Zvuky z Opletalovy ulice, sem, do třetího patra, doléhají jen vzdáleně. Skupina třinácti lidí, nervózně přešlapuje a po očku po sobě pokukuje, jsouce si vědoma něčeho nevyřčeného... Ano, za bezmála sto let existence této budovy, spatřily zde světlo světa tisíceré zprávy a ano, byly z pera stovek vynikajících novinářů...a ano, doslova se zde psaly dějiny....ale...
V tom prořízne rozpačité ticho ženský hlas: "Má snad někdo ještě nějaký dotaz?"
No nic, blýskne mi hlavou, budu do toho muset jít sám, než bude pozdě.
"Já, já bych se chtěl ještě zeptat...", hlas se mi zadrhne v krku,".....celou dobu byla řeč o jedné budově, tam to začalo..??.."
"Ano... ano, to jsem vám nestačila říct". Třináct párů očí se upře na Martinu, ředitelku Akademie ČTK, jež nám dělá průvodkyni.
"Původní budova je z roku 1930, ale v pozdějších letech byla stavba rozšířena o budovu vedlejší, čehož je nejlepším dokladem tato nerovnost..."
Martina se otočí a ukáže na malý, lehce přehlédnutelný schodek zhruba uprostřed chodby. A je to venku...,konečně,... skupina třinácti důchodců, čtyřdenního kurzu mediální gramotnosti v agentuře ČTK, vydechla ulehčením. Tajemství budovy nám bylo konečně zjeveno.
Mám radost. Pokaždé, když odteď půjdu po chodníku kolem této mediální ikony, budu si vědom, na rozdíl od ostatních chodců, jejího drobného nedostatku, což ji, myšleno budovu, polidšťuje a mne rozradostňuje.
