2. dubna 2019

Největší dar - napsal Martin Tomášek

Největším darem pro člověka na vozíku by byla chůze. Vozíčkář se může cítit zdravý po všech stránkách, jak chce... ale pokud mu chybí tento dar, tak nemá téměř nic.
Vlastně má. Jednu nežádoucí věc - závislost na druhých. Bez jejich pomoci se nedostane ani na WC, natož někam ven, když zatouží vyrazit třeba do kina nebo na koncert.
Já jsem narodil s postižením, jsem od dětství na vozíku vinou těžké mozkové obrny.
Když jste malý, tak si to ani neuvědomujete...
Jenže jak dospíváte, pečujícím lidem docházejí síly a ubývá zdraví. A vám úměrně s tím dar chůze schází víc a víc.
Víte, že stárnoucí maminka by potřebovala spíš odpočívat. Sama je totiž nevyléčitelně nemocná, a aby vše vydržela, bere léky jen proto, aby se její stav nezhoršoval tak rychle a mohla se o mě starat. To všechno vnímáte a přece stále sníte. Máte své touhy a nenaplněné potřeby.
Mám na vás, zdravé lidi, dvě prosby:
1. Važte si zdraví a těch všedních věcí, které máte, a zbytečně nedělejte nic, co by vás mohlo doživotně upoutat na vozík. Nebo si to alespoň dvakrát rozmyslete, než něco takového risknete.
2 Chlapi, neubližujte svým holkám či ženám. Važte si jich. Nikdy nevíte, kdy se co stane a budete je potřebovat. Věčná samota je někdy strašná.

Žádné komentáře:

Okomentovat