Brundibár a potom open bar - napsala Hana Hermanová

„V sobotu odpoledne má Nina něco s Brundibárem, asi zkoušku. Ne, počkej, večer, od šesti. Ježišmarjá, kdo má všechny ty zprávy od Emila číst. Zavedeš ji tam?“ ptá se Andrej.
V rámci snižování mentální zátěže, a hlavně od té doby, co děti ve sboru díky mně konečně ví, jaký je rozdíl mezi ghettem, jako byl Terezín, a koncentračním táborem, jako byla Osvětim, přenechávám veškerou agendu spojenou se sborem a nacvičováním dětské opery Brundibár Andrejovi. Ale odvést Ninu na repetici můžu.

Biodanza - napsala Jana Bednářová

,,Ježíš, mně se tam nechce,“ skoro vykřikne Marie. ,,Ale potřebuju se nějak hýbat, cvičit, nebo tančit, jít mezi lidi, cokoli.“ Povzdechne si.
Venku leje, je pošmourno, vlezlo. Vlhké studené vlezlo. Z léta se skokem stal podzim. 

Tělo ani hlava na to nejsou připravené.
Marie se rozhoduje vyrazit na kurz Biodanzy. Je to její třetí pokus. Neví přesně, co to obnáší. Nechá se překvapit, jestli to byl dobrý nápad. Tichý hlas intuice, povel rozumu nebo výplod zmateného mozku. 

Prolog ke knize Pod svícnem je tma - napsala Jasmin Carmel

Vždycky jsem byla prostě divná, nebo minimálně praštěná. Nikdy jsem mezi ostatní moc nezapadala.  Když jsem byla malá holka, ostatní děti mě braly bez předsudků, někdy jim moje chování dokonce přišlo vtipné, a dalo by se říct, že jsem v kolektivu byla oblíbená. Zlom nastal na základní škole při nástupu do šesté třídy. Bylo mi dvanáct, a ještě jsem ani náznakem netušila, že můj školní rozvrh nebude jediná změna, která mě od teď čeká…

Řecké nebe - napsal Martin Paruch

„Máš ještě cigáro?“ zeptal se Radys. Stáli jsme zadýchaní pod vrcholem. 

Kolem měl být zástup přísně se tvářících bohů, ale místo nich se tu honily jen mraky. Oslnivě bílé peřiny dřely břichy o ostrý hřeben a rozpárané jako prostěradla splývaly dolů.
Situace a kulisy vyžadovaly pronést něco vznešeného. Něco jako: „U Dia! Olymp!!“ Nebo aspoň: „Pozdrav pámbu, Héro, můžeme dál?“ 

Ale nic takového Radys neřekl, jen: „Máš ještě cigáro?“

Budapešť – Vídeň – Praha (průlet nešťastnou střední Evropou) - napsala Hana Hermanová

Ulice Budapešti byly v tuhle časnou ranní dobu liduprázdné. Jenom oranžové popelářské auto pomalu požíralo zbytky včerejšího dne. Aby si lidi, až vyjdou za dvě nebo tři hodiny ven a s povzdechem za sebou zabouchnou dveře bytu, zatracená středa, přesně uprostřed týdne, do víkendu ještě tak daleko, aby si nic nepamatovali. Aby jim nic nepřipomínalo včerejšek, který byl tak stejný jako všechny dny před ním. Aby si ještě mohli myslet, že dnes ráno začnou s čistým štítem, že všechno včerejší, staré a špinavé zmizelo.

Zoo - napsala Renata Urbanová

Parkinsonik je nešika s poruchou motoriky. Věci nám padají z ruky, divně chodíme, pohyby jsou pomalé. Ve zvířecí říši se nám podobají chameleoni. Pohled parkinsonika je specifický - jaksi udivený, ostražitý, chameleon je ještě trochu zajímavější, každé oko hledí jinam. A pak pohyb končetin, pomalu pomaloučku vpřed, pomalinku.... a tělo se kývá dopředu a dozadu a zase dopředu. Teď druhá noha vpřed. Ještě že máme jen dvě. Kdybychom měli čtyři, chodili bychom patrně ještě pomaleji. Na druhou stranu- chameleon má ocas, jakousi pojistku, aby nespadl z větve. Tak ta nám chybí.

