31. prosince 2022

Kubánské pomeranče našeho dětství - napsala Irena Petržílková

Když jsem byla malá, na leccos se v zelenině stály fronty. Na pomeranče, na banány, na burské oříšky. Bez fronty se daly z exotického ovoce běžně koupit jen kubánské pomeranče. V porovnání s vzácnými klasickými oranžovými pomeranči, voňavými a šťavnatými, lehce loupatelnými a poté se rozpadajícími na jednotlivé plodové dílky plné dužniny exotické chuti, byly kubánské pomeranče tmavožluté koule s tvrdou strupatou a nevoňavou tenkou kůrou.
Při pokusu o oloupání se vnitřní dužnina kůry pevně držela, a než se mlsal dobral naděje na očekávanou dobrotu, držel v rukách opatlaných šťávou otrhanou kouli s tvrdými vnitřními slupkami pevně oddělujícími jednotlivé pomerančové dílky. Cena byla téměř stejná (14 korun versus 12 korun za kilogram), ale zatímco na oranžovky se stály fronty a na kupující osobu se neprodávalo víc než jeden kilogram, kubánské byly v nabídce obchodů ovoce a zeleniny celou zimu bez omezení.
Od našich šťastnějších spoluobčanů, kteří měli za socialismu možnost vyjet do zahraniční „na montáže“ na Kubu, jsme se dozvěděli, že prý se tamní pomeranče nejedí celé jako u nás, ale že slouží pouze k vymačkání lahodné šťávy a zbytek pomeranče se vyhodí. Nevěřili jsme tomu. Cožpak je možné takovou dobrotu, byť potrhanou, vyhodit?! A tak jsme i dále opatrně škubali a oddělovali jednotlivé dílky i s vědomím, že nejsou tak sladké jako „pravé“ pomeranče.
Při cestě na Kubu jsem se těšila, že se po více než půl století  přesvědčím, zda si experti nevymýšleli a zda se na Kubě opravdu pomeranče jen „ždímají“. A pokud ano, že tu dobrotu správně po kubánsku připravenou určitě musím ochutnat.
Za celou dobu našeho pobytu jsme nejen nikde nepotkali místního prodejce jakékoli přírodní šťávy (s výjimkou rumu), ale neviděli jsme ani jediný kubánský pomeranč. Je však možné, že právě nebyla jejich sezóna.





















Nová verze:
Když jsem byla malá, z exotického ovoce se běžně daly koupit jen kubánské pomeranče. Cena byla téměř stejná jako u těch klasických (12 korun za kilo versus 14 korun za ty klasické oranžové). Jenže zatímco na oranžovky se stály fronty a na kupující osobu se neprodávalo víc než jeden kilogram, kubánské byly v nabídce obchodů ovoce a zeleniny celou zimu bez omezení. 
V porovnání se vzácnými voňavými pomeranči, které se lehce rozpadly na jednotlivé plodové dílky plné šťavnaté dužniny exotické chuti, byly kubánské pomeranče tmavožluté koule s tvrdou strupatou a nevoňavou tenkou kůrou.
Vnitřní dužnina se pevně držela kůry, takže teprve po pěti minutách loupání měl člověk v prstech kapající otrhanou kouli. A šlupky uvnitř byly tuhé tak, že jednotlivé pomerančové dílky nešly oddělit. Než se mlsal dobral naděje na očekávanou dobrotu, skoro všechna šťáva mu už tekla po opatlaných rukách. 
Od našich šťastnějších spoluobčanů, kteří měli za socialismu možnost vyjet „na montáže“ na Kubu, jsme se dozvěděli, že prý se tamní pomeranče nejedí celé jako u nás, ale slouží pouze k vymačkání lahodné šťávy a zbytek pomeranče se vyhodí. 
Nevěřili jsme tomu. 
Cožpak je možné takovou dobrotu, byť potrhanou, vyhodit?! 
A tak jsme i nadále opatrně škubali ty tuhé koule a pracně oddělovali jednotlivé dílky i s vědomím, že „kubánci“ nejsou tak sladké jako „pravé“ pomeranče. 
Po více než půl století jsem se při cestě do Karibiku těšila, že konečně ochutnám tu správnou po kubánsku připravenou pochoutku a ověřím, zda se na Kubě pomeranče opravdu jen „ždímají“. Ovšem za celou dobu pobytu jsme nikde neviděli jediný kubánský pomeranč. Možná však právě nebyla jejich sezóna.