Neptejte se mě na Japonsko - napsala Hana Hermanová

„Jé, ty se máš! Tak hlavně musíš do tý kavárny, kde obsluhují roboti!“
„Já bych taky hned jela znova! Tak si nezapomeň v Seven Eleven koupit onigiri s tuňákem, mňam!“
„A v Kjótu zajdi do obchůdku studia Ghibli a nech se vyfotit v kimonu!“

Už mi to nadšení z Japonska trochu leze nervy. Letím tam, protože tam chtěla Nina, chce tam už dva roky. A já jsem jí to slíbila. 

Když jsem byla malá, četla jsem si často knihu Sto pohledů na Japonsko, ale hlavně proto, že jsem se ráda bála u popisů japonských démonů júrei. Mám ráda filmy studia Ghibli, ale stejně tak mám ráda hongkongské filmy Wong Kar-Waie. 

Nejradši cestuju po Evropě, po městech s kavárnami ze třicátých let a galeriemi, po hotelech s livrejovanými číšníky a šampaňským ke snídani.

Obchodníci - napsal Marek Bucko

Kupující

„Dobrý den. Martin Bárta. Těší mě. Tohle je moje manželka - Jitka,“ představuju nás realiťákovi poté, co vystoupíme z auta. Parkuju před barabiznou, která na fotkách jako barabizna nevypadala.
„Dobrej, Inženýr Jaromír Křesomysl Krutohumr, realitní kancelář JéKáKá,“ odpoví chlapík a přehodí si aktovku se známým károvaným vzorem z pravé ruky do levé. Pravou potom napřáhne k pozdravu. Vzájemný stisk. Jo, podává pěkně, energicky, ale zeshora. Přijmu nabízenou ruku a potřesu. Přitom narovnám dlaň z horizontální polohy do vertikální. Pohled do očí. V nich se mu zaleskne jak šelmě, co zahlédla antilopu. Prohlížím si ho.
„Ty se mě budeš snažit přesvědčit, jakej to pro mě bude kauf! Určitě začneš úmrtím majitelů, dětma, co to sem mají daleko a prodávají to skoro zadarmo. Pak přiznáš nějakou nevýhodu, abys byl za poctivce a potom z ní uděláš výhodu. Ale na mě si nepřijdeš, já se obchodem taky živím a tohle není první domek, co vidíme!“ uvažuju a čekám, co bude. 

Musím zrychlit - napsal Jaroslav Valach

Inspirace vtipem: 

Honička v noční ulici. Jeden prchá, druhý ho pronásleduje. 

Když pronásledovatel konečně pronásledovaného doběhne, 

dotkne se jeho ramene a zvolá: „Máš babu — teď honíš ty mě!“

Tyhle podzimní inverze by měli zrušit. Sezóny také, vůbec by mi nechyběly. Třeba to dnešní lezavo. Jenže odpoledne gruntuji na svátky, tak sem musím za Mirkou na návštěvu už ráno. 

Že jsem pro ni ty pomeranče nenechala ve vrátnici! Jenže donést je Mirce až na pokoj prostě musím, pomluvila by mě u holek… 

Kdyby tu měli nějaké značení – prý PAVILON ŠEST - to je jak z Čechova! A z toho šera jde přímo strach. 

Píšou: „zotavení v parkovém prostředí“. Tady se ale otevřený prostor stává pustou prázdnotou... 

Koho se zeptat? Nikde ani živáčka. 

Stromy jako holé kostry. Být vítr, vrzaly by jako skřípající zuby. Na větvích se sráží voda. Kapky padají do hnijícího listí. To uvolňuje odér rozkladu. Co mi připomíná? Ano, vůni přelouhovaného černého čaje. 

Pod stromy husté křoví, hotová skrýš pro nějakého lumpa. 

Kulisy jak z hororu a navrch Dušičky!

Tohle místo nepoznávám. Nepřešla jsem už tu důležitou odbočku? Zatočím a půjdu touhle cestou. Nesnáším parky – strom jako strom, jak se tu má jeden orientovat? 

Ve městě je to snazší, stačí najít roh s prodejnou klobouků, aby člověk věděl, kde je a kam má zahnout.
No a teď se na mě někdo přilepil! 

Talíře - nasala Barbora Smýkalová

Proč se pořád tak mračíš, proč nikdy nikam nejdeš, proč jsi pořád zalezlej doma jak krysa, proč se nikdy neusměješ, proč nikoho nemáš. 

Proč, proč, proč, tohle slovo na mě furt někdo háže, zprava, zleva. 