Hedvábí - napsala Renata Urbanová

Kdysi jsem si přála malovat na hedvábí. Měla jsem svou práci, dva malé kluky, domek, zahradu a nevěrného muže. Tu poslední informaci jsem tehdy asi neměla. 

Běžela jsem po Příkopech ze semináře, míjela výtvarnické potřeby. Jako většina žen monitoruji výklady. (Na rozdíl od mužů, kteří monitorují život na ulici. Tedy ženy na ulici.) Najednou okouzlená všemi těmi nezbytnostmi stojím v obchodě. Zmiz odtud, ponoukalo mne mé zodpovědné Já. Už takhle nevíš, co dřív. Počkej si na důchod. 

Vzpomněla jsem si na tu situaci přesně. Důchod, období hedvábí. No, bude to jinak. Ale to hedvábí bych zkusila. 

Dobře, co tedy potřebuji? Hedvábí, barvy a nějaké rámy. Psali na internetu. 

Nevím, jak se to stalo, ale objednala jsem hned roli, tedy 10m. Je levnější, než jsem myslela. Ale co jsem si naopak nemyslela - že ho tolik zkazím. No, s odstupem času se ani nedivím.

Dívka mých snů - napsala Jasmin Carmel

Ne ne ne ne ne...! Sakra! Zoufale sleduju, jak autobus nekompromisně zavírá dveře a odjíždí. Nepočkal. Stačilo by ještě dvacet vteřin a chytil bych ho. Z posledních sil se doplazím na zastávku a sesunu se na lavičku. Rukama si projedu rozcuchané vlasy, pak si promnu tvář. Schovám hlavu v dlaních, z očí mi začínají téct slzy. Do háje. Byla to moje životní šance. Moje poslední šance oslovit ji, a přiznat se k tomu že jsem do ní blázen už od prváku.

Máte Parkinsonovu nemoc - napsala Renata Urbanová

1. kapitola

Podezřívala jsem pana Parkinsona, že se k nám nastěhoval, už delší dobu. Přesně si pamatuji na okamžik, kdy mne to napadlo poprvé - tedy že by klidový třes levé ruky mohl být zapřičiněn touto chorobou. Bylo to při tanečku se spolužákem, vyprávěl mi rodinné novinky, ...
„Táta je v pohodě, ale máma má novou diagnózu. Parkinson."

Můj Alcatraz - napsala Renata Urbanová

Úvod 

Přirovnala bych to k příchodu vězně do pevnosti Alcatraz. 

Bachař práskl dveřmi cely, hlasitě zapadla závora, cvakla petlice, zapadly zámky. Zpátky cesta nevede. Doživotí. VIP cela - samotka. 

Jak dlouho jsem v ní byla nevím, ale byly to roky, než jsem přestala upírat oči do země, stát na místě. Roky, kdy jsem nežila... Netajila jsem svou diagnózu, ale nebyla schopna o ní promluvit.

OD ATLANTIKU K PACIFIKU ZKRATKOU - napsal Bohumil Fiala

Knížka se jmenuje od Atlantiku k Pacifiku zkratkou; myslím, že bude dobré tenhle název trochu vysvětlit.
Začněme u cest námořníků do Asie. Ty po dlouhá staletí směřovaly zpravidla Atlantikem z Evropy kolem břehů Afriky. Po Kolumbově objevení Ameriky se začaly rodit myšlenky dostat se do Asie obeplutím jižních břehů nově objeveného světadílu a dostat se do Asie tudy. Úraz byl ale v tom, že to, jak jižní pobřeží Ameriky vypadá, kde přesně končí a kudy plavci poplují po obeplutí jižních břehů, netušil nikdo.
První komu se obeplout pobřeží jižní Ameriky podařilo, byl portugalský kapitán ve španělských službách Fernão de Magalhães. Byl to muž, jenž si v roce 1513 při boji v Maroku zranil koleno a od té doby kulhal. Když vyšlo najevo, že obchodoval s Maury, byl v květnu 1514 z portugalských státních služeb propuštěn. Odebral se tedy do Španělska. Tam za pomoci biskupa Juana de Fonseca nabídl své služby španělskému králi Carlosu V.

