Včera, dnes a… Co bude zítra? - napsal Marek Bucko

Sedím v čekárně u doktora. 

Je devět hodin a dvacet minut. Jsem objednaný na půl deváté a sedím tu už od čtvrt. Chce se mi zaklepat, jenže znáte to, na dveřích obří cedule- NEKLEPAT, SESTRA PRAVIDELNĚ VYCHÁZÍ !!!

Zaklepat na dveře ordinace jakéhokoli lékaře - pokud člověk sám, nebo někdo jemu blízký neumírá - se rovná vyloučení osoby z lékařské péče daného města, okresu, kraje, státu a možná i světadílu. U některých specializací z důvodu, že na daný problém se prakticky umírat nedá, je klepání tím pádem nemožné zcela. Třeba na očním se klepáním vyloučíte z péče jako jasný simulant, protože pokud ku klepání najdete správné dveře, není to s vaším zrakem zas tak špatné. Takhle přemítám v čekárně a pacoši přibývají. 

Kouzelnice - napsal Jiří Wilson Němec

Má ji doma skoro každý, myslím každá domácnost. Ale nevím, zda stejně jako ta naše umí mimo praní prádla také kouzlit. Ano, naše pračka kouzlí.
Začala s těmi čáry docela razantně. Speciálně u ponožek. Před vložením do bubnu pračky ponožky pečlivě spárované rozdělím a vkládám každou zvlášť, abych je po vyprání a usušení zase dal dohromady. Naší pračce nedochází, že po vyprání musí prádlo taky uschnout. Jen tak je totiž možné, že sama během pracího cyklu příslušný pár ponožek spáruje do tvaru puclíku něco jako malého míčku. 

Náhoda, řekl jsem si poprvé. Ale když srolovala ponožky několikrát znovu, začal mě ten jev zajímat blíže. 
V tom momentě se pračka rozhodla předvést další ze svých triků. Ohromila mě povlaky na peřinu. Vložil jsem je do útrob a po vyprání jsem zjistil, že se povlaky převlékly naruby. Proboha jak to jen udělala?

Smutné literární esence, které vyzní i jinak - napsala Anna Vocelová

Závěrečné titulky 
Smutné - povedené (vyvolává dojetí a slzy)
Kolíbá se v houpacím křesle a uslzenýma očima pozoruje mumraj kolem. Stěhováci jako mravenečci běhají sem tam a vynáší pečlivě zabalené krabice, pár obrazů, stojací lampu i její oblíbený fíkus. Modrá dodávka se systematicky plní. Za okny jemně mží.
Marie si v hlavě přehrává pětaosmdesátiletý film svého života, který se již chýlí k závěrečným titulkům.

Vysmáté píšťalky - napsala Lenka Pěkná

Do naší početné rodiny lízátek na dřevěné polici v cukrárně dnes přibylo několik nových členů. Přinesla je paní prodavačka v modro-růžové krabici. 

Hned, jak mohly, šustily na nás, že jsme prý příbuzní, ba dokonce sourozenci. Já si to teda ale vůbec nemyslím. Jedna maminka u kasy totiž kdysi říkala své holčičce: „Přinesla tě vrána a s tvým bráškou přiletí čáp. Líp to ale pochopíš, až budeš starší.“ 

Jiné ráno - napsal Marek Bucko

„Něco je jinak…“ pomyslím si poté, co ráno vstoupím do své kanceláře.

Propisky v kelímku, kalkulačka, sešívačka, všechno stejný. Proč se usmívám jako pako a mám pocit jako půl vteřiny před usnutím?

Jo! Je to ta nádherná vůně. Jasnej parfém - žádná toaletka. Důrazně květinový a kořeněný. Přitom rafinovaně jemný. 

Prošla kolem moje asistentka. Je hezká, příjemná, podle kolegů i dostatečně nestoudná… Se mnou to ale nikdy nic nedělalo. Že by??? Nasál jsem nosem asi hektolitr vzduchu… Nic. Ne ne, není to ona. Trochu si i oddechnu.
„Betty, prosím vás, on byl někdo v mé kanceláři?“ zeptám se jí rovnou.
„Ne. Teda vlastně ano, uklízečka.“
Tak teď se teda pekelně zastydím a zčervenám.
„Jako paní Formánková?!“ vytřeštím oči. Jen ze zdvořilosti neřeknu stará Formánková, jak se tu o ní běžně mluví.

