před temnotou fašismu na palubě lodi z Marseille na ostrov Martinik. Napadlo mě: Co kdyby na té lodi tehdy plul Arnošt Lustig? Co bys na Martiniku dělal?
Sama jsem ten ostrov poznala. Cítil bys tam volnost jako nikde jinde. Exotický ráj, svěží rum, vnadné Kreolky…Proč jsi sakra neutekl do Francie a nenasedl na loď? Jo, já vím, nešlo to. Ale takový happy end mi ve tvé povídce chyběl. Protože pod karibským sluncem opravdu tma nemá stín.
A co má vytetovaná vzpomínka? Nosím si ji všude s sebou. Žije a dýchá. Občas jí napíšu dopis z cest. Takový, na který se nezapomíná. Protože některé dopisy se nedají napsat jen tak a některá setkání se nedají odžít napůl, ať je náš osud jakýkoli.
Arnošte, prošel sis pozemským očistcem. Tak mi řekni: Co si myslíš o lásce, která neměla přijít? Možná bys řekl, že o tom něco víš, že to není hřích. Myslím, že si rozumíme😉
Zatím si to tam nahoře užívej a možná někdy…,
Tvá Máří Magdaléna
„Nejmenuji se veselá jako ty. Jsem jen dlouhá - ale zkusím být krátká.“
A co má vytetovaná vzpomínka? Nosím si ji všude s sebou. Žije a dýchá. Občas jí napíšu dopis z cest. Takový, na který se nezapomíná. Protože některé dopisy se nedají napsat jen tak a některá setkání se nedají odžít napůl, ať je náš osud jakýkoli.
Arnošte, prošel sis pozemským očistcem. Tak mi řekni: Co si myslíš o lásce, která neměla přijít? Možná bys řekl, že o tom něco víš, že to není hřích. Myslím, že si rozumíme😉
Zatím si to tam nahoře užívej a možná někdy…,
Tvá Máří Magdaléna
„Nejmenuji se veselá jako ty. Jsem jen dlouhá - ale zkusím být krátká.“