Mámě už ani neberu telefony, občas jí jen napíšu zprávu, že toho mám moc. Jinak by do mě pořád ryla.

Odmítnuté slovo - napsala Lada Bartošová

Zaklonil hlavu a zvedl ruce k nebi. Cítil, že tentokrát všechno dobře dopadne. Sebral stoh papírů hustě popsaných z obou stran a několika poklepy z nich vytvořil úhledný, co do počtu stran úctyhodně vyhlížející svazek. Napil se vychladlé kávy a začal se připravovat na cestu. 

S neuvěřitelně uspokojujícím pocitem kráčel ulicí. Kochal se kvetoucími stromy, vnímal vůni jarního vzduchu, všiml si úchvatných fasád domů, které dřív bez povšimnutí míjel – bez radosti, bez vděčnosti. Teď však šel ulicí jako spisovatel.

Já a můj instinkt - napsala Emma Šponarová

Musíš mě poslouchat.
Když ty se mi vždycky ozýváš v dost jemnejch náznacích.
To neni pravda, Maruno.
Je.
Takže když tě bolelo břicho a začala si se potit...to nic neznamenalo? To jsem se prostě rozhodl, protože jsem se nudil, ti udělat takhle blbě?
To s tou situací vůbec nesouviselo.

Vždycky, když tenhle člověk vstoupí do místnosti, tak ti do oběhu pošlu fyzickej diskomfort.

Díky, ale to od tebe fakt nepotřebuju.
Ty se teď snažíš maximálně dementovat mojí funkci. Přitom víš, že se mě nezbavíš. Jak bys taky mohla, vždyť já ti mám zachraňovat život!!!
Jako před mým šéfem?
Jo.
Já ti už fakt nerozumím.

Zamilovaná - napsal Zdeněk Hejda

Tak jsme se také tehdy sblížili, ožrala se na vánočním večírku jako doga, padla mi kolem krku, a řekla, že mě miluje. 

Kolegyně, která seděla nejblíž, mi pomohla. Sundali jsme ji ze mne, jenže pak chtěla tancovat a zpívat na stole na baru. Zase ji silou usadili a objednali kafe. Snad nebude blejt, napadne mě zcela pragmaticky. 

Pak brečela, a mezi vzlyky vyrážela: „Nikdo mě nemá rád, rozumíš? Jsi stejně svině! V týhle zkurvený zimě nosím už měsíc minisukně, každý ráno kosa jako svině v autě, a ty!?“ 

Zapíchne mi prst poněkud níže, ale dejme tomu, že stále ještě do břicha, a pokračuje: „Ty čumíš furt jako debil do počítače! Vo co ti de? Nelíbím se ti snad?!“ 

„Hmm.“ 

Má vážně blbou opici. Takto jí vůbec neznám. Mám pocit, že teď je úplně jedno, co řeknu, všechno špatně. 

Lapený pod krkem - napsal Zdeněk Hejda

Postávám u okna. Moje žena odjela před chvíli domů. Tedy přesněji poslal jsem jí tam. Má to do Liberce kus cesty. Hlavní důvod je ale ten, že chci být teď sám. Potřebuji být sám. 

Přepadá mě strach. Zákeřně. Zezadu. Nečekaně. Vrací se. Chytí tě pod krkem! Ani se nemohu nadechnout. Skoro se rozklepu. Nechci, aby mě tak viděla. V neděli u našich ještě při loučení s mámou, jsem říkal „ať hlavně nevolá Mirka…“ 

Mirek je vzdálený příbuzný, vlastní pohřební ústav. Přijde mi to v tu chvíli vtipné, a tak nějak chlapsky cynické. Když si to loučení ale připomínám teď v Motole, vzpomenu si na máminy jen stěží potlačované slzy, a připadám si najednou jako naprostý čurák. Nejraději bych tu větu vzal zpět. Kdyby to bylo možné. 

Na pokoji jsme pouze dva, což mi naprosto vyhovuje. Pán je starý tak osmdesát pět určitě, zítra prý půjde domů, jen mu seřídí jakýsi stroječek v hlavě, říká mi. 

„Jste Pražák?“ zeptám se. 

Jak bojovat s Obou (důvěrné oslovení pro obezitu) - napsala Dana Volfová

Mám si najít nějakou činnost nebo koníčka, kterým nahradím emoční přejídání. 

Chacha! Ona (moje nutriční terapeutka a taky samozvaná psycholožka) si prý dává dobrou kávu nebo sprchu. 

Já si dávám kávu několikrát denně. Kdybych si jí dala ještě místo každého nadbytečného jídla, nejspíš bych dostala infarkt.
Taky mi navrhuje procházky. Nebo zavolat nejlepší kamarádce. Obojí mi přijde zcela kontraproduktivní. 