Zvířátka v naší rodině - napsal Jiří Wilson Němec

V naší rodině, co hlava, to nějaké zvířátko. Ta zdrobnělina je jen pro odlehčení. Ve skutečnosti byste v naší rozvětvené famílii s přehledem našli několik volů a pár krav, které se za jistých okolností mění ve slepice.
Nejasnost do rodinného zvěřince vnášel dlouho tchán Zdeněk Plha. O něm se vědělo a také tak prezentovalo, že sedí na okrese, je pravou rukou předsedy a je velké zvíře. Skoro tak velké, jako sám předseda. Bližší určení o jaké, mimo to, že velké se jedná, bylo utopeno v lehké mlze. 

Trošku jasu v tomto směru přinesl můj kamarád Jarda. V hospodě po třech pivech a dvou velkých fernetech mi důvěrně sdělil, že Plha je svině. Pak mi sáhodlouze zdůvodňoval proč. Po pátém fernetu jsem některé politicko-hospodářské souvislosti konečně pochopil.

To jeho manželka, tchýně Alena, splňovala hned několik kategorií. Samozřejmostí je kráva i slepice. Při každé návštěvě, lhostejno zda u nás či u nich, se u Aleny ihned začnou projevovat příznaky rozdvojené osobnosti. Krávou pro činy a názory, slepicí proto, že jsou veskrze hloupé. Myslím ony názory i činy. 

Krásný večer - napsal Marek Bucko

Jarmilka mě dnes vyzvedne v práci. Šéfová dovolila, že mohu odejít dřív, protože mě Jarmilka pozvala na romantickou večeři. Volala mi to do kanceláře. Myslím si, že to bude kvůli oslavě výročí naší svatby. Jsem moc rád, že si vzpomněla. Spousta chlapů v práci si stěžovalo, že jejich ženy na výročí zapomínají. Jarmilka tedy asi ne.
„Bárto!“ zavolá šéfová.
„Ano, paní vedoucí?!“
„Volají z recepce, čeká tam na vás žena. Pro dnešek– jak jsme se dohodli- můžete odejít. Pozor! Nemyslete si, že se to stane pravidlem. Ale když máte to výročí…“
Vyskočím radostí a zapištím. Vedoucí obrátí oči v sloup a zakroutí hlavou. V rychlosti si ještě srovnám věci na stole, utřu prach ze svatební fotografie, zaleju květinu a běžím na recepci. Jarmilka nervózně okopává pult proti vchodu a kouří.

Španělský ptáček - napsala Zdena Součková

Máme napsat popis nějakého jídla, ale aby to nebyl recept. No, tak nad tím nemusím dlouho přemýšlet, protože se zrovna vracím z oběda.
Španělský ptáček s rýží. Rýže je vůbec kapitola sama pro sebe, buďto rozvařená nebo nedovařená, dost problematická surovina. Dále teda nechápu, proč je ptáček zrovna španělský. Jako kdyby ve Španělsku měli nějaké zvláštní ptáky. To bych spíš brala „Moravský vrabec“, protože velikostí je to spíš vrabec než pořádný pták, aspoň u nás v práci 

v jídelně.

Půst - napsala Sabina Prisender

8.30
Vstávám.
Krásná doba na vstávání, speciálně v zimě. Pracovní zpĕvavé radosti mám až odpoledne. Pro žaludek výhodné, šance na dodržení se zvyšuje. Hlava nebolí, noc byla spavá, navzdory úplňku. Dnes to zvládnu, určitě.

10.15
Z postele přehazuji televizní stanice. Hledám zprávy. Když budou o válkách a o utrpení, a to budou, žaludek se trochu stáhne, obvykle to pomáhá.
Bohužel, všude se vaří. A to máme před Velikonocemi, a na mém oblíbeném rádiu Klasik v koupelně se všichni postí tak zuřivĕ, až jim ujíždí tóny. Jen aby neujíždĕly dnes i mnĕ, máme před soutěží. Pro jistotu chystám náhradní program, kdyby hlas slábl, zastoupí mĕ Péťa a Vlk, nedá se nic dĕlat.
Ještě vyžehlit pĕt košil, večer nebudu mít sílu.