Dopis Martinovi k vydání knihy DUŠI NESPOUTÁŠ - napsala Bohuna Kopřivová

Milý Martine,
zdraví Tě a píše Ti Tvoje „skoro-spolužačka“ Bohuna. Chodím také na kurzy tvůrčího psaní k Daně. Jsem moc ráda, že jsem takového člověka potkala, přesně jako ty. Samozřejmě jsem si s chutí, dokonce dvakrát, přečetla tvou knížku, ke které Ti gratuluji. Právě ode dneška je i na pultech knihkupectví.
Je dobře, že se Ti splnil alespoň tento sen, když to máš v životě mnohem obtížnější než my ostatní. Je skvělé, že máš takového koníčka, ale to víš, musíme se učit stále, dělá to i Dana.

Každý z nás má v sobě knihu - napsal Petr Adler

Každý z nás má v sobě alespoň jednu knihu. Tu svoji.
Spisovatel se pozná podle toho, že těch knih má v sobě víc. Ale pozor: pořád svých. Ne, nemusí to být řada nejrůznějších podob jednoho a pořád toho samého životopisu. A přesto v té knize musí ten spisovatel být a žít. Jinak to prostě nejde.
Martin Tomášek poznává svět pouze z vyprávění. Ať knižního nebo televizního či rozhlasového: narodil se chor, nepohybuje se jinak než na vozíčku. Je mu málem čtyřicet let. A chce se stát spisovatelem.
Je to děsně těžké. Píše jedním prstem na tabletu (ještě, že je někdo vymyslel!), nemůže dost dobře kontrolovat tečky nebo čárky, dlouho žil v přesvědčení, že musí psát co nejvybroušeněji, a pak měl životní kliku.
Karel Šíp si do své televizní Všechnopárty pozval Danu Emingerovou, která převzala kursy psaní od zesnulého Arnošta Lustiga, pokračuje v nich, v lecčems je možná také zdokonalila, a Martin Tomášek ono pokračování Šípových hovorů se zajímavými lidmi viděl.

Potřebuji váš čas - napsal Martin Tomášek

Anna Manokhina

Ahoj lidi,
jak už jste si možná mnozí všimli, na webové stránky kurzů tvůrčího psaní Dany Emingerové nazvané Psaní podle Lustiga mohou účastníci jejích kurzů vkládat své spisovatelské výtvory. Jsou určeny ostatním „spisovatelům“ na ukázku a k vzájemnému porovnání, ale i široké veřejnosti jako velká, neustále se rozšiřující kniha. Takový virtuální nekonečný příběh.
Když si na tomto webu vyhledáte mé jméno, zjistíte, že chystáme knihu, v níž mám dát život neživým věcem. Třeba lavičce pod Petřínem, klávese starého klavíru, kameni na poli, staré zažloutlé rodinné fotografii a mnoha dalším. Dobrý pozorovatel si ale všimne, že kromě těchto příběhů se na stránkách nachází i Největší dar a několik dalších textů o mém tělesném postižení.

Doba obalová - recenze Petra Adlera

Každý z nás má v sobě knihu. Je o nás. Ale ano, můžeme se tvářit, že píšeme o někom úplně jiném. Můžeme si drze vymýšlet. Třeba příhody, které bychom rádi zažili, ale které se nám, mrchy, vyhnuly. A už tím, jaké příběhy jsme nezažili, jakkoliv by nám jejich prožití nevadilo, mluvíme o sobě.

