Medvěd Kaba - napsal Matyáš Tošovský

Matyáš Tošovský, Fakulta designu a umění v Plzni

Byl jeden medvěd. Jmenoval se Kaba. Kaba žil rád samotářským životem. Lovil, spal, hrál si a to
všechno dělal úplně sám. Jednoho dne však pocítil něco, co dřív neznal. Byla to samota.

Kaba si s novým pocitem nevěděl rady, a tak se vydal za nejmoudřejším zvířetem, které za svůj život poznal, sovou Ugpou.

“Sovo, co mám dělat?” zeptal se.

Sova Ugpa se zamyslela a řekla: “Chybí ti láska. Žiješ celý život sám. Nikdy jsi neměl žádného kamaráda. Měl bys najít někoho, kdo ti bude dělat společnost.”

Když se svět zatočí kolem vás - napsal Matyáš Tošovský

Vstupujeme do místnosti plné lidí. “Prej maji posledních deset mist,” ozývá se hlas mladé slečny stojící ve frontě před námi. Nervozně počítám ostatní členy fronty, linoucí se směrem ke vstupu do sálu. Zklamaně zjišťuji, že před námi stojí ještě nejméně patnáct až dvacet návštěvníků.

"Tý vole, měli jsme si koupit tu permanentku.” řekne Dave a očekává mojí reakci.

“Jsme debilové ,no,” odvětím rychle a nezaujatě.

Nezaujatě proto, že se nám rozhodnutí neinvestovat dvěstě korun do permanentky, která by nás pasovala na VIP návštěvníky a umožnila přístup na všechna promítání a diskuze, denodenně vymstívá.

Brejlovec Johny a slepýš Pepa - napsal Matyáš Tošovský

Brejlovec Johny byl pyšný. Měl na co. Všude po lese se vědělo, že Johny the Brejlovec je nejsilnější, nejrychlejší a největší hadí zabiják ze všech. Vědělo se taky, že Johny se rád chlubí. Kdo se nebál, že přijde o krk, se mu stejně vyhýbal, protože poslouchat, jak se pořád chvástá nebylo k vydržení.Pak tu byl Pepa, línej slepejš, trávící dny převážně na vyhřátých kamenech blízko žluté louky. Jednou se takhle zrovna opaloval, když se okolo naparoval Brejlovec Johny.
“Haha, čau lenochu líná, budižkničemu, dáme závod?”
“Ne,” odpověděl Pepa.

Cesta autobusem - napsal Matyáš Tošovský

Tak co Pepo, jak bylo v práci?
Ty vole, se vůbec neptej.
Makáš teď pro žlutý co?
Jo, už druhym tejdnem.
A co? Jak to jde?
Ty mi s těma stupidníma otázkama nedáš pokoj co? Oukej, tak já ti to teda povim. Ráno se vzbudim a šupem klusám na metro, skoro běžim ty vole, jak nějakej maratonec. Metro mi klasicky ujede před rypákem a tak chytnu po chvíli další, celej nervózní, že mi strhnout pjéťo za pozdní příjezd. Dorazim na Zličín a pelášim na parkoviště. Tam už na mě čeká ta žlutá kraksna s voprejskanou fasádou a totálně nechutnýma poklicema. Přibližuju se k ní a vytahuju z kapsy klíče. Koukám na ty tykadla, na který člověk musí během jízdy neustále dávat pozor, aby s tim nevypíchnul oči nějakýmu jinýmu hovádovi, co jede naproti jemu. Odemykám dveře a nejde to.