Cestovatelské metafory

Španělské býčí zápasy jsou jako Trantinovy filmy. Hlavní hrdina vždy zemře v kaluži krve.

Eiffelova věž je jako dáma, která stojí nohama na zemi, ale hlavu má v oblacích.

Pohled do Grand Canyonu je jako pohled do ženského výstřihu, který jde nebezpečně hluboko.

Chorvatské pláže mi připomínají sardinky v konzervě. Všichni se tlačí tělo na tělo ve vlastní šťávě. 

Hora Říp je pro Čechy jako Děvín pro Slováky.

Potápění v korálovém útesu je jako z filmového plátna, kde sleduju film Hledá se Nemo pořád dokola.

Setkání s chudobou v Indii je jako zrcadlo.
Římské koloseum působí jako dům v rekonstrukci, kde ještě nestihli zasadit plastová okna.

Cesta k protinožcům je jako vyšetření u zubaře, kdy netrpělivě čekám, až to všechno skončí.

(Eva Kopecká)

Farář a vesničanka - napsaly Eva Návorková Vejvodová a Dominika Tokárová

Ve vlaku jede postarší paní z vesnice, mladý farář a kluk, který se chová jako gay. Mladík vystoupí ...

„Panebože, viděl jste to, velebný pane?“
„Neberte jméno boží nadarmo!“
„Jak nadarmo?! Vy jste neviděl, jak se ten mladík nakrucoval před tím průvodčím? Takhle kdybych se já nakrucovala před mým starým, tak se stydim, a to už jsem třicet let vdaná! A on ještě tady před vámi, svatým mužem! Že ho hanba nefackovala, když už to nedělala jeho máma. Já mít doma takovýho výrostka, tak ho řezu od rána do večera, až bych z něj ty hříšný myšlenky vytřískala!“

Klid - napsala Dominika Tokárová

Zdánlivé ticho. Slyším převalování a kašlání.
Studenti mění své nepohodlné polohy.
První dny kurzu bývají stejné. Zmatek v hlavě každého dobrovolného účastníka je téměř hmatatelný.
"Vydržte. Nebojte se. Bude to stát za to."
Vždy mě překvapí různorodost účastníků.
S pokorou uznávám, že jsem na sebe pyšný. Rád sem jezdím.
Do místnosti plné světla, energie, zatím nenaplněných očekávání. "Jdu do toho s vámi. Ponořit se do ticha. Do sebe. Pokusit se najít rovnováhu. Nemyslet na ranní hádku se ženou."

Jak mě nezabili v Tádžikistánu - napsala Dominika Tokárová

Ráda cestuji sama. Nejraději do míst, o kterých jsem ani nevěděla, že existují. Třeba Tádžikistánem. Teď jedu s místním řidičem
„Ty nemáš děti?“ ptá se.
„Nemám.“ 
„Aha. No. A proč nemáš děti? Vždyť už máš na čase,“ reagoval asi. Jen hádám - vzhledem k jemu udivenému výrazu, protože tádžicky neumím... Pak následovala spoustu dalších otázek jako: kolik mi je let, zda mám manžela, přítele a taky mi řekl, že jsem moc hezká.

Svatojakubská cesta po Česku - editace textu

Kostel Sv. Bartoloměje

Zadání:
Vyberte z textu Můj opravdu zvláštní den ty nejlepší pasáže a pokuste se z nich "vybrousit" diamant.

Nejlepší způsob, jak si vyčistit hlavu, je vydat se na toulky. V naší domovině je krásná příroda, příjemné klima a člověk nemusí být zrovna lingvista. Je to taková chůze “a la Compostella”, ale trochu na český způsob.
Některé dny na cestách jsou doslova zalité sluncem. Ale jsou i dny, kdy se příliš nedaří. Moje putování do Chodové Plané se nevyvíjelo vůbec dobře. Zavřené hospody a ty otevřené s mizernou obsluhou nebo předraženou nabídkou. Zacházka. Několik kilometrů navíc. Ztracený a znovu nalezený mobil. To vše k náladě nepřidá. Chystal jsem se nepovedený den zaspat...
(Eva Návorková Vejvodová)