Povolávací rozkaz - napsala Kateřina Volková

Byl to zvláštní pocit. Stát tam na nádraží plném zmatku a pobíhajících lidí. Všude prach, směsice různých pachů a nesnesitelné vedro. Před vagóny se lidé tisknou jeden na druhého v chaotickém chumlu. Jejich hlasy se slévají v neidentifikovatelný hučivý zvuk. Navzdory tomu všemu mi po těle stékal studený pot. Už nevím, jestli jsem byl plný očekávání a nadšení, že se podívám do mé vysněné země, nebo mě svíral strach z neznámého.
O Itálii jsem oproti mým vrstevníkům věděl snad všechno.

Definice člověka - napsala Kateřina Volková

Život je něco o něčem, někdy s někým, občas s nikým, ale vždycky tak nějak o někom.
Člověk je bytost, která se rodí dokonalá, žije, aby se naučila, jak to na světě chodí a umírá, aby pochopila, že je to celé úplně jinak. A tak to jde pořád dokola již od počátku věků.

Světlo milenců - napsala Kateřina Volková

„Dobrý večer, slečno, mohu si k vám přisednout?“
„Dobrý večer, pane, ale jistě, prosím, přijměte místo.“
„To máme dnes příjemný večer, že? Již dlouho nepamatuji tak sametovou noc.“
„Ano, souhlasím. Dnešní večer je vskutku pozoruhodný. Vidíte, jak se ostatní vyjímají v tmavém oparu?“
„Máte pravdu, také se mi líbí, jak jejich světélka blikají a prosvětlují vše kolem. Víte, mohu se vám s něčím svěřit?“
„Inu, pokud chcete, tak vás poslouchám, milý pane.“

Stará štola - napsala Kateřina Volková

„Hej, tak jdeš už? “ sykl na mne Pavel z poza rohu.
„Jo, počkejte na mě, ještě chleba.“ Pavel obrátí oči v sloup a v teatrálním gestu se zhroutí za roh domu.
Mamka mi z okna podává tlustý chleba s marmeládou: „Koukej to sníst celé a na oběd přijď domu!“
„Jasně, neboj!“ křičím na ni přes rameno a už se vidím v lese s klukama.
Za rohem na mne čeká Pavel s Martinem.
„No konečně,“ uvítá mne Martin a zakousne se do chleba s marmeládou. Za neustálého pošťuchování se naše trojka vydává za dalším prázdninovým dobrodružstvím. Tentokrát kluci objevili vchod do staré štoly někde uprostřed lesa.

Slunce a měsíc - napsala Kateřina Volková

V dávných dobách, kdy přírodní zákony teprve vznikaly, potkalo se slunce s měsícem a hádaly se, kdo z nich by měl svítit na obloze.
„Já jsem hezčí a můj svit je jako stříbrná lázeň. Třpytím se a lidé mě milují!“ vykřikoval měsíc.
„Já jsem větší a můj svit je silnější a teplejší a zářivější!“ odporovalo slunce.
Nekončící spor a věčné handrkování dolehlo až k pánu Bohu, kterému nezbylo, než je rozsoudit. Sestoupil ze svých výšin a uložil oběma nezbedníkům zkoušku.

Děkuji - napsala Kateřina Volková

Po celém dni mě zmáhala únava, a tak jsem opravdu uvítala, když jsem v tramvaji uviděla volné místo. Už jsem téměř byla u vysněného sedadla, když mě najednou zastavila silná bolest pod levým žebrem. Prudce jsem se ohlédla, abych zjistila, co se stalo.
„Tak dovolíte?“ ozvalo se v úrovni mého ramene. Drobná stařenka, jako by se vzala odnikud, se energicky drala k volnému místu.
„Jistě, promiňte, já vás neviděla,“ vysoukala jsem ze sebe.
„No samozřejmě, neviděla... To jste vy mladí!! Hned se hrnete na volné místo a starý člověk, aby stál. Nezdvořáci,“ uzemnila mě.