Nezvaný host aneb Když to začalo… - napsala Claudia Kähsová

„A zase jak ten křeček do práce, kolečkové martýrium opět začíná a ještě je furt zima! Už chci jaro a sluníčko!“ zoufala jsem si v duchu, když jsem si to po ráno celá promrzlá šinula do ledových útrob metra. Psal se konec února a jaro bylo ještě stále v nedohlednu.
Znáte ten pocit, co přináší Pražská zima? Žádná zasněžená romantika! Člověk je celý ztuhlý až na kost, ruce má zrudlé a mrazem ošlehané. Sotva je možné udržet telefon v ruce a namačkat ráno odpověď na whatsappu, typu: „Miláčku také Ti přeji krásné dobré ráno…Už jste na cestě do školy?... A pes je vyvenčený?...atd …“
Už už jsem se těšila, jak se svalím do vagónu a přečtu si zprávy na Seznamu. 

Když jsem ale přicházela na nástupiště, něco bylo jinak. 

Atmosféra jindy naspeedovaného metra byla fuč.

První covid aneb mohli jsme jen do supermarketu pro jídlo - napsala Claudia Kähsová

Jdu nakoupit. Vezmu gumový rukavice, látkovou roužku, dezinfekci na ruce a notnou dávku kuráže to v tom marketu dát.
V Alberetu si to každý šině svojí uličkou, nedej bože, aby se někdo potkal u toaletního papíru! Toho je nedostatek a jde na dračku! 

Regály jsou napůl vybrakovaný. Rýže, luštěniny, konzervy nejsou vůbec. Droždí a mouky pomálu jak za války. Ovoce a zeleninu vybírám tak, abych jej mohla doma bezpečně omýt. Podnikám jen nezbytný počet chvatů pro ukořistění základních potravin. 

Poslední rozhovor - napsaly Alena Larionová a Claudia Kähsová

Na lůžku leží starší nemocná dáma, kterou ošetřuje lékař. Po jeho odchodu starší dáma nezůstává úplně sama.
Dáma: Už jsi tady?
Smrt: Ano, teď jsem dorazila.
Dáma: Čekala jsem tě. Mám se bát?
Smrt: A bojíš se?