Vyšetření - napsala Linda Hájková

„Ty vole, já už se na to můžu taky vysrat…“
„No tak, co to slyším paní kolegyně“
„Nezlobte se, pane doktore, ale já už toho mám dneska dost. To je jeden nechápající blbec za druhým. Připomínají mi mého manžela.“
„Tak jestli vám připomínají vašeho manžela, milá sestři, tak s nimi i tak jednejte...“

„Tak pane Horák, dobrý den, sestřička se vás ujme.“
„Dobrý den, pane Horák, pojďte ke mně,“
„Pane Horák, víte proč tu jste?“
„Vím, sestřičko.“
„A víte, co se tu bude dít?“
„Vím, sestřičko.“
„Tak se nastavte, jdu vám to tam strčit.“
„Strčit? Kam?“
„DO PRDELE.“

Největší překážka - napsala Linda Hájková

Pot mu stéká z vlasů.
Srdce buší jako o závod. Skoro Jako by mělo chvíli, co chvíli vyletět z hrudi.
Dýchá vůbec?
Dýchá, ale za chvíli nebude.
Ten tlak….
To napětí by se dalo krájet. Atmosféra každou odbitou minutou houstne.
Čas.
Jaký to zákeřný, a přece jen mocný čaroděj. Běží…a zároveň s ním nikdo nikdy nehneme.
Dneska je ten den.
Dneska je ten den, kdy on… Ondřej Horák se nadechne a udělá to, skočí... a tím to jednou provždy skončí.
Doufá.
Je to zatím to nejtěžší rozhodnutí, které v životě musel udělat.

Háček k příběhu Báry Bilišanské: Kominík nosí štěstí - napsala Zuzana Bohunská, Jitka Sova, David Brabec, Linda Hájková

Jak kominík potopě zabránil 

Jitka Sova
Už za dveřmi slyším syčení vody. Rozčilením se mi rozklepou ruce, mám problém se trefit klíči do dveří. Otevřu domovní dveře: všude voda, pes kňučí, s namočenými tlapkami vyběhne na zahradu. Voda tryská z trubky v koupelně, volám manželovi, po schodech do sklepa se řine voda, aha, tak tady máme hlavní uzávěr, syčení vody utichá.
Zvonek, kloužu po mokrých schodech zpátky nahoru k domovním dveřím. Za nimi stojí kominík, vlastně kvůli němu jsem odběhla z práce už v poledne. Mám chuť ho obejmout, nebýt jeho, tak voda se právě nacucává do zdí domu a vzlíná omítkou vzhůru.

HLAVNĚ NEKŘIČ - NAPSALA LINDA HÁJKOVÁ

„Já nevím, Joshi.“
„Nech už toho, Charlotto!“
„A je to dobrý nápad?“ zatahám ho za rukáv.
„Jasně že je! S klukama to tak děláme pořád!“ vrazí mi proutěný košík a přidá do kroku.
„A... a pan Stevenson to ví?“ popoběhnu za ním.
To ho rozesměje. „Zbláznila ses, víš jak nám říká?“ zvážní.
„Jak?“
„Říká, že jsme zkurvený negři.“

Večer s Pepi Lustigem aneb jablko nepadá daleko od stromu - napsaly Nataša Richterová, Jitka Sova, Linda Hájková a Míša Čápová

Dramaturgie s Pepi Lustigem 14. září 2022

Potkala jsem se ve středu večer s lustigovskou energií a v hlavě mi rezonuje spousta podnětných myšlenek. 

O literatuře, o filmech, o tom, jak učit psát.
O postavách, které jsou vrstevnaté, jako cibule. A v průběhu příběhu odlupuju jednu vrstvu po druhé a odhaluju čtenáři charakter. 

O tom, že opravdu nejlepším způsobem psaní je představit charakter postavy v akci, protože to tak dělal Arnošt, učí to Dana, ale i Pepi takto přednáší svým studentům.

O tvoření postav a zápletek – napsala Linda Hájková

René Nekuda

O tvoření postav a zápletek z pohledu více teoretiků

„Jak je těžké někoho doopravdy poznat v běžném světě?“
To byla první věta, která na mě vyskočila, na blogu známého českého lektora tvůrčího psaní, René Nekudy.
„V některých případech je to až nadlidský výkon,“ pokračuje René.
Jeho myšlenka mě velmi pobavila. Ale i přestože se držím pravidel a mám pocit, že jsem našla svůj styl, se čas od času, ocitnu ve slepé uličce a nevím kudy kam.

