Rodinný výlet do lesní zoo - napsala Dana Emingerová

„Jestli okamžitě nepřestanete, tak vám oběma jednu fláknu!“ zařve otec za volantem. Na zadním sedadle na vteřinu zavládne ticho. Pak se děti začnou pošťuchovat znovu.
„A do žádné lesní zoo nepojedeme!“ řidič prudce zabrzdí a zastaví na prašné cestě.
„Takhle se děti nevychovávají,“ poznamená manželka.
„A jak se teda vychovávají? Podle nějaké příručky moderní psychologie? Děti nesmíš plácnout, nesmíš na ně zvýšit hlas, nesmíš jim nic zakázat. Hlavně aby neutrpělo jejich sebevědomí!“
„Nemusíš na ně řvát,“ řekne matka, otočí se dozadu a trpělivým hlasem malým klukům vysvětluje: „Péťo, Pavlíku, tatínek teď prožívá frustraci, protože potřebuje soustředění. Vy máte právo na své emoce, ale zároveň je důležité respektovat potřeby ostatních.

Kde všude tě potkávám, Arnošte - napsala Vendula Beaujouan Langová

Milý Arnošte,
Nejmenuji se veselá - Lustig - jako ty. 

Jsem jen dlouhá a hezká Jana - Beaujouan Langová. 

Jenže nejsem Jana, ale Vendula.
Na předloktí mám vytetované poznávací znamení. Vězně v Osvětimi tetovali čísly, japonští gangsteři se tetovali celoplošnými Irezumi. Moje tetování jsou čtyři kandží znaky – ichi-go ichi-e. Každé setkání je jedinečný okamžik. Můj okamžik není ten hrůzný z lágru. Je to jedinečný, krásný okamžik, kdy došlo ke spojení dvou lidí.

Schizofrenní restaurace - napsala Zdena Součková

Vstoupili jsme do velké místnosti, kde bylo úplně šero. 

Stěny byly jakoby začouzené, a docela nahusto na nich byly nacpané různé parohy, někdy i s celou lebkou a vycpaní ptáci a celá zvířata. Z ptáků jsem poznala sovu a bažanta. Pak ještě poznám vlka a lišku, ale některá jsem ani neuměla pojmenovat. Mezitím byly takové ty jako zámecké obrazy s loveckými výjevy. 

Vzduch byl prosycený vůní pečeného masa, ale vonělo tak nějak jinak než doma, tak nějak znepokojivě. Asi ta zvěřina. 

Co je štěstí? - napsala Nataša Richterová

Srpen, 2018 

Milý Arnošte, 

kdyby mi někdo před nedávnem řekl, že mě rybaření dovede ke kurzům psaní, vysmála bych se mu. Jenže cesty Páně jsou nevyzpytatelné. Víš, to bylo tak: Měla jsem pocit, že potřebuji kultivovat psaný projev pro svůj blog o norském rybolovu. To byl březen. Teď máme srpen a já se vracím nabitá dojmy z víkendového kurzu psaní podle Tebe. Zatím jsi ke mně promlouval jen svými příběhy.

Máňa s manželem restauraci - napsala Nataša Richterová

- Tak už si vyber, Máňo. Vidíš, že pan vrchní čeká.
- Já za to nemůžu. Jsem zkrátka pomalejší.
- Nó, to jsem si všiml.
- Aby ne, po dvaceti letech. Vzpomínáš? Tenkrát jsme si dávali nejradši takový ty, no s paprikou…
- Tak co chceš? Chceš květák?
- Já nevím. Ještě se podívám.
- Tak kachnu se zelím? Tu máš ráda.
- Já bych radši něco lehčího.
- Kachna je dutá, je lehká dost.
- A co je tohle, pane vrchní? To se mi líbí. To na obrázku vypadá moc dobře.
- To je seznam alergenů, madam.
- Máňo, Máňo, ty nejsi jenom pomalá, ty jsi hlavně úplně blbá. Kdes nechala brejle?

Marie s manželem v restauraci - napsala Nataša Richterová

- Tak už si vyberte, drahá.
- Nemohu za to. Víte, že jsem pomalejší.
- Všiml jsem si.
- To by bylo divné, kdybyste si nevšiml. Po dvaceti letech. Vzpomínáte, drahý? Tenkrát jsme si nejraději dávali…
- Co tedy? U všech všudy, ta vaše váhavost.
- Já nevím, ještě se podívám.
- Kachní prsa?
- Raději bych něco lehkého. Zdravějšího.
- Kachna je výživově v pořádku.
- A co je toto, pane vrchní? To se mi líbí. Na obrázku to vypadá moc dobře.
- To je seznam alergenů, madam.
- Drahá, vy nejste jen pomalá, vy jste dnes zřejmě poněkud indisponovaná. Kde máte vaše čtecí brýle?

