Ano, studuji, nemusím mít práci. Již takhle nic nestíhám a nevím, co dělat dřív. V hlavě se mi pořád dokola točí myšlenky, že to takhle není moc správné nebo něčemu prospěšné.
Živí mě rodiče, protože jim to nevadí a mají peníze. Jistě, je to přirozené a jednou jim to vrátím, ale stejně. Jenže já ani moc nevím, co to vlastně studuji.
Lidé kolem mě nebaví a myšlenka na partnerský vztah se mi nelíbí.
Nelíbí se mi to, že cíl člověka je, si najít partnera a založit si rodinu. Je to vymyšlené a nemusí to tak být. Pozoruji to na mých rodičích. Teď je to pro ně taky těžký.
Dětství je kouzelná věc. Každý si pamatuje něco jiného a taky si to pamatuje jinak. Můj brácha si například myslel, že holky maj jenom narozeniny a kluci jenom svátek. Byl pak moc překvapený a znepokojený, když měl taky narozeniny. Já jsem si myslela, že Jóžin z bažin jsou dva kamarádi: Jóžin a Zbážin. 
Občas se to stává, člověk místo zná, ale není si jistý kudy jít. Ví, že místo bloudění je snadnější a rychlejší se zeptat kolemjdoucího. Vybrat si někoho na oslovení je krásná záležitost. Je třeba se nejprve zastavit a rozhlédnout se kolem sebe, poté navázat oční kontakt a jít směrem k vybrané osobě.