Kámen - napsala Linda Hájková

Killy Ridols

„Podívej, jakýho plácáka jsem našel!“ křičí jeden z malých darebáků a uchopí mě do ruky.
„Tak dělej házej,“ dloubne do něj ten druhý.
To bude bolet, pomyslím si a zhluboka se nadechnu. Kluk napřáhne ruku a o pár vteřin později letím.
Letím vzduchem jako pták, ale pak ztrácím rovnováhu.
Au au au.

Už jsou to tři roky - napsala Linda Hájková

Stojím uprostřed uličky, je noc. Na nebi se zableskne, pak zahřmí, každou chvíli bude pršet a já mám na sobě jen pyžamo a pantofle. Nepamatuju si, že bych z koupelny odcházela. Šla jsem si vyčistit zuby, otevřela šuplík a pak tma, na nic dalšího si nevzpomínám. Uvědomím si, že v ruce svírám nůž na maso. Stékají z něho kapky krve, mojí krve. Zkusila jsem to snad znovu? Ptám se sebe sama.
„Co to děláš Eliško?“ ozve se za mnou hluboký hlas. 

Leknutím se otočím. Pod světlem pouliční lampy rozeznám siluetu mladého muže.

Zase měla pravdu - napsala Linda Hájková

Dojedeme na benzinku, zastavím před stejně červeným autem.
„Hned budu zpátky,“ prohodím a prásknu za sebou dveřmi. Obejdu auto a vezmu pistoli, abych natankovala. Promnu si oči, potřebuju se trochu probrat. Každé ráno musím brzy vstávat, odvést děti do školy, jet do práce, po práci na nákup, z nákupu zas rozvést děti na kroužky, ze kterých se vrátíme domů až pozdě večer. 

A jelikož nestíhám uvařit nic k večeři, koupím jim cestou Happy Meal z McDonaldu. Oni jsou spokojený a já mám splněno.

Prostě čekáš a ono to přijde - napsala Linda Hájková

Doleva... doprava... doprava, doleva. Ztrácím čas. Všechny ty tváře neznámých žen splývají v jednu. Podívám se na hodiny, už je skoro šest, měla tu být už před hodinou. Otevřu náš chat. Poslední zprávy jsou ode mě.
„Už jsem tu.” Odesláno 17:01. 
„Čekám na tebe,” píšu o patnáct minut později.
„Těším se.”
Zobrazeno.

Vyzrálá káva - napsala Linda Hájková

Usednu k jednomu z volných stolku bistra. Než přijde servírka zalistuji v knize na kapitolu, na které jsem skončil v metru. Snažím se začíst. Čtu jeden a ten samý řádek pořád dokola. Nedokážu se soustředit. Neustále mě vyrušuje smích žen sedících u stolu za mnou. Chichotají se jako dvě puberťačky.
„A co jsi mu řekla?“ směje se jedna.
„No, řekla jsem mu ne!“ odpoví druhá.
„Pššst, ty si blbá, mlč.“

Dopis do nebe - napsala Linda Hájková

Srpen 1943, Osvětim

„Psst.... dědo? Dědo, jsi vzhůru?“
„Jacobe,“ proberu se a prudce vstanu na nohy. Zaskuhrám bolestí, ztratím rovnováhu a upadnu na dřevěná prkna se zbytky slámy na kterých jsem usnul.
„Jacobe...“ pokusím se znovu zavolat chlapcovo jméno, ale nedostatek slin v ústech mi v tom brání. V baráku panuje klid, jen někdo občas zakašle, ale Jacob to není. Je pryč.

Chytlavé názvy pro horor, pohádku a zamilovaný román - napsaly Linda Hájková, Petra Petrlíková a Jana Venzlů

Zadání:
Píšete horor, pohádku a zamilovaný román. Rozhlédněte se a zapojte věci, co vidíte kolem sebe do pěkně chytlavého názvu.

