„Bůh tě opatruj, Záviši. Navrať se brzy!“
Drahnou dobu toulá se královna zámeckými zahradami. Opájí se krásou a vůní květin v růžovém sadu, hrajícím všemi barvami. Včelky a jiná rozličná hmyzí hovádka zpívají monotonní melodii, nádherně zbarvení motýli mávají líně obrázkovými křídly. Jen tady dokáže na chvíli zapomenout na svého milovaného syna Václava, stále ještě drženého na Bezdězu. Zprávy o něm docházejí zřídka. Zato nenávistných poselství, nót či dopisů bezpočet. Může prý za smrt svého manžela, Přemysla Otakara II., donutivše ho, aby se osudné bitvy na Moravském poli v roce sám zúčastnil. Dost na tom, že si to sama za vinu klade. Milovala jej velice, přestože byl mnohem starší.
Vyčítají ji, že jako vdova po Přemyslu Otakarovi II. smutek příliš brzy byla odložila, a do Záviše se zamilovala. Zlí jazykové dokonce z nevěry ještě za života Přemysla Otakara ji obviňují. Záviš jako pouhý šlechtic, ještě ke všemu z rodu Vítkovců, úhlavních nepřátel nebohého krále, Kunhutě urozeností ani po paty nesahá. Přesto s ním bez svátosti manželské obcuje, a ještě jej rádcem svým jmenuje.
„Záviše samo nebe seslalo mi! V době nejčernější, rok po ztrátě manžela v zajetí, obklopena samými nepřáteli, chtějícími Václava práva na trůn a mně poručnictví zbavit. Záviš jest mladý, urostlý, charismatický veršotepec, laskavý a pozorný ochránce, rádce i něžný milenec. Bude mi skvělým manželem a synům předobrým otcem.“
Kunhuta náhle pocítí nepatrné bodnutí v útrobách. Nesmělé, jemné kopnutí. A vzápětí další a další. „Díky bohu! Konečně si mohu být jista. Dnes večer se Záviš dozví, že důkaz naší lásky pod mým srdcem, jeho vytoužený syn, dává o sobě vědět“. Kunhuta zažila mnohá radostná očekávání a pětkrát dala život maličkým. Určitě to bude chlapec. Zdravý, silný a ztepilý. Jako jeho otec. Aby unesla tolik štěstí, musí se posadit. Po chvíli nerada opouští svou oblíbenou lavičku u jezírka, pamětliva Záviše, že v zahradách pro ni není bezpečno.
Uchýlí se do své pracovny, vlastně je to dámská komnata, nejmilejší to její místo na Svojanově. Zde se poprvé po svém návratu ze zajetí se Závišem setkala, tady jí prvně polibek ukradl, a oblíbená komnata též svědkem jejich tajných zásnub slove.
Královna přivolá zvonkem služebnou Barču: „Dnes žádný posel nepřijel?“
„Ne, paní.“
„Barče, přines mi do pracovny sušenky a ovoce.“
„Ano, paní, hned to bude.“
Kunhuta musí napsat dopisy. Smočí pero v kalamáři s inkoustem a rozmáchlým energickým písmem ozdobí zažloutlý papír v pravém horním rohu datem: „Na Svojanově, Léta Páně 1280.“
„Stejně je to marné. Sestry mě nepodpoří. Kdybych tak mohla napsat bratrovi. Ale jak se píše do nebe, nevím“, povzdychne si a psací náčiní vymění za zlaté vyšívací nitě. Jednu navlíkne dvojitě do ucha velké jehly, a začne spojovat stehy do kresby hradu na hrubé tkanině napnuté na bubínek. Přitom přemýšlí, co napíše do dopisu. Příčí se jí prosit o pomoc, není na to zvyklá.
Záviš i ona však potřebují spojence. Že se brzy se Závišem vezmou, nenapíše. Až dostanou od biskupa povolení, pozvou všechny na opravdovou svatbu. Barča položí na stůl mísu plnou ovoce. Vtom zazvoní podkovy Závišova bělouše. Kunhuta vyhlédne z okna, zavolá na služku: „Přines ještě to uherské víno, sklenky a něco pořádného k jídlu pro Záviše. A běží mu vstříc.
Nemůže se dočkat, až mu sdělí sladké tajemství.
Přemysl Otakar II., „král železný a zlatý“, 26. srpna Léta Páně 1278 v bitvě na Moravském poli u Durnkrutu, krutě zabit a rozsekán Habsburky, a Kunhuta z toho obviňována. Ona prý krále donutila, aby se bitvy sám zúčastnil. Milovala jej velice, přestože byl o 17 let starší.
