Dědeček
Čtyři ráno. Jsem na letišti mezi cizími lidmi.
„Dědeček...zemřel.“ To je vše, co mi moje matka mohla říct po telefonu.
Chci křičet, ale nemůžu. Mám pocit, že je všechno uvnitř rozbité na několik fragmentů. Zřejmě tam zbude jizva, která nikdy nezmizí. Před odletem jsem mu nemohla zavolat. Prostě jsem nemohla. Slyšet hlas umírajícího člověka je velmi bolestivé. Zvlášť když víte, jak to dopadne. A teď je příliš pozdě.
(Yassemin Mamyrova)
Temnota
Cítila jsem, jak mi srdce bije hlasitěji. Jak se mi v hlavě motají myšlenky. Skákaly od jedné věci, kterou bych chtěla říct, k druhé. Jazyk se zdál zauzlovaný. Moje hlasivky se nezdály pod kontrolou.
„JÁ VÍM, JAKÉ TO JE!“, vystřelilo ze mě jako kulka. Cítila jsem úlevu, že mluvím svou pravdu, ale pocit viny čekal hned za rohem, aby mě chytl do svých spárů.
„Má to smysl?!“ To jediné jsem měla na mysli. Stočena v rohu pokoje, cítila jsem, jak mi prsty mrznou nocí. Temnota byla všude a já se v ní ztrácím.
(Julie Schillingová)
„Dědeček...zemřel.“ To je vše, co mi moje matka mohla říct po telefonu.
Chci křičet, ale nemůžu. Mám pocit, že je všechno uvnitř rozbité na několik fragmentů. Zřejmě tam zbude jizva, která nikdy nezmizí. Před odletem jsem mu nemohla zavolat. Prostě jsem nemohla. Slyšet hlas umírajícího člověka je velmi bolestivé. Zvlášť když víte, jak to dopadne. A teď je příliš pozdě.
(Yassemin Mamyrova)
Temnota
Cítila jsem, jak mi srdce bije hlasitěji. Jak se mi v hlavě motají myšlenky. Skákaly od jedné věci, kterou bych chtěla říct, k druhé. Jazyk se zdál zauzlovaný. Moje hlasivky se nezdály pod kontrolou.
„JÁ VÍM, JAKÉ TO JE!“, vystřelilo ze mě jako kulka. Cítila jsem úlevu, že mluvím svou pravdu, ale pocit viny čekal hned za rohem, aby mě chytl do svých spárů.
„Má to smysl?!“ To jediné jsem měla na mysli. Stočena v rohu pokoje, cítila jsem, jak mi prsty mrznou nocí. Temnota byla všude a já se v ní ztrácím.
(Julie Schillingová)
Ozvěna
Svírám v ruce uzlíček zmuchlaných látek. Mezi vzlyky zoufale vdechuji tu nevinnou vůni aviváže, jež pozvolna mizí stejně, jako ozvěna dětského smíchu, který už nikdy neuslyším.
(Zuzana Smolová)
Rozloučení
Tón jeho hlasu znejistěl. Působil stejně třesoucím se dojmem jako člověk, co jej vlastnil.
„Myslel jsem si, že zrovna my dva takhle neskončíme. Nemůžeme. Vždyť jsi přísahal,” namítal a propaloval mě velkýma lesklýma očima, jež pod náporem přicházejících emocí pomalu pohlcoval celý oceán slz.
Moc dobře jsem viděl, jak se v nich odráželo jen čiré, nehrané zoufalství, a stejně…
Rozhodl jsem se, že nelítostně vyřknu ono slovo, které vše v jedné milisekundě do základů zničí. Hlasité, agresivní „Sbohem!” rezonovalo místností, dokud nedonutilo mého společníka propuknout v ještě intenzivnější pláč. S palčivou bolestí hrudního koše jsem opustil místnost a hned za dveřmi pocítil, co to znamená někoho důležitého ztratit.
