Stars of Brno aneb dámská jízda na festivalu LUMOSFEST - napsaly Věra a Dana Emingerová

Autorské čtení v Brně 9. listopadu 2024

V květnu roku 2019 se v divadle Za hradbami uskutečnilo naše první autorské čtení v Brně. Jeho pokračování přerušil covid a trvalo celých pět let, než jsme se na místo činu vrátili. 

Divadlo Za hradbami na Křížové ulici mezitím změnilo majitele, přejmenovalo se na divadlo – kavárnu – bar LUMOS a připravilo nový program. A právě tady se od sedmého do devátého listopadu uskutečnil LUMOSFEST, jehož součástí bylo i autorské čtení ve zdejší kavárně. Což pro nás byla samozřejmě jedna z výzev roku 2024!

Hlavní organizace se ujala Zdenička Součková, přední opora brněnské sekce našich kurzů Psaní podle Lustiga. 

Na cestě se Sulamit Rahu - napsala Věra Staňková

„Opatrně!“ zavolal Jan na pomocníky, kteří nakládali na povoz velkou, dřevěnou bednu. Měřila přes dva metry a už podle toho, jak se s ní oba mladíci potýkali, bylo zřejmé, že je pěkně těžká.
„Dobře ji připevněte, má před sebou dlouhou cestu,“ nabádal je Jan.
Velmi mu záleželo na tom, aby Sulamit Rahu dorazila do Itálie celá. Nejen proto, že za sochu dostal dobře zaplaceno. Byla to pro něj velká událost, vystavovat v Benátskách svoje dílo, mezi autory zvučných jmen z celé Evropy.

„Bože,“ problesklo mu hlavou. „Proč právě ona?“
Dobře si pamatoval na chvíli, kdy dánskou břišní tanečnici poprvé viděl vystupovat v pražské Lucerně. Měla daleko k ideálu antické krásy, zato života v ní bylo tolik, že se to dalo slovy těžko popsat. 

Cesta je cíl - napsala Věra Staňková

„Tak se tu mějte, a zítra zase v devět,“ loučím se se skupinkou psavců, která u vína ještě před půlnocí diskutuje o literárním večeru. O tom, co právě skončil, a také o tom, co se chystá za tři týdny na Dobešce.
Jak dát o sobě vědět? Neměli bychom změnit způsob propagace? 

Noční rozhovor - napsala Věra Staňková

"Spíte, pane Palacký?"
"No, už jsem skoro spal. Co se děje, pasáčku?"
"Je mi zima, pane Palacký. Pěkně už teď v noci přituhuje."

Obvyklé začátečnické chyby - napsala Věra Staňková

John Gardner: Art of Fiction

Referát podle knihy Johna Gardnera Art of Fiction

Autor nám umožňuje „vidět“ prostředí, postavy a události prostřednictvím obrazů, které působí na naše smysly – nejen vizuální – takže ve výsledku se čtenář pohybuje mezi postavami, ochutnává gaspacho a voní k hyacintům. 

Ve špatné beletrii je tento sen přerušován nějakou chybou nebo vědomou lstí ze strany umělce (například dramatik přerušuje děj, vybíhá na scénu, jakoby nás probudí ze snu a nutí nás přemýšlet nikoliv o postavách, ale o spisovateli či díle).

Postřehy z Loučeně II

Labyrinty v zámeckém parku

Miluju loučeňský park. Jeho tisíc odstínu zelené a třináct různorodých bludišť. Vím, že vždycky, ale úplně vždycky v tom největším zeleném labyrintu zabloudím. Miluju ranní procházky, kdy v parku ještě nejsou návštěvníci. Obzvlášť letos tu krásně kvetou rododendrony. A taky tu rostou čtyřlístky. Už dlouho jsem jich tolik nenašla jako včera. Vůbec se tomu nedivím, že to bylo právě teď a tady. Ten pocit štěstí totiž ke kurzu na Loučeni patří. Díky vám všem.
(Věra Staňková)

V pravé poledne – napsala Věra Staňková

Alexandr zapnul poslední dva knoflíčky u košile a pak zkontroloval vázanku a frak, zda mu dokonale padne. Pohlédl do bohatě zdobeného zrcadla, jaká jsou jen ve starých benátských palácích, a spatřil spokojeného mladého muže s ostře řezanými rysy a lehce vlnitými hnědými vlasy. Oknem k němu dolétly sluneční paprsky, prosvítající přes dřevěné, napůl otevřené okenice. I díky tomu hřejivému jarnímu slunci měl Alexandr už od rána pocit výjimečného dne.

Bajka o barvách - napsala Věra Staňková

Kristina Bártová, Fakulta designu a umění v Plzni

Jednou malíř namaloval obraz, kterému kralovaly žlutá a modrá.

