Bezpečně a úsporně - napsal Marek Bucko

Koláž: David Vávra

Vstávám do práce. Kvapně.
„Sakra, jak to, že ten budík nezvonil?!“ šílím při pohledu na hodiny.
„Dneska je svátek, do práce se nejde. Je to naprogramovaný podle aktuálního kalendáře, GPS, SMS a OSN…“ zívne vedle mě v posteli Jitka.
„Skvělý. Ale já mám dneska službu. Musím do práce. Svátek, nesvátek!“ nadávám.
„Tak to oni nevědí…“ oddechne do polštáře.
„Kdo oni?! Je to náš budík!“ volám v běhu do koupelny. Skáču pod sprchu.
„Jakto že ta voda nemá tlak?!!!“ řvu. „Takhle se budu sprchovat hodinu!“

Svojanov - napsal Marek Bucko

Na počátku gotiky, místo vší rotyky
Přemysl Otakar druhý, jelikož neměl dluhy
postavil na obchodní stezce hrad.
Aby ho přestali lapkové srát.
Mezi Brnem a Litomyšlí, protože kupci, když z Brna vyšli
Do Litomyšle již nepřišli.

Dopis Arnoštovi Lustigovi - napsal Marek Bucko

Foto: Alan Pajer

Vážený Arnošte!
Nezlob se, že Ti tykám, ale Ty bys mi tykal taky… 

Jak je to už dlouho, co jsme se neviděli? 

Já Tě viděl naposled před několika měsíci ve filmu Líbáš jako Bůh. Krásná ukázka toho, že láska kvete v každém věku a žádná role není malá. V Tvém podání byla hlavně milá. Když se vrátím k našemu poslednímu setkání, tak Ty mě jsi neviděl nikdy. Doufám ale, že až se ocitnu na místě, kde jsou všichni stejně staří a nikam už nespěchají, budu si s Tebou moct popovídat. 

I když žiju v době, kdy počítáme sto let od Tvého narození, rozum jsme stále nedostali. 

Ne, neboj se, knihy, které jsi napsal, četly miliony lidí. Určitě jim to pomohlo pochopit hrůzy, které Tvá generace musela zažít. A spousta z nich se snaží svůj obyčejný život žít tak, aby po Tobě už nikdo podobné knihy napsat nemusel.

Včera, dnes a… Co bude zítra? - napsal Marek Bucko

Sedím v čekárně u doktora. 

Je devět hodin a dvacet minut. Jsem objednaný na půl deváté a sedím tu už od čtvrt. Chce se mi zaklepat, jenže znáte to, na dveřích obří cedule- NEKLEPAT, SESTRA PRAVIDELNĚ VYCHÁZÍ !!!

Zaklepat na dveře ordinace jakéhokoli lékaře - pokud člověk sám, nebo někdo jemu blízký neumírá - se rovná vyloučení osoby z lékařské péče daného města, okresu, kraje, státu a možná i světadílu. U některých specializací z důvodu, že na daný problém se prakticky umírat nedá, je klepání tím pádem nemožné zcela. Třeba na očním se klepáním vyloučíte z péče jako jasný simulant, protože pokud ku klepání najdete správné dveře, není to s vaším zrakem zas tak špatné. Takhle přemítám v čekárně a pacoši přibývají. 

Kočičí život - napsal Marek Bucko

„Jé, ty jsou krásný!!!“ zazní někde nade mnou dětský hlas. 

Já to ale ještě neslyším a nikoho ani nevidím. Po dvou měsících v břiše u mámy kočky mám otevřenou tlamičku a snažím se dýchat. To tam uvnitř nebylo třeba. Jsem zvědavej, jak dlouho to ještě budu muset dělat. Asi to tu bude docela fuška. Je mi zima a něco mi drnčí v bříšku. 

Přimáčknu se k huňatému kožichu a začnu hledat čumákem. Cítím mlíčko. Nahmatám struk a přisaju se. Začnu pomalu příst a pošlapávat předníma tlapkama. V bříšku přestává drnčet, tohle to chtělo. Baví mě to, a tak skoro nic jiného nedělám. Teda dělám, ale o to se stará máma kočka. Jen mám postupem času pocit, že po někom šlapu. A občas někdo po mně. A někdy už je u struku jiná tlamička. To je divný. Doufám, že nejsem vícehlavý drak. Ale ono je kolem mě i více tlapek a tělíček. To by drak neměl. Ten má jenom více hlav. 