Vyčítali jí, že jako vdova po Přemyslu Otakarovi II. smutek příliš brzy odložila, a do Záviše se zamilovala. Pro Kunhutu, dceru ruského knížete Rostislava Haličského z rodu Rurikovců a uherské princezny Anny z rodu Arpádovců, a druhou manželku jednoho z nejvýznamnějších a nejmocnějších českých panovníků z dynastie Přemyslovců, matku jeho následníka Václava II., byl Záviš – pouhý purkrabí neboli castellanus na hradě Falkenštejn, z rodu Vítkovců, úhlavních nepřátel nebohého krále, původu zcela nevhodného. Přesto se do něho zamilovala a jmenovala jej svým rádcem. Záviš byl mladý, urostlý, charismatický, uměl psát verše, byl laskavý a pozorný ochránce, rádce, i něžný milenec.
V roce 1280 se Kunhuta a Záviš tajně vzali a narodil se jim syn Jan, řečený Ješek.
V roce 1283 byla Kunhuta po návratu Václava II. z braniborského zajetí přijata zpět k pražskému dvoru. Záviš se stal královniným rádcem, do významných úřadů dosadil své příbuzné a přátele.
V roce 1284 se v Praze konala veřejná svatba Kunhuty se Závišem. Kunhuta brzy potom zemřela, pravděpodobně na tuberkulózu.
Po smrti Kunhuty Záviš ztrácel vliv. Možná proto se oženil se sestrou uherského krále Alžbětou a v roce 1289 se jim narodil syn. Na křest pozvali Václava II. Václav pozvání přijal, ale pak poslal místo sebe biřice, kteří Záviše zajali. Pod pohrůžkou Závišovy popravy Václavův vojevůdce Mikuláš Opavský donutil hejtmany vydat Závišovy tvrze. Tvrz na Hluboké její správce – Závišův starší bratr Vítek z Krumlova nevydal. Stálo ho to život a také Záviš byl 24. srpna 1290 před hradbami Hluboké popraven.
Zbraslavský kronikář o něm v roce 1287 napsal: „Záviš vzbudil v srdci Kunhuty lásku, obelstiv ji černokněžnickými pokusy. Přivlastnil nejen manželku, ale i poklad a veškerou nádheru krále Otakara.“
Vyčítali jí, že jako vdova po Přemyslu Otakarovi II. smutek příliš brzy odložila, a do Záviše se zamilovala. Pro Kunhutu, dceru ruského knížete Rostislava Haličského z rodu Rurikovců a uherské princezny Anny z rodu Arpádovců, a druhou manželku jednoho z nejvýznamnějších a nejmocnějších českých panovníků z dynastie Přemyslovců, matku jeho následníka Václava II., byl Záviš – pouhý purkrabí neboli castellanus na hradě Falkenštejn, z rodu Vítkovců, úhlavních nepřátel nebohého krále, původu zcela nevhodného. Přesto se do něho zamilovala a jmenovala jej svým rádcem. Záviš byl mladý, urostlý, charismatický, uměl psát verše, byl laskavý a pozorný ochránce, rádce, i něžný milenec.
V roce 1280 se Kunhuta a Záviš tajně vzali a narodil se jim syn Jan, řečený Ješek.
V roce 1283 byla Kunhuta po návratu Václava II. z braniborského zajetí přijata zpět k pražskému dvoru. Záviš se stal královniným rádcem, do významných úřadů dosadil své příbuzné a přátele.
V roce 1284 se v Praze konala veřejná svatba Kunhuty se Závišem. Kunhuta brzy potom zemřela, pravděpodobně na tuberkulózu.
Po smrti Kunhuty Záviš ztrácel vliv. Možná proto se oženil se sestrou uherského krále Alžbětou a v roce 1289 se jim narodil syn. Na křest pozvali Václava II. Václav pozvání přijal, ale pak poslal místo sebe biřice, kteří Záviše zajali. Pod pohrůžkou Závišovy popravy Václavův vojevůdce Mikuláš Opavský donutil hejtmany vydat Závišovy tvrze. Tvrz na Hluboké její správce – Závišův starší bratr Vítek z Krumlova nevydal. Stálo ho to život a také Záviš byl 24. srpna 1290 před hradbami Hluboké popraven.
Zbraslavský kronikář o něm v roce 1287 napsal: „Záviš vzbudil v srdci Kunhuty lásku, obelstiv ji černokněžnickými pokusy. Přivlastnil nejen manželku, ale i poklad a veškerou nádheru krále Otakara.“
