Zima - úpravy textu Elliota

Jak nádherně fascinující je čarovná spanilost zimy… Jsem vděčný za chlad, ať už mě jemně hladí se vší opatrností, nebo bičuje svou přirozenou přírodní silou. I přes to, že se mi studivé pohlazení zamlouvá mnohem více, nepohrdnu ani jedním. V obou případech jsem totiž rád, že jej vůbec může mé bytí cítit. Vnímat kouzlo sněžného ročního období každou buňkou, každým smyslem. 

Jakmile mráz zavadí byť jen o kus odhalené kůže, prostoupí mnou hřejivá vlna, pod kterou se jen slastně otřesu a ožívám. Svět kolem je najednou krásný. Působí něžně. Leží uvolněně jak milenka v náručí milencově pod tenkou bílou peřinou, a tak to má být.

Hnusné příběhy - (Esence pocitů)

Bobík
„Mami, nevíš, kde je Bobík?“
„To nevím princezno, v kleci není?“
„Není, co když se někam zahopkal?“
„Možná. Miláčku neboj se, on se určitě objeví.“
„Rodino! Večeře je hotová!“
„A copak si nám to uvařil, tatínku?“
„Králíka na smetaně, maminko!“
„No, tak vidíš zlatíčko, nikam se nezahopkal.“
Lucie Košinová

Veselé příběhy (Esence pocitů)

Řetízkáč
Ve vzduchu voněla cukrová vata, blikala pestrobarevná světélka a řinčení kolotočů se mísilo s dětským smíchem a vískáním. Vrásčitý kolotočář zatáhl za páku.
„Pojď, chytnem se a až budeme navrchu, pustíme se!”

Smutné příběhy (Esence pocitů)

Mrzlo, foukal ledový vítr. Seděl před nákupním centrem, stále s nadějí vyhlížel svého nejlepšího přítele, tlapky ho zábly. Na studené dlažbě se schoulil do klubíčka, aby se aspoň trochu zahřál… Do posledního dechu věřil, že se pro něj vrátí.

Jan Vaněk

ICH, DU, ER FORMA - napsaly Julie Schillingová, Lucie Košinová, Lenka Hájková,

ICH FORMA

Když jsem se konečně dostala k trhu, byla jsem natěšená, jak už se zbavím těch součástek a moje záda si konečně budou moct ulevit. V hlavě jsem si počítala, kolik za to může dát.
„Dvě robotické ruce, ale poškozené, nějaké měděné trubky (celkem šest kusů), ta děsně těžká hlava, co asi patřila robotu z automobilových dílen. Hmm. Jo, no to by mohlo dát pět, šest mincí. A to by stačilo na jídlo na dva týdny; když budu šetřit, tak možná dva a půl,“ mumlala jsem si, když jsem procházela bránou velkého trhu, který byl umístěn ve starém leteckém hangáru.

Nostalgie - napsala Julie Schillingová

Seděl jsem ve svém pokoji a povídal si s kamarádkou přes internet v době, kdy nikdo nikam nemohl. Mluvili jsme o blbostech a o tom, co nás napadlo.
„Jo, bude nové vydání staré hry. Kámo, to je nostalgie,“ řekla kamarádka na druhé straně obrazovky. Zamyslel jsem se nad tím, co mně přijde jako nostalgie a co zná ona taky. Nostalgie z dětství. Najednou jako by se mi v hlavě rozsvítilo.
„Pamatuješ si ještě cédéčka a dévédéčka?“ zeptal jsem se. Viděl jsem to v hlavě, jako by to bylo včera.

Temnota - napsala Julie Schillingová

Temnota byla všude a já se v ní ztrácím.

Vina

Cítila jsem srdce, jak mi bije hlasitěji. Jak v hlavě se mi motaly myšlenky. Skákaly od jedné věci, co říct, ke druhé. Jazyk se zdál zamotaný. Moje hlasivky nebyly pod kontrolou. 

„JÁ VÍM, JAKÉ TO JE!“ vystřelilo ze mě jako kulka. Cítila jsem úlevu, že mluvím svou pravdu, ale pocit viny byl za rohem, aby mě chytl do svých spárů.

