Tajemství - napsal Pavel Pliska

Stojím v potemnělé chodbě funkcionalistické budovy s pohledem upřeným na krásné, čisté linie nábytku, lemujícím obě stěny.

Zvuky z Opletalovy ulice, sem, do třetího patra, doléhají jen vzdáleně. Skupina třinácti lidí, nervózně přešlapuje a po očku po sobě pokukuje, jsouce si vědoma něčeho nevyřčeného... Ano, za bezmála sto let existence této budovy, spatřily zde světlo světa tisíceré zprávy a ano, byly z pera stovek vynikajících novinářů...a ano, doslova se zde psaly dějiny....ale...

V tom prořízne rozpačité ticho ženský hlas: "Má snad někdo ještě nějaký dotaz?"

No nic, blýskne mi hlavou, budu do toho muset jít sám, než bude pozdě.

Můj nejzajímavější zážitek - napsala Helena Suchánková

Toto téma mě trochu zaskočilo. Žiji poměrně aktivní seniorský život, který mi přináší spoustu zážitků. Proto je velmi těžké vybrat jeden z nich jako ten nejzajímavější. Vzhledem k tomu, že se právě účastním velmi zajímavé Letní mediální školy ČTK pro seniory, zůstanu u tématu seniorů. Nebudu ale popisovat jen jeden konkrétní zážitek, nýbrž něco, co trvá delší dobu a má pro mě skutečný význam.
Celý svůj profesní život jsem zasvětila práci ve školství. V roce 2024 mě osud zavál do komunitního centra Život 90, kde jsem začala působit jako lektorka němčiny pro seniory. Toto rozhodnutí bylo pro mě velmi důležité, protože mi výuka v kurzu přinesla mnoho zajímavých zážitků.

Kuriózní úraz - napsala Ivana Langhammerová

Tak mám před sebou prázdný list papíru (nebo spíš prázdnou stránku v počítači) a vracím se do studentských let. Napsat domácí úkol, aby byl čtivý, vtipný a zajímavý….. Nejsem dobrý „psavec“ a nechtěla bych dopadnout jako moji studenti v maturitních písemkách, které jsem si vždy se zájmem četla, ale málokterá písemka mne oslovila.

Těžký úkol! Co vybrat ze všech těch životních zážitků, když jich bylo tolik! Ale jeden by se mohl líbit. Takovou kuriozitu, která se mně stala, si jen málokdo může představit.

Stalo se to v Hinterstoderu krátce po Sametové revoluci. Když se uvolnily hranice, mohlo se jezdit lyžovat mimo naše hory. Zájezdy byly většinou jednodenní. Strávily jsme s kamarádkou krásný slunečný den na dobře upravených sjezdovkách. Už se pomalu blížil odjezd domů, byla to poslední jízda. Kamarádka byla trochu pomalejší, takže jsem na ni čekala u lanovky, před posledním sjezdem do údolí. Svítilo sluníčko, tak jsem zavřela oči a opalovala se.

Senioři na vodě - napsala Marta Goldová

Co to zase vyvádím? Stojím tu navlečená v nafukovací vestě a s pádlem v ruce.

V rámci univerzity třetího věku jsem zamířila na vodácký kurz. Po krátkém zaškolení jsme měli zdolat část řeky Lužnice. Někteří jeli na kánoích, já se čtveřicí kamarádek na raftu. Věci jsme nabalili do barelů a dle pokynů vedoucí domluvili s některou z lodí, že nám jej převeze. Pro jistotu jsme barel přímo naložili do domluvené kánoe. A mohli jsme vyplout. Hladina řeky nebyla zrovna nejvyšší. Na jednom místě jsme dokonce na čas uvízli. Společnými silami se podařilo zdolat nástrahy řeky a doplout na místo poledního odpočinku. Vyzvedli jsme si barely, vytáhli svačiny a pustili se do jídla. Ne tak Alena z vedlejšího raftu. Nikde nemohla najít svůj barel. Smutně chodila od skupiny ke skupině a hledala ho. Nakonec musela požádat vedoucí o spolupráci. Po několika telefonátech vedoucí sdělila, že se v místě našeho startu lidé pokusí barel najít a zajistit přepravu.

