Právĕ jsem dočetla Vaši povídku Porgess.
Z obalu útlé knížky jménem Velká trojka se na mĕ dívají Vaše oči. Kundera je zavřel a Škvorecký zaostřuje ty své smĕrem na západ.
Až teď ve zralejším vĕku chápu, proč jsem Vaše povídky a romány jako studentka nedočtené odkládala. Příliš mnoho smutku, černota bez nadĕje.
Snažím se formulovat, proč už to tak není. Proč jsem až teď po odžitých dekádách schopná z Vašich stránek vnímat tu jiskru, ten tah na bránu, to svĕtlo, které tušíme až nĕkde za rohem.
Brána připomíná bránit se.
Jedna z mých spolužaček z kurzu psaní Vám ve svém Dopise do nebe napsala nĕco krásného o Vaší dece zoufalství a smutku, ale s motivem přežít a bránit se.
I já teď už vnímám tu obranu z každé řádky Vašich dialogů. Strohé a jednoduché vĕty o každodenních běsech z války. Zhruba každý čtvrtý přežil, vkládáte do úst svému pražskému Alter Ego. Kolik síly a důstojnosti je potřeba, aby z té čtvrtiny byl nĕkdo schopný a ochotný sdílet ? Přehlušit to velké mlčení...?
To je ta osobní válka, kterou si i my čtenáři a zdánlivĕ nepostižení musíme sami vyválčit. Válka o postoj. Samozřejmě že víme, že čím víc víme, tím jsme i my sami víc postižení. Ovšemže si zároveň rádi namlouváme, že ta německá Gnade der späten Geburt, ta Milost pozdního zrození nás z celé té hororové hry nĕjak vyjímá. Že nemusíme přiznat barvu. Postavit se na jednu nebo na tu druhou stranu. My to nebyli. My to neudĕlali. My TAM nebyli. V té dobĕ, odlidštĕné, nelidské.
Jenomže čím geniálnĕji píšete, a Pullitzer se nenabízí jen za svĕdectví, tím hloubĕji a víc nás do toho vtáhnete. Do té doby, do té hrůzy, na tu barikádu. Ale literatura nemá soudit, říkáte, má podat výpověď....
V Sedmiramenném svícnu se nĕkde na ulici v Náchodĕ potkají dvĕ dívky, spolužačky, pozdraví se... a jedna jde právě do kina a druhá do transportu. Tuto situaci si představuji už čtyřicet let. Míra lehkosti a empatie Josefa Škvoreckého odpovídá stavu mé soukromé války.
U Vašich příbĕhů není moc, co si představovat.
Pud sebezáchovy človĕku zabrání následovat lidi jako jsme my sami do pekel, které se sice vtipem a humorem snad dají čtenáři trochu zlidštit, ale ne přiblížit.
Škvorecký přihlížel, Vy jste tam byl.
O to vdĕčnĕji vnímám, že ta možnost a schopnost "vypsat se z toho" snad nĕkdy i funguje. Propůjčil jste slova tĕm, co je nenajdou, a ubral trochu na hrůze, protože ji sdílel. Trošinku, snad hlavnĕ dětem a dalším dĕtem tĕch, co se vrátili. Jako matka a jako psavec si říkám: Co se dá dĕlat víc ?
V Brně máte právĕ výstavu. V Arnoldovĕ vile hned pod tou Tugendhatovou se v přijímací hale usmíváte z mnoha zvĕtšených fotografií Jeffa Kratochvíla. Pročítám si žluté lístečky s komplimenty návštĕvníků a je mi líto, že jsem Vás neznala osobnĕ.
Možná by mĕ to Vaše "bejkování" trochu odradilo.
Vaše psaní ale už ne.
Neskáčete z motorky do tanku jako Harrison Ford, když v roli Indiany Jonese vždycky znovu uniká esesákům a jiným zloduchům. Ale když vidím ten Váš úsmĕv, Vaše dĕti a jejich úsmĕv, když čtu ódy na Vaši výuku psaní od bývalých studentů, srdíčko se zatetelí a já mám stejnĕ jako u Spielbergova bejka pocit výhry.
Soukromá válka. Nĕkdy se i vyhrává.
I já teď už vnímám tu obranu z každé řádky Vašich dialogů. Strohé a jednoduché vĕty o každodenních běsech z války. Zhruba každý čtvrtý přežil, vkládáte do úst svému pražskému Alter Ego. Kolik síly a důstojnosti je potřeba, aby z té čtvrtiny byl nĕkdo schopný a ochotný sdílet ? Přehlušit to velké mlčení...?
Jenomže čím geniálnĕji píšete, a Pullitzer se nenabízí jen za svĕdectví, tím hloubĕji a víc nás do toho vtáhnete. Do té doby, do té hrůzy, na tu barikádu. Ale literatura nemá soudit, říkáte, má podat výpověď....
V Sedmiramenném svícnu se nĕkde na ulici v Náchodĕ potkají dvĕ dívky, spolužačky, pozdraví se... a jedna jde právě do kina a druhá do transportu. Tuto situaci si představuji už čtyřicet let. Míra lehkosti a empatie Josefa Škvoreckého odpovídá stavu mé soukromé války.
U Vašich příbĕhů není moc, co si představovat.
Pud sebezáchovy človĕku zabrání následovat lidi jako jsme my sami do pekel, které se sice vtipem a humorem snad dají čtenáři trochu zlidštit, ale ne přiblížit.
Škvorecký přihlížel, Vy jste tam byl.
V Brně máte právĕ výstavu. V Arnoldovĕ vile hned pod tou Tugendhatovou se v přijímací hale usmíváte z mnoha zvĕtšených fotografií Jeffa Kratochvíla. Pročítám si žluté lístečky s komplimenty návštĕvníků a je mi líto, že jsem Vás neznala osobnĕ.
Možná by mĕ to Vaše "bejkování" trochu odradilo.
Vaše psaní ale už ne.
Neskáčete z motorky do tanku jako Harrison Ford, když v roli Indiany Jonese vždycky znovu uniká esesákům a jiným zloduchům. Ale když vidím ten Váš úsmĕv, Vaše dĕti a jejich úsmĕv, když čtu ódy na Vaši výuku psaní od bývalých studentů, srdíčko se zatetelí a já mám stejnĕ jako u Spielbergova bejka pocit výhry.
Soukromá válka. Nĕkdy se i vyhrává.