(Julie Schillingová)

Definice lásky - napsali Julie Schillingová, Elliot Jačků, Anežka Nováková, Lucie Košinová

Láska – jedinečný pocit,
motýli třepotají v břiše.
Jen bolest zůstane,
vše snové opadne,
když pomine tiše
a Ty se začneš modlit.

Elliot Jačků

Mimozemšťanky - napsala Julie Schillingová

Venku byl pochmurný večer když obchodník Václav se vracel zpátky domů. Už když odemykal dveře jeho smysl zaznamenali šťavnatou vůni jídla.
„Že by Milada uvařila?“ zamyslel se když si vzpomněl na první večer když přišla k němu na přespání, ale bolestivě si popálila ruku když chtěla udělat čaj. Nikdy jí neviděl vařit, ale možná jí podceňoval.
„Ahoj, zlatí,“ zvolal Václav na Miladu když pověsil kabát a rychle se těšil na to co vytváří. „ta vůně je tak neodolatelná.“

Krásné příběhy (Esence pocitů)

„Ještě je tu jeden dárek, řekla maminka a vyndala zpoza zad krabici, která náhle vyštěkla.

„Štěňátko!” zapištěl překvapeně. „Dostal jsem štěňátko! Jé, a jak je heboučký, budeme spolu nejlepší kamarádi!”
Jan Vaněk

Zadání:
Napište pár řádek, v nichž vystihnete, co je veselé, smutné, krásné, ošklivé. Učíme se tzv. literární cihly. Veselé nás musí rozesmát (žádné "někde byla sranda a to jsme se nasmáli..." - smát se musí čtenář), smutné musí rozplakat. Zároveň se učíme, co je krásné a co je ošklivé (občas potřebujeme pěkně hnusného hrdinu...)

Smutné příběhy - napsaly Yassemin Mamyrova, Anastasiia Burakova, Zuzana Smolová, Lucie Košinová, Elliot Jačků, Julie Schillingová, Kristýna Koblasová,

Dědeček

Čtyři ráno. Jsem na letišti mezi cizími lidmi.
„Dědeček...zemřel.“ To je vše, co mi moje matka mohla říct po telefonu.
Chci křičet, ale nemůžu. Mám pocit, že je všechno uvnitř rozbité na několik fragmentů. Zřejmě tam zbude jizva, která nikdy nezmizí. Před odletem jsem mu nemohla zavolat. Prostě jsem nemohla. Slyšet hlas umírajícího člověka je velmi bolestivé. Zvlášť když víte, jak to dopadne. A teď je příliš pozdě.
(Yassemin Mamyrova)

Já už nechci rod – napsala Julie Schillingová

S přáteli jsme šli do hospody. Sedli jsme si ke stolu blízko baru a povídali si o vtipných událostech, které se nám staly ten den. Podíval jsem se po hospodě a viděl jsem jinou skupinu přátel o pár stolů dál.

Co to dělám…?
Byla to skupinka dívek, jež si užívaly svoji společnost. Hmm... možná, že kdybych chtěla, tak bych mohla být jak ony, řekla jsem si v hlavě a cítila se jako podivný pudink, co mění formu tím, jak sledoval svět.

O lvu a myši - podle Ezopa napsala Julie Schillingová

O lvu a myši

„Ach, myšáku, jak se ti za tvoji záchranu jen můžu odvděčit?“ poděkoval král lev malému myšákovi. Myšák zaváhal, ale nakonec vzal příležitost a otázal se: „Králi dej mi ruku své dcery.“ Král se překvapeně podíval na myšáka a zaváhal. Nakonec souhlasil. Lví princezna když se dozvěděla o sňatku tak se radostí rozběhla, aby mohla obejmout svého snoubence. Jenomže se dívala moc vysoko a myšáka zašlápla. 

Poučení: Když míříš moc vysoko tak se ti to může vymstít.

Arawaka a její manga – napsala Julie Schillingová

Byl jsem jenom papír. Prázdná bílá plocha. Cítil jsem, jak po mě jezdí pravítkem a vytváří rámečky. Nevěděl jsem, co dělá, o čem to bude. Budu jako ostatní papíry, co už udělala? Nedočkavě jsem čekal, co se bude dít dál.