Můj nejzajímavější zážitek - napsala Vlaďka Danielisová

Cestování je neodmyslitelnou součástí mého života. Každá cesta přináší nespočet zážitků, zvláště, jste-li tvůrce celého itineráře. Který však byl nejsilnější, nejzajímavější, který upoutá čtenáře? Bude to Angkor Wat v Kambodži, prezidentské volby v Myanmaru, mlha nad Machu Picchu nebo NP Mikumi v Tanzánii?
Nakonec jsem si vybrala zážitek, který nesouvisí s žádným “divem světa”, ale s obyčejnou lidskou
laskavostí.

Psal se konec roku 2010 a s manželem jsme vyrazili do tropického ráje na Fidži. V Jižní Koreji jsme měli dvoudenní přestávku, která vycházela na vánoční svátky. Do Soulu jsme přiletěli 24.12. a teprve na letišti sháněli ubytování. Pokud se tomu někdo diví, musím připomenout, že tak nějak vypadalo baťůžkářské cestování bez chytrého telefonu, s mapou a tištěným průvodcem v ruce. Na letištních informacích nám doporučili rodinný penzion a jeho majitel pro nás za chvíli přijel autem. Byli jsme za to rádi, protože jsme cestovali za sluncem, toho sice bylo v Soulu dostatek, ale holomráz -14 stupňů Celsia!

Jak jsem zamrzla - napsala Jana Staňková

Vždycky jsem si o sobě myslela, že kdekoliv kdykoliv dokážu pomoci komukoliv.
Až nedávno… 

Jela jsem pražskou tramvají z Anděla na Karlovo náměstí, tedy tři zastávky. ¨

Seděla jsem na čtyřce, vedle mě čokoládová cizinka, naproti mně paní k osmdesátce a vedle ní… prázdné místo, protože na sedačce byla voda. 

Na první zastávce přistoupil ošuntělý, vyzáblý mladík a chtěl si sednout vedle stařenky. Protože byla laskavá, chtěla ho ochránit před mokrým pozadím a sáhla na něj. 

Zázrak v srdci Barcelony - napsala Olga Nehonská

Dostavbu nám se svým přáním, jak má celý
chrám vypadat po své smrti, Gaudí zanechal.

Stát ve španělské Barceloně před chrámem Sagrada Família je, jako by jste se dostali do pohádky.
Celému chrámu dominuje věž zasvěcená Ježíši Kristu, ukončená velkým křížem. Katalánský architekt Antoni Gaudí jí věnoval celý život. Dostavbu nám po své smrti s přáním, jak má celý chrám vypadat, zanechal.
Stavbu započal 1882 a do dnešních dnů ještě úplně dokončena není.
Vše je tak nádherné, slovy to nelze vyjádřit. To se musí vidět – být tam.
Barevnými okny zvláštních tvarů procházejí dovnitř sluneční paprsky. Stojíme uvnitř a vnímáme pohodu, klid a lásku. Je tam úžasná energie, kterou cítíme po celém těle.

Paní kolegyně, to musíte přepsat! - napsala Jana Vargová

Na začátku 90. let jsem musela změnit zaměstnání. Můj pracovní nástroj, hlasivky, začal vypovídat službu. Jenže, čím se dál živit? Odborně vzdělaná jsem v oblasti, kde se kvůli jednomu odcházejícímu orgánu nemohu déle pohybovat, pro to další, co umím, nemám papír s razítkem.
Nad nabídkami jsem krabatila čelo a likvidovala řidičku tramvaje, chemika, soustružníka. Na úklid tehdy nikdo nikoho nehledal (naštěstí, protože jsem pohodlná), prodavačka by se mi líbila (o prázdninách na střední škole jsem jako brigádnice prodávala boty), ale tady a teď po mně chtěli výuční list. Nevděčníci! Tak, zase nic.

Ukradená loď - napsal Jarda Čtvrtečka

Bylo to myslím počínajícím létem, ještě v dobách mého báječného klukovství. Tehdy jsem objevil, v obecní knihovně, vzácný poklad. Vázané staré ročníky časopisů Věda a technika mládeži, někdy z roku 1950-52. Bývalo v nich mnoho skvělých vědeckofantastických povídek, příběhů, kreseb a návodů, jak sestavit a vyrobit věci, které mne odjakživa fascinovaly. Třeba vzpomenu na plánek, na létající vírník. Ty jo! Vírník byl ovšem mimo moje tehdejší technologické možnosti. Ale jiné věci vypadaly být, k sestavení, mnohem snadnější. 