(Elliot Jačků)
„Myslel jsem si, že zrovna my dva takhle neskončíme. Nemůžeme. Vždyť jsi přísahal,” namítal a propaloval mě velkýma lesklýma očima, jež pod náporem přicházejících emocí pomalu pohlcoval celý oceán slz.
Moc dobře jsem viděl, jak se v nich odráželo jen čiré, nehrané zoufalství, a stejně…
Rozhodl jsem se, že nelítostně vyřknu ono slovo, které vše v jedné milisekundě do základů zničí. Hlasité, agresivní „Sbohem!” rezonovalo místností, dokud nedonutilo mého společníka propuknout v ještě intenzivnější pláč. S palčivou bolestí hrudního koše jsem opustil místnost a hned za dveřmi pocítil, co to znamená někoho důležitého ztratit.
(Elliot Jačků)
Houpačka
Tu houpačku vyráběl děda, natírali jsme ji spolu. Spolu jsme tam jedli jahody ze zahrádky. Teď tu sedím na chladném dřevě a oprýskaný lak se mi zadírá do rukou. Jahody už nejsou tak sladké, jak bývaly.
(Lucie Košinová)
(Lucie Košinová)
Paměť
Velké zelené oči malého Kevina se plnily vodou. Pevně držel v ruce psí obojek a poprvé pochopil, jak bolí jen kvůli číslům: 2005 - 2020.
Большие зеленые глаза маленького Кевина наполнялись водой. Он сжимал в руке собачий ошейник и впервые понял, как больно могут сделать простые числа: 2005 - 2020.
Velké zelené oči malého Kevina se plnily vodou. Pevně držel v ruce psí obojek a poprvé pochopil, jak bolí jen kvůli číslům: 2005 - 2020.
Большие зеленые глаза маленького Кевина наполнялись водой. Он сжимал в руке собачий ошейник и впервые понял, как больно могут сделать простые числа: 2005 - 2020.
(Anastasia Burakova)
Poločas rozpadu
I přesto, že mě diagnostikovali jako fyzicky zdravého člověka, jsem ve zkurveným poločasu rozpadu. Chci zemřít, zaniknout, a především uniknout od té obrovské bolesti po celém těle. Nemůžu ani ležet, stát nebo jíst. O půlnoci na psychiatrické pohotovosti dostávám do prdele injekci, abych měla zase další zasraný den chuť žít. I tak toužím po sebedestrukci. Možná by lidi konečně pochopili, jak moc se potřebuji osvobodit.
Kristýna Koblasová
I hrady můžou vyhořet
Hoří hrad. Padají trámy a z vitráží v oknech se stávají střepy na kamenné dlažbě. Fresky na zdech se mění v černé mastné skvrny. Hoří. Hradem se line zvuk praskajícího ohně. Není čím uhasit žízeň plamenů. Jejich nenasytnost pohltila vše, co se tu roky budovalo. Mizí hmota a stoupá teplota. Pomalu vše utichlo a kde předtím stál hrad, není teď nic. A nebyl to tak úplně hrad, byla jsem to já.
Kristýna Koblasová
Úkol:
Kristýna Koblasová
I hrady můžou vyhořet
Hoří hrad. Padají trámy a z vitráží v oknech se stávají střepy na kamenné dlažbě. Fresky na zdech se mění v černé mastné skvrny. Hoří. Hradem se line zvuk praskajícího ohně. Není čím uhasit žízeň plamenů. Jejich nenasytnost pohltila vše, co se tu roky budovalo. Mizí hmota a stoupá teplota. Pomalu vše utichlo a kde předtím stál hrad, není teď nic. A nebyl to tak úplně hrad, byla jsem to já.
Kristýna Koblasová
Úkol:
Napište pár řádek, kde vystihnete, co je veselé, smutné, krásné, ošklivé - učíme se literární cihly. Veselé nás musí rozesmát (žádné "někde byla sranda a to jsme se nasmáli..." - smát se musí čtenář), smutné rozplakat.