Na parkovišti - napsala Dana Volfová

Postává u jeho auta, točí kabelkou, ani mladá, ani hezká, ani sexy. Jásné, co je zač.
- Zdravstvuj, moloděc!
- Zdravím.
- Chočeš sex?
- Cože? Já uže pa rusky zabil.
- Ty chočeš jebať s meňa?
- Sviňa?
- S já, Ninočka. Dvacet euro s gumoj, i těbě ne nado davať eto v účetnictvo.
- Já mám tady ženu – manželku…
- Tak sdajom trojku.
- Já vím co je ruská trojka. Dva souloží a třetí hlídá dřiny. Kdo bude hlídač?
- Nu vot, tamhle jde nějaká zmalovaná děvuška. Tak to prrr! Tadyto můj rajon!

Arnošt Lustig, spisovatel, ulice Bez mráčku, Nebe 1 - napsala Věra Staňková

Koláž: David Vávra

Milý Arnošte,
mám takový pocit, že anglické rčení „Once seen, never forgotten – Jednou viděn, nikdy nezapomenut“ vzniklo jen kvůli vám. A je mi proto trochu líto, že jsem vás nepoznala osobně. Když totiž poslouchám vzpomínky různých lidí na setkání s vámi, nikdy nezní obyčejně. Cítím z nich závan nostalgie mísící se s obdivem, silné emoce, radost, smutek, moudrost, syrovost i poezii.
Já si k vám našla cestu díky kurzům tvůrčího psaní. Dana nás na nich učí přemýšlet jinak a diskutovat nad našimi texty, stavět literární cihly a tvořit příběhy, tak jak jste ji to kdysi učil vy. Učí nás, že psaní není nuda. Pak chodíme s kůží na trh a čteme publiku krátké příběhy. Nedávno jsem v písecké knihovně dojala k pláči svým krátkým cestopisem zpěvačku, která francouzskými šansony doprovázela naše čtení. A první, na co jsem si vzpomněla, byla vaše slova: „Spisovatel je jako malý bůžek. Nedostane za to moc peněz, ale tvoří z ničeho něco, a to je úžasný pocit. Napíšeme tragédii, že půl světa brečí, a my z toho máme takovou radost, že se jdeme opít do hospody.“

Arnošt, zrozený v den zimního slunovratu - napsala Jana Bednářová

Milý Arnošte,
neznala jsem vás osobně, bohužel. Ale znám Vás od naší Dany. 

Dany Emingerové. Dana je zakladatelka, srdce, mozek i ústa kurzů tvůrčího psaní podle, hádejte koho? No, podle Vás, milý Arnošte. Už několik let existují Kurzy tvůrčího psaní podle Arnošta Lustiga. Jsem členkou, rodiny Daniných psavců, osm let. 

Vy byste letos v prosinci oslavil 100. narozeniny. My je budeme slavit s vámi. 

Těšíte se? My ano.

 

Líbí se mi, když říkáte, že vás práce vždycky vracela do života: "Jedině když píšu, tak žiju."

Myslím, že psaní je opravdu terapie, taková self first help. V momentě, kdy nám okolí nerozumí, nevěří, nechce nebo nechápe, chopíme se psaní. 

Tedy teď už píšu vlastně i o sobě: chopím se psaní. Jenže to vaše psaní se dá číst a čtou ho. Já píšu a často se to nedá číst. A přece mi psaní opravdu pomáhá.

Scénář divadelní scénky pro Lustigovský večer na Dobešce - napsal Marek Bucko a celý tým

Úvodní slovo - rozhovor Dany, Nataši a Kláry:

Když píšeme společně a dáváme si průběžně k textům upřímnou zpětnou vazbu, vytryskne tak mocný proud inspirace, že vznikají neskutečně silné, dojemné i vtipné příběhy. Pokud se totiž tvůrčí energie a zpětná vazba týmu nasměruje pozitivně, všechny to posunuje kupředu. 

Názorová pestrost i dobře míněná připomínka, kterou dávají účastníci debaty vždy jen sami za sebe, tak působí přesně opačně než destruktivní útoky, které tak často vidáme kolem sebe. 

Jsem na své žáky velmi pyšná, protože jsme vytvořili unikátní model spolupráce, který je kultivovaný a nese výsledky. Tak tedy lekce PSANÍ PODLE LUSTIGA VYPADAJÍ...