Otočím další stránku a tam - přesně tam to bylo. Nedýchám! Plánek a návod k tomu, jak postavit doma loď. Rozumíte? Skutečnou loď!

Míň je někdy víc - napsala Zlata Kvízová

Když jsem učila, často mi selhávaly hlasivky. Najednou jsem přestala mluvit úplně, jen jsem sípala. Vyjádření foniatra bylo jasné: hlasový klid. Ve škole mě mohli zastoupit kolegové, ale co doma? Tam jsem musela fungovat! Nejdřív jsem začala psát věty na lístečky, ale nefungovalo to. Děti byly malé a manžel netrpělivý. Musela jsem vymyslet něco jiného, něco rychlého, co funguje okamžitě.
Hlasitý "tlesk,tlesk" upoutal pozornost dětí i manžela. Pak přišla na řadu gestikulace. 

Tatínek, mistr prokrastinace - napsala Lucie Slabyhoudová

Každé ráno můj tatínek vstává v šest hodin a cvičí, neexistuje, že by vyrazil ven bez pořádného protažení a pár kliků. Poté si dá snídani, vyčistí si zuby a vyrazí do práce. 

Chodí jedině pěšky, protože přece musí splnit počet kroků, který si na svých chytrých hodinkách zadal. Pod dvanáct tisíc kroků denně nejde. 

Když dorazí do kanceláře, vždy poprosí hodnou kolegyni Kačku, která dělá sekretářku u jeho ředitele, o kávu. A tím začne pracovní den. 

Úkolů má nad hlavu, ale prokrastinace je silnější. Vždycky se najde něco „důležitějšího“ než právě ty úkoly, které tak hoří. Po osmi hodinách a další třech kávách zjistí, že vlastně nic nestihl. 

Maminka mu volá, jestli už půjde domů, na to on odvětí:

„No, v žádným případě, víš, kolik toho tady ještě mám?“ Když kolem šesté hodiny dorazí pěšky domů, jde si lehnout, protože je velmi unavený. V devět hodin večer vstane, popřeje mamince dobrou noc a jde si sednout k počítači, kde do noci pracuje.

Teta Petra - napsala Věra Jelínková

Teta Petra se nikdy nezdržuje plánováním ani přemýšlením nad důsledky svého jednání, a přesto jí všechno nějak vyjde. 

Jednou v prosinci se rozhodla, že pojede na kole do práce – navzdory tomu, že mrzlo a silnice byly pokryté ledovkou. Babička jí to rozmlouvala, ale ona jen mávla rukou: 

„Přece nepojedu autobusem, když kolo mám a celé léto tak jezdím.“
Když se odpoledne vrátila domů, byla celá rozcuchaná, na bundě ledové šmouhy od pádu a mapy od silničního posypu. 

„To víš, mami, jen jsem si trochu zkrátila cestu přes park,“ smála se, jako by to byla běžná věc.
Takhle je to s ní pořád – když ostatní váhají, ona bez dlouhého rozmýšlení bere věci do vlastních rukou. Nevadí, že se vrací rozcuchaná a rozbitým kolenem. Důležité je, že je šťastná. 

A možná právě proto ji máme všichni tak rádi – protože nám připomíná, že život se má spíš žít než plánovat.

Tekutá diplomacie - napsali Lucie Novotná a Samuel Kocanda

„Fíha, ta blondska byla teda kus.“
„Takové komentáře si nechte na doma. Co když vás slyšela.“
„Myslíš, že mě slyšela? To je dobře. To abych šel za ní.“
„I kdyby neslyšela. Žena se přeci nehodnotí pouze podle vzhledu.“
„V jakým světě žiješ? Až tohle řeknu chlapům v hospodě.“
„Ve světě, kde ještě přežívá pár gentlemanů.“
„Jakože já nejsem gentleman? Jako že jsem vidlák nebo co? Vidím borku tak to řeknu, ne?
„Právě jste si odpověděl. Kdybych byl žena, tak si o vás ani kolo neopřu.“

„Ještě že tak. Kdo by taky chtěl takovýho nerda jako seš ty. Jdu do jídeláku. Chceš pivo?“
„Tak jo kámo.“

Rozálka jde do kina - napsala Lucie Slabyhoudová

Jupí, jedu do kina! Doufám, že se mi ten film bude líbit. Teta říkala, že to bude o nějakém kouzelném zábavním parku. Tak jsem zvědavá, co za kouzla uvidím. Jen doufám, že tam nebude moc písmenek, protože ještě neumím číst. 