Letos začnu psát. Dejte mi téma! - napsal Jaroslav Valach

"Co děláš?"
"Pššt, neruš, poslouchám sousedy," řekl jsem a odtáhnul plecháček od zdi: "Já ten příběh prostě potřebuju."
"A to nemůžeš postupovat jako ostatní?"
"Jak?"
"Vykrádat cizí pointy, přeměnit vtip na historku, lovit v paměti?"
… to se opakuje už několik dní. 

A začalo to nevinně.
"3 - 2 - 1 - 0. Vše nejlepší do Nového roku!" mnohohlas partají nesený chodbou a stoupačkami.

"Letos začnu psát," slíbil jsem si v duchu ještě se sklenkou v ruce. Kdyby všechny historické porážky měly tak přesně doložený začátek jako tahle…

BÝT KAŽDÝ DEN KRÁSNĚJŠÍ PRO SVÉHO MUŽE - NAPSALA NICOLE STUDENÁ

Je 2. ledna. První pracovní den nového roku. Chci ho začít stylově, tak vybírám ze šatníku jedny z nejhezčích šatů, beru k nim černé krajkové silonky a v práci se z kozaček přezouvám do lodiček. Je pro mne důležité, aby mi to dnes slušelo. Na poradě s kolegy, při cestě na oběd, v jídelně, při nákupu cestou domů…
Když pak konečně po celém dni dotáhnu těžkou tašku, sundám batoh, kozačky, šaty, co mě škrtily a silonky, co škrábaly, uleví se mi. Konečně pohodlí! Házím na sebe volné šaty a pod ně natahuji legíny. Pusou vítám manžela a šup ke sporáku.

Poslední hodiny na zemi, první v ráji - napsal Martin Tomášek

Černo černá tma v duši. Ležím na posteli nemůžu se hnout ani o píď a je mi to jedno. Se svým osudem jsem se totiž smířil už dávno.

Civim na zašedlý strop, který měl původně bílou barvu. Kouř mě štípe v nose, v očích a leze do všech pórů mého nemohouciho těla. Modlím se, aby si pro mne smrt přišla dřív, než ti estrádní šašci v přilbách a kyslíkových maskách. 

Sekyrou rozbíjí dveře soukromého nemocničního pokoje.

Sakra, kde se flákáš?! Jindy spěcháš až moc, a když na tebe někdo čeká, touží tě chytit za ruku a odejít s tebou ruku v ruce na onen svět, nepřijdeš.

Vůbec nemusíš vypadat jako Brad Pitt. Klidně tě vezmu za tvoji kostnatou ruku a půjdu s tebou, kamkoliv budeš chtít...

"Kamaráde, příteli, slyšíš mě? Jsem tady."
"Že to ale trvalo. Kde jsi byla tak dlouho a proč tě nevidím?"
"Dej mi pět minut a přijdu za tebou."
"Já jsem ale…"
"Vím, co jsi říkal, ale když už jsi na mě tak dlouho čekal, chtěla bych se ti líbít."

Konec - napsala Markéta Valentová

Nevím, koho mám proklínat víc – jestli sebe, nebo pana Tesárka, režiséra. Věděla jsem dopředu, že budu na ty jeho úžasný víkendový zkoušky chybět, a taky jsem ho včas informovala. Ústně, ale informovala. Byl naštvanej, že o tom nevěděl, ale to, že si to nezapamatoval, není můj problém. 

Prej, že si to na tom představení odsóluju, že nebudu sehraná s ostatníma.

Anděl v autě - napsala Míša Čápová

„Co koukáš,“ mrmlám si v duchu pod peřinou. Právě jsem si zkazil náladu. Leží vedle mě v postýlce patnáctiletá dcera, její každé oko kouká jinam a já mám zase tu čest vidět před sebou důsledek alkoholu ve spermii. 

Ve své spermii. Aspoň tak to říkala babizna kořenářka. Že prej je to odvděk mého pijáckého období.
„Hohlé láno, fati,“ snaží se mi popřát krásný den s hýkavým úsměvem, marně však. 

Ta mi ho nikdy nedopřeje. Den, ani celý život.

„Nečum na mně, ti říkám, snídani ti už dělá máma,“ zavelím nahlas.
„Nebuď na ní tak škaredý, vždyť víš, že ti stejně nerozumí. A koukat bude pořád. Jedním a tím samým směrem. Kdy už to pochopíš?“ houkne z kuchyně prosebně Madla.