Horor 

– Muž bez očí (Linda Hájková)

– Vražda pod lampou. Smrt hledej v pračce. Krvavé trní. (Petra Petrlíková)

– Prach pod postelí (Jana Venzlů)

– Postrachy z prázdné peněženky, Prst v zásuvce (Adéla Podrazká)

SLOVA: PŘED, BĚHEM a PO - napsala Petra Petrlíková, Linda Hájková, Jana Venzlů a Jana Bednářová

Při vymýšlení názvů povídek a knih můžeme zapojit jazyková cvičení. Třeba hrajeme na: 

PŘED, BĚHEM a PO

Příklady:
mrak – prší – kaluže
sirka – hoří – popel

papír – balí – kámen

Mrak – prší – louže
Granát – výbuch – trosky
Dva – láska – děti
Narození – život – smrt

Nejsme první ani poslední - napsala Linda Hájková

Studené proudy vody mu stékají po obličeji. Cítí, jak se díky ledové sprše začíná probouzet. 

Otevře ústa, aby se trochu napil a zahnal sucho v krku.
„Nejsi její ani první ani poslední,“ řekla mu nedávno jeho přítelkyně z dětství Helena. Hned věděl, kam tím míří. 

Helena není hloupá. Znali se tak dlouho... Musela si všimnout, jak se na její spolubydlící žádostivě dívá. 

Ahoj, princezno - napsala Linda Hájková

„Ahoooj,“ pozdravím zavřené dveře ložnice, kde spí máma unavená z noční směny v nemocnici.
Razím si to rovnou do pokojíčku. Silou za sebou prásknu a batoh s bundou odhodím do rohu 
místnosti. Z kapsy kalhot vytáhnu svůj nový „dotykáč“. Dostala jsem ho letos k Vánocům.
„Když už chodíš domů ze školy sama, znamená to, že už jsi velká holka,“ prohlásila hrdě maminka pod stromečkem. Měla jsem takovou radost, že jsem kývla na všechny sliby, které mi kladla na srdce, aniž bych je brala nijak zvlášť vážně. 

PRŮŠVIH POSLALI Z VESMÍRU - napsala Linda Hájková

„Co dělá?“
„Spí.“
„Furt?“
„Vždyť vidíš, že spí.“
„Co Petrovo srdce?“
„60 až 100 úderů za minutu, vypadá to na klidný spánek.“
„Takže asi vstávat nebude co? Bože, to je lenoch,“ prohne se na židli Felix. Sundá si sluchátka z hlavy a vstane.
„Kam jdeš?“ obrátí se na něj Tarek.

Nestrkej nos tam, kam nemáš - napsala Linda Hájková

„Slib mi, že si dáš pozor na jazyk,“ řeknu, když vejdeme do třídy. „Průšvihů už jsem měl kvůli tobě dost,“ dodám. „Tak slibuješ?
„No jó, slibuju“ odpoví mrzutě a narovná si aktovku. 

„Tady si sedni,“ ukážu na předposlední lavici. 

Přikývne a posadí se blíže k oknu. 

Ostatní spolužáci si nás moc nevšímají. Kluci pobíhají kolem nebo si hrají na vojáčky a holky odcházejí po malých skupinkách na záchod.

„Hlavně nezapomeň, když se tě někdo bude na něco ptát, tak…“
„... tak nebudu lhát,“ dokončí za mě větu Pinocchio a upraví si klobouček na hlavě.

Metafory

Jeho chůze zní jako zvonkohra.
Hašlerka vypadá jako černá perla.
Podzimní vítr zní jako meluzína v komíně.
Sebepoznání je jako cesta do středu země.
Bolest zubu je jako trn v patě.
Ranní slunce chutná jako svoboda.
Noční bouřka je hořká jako prohra.
Hudba zněla těžce jako dunivé hromobití.
Její hlas voněl sladce jako jarní palouček.
Přivonět si benzínu je jako droga.

Eliška Klímová

Den, kdy jsem ho viděl naposledy - napsala Linda Hájková

Černobylská tragédie

„Jsi připraven?“ zeptá se mě táta, když procházíme dlouhou chodbou. 

„Jsem nervózní,“ pokrčím rameny a podívám se z okna. Je nádherný dubnový den. Ve vzduchu je konečně cítit jaro a já se chystám na svoji první směnu v elektrárně. 

„Vzpomínáš, když jsi byl ještě malý kluk?“ zeptá se mě. Otočím se k němu a zadívám se do jeho zelených očí. Všímám si vrásek, které mu do obličeje vryl čas a starosti. „Ptal ses mě, co by se stalo, kdyby sis do jádra reaktoru plivnul...“ 

„Jo, vzpomínám,“ zasměju se a tváře mi zrudnou. 

Táta mě poplácá po zádech. Snaží se mě povzbudit, abych se necítil, tak mizerně: „Já byl první den také nervózní.“