Osobní tragédie našich profesorů - napsala Alena Kostková Hadačová

Ředitel Mikyška a maturanti 1977

Na střední školu jsme začali chodit rok po vstupu spojeneckých vojsk. Byla to doba rozjitřená. Někteří stihli v době „tání“ mezi lety 1967 a 1968 cestovat po světě a přivonět k „západnímu“ způsobu života, určitá míra svobodomyslnosti se tehdy promítala i do nejběžnějšího života.
Následoval příchod vojsk, rozstřílené Národní muzeum a vyhořelé domy u Československého rozhlasu...
Z našich životů zmizeli ti, kteří emigrovali – tehdy jsme ještě nevěděli, že je neuvidíme už nikdy nebo možná za dvacet let. Do společnosti vstoupila normalizace, znovu se zavřely hranice, přišlo propouštění nebo pracovní degradace rodičů či přátel. Na gymplu vyměnili paní ředitelku Rajdlovou za profesora Mikyšku.

Profesoři na orloji vzpomínek - napsala Alena Kostková Hadačová

Češtinář Miloš Hoznaur na chmelu

V roce 1969 jsem nastupovala na gymnázium a vlastně jsem ani nevnímala, že jsme jeho teprve druhý ročník. Oslavované jubileum mne teď vlastně překvapilo.
Středoškolské roky pro nás nezačínaly -jak je dnes zvykem- seznamovacím kurzem ale začínaly chmelem. Ten náš první, ještě před vlastním studiem, trval celý měsíc. Způsobily to bouřky které poškodily chmelnice. Chmelové štoky vyválené v blátě se tak nedaly česat strojově a bylo nutné vše česat ručně. Proto se náš pobyt v poněkud spartánských podmínkách v Milostíně protáhl a školní rok v Praze začal bez nás.