Wikipedie to říká jasně: Milan Kašuba, ročník 1940. Český jazzový kytarista, skladatel a hudební pedagog, původním povoláním zlatník. Prostě kytarová legenda.
A teď tu přede mnou stojí, tenhle skromný pán s živýma očima, který se pořád usmívá, děkuje a mezitím hledá ideální místo, kam si postaví židli, kterou si donesl z domu spolu s koncertní kytarou.
![](https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEipS2XbKI94KnIRDFN-9ZjGJs2zLVkrSg_BV52l5fXR8rfsiVSIggQ1bdAh6bIN42Fy5R6VrNhe9lHZK9LBBA79dvZVrwmaYRGLSJpPJEJu288-INBlUbfBL5u4q6wqEPojgwUOhKZ9KJml/s200/20190525_190455.jpg)
![](https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEj2eudq9IGwKL2sqjfwHpX1J0mWVnN9wzMKCIfzL9oWLiOQ6PtEkzUDISuSHEGbty4SnCQYNBBBbc9Ps1qGgGKvQpiJfC20QB1PGstZelLkke62HLD-QLvzJliKQs3oLYGRkkapRO5-8wZK/s200/20190525_201003.jpg)
„Autorské čtení? To povznáší duši,“ glosoval moji nabídku a zajímal se, o čem ty povídky vlastně budou. Teď se v divadle Za hradbami rozhlíží po jednoduchém prostoru.
„Takhle jsme hrávali před čtyřiceti lety. Já mám taková místa rád.“
A pak, v jednoduchém divadelním sále, se dvěma otlučenými stoly uprostřed místnosti, s ubrusy, co pamatují minulé století a starou stolní lampou uprostřed, začíná hrát. A my spolu s ním vplouváme do jiného světa, ve kterém hudba a slova mají magickou moc jen pro tu naši výjimečnou literární noc.