Cigaretka - napsala Marta Kroisová

‚,Pani? Mladá pani? Kouříte?“
‚,Ne…“
,,No ale vy vypadáte jakože kouříte…víte co. Vy nemáte cigaretku anebo aspoň ňákej zapik?“
,,Nemam.“
,,A můžu vám čuchnout k dechu?“
,,Cože?! No to rozhodně ne!“
,, Jój. Ale ty fak vypadáš, že kouříš. Nemáš aspoň vapu?“
,,Ježiš…tak to jsem dnes opradu potřebovala! Uhni! Jede mi bus.“
,,Svině!“

Posmrtná hádka - napsala Miriam Speváková

„Já to říkal, já věděl, že to byl pitomý nápad.“
„No, ale stejně si jel.“
„Jasně, ale kvůli komu? Tobě! Já blbec, já idiot. ‘Já jsem skoro nic nepil, Honzo. Je pozdě a autem je to jen deset minutek, Honzo. Přece bys nešel tu štreku v tuhle hodinu pěšky?!’ A jak to dopadlo co? Kde jsme teď Karle!? No, kde!?“
„U nějaký louky.“
„Já ti to povím. V prdeli. A k tomu mrtvý.“
„Ta laň tam vletěla úplně bez upozornění.“

Chata staré dámy - napsal Marek Bucko

Jak zákaz odbočení doleva?! Ve středu se tam ještě smělo!!! Tady a zácpa?! Sakra, málem jsem do toho vlítnul! Když jsem vyjížděl z práce, měl jsem benzínu, že bych ještě dojel na naší chatu ke Kolínu a zpátky. Nojo, jenže po hodině a půl v tý zácpě… Srny, co se pásly vpravo na jednom z mála polí, který není stavbou rozrytý, odcházejí. Asi někam do roští odpočívat. I na tom málu, co se dá teď v lednu spást, se stihly přežrat dřív, než jsem ujel necelý dva kilometry. 

Kudy mě to vůbec táhne? Pitomá navigace. Hrozný prdele.

Status projektu: přehodnocení znehodnocení půdních krovů vlivem napadení trámů dřevomorkou - napsal Jarda Valach

Projekt zkoumá, do jaké míry dřevomorka 

poškozuje nosnou funkci trámu v podmínkách půdy 

zaneřáděné holubím trusem. Ukáže-li se, že houba 

nesnižuje pevnost trámu, jen vypadá hnusně, 

postačí dřevo otřít Savem ze žebříku užitím hadříku.

Instrumentace experimentální verifikace degradace trámů dřevomorkou je kruciální etapou projektu záchrany půdních krovů. 

Bez analýzy mikorhýzy hrozí nástup paralýzy v deliveráblech grantu.
To implikuje akutnost periodické extrakce materiálu – ergo pravidelně zametat výtrusy dřevomorky na lopatičku.
Sekvencování DNA z výtrusů micélií je nutné iniciovat po morfologické selekci – paní Kučerová vybere z výtrusů holubí trus, jehož genetická informace je pro intence studie cizopasné houby irelevantní.
Pokud ale laserová interferometrie potvrdí insignifikantní deflekci konstrukce, bude validována premisa hypotézy, že degradace objektu je limitovaná na estetický aspekt. Pak lze od sekvencování vzorků opustit a pro dosažení cílů projektu stačí trámy umýt Savem – to provede Kučerová a doktorand Vomáčka jí podrží žebřík.

Permoníci - napsala Anna Vocelová

Zase to přišlo. Ťukají jí v hlavě, občas promluví. Nevidí je, ale ví, že existují. 

Zapne rádio, zesílí ho na maximum. Nic nepomáhá. Choulí se na zemi do klubíčka v touze ulevit si. Prášky by mohla jíst místo lentilek, kdyby jí po nich nebylo tak moc špatně. Na dvě hodiny usne. 

Když se vzbudí, hrají permoníci v její lebce pořádnou serenádu.
Napustí si vanu, přidá pěnu s vůní malin, úhledně složí svlečené oblečení a ponoří se do připravené lázně. Rozbalí tátovu žiletku a několika rovnými řezy na obou zápěstích konečně přehluší tu urputnou bolest hlavy. Úleva. 

Malinovka volně vytéká. Párkrát zvedne ruce na hladinu, než ji opustí poslední zbytky sil.

