Hořím, hořím, vyhořívám - napsala Hana Hermanová

Už o tom skoro nemluvím. Říkám „tenkrát“, „když se to stalo“, „když jsem tenkrát…“

A pak se omluvně zarazím. Ti, co vědí, mávnou rukou a řeknou: „nemusíš o tom mluvit…“ 

A mně se uleví. A jim se taky uleví. Když přece jen někdo nedokáže potlačit zvědavost, vyprávím. Vypravím neosobně, lehce znechuceným tónem. A přijde mi to stejně neuvěřitelné jako mým posluchačům. 

„Prostě jednoho dne nemůžeš vstát z postele.“ 

Temnota - napsala Julie Schillingová

Temnota byla všude a já se v ní ztrácím.

Vina

Cítila jsem srdce, jak mi bije hlasitěji. Jak v hlavě se mi motaly myšlenky. Skákaly od jedné věci, co říct, ke druhé. Jazyk se zdál zamotaný. Moje hlasivky nebyly pod kontrolou. 

„JÁ VÍM, JAKÉ TO JE!“ vystřelilo ze mě jako kulka. Cítila jsem úlevu, že mluvím svou pravdu, ale pocit viny byl za rohem, aby mě chytl do svých spárů.

(Julie Schillingová)