Náčrty. Tužkou jela po mé ploše. Ta energie jejího tahu. Ta rychlost a síla, co dávala do té tvorby. Měl jsem štěstí. Jsem akce. Akce, jíž budou lidi sledovat s napětím v srdcích a čekat, co se stane dál. Spolu s ostatními jsme její první pokus. První kapitoly o tom, jestli se chytneme. Ale jak cítím, jak její kresba, její náčrt mnou probíhá, tak vím, že máme velkou šanci.

O prasátku a vlkovi – napsala Julie Schillingová

Prasátko se procházelo lesem, když potkalo vlka. Chtělo utéct, ale vlk ho zarazil.

„Neboj, prasátko, já nejsem zlý vlk. Já tě nesežeru. Já tohle už nedělám.“ Prasátko se podívalo nevěřícně, ale nakonec mu uvěřilo.

Co si asi myslí – napsala Julie Schillingová

Otočil ode mě pohled. Jeho čumák zamířil k oknu. Tvářil se tak ublíženě, že jsem ho vzala do náručí, i když to nechtěl. Kdy o to nežádal. Jeho tělo bylo ztuhlé a tlapkami se zabořoval do mých ramenou. Položila jsem ho a hned pelášil zpátky k pohovce. Nevím, jestli si chtěl hrát nebo spát.

Beletrie jako sen - napsala Julie Schillingová

Kouzlo psaní knih

Beletrie je jako sen, co by měl plynout od obrazu k obrazu, kde všemu věříme díky vykresleným detailům. Je chyba, když se to začne rozostřovat nebo - nedejbože - čtenář přestane dávat pozor.
Je důležité vyzařovat důvěryhodnost pomocí popsaných detailů, i kdyby to byla pohádka nebo fikce. Hlavní je, že čtenář tomu uvěří.
Je dobrý být poetický, jak popisujeme scénu hlavně, ať se drží souvislostí.

Co si asi myslí psi - napsala Julie Schillingová

Co teď?
Budeme čekat.
Jak dlouho?
Nevím nic neřekla. Proč si myslíš, že to vím!
Ah..no tak pojď si hrát. Pojď pojď.
Ne nechci nemám na to náladu. Jdu spát.
Co? Alespoň chvíli si budeme hrát s míčkem.
Nemám náladu. Jdi si hrát s někým jiným!
Ale já si chci hrát s tebou. S tebou je největší zábava.
To není moje vina, jdu spát.
Andy?
CO zase?

Svíčky a kindr vajíčko - napsal Julie Schillingová

Již od rána bylo cítit ve vzduchu, že tohle bude zajímavý den. Bylo to v lednu na výročí upálení Palacha. A bylo jasné, že já i moji spolužáci to budou chtít oslavit. Byl sice normální školní den, ale to nikomu nevadilo. Nikdy to nevadilo.
Již u druhé hodiny se parta v kuřárně domlouvala, kam by mohli zajít a já jsem tam byl taky. Souhlasil jsem bez váhání, když se mě zeptali, jestli se k nim přidám. Zbytek hodin nudných předmětů unikl jako nic a my se chystali v lobby školy, kdo tedy jde a kdo ne. 

Chaos - napsal Julie Schillingová

Chodby byly plné lidí. Každý chtěl ji chtěl vidět. Stál jsem tam a cítil jsem, jak za mnou jsou další a další nadšenci, co chtějí mít zážitek vidění onoho obrazu.
Cítil jsem se, jak se ztrácím v davu. 

Záda, hlavy, strop a stěny - to bylo jediné, co jsem mohl vidět. 

Cítil jsem, jak se topím. Nemohu dýchat.
Po mravenčích krokách jsme konečně dosáhli té místnosti. Ale až na bílé stěny byly vidět jen hlavy, poskládané jedna vedle druhé. 

Chtěl jsem ji vidět, tak jsem dvakrát vyskočil. 

A opravdu jsem ji zahlédl.