Ale co, uvidím až uvidím. Teď jdu spát.

Jiné ráno - napsal Marek Bucko

„Něco je jinak…“ pomyslím si poté, co ráno vstoupím do své kanceláře.

Propisky v kelímku, kalkulačka, sešívačka, všechno stejný. Proč se usmívám jako pako a mám pocit jako půl vteřiny před usnutím?

Jo! Je to ta nádherná vůně. Jasnej parfém - žádná toaletka. Důrazně květinový a kořeněný. Přitom rafinovaně jemný. 

Prošla kolem moje asistentka. Je hezká, příjemná, podle kolegů i dostatečně nestoudná… Se mnou to ale nikdy nic nedělalo. Že by??? Nasál jsem nosem asi hektolitr vzduchu… Nic. Ne ne, není to ona. Trochu si i oddechnu.
„Betty, prosím vás, on byl někdo v mé kanceláři?“ zeptám se jí rovnou.
„Ne. Teda vlastně ano, uklízečka.“
Tak teď se teda pekelně zastydím a zčervenám.
„Jako paní Formánková?!“ vytřeštím oči. Jen ze zdvořilosti neřeknu stará Formánková, jak se tu o ní běžně mluví.

Tam kdesi na kraji světa - napsal Marek Bucko

Nepovedená „smutná esence“

Ahmeda viděla svého snoubence Alího, jak šlápl na krtinu. Bohužel si neuvědomil, že na oné neúrodné náhorní plošině v Afghánistánu krtci nežijí a že je to bomba. 
„Aliii! Nééé!“ ozval se do ticha, které se rozlehlo krajem po výbuchu Ahmedin zoufalý výkřik. „Proč ty, proč tak hodný, milý a mírumilovný muž! Proč musí zemřít zemědělec, který jen chtěl žít v míru a uživit na skromném políčku svou milovanou rodinu!“ lkala Ahmeda zlomeným hlasem, zatímco se na její hlavu snášely kousky Alího uniformy, tělesných ostatků a nakonec z nebe spadl i samopal AK 47. Věděla, že kdyby kolem pasu neměl uvázaný i granátový pás, mohlo mu to jen urvat nohu. 

Ale není kouře bez ohně, a proto si přála, aby její zoufalý výkřik slyšeli až tam v dáli. Tam, kde imperialističtí štváči spřádají své plány na pokládání min a granátů. Tam, kde spřádají plány na vraždy obyčejných rolníků, jako byl i Ali. 

Byl to její hlas míru.

Zadání:

Napište parodii na špatné psaní smutného - úkol, kde trénujeme literární esence.

Krásný večer - napsal Marek Bucko

Jarmilka mě dnes vyzvedne v práci. Šéfová dovolila, že mohu odejít dřív, protože mě Jarmilka pozvala na romantickou večeři. Volala mi to do kanceláře. Myslím si, že to bude kvůli oslavě výročí naší svatby. Jsem moc rád, že si vzpomněla. Spousta chlapů v práci si stěžovalo, že jejich ženy na výročí zapomínají. Jarmilka tedy asi ne.
„Bárto!“ zavolá šéfová.
„Ano, paní vedoucí?!“
„Volají z recepce, čeká tam na vás žena. Pro dnešek– jak jsme se dohodli- můžete odejít. Pozor! Nemyslete si, že se to stane pravidlem. Ale když máte to výročí…“
Vyskočím radostí a zapištím. Vedoucí obrátí oči v sloup a zakroutí hlavou. V rychlosti si ještě srovnám věci na stole, utřu prach ze svatební fotografie, zaleju květinu a běžím na recepci. Jarmilka nervózně okopává pult proti vchodu a kouří.

Povánoční úklid - napsal Marek Bucko

„ÁÁÁU! Neklopit! Křehké! Vždyť je to na tý krabici! Obrázkama! Tomu musí rozumět i děti. Určitě minimálně ty čínský, co mě vyrobily. 

Ale v Číně asi nebudu. Na to to se mnou pohazovalo moc dlouho. Mám pocit, že se na mě někdo dobývá. Po několika týdnech uvidím světlo. 