Pojedeme do světa! - napsal Honza Smrčka

Ještě stále svítí sluníčko. Měl by to být hezký den, ale do srdce se nám vlila závist a ta to slunce zastínila. Jedeme od Karla. On je okresní světoběžník a my jsme měli tu čest jej opět navštívit. Bulváry, katedrály, náměstí, sochy, fontány. Prostě nádhera a jak to dokáže vyfotit!
V autě je ticho. 

Jedeme domů a není nám do řeči. Něco v nás hlodá. Je nám oběma jasné, o co jde. Mařenka dělá, že se nic neděje, ale já vím, že se něco děje. 

Konečně promluví: „Josefe, to bylo, viď?" 

Parodie na akci - napsala Dagmar Kokešová

ŠPATNĚ:

Najednou se něco stalo a já jsem začal běžet, protože jsem utíkal, a někdo běžel za mnou, takže jsem běžel rychleji, a pak jsem zakopl, ale nespadl jsem úplně, a pak jsem běžel dál a pak jsem se otočil a nikdo tam nebyl, ale stejně jsem běžel, protože jsem měl pocit, že někdo za mnou je.

LÉPE:

Rozběhl jsem se. Štěrk pod nohama klouzal a někde za mnou praskla větev. Otočil jsem se. Tma. Nikdo. Jenže zvuk kroků neustával.

Parodie na drama u řeky Finke - napsal Martin Paruch

Pátek 16. 4. 2010
Je ráno. Slunce ještě nebylo úplně venku, ale už bylo světlo. Konečně. Noc stála za houby.
Nabalil jsem batoh: lehký spacák, 4,5 litru vody, tři jablka, chleba, sýr, nůž, zapalovač, vlněné triko s rukávem, bonbony a glukopur.
Rozloučil jsem se s dětmi a s Alicí. Řekl jsem jí, že se vrátím nejpozději zítra s pomocí. Snad jsem zněl přesvědčivě.
Přešel jsem řeku v místě brodu. Voda byla do půlky stehen, ale byla teplá.

Jeskyňářský háček - napsal Fido a upravil Martin

Ilustrační foto

Fídova verze:

Po měsíčním mudrování nad nabídkou kvalitní zimní drsné expedice od Bradka a Tomíka z Plániv, jsme odpoledne 10. prosince 2025 ve složení Merky, Heřik a Fido + 2 mikrovlnné trouby a jedna rychlovarná konvice vyrazili vstříc slovinskému Krasu. Konkrétně na základnu Jamarskeho družstva Sežana u vstupu do jamy Vilenica. Naplánovaný příjezd o půlnoci jsme dodrželi s minutovou přesností, očekáváni plánivskými nováčky Adamem, Tomášem a Čendou. Základna, tváříc se komfortně, leč bez topení dávala tušit dobrodružné nocování, což se mírně zlepšilo po příjezdu Bradka a Honzy Sirotka a jeho láhve slivovice.

Cestovatelské parodie - napsala Dana Emingerová

Dovolená v Chorvatsku

Vyjeli jsme v 7:32 z Prahy a jeli jsme po dálnici, kde byla auta, a zastavili jsme na benzínce, kde jsem si koupila bagetu, která byla dobrá, a pak jsme jeli dál a přijeli jsme do Rakouska, kde to bylo podobné jako u nás, a pak jsme přijeli do Chorvatsku, kde to bylo jiné, a pak jsme dojeli do cíle.

Dovolená v Řecku I

Zažil jsem nad Iónským mořem velmi krásný, úžasný, překrásný, nádherný, dechberoucí západ slunce, který byl oranžový, červený, trochu i žlutý.

Živel Lustig a jeho žákyně Dana - napsal Jaroslav Valach

Čtenářský deník účastníka kurzu „Psaní podle živla Lustiga“ 

Čtu knížku Dany Emingerové „Živel Lustig“ s prvním podtitulem „Jak se píše kniha“ a s druhým podtitulem „aneb Hoď sebou, ty bejku, už nemám moc času“, kterou mi autorka darovala i věnovala zároveň. 

Knížku už nejde koupit – je beznadějně rozebraná, a tak ji řízením příznivé náhody pro mě „vykoupila z otroctví“ v antikvariátu. 

V rukách držím vzácnost posichrovanou tuplovaným věnováním. Na rozdíl od relikvií s ní nezacházím jako se svatým ostatkem: lezou z ní oslí uši, je plná poznámek a podtrhání.

