Prozření po letech - napsal Ondřej Procházka

„Ahoooj, bóže, si to ty?! No, to je náhoda.“
„No, nazdar. Ráda tě vidím.“
„Jsme se neviděli snad dvacet let.“
„Dvacet dva.“
„Ty se vůbec neměníš. Jestli tedy seš to ty?“
„A ty si zase pořád stejně vtipnej.“

„Stejně jsi udělala blbost, žes mě tehdy nechala.“
„Já tebe?! Zase fór, jo?“

Lesní hřiště po vichřici - napsal Ondřej Procházka

Očima pamětníka volejbalisty

Nikdy by mě nenapadlo, že se nějaké místo může takhle proměnit. Když jsem na tohle volejbalové hřiště ve dvaceti letech přišel, byl to plácek utopený v lese. 

Z jedné strany zarostlý prudký kopec k železniční trati, kudy vylézt byla pro každého přísná prověrka fyzické kondice.

Z druhé strany potok hledající si vždy tu nejhezčí cestu nádherně zanedbanou roklí.

Pedagogické vyznamenání - napsal Ondřej Procházka

V mé třídě žádné výraznější mentální postižení nikdo neměl. Možná já. To jsem pochopil, když jsem se zeptal, jestli někdo neví, kde má kancelář pan Škvor. Všichni se začali řehtat a volat, že pan zástupce se přece jmenuje Šváb. Byli z nás brzy kamarádi.

Do Jedličkova ústavu jsem vstoupil plný odhodlání, ale i s trémou a se strachem z neznámého prostředí. 

Domluvit zde dobrovolnictví bylo celkem snadné. Pan zástupce ředitele Šváb a pani koordinátorka rychle vyřídili pohovor a všechny formality a už druhý den jsem usedl coby asistent vyučujícího v páté třídě. 

Mám zoufalou paměť na jména, a tak mě potěšilo, že třída nebyla početná. 

Profesor Šváb mě všem představil. Přihrblý trpaslík Kája okamžitě vřele reagoval. S ním jsem byl kámoš hned už proto, že během chvíle potřeboval kadit a já tak zažil asistentský křest, a ne zrovna ohněm.

Postarší pán - napsal Ondřej Procházka

Nejpodivnější člen naší domácnosti je takový postarší pán. Sleduju už ho léta.
Vlastně ani nevím, kdy se u nás objevil. Bylo to někdy tehdy, co se odstěhoval ten kluk, co s námi býval před tím. Když o tom tak přemýšlím, je mu snad i trochu podobný.
Ale toho mladýho jsem stejně měl asi o něco radši. Byla s ním větší sranda. I když tenhle starej pán se taky snaží, ten věk je na něm přece jen znát. 

Občas mu, jak se říká, docházejí baterky. Je i možný, že ten mladej zas nebyl tak bezva, jak mi zpětně připadá. Asi si to všechno nepamatuju už přesně. Rozhodně to s ním bylo taky občas těžký.

Dobroději a zloději - napsal Ondřej Procházka

Na těchto časech je pěkný, jak je zase v našem světě víc těch vysmívaných pravdoláskařů..
Ono jich je pořád stejně... ale najednou je a ty jejich hodnoty nějak víc potřebujeme.
Tak se tedy o nich mluví víc v médiích a i mezi lidmi a leckdo se k ním i přidá.
Přidávají se k nim lidé, kteří za to tuší plusové body na cestě ke svým ne zcela úctyhodným cílům, a přidává se i ta velká skupina lidí, kteří se přidávají vždy k silnějšímu.