A už mě něčí ruka tahá ven! Vidím i obličeje. Tak podle nich fakt nejsem v Číně. Jak to spolu mluví? Zvláštní řeč. Napůl šišlají a občas zvuk, jako když se rozbíjí porcelán. Ale myslím, že tenhle jazyk mám v nabídce. Uvidíme, až mě zapnou.“

Obchodníci - napsal Marek Bucko

Kupující

„Dobrý den. Martin Bárta. Těší mě. Tohle je moje manželka - Jitka,“ představuju nás realiťákovi poté, co vystoupíme z auta. Parkuju před barabiznou, která na fotkách jako barabizna nevypadala.
„Dobrej, Inženýr Jaromír Křesomysl Krutohumr, realitní kancelář JéKáKá,“ odpoví chlapík a přehodí si aktovku se známým károvaným vzorem z pravé ruky do levé. Pravou potom napřáhne k pozdravu. Vzájemný stisk. Jo, podává pěkně, energicky, ale zeshora. Přijmu nabízenou ruku a potřesu. Přitom narovnám dlaň z horizontální polohy do vertikální. Pohled do očí. V nich se mu zaleskne jak šelmě, co zahlédla antilopu. Prohlížím si ho.
„Ty se mě budeš snažit přesvědčit, jakej to pro mě bude kauf! Určitě začneš úmrtím majitelů, dětma, co to sem mají daleko a prodávají to skoro zadarmo. Pak přiznáš nějakou nevýhodu, abys byl za poctivce a potom z ní uděláš výhodu. Ale na mě si nepřijdeš, já se obchodem taky živím a tohle není první domek, co vidíme!“ uvažuju a čekám, co bude. 

Balony - názvy a háčky k Honzově příspěvku

V koši jako hříbci
„Ten plamen je skoro tak vysokej jako já!!!“ řvu na Vráťu přes hukot hořáku horkovzdušného balónu. Srdce mi tluče vzrušením. Po tváři se koulí mrznoucí slzy. 

Had a kolo - napsal Marek Bucko

Had chtěl jet za babičkou na kole, ale neměl nohy a nemohl šlapat. 

Šel do obchodu s koly a prodavač mu tedy doporučil elektrokolo. Jenže i tam se musí - i když jen trochu - šlapat. 

Poradil mu, aby si koupil koloběžku. Ale tam je třeba se jednou nohou odrážet, i když jen občas. 

Nakonec ho odkázal na skejt, ale i tam se musí ze začátku párkrát odrazit.

Smutný had už počítal s tím, že se k babičce nedostane. Nevěděl, co dělat, a jen tak koukal smutně na střechu domu naproti.
Nad dům zasahovaly větve starého ořechu. V tom jedna stará rovná větev spadla nahoře na střechu a rovně se sunula dolů. 

Had to viděl, zastyděl se a odplazil se k babičce.

Poučení: Tohle by měl číst někdo z evropské unie.

Chata staré dámy - napsal Marek Bucko

Jak zákaz odbočení doleva?! Ve středu se tam ještě smělo!!! Tady a zácpa?! Sakra, málem jsem do toho vlítnul! Když jsem vyjížděl z práce, měl jsem benzínu, že bych ještě dojel na naší chatu ke Kolínu a zpátky. Nojo, jenže po hodině a půl v tý zácpě… Srny, co se pásly vpravo na jednom z mála polí, který není stavbou rozrytý, odcházejí. Asi někam do roští odpočívat. I na tom málu, co se dá teď v lednu spást, se stihly přežrat dřív, než jsem ujel necelý dva kilometry. 

Kudy mě to vůbec táhne? Pitomá navigace. Hrozný prdele.

Parodie na nejlepší zážitek: Svatba - napsal Marek Bucko

Dobrý den. Chtěl bych tu popsat můj nejlepší zážitek, a to je samozřejmě svatba. Svatba s mou manželkou Jitkou. Tedy ona ještě nebyla moje manželka, v době, kdy jsme se měli brát, jsem samozřejmě neměl ještě žádnou manželku, protože kdybych měl, tak bych se nemohl oženit a mít tento nejlepší zážitek. Byl jsem na vojně a jednoho dne, když jsem jel na vycházku - tedy takhle - na vycházku se samozřejmě chodí, ale na vojně je vycházka jako ne vycházka, ale vycházka. Jako pryč prostě z kasáren, ale klidně se nemusí chodit pěšky, ale jakkoli. 