Uklízečka - napsala Jitka Simonová

Boty si pořádně neotřou, pořád jen chodí sem a tam, špína z nich padá, každou chvíli je někde něco rozpajcovaný... Kdo to má furt uklízet, už toho mám plný zuby. No hlavně, že má podpatky...

"Jeeee, dobrý den paní inženýrko, jakpak se máte? To jsem ráda, že Vás vidím, a jak Vám to dnes náramně sluší!"
"Dobrý den."
Můra jedna, ani člověku pořádně neodpoví, hlavně, že má zase nový kostýmek za statisíce...

Biodanza - napsala Jana Bednářová

,,Ježíš, mně se tam nechce,“ skoro vykřikne Marie. ,,Ale potřebuju se nějak hýbat, cvičit, nebo tančit, jít mezi lidi, cokoli.“ Povzdechne si.
Venku leje, je pošmourno, vlezlo. Vlhké studené vlezlo. Z léta se skokem stal podzim. 

Tělo ani hlava na to nejsou připravené.
Marie se rozhoduje vyrazit na kurz Biodanzy. Je to její třetí pokus. Neví přesně, co to obnáší. Nechá se překvapit, jestli to byl dobrý nápad. Tichý hlas intuice, povel rozumu nebo výplod zmateného mozku. 

Požár - napsala Adéla Blažková

Nemůžu dýchat, je mi horko, všude je slyšet rachot. Co se to sakra děje? Dvě stěny mojí ložnice, od dřevěné podlahy až po vysoký strop olizují velké, rudě zbarvené plameny. Ze vstupních dveří, na kterých sotva poznávám fotky z poslední dovolené, se valí hustý černý kouř. Hoří! Potřebuju se dostat ven, ale kudy? Rozhlížím se kolem sebe a přemýšlím. Kudy mám utéct? Kolik mám asi času?

Stihnu si něco vzít s sebou?

V první chvílí rychle doběhnu k velké šatní skříní, do které si kromě oblečení ukládám také notebook.

Pachuť slabosti - napsala Natalia Steiner (14 let)

Zamkla jsem dveře pokoje a schovala se za postelí. Srdce mi div nevyskočilo z hrudi. Můj dech byl sekavý a hlučný, což mi v této situaci vůbec nepomáhalo.
Najednou jsem uslyšela chrastění klíčů. Ztuhla mi krev v žilách. Chtěla jsem křičet. 

Dveře se náhle prudce otevřely - upřímně divím se, že se nerozpadly. Do pokoje vtrhl můj otec. 

Při jeho dotyku jsem sebou škubla. Miloval, když jsem byla zranitelná.

TOHLE SE MOHLO STÁT JENOM MNĚ - NAPSAL JIŘÍ WILSON NĚMEC

„A co děláte, pane Kot, celý den, teda když vás zrovna nemasíruju?“
„Představte si, slečno Jarmilo, že jsem se dal na dráhu spisovatele. Jsem v on-line kurzu tvůrčího psaní.“
„Jo? A už jste napsal nějakou knihu?“ ptám se.
„Bohužel, zatím ne. Ono to není jen tak psát povídky nebo román. Můžete napsat třba skvělé věci, ale skončí tak akorát v šuplíku nebo je čtete právě v tom kurzu. To víte, nikdo vás nezná.

Partička - napsala Irena Taterová

Podívejte se na mě. Pětapadesátiletý chlap, podnikatel, měl bych asi působit důstojně, ale občas si připadám jako blázen. Nevím, jak to máte vy, ale já mám totiž takovou partičku v hlavě. Chápu, možná to vůbec neznáte. Vysvětlím vám to. 

Jsem přesvědčený, že mám v hlavě skupinku…asi bych to přirovnal k pocitům. Představuji si je jako postavy. Žijí si u mě pěkně pospolu. Někdy jsou v souladu a shodnou se a jindy se zase děsně hádají. 

Třeba když je pohodička, tak to má navrch takový chlapík, který vypadá jako Belmondo. A nemusí to být pohoda, když ležím na gauči a dívám se na televizi. Třeba se děje něco akčnějšího, ale s ním všechno zvládám hravě. 

Úzkost je taková divná postava, vypadá jako Výkřik od Edvarda Muncha. 

Radost, to je malý kluk. Trochu jako já, když jsem s dědou chodil na ryby a něco jsem chytil.
Laskavost jako moje babička. Paní s bílými vlasy a modrýma očima. 

Agresivita, to je chlap jako Rambo. 

Netrpělivost zase jako naše hysterická učitelka na češtinu, když jsem opisoval a ona ječela házela po mě klíče.