Zajímavý zážitek - napsala Zdena Součková

Začalo to vlastně tak, že mi zavolala kamarádka Anička a řekla, že: „Přihlásila jsem se do kursu psaní, ty pořád něco kecáš, tak se přihlas taky a můžeš to psát.“
Docela mě to překvapilo, protože si nemyslím, že moc kecám, ale Hana říkala, že jde taky do toho kursu, takže abych šla jako taky. 

To teda nechápu, jak a proč by se dospělí lidi měli učit psát, i když vím, že to není jako naučit se psát písmena, ale psát jako povídky, a tak různě.
Já už teda mám něco za sebou, protože ve čtvrté třídě jsem napsala moc hezkou slohovku, jak mě v létě uvízla pantofla v rozteklém asfaltu a málem mě přejel trolejbus. Tak to se soudružce učitelce moc líbilo. Teda ne to, že mě mohlo něco zajet, ale že to dobře dopadlo. A pak v osmé třídě jsem napsala strašně vtipnou povídku o tom, jak jsem nasedala na koně a praskly mě kalhoty a ten kůň se lekl a čím víc jsem řvala, tak tím víc utíkal. Nakonec ho chytili a sundali mě dolů, ale to se děckám ve třídě moc líbilo a strašně jsme se nasmáli. Tak si myslím, že mám pěkně našlápnuto, protože říkali, že jsem talent. Tak to jsem zvědavá, co mě ještě můžou v tom kursu naučit.

Palačinky a šampaňský: dopis Arnoštu Lustigovi - napsala Hana Hermanová

In memoriam Veronika Valentová

Milý Arnošte,
předem Tě varuju, bude to patetický. A bude se to rozbíhat všemi směry přesně tak, jak to nemáš rád. Ale ne tak, jak se mi to obvykle rozbíhá pod rukama, aby se na konci ty proudy spojily. Tohle bude utíkat všemi směry jako život. A jako smrt. Umřela mi totiž kamarádka, Arnošte. A o tom Ti chci vyprávět. Hlavně o ní. Nebude to teda úplně jen o Tobě, sorry.
Chtěla jsem Ti napsat, jak jsem s sebou v dospívání všude nosila Ditu Saxovou a ostentativně ji pokládala na všechny pobryndaný stolky kaváren a putyk, co jsem v té době vymetala. A jak jsem vždycky v ten okamžik, kdy byli všichni na plech a konverzace povážlivě vázla, dramaticky zahlásila:
„Život není to, co chceme, ale to, co máme!“
Jo, úplná Dita Saxová jsem byla.

Dopis Arnoštovi Lustigovi - napsal Marek Bucko

Foto: Alan Pajer

Vážený Arnošte!
Nezlob se, že Ti tykám, ale Ty bys mi tykal taky… 

Jak je to už dlouho, co jsme se neviděli? 

Já Tě viděl naposled před několika měsíci ve filmu Líbáš jako Bůh. Krásná ukázka toho, že láska kvete v každém věku a žádná role není malá. V Tvém podání byla hlavně milá. Když se vrátím k našemu poslednímu setkání, tak Ty mě jsi neviděl nikdy. Doufám ale, že až se ocitnu na místě, kde jsou všichni stejně staří a nikam už nespěchají, budu si s Tebou moct popovídat. 

I když žiju v době, kdy počítáme sto let od Tvého narození, rozum jsme stále nedostali. 

Ne, neboj se, knihy, které jsi napsal, četly miliony lidí. Určitě jim to pomohlo pochopit hrůzy, které Tvá generace musela zažít. A spousta z nich se snaží svůj obyčejný život žít tak, aby po Tobě už nikdo podobné knihy napsat nemusel.

Arnošte, můžeme si tykat? - napsala Jasmin Carmel

Drahý Arnošte,
Vy mě neznáte, zato já o vás slyšela už tolik! Moc bych si přála, abychom se byli bývali mohli poznat osobně, ale na to už, bohužel, nikdy nedojde… I když, vlastně ano, promlouváte ke mně každý den. A svým způsobem jste mě i zachránil.
Před devíti lety jsem se, jako malá holčička, dostala na kurzy tvůrčího psaní (promiňte mi tu omáčku, ale má to svůj důvod) a od té doby se nevyhnutelně setkávám se jménem Arnošt Lustig a s tím, že pro každého znamená něco jiného. Pro mě je to jméno muže, jehož moudra poslouchám, jehož radami se řídím a podle kterých píšu. Muže, se kterým mám dokonce společný původ. Ano, je to tak, jsem židovka jako vy. Víte, je dokonce pravděpodobné, že na tom nejhorším možném místě, kde jste musel prožít nepředstavitelné, jste se setkal s mou prababičkou nebo jejími sourozenci.