Já, Miroslav - napsal Jaroslav Nosek

„Nejsme děti,“ slyším skandovat dělníky, kteří úplně zaplnili nádvoří vysočanské továrny.
Stojím na plošině a rukama křečovitě svírám její zábradlí. Hloupými slovy se pokouším zvrátit nezvratitelné. Otočit kolem dějin nazpátek.
Nemohu, a zásadně nechci ztratit svou tvář, kterou jsem si pracně vybudoval za pomoci lží a přetvářky. Já nemohu sejmout masku přesvědčeného zastánce té zvláštní ideologie.
Ani v této chvíli nevím, čemu skutečně věřím. Věřím vůbec něčemu?

Vyzvání k tanci - napsal Jaroslav Nosek

Anna Bergmannová, Fakulta designu a umění L. Sutnara v Plzni

Ahoj, slyšíte to: pim pa dá, pim pa dá?
Ahoj, také to slyšíme. Není to vlak?
Asi vlak. Jedeme a nevidíme, jsme totiž v krabici.
Aha, jste také pánské?
Jsme dámské. Krásné.
Vycházkové? Turistické?
Kdepak, jsme taneční, pim pa dá, pim pa dá.

Není to hudba, pim pa dá? Valčík?
Zatančíme si, prosím? Jsme krásné…
Je mi to líto, nezatančíme. Není to možné.
Prosím, jsme opravdu krásné…
Také jsme krásné. Ale obě stejné, levé…