Hodina dějepisu ve sklepě - napsal Marek Bucko

„Ahoj, ahoj! Pojďte dál! A nezouvejte se, ten váš chlapec zase zedničí ve sklepě, je tu všude rozšlapaná malta,“ informuje nás snacha Marcelka ihned po příjezdu na sobotní návštěvu k našim mladým.
„Ajaj! Co se děje?“ vyzvídám. 

Vždy, když Marcelka o synovi Michalovi mluví jako o „chlapci“, je to reklamace na jeho osobu nám - výrobcům - a něco se děje. 

Michal se totiž vždy, když ho něco rozčílí, uklidňuje manuální činností a opravami na jejich starším domečku.

Jak Aranka Demeterová a Zoltán Arpád slavili svátky aneb ne každý touží po bílých Vánocích - napsal Marek Bucko

„Zoltí, za čtrnáct dnů budou Vánoce…“ prohodila mimoděk Aranka večer v posteli poté, co… co… No, co zhasli.
„Co to sem teď motáš? Vánoce… Zase. Dyk byly tudle, nedávno!“
„Já jenom, že budeme muset sehnat nějaký dárky pro děti,“ řekla a pak se uculila: „No, když už jsme u dětí… Dával sis pozor?“
„Jak v Tescu před detektivem v obleku!“ zubil se Zoltán. „A Aranko, sehnat darky mysliš jako… Koupit???!!!“
Aranka pokrčila rameny a neznatelně pomalu přikývla.

Motorkář - napsal Marek Bucko

„Rád bych, ale snad až jindy...“ odmítám Petrovo pozvání na skleničku do sportbaru našeho tenisového klubu. „Co jsem tady za ty dvě hodiny vysportoval bych za další hoďku nacuc zpátky. Zítra by mě bolela hlava a navíc jsem tu na motorce. Za hodinu mám schůzku kvůli nový zakázce pro mojí firmu. Potom ještě jedu za chlapíkem kvůli testaci historický původnosti na ty mý veterány. Bude se měnit zákon, musím to stihnout do konce roku.“

Stal jsem se kusem historie zámku Loučeň - napsal Marek Bucko

„To bych si docela střihnul, takovej kurz,“ pronesu u páteční večerní televize. S manželkou jsme spolu už sedmadvacet let a díky televizi se již nemusíme v pátek večer oddávat vášním. Po těch letech se vzácně shodujeme a hlava nás bolí oba... Nemaje tedy nic lepšího na práci, sledujeme bedlivě obrazovku s takovou veselou paní ve Všechnopárty.

Pohřeb bez umíráčku - napsal Marek Bucko

„Zase to okno! Mlátí průvanem! Zavřete ho sakra!“ křičí Hugo na jeptišku, Šedou sestru III. řádu sv. Františka.„Nemocní potřebují čerstvý vzduch!“ Podívá se přísně na Huga a pokřižuje se. Hugo čás
tečně omluvně vysvětluje: „Ty rány mě děsí! Jsou jako ryk válečné vřavy. Sjednocení krví a železem… Zatracený Bismarck! Jak se to mohlo stát? Vždyť mluvíme stejnou řečí! A k tomu ta strašná nemoc.

Co si vzít na sebe do loučeňských zámeckých komnat - výcuc z vrcholících příprav na autorské čtení

Přípravy na úterní literární mejdan vrcholí. Nad povídkami pro zámecké autorské čtení řešíme, jaký dress code pro Loučeň zvolit:

Radka: DOBOVÝ PŘEVLEK?

Marek: Když já mám dobové jen pruhované plavky s dlouhým rukávem a nevím, jestli by se to v knížecích komnatách hodilo…

Zdenička: Škoda, Marku, že nemáme scénku spolu. Také bych si vzala plavky s nohavičkou a mohlo by se to odehrávat u rybníčka.

Jitka: Hahá! V plavkách budete dokonalí! Všichni na Vás budou zírat a textům už nebudou věnovat pozornost.