Když pro mě Lucka přijela, hned jsem naskočila do autosedačky, přikurtovat a jedem! 

Kino je obrovské, krásné červené sedačky a tolik místa na nohy. Dostala jsem popkáč a džus. 

Místa máme někde uprostřed. 

Vedle mě sedí holčička, určitě je starší než já, vypadá, že už chodí do školy. Celý film mi vysvětluje věci, kterým úplně nerozumím, jsem moc ráda. 

Nevím, proč to tetě vadí a říká o ní, že je užvaněná chytroprdka. 

Poslední plavba Oldenburgu - napsala Věra Jelínková

Podle některých byla jen přízrak. Objevovala se znenadání, měnila kabáty i jména. A pokaždé po ní zůstala jen zkáza.
Posledním jménem, které nosila, bylo Oldenburg. Původním posláním obchodní loď vozila exotické ovoce z Německého Kamerunu. Za první světové války pak narukovala do námořní flotily. Vyvázla bez úhony a po válce vedla poklidný život.

Mezi patry - napsal Samuel Kocanda

Fotograf a advokát uvíznou ve výtahu.

„Než přijede servis, zkuste se usmát — světlo v tomhle výtahu dělá zázraky s kruhy pod očima.“
„Děkuju, ale zázraky si schovávám na okamžik, kdy se dva domluví na majetku a nikdo u toho nekřičí.“
„To bych si rád vyfotil — první případ bez slz. Jindy aspoň zachytím první tanec, než začnou šlapat po vlečce.“
„Já radši zachytím datum podpisu a čísla účtů. Tance zní hezky, dokud se neptáte, kdo platil kapelu.“

Strejda Zoran - napsal Samuel Kocanda

Strejda Zoran nosí v kapse píšťalku a stopky. Avšak neučí tělocvik.
„Na start,“ řekne u nedělní polévky a pískne. Lžíce vyrazí k ústům, babička protestuje, on měří mezičas: „Dvacet tři sekund, slušný,“ prohlásí.


Když teta začne vyprávět, postaví jí vedle talíře kužel z novin. 

„Zatáčka! Zkrať to,“ kývne. Teta zrudne a svůj projev zkrátí.


Děda se loudá pro sůl, Zoran mu přidělí trestné kolo kolem stolu. Děda jde, protože všichni se dívají.


Vždyť má swag - napsali Barbora Tajčová, Lucie Slabyhoudová a Samuel Kocanda,

Vlak vyjíždí ze zastávky a v kupé je stále cítit vůně mladé slečny v crop topu, která vystoupila.

„To je dneska móda,“ řekne starší paní s holí.
„Co vám vadí, babi?“ prohlásí mladík ve vytahané mikině a Air Force 1 na nohách.
„Té děvence mohou nastydnout ledviny.“
„Vždyť má swag.“
„Nenadávej mi, holomku! Já jsem celý život dřela, tak mi tu nějakej mladej smrad nebude nic říkat.“
„Put the fries to the bag, babi to se dneska nosí,“ vysvětlí a nandá si sluchátka.
„To je dneska mládež!“
Mladík prohlásí, „get a life“ a raději odejde do vedlejšího kupé.

Chuť stepi - napsala Věra Jelínková

Léto je čas, kdy středoasijští pastevci vyhánějí svá stáda na vysokohorské pastviny džajló, kde je tráva křehká a šťavnatá. Slunce pálilo, ale vítr z hor chladil tvář. Sarbek se pustil do práce, tak jako dělával celou sezónu. 

„No tak, mladá, nedělej drahoty,“ pronesl tiše, když se klisna začala vzpouzet. 

Ovinul jí zadní nohu a plece kusem lana a jemně je stáhl k sobě. Klisna jako mávnutím proutku zkrotla.

Přístup - napsala Lucie Novotná

„No?“
„Dobrý den. Mluvím se panem Gargoshem?“
„Mno…?“
„U telefonu Novotná. Ta nová z kanceláře hejtmana. Potkali jsme se ráno v trolejbuse.“
„Joo…“
„To jsem ráda, že si mě pamatujete. Asi se budeme potkávat častěji.“

„Jo jo…“
„Volám kvůli přístupům do systémů. Můj nadřízený zadal požadavek a jsem tu už dva týdny, tak bych je asi už potřebovala.“