Spisovatel se z nás stane, když se neomezíme na tu jednu knihu. Když sepíšeme další, a pak zase další, a potom ještě další knihy. Mohou být o čemkoliv, a stejně jsou pořád o nás. Ovšem abychom rozeznali tuhle zvláštnost, potřebujeme zvláštní hudební sluch. Ti z nás, kteří takový sluch mají, se pak stanou nejlepšími čtenáři. A pořád jim hrozí, že jednou sepíší tu svoji knihu. Tu o sobě. A o tom všem je neobvyklá kniha Doba obalová, kterou sepsali účastníci kursu tvůrčího psaní pod vedením znamenité novinářky a spisovatelky Dany Emingerové.

Doba obalová - pozvánka na křest knihy 24. listopadu 2017

Vstupenky na křest můžete rezervovat zde: Rezervace vstupenek na křest knihy Doba obalová

Knížku si můžete objednat na tomto místě: Doba obalová - informace o knize a objednávka

KNIHA DOBA OBALOVÁ - objednávat můžete zde

Společná kniha s názvem Doba obalová už je na světě: Mediální ohlasy na knihu Doba obalová
A slavila takový úspěch, že za pár měsíců byla rozebrána.
Recenze knížky Doba obalová
Proto v prosinci 2018 vyšla ve druhém upraveném vydání.

Nabídneme vám v něm na 280 stranách 170 povídek od více než 70 autorů, které provází 30 originálních ilustrací Davida Vávry a studentů Fakulty designu a umění v Plzni. Opravdu je na co se těšit. 😊 Zde některé ohlasy:

"Dočetl jsem dnes Dobu obalovou a chci vyseknout hlubokou poklonu i za to, jak skvěle jsi řadila jednotlivé povídky za sebe a našla mezi nimi propojovací nit - všechno to dohromady pěkně ladí a čte se to hladce a ne obratce." Petr B

"Dano, dnes dotazila od Tebe Doba obalová - díky moc!! A náš Zdenda  ji hned zabavil, lehl s ní na kanape a přestal s námi komunikovat, což také svědčí o kvalitě díla." Jana S

Knížku si můžete objednat na emailu dana@danaemingerova.cz (v knihkupectvích ji nenajdete) za cenu 280 Kč + 60 Kč poštovné a balné (do zprávy nezapomeňte uvést počet kusů a adresu pro doručení) nebo jednoduše tady:






Níže najdete seznam autorů 2. vydání a názvy povídek v knize.

Kniha Bankéři na literárním skřipci

Zatím rekordní přírůstek k titulům frekventantů Kurzů tvůrčího psaní podle Lustiga - Bankéři na literárním skřipci.

Kniha má 180 stran a najdete v ní práce téměř stovky zaměstnanců České Spořitelny, kteří navštěvovali kurzy v průběhu loňského a letošního roku. Můžete si v ní přečíst popisy, dialogy, představení charakteru v akci, moderní bajky i minipovídky. Nechybí opakování teorie z kurzů. To vše je doplněné hravými kolážemi Davida Vávry.

Práce ve firmách nás baví a těšíme se, že vytvoříme novou knihu třeba ve vaší společnosti - až budeme učit vaše zaměstnance psát.  Kvalitní písemný projev je dnes základ prezentace firmy navenek. Předhoňte svou konkurenci!

KNIHA ÚČASTNÍKŮ KURZU - napsáno společně;)

Jsme moc rádi, že vám můžeme představit první společnou knihu účastníků kurzů Dany Emingerové Tvůrčí psaní podle Lustiga.

Kniha "Svět v kapce rosy aneb psaní podle Lustiga" vyšla těsně před Vánocemi loňského roku jako papírový voňavý dárek pro naše nejbližší a teď je zdarma k dispozici vám všem v elektronické podobě.

Přejeme příjemné čtení;)