Plátno ožilo barvami a milovníci umění chodili obraz dlouho obdivovat.
Když se jednoho dne zavřely dveře za posledním návštěvníkem výstavy, nemohly to už ješitné barvy vydržet a začaly se hádat, která z nich má na malířově úspěchu větší zásluhu.
„Beze mne by obraz byl smutný a šedivý! Já jsem lékem na pohodu a radost,“ tvrdila modrá barva.
„Já jsem barvou slunce a energie, nedala se žlutá. „Přináším lidem pocit štěstí.“
A tak se barvy, ve jménu pohody, radosti a štěstí, hádaly a dohadovaly, až se nakonec popraly.

Železnice přes Loučeň nepovede - napsala Věra Staňková

Kníže Hugo přichází do pokoje, kde si u stolku jeho žena Almerie čte knihu. Hugo je očividně v dobré náladě. Otevře skříňku s kolekcí dýmek, jednu si vybere a jde si ke své ženě přisednout.

H: Myslím, Almi, že právě teď je ten správný čas na sváteční dýmku.
(Posadí se k ženě ke stolu, zatímco Almerie ani nezvedne oči od čtení).

Hádaly se houby - napsala Věra Staňková

Vendy Podhráská, Fakulta designu a umění v Plzni

Hádali se kukmák dřevní a slizečka chlupatá o to, kdo je hezčí a vzácnější.
„Ze mě má každý objevitel radost,“ pravil kukmák, „jsem chráněný ohrožený druh.“
„Na mně si nepřijdete,“ oponovala slizečka chlupatá, „já jsem dokonce kriticky ohrožený druh.“
Kukmák se nenechal jen tak odbýt. „Jsem fešák, nosím vyklenutý až plochý šedý klobouk, a s takovým vždycky udělám díru do světa.“
„Mně zase všichni poznají podle chlupaté hlavičky,“ chlubila se slizečka módním doplňkem.

Jak jsem se stala asistentkou Davida Vávry - napsala Věra Staňková

„Mám skvělou zprávu. Na náš zámecký kurz přijede David Vávra!“ oznámila radostně Dana před literární dílnou na Loučeni. „Věnuje nám celý večer. Můžete si s ním povídat, o čem budete chtít!“
Tak to je bomba! zaradovala jsem se. Davida Vávru jsem díky Daně už jednou potkala v jeho domovském Divadle Dobeška, ale mít ho celý večer jen tak pro sebe, to se nestává každý den.
Úderem osmé jsem se tedy spolu s další dvacítkou natěšených psavců pohodlně usadila v konferenčním sále a čekala na muže mnoha profesí, které začínají od A jako architekt a vedou přes H jako herec, S jako Sklepák až k Z jako Znalec, třeba šumných měst nebo Nového Zélandu, kde hledal stopy českých stavitelů a architektů.
Než se David Vávra pustil do promítání fotografií se zasvěceným komentářem, upřel svůj pohled na počítač. „Já si s technikou moc nerozumím. Můžete mi to někdo klikat?“ zeptal se. Moje duše zaplesala. „Samozřejmě!“ nezaváhala jsem ani vteřinu a přesunula se do blízkosti Mistra.
„Uděláme to jako u nás v divadle. Já takhle lusknu a vy kliknete.“

Pouto - napsala Věra Staňková

„Vítejte, pane doktore,“ zdraví Jarmila muže, který na první pohled vůbec nevypadá jako někdo, koho čekala a kdo se už pěkných pár let pohybuje po světových galeriích. Téměř klukovský vzhled, seprané džíny, tričko s anglickým nápisem a boty, z nichž trochu padá čerstvá hlína, na ni působí spíše nepatřičně. Vůbec jí nesedí k renomé, které doktora už roky provází.
„Snad tomu opravdu rozumí,“ pomyslí si a vede mladíka do haly s bílým krbem. „A snad porozumí i mně.“

Večer autorského čtení v divadle Za hradbami - napsala Věra Staňková

Od loňského jara zažilo Brno čtyři víkendové kurzy tvůrčího psaní s Danou Emingerovou. Jak se ukázalo, v každém z nich Dana objevila několik talentovaných psavců.
Ti se nyní rozhodli vybrousit své příběhy jako diamanty a přečíst je v sobotu 25. května na prvním brněnském večeru autorského čtení v divadle Za hradbami. Představilo se jedenáct autorů, o hudební doprovod se zasloužila jazzová legenda – kytarista, skladatel a hudební pedagog Milan Kašuba.
Úvod večera věnovala Dana Emingerová Arnoštu Lustigovi a vzpomínce na atmosféru jeho kurzů v pražském divadle Dobeška.

