Chlupatý had - napsal Tomáš Pánek

Po bílé krajině se plazí chlupatý had. Vyhříval se na sluníčku a proto si nevšimnul mamuta, který se k němu nemotorně plížil. Když byl mamut skoro u hada, zakopnul o kámen a zařval bolestí. Had se tak lekl, že vyskočil do vzduchu o omylem se do mamuta zakousnul.
Od té doby mají mamuti chlupatý chobot.

Venkov - napsal Tomáš Pánek

Čekal jsem v zaplněném nadraží na vlak, který mě konečně odveze daleko od tohoto místa. Dýchání je každou sekundou těžší. Připadám v tomto místě uvězněn. Je to jako jedna velká klec.
Vlak konečně přijíždí, a než má někdo šanci vystoupit, už se rvu přes všechny a sedám si na první volné místo. Vlak se rozjede. Postupně víc a víc bytů, paneláků a jiných staveb mizí a já cítím jak se všechna moje tíha vypařuje. Celé tělo se mi uvolní a nadechnu se tak silně, jak nikdy předtím.

Kamarád - napsal Tomáš Pánek

Lukáš vypustil poslední pneumatiku a s pyšným pohledem koukal, jak auto pomalu klesá k zemi. Řekl jsem mu už předtím, že to není dobrý nápad a že z toho bude akorát průšvih. Jak vždy, mi vmetl do tváře, že jsem srab. A jestli se mi to nelíbí, tak ať jdu do prdele.
To jsem nikdy neudělal, protože byl můj jediný kamarád. A být sám bylo horší. Jenže tenhle “kamarád” mě vždycky dostal do takových průserů, že by možná bylo lepší být ten samotář.
Čí že to byl nápad vyfouknout všechny pneumatiky našemu sousedovi?
Podle Lukáše můj.

Poslední sklenička - napsal Tomáš Pánek

Zvuk vybrujícího telefonu mi tříští lebku na tisíc kousků. Zase jsem včera moc chlastal. Po slepu jsem nahmatal zdroj mé mrzutosti a zvednul jsem ho. Asi to bude Danny, včera v baru mi řekl, že se ozve ráno a půjdeme spolu do kina. Už se na ten film těšíme hodně dlouho ale možná jsme měli včera ubrat na alkoholu, protože nám naše kocovina trochu ovlivní zážitek.
Hlas z telefonu je jiný než jsem čekal. Místo chraptivého hlasu, který máte, když jste vykouřili 3 krabičky za večer a vypili půlku baru, na mě mluví ubrečený hlas jiného kamaráda.

Nekonečné řady náhrobků - napsal Tomáš Pánek

Zastavil jsem auto před hřbitovem, kde byl pochován můj pradědeček, který bojoval v první světové válce. Když jsem vystoupil, pomalu jsem se protáhnul. Byla to dlouhá cesta. Poté co mi matka řekla kde je pochován pradedeček, rozhodnul jsem si dát na pár dní volno a zajet se na hrob podívat. Matka neprotestovala a dokonce mi pujčila auto na cestu. Její ošoupaný Volkswagen golf. Stará rachotina přiznávam ale na tuto cestu stačila.
Jeden z důvodů proč mi matka řekla, kde má pradědeček hrob, bylo kvuli tomu, že se chci stát historikem. Vždycky mě zajímala první světová válka. Když jsem se tedy dozvědel, že můj pradědeček byl ve válce, byl jsem tím velice zaujmut.
Silným cuknutím otevřu hlavní dveře od hřbitova. Okolo mě spousty krásných náhrobků v nekonečných řadách.

Malý Jonathan reklamuje brýle - napsal Tomáš Pánek

Dobrý den, prosím vás, rozbily se mi brejle, tak mě sem poslala maminka. Dneska ráno, když jsem snídal, najednou mi vypadlo levý sklíčko a žuch do talíře s vajíčkama.
No, tady je účtenka.
Týýýjo, tady pouštíte Duality od Slipknotu? To bych zrovna v takovýmhle obchodě nečekal, já mám tuhle písničku rád.
Kolik mi je? Je mi tolik (ukáže na prstech 12) takže 12. Jo, mám holku, jmenuje se Eliška. Včera jsem ji dal poprvé pusu, tak doufám, že nebude těhotná.

Vánoční kapr - napsal Tomáš Pánek

“Tak a je to tu zase, tenhle svátek fakt nesnášim.”
“To mi povidej, minulej rok chytili mýho bráchu, chudák mamka se z toho nikdy nevzpamatovala. No a letos jsem tu já.”
“Jsme tady pěkně narvaný. To nás nemohli aspoň rozdělit? Trochu soukromí by se hodilo.”
“No jo kamaráde, to bys chtěl moc. Jim jde přece hlavně o výdělek. Všechny nás nahází do jednoho sudu a o víc se nestaraj.”

Vlk a havrani - napsal Tomáš Pánek

Tomáš Pánek, Fakulta designu a umění v Plzni

Osamělý vlk se toulá po lese a hledá jídlo. Snaží se ulovit srnku, ale sám na ni nestačí. Lov se mu nedaří a má stále větší hlad.

Najednou v dálce slyší volání havrana. Rozhodne se běžet za zvukem.

Nakonec vyběhne na otevřené prostranství, kde hejno havranů krouží nad zesnulým jelenem.

Vlk se přiblíží a ptá se havranů: “Proč tu jen tak nad tím jelenem kroužíte? Hostina na vás čeká, tak proč se do ní nepustíte?”

Havrani odpoví: “Vlku, Vlku potřebujeme pomoct. Kůže na jelenu je moc silná a nemůžeme se přes ni dostat.”

Malíř - napsal Tomáš Pánek

“Čus, pojd’ dál, zrovna maluju tak mi můžeš říct co si o tom myslíš,” řekne Matěj když vejdu do jeho pokoje, který je už spíš ateliér než jeho ložnice.
Snažím se přejít z jedné strany pokoje na druhou bez toho abych šlápnul na jeho figurální kresby, které leží po celé podlaze.
“Docela jsem uklidil, nemyslíš?”
Rozhlédnu se po místnosti která vypadá jako kdyby v ní vybouchla atomová bomba nebo ní proletěl malý hurikán a usměju se.

Smečka - napsal Tomáš Pánek

Lukáš Komárek, Fakulta designu a umění v Plzni

Procházím se svou smečkou lesem, který vidíme poprvé. Je nám cizí, ale stejně ho známe. Je náš domov, ale zároveň není. Kterýkoliv les by mohl být náš domov. Za den projdeme několika lesy, přejdem desítky kopců a řek. Všechny jsou jiné ale stejné. Všechny mohou být náš domov, protože kde je smečka, tam je domov. Sedneme si na kopci a pozorujeme zářící oči v moři černoty.
Jsem obklopen stromy, jejichž větve stoupají tak vysoko, jako kdyby chtěly chytit ty zářící oči a schovat si je pro sebe.

Nečekané moudro - napsal Tomáš Pánek

Jenny Beavanová

Sedím v první řadě a jediná věc, nad kterou přemýšlím je, na co se jí zeptám, až skončí její přednáška. O kostýmové návrhářce
Jenny Beavanové jsem předtím nikdy neslyšel, ale zjistil jsem si, že pracovala na několika filmech, které mám velice rád. O vytváření kostýmu nic nevím, ale za krátkou chvíli jsem ji začal velice obdivovat, protože pracovala na několika mých oblíbených filmech.
Můj tok myšlenek je přerušen, když lidé v hale začnou tleskat.