Tušení - napsal Libor Frank

Rád bych našel odpovědi
Od chytrých, co vždycky vědí

Jestli háček na rybu
Chytání považuje za chybu

Zda-li perník z Pardubic
Si myslí, že je něco víc

Jak tatérovi jehla pomůže
Vpravit barvu přímo do kůže

A co nůž v rukou řezníka
Když před ním prase utíká

Jak myslí láhev kolem vodky
Co cítí sousedovy spodky

Jak nepsat můj nejzajímavější zážitek aneb Můj den v zoo - napsala Jasmin Carmel

Ráno jsem se vzbudila v 7:15, když mi zazvonil budík. Vstala jsem z postele a šla si do koupelny vyčistit zuby. Přemýšlela jsem, jestli se stihnu i osprchovat, ale pak jsem došla k názoru, že hodina a půl mi na to fakt nestačí. Takže budu muset jít ven s mastnou hlavou, pecka.
Tvl, to je fakt vopruz ale, vůbec, nějaká blbá zoo… to byl zas nápad tý krávy úči zase někam vyrazit…
No, co mi zbejvá, absenci ve škole mám fakt vobří, takže na školní akci prostě bejt musim. I když je to takovej vopruz…

Jak Aranka Demeterová a Zoltán Arpád slavili svátky aneb ne každý touží po bílých Vánocích - napsal Marek Bucko

„Zoltí, za čtrnáct dnů budou Vánoce…“ prohodila mimoděk Aranka večer v posteli poté, co… co… No, co zhasli.
„Co to sem teď motáš? Vánoce… Zase. Dyk byly tudle, nedávno!“
„Já jenom, že budeme muset sehnat nějaký dárky pro děti,“ řekla a pak se uculila: „No, když už jsme u dětí… Dával sis pozor?“
„Jak v Tescu před detektivem v obleku!“ zubil se Zoltán. „A Aranko, sehnat darky mysliš jako… Koupit???!!!“
Aranka pokrčila rameny a neznatelně pomalu přikývla.

Zpěv míru v záchvatu řehotu - napsala Lada Bartošová

„Aby byl člověk dlouho živ, aby měl pastýř hojnost mléka a rybám nevytekla řeka v mé vesničce a kdekoliv, zpívám zpěv míru,“ odrecitovala jsem, pečlivě dodržujíc všechny pokyny mé soudružky učitelky. 

Tvářila jsem se patřičně nabubřele, důležitě a veskrze angažovaně, abych dostála pověsti socialisticky uvědomělého dítěte a příkladné recitátorky. Nebyla jsem jen tak leckdo. 

Bavíte se tu s mnohonásobnou vítězkou Puškinova památníku, Karlovarské růžičky a Ruské olympiády pro rok 1988.

Udělala jsem domluvený krok dopředu a předala tak pomyslnou štafetu mé kolegyni, známé též jako má nejlepší kámoška, šílená šprtka a uvědomělá pionýrka Katuška Kociánová. Nemohu si odpustit informovat vás, páč na to již nepřijde řeč, že byla dcerou Judr. Alexandra Kociána, významného porevolučního právníka celebrit. Tento fakt není nijak zajímavý ve vztahu k našemu recitačnímu umu, ale je rozhodně zajímavý ve vztahu k našim socialistickým školním aktivitám.

Rada - napsala Sabina Prisender

Rabi, rabi, jsem tak nešťastnej!
Musíš mi pomoct! Doma je hroznĕ. Osm dĕtí v jedné cimře, všichni křičí, hádají se, žena naříká, nemáme se kam hnout. Poraď, co s tím?

Poradím, poradím. Máš v chlívku kozu, pokud vím. Odvaž ji a vezmi ji k vám na bydlení. Uvidíte.

Po týdnu:
Rabi, rabi, je to strašný! Ještě mnohem horší! Koza smrdí, děti trká, všude bobky, místa je jestĕ míň. Prosím pomož!

Pomůžu, pomůžu. Máš v tom chlívku přece ještě krávu, pokud vím. Odvaž ji a vezmi ji mezi vás do cimry. Uvidíš.

Štiky, úhoři a ženy, co odmítají čekat na smrt - napsala Hana Hermanová

Moje rumunská tchyně vypadá mladší, 

Úhoř, její nový přítel, vypadá starší. Je mezi nimi třicet let rozdíl. Aby vypadal ještě starší, barví si Úhoř vlasy na šedivo. 

Úhoř má rád dobré jídlo, tchyně se pořád postí. Z náboženských důvodů. Nejspíš proto vypadá tchyně tak mladě, žádný alkohol, žádné kafe, žádné maso, zeleninový salát, voda pokojové teploty, nikdy ne studená, ani v tom nejparnějším létě, a k tomu nanejvýš losos v páře.