Setkání s legendou - napsala Věra Staňková

Učil v Helsinkách, Bostonu, Austrálii, New Jersey a kdo ví, kde všude ještě na světě.

Wikipedie to říká jasně: Milan Kašuba, ročník 1940. Český jazzový kytarista, skladatel a hudební pedagog, původním povoláním zlatník. Prostě kytarová legenda.
A teď tu přede mnou stojí, tenhle skromný pán s živýma očima, který se pořád usmívá, děkuje a mezitím hledá ideální místo, kam si postaví židli, kterou si donesl z domu spolu s koncertní kytarou.

Barvy Provence a křupavá bageta - napsala Věra Staňková

Moje maminka mě od dětství vedla ke slušnému chování. Mimo jiné u stolu říkala: „Nedrob!“ Vzpomínám na ni se vší úctou, zatímco pod modrým francouzským nebem pojídám křupavou bagetu a vědomě drobím. Drobím dokonce tak, že by se za to nemusel stydět žádný rodilý Francouz.

Taková správná bageta se totiž nedá úhledně ukrojit nožem a namazat máslem jako na český krajíc. Taková správná bageta, ještě voňavá a teplá, právě vytažená z pece, se totiž nejlépe ulamuje, aby člověk mohl vychutnat každé sousto, anebo spíš prožít rituál, kdy se mu ten kousek začne rozplývat v ústech. A samozřejmě u toho drobí a drobí.

O olomouckém syrečku - napsala Věra Staňková

Jednoho dne se olomoucký syreček rozhodl, jak se tak několik týdnů vyvaloval na polici, že se vydá na špacír.
Nikam nechoď, radil mu kolega. Ještě si to na tom světě chvilku užij. Už seš pěkně vyzrálej! Ucítí tě lidi a sežerou.
Ale syreček si nedal říct. Byl sebevědomě kulatý, jantarově žlutý, na svůj věk správně pružný a uvnitř své duše tvarohově konsistentní. A tak se nebojácně vydal z Loštic do centra Olomouce. Kudy chodil, tudy smrděl (ale krásně, však to znáte).

Stamichman a Sněžník- napsala Věra Staňková

Po dobrém obědě se Stamichman válel v posteli pod vrcholkem kopce Srázná a z výšky pozoroval, co
se děje kolem Králíků. Lidi vyráželi do hor ještě v letních vestách a po
tvářích je hladily stále hřejivé paprsky babího léta. Byli tak rozněžnění tou barevnou podzimní pohodou, až to starého pokušitele Stamichmana ponouklo k činu.

Kdo je vzácnější? - napsala Věra Staňková

Vendy Podhráská,
Fakulta designu a umění v Plzni

Hádali se kukmák dřevní a slizečka chlupatá o to, kdo je hezčí a vzácnější.

„Ze mě má každý objevitel radost“, pravil kukmák, „jsem chráněný ohrožený druh.“

„Na mně si nepřijdete,“ oponovala slizečka chlupatá, „já jsem dokonce kriticky ohrožený druh.“
Kukmák se nenechal jen tak odbýt. „Jsem fešák, nosím vyklenutý až plochý šedý klobouk, a s takovým vždycky udělám díru do světa“.

„Mně zase všichni poznají podle chlupaté hlavičky“, chlubila se slizečka módním doplňkem. Můj klobouk je krátce střižený, spíše plstěný. Takových, jako jsem já, je v Hostýnských vrších pramálo“, trumfovala.

Hradokuk, Hradomil a Hradomor - napsala Věra Staňková

Yakeen

Už jste někdy slyšeli o Hradokukovi, Hradomilovi a Hradomorovi?  Že ne? Tak si na ně dávejte dobrý pozor.
Tyhle tři zvláštní tajemné bytosti už několik století tajně navštěvují hrady v Čechách a na Moravě. Dohlížejí na život uprostřed kamenných zdí, občas z nich vystoupí a ukážou se dospělým – a hlavně dětem. Díky nadpřirozeným schopnostem dokáží kde co. Umějí cestovat v časoprostoru, projít zamčenými dveřmi, znají všechny tajemné kouty i hradní strašidla.  

Jak se Stamichman nudil - napsala Věra Staňková

Ilustrace Tomáš Staněk

Jednou odpoledne seděl Stamichman na hoře Srázná a koukal do údolí na skupinky turistů, kteří si to vykračovali klikatou pěšinkou do místní hospody ve Vysoké. Tam si našli volné místo na zahrádce a objednali si pivo. Stamichman se ten den na vrcholu hory nudil, a tak si řekl si, že trochu pozlobí místního hospodského Raichla.

„A trocha pivka taky nemůže být na škodu,“ ušklíbl se Stamichman.